Vergilius (70 př. n. l - 19 př. n. l.)

Vergiliův původ

Vergiliův život a tvorba

Po porážce republikánů u Filipp r. 42 byly v severní Itálii r. 41 konfiskovány pozemky měst, která byla na straně Caesarových vrahů, aby byly přiděleny veteránům triumvirů. Při této příležitosti byl i Vergilius s rodiči vypuzen z rodného statku, ležícího na území, které původně nemělo být zabráno. Pomocí vlivných přátel, hlavně Galla, Polliona i samého Augusta, byla tato křivda napravena - buď byl statek vrácen nebo poskytnuta náhrada. Později už Vergilius nežil v Předalpské Gallii a většinou pobýval ve střední Itálii.

Styk s členy mladořímské školy přivedl Vergilia ke studiu helénistické poezie, hlavně řeckého básníka Theokrita (žil v 1. polovině 3. století př. n. l.). Sblížil se s neóteriky (kroužek latinských básníků kolem poloviny 1. století př. n. l., kteří si vzali za vzor alexandrijskou poezii), ti mu byli zřejmě vzorem v počátcích jeho básnické tvorby. Pod vlivem Theokritových idyl vznikla v letech 42 - 37 př. n. l. sbírka jeho pastorálních idyl - nyní nazývané eklogy - s názvem Bucolica, tj. Pastýřské písně, které skromně označil za ohlasy Theokrita. Básně napodobující styl Theokritových idyl však obsahovaly oproti svému vzoru současná společenská a politická témata. Děj deseti eklog je umístěn do ideálního světa pastýřů, žijících jen láskou a poezií, zčásti jsou to však alegorie, v nichž pod maskou pastýře hovoří sám básník o básnictví. V 1. a 9. ekloze se zrcadlí konfiskace zemědělské půdy, provedené triumviry ve prospěch veteránů, která postihla i básníka,  téma 5. eklogy je věnováno zbožnění Caesara, v 10. ekloze básník vyjádřil hold svému příteli Gallovi, ve 4. ekloze, kterou připsal svému příteli Asiniovi Pollionovi, pojednává o novém zlatém věku bez válek a předpovídá narození božského dítěte. Tato ekloga, známá pod názvem mesiášská, byla pozdějšími křesťanskými filozofy chápána jako proroctví narození Krista a stala se základem Vergiliovy slávy a oblíbenosti ve středověku. 4. ekloga, která se od ostatních eklog liší tím, že má ráz slavnostního proroctví, byla napsána r. 40 př. n. l. po uzavření míru v Brundisiu a již ve starověku se vedl spor o to, koho měl Vergilius na mysli tímto božským dítětem, zda to byl např. Asinius Pollio, jemuž byla ekloga věnována, či sám Augustus. Možná byla napsána pod vlivem různých východních proroctví, která se tehdy velmi šířila.

Tyto básně mu přinesly přízeň Augustova "ministra kultury" Maecenata, k němuž ho patrně uvedl básník L. Varius Rufus a prostřednictvím Maecenata se sblížil se samým Augustem. Stal se členem Maecenatova kroužku a chráněncem Augustovým, byl jimi existenčně zajištěn a mohl další léta trávil ve studiu a básnické tvorbě. Básník měl dům na Esquilinu a statek u kampánské Noly. Vergiliův poměr k Maecenatovi se brzy stal velmi srdečným. Také ostatní členové Maecenatova kroužku si ho vážili jako svého vůdce a měli jej rádi. Roku 38 př. n. l. Vergilius spolu s Variem doporučil Maecenatovi Horatia. Maecenas i Augustus, jenž udržoval s Vergiliem čilý osobní i písemný styk, jej podněcovali k další činnosti.

Dvacet let klidného života po vydání Bukolik vyplnil Vergilius rozsáhlým studiem řecké i římské literatury a uměleckým zráním, za něhož vznikla jeho dvě hlavní díla. V letech 36 - 29 př. n. l. vytvořil z podnětu Maecenata, resp. Augusta, který chtěl probudit pokleslý zájem o zemědělství, didaktický epos Georgica (Zpěvy rolnické). Jde o dílo rozdělené do čtyř zpěvů, přičemž jednotlivé zpěvy jsou tématicky věnovány rolnictví, sadařství a vinařství, chovu dobytka a včelaření (zvláště slavné partie jsou tu hymnus na Itálii a chvála venkovského života). Augustus povzbuzoval nový vlastenecký vztah k celé Itálii a to se promítlo i do Vergiliova díla, které oslavuje a oživuje identitu celé země tak, aby se vyrovnala identitě Říma. To je významný posun, neboť v ne příliš vzdálených dobách se ještě ostře rozlišovalo mezi Římany, Italiky a obyvateli severní Itálie. Požadavky Italiků na zrovnoprávnění s Římany vedly r. 91 př. n. l. ke spojenecké válce, s nelibostí se setkalo přijímání provinciálů z oblasti za řekou Pád, kteří byli považováni za barbarské Gally v kalhotách, do senátu, prováděné Caesarem. Ač básník dozajista z pobytu na venkově leccos znal, zakládá se jeho vědění uplatňované v Bukolikách na studiu rozsáhlé odborné řecké i římské literatury. Hlavním pramenem byl Vergiliovi Varronův spis De re rustica, jenž tehdy právě vyšel. Vedle toho znal i odborný spis Catonův, používal výkladů Xenofontových, Theofrastových (asi 371 - 286 př. n. l.) botanických děl a jiných zdrojů. Kromě těchto věcných pramenů čerpal i z četných básnických děl, jež mu byly vzorem. Jeho dílu však neubírá cenu závislost na básnických vzorech, Georgica jsou výtvor osobitý a krásný. Vergiliovy verše jsou zvukově i rytmicky neobyčejně vytříbené, plastické, plné obrazů, přirovnání, a vybrané dikce. Georgica jsou právem pokládány za nejdokonalejší Vergiliovo dílo a snad nejdokonalejší báseň římské literatury. Již tímto dílem, věnovaným Maecenatovi, se Vergilius postavil do služeb Augustových restauračních snah, k nimž náleželo i úsilí o povznesení římského zemědělství a umělecky sloužil prvky helénistické poezie s prvky klasické řecké poezie i poezie římské.

Aeneis

Pro Řeky mělo Homérovo dílo téměř posvátnou hodnotu - pasáže z něj byly citovány při řešení územních sporů mezi jednotlivými městskými státy, přičemž fakta z Homérova díla byla považována za konečná a nezpochybnitelná. A právě epos o Aeneovi byl zamýšlen (alespoň Augustem, který zřejmě Vergilia pro tuto myšlenku získal) tak, aby sehrál podobnou úlohu při ospravedlnění císařových politických a sociálních metod a posvětil ideologii římské světovlády. Skutečnost, že dílo je psané formou básně a ne prózy, povznáší jeho poselství vysoko nad pouhou světskou účelovost. V Aeneovi je ztělesněn nadčasový římský ideál osobní dokonalosti, patosem díla je touha po míru a řádu. Aeneas má důstojné následníky - Caesara a zvláště Augusta, jejichž rod odvozoval svůj původ od Aeneova syna Ascania Iula a tím i od Venuše. Na štítě, jež věnovala Aeneovi jeho matka Venuše, byly zobrazeny významné bitvy římských dějin a jako poslední byla zobrazena bitva u Actia a Augustovy triumfy. Aeneis tak měla ukázat, že od okamžiku, kdy Augustus zavedl římský mír, začal nový šťastný věk. Vergiliův epos je naplněn národní ideou a podepřen filozoficko-náboženským přesvědčením o boží prozřetelnosti, která již od počátku určila římský národ k velkým věcem. Aeneis má zároveň obnovit starou římskou zbožnost, úctu k bohům a bázeň před nimi.

Své dílo tvořil Vergilius pod vlivem Homérových básní ale jeho myšlenková náplň byla přizpůsobena požadavkům Augustovy doby. Tato zjevná inspirace současníkům neunikla a jakkoliv bylo toto monumentální dílo přijato s nadšením, vyskytly se i kritické hlasy vytýkající mu nepůvodnost. Aeneovo hledání nového domova totiž připomíná bloudění Odysseovo, jeho boje s italskými kmeny jsou inspirovány Iliadou a celý epos je vlastně tématickým pokračováním Ilias a Odysseie. Vergilius ale neulpěl na tradici homérské epiky, vytěžil mnoho z helénistické epiky a z římské epiky Naeviovy a Enniovy (239 - 169 př. n. l.), po němž převzal postavení římského národního básníka. Aeneis je výsledkem dlouhodobého vývoje řecko-římské epické tradice a vědomého úsilí tento vývoj korunovat. Přes některé vady a fakt, že Vergilius nejednou podlehl géniu Homérovu, se jedná o dílo klasicky krásné, mistrnou kresbou lidských citů dojímající srdce a uměleckými půvaby lahodící krasocitu. Jemná citlivost Aeneis je na hony vzdálená Homérově baladické extroverzi, její poezie je rytmicky propracovaná, zvučná, vznešená a dobývá z latinského jazyka i ty nejskrytější, nejrůznější citové odstíny a zvukové možnosti.

Ani při skládání tohoto díla nevycházela Vergiliova činnost jen z tvůrčí fantazie, byla plodem pilného studia a rozvážného intelektu. Ve studiu mu vydatně vypomáhaly starožitnické práce Varronovy, dobral se poznání římského dávnověku a poznatky o národnostních, kulturních a náboženských poměrech starých časů dovedl proměnit v živý básnický obraz dávnověkého Latia, do něhož zasadil jádro děje své básně, vykombinovaného ze skrovných náznaků pověsti. Proti homérským eposům, v nichž se projevuje mohutná fantazie a tvůrčí radost, byl Vergilius básník - učenec. Rozumový podklad jeho tvorby je zřejmý i z toho, že svou Aeneis nejdříve složil v próze a teprve potom ji zpracovával verši. Pracoval velmi pečlivě, opravoval jednotlivosti, pečlivě vybíral výraz a piloval a jeho cílem bylo dílo v jednotné linii, zhuštěné a uzavřené. U Vergilia nejde jen o pouhé napodobování Homéra, nýbrž o to, aby na základě staré epické tradice vzniklo nové dílo odpovídající duchu doby a duchu římského národa. Zatímco Odysseovo bloudění je víceméně náhodné, Aeneas plní vyšší příkazy, Řekové prolévají krev před Trójou kvůli krásné Heleně, Aeneas pro svou vlast a povinnost opouští krásnou ženu a královnu Dido, Odysseovo rozmlouvání se stíny mrtvých má účel ryze epický, kdežto Aeneova návštěva v podsvětí ideový - oslavit velikost římského národa. Vergilius obrátil svou pozornost k psychologii a jeho postavy jsou neschématické, mnohem více upírá pozornost do nitra osob, miluje vzrušené scény, patetické výjevy - například zoufalství Dido, krásné a veliké ve své lásce i v utrpení, je nejsilnější místo celé básně. Dido je jako královna Karthága symbolem nejnebezpečnějšího nepřítele Říma z minulosti a současníci si při čtení pasáží o ní museli vybavit i druhou nepřátelskou královnu, kterou měli dosud v živé paměti - Kleopatru. A přece básník zobrazuje Dido se srdcervoucími sympatiemi a jeho soucit královninou tragédií jakoby na chvíli převážil nad jeho přesvědčením, že Aeneas jedná správně a nevyhnutelně, když ji opouští. Něco podobného se autorovi stane znovu, když popisuje Turna, statečného vůdce Aeneových italských nepřátel - i Turnus bojuje jenom proti tomu, co se musí stát, a přece i jeho nadal básník víc než přiměřenou šlechetností - zde se ovšem naskýtá paralela s Homérovým Hektorem.

Vergiliova smrt r. 19 př. n. l. , další osud jeho díla

Svou Aeneis dal Vergilius Římanům národní epos, který získal v očích současníků význam, daleko přesahující děj samotného příběhu. Odrazily se v něm slavné počátky římské historie s mohutnými náznaky celé velikosti vyvoleného národa s jeho náboženstvím, zvyky, mravy, s jeho pověstmi a legendami, s jeho ctnostmi ztělesněnými v postavě hlavního hrdiny a projevovanými i vedlejšími postavami básně. Svou tendencí i způsobem zpracování patřila Aeneis po celé císařství k nejoblíbenějším básnickým dílům a dodnes si zachovává čestné místo v dějinách světové literatury. Vergilius se stal velmi brzo národním básníkem, jež zastínil i slávu Enniovu. Jeho Aeneis se stala takřka římskou biblí a byla dokonce ceněna výše než Homérova Ilias a Vergiliovy spisy byly záhy zavedeny jako učební texty do gramatických a rétorských škol. Pro římskou vzdělanost měl Vergilius, jehož znalost byla běžným požadavkem vzdělání až do pozdní antiky, stejný ústřední význam jako pro řeckou Homér. Z Aeneis čerpalo již v antice náměty výtvarné umění, jak dosvědčují mimo jiné i některé zachovalé pompejské nástěnné malby. Časté jsou citáty z Vergilia v literatuře i na nápisech. Jeho verše znali i v provinciích. Současní i pozdější epičtí básníci Vergilia napodobovali. Vergiliova osobnost byla opředena četnými pověstmi, které z něho učinily vševěda a mocného kouzelníka, jeho verše byly vykládány alegoricky a věštilo se z nich.

Obliba Vergilia neustala ani v dalších epochách - pro výše uvedenou 4. eklogu z Bukolik se těšil značné úctě i u křesťanů. Dante, který Vergilia miloval a ctil, jej učinil ve své Božské komedii svým průvodcem po pekle a očistci, Vergiliovy spisy byly pilně opisovány v klášterech, pro svůj mysticismus a romantismus se stala báje o Aeneovi i tématem rytířské poezie. Po oživení klasických studií za renesance tvořili pod vlivem Vergiliovým všichni velcí epikové, renesanční i rokoková selanka navázala na jeho idyly, nikoli Theokritovy. Významné místo v kulturním životě evropských národů si Vergilius udržel i v moderní době. Teprve s lepším poznáním řecké poezie, zvláště homérských eposů, začala od 1. poloviny 18. století básníkova sláva blednout. Zástupci novohumanismu dávali přednost originalitě a tvůrčí plnosti Homérově a Vergilius klesl v hodnocení na pouhého napodobitele Homéra. Teprve v pozdější době je opět spravedlivěji oceňován - nepřehlížejí se jeho vady, ale ani to, co je v jeho díle umělecky krásné a ušlechtilé, zejména Georgica se počítá k nejkrásnějším dílům římské literatury.