Quintilianus (asi 35 - 95)
Původ Quintiliana, jeho vzdělání a kariéra
Nejvýznamnější rétor druhé poloviny 1. století, Marcus Fabius Quintilianus, se narodil ve městě Galagurris na Hebru v Hispánii. Jako mnozí jiní Hispánci se vzdělával v Římě, mimo jiné u klasicistického gramatika Remmia Palaemona a v Římě také většinu života působil. Získal věhlas jako obratný soudní řečník a vyhledávaný učitel. V posledních letech Neronovy vlády se vrátil do Hispánie, po Neronově smrti jej Galba povolal zpět do Říma. Získal si sympatie i u Vespasiana, který ho jmenoval jako prvního veřejným učitelem řečnictví (elequentiae professor) na rétorské škole, zřízené a provozované v Římě na státní útraty. Císařovo rozhodnutí nepochybně souviselo se snahou všestranně zdokonalit římský úřednický aparát a zlepšit přípravu jeho budoucích příslušníků. V této pozici působil dvacet let a získal velké jmění i vážnost. Mezi jeho žáky patřil Plinius Mladší a snad i Tacitus. Nakonec vychovával Domitianovy prasynovce. Tehdy Quintilianus dosáhl konzulátu [?]. Za to ovšem Domitianovi lichotil. Po brzké smrti svých svěřenců se vrátil opět do soukromí.Situace v řečnictví
Jakmile se ve státě začala uplatňovat vůle jediného muže, ustaly politické řeči k lidu, k senátu [?] a armádě. Změněné společenské podmínky způsobily úpadek řečnictví. Výmluvnost bylo možno uplatňovat jen při soudech, a to časem jen v soukromých přích, jež neměly pro veřejný život žádný význam. Náhradou za ztrátu dřívějších oborů působnosti se rozmohly veřejné deklamace skládané na fiktivní téma, jak se učily v řečnických školách. Těmi se nyní nabývalo slávy, pokud jí kdo nenabyl jako dobrý advokát, pořádaly se i závody ve veřejných deklamacích. Již od doby Augustovy se projevoval v řečnictví odklon od Ciceronova slohu, pěstoval se úsečný sloh proplétaný sentencemi, duchaplnostmi a vyumělkovaným patosem, nervozita, vzrušenost, teatrálnost, afektovanost. Dařilo se hlavně chvalořeči, k níž byla příležitost při pohřbech významných osob nebo při děkování za úřad a dobrodiní udělené císařem, při jeho vítězství apod. Tento modernismus vyvrcholil za Nerona, za Flaviovců nastal návrat ke klasicismu a k jeho vítězství napomohl právě Quintilianus.Spisovatelská činnost
Quintilianus dospěl k přesvědčení, že moderní sloh, který ztělesňoval Seneca, je přes své kladné umělecké hodnoty nepřirozený a veden zdravým citem pro přirozenost a prostotu vyhlásil za vzor slohu Cicerona. Jako výkonný řečník a teoretik řečnictví zasáhl do současných debat o úpadku řečnictví spisem De causis corruptae eloquentiae (Příčiny pokažené výřečnosti), o dvanácti knihách, dnes ztraceným. Pokud snad viděl i politické příčiny tohoto úpadku, nemohl je přirozeně veřejně ventilovat.Své bohaté zkušenosti uložil do rozsáhlé učebnice rétoriky Institutionis oratoriae libri (Škola řečnictví). Jeho práce se neomezovala jen na praktické rady o tom, jak sestavovat řeč. Systematicky vylíčil výchovu, vzdělání a výcvik řečníka od samé prvouky až po řečnickou dokonalost. První knihy jeho příručky, které byly věnovány mravní výchově a elementárnímu vzdělání, tvoří pedagogickou část. Po výkladech o výuce mládeže v raném věku probral postupně všechny části řečnického umění, systematicky řešíc rozmanité otázky kriticky z různých hledisek a vše dokládal hojnými příklady. Zvláštní pozornost věnoval i prospěchu, který kyne řečníkovi z četby. Proto podal výklad, byť jednostranný, o řeckých a římských literátech, platný především pro toho, kdo chce z literatury čerpat pro účely řečnictví.
Účelu svého hlavního spisu, vychovat a vzdělat řečníka, dosáhl po technické stránce znamenitě. Neměl ovšem Ciceronovo vzdělání a široký rozhled, ani živý zájem o osudy vlasti. Nešlo mu o výchovu občana, nýbrž jen o řečníka. Přesto však shodně s Ciceronem a Catonem Starším požadoval po řečníkovi pevnou mravní osobnost.
Svou profesi ovládal dokonale. Nebyl originálním tvůrcem, ale dobře znal řeckou a římskou literaturu. Předčil Cicerona v tom, že rozšířil řečníkův zájem na všechny slovesné druhy. Hojně užíval Ciceronových rétorických spisů a prosazoval i jeho ideál všestranně vzdělaného řečníka, ale protože byl výborně obeznámen s celou historií řečnictví, neřídil se slepě jen jimi. Byl dobrý metodik, výborně usuzoval, jasně vykládal a účelně poučoval. Quintilianus byl dobrý znalec mládeže a rozumný pedagog a jeho učebnice dodnes patří k základním pedagogickým pojednáním. Mimo to byl nepřítelem filozofie a filozofů, činících si nárok na to, že jen oni mohou vychovat moudrého člověka. Z pedagogického a mravního hlediska je v tomto díle mnoho věcí, které staví vysoko Quintilianovu bystrost, metodičnost, pedagogické umění a čestnost.
Jako spisovatel se snažil držet klasického slohu, ale nedařilo se mu to, marně se bránil vlivům moderní rétoriky a jeho jazyk nesl znaky stříbrné latiny. Svým dílem tak ukázal, že renesance klasicistického vkusu přišla pozdě a její vítězství přivedlo tvorbu do slepé uličky. Vývoj jednoho století a vliv doby bylo možné překonat jen za cenu epigonství; samostatnější tvůrci poutům klasicismu unikali.
Význam Quintilianova díla
Quintilianova učebnice rétoriky byla vedle rétorských Ciceronových spisů hlavním pramenem středověké rétoriky.Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Jan Burian - Publius Ovidius Naso
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Jean Noel Robert – Řím
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury