Podporuji iniciativu Chcípl pes

Valerius Flaccus (1. století n. l.)

Původ Valeria Flacca, jeho vzdělání

Život Gaia Valeria Flacca Setina Balba není znám. Jen z některých míst jeho básně můžeme soudit, že žil v 1. století n. l., zřejmě patřil k senátorskému stavu [?] a zemřel za Domitiana. Byl knězem a příslušníkem kolegia, které mělo na starost Sibylliny knihy a ručilo císaři za čistotu náboženských obřadů. Zachoval se od něho epos Argonautica, a to nedokončený.

Argonautica

Epos složil okolo r. 93. Vypráví se v něm o výpravě Argonautů za zlatým rounem do Kolchidy. Báseň končí, když Argonauti přemlouvají Iásóna, aby vydal Médeu, kterou unesl z Kolchidy a jako odměnu za přispění k získání zlatého rouna učinil svou chotí. Baladický epos o Argonautech a jejich cestě za zlatým rounem (podle mínění Řeků se odehrála asi dvě generace před pádem Tróje) byl, zdá se, v Řecku běžný již velmi záhy. Homér a Hésiodos, dva nejstarší řečtí básníci, jejichž díla se zachovala, oba věděli o cestě Argonautů a Homér o ní praví, že "ji má kdekdo na jazyku". To platilo i pro pozdější období. Například Aischylos, Sofoklés a Euripides používali příběhů z cyklu jako námětů k dramatické tvorbě, Hérodotos se o cestě zmiňuje ve své historické práci několikrát - a mnozí další a další. Některé úryvky snad žijí jako interpolace i v díle samotného Homéra. Jako zřejmě první zaznamenal celý příběh jako souvislý celek Ferekydés z Athén. Apollónios Rhodský ve 3. století př. n. l. napsal epos Argonautika.

U Římanů stejnou látku zpracoval Varro Atacinus (asi 82 - 35 př. n. l.),  který volně přeložil Apollóniovu Argonautiku. Některé podrobnosti z eposu se dozvídáme u Hygina, knihovníka císaře Augusta a jeho současníka Ovidia, Médein osud použil jako látku pro jednu ze svých tragédií Seneca. Valerius Flaccus znal práce Apollónia a Varra Atacina, vedle toho však hojně užil i jiné literatury. Podle ní osnoval svou látku samostatně, skládal rozsáhlejší epos než Apollónios a jeho obsah se v mnohém liší od jeho podání.

Básník byl klasicista a napodoboval situace, epickou techniku i výraz Vergiliův. Citovostí a vážností jeho výtvor předčil Apollóniovo dílo a zejména v líčení poměru mezi Iásónem a Médeou jsou pěkná místa. Celek se však přes stylistickou a metrickou dokonalost vyznačuje mnohomluvností a rétorikou, uhlazenou vyumělkovaností, šroubovanou mluvou, místy dosti temnou a těžkopádnou. Dílu chybí hloubka, ač autor věnuje velkou péči psychologickému přístupu k hrdinům. Zajímavý je i romantický pohled na krajinu, jako by měla pochopení pro lidské city a příběhy. Lucana převyšuje větším básnickým nadáním a menší rétorickou zátěží. Vzrušeným slohem a ponurým viděním světa připomíná Senecovy tragédie, sympatickým líčením Médey Euripida. U Římanů neměla báseň valný ohlas. Dříve byla přeceňována, dnes v nás budí hlavně mytologický zájem.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Robert Graves – Zlaté rouno
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury