Podporuji iniciativu Chcípl pes

Římské císařství: Petronius (začátek 1. století - 66)

Petroniův původ

Petronius byl jeden z Neronových dvořanů, o kterém psal Tacitus jako o člověku okázale výstředném, neřestném, žijícím takřka naruby, ale velmi uhlazeném a nadaném a pilném, chtěl-li: „On totiž den prospával, noc pak trávil v povinnostech a radovánkách; a jako jiné přičinlivost, tak jej nečinnost proslavila, i byl pokládán nikoli za hýřila a marnotratníka jako mnozí z lidí utrácejících své jmění, nýbrž za vzdělaného světáka. A čím nevázanější byly jeho řeči i činy a čím více stavěly na odiv jakousi lhostejnost k sobě, tím byly vítanější jako domnělá prostoduchost. Přesto jako správce Bithýnie a pak jako konzul [?] osvědčil své síly a schopnost k veřejné činnosti. Potom zase zabředl do neřestí nebo se jen tak stavěl, i byl přijat mezi nemnohé důvěrníky Neronovy jako rozhodčí ve věcech vkusu, poněvadž Nero pokládal za půvabné a jemné v přepychu jen to, co mu Petronius schválil.“ Byl zván arbiter eleganciae - rozhodčí vkusu. Gaius Plinius Secundus Starší vypravuje, že Petronius rozbil achátový pohár, který koupil za 300.000 sesterciů, jen aby se neskvěl na Neronově stole.

Satyricon

Asi v první polovině 1. století vznikl jeden z nejpozoruhodnějších a nejoriginálnějších výtvorů antické literatury - Satyricon (také Saturae). Autor je pravděpodobně totožný s Petroniem Arbitrem. V satiře, která parodovala tehdy oblíbené řecké milostné a dobrodružné romány, v plynném, bujarém a vtipném vypravování, které nemá hned tak sobě rovna, Petronius Arbiter předvádí bohémskou společnost dvou mladých lidí, Encolpia a Ascylta a jejich milovaného chlapce Gitona. Román je velmi pestrá směs příhod a bláznivých dobrodružství, zejména milostných, jež tito dobrodruzi prožívají v rozmanitém prostředí na svých cestách.  Dílo samo je těžko zařaditelné do určitého žánru: z menippské satiry má střídání prózy a veršů, hlavní postava, Encolpius, je parodovaným obrazem Odyssea, protože se provinil proti bohu Priapovi, jako Odysseus proti Poseidonovi a je také štván po světě; Satyricon byl také prohlášen za parodii na milostné romány, protože Encolpia provází místo děvčete chlapec Giton.

Z tohoto díla asi o 20 knihách se zachovaly výtahy z knih 14 - 16, obsahující příběhy, které tato společnost, rozmnožená později o směšného básníka Eumolpa, prožívala v řeckých městech ve střední a jižní Itálii. Děj románu se odehrává ke konci života císaře Claudia nebo počátkem vlády Neronovy, tedy kolem r. 54. Nejznamenitější, nejrozsáhlejší a také nejsouvislejší je úryvek zvaný obyčejně Cena Trimalchionis (Hostina u Trimalchiona). Hrdinové jsou pozváni na hostinu k zbohatlému propuštěnci Trimalchionovi. Ten, jako typický povýšenec, chce nádherou prostředí a okázalostí napodobovat aristokraty. Trimalchio a jeho žena, také bývalá otrokyně, jsou velmi štědří hostitelé, ale nevzdělaní, prostoduší, hrubí a nevkusní. Vedle hlavních hrdinů jsou hosty zbohatlíkovi přátelé, kteří jsou stejného zrna jako hostitel a hostina se díky této úrovni na konci mění v pusté cpaní břicha a opíjení. Petronius s detailním realismem popisuje jednotlivé chody, zábavu a chování stolovníků.

Při vší snaze o vnější lesk zůstává Trimalchio nevzdělaným orientálcem, který věří hloupým pověrám, nemá smysl pro vkus a dobrý tón, potrpí si na banální efekty, holduje hrubým a nevkusným zábavám. Nejhorší však je, když si chce počínat jako vznešený Říman, právě zde se nejvíce projevuje - a v tom je zřejmě jádro Petroniovy satiry - jeho otrocká přirozenost, která dává jeho počínání trapný, směšný a bláznovsky zpitvořený ráz. I když z Petroniových slov nečiší nenávist a zloba, je jeho vypodobnění Trimalchiona jedna z nejironičtějších satir na povýšence, neznajících mezí v nabubřelé okázalosti, s níž dávali najevo, co vše si mohou díky svému bohatství dovolit a s níž současně dokazovali, jak daleko zůstal jejich intelekt za jejich bohatstvím. Petronius jistě chtěl svou satirickou karikaturou zbohatlého propuštěnce - cizince bavit čtenáře. Těžko však lze pochybovat o tom, že se i mstil povýšenou ironií římského aristokrata společenské vrstvě, která svým vzestupem poškozovala postavení italského obyvatelstva. Duchaplnou i drastickou ironií, s jakou vylíčil zbohatlíka Trimalchiona, patří Petronius k nejgeniálnějším zjevům světové literatury vůbec.

Petroniovo dílo, snad dosti rozsáhlé, bylo velmi brzy při opisování kráceno a poněkud měněno, takže již asi v 9. století z něj nebylo známo více, než se dochovalo nám. Na takřka neporušeném podání Hostiny u Trimalchiona má jistě zásluhu ta okolnost, že pro bohatost obsahu, grotesknost rozmanitých scén a zvláštnosti lidové mluvy již dávno poutala čtenáře.

Sloh se podle potřeby mění, ale zůstává prostý a jasný. Próza se v díle mísí s verši a obsah je leckdy rámcem pro vpletené povídky a novely. Vkusné básnické složky, prozrazují, že autor byl snad nejlepším lyrikem stříbrného období. Vyskytují se v něm i vážné úvahy, zvláště etické a literární. Mezi nimi si zaslouží pozornost útok na moderní epiku Lucanova rázu. Podobné dílo ze starověku není známo, není jisté, zda tento literární druh vytvořili už Řekové, či teprve Římané.

Jedinečné je umění, kterým Petronius dovede slohově charakterizovat jednající osoby a napodobit sloh parodovaných spisovatelů nebo rétorů. Uvedením rétora Agamemnóna si Petronius pro změnu ve zhuštěné zkratce ztropil žert z často opakovaných nářků nad úpadkem řečnictví, jež se utápělo ve formalismu a nabubřelých, strojených a obsahově nicotných deklamacích řečnických škol.

Petronius dobře znal život tehdejší společnosti a dovedl jej znamenitým vypravěčským uměním a osobitým slohem věrně zobrazit. Znal i lidi ze společenské spodiny, kreslil je znamenitě a s realismem prostým křiklavých barev. Realismus vystupňoval i tím, že propuštěnci mluví vulgární latinou, kdežto jinak autor užívá hovorové mluvy vzdělaných římských vrstev. Protože autor často užívá lidových slov a rčení, má Satyricon velký význam pro studium vulgární latiny. Mistrně líčí lidské typy, jež většinou charakterizuje již příznačnými jmény, portrétuje žáky i učitele, kamenované básníky, darebáky, nevěstky, lovce dědictví, primitivní zbohatlíky, bankrotáře, příživníky, prostopášné muže i ženy - a vše tak názorně, že nevidíme stylizované typy, ale živé figury v pravdivých situacích. A to vše je prodchnuto humorem, který i nejchoulostivější scény podává neurážlivými výrazy, prostými cynického nebo pornografického podkladu. Skvělými doklady jsou Eumolpova vypravování o pergamském chlapci a o matróně z Efesu. I bez vlastní vůle spisovatelovy se stává román jedinou satirou prostě tím, že bez rozhořčení líčí skutečnost, kterou kolem sebe vidí, aniž ji přímo karikuje. Po stránce kulturně historické je Petronius neocenitelným pramenem pro svou dobu a korektivem tendenčně zbarveného podání jiných spisovatelů.

Petroniovo jméno nesou nebo jsou mu přičítány četné epigramy, zachované většinou ve sbírce zvané Anthologia latina. Z nich však jen část pochází vskutku od něho. I zde Petronius ukazuje - stejně jako v básnických vložkách v románu -, že byl i jemný lyrik.

Petroniova smrt

Jiný Neronův oblíbenec, Tigellinus, žárlil na Petroniovu oblibu, osočil jej u vládce z přátelství s účastníkem neúspěšného protineronského spiknutí Scaevinem, podplatil jednoho Petroniova otroka, aby učinil udání, znemožnil básníkovi obranu a dal většinu jeho služebnictva odvléci do vězení. V těch dnech se císař odebral do Kampánie, a když Petronius přišel za ním až do Cumae, byl tam držen pod dozorem. Petronius nechtěl snášet nejistotu a rozhodl se pro sebevraždu ještě dřív, než obdržel formální obvinění. Zvolil ale sebevraždu hodnou soudce krásy. Když umíral, nepochleboval císaři, jak to dělali mnozí, aby zachránili alespoň část majetku pro rodinu. Nechal si podřezat žíly, ale pak mu je ještě několikrát podvazovali. Besedoval s přáteli, poslouchal veselé písně a žertovné básně a určoval, kteří otroci mají být odměněni a kteří zbičováni. Našel si ještě čas na příjemnou hostinu a klidné zdřímnutí. Nenávist a pohrdání císařem dal naplno zaznít v závěti, jež byla ve skutečnosti přesným rejstříkem Neronova rozmařilého a zkaženého života, listinu mu poslal náležitě zapečetěnou.

Význam Petroniova díla

Starověk a středověk Petronia znal, je citován dosti hojně, větší zájem však o něj vzbudil nález nových rukopisů ve 12. století a nález úplného rukopisu Hostiny u Trimalchiona r. 1664. V novověku patří Petroniův Satyricon mezi nejoblíbenější díla, vycházela nová a nová vydání a překlady a vznikaly dokonce padělky jeho díla. V 18. století byla dokonce Trimalchionova hostina v bujných dvorských kruzích napodobována, a to i do mnohých povážlivých podrobností.

Největší popularitu Petroniovi zjednal Henryk Szienkiewizc svým románem Quo vadis, v němž učinil Petronia jednou z hlavních postav. Zvláště bohatou historii má novela o matróně z Efesu. Petronius poznal její jádro již z bajek Ezopových a Phaedrových, jiná podoba povídky se dostala do románu O sedmi mudrcích. Všechny ty verze probíhaly pak středověkými literaturami v rozličné úpravě a byly zpracovány jako básně, komedie a povídky.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Bořivoj Borecký a kolektiv - Antická kultura
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Aleksander Krawczuk – Nero
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Petronius – Satyricon - doslov Karla Hrdiny
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Cornelius Tacitus - Letopisy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury