Phaedrus (asi 15. př. n. l. - padesátá léta 1. století n. l.

Phaedrův původ, jeho mládí

Phaedrovo dílo

Hlavní formální zásady Phaedrovy tvorby - stručnost prostá vší rétoričnosti, výstižnost a pádnost - byly asi diktovány potřebami školské výuky, která byla zdrojem jeho obživy a rysy učitelského pedantismu lze spatřit i v autorově jazykovém purismu a pečlivosti. Jeho prostý, nešroubovaný jazyk je ovlivněn hovorou mluvou, aniž však ztrácí na své kultivovanosti. Pečlivě se vyhýbal dovoleným básnickým volnostem, ústupků od klasické normy nacházíme v jeho díle jen málo. Naivnost, půvab a plastičnost řeckých bajek tak svou nevzletností nevystihl. Phaedrovo vědomé úsilí o jednoduchost výrazu se řídilo především jeho velkým vzorem Ezopem, jehož bajky byly prozaické. I sama Phaedrova básnická řeč v mnohém připomíná prózu. Jeho jazyk, který dílu vtiskuje charakter odtažité učenosti, vcelku náleží do období klasické epochy.

Kromě ezopských zvířecích bajek zveršoval i četné novely, šprýmy a narážky na současnou dobu a zlomyslné nebo pikantní anekdoty, kde s předstíranou prostoduchostí odkrýval vady a nedostatky společnosti své doby. Satirická nota, která k bajce patří, je u Phaedra zvláště silná. Vynesla mu dokonce nebezpečnou obžalobu všemocného Seiana, intrikána na císařském dvoře, jehož sám Phaedrus označoval za příčinu svého utrpení. Co se mu kladlo za vinu a jaký trest musel podstoupit, přesně nevíme - Seianus mohl na sebe například vztahovat bajku o čápovi, který byl dosazen za krále žabám. V každém případě Phaedra Seianův pád r. 31 nezbavil ihned všech nesnází, byl nucen ucházet se o přízeň všech vlivných osob a s tím jistě souvisí i skutečnost, že ve zbylých třech knihách se z jeho bajek zřetelně vytrácejí zjevné politické narážky, tak běžné v předchozích dvou knihách.

Co do námětů jsou Phaedrovy bajky značně pestré a moralizující aforismus, jímž báseň zpravidla vrcholí, dodává bajkám závažný tón. Phaedrus často projevoval ve svých kritických a pesimističtěji zaměřených bajkách sklon k stoickému a kynickému učení. Líčil pochmurný obraz světa, kde silní utiskují slabší, lstivost vítězí nad upřímností, ctností a talentem obdaření lidé žijí v chudobě a nouzi, kdežto lidé ničemní a hloupí jsou obklopeni přepychem a leskem slávy, ženy jsou lakomé a chlípné, hospodáři suroví a nelítostní. V tomto světě není vděčnosti, přátelství, lásky a autor vyzýval čtenáře, aby si nedělali zbytečné iluze o lepším zítřku. Avšak příležitostně skládal i optimističtější bajky, kde prostý rozum stavěl nad ctnost, a hovořil s úctou o svobodě. Jeho dílo představuje jeden z mála zachovalých dokladů lidové latinské literatury a odráží autorovo nepříliš vysoké společenské postavení učitele. Velmi toužil po tom, aby svým dílem vstoupil do vyšších literárních kruhů, avšak, jak si sám stěžoval, jen s obtížemi docházel uznání. Přesné datum Phaedrovy smrti není známo, předpokládá se, že zemřel někdy v padesátých letech 1. století.

Význam Phaedrova díla

Na jeho díle se zakládá tzv. Romulův sborník ze 4. - 5. století, jehož místem vzniku byla zřejmě Gallie. Úvod díla tvoří dvě poslání. V jednom z nich jakýsi Romulus doporučuje tento sborník svému synovi o označuje jej jako svůj překlad z řečtiny do latiny, druhé poslání pochází jakoby od samého Ezopa. Dnes se pokládá za jisté, že obě poslání jsou vymyšlená a sborník se opírá především o Phaedrovy bajky, třebaže se zde s Phaedrovým jménem nikde nesetkáme. Neznámý autor se neomezil na pouhý prozaický převod Phaedrových veršů, nýbrž dovedl vnést do bajek celou řadu zajímavých změn, odrážejících zájmy a vkus své doby. To, co bylo v Phaedrově době aktuální, ale za časů "Romulových" ztratilo přitažlivost, je v tomto sborníku buď vypuštěno nebo pozměněno, tím se nezřídka z bajek vytrácí říznost a adresnost a obírají se spíše nadčasovou všelidskou problematikou, čerpanou často z přísloví. Změnil se i styl a jazyk bajek - Phaedrova sevřenost a stručnost přechází v hladké a zevrubné vypravování.

Tzv. Romulův sborník bajek, opírajících se o Phaedra a babriovské bajky Avianovy byly ve středověku velmi populární a byly mnohokrát napodobovány ve verších i v próze. Při upadajících znalostech řečtiny byli Avianus a "Romulus" pro Evropu prakticky jedinými zdroji poznání antické bajkářské tradice až do 15. století, kdy se s rozšiřujícím zájmem o řečtinu staly evropskému čtenáři znovu dostupné i řecké ezopské bajky. Literární zpracování bajky zdomácnělo téměř ve všech literaturách všech dob a je modernímu čtenáři dobře známé především z díla La Fontaina, G. E. Lessinga a v české literatuře z díla A. J. Puchmajera, F. L. Čelakovského, I. Olbrachta či K. Čapka.