Podporuji iniciativu Chcípl pes

Tibullus (asi 54 př. n. l.  - 19 př. n. l.

Elegik Albius Tibullus pocházel ze zámožné jezdecké rodiny (equites [?]),  nejspíše z venkova. Ačkoli při konfiskaci půdy pro vysloužilce, provedené r. 41 př. n. l. triumviry, pozbyl části majetku, zbylo mu dost pro předepsaný majetek jezdce a pro bezstarostný život věnovaný básnické činnosti. Byl nejvýznamnějším členem Messalova básnického kroužku. Tibullus se s ním účastnil r. 30 př. n. l. jedné výpravy proti gallským Aquitanům a tažení na Východ. V Římě se stýkal se současnými básníky, zejména s Horatiem, tam ho také poutal milostný cit. Ač žil v rušné době, nezajímal se o politické otázky a přestože podal doklady o své statečnosti ve válce, nenáviděl ji. Význačným rysem jeho melancholické povahy je láska k venkovskému životu, touha po tichém, idylickém, skromném životě s milovanou ženou, sny o zlatém věku, spokojenost s málem, oslava míru a odpor k válce a ke všemu, co by ho mohlo o tyto sny připravit. Byl věrný idylickým představám Vergiliových Bukolik, které byly pro něho nejmocnějším vzorem a inspirací, působili na něj také alexandrijští básníci. Spolu s Propertiem patřil k těm představitelům kulturního života, kteří zůstali chladní k Augustovu programu.

Pod jeho jménem se zachovala sbírka elegií o čtyřech knihách, ale celá třetí kniha a část čtvrté nepochází od něho. V první části díla opěvuje zejména milenku Delii (ve skutečnosti se jmenovala Plania) - je to upřímný a něžný cit, procházející obdobím sladkých snů a iluzí, které jsou vystřídány trpkým zklamáním a žárlivostí, když Delia věnuje svou pozornost jiným. V elegiích věnovaných krásnému chlapci Marathovi se Tibullus snaží osvobodit. V druhé knize se objevuje jiná milenka - Nemesis (jako by měla být pomstou na Delii, když nese jméno bohyně pomsty). I láska k Nemesis je pramenem utrpení, neboť Nemesis je chtivá peněz, parádivá a oddala se jinému muži, přesto je však pro ni Tibullus ochoten snášet kdejaké ponížení a újmu. Mimoto obsahují pravé Tibullovy básně různé příležitostné projevy, věnované Messalovi a přátelům, náladové obrázky z venkovského života a ohlasy drobnějších i významnějších osobních zážitků. S Tibullovým cyklem básní ve čtvrté knize je spojen jiný krátký cyklus elegií o lásce Messalovy neteře Sulpicie k jinochu, jenž má pseudonym Cerinthus, autorkou je sama Sulpicia. Její písně lásky, které prostě, ale s úchvatnou bezprostředností zachycují vroucí milostnou vášeň, náleží k nejkrásnějším lyrickým výtvorům římské poezie. V třetí knize jsou plody Tibullova napodobitele píšícího pod pseudonymem Lygdamus.

Erotika prvních dvou knih není nikterak výrazná, pohybuje se v okruhu hodně konvenčních představ. Ale Tibullus byl básník hlubokého citu. Se vzácnou pravdivostí a výrazovou prostotou líčí štěstí mladé lásky v elegiích čtvrté knihy. Jako v zasnění kreslil rád idylické nálady venkova, kde toužil nerušeně žít v radostech prostého života, lásky a míru. Jeho znakem je snění, proto miloval volnou formu básnického projevu, bez pevného logického sepětí asociativně přecházel od motivu k motivu, řadil k sobě představu za představou, jak se mu v mysli vybavovaly, přece je však dovedl vnitřně ovládnout a spojit lahodným  ukázněným veršem. Od o něco mladšího Propertia a od Ovidia se ke svému prospěchu lišil přirozeným, půvabným, nehledaným výrazem, nezatíženým učenými narážkami ani rétorickými ozdobami a krásně vyjadřujícím básníkovy city. Je po každé stránce zvláštní jev mezi klasiky Augustovy doby. Překonal helénistický směr hlavně tím, že jako Říman zůstal věrný venkovu.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury