Podporuji iniciativu Chcípl pes

Suetonius (69 nebo 70 - kolem 140)

Suetoniův původ a jeho vzdělání

Suetoniův životopis lze ze zachovaných zpráv rekonstruovat jen v omezené míře a jeho některá závažná data zůstávají sporná a nejasná a můžeme se o nich vyjadřovat s dohady a s rezervou. Je jisté, že patřil k jezdeckému stavu [?], který se uplatňoval v době, kdy Suetonius žil, jako jedna z opor císařské moci jak v administrativě, tak i ve vojenství. Významní jezdci zaujímali často čelná veřejná místa a měli někdy velký vliv na samého císaře. Svým předkům věnoval Suetonius ve svém zachovaném díle jen letmou zmínku. Tak se dovídáme o jeho otci Suetoniovi Laetovi, že se účastnil roku 69 jako vojenský tribun boje o císařskou moc mezi Othonem a Vitelliem na Othonově straně. Také o svém dědovi, neznámo, zda z otcovy či z matčiny strany, se Suetonius zmiňuje, ale učinil tak velmi mlhavě, takže lze jen tušit, že se pohyboval v blízkosti dvora císaře Caliguly.

O sobě Suetonius nezanechal žádné přímé závažné informace. Z jedné jeho letmé narážky se můžeme dohadovat, že se narodil asi roku 69 nebo 70. Usuzuje se však, že to mohlo být ještě později, a to buď v Římě nebo v blízké Ostii, nebo dokonce v severoafrickém městě Hippo Regius. Naštěstí se zachovaly o Suetoniovi zprávy v korespondenci známého římského spisovatele Plinia Mladšího, které nám dovolují poznat konkrétněji svět, v němž se v Římě pohyboval mladý Suetonius. Plinius patřil mezi důležité kulturní a veřejné činitele své doby. Byl žákem známého řečníka Quintiliana a důvěrným přítelem známého historika Tacita a k císaři Traianovi ho poutalo oddané přátelství. Plinius si zřejmě Suetonia vážil a cenil si i jeho literárních výtvorů. Držel nad ním ochrannou ruku, povzbuzoval jej v literární činnosti a snažil se jej přimět k vydání díla, avšak Suetonius se k tomuto kroku nemohl odhodlat. Plinius pomáhal Suetoniovi také jako zprostředkovatel při koupi malé usedlosti.

O Pliniově zájmu na Suetoniovi svědčí i list, který Plinius adresoval císaři Traianovi a v němž se snažil pro Suetonia získat výhody, jež byly jinak udělovány pouze mužům, kteří měli tři děti. Z Pliniových listů si můžeme učinit představu o Suetoniovi oddávajícímu se pilně literární činnosti a ne zcela neznámém ve vyšší římské společnosti, ale potřebujícího vlivného příznivce, aby v ní sám zaujal trvalé místo. Suetoniovo veřejné působení se vyznačovalo vcelku skrovnými počátky. Bylo o něm známo, že vystupoval jako advokát na soudech. V Hippo Regiu byl nalezen fragment nápisu s výčtem Suetoniovy úřední dráhy. Tento nápis byl kromě jiného námětem k domněnce, že jeho naleziště bylo Suetoniovým rodištěm. Tento názor není všeobecně přijímán, neboť nápis mohl vzniknout při Suetoniově návštěvě severní Afriky, kterou snad uskutečnil jako člen doprovodu císaře Hadriana, známého svým cestováním po impériu. V nápise se dozvídáme, že Suetonius byl knězem boha Volcana, nepochybně v Římě. Za Traianovy vlády se dostal do císařských služeb a zastával úřad pro věci kulturní.

V této funkci měl zřejmě na starosti císařské archívy. Jeho činnost patrně nespočívala v uspořádávání, nýbrž spíše ve studiu císařských nařízení a výnosů, takže mohl, chtěl-li císař vydat určité nové směrnice, rychle shromáždit vše, co v tom směru učinili již předchozí panovníci. Tato činnost nesporně vyhovovala Suetoniově povaze i zaměření, neboť tak mohl poznat řadu zajímavých věcí z doby, kterou zachytil ve svých životopisech. Ve funkci se staral i o správu knihoven v Římě. I tato činnost odpovídala jeho literárním zálibám a zájmům, jak je patrno i z okolností, že se ve svém díle o knihovnách často zmiňuje.

Vrcholu své kariéry dosáhl za Hadriana, kdy stál v čele důležité kanceláře pro veškerou císařskou korespondenci a byl tak vlastně císařovým tajemníkem. Do jeho pravomoci spadaly významné záležitosti občanské i vojenské, vnitropolitické a zahraniční.

V této době byl Suetonius v úzkých stycích s čelným příslušníkem jezdeckého stavu Septiciem Clarem, který byl v letech 119 - 122 velitelem pretoriánské gardy a jednou z nejdůležitějších postav v tehdejším Římě. Je pravděpodobné, že Suetonius mu vděčil za své významné postavení na Hadrianově dvoře a že u něj hledal a našel pomoc po smrti Plinia Mladšího.

Kariéra Septicia Clara i Suetonia však skončila jejich náhlým odvoláním z císařského dvora. Došlo k němu snad v důsledku intrik, ale okolnosti této aféry nejsou zcela jasné. V pozdně antické biografii císaře Hadriana se říká: "Veliteli pretoriánů Septiciovi Clarovi a císařskému tajemníku Suetoniovi Tranquillovi a mnohým jiným ustanovil Hadrianus nástupce, protože se ve styku s císařovou chotí Sabinou chovali volněji, než žádala důstojnost císařského dvora."

O tom, jak se vyvíjely Suetoniovy osudy po této události, nevíme nic bližšího. Hadrianova opatření asi znamenala konec jeho úřední kariéry. Není ale vyloučeno, že jej Hadrianus vzal znovu na milost, pokud se týkají našeho Suetonia narážky v dopisech Cornelia Frontona, vychovatele pozdějšího císaře Marca Aurelia a nejde-li o někoho zcela jiného. Uvažuje se i o tom, že Suetoniovo dílo "O soustavě úřadů" vzniklo snad až v souvislosti s rozsáhlými Hadrianovými reformami v císařském správním aparátu, což by svědčilo o jisté císařově přízni. Zde se však pohybujeme v oblasti domněnek, každopádně po Hadrianově zásahu se Suetonius ztrácí z dohledu, věnuje se patrně literární činnosti a umírá pravděpodobně kolem roku 140.

Suetoniovo dílo

Suetonius byl současníkem doby, kterou označujeme jako vrchol římského císařství. Byl svědkem upevnění císařského systému za flaviovské dynastie a nejvyššího územního rozmachu za Traiana. Znal důvěrně svou dobu v její vnější okázalosti i v jejích méně příznivých projevech, jako bylo dvorské pletichaření, bezohledný boj o osobní moc, či touha po zisku, pro níž účel světil prostředky. Suetonius nepochyboval o oprávněnosti císařské moci, ale i ta mu ukazovala dvojí tvář. Despotický Domitianus, který dokázal sjednotit nejrozmanitější vrstvy římské společnosti v odporu proti sobě a umírněný Nerva, který Římanům dopřával značné svobody, posilovali Suetonia v názoru, že příčinu soudobých těžkostí, či úspěchů, je třeba hledat nikoliv v císařském vládním systému, ale v lidech, kteří mu dodávají konkrétní podobu. I z tohoto zdroje nepochybně pramenil Suetoniův zájem o čelné osobnosti římského politického a kulturního dění, o jejich charakterové slabosti i kladné vlastnosti a o zajímavé stránky římského veřejného i soukromého života.

Výsledkem Suetoniovy literární činnosti byly spisy kulturně historické, filologické a biografické. Psal nejen latinsky, ale i řecky, avšak z jeho řeckých spisů a také z mnoha latinských známe jen jejich názvy. Zabývaly se rozmanitými tématy: řeckými a římskými hrami, římským rokem, odíváním, zvyklostmi, řeckými nadávkami, slavnými hetérami, tělesnými vadami, znaky ve spisech aj. Některá díla se obírají příbuznými tématy a byla patrně součástí větších celků encyklopedického rázu, jež se nazývaly Pratum a Roma.

Charakteristickou oblastí Suetoniovy tvorby byla biografie. Tento literární druh se zrodil za helénismu, kdy vznikaly literární portréty filozofů, básníků i politiků. Z Řecka se dostal do Říma, kde mohl navázat na rozvinutou domácí tradici, totiž na oblibu pohřebních řečí oslavujících aristokratické mrtvé a na tradici náhrobních nápisů popisujících nejen původ a úřední dráhu zemřelého, nýbrž i další fakta z jeho života. Biografie jako taková ovšem před Suetoniem nijak horlivě pěstována nebyla. V 1. století př. n. l. si získaly oblibu Životopisy slavných řeckých a římských osobností, ale i význačných jedinců jiných národů, vojevůdců, politiků, literátů, filozofů a filologů od Cornelia Nepota.

První Suetoniův životopisný spis se patrně jmenoval "Slavní mužové". Dílo se členilo do pěti oddílů a obsahovalo biografie básníků, řečníků, historiků, filozofů, gramatiků a rétorů. Zůstaly z něho pouze biografie několika básníků - Terentia, Horatia a Lucana, a to jen v upravené podobě a díky tomu, že byly připojeny k rukopisům, na nichž byly napsány jejich básně; rovněž životopisy básníků Persia a Tibulla lze snad připsat Suetoniovi. Z dalších biografií se zachoval jen zlomek o Pliniovi Starším a řečníkovi Passienovi Crispovi.

Určitou představu o tomto Suetoniově spisu lze nabýt podle zachovaných životopisů gramatiků a rétorů. Po úvodu nastiňujícím stručně historii příslušné disciplíny následují kratinké životopisné medailónky jednotlivých učitelů gramatiky a řečnictví, které vedle základních údajů o jejich původu, činnosti a díle obsahují další zajímavé detaily. Nevíme, kdy přesně spis vznikl, je však možné, že je to právě to dílo, na jehož vydání tak naléhal Plinius Mladší. Tímto spisem se inspiroval v pozdně antické době Hieronymus, když tvořil životopisy církevních spisovatelů a z něho také čerpal látku k dodatkům, jež připojil k Eusebiově světové Kronice.

Životopisy dvanácti císařů

Nejznámějším Suetoniovým dílem jsou Životopisy dvanácti císařů, které napsal již ve zralém věku. Zahrnují biografie od Caesara po Domitiana. Caesar sice císařem ještě nebyl, ale již ve starověku se na něj hledělo jako na vlastního tvůrce císařství. Životopisy se zachovaly téměř celé, chybí v nich pouze začátek, který se ztratil někdy ve středověku. Ještě v 6. století totiž četl učený byzantský mnich Iohannes Laurentius Lydus na začátku tohoto díla dedikaci Septiciovi Clarovi. Na základě tohoto svědectví se vyvozuje, že Životopisy dvanácti císařů vyšly celé, nebo alespoň jejich část v době, kdy se Septicius a Suetonius těšili Hadrianově přízni. Vedle dedikace se ztratila ještě předmluva a začátek biografie Gaia Iulia Caesara obsahující výklad o jeho původu, narození i o znameních, která mu ohlašovala vládu v římské říši.

Údobí římských dějin, které Suetonius zachycuje v biografiích císařů, se těšilo značné pozornosti. Životopisy některých osobností z této doby zpracoval i řecký spisovatel Plútarchos. Z poněkud jiného hlediska a jinou metodou se touto epochou zabývali i historikové, z jejichž spisů se zachovalo - a přitom neúplně - dílo Tacitovo a úseky z rozsáhlé kompilace Cassia Dia. Oba historikové zpracovávali látku tzv. analistickým způsobem: líčili události, jak probíhaly jeden rok po druhém. Ani Plútarchos ani Suetonius nepsali historii, nýbrž biografii, tj. životopisy jednotlivých císařů, nikoli souvislé dějiny, čímž je dán základní rozdíl mezi Suetoniem a Tacitem, jejichž dílo se často srovnává.

Suetonius byl v římské literatuře první, kdo psal životopisy císařů, osobností, které stály v popředí politického života. Ve svém díle zpracoval rozsáhlý materiál rozmanité věcné hodnoty, ale líčené postavy zachytil nejen ve světle úředních pramenů, ale i jak se jevily jeho současníkům, tedy i na základě pouhých pověstí, pomluv a klepů. Jeho zájem o císaře byl široký a nebyl nijak přesně ohraničen. Začínal u důležitých státních činitelů a končil u nejsoukromějších záležitostí, jak to odpovídalo zálibám jeho doby. Mnohdy se přenesl přes důležité události několika slovy a věnoval se jiným, méně důležitým. A tak obraz, který o císaři a jeho činech získáváme, je tu plný zajímavých detailů, kdežto na jiných místech chybí základní a nepostradatelné linie.

Nelze však vyloučit, že v letech 119 - 122 Suetonius uveřejnil jen část Životopisů, a to první dvě biografie, které se v určitých bodech liší od následujících životopisů. Není bez zajímavosti, že Suetonius, který měl velmi vyvinutý smysl pro hodnotu a význam přímého dokumentu, citoval tyto doklady pouze z období Augustovy vlády, pokud se týkaly přímo Augusta, ať už tak učinil v životopisu Vergilia, Horatia nebo v životopisech císařů. Naskýtá se domněnka, že Suetonius shromáždil dokumentární materiál k prvním dvěma biografiím v době, kdy měl přístup k archívu, a že další císařské životopisy sepisoval až poté, kdy upadl u Hadriana v nemilost a kdy si již nemohl pořídit další výpisy z přímých dokumentů.

Suetonius si byl dobře vědom, že píše biografie a nikoliv historické dílo. Drží se v nich jistého kompozičního a věcného principu, který jasně vyjádřil v životopise císaře Augusta: "Podav takto jakoby souhrnný přehled Augustova života, vyložím nyní podrobnosti, ne však v časovém sledu, nýbrž podle věcných hledisek, aby je bylo možno výrazněji ukázat i poznat." V životopisech lze vysledovat určité schéma, podle nichž jsou stavěny. Nejde však o neměnnou šablonu, neboť struktura se liší od biografie k biografii. Důležitou roli přitom zřejmě hrálo i množství materiálu, který měl autor pro určité partie k dispozici. Některé prvky schématu jsou stabilní a tvoří součást všech nebo téměř všech biografií: líčení původu, narození, manželství, popis smrti i věštných znamení, ohlašujících důležité události v císařově životě atd. Jiné oddíly uvádí jen u některých císařů, ať už proto, že si zasluhují pozornost nebo proto, že měl dostatek vhodného materiálu, aby o nich pojednal. Sem patří zmínky o literární činnosti, družině císařových přátel, sexuálním životě, typických výrocích aj.

Fakta a epizody sestavené podle věcných hledisek do uzavřených oddílů slouží zpravidla záměru charakterizovat co nejpůsobivěji císařovu osobnost a jeho činy. Je příznačné, že Suetonius se snaží seřadit jednotlivé oddíly za sebou tak, aby zvýšil působivost svého výkladu. V tomto ohledu však nedosáhl plně svého cíle, neboť spojení oddílů bývá někdy volné až mechanické.

K stabilním prvkům obracel Suetonius pozornost proto, že při charakteristice osobnosti císaře bylo třeba se soustředit na některé hlavní momenty v jeho životě. Ale zároveň se v tomto postupu rýsovalo nebezpečí, že líčení životů jednotlivých císařů bude stereotypní, protože se v jednotlivých životopisech budou objevovat znovu a znovu tytéž aspekty. A skutečně má Suetonius tendenci představovat císaře určitým ustáleným způsobem, který jeví známky šablonovitosti. Avšak jednotlivá fakta či epizody z života císařů jsou do té míry konkrétní a individuální, že předem dané schéma nepřevládlo do té míry, aby potlačilo jakýkoli náznak životnosti. Ať již to bylo jeho záměrem či nikoli, autorovi se nakonec podařilo, někdy až přehnanou konkrétností, docílit i u takto pojatých životopisů neopakovatelnosti, živosti a zajímavosti. Její pomocí také zabránil tomu, aby schéma, které se v různých obměnách v životopisech prosazuje, někde méně a někde silněji, zastřelo individuálnost císařova portrétu. Necharakterizuje císaře obecně, nýbrž převážně prostřednictvím konkrétních faktů z jejich života, jak to bylo u Římanů dost běžné. Proto jsou jeho Životopisy přímo nabity drobnými příhodami a epizodami, které nejsou ve své většině samoúčelné, nýbrž mají blíže osvětlit císařův charakter. Jsou tam však i takové drobnosti a fakta, které nesměrují k tomuto cíli - jsou uvedena pouze proto, že byly zajímavé nebo se Suetoniovi hodily do nějakého oddílu. Sem patří mnohé klípky a klepy, v nichž si Suetonius liboval a pro něž byl často znevažován. Tyto zprávy sice také svým způsobem charakterizují císaře, ale mnohdy je Suetonius zachycuje pouze proto, že je Římané jeho doby rádi četli a poslouchali.

Přemíra detailů a drobných epizod v životopisech císařů způsobila, že byl Suetonius často považován za pouhého sběratele faktů, které klade jeden vedle druhého bez hlubšího myšlenkového pozadí, morálního hodnocení a uměleckého záměru. Zastánci tohoto názoru tvrdí o Životopisech dvanácti císařů, že toto dílo nemá ucelenou a jednolitou politickou koncepci, že v něm nelze postihnout třebas jen náznak Suetoniova politického morálního, či náboženského přesvědčení.

Na druhé straně byl vysloveny názory přímo opačné, že Suetonius nezapře v Životopisech svou příslušnost k jezdeckému stavu a že právě v ní je třeba hledat klíč k poznání jeho politického smýšlení.

A skutečně, Suetonius ve svém zachovaném díle výslovně neproklamuje vlastní politické smýšlení a o císařích, jejichž životopisy zpracovával, nevynáší jednostranný soud. Jednou z cest k poznání Suetoniových politických názorů může být zjištění, proč uvedl či opomenul určitý fakt, v jaké souvislosti ho uvádí a do jakého světla ho staví. Zde se však snadno může stát, že za Suetoniovými slovy budeme ochotni vidět víc, než třeba chtěl Suetonius sám. Proto jeho smýšlení zůstává nadále předmětem studia a dohadů.

Nelze tedy říci, že by Suetoniovy Životopisy postrádaly jakékoli tendence - byť není možné tvrdit, že jsou vždy vyhraněné a snadno postižitelné - a že by se nesnažil v tomto směru působit na čtenáře. Byl si však vědom, že dosáhne většího účinku, když si čtenář učiní příslušný závěr sám, zdánlivě bez přímého působení autora. Kladl proto na jednu stranu císařovy kladné vlastnosti a činy a na druhou špatné. Podle oddílu, kam Suetonius určitý fakt začlenil, většinou poznáme i jeho hodnocení. Na druhé straně tato snaha charakterizovat císaře v podstatě pomocí protikladů uměleckému ztvárnění životopisu neposloužila. Zabránila totiž tomu, aby se vyjevila císařova povaha v její proměnlivosti a přirozenosti. V některých životopisech ale není portrét podán touto statickou formou, tam Suetonius připouští změny charakteru k lepšímu či k horšímu a pokouší se zachytit změny a vývoj císařova charakteru. Vzájemný poměr kladných a záporných vlastností a činů vyznívá v prospěch či neprospěch určitého císaře -Tiberius, Caligula, Nero a Domitianus se ocitají v negativním světle, kdežto Augustus, Vespasianus a Titus vyvolávají příznivý dojem a odpovídají autorově představě o dobrém vládci.

Hodnocení Suetoniova díla a jeho význam v dalších obdobích

Hodnocení Suetoniova myšlenkového světa i jeho tvůrčího nadání je ztíženo tím, že neznáme prameny, na něž byl při zpracování látky - někdy dávno minulé - odkázán. Avšak i tak je zřejmé, že nebyl bezduchý pisatel, který bral svou látku, kde mohl a skládal ji v mechanický celek. Nelze jej také pokládat za pouhého sběratele faktů, či klepů. Nepatří ani mezi ony spisovatele, kteří svůj materiál promýšlejí a ztvárňují tak osobitě, aby jejich dílo bylo výrazně prolnuto zcela jasnou, byť i zaujatou a nesprávnou koncepcí. Suetonius nebudí obdiv svým myšlením, spisovatelským uměním, není čten pro hloubku pojetí. Dovede zaujmout fakty, detaily, konkrétností a barvitostí líčení.

Od řeckých historiků převzal formu biografie s šablonovitou dispozicí, čímž zpřetrhal vnitřní souvislost dějů. V lecčems souhlasí téměř doslova s Tacitem, což ukazuje, že oba užívali týchž pramenů. Ale jako životopisec sbírá vděčně to, co Tacitus užívá celkem uměřeně: pověsti, pikantní anekdoty, klepy, všemožné životopisné podrobnosti, které mohou osvětlit hrdinovu osobnost a na rozdíl od Tacita leckdy zanedbává důležitější děje. Suetoniovi také chybí Tacitovo vášnivé zaujetí, politicko-mravní problematika velkého historika je nahrazena zvědavostí novináře rubriky "Ze společnosti", který s obzvláštní oblibou vypichuje skandální historky ze soukromého života. Na druhé straně díky možnosti čerpat z císařských archívů zaznamenal mnoho důležitých zpráv z politického života.

Suetoniova spisovatelská činnost spadá do období, kdy ještě vznikala jednotlivá vynikající díla, kdy však v římské literární produkci začíná množství spisů převyšovat jejich uměleckou hodnotu. Současně se Suetoniem působil ze známých autorů historik Tacitus, epistolograf Plinius Mladší a mnozí jiní. Suetoniova sláva sice bledne v porovnání s velikány tzv. stříbrného období, ale nabývá jasnosti, měříme-li jeho literární výkon s dobou pozdější. Náměty Suetoniových děl dokonale zapadají do staromilství i filhellénství Hadrianovy doby. Na druhé straně si dovedl uchovat osobitost i v silně archaizujícím prostředí tím, že jazyk jeho děl zůstává na rozdíl od archaistů klasicky prostý, stručný, přesný a jasný - tak jako kompozice jeho díla.

Suetoniovo dílo bylo dlouho přijímáno spíše kriticky než s obdivem, ale přesto bylo středem živelného zájmu. Suetonius projevil schopnost nezbytnou pro autora životopisného žánru - přiblížit čtenáři různorodé osobnosti římských císařů tak poutavě, že se stal literárním vzorem pro autory biografií v následujících staletích. Z jeho Životopisů čerpaly celé další generace spisovatelů nejen po stránce materiálové, nýbrž i při výběru a zpracování látky.

Další vývoj je možná důkazem, že Suetoniův počin, roztrhávající dějiny na životopisy jednotlivých císařů i to, že dal příklad anekdotickému slohu, byl neblahý. V následujících dobách prokázalo dějepisectví žalostný sestup. Zhotovovaly se jenom výtahy s historie se stala biografií, vnějškově a malicherně podávanou. Sborník Scriptores historiae Augustae, navazující na Suetoniův styl, je svou svrchovanou nekritičností a ledabylostí důkazem toho, jak hluboko klesla římská historiografie. U Suetonia se dozvídáme, že Caligula neuměl plavat, že Domitianus rád chytal mouchy; ve výše zmíněném sborníku najdeme informaci, kolikrát denně se koupal Gordianus I., podrobný popis menu hostin u Elagabala. Takové drobotiny a kuriozity zabíraly největší místo, velké státní akce bývaly sotva naznačovány, natož líčeny. Jasné zrcadlo dob, literatura, se proměnila v zrcadlo slepé. Až Ammianus Marcellinus, největší římský historik po Tacitovi, navázal na staré tradice kvalitní římské historiografie.

Suetonius je v dnešní době znám jako význačný představitel římské biografie a jeho hlavní zachovaný spis Životopisy dvanácti císařů je dodnes předmětem učených sporů. Tato diskuse se rozmanitými cestami vrací k otázce, zda byl pouhým sběratelem faktů, pro nějž měl stejnou cenu neověřený klep jako závažná historicky ověřená zpráva, nebo sledoval vyšší věcné i formální cíle. Fakta, která upoutají čtenáře, jsou ale leckdy neocenitelně vzácná pro historika. Přes různé vady je to četba poutavá, zajímavě doplňující Tacita. Proto Suetonius byl a je důležitým pramenem k poznání událostí ze samého konce republiky a z raného císařství a patří mu pevné místo v dějinách římské literatury císařské doby, zejména ve vývoji antické biografie, o čemž svědčí to, že jeho Životopisy jsou stále vydávány a překládány.

Zdroje:
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Gaius Suetonius Tranquillus - Životopisy dvanácti císařů (předmluva Bohumily Mouchové)
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury