Podporuji iniciativu Chcípl pes

Plinius Maior (23 - 79)

Původ Plinia Staršího, jeho vzdělání a úřední kariéra

Gaius Plinius Secundus, zvaný Starší (Maior) pocházel, stejně jako Plinius Mladší ze severoitalské kolonie Novum Comum, ze zámožné rodiny jezdeckého stavu [?]. Zastával vysoké funkce ve státní správě (jako prokurátor [?] provincií Belgie, Hispánie, Narbonské provincie a Afriky) a ve vojsku (velitel jízdy, admirál námořnictva). Byl vzorem výtečného římského úředníka císařské doby, přitom člověka zvídavého a úžasně pilného, jenž neztratil pro studium ani chvilku volného času. Zemřel při výbuchu Vesuvu r. 79, kdy jako velitel válečného loďstva v Misenu obětavě a neúnavně evakuoval ohrožené obyvatelstvo a zároveň se stal obětí své badatelské touhy, když se snažil co nejvíce se přiblížit k centru katastrofy a studovat sopečnou činnost. Jsme o tom informováni jeho synovcem Pliniem Mladším, stejně jako o jeho nezdolné energii, s níž zodpovědně zvládal úřední povinnosti a ve volných chvílích studoval, excerpoval a spisoval. Nechával si předčítat i při jídle a v poledním odpočinku, i během cesty ho v nosítkách provázel stenograf, aby ani chvilka nepřišla nazmar.

Nedochovaná díla

Plinius byl polyhistor. Jako vzdělaný diletant se zabýval mnoha vědními obory a jeho bohatá literární činnost byla vcelku kompilační. Z jeho bohatého díla se ztratilo pojednání De iaculatione equestri (O střelbě z koně), životopis jeho přítele, dramatika Pomponia Secunda, Bella Germaniae (Germánské války), rétorické a gramatické spisy a dějiny Říma od dob Claudiových do smrti Vespasianovy.

Z jeho nezachovaných děl byly zvlášť významné vypsání válek s Germánské války. Autor, který sloužil u římských jednotek v Germánii a zde patrně začal toto dílo sepisovat, v něm zaznamenal římské výpravy proti Germánům až do poloviny 1. století n. l. Předpokládá se, že Germánské války obsahovaly řadu informací o germánském životě a institucích, neboť Plinius byl znám svou všestranností a zvídavostí. Některé údaje v Tacitově Germánii pocházejí s velkou pravděpodobností z Pliniova díla. 

Naturalis Historia

Zachoval se jen, a to celý, jeho encyklopedický přehled přírodních věd v obšírné kompilaci - Naturalis historiae libri (Přírodní historie). Plinius si ze své rozsáhlé četby pořídil výpisky, které sestavil a vydal v 37 knihách. Použil přes 2.000 svitků - 20.000 jednotlivých informací od 146 římských a 327 cizích, převážně řeckých autorů.

Dílo je provedeno podle pevného plánu, sice ne příliš vědeckého, ale jinak dobrého. V první knize podává podrobný obsah encyklopedie a udává jména autorů, z nich čerpal. Naturalis historia se dotýká nejrůznějších otázek: všeobecného zeměpisu a celého tehdy známého světa, kosmografie, antropologie, zoologie, botaniky, zemědělství, lékařství,  mineralogie, techniky. Všímá si jevů pravidelných i zvláštních a také jejich významu a použití. Vedle Hérodota, Straba a Tacita se Plinius zabýval například dodnes neobjasněným původem Etrusků. K pojednání o nerostech je připojen výklad o různých oborech výtvarného umění. Zejména tyto poslední knihy, pojednávající o starověkém umění, jsou kulturně velmi cenné, poněvadž jsou bohatým zdrojem zpráv o starověké umělecké technice a o nesčetných uměleckých dílech, z nichž je většina ztracena.

Pliniova charakteristika

Plinius nebyl samostatný myslitel. Spis se zakládá na množství pramenů, latinských i řeckých. Jeho vlastní práce spočívala hlavně v tom, nějak utřídit a spojit obrovské množství příslušných výpisků, které si pro jednotlivé obory pořídil. Poněvadž v ničem nebyl odborník, je toto rozsáhlé dílo pilnou, ale nekritickou snůškou faktů, v kterém se autor dopustil četných omylů, často velmi hrubých. Vědeckostí se nevyrovnal nejen Řekům, ale ani většině svých předchůdců. Dovedl si však o nejedné věci vytvořit jasný úsudek a jelikož byl zcestovalý, leccos patrně sám kontroloval, leccos z vlastní zkušenosti doplnil.

Umělecké ambice jeho dílo nemá. Při delším souvislém výkladu se sice Plinius pokouší psát vzletně a ozdobně, ale valně se mu to nedaří a celkem užívá suchého, věcného slohu, beze všech příkras.

Přes velké množství nedostatků dílo představuje úctyhodný a nedocenitelný souhrn tehdejších vědomostí v jednotlivých odvětvích a je výsledkem neúnavné Pliniovy excerpční práce ze starších odborných děl. Tato Pliniova práce měla jako nepřeberná studnice učenosti mocný vliv na znalosti přírodních věd až do novověku. Dnes má již jen historickou cenu, ale důležitým svědkem starověkého vědění zůstane navždy.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Antická próza - Píši ti, příteli
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Vladimír Groh - Starý Řím
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Jean Noel Robert – Řím
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Gaius Suetonius Tranquillus - Životopisy dvanácti císařů
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Malcom Todd - Germáni