Plútarchos (okolo 50 - okolo 120)

Plútarchův původ, vzdělání a kariéra

Základy svého vzdělání získal Plútarchos v Athénách, zejména u akademického eklektika Ammónia, jenž slučoval platonismus s učením peripatetiků. Jeho horlivé vyznavačství však nebylo místy bez pochybování, ne pro vlastní filozofické myšlení, ale pro názorovou umírněnost a zdrženlivost jemně vzdělaného muže. Svůj obzor rozšířil Plútarchos kratšími i delšími cestami, konanými za účelem politickým i studijním - z jeho životopisů vyplývá, že znal mnoho popisovaných míst z vlastní zkušenosti. Při cestách poznal mnohé oblasti evropského Řecka i Malé Asie, studoval krátce v egyptské Alexandrii a plnil svá politická poslání i přednášel v Římě. V Římě pobýval alespoň dvakrát, kolem r. 80 a kolem r. 90, prohloubil tam své znalosti římské historie a důvěrně se spřátelil s mnoha předními Římany, zejména s L. Mestriem Florem, který mu zprostředkoval římské občanství a Q. Senecionem, který byl několikrát konzulem [?], jemuž věnoval jako významnému politickému činiteli z počátku 2. století mnohé své spisy. Řím na něj udělal veliký dojem a nazýval jej nepřekonatelným a věhlasným městem.

Velký svět a mocní přátelé i příznivci však Plútarcha natrvalo neupoutali. Stále se vracel a někdy po pětačtyřicátém roce věku se natrvalo vrátil do své rodné Chairóneie, tam v úzkém kruhu věrných a nadšených žáků (jeho jádrem byla jeho rodina) a přátel pilně studoval, vyučoval a psal a tam také vděčně přijímal pocty jako od představitelů římské vlády, tak od svých řeckých spoluobčanů. V rodném městě zastával mnohé veřejné funkce. Jeden čas měl dohled nad stavbami a čištěním města, později byl archontem, již jako mladý muž byl v záležitostech své obce vyslancem u římského prokonzula [?] v Korinthu a později zastupoval své město v Římě. Svým romanofilským smýšlením a obdivem k římské moci si získal přízeň císařů Traiana a Hadriana. Od Traiana dostal - již jako římský občan - titul konzulára [?], ale neméně poctěn se cítil, když mu udělili své občanské právo Athéňané a když byl na sklonku 1. století přijat do delfského kněžského kolegia, v něm r. 117 nebo krátce poté vystupoval jako jeden z dvou doživotně volených nejvyšších kněží, jemuž připadla péče o zhotovení sochy císaře Hadriana. Samého Plútarcha pak zahrnul poctami jak Hadrianus, tak delfská amfiktyonie (spolek obcí sídlících kolem významné svatyně, zástupci takových obcí, amfiktyoni, se pravidelně scházeli, aby pečovali o chrám, jeho pozemky a poklady a organizování her). Hadrianus mu totiž r. 119 udělil hodnost prokurátora [?] provincie Achaie a Delfané spolu s chairónejskými mu dali postavit podle usnesení amfiktyonů pomník s veršovaným nápisem, neznámo, zda ještě za jeho života nebo až po smrti. Nevíme, jak dlouho ještě Plútarchos žil po roce 119, ale zdá se, že mu nebylo dopřáno dosáhnout plných osmdesáti let. Zemřel asi nedlouho po roce 120, zanechav po sobě obsáhlé literární dílo a chairónejskou školu, jakousi pobočku slavné athénské Platónovy Akademie, která Plútarcha - svého zakladatele a mistra - přetrvala ještě asi sto let.

Plútarchos žil ve šťastném manželství s Timoxenou, s níž měl pět dětí. Dvě zemřely v útlém věku a zachoval se nám dojímavý dopis, jejž psal své manželce z cest, aby ji utěšil ze ztráty dítěte. Plútarchův život nebyl plný zápasů, nebezpečí a protivenství, ale poklidný život učence, člověka vnitřně vyrovnaného a jemně vzdělaného, na něhož bylo jistě rodné město pyšné, ale v němž i vznešení Římané radostně vítali výkvět jimi tolik uctívané řecké kultury. Pod mocnou ochranou římské říše, kdy samostatnost Řecka byla jen krásnou historickou vzpomínkou, nebylo možno žít jinak. Dávní hrdinové ožívající z obsáhlých výpisků pilného badatele nemohli v této době podnítit k napodobení svých činů, ale vtělili se v nesmrtelné literární postavy, na něž ještě v budoucnu čekala významná role v dějinách evropského ducha.

Plútarchovy politické názory

Plútarchova vzdělanost

Plútarchův literární odkaz

V edicích je celé dochované Plútarchovo dílo rozděleno do dvou velkých sbírek, z nichž jedna tradičně nese latinský název Moralia (řecky Éthika) a druhá obsahuje životopisy slavných mužů antického světa.

Moralia a dějepisné práce

Mezi historiky se Plútarchos zařadil nejdříve svým vylíčením římských císařských dějin od doby Augustovy až po Vitellia. Z tohoto díla se zachoval jen malý úsek, a to životopis Galbův a Othonův. Máme zprávy také o tom, že Plútarchos sepsal jednotlivé životopisy tří básníků (Hésioda, Pindara a Aráta), jednoho filozofa (Kratéta), tří héroů (Hérakla, Daifanta a Aristomena) a několika státníků a vojevůdců, mezi nimiž byl např. Scipio Africanus a Leónidás a z nichž se zachoval pouze životopis perského krále Artaxerxa II. a achajského stratéga Aráta.

Paralelní životopisy

Vnitřní síla Plútarchových životopisů spočívá v jeho přesvědčení, že být osobností - antickým obratem být hrdinou - znamená vrchol lidského usilování. Antický antropocentrismus viděl v člověku tvůrce, materiál i účel díla. Zatímco například v eposu nebo dramatu se hrdina - byť zde má své vynikající postavení - vřazuje do umělecké i názorové skladby díla, Plútarchos šel dál a stavěl osobnost nad dílo. Z tohoto stanoviska pochopíme jeho věty z úvodu k Periklovi, v nichž vyvyšuje osobnost nad umělce, nevynikajícího životem, ale jen dílem. V pozorování životů velikých mužů viděl jednak estetický požitek z nazírání dokonalého díla, jímž je život velkého člověka a mocnou pobídku k napodobení vylíčených činů. A skutečně v dalším koloběhu let působily životopisy obojím způsobem, staly se nejen literárním požitkem a literární předlohou pro vznik nových postav, ale i vzorem pro nové činy. Plútarchos dosáhl svého cíle, neboť málokterý z řeckých autorů měl na pozdější dobu takový vliv, jako on.

Z paralelních životopisů se shodou okolností ztratil ten pár, který byl napsán ze všech nejdříve - pár Epameinóndás - Scipio (pravděpodobně Starší, Africanus). Dochovalo se 22 párů, obsahujících celkem 46 biografií (jeden pár Ágis a Kleomenés - bratři Gracchové, zahrnuje biografie čtyři). Jsou to tyto dvojice:

Théseus - Romulus
Lykúrgos - Numa
Solón - Publicola
Themistoklés - Camillus
Aristeides - Cato Starší
Kimón - Lucullus
Periklés - Fabius Maximus
Alkibiadés - Coriolanus
Pelopidás - Marcellus
Pyrrhos - Marius
Sertorius - Eumenés
Filopoimén - Titus Flamininus
Aemilius Paulus - Tímoleón
Ágis a Kleomenés - bratři Gracchové
Lýsandros - Sulla
Agésiláos - Pompeius
Níkiás - Crassus
Démosthenés - Cicero
Alexandros - Caesar
Fókión - Cato Mladší
Dión - Brutus
Démétrios - Antonius

Přitom se mu podařilo nalézt některé dvojice vcelku rovnocenné, např. Alexandros - Caesar, Démosthenés - Cicero, Démétrios - Antonius, ale někdy měl možnost postavit proti významné historické řecké postavě pouze zpola historického Římana, opředeného bájemi (např. Solón - Publicola, Alkibiadés - Coriolanus, Themistoklés - Camillus) a nebo takového Římana, který svého řeckého partnera svým významem vysoce převyšoval (Lýsandros - Sulla, Agésiláos - Pompeius), proto jsou také biografie mnohých Římanů delší než jejich řeckých protějšků. Ve dvojicích Sertorius - Eumenés a Aemilius Paulus - Tímoleón je dokonce životopis Řeků zařazen až na druhé místo, přičemž sám Plútarchos upozorňuje, že i v několika dalších případech vyšel od Římanů a teprve k nim hledal řecké paralely.

V paralelních životopisech jsou jasně rozeznatelná tři hlavní dějinná těžiště - šest Athéňanů (Themistoklés, Aristeides, Kimón, Periklés, Níkiás a Alkibiadés) a dva Sparťané (Lýsandros a Agésiláos) představují největší rozmach Athén v 5. století př. n. l. a vrchol i náhlý úpadek spartské moci na počátku století následujícího, dva další Athéňané (Démosthenés a Fókión), dva Makedoňané (Alexandros a Démétrios), jeden Řek (Eumenés) a jeden Épeiřan (Pyrrhos) reprezentují počáteční období helénismus a v činnosti třinácti Římanů (bratří Gracchů, Maria, Sully, Sertoria, Luculla, Pompeia, Crassa, Cicerona, Caesara, Catona Mladšího, Bruta a Antonia) se obrážejí prakticky celé dějiny posledního století římské republiky.

Vcelku lze Plútarchovu životopisnou sbírku označit za důstojný monument slavné řecké a římské minulosti, neboť v ní nechyběla - vyjma Filipa II. Makedonského, ke kterému cítil Plútarchos silné antipatie - žádná z nejvýraznějších postav antické minulosti z období před začátkem našeho letopočtu.

Plútarchos nebyl opravdovým historikem, a proto lze jeho životopisy přirovnat spíše k novodobým historickým románům než k vědeckým historickým studiím. Zvolil si celkem dobré prameny, často nejlepší historiky. Vynikal obrovskou erudicí v řeckých a římských dějinách, dělal si horlivě výpisky z historiků helénistických i klasických, kde existovaly, tam používal životopisů a pamětí. Našel-li údaje, které si odporovaly, nezkoumal materiál, nýbrž si vybíral tu variantu, která odpovídala tendenci jeho díla. Často cituje své prameny a rozšiřuje životopisy svých hrdinů líčením různých historických událostí a zajímavostí, ale zcela zanedbává chronologii, uniká mu většinou specifické historické prostředí, ve kterém jeho hrdinové žili a nezřídka idealizuje historickou skutečnost a pro vykreslení jednotlivých charakterů pokládá za důležitější mnohé anekdotické podrobnosti než kritické zhodnocení a zevrubný rozbor vykonaných činů. Příznačná je řeč poraženého Bruta po bitvě u Filip, jenž vyčítá štěstěně jen osud vlasti, ale ne svůj, protože zanechá po sobě slávu ctnostného života, již nebudou moci zanechat jeho protivníci. Podle jiných pramenů ovšem Brutus po porážce trpce žaloval, že ctnost je jen ubohou otrokyní štěstěny. Takové rozloučení se životem by zřejmě nezapadlo do Plútarchova pojetí, v němž neúspěch, za jehož viníka zpravidla označuje osud, náhodu, bohy, či běh věcí, nemůže nijak otřást sebejistotou opravdové osobnosti.

Ostatně mu ani nešlo o to, aby věrně vylíčil sled historických událostí a celou historickou aktivitu osobností, ale snažil se spíše psychologicky postihnout jednotlivé osobnosti a obracel se proto více k jejich soukromým projevům než k veřejným a oficiálním. Čin pro historika méně podstatný je pro životopisce leckdy významným projevem charakteru, stejně jím může být i gesto, návyk, výrok nebo anekdota. Slavné historické skutky mají naopak pro životopisce často podružnou cenu.

Pro Plútarcha byla historie především učitelkou života, neboť byl - stejně jako většina antických vzdělanců - přesvědčen, že se lidské omyly, lehkomyslné činy a křivdy spáchané v minulosti mohou z neznalosti opakovat se stejnými následky kdykoli v přítomnosti a v budoucnosti. Proto se nerozpakoval srovnávat navzájem osoby, které žily v různých dobách a místech. Jeho vlastním přínosem je, že dokázal myšlenkově i citově postihnout a literárně vylíčit životy téměř všech svých hrdinů v jejich osobitosti, bez schematičnosti, příznačné např. pro jeho mladšího vrstevníka, římského životopisce G. Suetonia Tranquilla, a že dosahoval bez zbytečného mentorování poměrně snadno svého filozoficko-etického cíle, ukázat názornými příklady, jak často musí v životě přirozená zdatnost a uvědomělá moudrost bojovat s osudem a jak jsou zpravidla násilničtí vojevůdci a politici pro své špatné i lehkomyslné činy nakonec ztrestáni boží prozřetelností. Proto také podává světlé charaktery k napodobování a špatné nebo narušené povahy jako odstrašující příklad. Přitom se mu však z literárního hlediska někteří kladní hrdinové (např. Aristeides - Cato Starší) příliš nevydařili, kdežto životopisy některých záporných hrdinů (např. Démétrios - Antonius) patří k jeho nejpůsobivějším spisům. Názor na osobnost jako na dokonalé, v sebe uzavřené dílo, umožnil Plútarchovi obdivovat sílu osobnosti, byť jde po bludných cestách a tam, kde mravokárce odsuzuje, podává životopisec nejvýrazněji modelované portréty. Hodnotil vysoce Spartaka, v tom se projevovala humánnost, kterou představovali někteří představitelé helénizované inteligence římské doby. Ovšem sdílel i její předsudky - nikdy neopominul vyprávět o různých znameních a zázracích souvisejících s některými politickými událostmi.

Plútarchos některé historické postavy nesmírně obdivoval a velebil, jiné kritizoval, ale téměř o všech dovedl psát se vztahem plným porozumění, který zbavuje životopisy jím podané chladného pedantství a činí z nich živou a poutavou četbu. Životopisy jsou ovlivněny více dramatem než rétorikou, často přímo před sebou vidíme výjevy a dramatické střetávání postav. Měl v životopisech, stejně jako ve svých filozofických dílech, moralizující cíl, ale sympaticky neumravňoval slovy, ale líčením skutků hrdinů. Ty sice často násilně vyloupl z historie a svým subjektivním pohledem zkreslil jejich skutečné povahové rysy, ale zato dovedl vlít do mnoha mrtvých historických osobností život tím, že se snažil proniknout do jejich nitra a pochopit i osvětlit jejich city i motivy jejich jednání. Dovedl obdivuhodně vystihnout povahové rysy člověka a jejich zvláštnosti, přičemž dovedl mít pochopení i pro lidské slabosti a nedostatky. Nelze se proto divit, že je u něho činnost leckterého významného muže vylíčena příznivěji než v životopisech jeho současníků a odpůrců.

Přes všechny uvedené nedostatky mají Plútarchovy životopisy pro poznání starověkých dějin obrovský význam, neboť jsou v nich sebrány četné podrobné zprávy ze starších literárních pramenů, které se nám nedochovaly.

Význam Plútarchova díla

Plútarcha četl Rosseau, Montaigne i Montesquieu, Nietzsche, Goethe, Schiller a Beethoven, ale nejen služebníci Múz jím byli ovlivněni. Muži francouzské revoluce čerpali své podněty i vzory z Plútarchem vylíčených postav, jeho dílo měl jako návod pro státnickou činnost stále u sebe, a to i při svých válečných taženích, pruský král Friedrich II. a nechybělo ani v Napoleonově příruční knihovně. O nekritickém zájmu, kterého se dostávalo Plútarchovi v 18. století, svědčí nejlépe jeden kuriózní rozruch: na sklonku tohoto století se rozšířila pověst, že již prý Plútarchos napsal také životopis Ježíšův a že se tento životopis dokonce nalezl. Zato 19. a 20. století bylo již vůči Plútarchovi střízlivější a cenilo si jej více jako spisovatele než jako historika a filozofa. Vycházely o něm četné kritické studie, i nové, svědomitě připravované překlady do různých jazyků.

Na českou literaturu Plútarchos valný vliv neměl. I jeden z největších ctitelů antiky Machar čerpal své ostře řezané římské profily z Livia a Tacita, ale ne z Plútarcha.

Ač dnešní doba není Plútarchem tak okouzlena, jako předchozí staletí, i dnes můžeme v jeho dílech nalézt jak zdroj historického poučení (třebaže si musí chronologickou kostru každého životopisu sestavit sám čtenář podle letopočtů v poznámkách), tak zábavnou četbu, obsahující výstižné povahopisy významných lidí antického světa a poutavé, někdy až strhující vyprávění o jejich pohnutých životních osudech. Obliba biografické literatury je dosud velmi značná a přímý či nepřímý vliv Plútarcha se dá zjistit u nejednoho současného autora oblíbených populárně vědeckých životopisů a biografických románů.