Plinius Mladší (61 nebo 62 - 113)
Původ, vzdělání, kariéra a povaha Plinia Mladšího
Za Flaviovců a za Traiana působilo mnoho řečníků, z nich nabyl významu v literatuře vedle Tacita jen Gaius Plinius Caecilius Secundus, zvaný krátce Plinius Mladší. Pocházel ze severoitalské kolonie Novum Comum, kde se r. 61 nebo 62 narodil velmi bohaté rodině. Strýc, bratr jeho matky, proslulý polyhistor Plinius Starší, jehož zásluhou se mu dostalo pečlivého vzdělání, ho vychovával a v závěti adoptoval. Plinius Mladší se vzdělával v Římě u klasicisty Quintiliana. Jako řečník vynikl už v 19 letech, načež se věnoval vojenské a pak úřední dráze. Bez obtíží postupoval v kariérním žebříčku, jen za Domitiana mu hrozilo nebezpečí - na samém sklonku jeho vlády nebezpečný udavač Mettius Carus učinil na Plinia udání za velezradu, které se po Domitianově smrti našlo mezi císařskými písemnostmi. Byl kvestorem [?], tribunem lidu [?], prétorem [?], správcem penzijního fondu vysloužilých vojáků (praefectus aerarii militaris), za císaře Nervy byl prefektem státní pokladny v Saturnově chrámu (praefectus aerarii Saturni) na foru, za Traiana jeho dráha vyvrcholila r. 100 konzulátem [?] a konečně r. 111 - 113 byl císařským legátem (místodržitelem) v provincii Bithýnii, kde zřejmě ještě před návratem do Říma zemřel.Byl třikrát šťastně ženatý, děti neměl. Vlastnil několik vil, bohatství užíval ke konání dobrodiní, zejména štědře podporoval své rodné město a současné literáty. Měl smysl pro krásné věci a pro přírodu, byl pečlivým hospodářem a současně ctitelem literatury, účastníkem recitací. Celkem byl však průměrný římský vzdělanec, nepříliš samostatný v úsudku, ale velmi ješitný - přesto shovívavě posuzoval bližní a nezávistivě sledoval jejich úspěchy. Vlídnost, družnost, ochota, věrnost, dobročinnost a jiné ctnosti mu získaly hojné přátele - patřili k nim Martialis, Suetonius, Quintilianus a především Tacitus - ba i velkou přízeň samotného Traiana. Ke svým otrokům a propuštěncům se choval na svou dobu velice benevolentně.
Řečnická činnost
Plinius byl vynikajícím a slavným právním zástupcem ve věcech civilních i v trestních procesech projednávaných před senátem [?]. Řeči, které pronesl, byly jedním z podnětů jeho literární činnosti. Jako stylista byl velmi obratný, jeho jazyk je ohebný a výstižný, dokáže vyjádřit jemné odstíny. Ve sporu "starých" a "moderních", který se v té době rozpoutal mezi stoupenci řečnictví, byl Plinius na straně "starých", ale ani on se vlivu moderny zcela nevyhnul. Jeho vzorem a nedostižným ideálem jako řečník i státník byl Cicero. "Kéž se mi však alespoň ve stáří podaří částečně se vyrovnat tomuto velikánovi", vyznal se Plinius v jednom dopisu. Toužil jej napodobit a jako on dosáhnout literární slávy a nesmrtelnosti výmluvností a spisováním a uznání na tomto poli jej plnilo až dětinskou radostí. Ač svůj vzor Plinius nakonec nedostihl, místo na literárním Olympu přece právem získal. Vysoký úředník, řečník, řemeslný udavač za císařů Nerona a Domitiana a lovec dědictví M. Aquilius Regulus jeho nespokojenost se soudobým řečnictvím a závodění s Ciceronem veřejně zesměšňoval. Tento udavač proti Pliniovi také intrikoval, ale ne tak nebezpečně jako Mettius Carus a v Pliniových dopisech je "oblíbenou" zápornou postavou.Jak je známo z jednoho Pliniova dopisu, nejprve řeč propracoval, jak nejlépe dovedl, potom ji četl několika přátelům, aby poznal jakým dojmem působí; na to odevzdal rukopis jiným, aby mu připsali své poznámky, načež o těchto poznámkách bedlivě uvažoval a konečně svou řeč znovu úzkostlivě přepracovanou předčítal širšímu kroužku soudního posluchačstva. Teprve pak odevzdával dokonale vybroušenou řeč čtenářům. Škoda, že se z těchto ukázek řečnického umění zachovala všehovšudy jediná a nejméně půvabná - děkovná řeč císaři Traianovi (Panegyricus ad Traianum), kterou z úřední povinnosti a podle tehdejšího zvyku jménem svým a svého kolegy Cornuta Tertulla pronesl v senátu, když se ujímal úřadu konzula. Je to zpola chvalořeč, zpola životopis složený na císařovu oslavu. Jde sice o dokument velmi důležitý pro přehled záslužné činnosti císaře, ale vyznačuje se přepjatým lichocením, mnohomluvným bombastem a patosem. Nepřirozený sloh panegyriku ukazuje na vlivy moderní rétoriky. Ale jako jediná zachovaná řeč ze stříbrného období a vzor pozdějších panegyriků i svědectví o duchu doby není bez významu.
Poezie
V mládí se zabýval poezií a v mužném věku v těchto snahách pokračoval. Skládal příležitostné básně na rozmanitá témata v hravém i lascivním tónu podle vzoru velkého lyrika Catulla a dokonce je vydal knižně. Dochované ukázky v dopisech ukazují, že básnické nadání postrádal a nejspíše i ostatní jeho básnické hříčky byly téže ceny a není třeba jejich ztráty litovat. Když se vážnější lidé podivovali, že takové verše skládá a dokonce je veřejně předčítá, bránil se výtkám tím, že i jiní počestní muži pěstovali rozpustilou a lehkou múzu.Dopisy
Mnohem cennější je Epistularum libri, sbírka Pliniových dopisů, pro něž je nenahraditelným "korunním svědkem" své doby. Pliniova korespondence s významnými současníky obsahuje množství kratších i delších dopisů, které jsou sice adresovány určitým osobám a byly jim také doručeny, ale nevznikaly z opravdové potřeby jako skutečné dopisy, Plinius je pečlivě piloval a celou svou skladbou i slovní vytříbeností byly předem určeny vzdělané veřejnosti. Obsahově jsou velmi pestré, seznamují čtenáře s Pliniovými studiemi a jeho soukromým životem, barvitě popisují přírodní zvláštnosti a pozoruhodné budovy, vypravují zajímavé drobné i významné události z života Plinia a současné společnosti, kreslí charakteristiky osob i osobností, obsahují i biografie, literární a populárně filozofické témata, pozvání, doporučení, děkovné dopisy nebo přímluvy. Nejvýznamnější jsou dva dopisy: jeden líčí výbuch Vesuvu r. 79, při němž zahynul Plinius Starší a druhý pojednává o literární činnosti téže osoby.Dopisy obsahují mnohé elegantní a přitom stručné a výstižné sentence s nadčasovou platností. Např. pasáž o jednom vcelku nevalném výsledku hlasování v senátu, kde píše, že "hlasy se počítají, ale neváží" a že "všichni tu mají stejné právo, ale rozum nestejný", je pregnantní definicí jednoho z úskalí demokracie. Slova "nestydatí ničemové sklízejí stejnou odměnu jako lidé šlechetní, ne-li větší" jsou pak dokladem, že škůdci profitují v každé době a v každém režimu. "Tak je to už v jeho povaze: bezmezná hrabivost i marnotratnost, prahanebná pověst i ješitnost. A tak je teď v tomto nezdravém období opravdovou metlou svých spoluobčanů a vědomí, že je metlou, je mu útěchou." Toto hodnocení Regula je takřka tacitovsky mistrná analýza těchto odpudivých typů. "Přátelské styky s poctivými lidmi mně prospěly, tytéž styky mě poškodily a teď mi opět prospívají", tak spisovatel lapidárně a výstižně charakterizoval životní zvraty, které mohou potkat každého, v narážce na Domitianovu vládu, která přerušila jinak klidný průběh úseku stříbrného období, který Plinius zažil. Plinius neměl o své době nikterak lichotivé mínění, kde však narazil na poctivost, přímost a neúplatnost, nelenil je vynášet s touž energií, s jakou tepal zlořády.
Jako desátá kniha bývá připojována k Pliniovým dopisům jeho úřední korespondence s Traianem z doby bithýnského prokonzulátu. Vztah mezi Pliniem a císařem byl velmi blízký a bezprostřední. Zde se jedná o pravé dopisy, neurčené pro veřejnost - jsou volněji stylizovány, prosté a střízlivé. Dopisy se týkají dílem soukromých Pliniových záležitostí, dílem provinciálních poměrů finančních, vojenských, právních, stavebních a administrativních záležitostí vůbec. V nich pisatel žádá o císařovu radu nebo jeho souhlas. Dotazy se často týkají velmi nepatrných věcí a svědčí o dílem o Pliniově svědomitosti, dílem o jeho nesamostatnosti. Stručné Traianovy odpovědi jsou přátelské, ale rázné, věcné, prozíravé, bystré a taktní v případech, kdy svému rozpačitému úředníkovi udílí jemnou důtku. Z desáté knihy je nejvýznamnější proslulý Pliniův dotaz jak zacházet s křesťany a císařova odpověď. Prvních devět knih Dopisů uveřejnil sám Plinius (zřejmě na popud přítele), desátá kniha byla vydána zřejmě až z pozůstalosti.
Význam Pliniova díla
Pliniovy vkusné dopisy jsou velmi cenné pro poznání vzdělané římské společnosti na sklonku stříbrného období - vine se jimi kultivovaná nostalgie po starých časech na jedné straně a epigonství a spokojená stagnace na straně druhé. Ač se mnohdy zabývají podružnými jevy, obsahují také mnoho zpráv užitečných pro literární historii. Jeho dobrosrdečnost a nadšení pro vše krásné a ušlechtilé (vědy, umění, krásu krajiny, kouzlo venkova) a ješitná a přesto hluboce lidská touha po slávě a nesmrtelnosti, mu získává čtenáře dodnes. Korespondence s Traianem je důležitá pro poznání římské správy a hospodářských, sociálních a náboženských poměrů v provinciích. Z ostatních dopisů se dozvídáme o soukromém životě a povaze autora, o smýšlení senátorské aristokracie, o literárních a kulturních zájmech této skupiny, o jejím každodenním životě, o době, o mravech, o osobnostech s nimiž se autor ve vysokém postavení setkával, o hospodářských problémech velkých pozemkových vlastníků a o politickém prostředí císařské doby, zvláště za Traiana. Pro svůj obecný ráz, nenucenost a zábavně poučný obsah jsou Pliniovy dopisy srovnávány s fejetony nebo eseji. Celkově jsou všechny dopisy zajímavé kulturně historické dokumenty.Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Antická próza - Píši ti, příteli
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Jean Noel Robert – Řím
Gaius Plinius - Dopisy (doslov Rudolfa Kuthana)
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury