Tacitus (okolo 55 - okolo 120)

Tacitův původ a jeho vzdělání

Stejně tak se můžeme jen ptát, kdy a za jakých okolností se dostal Tacitus do Říma. Ať už se tak stalo kdykoli, splynul s římským prostředím vskutku dokonale, takže z jeho děl by nikdo nemohl usuzovat na jeho eventuální provinciální původ. Dostalo se mu, jak bylo běžné, gramatického a rétorského vzdělání a již jeho školská řečnická vystoupení - došlo k nim za vlády císaře Vespasiana - prozrazovala jeho mimořádné nadání k působivému přednesu. Při takovém nadání mu kynula slibná budoucnost a vskutku vynikl jako advokát.

Do Vespasianovy doby spadají i počátky Tacitovy úřední dráhy - s největší pravděpodobností zastával některý z běžných nižších úřadů. R. 77 se oženil s dcerou vysokého hodnostáře Gnaea Iulia Agricoly, proslulého čestnou povahou a zásluhami o římské impérium. Za vlády Vespasianových nástupců, jeho synů Tita a Domitiana, již Tacitus dosáhl vyšších hodností a zdá se, že se tak stalo za přímé podpory jmenovaných vládců. Za Tita byl nejspíše kvestorem [?], čímž získal přístup do senátu [?]. Za Domitiana působil jako příslušník patnáctičlenného kněžského kolegia, pečujícího o cizí kulty v Římě a r. 88 se stal prétorem [?].

Tacitovy názory na římskou společnost, na její soudobý stav a bezprostředně předcházející minulost, se vytvářely právě za vlády Domitiana. Vláda tohoto císaře byla v dějinách raného principátu svým způsobem výjimečným jevem. Nepodobala se nikterak období, kdy vládl Vespasianus a Titus. Domitianus byl navýsost svědomitý hospodář a správce říše, ale v otázce postavení vládce byl jeho tvrdý režim chladně promyšleným systémem, v němž se otevřeně uplatňovaly teroristické metody jako prostředek upevnění císařské moci. Kritéria, jimiž Tacitus hodnotil nejen Domitianovu dobu, ale i celou dobu raného principátu, byla nesmlouvavě přísná a vyhraněná, neboť takový ráz jim zákonitě vtiskl jeho odpor k Domitianovu despotismu.

V tomto období na Tacita silně působil Agricola, známý především svými vojenskými úspěchy. Patřil k oddaným stoupencům Vespasiana a těšil se jeho přízni. Vlivné postavení si Agricola udržel i za Tita a po jistou dobu i za Domitiana. Agricola byl správcem Británie a do r. 85 pacifikoval většinu tamějšího římského území a hodlal podrobit celý ostrov římské vládě. Jeho úspěchy budily zasloužený ohlas a bylo překvapením, když r. 84 Domitianus úspěšného vojevůdce povolal do Říma a přestal mu svěřovat další vojenské úkoly. S největší pravděpodobností císař nechtěl vyčerpávat síly říše tam, kde by případné úspěchy nekorunoval ekonomický zisk. Při Domitianově kruté a podezřívavé povaze však nebylo divu, že vznikaly pověsti, že Agricolu odvolal, protože mu záviděl jeho vojenské úspěchy a že jej r. 93 nechal otrávit. Císařovo jednání vůči Agricolovi bylo pro Tacita těžkým duševním otřesem. Před jeho zraky se ukázala v plné podobě zrůdnost neomezené osobní moci, jejíž působení nezůstalo zdaleka omezeno jen na Agricolův případ.

Tacitus nepobýval stále v Římě, ani při tchánově smrti r. 93 nebyl přítomen, ale v kterých končinách říše kdy pobýval a v jakém poslání, nevíme. Za Domitianovy tvrdé vlády, jež těžce doléhala na jeho povahu, nebyl literárně činný. Spisovatelstvím se zabýval teprve za Domitianových nástupců. Ale ani šťastnější doby už nemohly změnit jeho ponurý světový názor.

Agricola

O rok později splnil Tacitus i dluh, který pociťoval vůči svému tchánovi a vzdal mu hold v drobném díle De vita et moribus Iulii Agricolae. Protože dílo bylo určeno ke čtení a nikoli k řečnickému přednesu, představuje současně i první Tacitův literární výtvor. Tacitův Agricola je životopis v starověkém smyslu, tedy životopis se znaky chvalořeči. K té byl Tacitus oprávněn tím spíše, že bylo jeho povinností pronést nad zesnulým pohřební chvalořeč, ale nemohl jí dostát, poněvadž dlel již čtvrtý rok v cizině. Patrně působil jako správce nějaké provincie a většina badatelů se kloní k názoru, že šlo o Belgickou Gallii. Domnívají se, že zde se u Tacita zrodil všestranný zájem o germánské kmeny, který nalezl později výraz v jeho proslulém spisu Germánie. Vynucený odklad spisku však měl i některé kladné stránky. Tacitus se mohl v době, kdy o Agricolovi psal, vyjádřit daleko svobodněji, než mohl za Domitiana. Celé dílo neponechává nikoho na pochybách o tom, co Agricola pro Tacita znamenal. Určující příčinou Tacitova spontánního a hlubokého obdivu k tchánovi byla jeho povaha a životní dráha, v nichž se alespoň v Tacitově pohledu ztělesnily starořímské ctnosti ve své plné, jen těžko dosažitelné formě. Předvedl v osobě svého tchána typ starého Římana, ideálního politika a vojáka, oddaného za všech okolností povinnostem a službě státu a ve vřelém doslovu vyzýval Římany, aby tohoto ideálu následovali.

Ve spise, umělecky vynikajícím, se už plně zračí Tacitova osobnost. Posmrtná chvalořeč prozrazuje Tacitovo umění vystihnout psychologii popisované osobnosti a dovednost charakterizovat její vlastnosti prostřednictvím faktů, obratně zasazených do širšího rámce dynamicky se rozvíjejících situací. Velikost a význam Agricoly kontrastuje v Tacitově zpracování jak s Agricolovými vrstevníky, tak i s Domitianem, ve kterém Tacitus vidí závistivého i bezdůvodně mstivého člověka, který nesnese pomyšlení, že by někdo z podřízených mohl zastínit jeho slávu. Oslava Agricoly tak nabývá dramatických forem a je provázena vnitřním napětím, které řeší až tragická hrdinova smrt. Odchod Agricoly z tohoto světa je však počátkem jeho slávy, kterou nikdo, ani císař, nedokáže potlačit.

Oslavu Agricoly Tacitus pojímal spíše jako literární než přísně historické dílo a využíval tudíž i odpovídajících literárních prostředků. Je možno a dokonce nutno položit si otázku, zda Tacitův Agricola vystihuje historického Agricolu, zda jsou jeho zásluhy vylíčeny v objektivním světle a s patřičnou věcnou přesností a z druhé strany, zda Tacitus správně vylíčil Domitianův postoj k Agricolovi a jeho služebním zásluhám. Tacitus se vědomě netají tím, že čtenáři předkládá svůj pohled na Agricolu, přičemž mu nešlo o historické zachycení vybraného úseku římských dějin, ale o ocenění Agricolovy osobnosti v jejích různorodých kontaktech se soudobou společností.

Germania

Tacitus přirozeně nezapřel své římské smýšlení a nezastíral přání, aby římské panství obsáhlo i oblasti přilehlých germánských kmenů. Při líčení poměrů v Germánii však zachoval maximální míru objektivity a předvedl Germány, nejzdatnější nepřátele římské říše, se všemi jejich přednostmi i vadami. V některých případech dokonce podlehl sympatiím ke kmenům, které si udržovaly své charakteristické zvyky, houževnatě lpěly na své samostatnosti a odhodlaně za ni bojovaly i proti početnějším a technicky daleko lépe vybaveným římským vojskům. A nebyl by to Tacitus, aby v díle nebyla morální tendence, byť je druhotná: nesrovnává přímo Germány s Římany, ale četnými výroky nutí čtenáře, aby srovnával síly a schopnosti tohoto národa, primitivního a fyzicky neopotřebovaného s národem vysoce kulturním, ale tělesně upadajícím.

Nebylo jistě náhodou, že Tacitus věnoval svůj druhý samostatný spis právě Germánům, kteří se stali od Augustovy doby pro římské vojevůdce a politické činitele hlavním zahraničně politickým problémem na evropské půdě. Co však chtěl autor svým dílem konkrétně dokázat, zůstává nejasné. Chtěl seznámit Římany s poměry v evropském vnitrozemí a naznačit jim, z čeho vyvěrá neutuchající síla germánských kmenů? Nebo zamýšlel sepsat jakousi příručku pro ty, kteří potřebovali souhrnné informace o poměrech v Germánii? Mělo toto národopisné a zeměpisné dílo ukájet zvídavost římských čtenářů právě v době, kdy se jimi zabýval Traianus? Či snad nešlo vskutku o nic jiného než o výsledek Tacitova teoretického zájmu o kmeny žijící v sousedství impéria, který byl prost dalších cílů? Tyto otázky zůstávají otevřeny.

Ať už Tacita vedlo k sepsání Germánie cokoli, zůstává tento spisek osobitou součástí jeho literárního odkazu a jedinečným obohacením římské literatury. Množství věcných údajů, které Tacitus zachytil ve svém díle a které bychom, nebýt jeho, vůbec neznali, je neocenitelným pramenem k poznání rané historické fáze ve vývoji evropského vnitrozemí. Ačkoli tato složka Tacitova zájmu byla v dalších letech do značné míry zakryta pozorností, kterou autor věnoval římským politickým a vojenským dějinám, naznačovala, že jako jeden z mála svých současníků viděl nutnost poznávat národy za hranicemi říše i podle jiných hledisek, než je jen mechanicky hodnotit podle jejich schopností čelit síle římských zbraní.

V obou svých nejstarších spisech Tacitus následuje Sallustiova slohu. Na něm a na hutném slohu řeckého historika Thukydida, klasika antické prózy, se cvičil, hledaje vlastní osobitý sloh.

Dialogus

Dílo je komponováno podle běžných metod literárních dialogů. Ve smyšlené polemice se střetávají protichůdné názory na užitečnost řečnictví a básnictví a po této konfrontaci přichází na pořad hlavní otázka: zda je soudobé řečnictví v úpadku a pokud tomu tak je, proč. Ve shodě s obvyklými praktikami literárních dialogů uvádí Tacitus v kulminačním bodu rozpravy na scénu nového příchozího, které pomáhá nalézt správné řešení: řečnické umění je vskutku v úpadku, neboť situace za císařství je zcela jiná než byla za republiky. Konfliktní situace, které se kdysi řešily na foru a pomáhaly růstu skutečně velkých řečníků, přestaly existovat a řečnictví postrádá živé, bezprostřední podněty. Sama existence císařského režimu tudíž odsuzuje řečnické umění k pouhému živoření, neboť před ně staví témata, jimiž se nemůže nadchnout ani řečník sám, ani jeho posluchači. Východiskem z této slepé uličky se stává básnictví, které má stále své umělecké i společenské poslání.

Dialogus mnohem hlouběji než Quintilianovy projevy vystihuje příčinu změn, které za stříbrné doby nastaly v řečnictví. Ukazuje, že jeho úpadek přivodily nové politické, kulturní a sociální proměny spojené s přeměnou republiky v monarchii. Spis se liší obsahem i slohem od ostatních Tacitových spisů a připomíná mnohem spíše Cicerona, konkrétně jeho spis De oratore, než Tacitův charakteristický výraz. Osnova rozpravy je na rozdíl od sevřené stavby jeho jiných děl značně uvolněná a žádná z jednajících osob si nevšímá dějepisné tvorby, jak by se dalo čekat od autora, jehož zájem se nesl tímto směrem. To vyvolávalo u některých badatelů pochybnosti, zda je spis vskutku Tacitovým dílem. Tyto a jiné námitky však nejsou takového rázu, aby přesvědčivě vyvrátily Tacitovo autorství. Tacitus patřil mezi stylistické mistry a mohl ve své Rozpravě záměrně napodobit dikci Cicerona, který ho inspiroval k literární formě i struktuře jeho posledního drobného spisu. Okolnost, že se Tacitus v Rozpravě nezabýval problémy dějepisné formy, nebyla jistě náhodná. Dějepisectví, pokud nechtělo sklouznout na řemeslnou oslavu císařského režimu a vládnoucího panovníka, muselo hledat cesty, jakou látku zvolit a jak jí zpracovat, aby výsledné dílo skončilo v rukou čtenářů a nevyvolalo podezření císařových donašečů, a proto o specifických problémech dějepisné tvorby Tacitus zřejmě nechtěl hovořit. Není ostatně vyloučeno, že o nich sám ještě neměl zcela jasno, neboť k jejich plnému pochopení mu měla pomoci především praktická činnost v dějepisné oblasti a nikoli abstraktní teoretické úvahy.

Život Iulia Agricoly, Germánie a Rozprava o řečnících jsou jen zlomkem Tacitovy literární činnosti, avšak svým obsahem jsou klíčem k poznání jeho osobnosti. Už zde se objevují mnohé myšlenky, které v pozdější době vyjádřil znovu a v propracovanější formě ve svých stěžejních spisech, Dějinách a Letopisech.

Historiae

V roce 100 vystoupil Tacitus spolu s Pliniem jako žalobce jistého Maria Prisca, správce provincie Prokonzulská Afrika, který hrubě zneužíval své pravomoci. Proces, odehrávající se v senátu, byl společenskou senzací a jednání předsedal sám Traianus, který byl konzulem. Vzrušenou atmosféru soudního procesu zachytil Plinius v jednom ze svých dopisů. O Tacitovi říkal, že řečnil "neobyčejně výmluvně, a co je pro jeho řeči obzvlášť příznačné, důstojně". Závěr procesu, v němž soud vyřkl nad Mariem Priscem přísný trest, byl zadostiučiněním pro Plinia i jeho přítele.

Přes skvělé úspěchy, jichž Tacitus dosáhl na řečnickém poli, se jeho zájem upínal stále výrazněji k římským dějinám. Nešlo mu však o dávnou minulost, ale o dobu, která se historií stávala před jeho zraky, kterou sám prožíval a která hluboce zasáhla do jeho života. Domitianova hrůzovláda se mu vryla do paměti s trýznivou neodbytností duševního traumatu a Tacitus se zřejmě toto snažil zaplašit tím, že vyřkne nad císařem svůj vlastní soud.

Učinil tak v díle Historiae (Dějiny), tento název zřejmě zvolil podle vzoru starších historiků, označujících tak dějiny své doby, které dokončil někdy kolem prvního desetiletí 2. století. V okamžiku, kdy začal formulovat svůj první velký historický spis, poznal Tacitus v plné šíři těžkosti, které museli při své tvorbě překonávat římští dějepisci císařské doby. Historiae byly na jedné straně ohraničeny zmatky, které otřásaly říší po Neronově smrti a na druhé straně smrtí císaře Domitiana. Jádrem díla byly tedy dějiny flaviovské dynastie.

Tato léta, plná událostí a vnitřního napětí, skýtala řadu podnětů k rozvinutí Tacitova zájmu o psychologii vůdčích osobností. Tacitus ve svém díle nepochybně vyhrotil protiklad mezi Vespasianem a Titem na jedné straně a Domitianem na straně druhé a použil své umění k tomu, aby vykreslil Domitiana jako odstrašující příklad despotické degenerace císařské moci. Bohužel, o rázu stěžejní části se musíme spokojit jen nejobecnějšími dohady. Z díla, které obsahovalo celkem 14 knih, se zachovaly první čtyři knihy a část páté. Zachovaná část končí obléháním Jeruzaléma.

Při líčení složitého běhu tehdejších událostí Tacitus projevil mimořádné schopnosti pro dramatické zachycení jednotlivých situací, stejně jako pro přiléhavou charakteristiku jednajících osobností. S pronikavostí sobě vlastní dokázal vyhmátnout hlavní popudy a cíle jejich jednání a na příhodných místech vyjádřit svůj pohled na líčené jevy.

Závažný je i hlubší myšlenkový obsah, který se kryje pod povrchem vyváženého a pečlivě promyšleného historického popisu. Ačkoli byl sám Tacitus senátorem a patřil k zastáncům myšlenky, že senát se má aktivně podílet na správě říše a má být skutečným a nikoli jen formálním partnerem císaře, nečinil si iluze o jeho skutečném postavení. Smířil se i s poznáním, že z jeho řad už nemůže vyjít účinný impuls ke zlepšení poměrů v říši a nezastíral si, že skutečným nositelem moci v impériu je armáda a císař, který jí stojí v čele.

Události roku 68/69, kdy se armáda vymkla jednotnému velení a kdy se změnila v destruktivní sílu podřizující své jednání svým momentálním zájmům, byly pro Tacita jen jedním z důkazů bezmocnosti senátu a nutnosti císařského režimu, který byl při všech nedostatcích relativní zárukou vnitřního míru. Tacitus však zastával názor, že císař musí být schopen prosadit svou vůli u armády, o niž se opírá, že se sám nesmí dostat do vleku jejích chvilkových nálad a přání. Dalším požadavkem, který Tacitus kladl na nositele nejvyšší moci, byla vnitřní síla potřebná k tomu, aby vládce nezneužil svého postavení, aby se z prvního občana impéria nestal despotický tyran, kterého nikdo neposlouchá z přesvědčení, ale jehož se každý bojí. Tacitus věděl, že existence císařského režimu se zakládá na postupném utužování císařské moci a snadno si vyvodil, jaké důsledky z toho plynou pro senát a jeho přívržence. Jeho pohled na popisované události nemohl být jiný než pesimistický, neboť sice viděl příčiny negativních jevů, ale nedokázal objevit síly schopné jim aktivně čelit.

Za Traianovy, byť umírněné, vlády, se znovu jasně rýsovaly hranice, jež dějepisné tvorbě vymezoval císařský režim. Tacitus si byl vědom, že může bez závažnějších omezení vyjadřovat své názory o bližší či vzdálenější minulosti, ale jen za předpokladu, že jeho kritika špatných císařů nepřeroste v odmítnutí císařského režimu a že negativní soudy o některém z předchozích vládců nebudou vyvolávat dojem, že směřují proti právě panujícímu císaři.

Přestože se Tacitus v Dějinách nevyhýbal obecným úsudkům, dokázal obejít nebezpečná úskalí, na něž mohl svým dílem narazit. I torzo tohoto spisu prozrazuje, že Tacitus v něm přinesl promyšlenou i umělecky ztvárněnou fenomenologii moci v podmínkách císařství druhé poloviny 1. století.

Asi v letech 112 - 114 zastával Tacitus svou poslední úřední funkci. Jako proconsul [?] byl správcem provincie Asia a dostalo se mu tak jednoho z nejčestnějších titulů, který mohl udělit ve správní oblasti římský senát.

Annales

Tacitus tudíž sáhl hlouběji do minulosti a ve svém dalším a současně posledním díle Ab exessu Divi Augusti (Od smrti božského Augusta), pojmenovaném snad podle životního díla Liviova Ab urbe condita (Od založení města) pro stručnost nazývané Annales (Letopisy), vylíčil v monumentálním obraze události za císařů iulsko-claudijské dynastie. Spis měl 16 knih, ale zachoval se také jen částečně. Úplně se ztratily knihy sedmá až desátá a některé ostatní jsou známé jen ve zlomcích. Chybí vypsání Caligulovy vlády, Claudiových začátků a  Neronova konce. Tacitus  zpracovával toto své dílo za Traiana a dokončil je někdy počátkem Hadrianovy vlády. Dramatický sled Augustových dynastických nástupců skýtal látku hodnou Tacitova génia. V kapitolách letopisů se rozvíjí fascinující obraz římského císařství a jeho sugestivnost je umocněna Tacitovým hutným, ale přitom krajně dynamickým slovním výrazem.

Pohled, jímž Tacitus oživoval některé stránky minulosti, se cílevědomě upínal ke dvěma jevům. V obecné rovině to bylo upevňování císařské moci a v konkrétních, individuálně odstíněných souvislostech morální a povahový profil jednotlivých císařů.

Způsob, kterým Tacitus zobrazil v Letopisech sledované období, vedl k pochmurné evokaci doby, v níž - podle jeho názoru - byla hybnou silou veškerého dění touha po moci, rozněcovaná povahovými abnormalitami mužů na císařském trůně nebo v jejich okolí a neznající mravní kritéria při volbě prostředků v konkurenčním boji. Pod vlivem této představy rostl a sílil pověstný Tacitův pesimismus, v němž se právem spatřuje nejvýraznější a emociálně nejpůsobivější rys jeho historických děl. K převládnutí bezvýchodných pocitů, prostupujících Tacitovo líčení, však pomáhaly další momenty. Autokratická císařská moc totiž ponechávala stále menší prostor aktivnímu politickému projevu senátu, v němž konzervativní složky tehdejší společnosti stále spatřovaly hlavního strůjce římské velikosti a jejího nejspolehlivějšího ochránce. Tacitus sdílel toto přesvědčení a v konfliktech, v nichž císařové zatlačovali senát ze sféry aktivního politického dění, stál na jeho straně. Tyto sympatie však nebránily velkému historikovi v poznání, že i senát prochází krizí, která vyvěrala z nutnosti vyrovnat se s takovým nebo onakým způsobem s existencí osobní moci v impériu.

V této situaci byl Tacitus nejednou nucen registrovat i v řadách senátu úpadek starořímských ctností, kladoucích státní zájmy nad osobní prospěch, i mezi senátory viděl korumpující vliv velkého bohatství a touhy po moci a nemohl přecházet mlčením servilnost většiny senátorů vůči císaři, ať jím byl kdokoliv.

V epoše, kterou pokryl Letopisy, nacházel jen málo osobností, jimž dokázal projevit bezvýhradné sympatie. Čelné místo mezi nimi zaujímá Germanicus, při jehož zpodobnění nešetří místem, ani svými charakterizačními schopnostmi. Germanicus se v Tiberiově době těšil všeobecné oblibě a šířily se o něm pověsti, že obnoví svobodu v republikánském duchu, dostane-li moc. Toho vylíčil jako oběť Tiberiovy nedůvěry, žárlivosti a podlosti, ač Tiberiovo chování ke Germanicovi, jenž mu byl vnucen za syna, bylo korektní. Germanicův životní osud zpracoval se smyslem pro dramatičnost, s neskrývaným záměrem vylíčit ho v co nejpříznivějším světle, a to zřejmě i za cenu věcného zkreslení některých událostí. Přesto však vystupuje Germanicus v Letopisech jako tragický hrdina, jehož osud se mění v pouhou epizodu nezměnitelného procesu, v němž se dále utvrzuje císařská moc. Nejinak je tomu i u ostatních kladných osob Tacitových děl, která dokazují, že císařský systém byl již v iulsko-claudijské dynastii pevně zakotven a že byl přijímán jako neměnný fakt drtivou většinou obyvatelstva říše.

Ostatně i sám Tacitus byl při své velké rezervovanosti vůči císařství smířen s jeho existencí, neboť si uvědomoval, že z předcházející krize republiky a občanských válek jiného východiska nebylo. Odmítal však zásadně despotickou zvůli panovníka a v Letopisech názorně ukázal na odstrašující případy realizace císařské moci. Za neštěstí považoval i to, že někteří císařové podléhali příliš svým vášním i neblahému vlivu svých důvěrníků a rádců a že tehdejší lidé byli tak servilní, že ještě více kazili slabé vladaře. Jeho ideálem byl císař, který se dobrovolně zříká neomezené moci, respektuje mínění senátu a zaručuje občanům jejich základní práva. Období, které tvoří námět Letopisů, bylo tedy popřením jeho představ o náležitém rozdělení moci ve státě i o přijatelném kompromisu mezi císařem a senátem. Snad lze tudíž pochopit, proč Tacitus, přes proklamovanou zásadu psát bez hněvu a zaujatosti, zdůrazňoval negativní rysy líčené doby.

Tacitus čerpal z protimonarchistických autorů tendenčně zabarvené zprávy, zkreslující obraz některých vladařů. Ve světle historických výzkumů se jeví doba, zpracovaná v Letopisech, i její čelní představitelé často v příznivějším světle, než se o nich dočítáme u Tacita.

Tiberius, pokládaný v Letopisech za jednu z nejčernějších postav římských dějin, byl ve skutečnosti vynikající voják a jeden z nejschopnějších administrátorů. Hospodářský stav říše se v jeho době vyznačoval stabilitou i prosperitou. Senátorská tradice však tohoto císaře líčila velice černě, protože přitáhl otěže absolutismu a druhá část jeho vlády, kdy nechal rozhodovat Seiana a Macrona, tuto špatnou pověst jen posilovala. Pod vlivem této tradice neocenil Tacitus první část Tiberiovy vlády a téměř všem jeho činům, i sebelepším, podkládal zlé úmysly. Nedostatečně také postihl, kolik dobrého Tiberius - stejně tak jako Domitianus - vykonal pro rozkvět římských provincií, tedy i pro rozšíření řecko-římské kultury.

Claudius, jehož Tacitus vylíčil jako loutku v rukou jeho manželek a propuštěnců, měl k dispozici dobře pracující úřednický aparát a upevnil mezinárodní postavení impéria.

Složitou otázku představuje Nero a celé jeho období. Zdá se, že krveprolití, k nimž v jeho době docházelo, nebyla zdaleka výlučně osobní záležitostí samotného císaře. Je zřejmé, že starořímsky smýšlející autor, jako byl Tacitus, nemohl nikdy plně pochopit císaře, podmaněného helénskou kulturou a usilujícího utopicky přebudovat Řím na velkoměsto helénistického stylu. Nero, profilovaný Tacitem jako prototyp krvežíznivého blouznivce a tyrana, na počátku panoval velice dobře a na řeckém východě patřil k nejoblíbenějším panovníkům.

Osobité zpracování Letopisů tedy nesnižuje jejich význam, i když je současně staví do popředí zájmu historické kritiky. Ale bylo by absurdní poměřovat Tacita z hlediska výsledků, k nimž se propracovala až moderní historická věda, stejně jako by bylo nesprávně povýšit jeho obraz a pojetí raného císařství za závaznou normu.

Tacitus měl v plánu sepsat ještě další práci a věnovat ji tvůrci římského principátu, prvnímu císaři Augustovi (od bitvy u Actia). Tento záměr však už neuskutečnil - někdy kolem r. 120 zemřel.

Tacitova osobnost a světový názor

Je nechtěně tacitovská ironie ve slovech předmluvy k Análům, kde pronesl Tacitus své proslulé heslo sine ira et studio (bez hněvu a zaujetí).  I když se tomuto principu subjektivně nezpronevěřil, obsahuje pojetí jeho díla nejeden problematický rys. Psal s nenávistí s a láskou, nechávaje oboje procházet svou psychologickou a stylistickou rafinovaností, nacházeje si jedinečné výrazové prostředky v masce objektivity a v tacitovsky kruté ironii. Díval se na lidstvo prismatem osudu své společenské vrstvy a viděl dějiny své doby pochmurně, s nostalgií po minulosti a se sžíravou ironií a těžkým pesimismem vůči současnosti. Životní osudy senátorské vrstvy již neznamenaly osudu státu, ale Tacitus měl zájem hlavně o ně, jeho historický zřetel ztratil šíři záběru, která byla u římských historiků předchozí doby. Jeho zorný úhel byl zúžen, jeho světelný kužel byl vržen jen na malou plochu a pro nepatrnost osvětleného prostoru vznikaly u Tacita tak ostré stíny. Jeho světem byla senátorská a jezdecká římská společnost a ostatní tvořili jen pozadí tohoto světa. Byla mu cizí Hérodotova chápavost pro zvyky cizích národů, cizí mu byl Sallustiův a Liviův postřeh mohutných projevů lidu, neměl Polybiův státnický zájem o organizaci říše.

Byl si tohoto zúžení svého zájmu vědom a odůvodňoval jej tím, že pokud byl svobodný stát, bylo možno si všímat zápasů šlechty a lidu, snažit se poznat povahu lidu. Když vláda v říši přešla do rukou jednotlivce, pak je nutno především obrátit své zkoumání k němu. Úkol historika se mu zdál méně slavný proti historiku republikánské éry. Zajímavosti své doby neviděl nebo nechtěl vidět. Necenil si podivuhodné organizace říše, která udržovala v míru směs nejrůznějších národů a hospodářského rozkvětu provincií, ač si byl těchto skutečností jistě vědom. Toto omezení je vyváženo mistrovstvím, s nímž svůj úzký svět podával, brilantním zobrazením lidských typů a jeho umělecké podání nabývá úžasné hloubkové perspektivy ponorem až na dno lidských duší. Výsledkem není katarze, ale suverénní ironie a trpká melancholie z povýšeného myslitelova hlediska.

Tacitus viděl všechno historické dění prismatem dobra a zla a vážil je na svých chmurných moralistních vahách. Soudil povahy i děje podle přísného měřítka vysokých ideálů veřejné a soukromé morálky, které mají do značné míry stavovské zabarvení, ale současným poměrům neodpovídaly. Panovník si jej nezískal ani dobrou správou říše, ani péčí o spravedlnost. Tuto snahu odbyl stručnou poznámkou: "zatímco se pečovalo o spravedlnost, hynula svoboda". Na druhou stranu se republika zkompromitovala pošlapáním svých vlastních ideálů a Tacitus precizně definoval příčiny vítězství monarchie: "...dávali přednost jisté přítomnosti před nebezpečnou minulostí. Ani provincie neodmítaly onoho stavu věcí, nemaje důvěry k vládě senátu i lidu pro zápasy mocných i hrabivost úředníků při slabé ochraně zákonů, které byly násilím, pletichami, konečně podplácením porušovány". K čemu jsou zákony v prohnilém systému, pregnantně osvětlují další věty "... když byla obec nejvíce zkažena, bylo nejvíc zákonů... nebylo mravního, nebylo právního řádu; nejhorší zločiny prošly beztrestně a mnohdy zase čestné jednání vedlo k záhubě".

Svoboda je pro většinu obyvatelstva oproti spravedlnosti víceméně abstraktní pojem, kterým je navíc často ohlupováno. Zásadní chyba demokracie je, že dává svobodu všem - tedy i gaunerům, kteří se neudáví žádným lupem. A pečuje-li se o svobodu tak, že spravedlnost hyne, dávají-li demokratické principy jedněm svobodu loupit a druhým svobodu se nechat olupovat, je osvícená diktatura lepší než zkorumpovaná demokracie, jejíž smrti litují jen od reality odtržení idealisté a od zdrojů odtržení výtečníci, kteří těžili z předchozích nešvarů - a z těch jen ti, kteří se nestačili přizpůsobit nové situaci. Žádný diktátor ovšem nespadl z Měsíce, aby demokracii svrhnul - ona sama mu to aktivně umožnila zlovolností a tupostí svých představitelů.

Tacitus, duchem aristokrat, nebyl nadšen ani ranějšími fázemi demokracie římské republiky. Neměl pochopení pro tehdejší zápasy plebejů o rovnoprávnost, pro politické boje bratří Gracchů, nedovedl se smířit s nízkým původem některých mužů, třeba vynikajících, neboť tím podle něj trpěla vážnost státu, jež mu byla nade vše. Proto tak těžce nesl zločinné řádění krutých císařů, neukázněnost vojska vinou prostopášných a povahově slabých vojevůdců, vydírání provincií hrabivými senátory, bídné udavačství a jiné neblahé jevy tehdejšího veřejného života. S rezignací se díval na dějinný vývoj, s nímž nesouhlasil, ale jemuž se nebylo možné vyhnout. Nejlepší formou státu je podle něj jakási směs lidovlády a vlády šlechty, která ale, vyskytne-li se v dějinách, nemá dlouhé trvání. To je dobrý postřeh, který, zdá se, má obecnou platnost. Od jisté úrovně prosperity, kdy vznikl prostor pro rozkrádání a korupci na jedné straně a demagogii a populismus na straně druhé, se z obou antických demokracií vyvinuly lumpendemokracie. Řecká demokracie zdegenerovala v ochlokracii, římská v oligarchii. Oba systémy, vyznačující se chronickou nestabilitou, nakonec zanikly - u Římanů se o to postaraly občanské války, u Řeků hašteřivá nejednotnost a vnější nepřítel. V Řecku a zvláště v Athénách se navíc touha po rovnosti vyvinula v patologickou alergii na kvalitu, která vyháněla nebo likvidovala nejschopnější osobnosti. Tacitův dějinný pesimismus byl mírněn jen tím, že i nejhorší staletí přinášejí své příklady mravní velikosti.

Dnes, kdy se demokracie jeví pouze jako optimální režim pro kriminalitu, hlavně hospodářskou, kdy sekání rukou za krádež by znamenalo nemožnost hlasování obou komor, kdy jsou volby dilematem, zda volit zahradníkem kozla nebo kozu, kdy hesla "nebát se a nekrást" a "pravda vítězí" politici, podobni parazitovi, který zešílel a rdousí hostitele, na kterém je životně závislý, upravili na "nebát se a nakrást" a "pravda vítězi", kdy je střední třída vysávána a likvidována gangsterismem lumpenburžoazie a parazitismem "diskriminovaných" a šikanována despotickým byrokratickým aparátem a daňovým terorismem, kdy je stát otevřeně a bezostyšně plundrován korupcí a hrabivostí, tento postřeh nikterak nepozbývá na aktuálnosti. Tom Holland, autor knihy Rubikon jako jeden z komentátorů ve filmu Spartakus: co se skrývá za mýtem, hovoří o Římu pozdní republiky takto: "Nejlépe Řím pochopíme, když si ho představíme jako mafiánský stát, v kterém je množství kmotrů, bojujících o kus koláče." Vzorem našeho demokratického panstva, které má krádež v krvi už na genetické úrovni, je římská demokracie - a z jejích činitelů nikoli Caesar, či Cato, ale Verres a Crassus.

Tacitus byl příliš velký realista, aby se domníval, že dějiny jsou vytvářeny jen těmi jedinci, které postavil do popředí scény, ale jemu šlo právě o tyto jedince, o to, jak dobře či špatně sehráli svou úlohu, i když věřil shodně s tragickými básníky, že je to fatum, osud, který rozhoduje o osudu světa. Proto ta rezignace, pokud jde o historické události, ale tam, kde šlo o lidské činy a jejich motivy, byl Tacitus neúprosně přísný, neboť herec má povinnost důstojně sehrát svou roli, i když tím nemůže nic změnit na výsledku hry, napsané jiným. A Tacitus se krutě pídil za vším nedůstojným, které odsuzoval snad nemilosrdněji než zlo.

Praktickému římskému duchu zůstala filozofie vždy dosti cizí a ani Tacitus se jí příliš nezabýval. Jeho názory však svědčí o tom, že byl ovlivněn římským stoicismem císařské doby, který zdůrazňoval neochvějnost a lidskou důstojnost individua, aniž uvažoval o jeho občanském zapojení. Vlastenec Tacitus ale neopustil národní a stavovské zřetele, jako Epiktetos, Seneca a Marcus Aurelius. Byl Říman z nejvyšší společenské vrstvy a ušlechtilost, hrdost a stavovská svoboda byly hodnoty, které uctíval.

Římská inteligence té doby byla rozkolísaná a rozpory jsou i v Tacitově světovém názoru. Snažil se vysvětlovat věci z přirozených příčin, ale někdy přece sáhl po nadpřirozených příčinách. Někdy bohům přisuzoval naprostý nezájem o lidské záležitosti, jindy jim přiznával účast v pozemských záležitostech. Ani v otázce, zda se proti vůli osudu může prosadit svobodná lidská vůle, nedospěl k pevnému rozhodnutí. Ačkoli nepřikládal přílišný význam nadpřirozeným úkazům a astrologii, přece je jednoznačně nezavrhnul. Dnešního člověka překvapí předsudky jeho doby, např. že cena člověka závisí na jeho stavovském původu, nebo to, že cizí náboženství, třeba Egypťanů a křesťanů pokládá za pouhé pověry.

Tacitus psycholog

Tacitova silná osobnost vtiskla svůj ráz celému dílu. Soustředil se na lidi určitého typu: jednak na ušlechtilé duše, ale ještě více na postavy, které vynikly zlem a nejvíce těm záhadným, na kterých mohl rafinovaně vykreslit všechny škály šerosvitné psychologie - Tiberius, Livia, Seianus, Messalina, Agrippina Mladší, Claudius, Nero. Jeho učiteli byli staří tragici - Sofoklés a především Euripides. Zvláště jeho ženské postavy připomínají monumentalitou či peklem vášní Sofokleovu Elektru nebo Euripidovu Médeu a Faidru. Tak, jako dramatik, seskupuje Tacitus látku co nejúčinněji, zachycuje děje v dramatických momentech a stupňuje, staví proti sobě kontrasty a tím dosahuje mohutného účinku jako velký tragický básník. Jde však ještě dále, a to v hledání utajovaných, potlačovaných motivů a ve zvláštní technice zámlk, pomluv, nápověd, tušení, dramatických a rétorických efektů. Vydává se až na propast lidské zvrácenosti a nemilosrdně odhaluje podlost, zbabělost, slávychtivost, panovačnost, krutost, chtíč, závist, krvežíznivost, patologickou ctižádost, duševní stavy na samém rozmezí normálnosti a šílenosti a modeluje postavy tak, že mnohdy nevíme, zda již nejsou spíš karikaturou či stínem než věrným obrazem. U císařů, zvláště u Tiberia, se toto podezření mění takřka v jistotu, i na jiné vynikající osoby nanášel příliš temné barvy, nevyhovovaly-li jeho etickým ideálům.

Tacitův Tiberius je příkladem geniálně vržené postavy, v níž autor zkoncentroval všechnu lidskou ubohost a zlobu a přitom jej nevykresluje nikdy přímo, jak to činí u jiných osob, nestaví jej do středu scény, nýbrž nechává růst jeho podobu jen prostřednictvím svědectví, technikou, jež se podobá vyprávění posla v antickém dramatu, takže vzniká dojem, že nevidíme osobu, nýbrž její groteskní, zpitvořený, až do nelidskosti zvrácený a pokroucený stín. Jakoby se Tacitus mstil za konec římské republiky, kterou miloval a kterou si v minulosti idealizoval, za kdysi hrdý a mocný senát, k němuž se cítil poután stavovskou a ideovou příslušností, mstou vskutku démonicky vymyšlenou tím, že zvěčnil pro historii galerii postav prvních císařů v strašné podobě pomatenců, výstředníků a lidí vyšinutých.

Tacitus umělec

Tacitus vyšel z klasiků, soudí se, že jeho učitelem byl Quintilianus. Ale jeho cítění, stojícímu i pod vlivem moderní rétoriky, vyhovoval lépe hutný sloh Sallustiův, k tomu se družil sloh Thukydidův. Ani Liviův sloh nebyl bez vlivu - odmítl sice jeho šíři, ale zamlouvala se mu jeho patetičnost, květnatost a básnický kolorit. Výsledkem toho všeho byl osobitý a nenapodobitelný, zhuštěný a velebně vážný Tacitův sloh, který který se výborně hodil k chmurnému obsahu a dosáhl vrcholu v Análech.

Pronikavá psychologie se pojí s úžasným popisným umem, takže všechny scény jasně vidíme, jako by se odehrávaly před námi. K vizuální fantazii přistupuje skvělé ovládání jazyka, umění vyjádřit v dynamické zkratce i nejsložitější úvahy, projevující se stylem navýsost úsporným, téměř nepřeložitelným, svou lapidárností připomínající řeč římských nápisů. Vše, co je pro vyjádření myšlenky zbytečné, je vynecháno. V krátkých větách má každé slovo svou váhu a úsečné sentence jsou co nejbohatší. Jsou-li věty rozsáhlejší, člení je autor v krátké úsečné výpovědi. Výběr slov je neobyčejně pečlivý, obvyklým slovům, zvláště technickým termínům se vyhýbá a s oblibou užívá slov z básnické mluvy. K vystupňování dojmu používá krátké filozofické úvahy a přímé řeči. Z těchto řečí poznáváme ještě dnes Tacitovo rétorické umění. Je patrná snaha o dramatický spád, po stálé změně a střídání, pointování a kontrastním zahrocení myšlenky. To vše četbu, alespoň zpočátku, ztěžuje, ale jakmile si čtenář na jeho styl zvykne, je do děje vtažen magií slov, dynamikou událostí, velkými emocemi a nedostižnými obrazy, jako by sám byl jeho účastníkem.

Tacitus dovede podat zlo tak, že nepostrádá monumentalitu a podmaňuje svou chmurnou důsledností, zvláště u ženských postav. Jedinečné kresbě osob odpovídá jedinečná kresba scén. I přírodu v úsporné zkratce plasticky zachycenou dovede použít k zvětšení účinku. Jedna z takových virtuózních scén je ta, kdy Messalina za nepřítomnosti svého manžela Claudia slaví v Sallustiových zahradách svatbu se svým milencem a zatímco svatebčané, ověnčeni révou, jásají, jeden z nich vyšplhá na strom a oznamuje ostatním: "Od Ostie se blíží bouře". A vskutku, od Ostie táhne císař Claudius, slaboch, kterého okolí donutí, aby v krvi utopil vzpouru.

Stejně monumentální je vylíčení prvního zasedání senátu po Augustově smrti, kde se senátoři předbíhají v patolízalství, v obavách, aby lichocení bylo vhodné, ale aby se nezdálo lichocením, sledujíce úzkostlivě, jak přijímá nový panovník jejich slova. Hrůznou účinnost dnešní čtenář, který nezná někdejší vznešenou nedostupnost senátu, ani nemůže vychutnat. Ale pochopí typickou situaci vyskytující se při vynoření každé nové moci - nedůstojný chvat přisluhovačů, spěchajících "za pět minut dvanáct", tragickou směšnost lidské ubohosti i zištnosti, proměnu lidí v bezpáteřné tvory, a to právě lidí z nejvyšších vrstev. Toto počínání charakterizuje Tacitus svým nevyrovnatelně stručným stylem: "řítili se do otroctví konzulové, senátoři, jezdci. Čím kdo byl vznešenější, tím více spěchal".

Stejně mistrně vykresluje scény zachycující pravou lidskou velikost, např. nesmírně názorný obraz, líčící manželku zemřelého Germanica - podle Tacitova názoru zavražděného z Tiberiova popudu - jak s urnou s jeho popelem vztyčena na lodi se plaví ke břehům Itálie, vítána zarmoucenými zástupy zástupy na břehu; nebo známý obraz filozoficky klidné sebevraždy filozofa Senecy.

Vedle toho rozdělil Tacitus své dílo na knihy a s oblibou končil jednotlivé knihy významnými událostmi. Tato jeho snaha, vyvrcholit celou knihu nějakou otřásající událostí, je patrná zvláště v Análech.

Tacitovy historické práce jsou v porovnání s ostatními řeckými a zvláště římskými historky jakýmsi komorním dílem. Nepsal pro poučení státníků jako Polybios, ani aby vychovával mládež k vlastenectví jako Livius, jeho dílo je do značné míry samoúčelné ve snaze popsat dějinný úsek v nedostižné umělecké dokonalosti pro jemné vychutnavače umělecky a myslitelsky velmi náročné četby. Je psáno pro čtenáře určité společenské vrstvy, je přílišně estetické, vypjatě individualistické a aristokratické. Přes tyto vady nám Tacitův pohled odhaluje velmi hluboko historickou skutečnost. Má jedinečnou evokační schopnost, jeho postavy i děje žijí a uvědomíme-li si perspektivu, z které se dívá, můžeme snadno korigovat zkreslení jeho obrazu. I při něm zůstává jedním z největších spisovatelů, nedostižným znalcem lidské duše a dějepiscem, jemuž postavy a události ožívají pod geniálním perem. Proto se o Tacitovi mluví jako o největším malíři starověku, o řadě mohutných tragédií, komponovaných s uměním největšího básníka v monumentální řeči.

Tacitus historik

Na pramenech nebyl otrocky závislý a vždy si zachoval své kritické stanovisko. Údaje zpracovával s věcným porozuměním a se smyslem pro přesnost, i když se nevyhnul některým nedopatřením a omylům. Dovedl kriticky oceňovat význam různých zpráv. Rozhodoval-li se pro nějaké podání, odůvodnil to. S odůvodněním vyslovoval pochybnosti o některéch zprávách, jiné s udáním důvodu zamítal. Když nebyl schopen zjistit pravdu, nechával otázku nerozhodnutou. Při svém vynikajícím vzděláním a širokém rozhledu správně odhadoval dosah různých událostí, rozlišoval méně a více důležité věci a nepřehlédnul sebemenší maličkost, jež byla zárodkem významných dějů. Materiály, které použil, jsou většinou pro dnešní dobu ztraceny, ale Tacitus leckdy svůj pramen uvádí, i když hlavně tehdy, když sám něco nevěděl nebo nechtěl na něco odpovídat. Pokud ho díky tomu můžeme kontrolovat, vychází vždy jako věrohodný svědek.

Ve vyprávěcí technice není mezi oběma hlavními Tacitovými díly podstatných rozdílů. V obou monumentálních obrazech římské minulosti se užívá analistické metody, u Římanů vžité, tj. události se vyprávějí rok za rokem. Tato metoda umožňuje datovat události, ale je nevýhodná, že je často třeba roztrhávat děje, které trvaly déle než jeden rok. Tacitus cítil nepříjemná pouta analistického postupu a tu a tam ho nedbal a dovedl vyprávění nějakého děle ne-li do konce, tedy aspoň ke stadiu, kdy jej mohl prozatím opustit.

Ve výkladu o každém roce si všímal zvlášť toho, co se dělo v Římě a v Itálii a zvlášť toho, co se dělo mimo Řím, v provinciích. I to má své nevýhody, poněvadž to, co se dělo v Římě a v provinciích, často spolu těsně souviselo. Mimoto je pozornost věnovaná událostem v Římě neúměrná jejich významu pro současný stav říše. Silně přeceňoval význam osobností v historickém procesu a soustředil se na vyšší složky římské společnosti. Často nebezpečně zaváděl čtenáře do oblasti dvorských klepů, nadhazoval svá nařčení, jež ani nedokazoval ani nevyvracel, cesta od něj vede již přímo k memoárovým klípkům Suetoniových biografií. Tyto nedostatky jsou ale vlastní celé římské historiografii a ani Tacitus nedokázal tyto hranice překročit.

Přes všechny těžkosti, které byli Římané nuceni překonávat v některých provinciích i na hranicích říše, patřilo období, zachycené v Tacitově díle, k epochám vnitřního i vnějšího rozmachu impéria. Zatímco Řím upadal, provincie, které zdatní velitelé a správní úředníci je udržovali k blahu celé říše, prožívaly hospodářský a kulturní vzestup, města v západních provinciích se romanizovala a majetné špičky provinciálního obyvatelstva se přimykaly stále těsněji k Římu a jeho místním představitelům. Žádnému z těchto jevů se u Tacita nedostalo zasloužené pozornosti a patřičného zhodnocení. Jeho dílo je bohatou studnicí jedinečných dílčích faktografických údajů, avšak ve svém celku je černou vidinou minulosti vyvěrající ze subjektivního zaujetí svého tvůrce.

V tomto postoji nebyl osamocen. Ve svém díle obrážel názory konzervativní, starořímsky smýšlející části senátu, postavené do nové historické skutečnosti vytvářené sílící císařskou mocí a tato okolnost dodává jeho spisům závažnosti i z úzce odborného hlediska. Jeho se dílo stává prostředkem k bezprostřednímu poznání myšlenkového světa raného císařství v jeho vnitřní protikladnosti a dynamičnosti a přináší výmluvné svědectví o bezvýchodné situaci té společenské vrstvy, jejíž názory Tacitus vyjadřoval.

Stěžejním bodem Tacitova pohledu na minulost jsou historické osobnosti, zasazené sice do širokého rámce dobových událostí, avšak cele povýšené na úroveň rozhodujícího činitele v dobrém i špatném smyslu. Je příznačné, že kritériem k zachycení jejich velikosti či pomíjivé nicotnosti se Tacitovi stala hlediska odumírající starořímské morálky. Hlavním účelem bylo pátrat po dobrých nebo zlých činech, hlásat cenu ctnosti a hanu neřesti, aby prvá byla oslavena a druhá potírána. V této věci byl tak důsledný, že ušlechtilé činy prostých lidí výslovně uvádí a naopak hanebné jednání urozených a vysoce postavených přibíjí na pranýř, aby působil na příští generace podle zásady Historia est magistra vitae (Dějiny jsou učitelkou života). To svědčí o tom, jak vysoký mravní úkol vytýčil Tacitus pro historii. Byl však ve svém pohledu na římskou společnost zcela reálný a nezastíral si, že muži starých dob, do kteří podle obecného mínění tato hlediska splňovali, žili především ve světě legend a mýtů a nebo v idealizované podobě na stránkách historických děl.

Problém, který před velkého historika stavělo jeho moralistické hledisko v hodnocení nedávné minulosti, se zužoval v zásadní otázku, zda v době císařského režimu existují vůbec předpoklady k tomu, aby politický činitel uplatňoval soubor principů starořímských ctností a aby se jím prosadil v mocenské struktuře. Otázka, jaké možnosti ponechává císařský systém rozvoji jednotlivce ať už v oblasti politické nebo kulturní, zaměstnávala Tacita zřejmě silnou měrou.

Tacitův význam

Zdroje:
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Cornelius Tacitus - Letopisy (předmluva J. Buriana)
Cornelius Tacitus - Na vrcholu césarismu (předmluva J. Popelové)
Cornelius Tacitus - Z dějin císařského Říma (předmluva J. Buriana)
Cornelius Tacitus - Z dějin císařského Říma (předmluva A. Minaříka)