Ovidius (43 př. n. l. - 18 n. l.)

Ovidiův původ, jeho dětství a mládí

Ovidiův otec byl příslušníkem staré bohaté jezdecké [?], rodiny, podařilo se mu nashromáždit značné jmění a uchovat jej i v tak nejistých dobách, jaké panovaly na sklonku republiky. Při svém střízlivém nazírání spatřoval budoucnost svých synů v úřední dráze. Pro ni předurčil svého staršího syna, který se narodil roku 44. př. n. l. a nejinak rozhodl o mladším Nasonovi. Již v dětství, kdy se většina chlapců omezovala na zvládnutí čtení, psaní, počítání a později i základů gramatiky, se u Ovidia začaly projevovat sklony, které zpochybňovaly správnost otcova rozhodnutí. Pozornost budila zvláště Ovidiova schopnost vyjadřovat se ve verších, což se stalo jeho koníčkem a ještě v chlapeckých letech začal projevovat hlubší zájem o básnictví. To již nedůvěřivý otec vytušil, že plány na synovu budoucnost by mohly být jednoho dne zmařeny, kdyby jeho zálibě dal volný průběh. Veršíky, jimiž mluvil jeho syn, ho vyvedly z klidu natolik, že jednoho dne uštědřil začínajícímu poetovi řádný výprask, aby zanechal pokusů stát se služebníkem Múz. Pod tíhou těchto argumentů Ovidius slíbil otci, že už nebude mluvit ve verších, otec mohl být spokojen, kdyby ovšem Ovidius svůj slib nepronesl plynulým hexametrem: "Přestaň mě, tatínku, bít, už nikdy neřeknu veršík!"

Venkovský chlapec s mimořádnou vnímavostí zachycoval přírodní scenérii středoitalské krajiny a jeho pozdější cit pro přírodní krásy musel kořenit v jeho zážitcích z raného mládí. I když později popisoval krajiny v odlehlých oblastech, cítíme v jeho citlivém líčení vizi přírody střední Itálie. Do dětských let, kdy Ovidius necítil hranici mezi konkrétními zážitky a představami z mytologického a pohádkového světa, sahají nepochybně i jeho některá fantastická líčení, kterým jako vyzrálý básník propůjčil dokonalou formu, že jeho obrazy nabývají takřka hmatatelné podoby.

Povahové založení, které se už od Ovidiova mládí výrazně upínalo k poezii, nemohl změnit otcovský výprask. Otec se přesto nevzdával svých představ. Tato situace nepostavila otce a syna proti sobě, Ovidius si vážil svých rodičů a vycítil, že otcovo naléhání a touha vtěsnat ho do vyježděných kolejí řadového římského úředníka vyplývá z otcovy upřímné snahy zabezpečit pro své syny co nejlepší životní podmínky. Bez odmluv se z otcova příkazu odebral do Říma, aby pod vedením zkušených pedagogů poznával taje řečnického umění. Toto vzdělání, které se za republiky považovalo za nejvyšší stupeň školní výchovy, bylo nezbytným předpokladem pro úřední dráhu a Ovidius je už nemohl získat ve svém rodném městě.

Ovidiův příchod do Říma

Přesto však Ovidius vzbudil již v této době pozornost svým nadáním. Upoutal známého rétora Lucia Annaea Senecu (asi 55 př. n. l. - 37/41 n. l.), otce proslulého stoického filozofa. Seneca Starší se znal s oběma Ovidiovými učiteli a při jedné návštěvě Arellia Fusca vyslechl i kontroverzi, kterou právě Ovidius přednášel. Seneca věděl o Ovidiově nechuti ke kontroverzím i o jeho náklonnosti ke stylu Marca Porcia Latrona. Senecu si Ovidius získal uhlazeným vystupováním a mírnou a přívětivou povahou. V těchto jeho vlastnostech byla jedna z příčin jeho mimořádné obliby, jíž se zakrátko těšil v římské společnosti. Ani při běžných školních řečnických cvičeních, která obecně trpěla myšlenkovou a formální šablonovitostí, v sobě Ovidius nezapřel budoucího básníka. Seneca charakterizoval jeho řečnický výraz jako báseň v próze a tím naznačil, kde je pravá podstata Ovidiova nadání i výchozí bod jeho dalšího vývoje. Někdy v té době začal Ovidius zkoušet své básnické vlohy.

Počátky tvorby

Otcovým přičiněním se také oženil. Sňatek s dívkou, kterou mu vybral sám uvážlivý otec, však nebyl příliš šťastnou volbou a manželství brzy skončilo. Ani tento zásah z otcovy strany neměl očekávané trvalé a hlavně příznivé následky. Ovidius však i po této události zachovával vůči rodičům patřičnou úctu a nikdy nedal najevo, že by mu přílišná otcova péče byla proti mysli.

Když mu bylo devatenáct let, postihla ho nečekaná, ale tím krutější rána osudu. Byla to smrt jeho bratra, který, na rozdíl od Ovidia, nalezl uplatnění i zálibu ve veřejné činnosti. Přes rozdílné povahy byly mezi oběma sourozenci upřímné a přátelské vztahy a Ovidius želel bratrova odchodu s plnou silou svého výjimečného a bolestně zraněného citu.

V této době v Ovidiovi dozrálo odhodlání zanechat veřejné činnosti, v níž mu kromě jiného vadila i malá tělesná odolnost. Bez ohledu na svého otce se rozhodl, že se v budoucnu bude věnovat jen básnictví, v němž viděl své životní poslání. Záhy se stal uznávaným představitelem mladé básnické generace, která tvořila za zcela jiných podmínek, než její předchůdci. Ovidiovi vrstevníci znali krvavé války a jejich následky, které byly průvodním jevem skonu římské republiky, jen z vyprávění nebo z historických děl. Nedovedli posoudit s jakými obavami sledovali jejich otcové nenadálé zvraty situace a nechápali ani touhu po míru, která nabývala na síle a nacházela své vyjádření i v dílech starších literárních tvůrců. Ovidiova generace přijímala mír i existenci císařství jako pevný fakt a plně i samozřejmě využívala relativního klidu Augustovy doby.

I umělecká tvorba se rozvíjela v nových podmínkách. Starší básníci se v průběhu 1. století př. n. l. pokusili vtisknout římské poezii moderní, světový ráz tím, že se programově inspirovali hellénistickými vzory a zdůrazňovali učenost díla jako jednu z jeho pozitivních stránek. V tomto pojetí se poezie často stávala hříčkou v rukách svých autorů uzavírajících se vědomě před širokou čtenářskou obcí a obracejících se k úzkému okruhu znalců. Reakcí na tento stav pak byla snaha známých představitelů římského básnictví na sklonku republiky zachytit ve svých dílech v různých rovinách myšlenkové problémy lidí své doby, jejich niterné stavy a vztah k okolnímu světu. Samozřejmě se ale měla zachovat vysoká formální dokonalost předchozí doby, ale ve verších měl opět zaznít hlas římského světa.

Literární prostředí, do něhož vstupoval Ovidius se svými vrstevníky, kladlo na jejich činnost vysoké nároky. Latinská poezie prokázala v předešlém období nejen svou životaschopnost, ale i možnosti dalšího osobitého projevu a rozvoje. Kromě jiného o tom svědčila tvorba dvou čelných římských básníků Tita Lucretia Cara (97 nebo 96 - 55 nebo 54 př. n. l.) a Gaia Valeria Catulla (84 - 54 př. n. l.). Literárně vzdělaná římská veřejnost měla díky rozvoji římské poezie konkrétní představu o možnostech jejího tvůrčího rozvoje a utvořila si i kritéria, jimiž mohla posuzovat její jednotlivé nové výtvory. Poměry v Římě na počátku Augustovy vlády však nekladly na soudobé básníky jen vysoké umělecké nároky. Nastolení císařského režimu zapůsobilo i na básnické umění a postavilo před jeho představitele nové závažné otázky. Všichni literární tvůrci si museli ujasnit svůj postoj k vládnímu systému, zejména k jeho tvůrci a představiteli Augustovi a současně i hledat způsob, jak vyjádřit svůj kladný vztah v tvorbě.

Přesto, že vznik císařství se projevil příznivě v životě většiny obyvatel impéria, nebylo utváření osobního poměru k Augustovi u čelných představitelů soudobého básnictví jednoznačnou, ani snadnou záležitostí. Zkušenosti z dob občanských válek vyvolávaly zprvu jistou nedůvěru vůči Augustovi. Vergilius a Horatius, ač prvého postihly konfiskace triumvirů a druhý dokonce bojoval na straně republikánů proti císaři, se k Augustovi záhy přimkli a horlivě podporovali jeho politiku, zatímco třeba Tibullus a Propertius nereagovali na opětovné podněty, aby oslavovali prvního občana říše.

Augustovi, který se všemožně snažil přesvědčit vzdělané vrstvy, že císařství je vyvrcholením římských dějin a že je proto třeba stát na císařově straně a oprostit se iluzí o republice, měl zdatné pomocníky ve svých rádcích Maecenatovi a Messalovi, kteří získávali schopné a veřejně známé básníky, zabezpečovali je hmotně a působili na ně, aby svá díla alespoň zčásti zaměřili na podporu a oslavu Augustových činů. Do Maecenatova kroužku vstoupili špičkoví představitelé tehdejší básnické tvorby - Vergilius, Horatius a Propertius. Z básníků, kteří měli svou oporu v Messalovi, byli nejznámější Tibullus a Ovidius.

Pokud jde o praktické možnosti věnovat se literární činnosti, neměl Ovidius důvod k nespokojenosti. Nemusel překonávat existenční těžkosti, neboť byl finančně zajištěn. I jeho otec se zřejmě smířil s myšlenkou, že syn se stane služebníkem Múz. Ovidius mohl nerušeně soustředit svou pozornost na čistě literární problémy, mohl v klidu promýšlet a hodnotit práci svých předchůdců a utvářet si představy o tom, jakým směrem zaměří sám svou činnost. Poznání tradice republikánského básnictví a studium děl význačných představitelů řecké poezie bylo z tohoto hlediska nejen předpokladem, ale přímo součástí Ovidiovy vlastní tvorby. V době, kdy vstupoval na umělecké kolbiště, byl literární život v Římě stále ještě prudký a vytrvalý. Mladí i starší zkušení literáti vystupovali se svými výtvory a podrobovali je zatěžkávací zkoušce, jíž se stával soud publika. Ovidius nadšeně navštěvoval veřejné recitace, při nichž mohl poznat novinky soudobé tvorby, ale i její tvůrce.

Takto poznal Horatia i své blízké přátele Macra a Propertia. Vedle nich nalezl dobrého přítele v Tibullovi, který se však netěšil pevnému zdraví a zemřel asi v roce 19 př. n. l. Množství přátel měl Ovidius mezi básníky své generace, kteří pokoušeli štěstí v rozmanitých odvětvích poetické tvorby. Jména, která Ovidius uvádí ve svých básních, však ukazují, že šlo o autory jen průměrného významu, kteří se do vývoje římské literatury nijak výrazně nezapsali. Ovidius se mezi nimi těšil opravdové oblibě, a přestože je nadáním i výkonem převyšoval, neuzavíral se jejich radám a při posuzování jejich výkonů sám čerpal mnohé podněty pro svou práci. Byl to například Tuticanus, o něco starší než Ovidius. Ovidius si jej vážil a nejednou upravil své básně podle jeho připomínek, když vzájemně posuzovali svá díla. A také Sabinus, o němž se soudilo, že je autorem některých básní, zařazených do Ovidiovy sbírky Listy heroin. Z dalších osobností si Ovidius získal sympatie Gaia Iulia Hygina (asi 64 př. n. l - 17 n. l.), široce vzdělaného a literárně činného propuštěnce Augusta a rovněž synů Messaly - staršího Messalina, ale především mladšího Marca Aurelia Cotty.

Někdy v době, kdy připravoval svou první básnickou sbírku, nebo kdy s ní již vystoupil před veřejnost, uzavřel básník druhé manželství. S druhou ženou měl dceru, která byla jeho jediným dítětem. Ani tento sňatek neměl dlouhé trvání, o příčinách rozchodu nevíme nic. Není však vyloučeno, že básník chtěl mít plnou svobodu ke své činnosti a nedokázal skloubit tento požadavek s rodinným životem.

Ovidiovu tvorbu lze rozdělit na tři skupiny. V prvním období (asi 20 - 2 př. n. l.) se věnoval milostné poezii, od hravé vysněné erotiky k dílům psychologicky pravdivým. V druhém období (asi 2 př. n. l. - 8 n. l.) jeho poezie zvážněla - zabýval se epickými látkami, bájemi a pověstmi, to je vrcholné období jeho tvorby. Třetí období (8 - 18) zahrnuje žalozpěvy a znamená dobu jeho úpadku.

Lásky (19 - 16 př. n. l.)

Již touto sbírkou se Ovidius představil se všemi rysy, které jej činily Ovidiem. Jeho milostné elegie jsou zdařilými obrazy ze života mladého člověka sloužícího Venuši a hlubokými pohledy do jeho nitra, obnažujícími šťastné i zoufalé stavy vyvolané reakcí milované dívky na jeho erotický vznět. Láska je v básních zachycena v rozmanitých projevech i formách. Autor se dává unášet pocitem opětované lásky, ale líčí i zklamání a rozháranost, vyvolanou situací, kdy milostné tužby nemohly dosáhnout svého cíle. Motivy většinou čerpal z básní svých předchůdců, z hellénistické lyriky, hlavně z epigramů. Suverénním způsobem využívá motivů elegie Gallovy, Tibullovy i Propertiovy; kombinuje je s takovou bravurou, že neponechává prostor pro následovníka. Ale neomezil se jen na převzetí a rozvíjení dědictví svých starších literárních druhů, mnohé z něj se nerozpakoval popírat - již v Láskách přeladil z vážné polohy prožívání milostného citu jako nelítostné vášně, jako jha, které na básníka proti jeho vůli ovalil krutý Amor, do zcela nepatetického pojímání lásky jako společenské zábavy, na níž básník nahlíží s nadhledem vtipného glosátora a později dokonce učitele lásky a celkem bez výčitek bere šibalský kousek Amora v podobě nezbedného chlapce, který jej zasáhl svým šípem. V římské elegii, jejíž tradiční motivy stále ukazovaly k alexandrijským vzorům, učinil Ovidius výrazný posun, totiž silné zdůraznění římského prostředí. A tak v jeho básních navštívíme konkrétní portiky, chrámy, slavnosti, výletní místa římských aristokratů v Baiae (dn. Baia).

Ústřední postavou Lásek je Corinna (nazvaná podle lokální boiótské básnířky z přelomu 6 a 5 století př. n. l), básníkova milenka, o jejíž skutečné či domnělé existenci bylo vysloveno mnoho dohadů. Bylo zvykem římských elegiků, že dívkám, jež v básních opěvovali, dávali smyšlená jména. Přitom ale bylo známo, že šlo o dívky z masa a krve a jejich skutečná jména nebyla tajemstvím. Ovidiovu Corinnu se však nepodařilo identifikovat a je téměř jisté, že její postava byla dílem básníkovy obrazotvornosti. Corinna pro Ovidia nepatřila k urozené římské společnosti, kde se vztahy mezi mladými lidmi obvykle navazovaly v rámci daném jejich stavovskou příslušností, rodinnými poměry a zvláště majetkovou situací. Náležela do řad tehdejší bohémy, pro niž cíla citového vzplanutí nezaručovala jeho trvalost. Typ dívky, zobrazený v Corinně, se svým způsobem blížil řecké hetéře - co se jí nedostávalo na vzdělání, to vyvažovala taktizováním vůči svému partnerovi a rafinovaným podněcováním jeho citu.

Ovidius dává najevo závislost na Corinně, ale v lásce, jak ji zobrazuje ve svých básních, si neklade vážnější cíle. Není cestou k uzavření manželství, natož prostředkem k založení rodiny, jak bylo ideálem a často i skutečností v dávných dobách republiky. Láska v Ovidiově pojetí je hříčka, která sice dovede zranit, ale v zásadě nestojí za vážnější zamyšlení. Vztah k vdané ženě, oddanost dvěma dívkám najednou a na druhé straně trýzeň vyvolaná žárlivostí či poznáním nevěry milované dívky dovršují tématický okruh Ovidiových milostných elegií. Ovidius vystupuje jako služebník Venuše, která řídí jeho jednání a rozhoduje o jeho osudu, radosti, či zoufalství. Připomíná čtenářům, že námět mu poskytly četné osobní zážitky. Skutečnost však, přesto že Ovidius dozajista v Římě nabyl milostné zkušenosti a znal výborně nitro současné ženy, byla zřejmě zcela jiná. Stejně jako Corinna nebyla ničím jiným než básníkovou fikcí, byly i sytě erotické scény v Láskách dílem Ovidiovy fantazie. Osobní zkušenosti byly pózou, kterou ostatně zaujímali i jiní autoři milostných děl, třeba Tibullus a Propertius.

Tato skutečnost byla známa i soudobým čtenářům milostné poezie. To nutilo básníky k navozování situací, jež nebyly dosud běžně literárně ztvárněny, pokud chtěli upoutat pozornost čtenáře a získat jeho oblibu. Ovidius šel v tomto ohledu mnohem dále, než se odvážili jeho předchůdci a neváhal do svých veršů vtělit scény, jež byly v dosavadním básnictví pokládány za nedotknutelné a zašel přitom frivolnosti až nevkusu. Pozoruhodné však jsou některé elegie neerotického obsahu, zejména elegie o nesmrtelnosti básníků, procítěný žalozpěv nad smrtí Tibullovou a popis kultovních obřadů při slavnosti božské strážkyně manželství (!) Junony, který předznamenává další básníkovo dílo - Kalendář. K přízni čtenářů mu nepochybně pomohl i způsob, jímž své náměty zpracoval. Lehký verš a svěží, čtivé podání mu otvíraly cestu k početným řadám jeho vrstevníků, pro něž jeho tvorba znamenala zcela novou rovinu v oblasti milostné poezie. Na rozdíl od Horatia nevtěsnával slova básní do Prokrustova lože vyumělkovaných řeckých strof, na rozdíl od Vergilia nikdy nemusel lopotně propilovávat své verše, aby v nich zachoval vžité rytmické schéma a na rozdíl od mnoha svých vrstevníků nikdy nebyl nucen svádět zápas se slovy, která se mu nechtěla poddat. Tvořil lehce, snad až příliš snadno a proto nešetřil slovy a místem, nekrotil svou fantazii v rozvíjení představ, které nebyly již nutné k vyjádření myšlenky a usiloval o bohatý, nadýchaný výraz, nesoucí myšlenku ke čtenáři tak, že se nikdo nemusel zdržovat úvahou, co vlastně chtěl básník říci.

Zájem o Ovidiovy básně umocňovala i doba, kdy byly vydány. Ta byla, jako celá doba Augustovy vlády, poznamenána úpornou císařovou snahou o morální obrodu římské společnosti, rozložené v období vleklých občanských válek. Do akcí, zaměřených na upevnění morálky, se zapojili i Vergilius a Horatius. Ovšem milostná elegie nemohla být nástrojem výchovného poslání, jež bylo literatuře dříve v římském životě běžně přičítáno a protějškem tohoto postoje byl i postoj životní: aby se takový elegik mohl plně oddat službě své milované, ale někdy kruté paní, vzdává se veřejné dráhy a z ní vyplývajících povinností, které byly pro průměrného římského občana samozřejmostí a volí otium - nečinnost, nezúčastněnost, neangažovanost. Báseň je hrou, ideálem není profesionální politik, ale profesionální básník, který má mnoho společného s ideálem mudrce nezávislého na vnějším světě, jejž přinesli ve 2. století př. n. l. do Říma představitelé epikurejské a stoické filozofie, tedy škol, které zrodil vznik hellénistických monarchií. Princip neangažovanosti v literatuře a v občanském životě, nebo naopak jeho nedodržení, byl zřejmě básníkovi nakonec osudný. Ačkoli Ovidius umísťuje děj svých básní do Říma, liší se povaha jeho básní od patriotismu Vergilia a Horatia. Na rozdíl od nich neglorifikuje "zlatý věk" starořímské minulosti, ale je cele nasměrován do současnosti. Nejenže ji brání takovou, jaká je, včetně prohřešků vůči tradičním normám mravním (pohled na manželství jako na instituci nudnou a zastaralou) a náboženským (racionalistický a utilitární postoj ke kultu), ale proti překonanému ideálu venkovské prostoty rozvíjí svůj ideál kultivovanosti a vzdělanosti, který je mu symbolem pokroku a převahy nad minulostí:
Jiné ať minulost těší, já děkuji, že jsem se zrodil
teprve teď. Náš věk se hodí k povaze mé...
proto, že vzdělanost je, že nepřešla do našich časů
pověstná drsnost a hrubost, dědictví pradávných dob.

Ovidiova básnická sbírka ostře vybočila z oficiální atmosféry a tato skutečnost k ní obrátila širokou pozornost. Mladá generace, která po díle sáhla, básníkovi dobře rozuměla a její nadšení bylo tím větší, čím více se Ovidius odlišoval od moralistické kulisy, s jejíž pomocí se Augustus snažil vdechnout nový život ochablé starořímské morálce. Nevíme, zda Ovidia k tomu, aby vystoupil se svými jednoznačně profilovanými básněmi, přiměla bezstarostnost, nerozvážnost a touha po originalitě oproti oficiálnímu směru bez ohledu na možné následky nebo zda se jednalo jen o časovou shodu mezi vystoupením mladého básníka a zesíleným etickým tlakem ze strany císaře a jeho blízkých literátů. Vydání Lásek však nebylo Ovidiovi přičítáno k tíži a stal se známým autorem.

Krátce po první sbírce překvapil Řím dalším dílem. Byla to divadelní hra, drama nazvané podle své ústřední postavy Medeia. Básník v ní zpracoval rozsáhlý a oblíbený mýtus o Argonautech. Z hry se bohužel zachovaly pouhé dva verše, takže nevíme, jak básník mytologickou látku zpracoval. Jistě básníka lákal konflikt lásky a nenávisti, které se střetly v Médeině mysli. V centru jeho pozornosti zřejmě bylo nitro ženy, rozervané krajní láskou i nenávistí, u níž láska k milenci překonala rozum i rodinná pouta a u níž později pocit žárlivosti a prožité zrady vyvolal touhu po pomstě a nenávist, vymykající se zákonům lidské spravedlnosti. O tom, že Ovidius měl vyvinutý cit pro dramatické zpracování látky, svědčí většina jeho básní a o Médei samotné vyslovují kladný soud i tak vytříbení a nároční znalci, jako byl historik Publius Cornelius Tacitus a známý římský učitel a teoretik řečnictví M. Fabius Quintilianus. Ovidius si byl dobře vědom svých dramatických schopností, neboť musel počítat s tím, že jeho dílo bude zcela jistě srovnáváno se stejnojmennou hrou tak známého autora, jakým byl Euripides. Není vyloučeno, že pod dojmem Ovidiova úspěchu sáhl po stejném tématu filozof a literární tvůrce Seneca Mladší. Ten však příliš navázal na pojetí Euripidovo, což znalcům neuniklo.

Zájmu o náměty, čerpané z bohaté řecké mytologie, zůstal již básník věrný. Médeou se však jeho zájem o citový život posunul do jiné roviny, než v Láskách. V Ovidiově tvorbě náhle vystoupila láska v tragické podobě. Není to již činitel, který vyvolává jen chvilkovou rozmrzelost, zklamání, či bolest, ale stává se z ní naopak síla, která ničí člověka a žene ho do záhuby, aniž mu dává možnost překonat chorobný cit a jeho projevy.

Listy heroin

Lehká básnická forma, lyrické líčení přírodních scén, ale v první řadě opravdovost lásky, vyzařující z jednotlivých dopisů, umocňují tragické vyznění valné většiny zachycených příběhů. Básník nikde výslovně neuvádí, jaký byl konec té, či oné historie, právem předpokládá, že čtenář každý příběh důvěrně zná a zvyšuje účinek dopisů tím, že je ponechává bez vlastního komentáře tak, jak v jeho představě vyšly z pera pisatelek. Podivuhodné je umění, s nímž se vžíval do nitra svých žen, jemnou psychologickou kresbou osvětloval jejich duševní zápasy a motivy jednání a líčil vliv přírody na lidskou náladu.

Listy heroin nalezly v Římě vřelé přijetí. Nebylo vyvoláno jen formální přitažlivostí námětu a jeho bravurním zpracováním. Zdánlivě neaktuální příběhy nacházely totiž porozumění u lidí, kteří četli jejich příběhy a Ovidius tomuto chápání napomáhal tím, že svým hrdinkám aspoň v určité míře propůjčil některé soudobé názory. V soudobé společnosti, kde ve vztazích hrála velkou roli chvilková poživačnost, bylo jistě dost žen, které chápaly velmi dobře problémy Ovidiových heroin, neboť samy prožívaly obdobné situace. I pro ně byly tyto problémy stejně těžko neřešitelné jako pro Ovidiovy hrdinky, i když skutečný život Augustovy doby nevedl k nekompromisnímu rozuzlení železné logiky mýtu.

I z čistě literárního hlediska se staly Listy heroin senzací. Dovedným skloubením již existujících prvků literární tradice básník vytvořil nový literární útvar, šlo o neotřelý námět a jeho osobité a mistrovské zpracování jen posílilo Ovidiovu popularitu. Není vyloučeno, že podnět, který Ovidia přiměl k tomuto způsobu tvorby, vyšel od jeho přítele Propertia. V Propertiově sbírce je zařazena báseň, pojatá jako dopis ženy, jejíž manžel koná vojenskou službu daleko od domova, mezi níž a Ovidiovými Listy heroin jsou některé velmi blízké rysy.

Listy heroin také zdůrazňují rys, který se obvykle u básníka, o němž je známo, že pracoval bez tvůrčích těžkostí, příliš nezdůrazňuje. Je to píle, s níž shromažďoval materiál, zejména k básním s mytologickými náměty. Znalosti z této oblasti, které Ovidius projevoval ve svém díle, předpokládaly mimořádnou sčetlost v řecké klasické a hellénistické literatuře i v soudobém a starším latinském písemnictví. Ovidius tedy nestál zcela stranou směru, který v návaznosti na věhlasné dřívější hellénistické básníky akcentoval učenou stránku poetické tvorby. Ale nikdy nešel tak daleko, aby zavedl čtenáře do labyrintu legendárních představ a opustil jej ve chvíli, kdy se přestával orientovat. Ovidiovi se dařilo spojit dva zdánlivě nespojitelné požadavky - být učeným básníkem a přitom zůstat srozumitelným a nevyčlenit se z řad těch autorů, po nichž rád sáhne běžně vzdělaný čtenář. Látku k dopisům mu vedle jiných poskytl Homér, Vergilius, Kallimachos, Catullus, ale především známé i méně proslulé řecké tragédie, z nichž kromě konkrétních motivů načerpal snad nejcennější podnět: zachycovat dramaticky vnitřní konflikt osob, ale současně mu propůjčovat, pokud to situace dovolí, obecně lidskou platnost a zabezpečovat tak dílu skutečnou nesmrtelnost.

Ohlas, který Listy heroin měly, předčil zřejmě všechno básníkovo očekávání. Básně se nejen hojně četly, ale působily dále jako inspirační a tvůrčí podnět. Tak se stalo, že Ovidiův přítel, básník Sabinus, složil k některým listům heroin básnické odpovědi mužů, jimž byly dopisy Ovidiem adresovány. Sabinovou zásluhou se dočkala odpovědi například Penelope, Faidra, Dido a Sapfó. Toto Sabinovo dílo se bohužel nedochovalo. Jeho počin vyvolal u některých badatelů úvahy o tom, zda je Ovidius vskutku autorem některých dopisů, které tvoří Listy heroin, protože šest závěrečných básní Listů heroin je totiž koncipováno ve dvojicích, tak, že na prvním místě je zařazen dopis muže, který pak na něj dostává od svého protějšku odpověď. Ovidius tím zřejmě reagoval na podnět, který mu poskytl Sabinus a který měl kladnou odezvu mezi čtenáři.

Díla, jež Ovidius psal po Listech heroin, neměla již nic společného s jejich vážným meditativním tónem. Byly to hříčky, nesoucí se v duchu Lásek, v nichž velký básník dokazoval sobě i jiným něco, o čemž nikdo nepochyboval: umění zpracovat básnickou formou látku, na jejíž  soustavné umělecké ztvárnění se nikdo dosud neodvážil ani pomyslit. Ovidiovu snahu přinést něco nového nelze chápat jako chorobnou touhu po originalitě za každou cenu, ale spíše jako osobitý rys jeho tvůrčího nadání, který se někdy realizoval cestou, vymaňující se vžitému názoru na tématiku uměleckého díla.

Dalším plodem Ovidiova experimentování s poezií je básnická didaktická hříčka Pomůcky k pěstění ženské tváře (Medicamina faciei feminae) se stal kuriozitou nejen své doby, ale celé antické epochy. Básník v ní dává pokyny ženám, které touží po kráse, jaké prostředky jim napomohou k tomu, aby se jejich pleť stala hladkou a bez skvrn. Z básně se bohužel zachoval jen fragment, umožňující jej kusou představu o ní.

Umění milovat, Jak léčit lásku

Zhruba ve stejné době složil i drobnou báseň, která tvoří součást souboru, zvaného Priapea, který obsahuje básně lascivního obsahu sepsané různými autory. Těmito výtvory se Ovidius stal nekorunovaným králem antické erotické poezie, avšak sám tyto sbírky za vrchol svého umění nepovažoval. Jejich básně nebyly přirozeně čtením pro ctihodné matróny a nelze se ubránit dojmu, že Ovidius chtěl uvedenými sbírkami vyvést tyto vrstvy z jejich nadnesené bohorovnosti, obrněné proti všemu novému a posuzující život etickými měřítky svých pololegendárních předků. Na druhé straně jistě nezamýšlel urychlit probíhající rozklad tradičních hodnot, který přes veškerou Augustovu snahu nabýval stále hrozivějších forem.

Umění milovat představuje vyvrcholení tendencí, jimiž v Láskách rozvíjel Tibullovo a Propertiovo dědictví. Klasická milostná elegie stavěla na první místo neopakovatelný milostný zážitek a s obavami hleděla na radu kuplířky, hetéry, či zkušeného milovníka. Ovidius tento poměr obrátil: stavěl do role učitele, který chce mladou generaci zasvětit do umění milovat nebo naopak zachránit se z podmanivého vlivu lásky a i zde, jako v Láskách, prohlašoval, že všechny jeho rady jsou prověřeny osobní praxí. To není nic jiného, než postoj, do něhož se vmýšlel již v Láskách. Zpracovat návod, jak získat, případně vyléčit lásku, bylo pro Ovidia jen básnickou deklamací na dané téma, přičemž se chtěl v duchu běžné školní výchovy blýsknout dovedností rozebrat lásku ze zcela opačných měřítek.

Aby bylo zřejmé, že Umění milovat není zaměřeno proti Augustově politice, vložil básník do její první knihy na čestné místo oslavu císaře jako vítěze nad obávanými Parthy, kteří ohrožovali východní hranice říše. Ovidius zřejmě očekával kritiku sbírky a tato pasáž měla znesnadnit odpůrcům vyřknout zamítavý soud z pozice uražené mravnosti.

Zvolené téma zpracovává básník s pedantskou důkladností a promyšleností, které mají především pobavit čtenáře, neboť jsou parodií na učená pojednání o daleko vážnějších námětech. První kniha Umění milovat je soubor rad mladíkům, jak vyhledávat své protějšky a jakými prostředky získat jejich náklonnost. Ve druhé knize se jim dostává poučení, jak si počínat, aby si udrželi lásku svých dívek. Třetí kniha se obrací k ženám, jak musí o sebe dbát a jak vystupovat při rozmanitých příležitostech, aby si uchovaly svěžest a krásu a vzbuzovaly zájem mužů. Při vší eleganci podání a okouzlující bujarost je Umění milovat frivolní každou řádkou, láska je jen fascinující společenskou a galantní hrou. V úvahách Jak léčit lásku, se Ovidiovi vytratil ze rtů úsměv, s nímž udílel rady v Umění milovat a uvízl ve slepé uličce. Na poetickou hříčku, jak všichni od Ovidia očekávali, byla sbírka Jak léčit lásku málo úsměvná, na druhé straně nebyla nesena ani zcela ve vážném tónu, který by dovoloval ji posuzovat z jiného zorného úhlu. Zdá se, že básník nepsal své rady, jak léčit lásku, s tak spontánním zaujetím, které mu jindy pomáhalo vybavovat si lehce vhodné a výstižné myšlenky i obrazy.

Snad se tu projevilo i určité rozladění, které vyvolalo přijetí díla Umění milovat. Sbírka sice měla v Římě živý ohlas, ale zazněly i hlasy vyjadřující se nepříznivě. Ovidius sice očekával i nepříznivé posudky o Umění milovat, ale zřejmě ho překvapilo jejich množství i ostrý tón. Je možné, že vědomí kritiky, kterou u části římské veřejnosti vyvolalo Umění milovat, poznamenalo výkon Ovidia při psaní Jak léčit lásku. Nepřátelské hlasy mu neubraly na oblibě a slávě, ale jejich tón ho varoval před možným rezervovaným postojem publika, kdyby se snažil pokračovat tam, kde skončil svou poslední sbírkou. Vycítil tuto skrytou výstrahu a v pětačtyřiceti letech stanul na prahu nového údobí svého života, v němž ho čekalo nejvyšší uznání za jeho vrcholné výkony.

Vrcholné období Ovidiovy tvorby

V jeho vědomí stále doznívala kritika, kterou vyvolalo Umění milovat a zřejmě pod tímto dojmem se vypořádal se soudobými literárními břídily knihou Proti špatným básníkům. Dílo se bohužel nezachovalo, stejně jako epigramy, které Ovidius psal a v nichž se zrcadlily nepochybně jeho názory na literaturu a společnost, v níž žil.

Těžiště své činnosti však nehledal v literárních polemikách. Chtěl tvořit a tomuto cíli plně podřizoval své zájmy a snahy. K úspěšné práci mu napomáhal i klidný a šťastný rodinný život. Jeho třetí manželka Claudia byla chráněnkou Marcie, sestřenice Augusta a manželky vlivného činitele a císařova přítele Paula Fabia Maxima. Maximus byl znám svým řečnickým uměním a rád se stýkal s literáty, z nichž si oblíbil kromě Ovidia zvláště Horatia. Ovidius patřil zřejmě k úzkému kruhu Fabiových přátel a svůj vztah k němu dal najevo i tím, že složil píseň na oslavu jeho sňatku. Často navštěvoval jeho dům a při té příležitosti se také seznámil se svou budoucí ženou. Ačkoli ji poznal, jak sám říká, v době, kdy byla mladá, byla již zřejmě vdovou a měla dceru. Toto manželství se vyznačovalo všestranným souladem nerušeným z žádné strany a bylo básníkovi oporou po celou dobu jeho zbývajícího života. O Claudii proto hovořil vždy s úctou a vděčností, nejen v letech, kdy mu štěstí přálo, ale i v kritických dobách, které ho teprve čekaly.

Ovidius se dostal do vznešené římské společnosti, která se podílela na řízení římského impéria. Pronikl i do císařské rodiny, avšak jeho vztahy k Augustovi zřejmě oboustranně nepřekročily mez korektní, ale chladné úcty. Augustus, jemuž se podařilo upevnit režim své osobní moci natolik, že nemohl být ohrožen žádnou vnitřní odstředivou silou, ztrácel zájem na tom, aby soudobí básníci vytvářeli kolem jeho osoby a jeho činů nimbus božské velikosti a nedotknutelnosti. Od Ovidia, pěvce něžných milostných básní, ostatně ani nemohl čekat, že se spontánně zaměří ve směru oficiálních kulturních cílů. A Ovidius dlouho necítil zvláštní důvod, proč by se měl nutit k oslavným veršům na císařovu počest, protože za své postavení v občanském i uměleckém životě vděčil podle svého přesvědčení především sám sobě a své rodině.

Atmosféra na císařském dvoře na přelomu letopočtu a v jeho prvním desetiletí byla dusná a vcelku málo radostná. Při své mimořádné vnímavosti Ovidius viděl, které faktory způsobovaly nespokojenost stárnoucího císaře. Bilance Augustovy vlády byla sice navenek velkolepá, avšak ve svých jednotlivých položkách obsahovala povážlivé trhliny, narušující její vznosnou stavbu. O některých událostech se Ovidius dozvídal z pověstí, jiné sledoval jako bezprostřední svědek.

Augustus si nemohl namlouvat, že za své více než třicetileté vlády dosáhl všech cílů, které si stanovil. V zahraniční politice sice vyřešil parthskou otázku, ale na Rýně zastavila římskou expanzi hrozná porážka v Teutoburském lese. Příčiny k rozladění měl i ve výsledcích vnitřní politiky. Přes veškerou snahu upevnit všestranně poměry v říši, byl nucen v některých provinciích sáhnout ke zbraním. Vztahy k senátu byly téměř stále napjaté a pokusy o spiknutí, jakkoliv neměly naději na opravdový úspěch, neustávaly a nacházely sympatie i u vlivných představitelů dvorské společnosti. K problematickým výsledkům dospělo i Augustovo úsilí o morální obrodu římské společnosti a snaha nalézt vhodného muže, který by jednou usedl na uprázdněný císařský trůn. Tyto nejvýraznější složky Augustovy vnitřní politiky se svérázně proplétaly historií císařské rodiny, kterou je nutno považovat za závažného činitele při dalším Ovidiově osudu. Nevíme, jak do tohoto bludiště osobních a mocenských sympatií, averzí i otevřeného nepřátelství zapadal sám Ovidius, jaká měl osobní spojení a kdo a proč získal jeho náklonnost, můžeme se jen dohadovat o okolnostech, v jejichž souhře leží klíč k dramatickému vyhrocení poslední fáze básníkova života. O tom však zřejmě Ovidius, který stál na vrcholu své slávy a prožíval největší rozmach tvůrčích sil, neměl nejmenší tušení a bez nejmenších obav z budoucnosti se věnoval své největší zálibě - poezii.

Proměny

Vytvořit dílo velikosti a významu Proměn bylo nejen výsledkem Ovidiova výjimečného básnického nadání, ale i mimořádné houževnatosti, neboť pouhé shromáždění látky si vyžadovalo množství práce i času. Ovidiovi přitom napomáhala i jeho neobyčejná sčetlost v dílech slavných hellénistických i římských básníků. Na tématickou orientaci Proměn zapůsobil nepochybně hellénistický básník Nikandros z Kolofonu, autor sbírky nazvané rovněž Proměny, v níž byly již četné báje vhodně seskupeny, ale dílo bylo skrovnější rozsahem ve srovnání s Ovidiovým. Podněty Ovidiovi poskytl i Parthenios z Nikaie, který žil od roku 73 př. n. l. v Římě a byl ve styku s významnými představiteli soudobé římské poezie. Psal elegie, v nichž zpracovával příběhy vrcholící proměnou, takže i jeho vliv na Ovidia byl zřejmě silný. Ze současníků působil na Ovidia zvláště jeho starší přítel Aemilius Macer, který latinsky zpracoval řeckou předlohu o proměnách lidí v ptáky. Látku k Proměnám čerpal Ovidius i z četných dalších pramenů. Patřili k nim zejména řečtí tragikové a někteří římští básníci, zvláště Vergilius, ale i tehdejší mytologické a encyklopedické příručky. V Proměnách Ovidius nakupil novelistický poklad řeckých a římských bájí a pověstí, většinou sentimentální, ale tónem co nejsvižnějším, nejplynulejším a výrazově bohatým. Ztvárnil na 250 příběhů, o kterých vyprávěly známé i méně rozšířené mýty a legendy. Ne Horatius, ale Ovidius byl nejčtenějším básníkem v Římě po Vergiliovi a za to děkoval svým Proměnám.

Pojem proměny pojal básník velmi široce, jeho součástí je již vznik světa z předchozího chaosu, vývoj lidské společnosti od ideálního zlatého věku, přes stříbrný a bronzový k věku železnému, potopa světa, v níž Jupiter vyhladil lidstvo i zázračná obnova lidského pokolení, k níž došlo zásluhou Deukaliona a Pyrrhy. Čarovnou proměnou se obnovily i jiné formy pozemského života a v básnickém rouše Ovidius parafrázoval rozšířenou starověkou teorii o vzniku života - že působením vláhy a tepla na půdu se z ní rodí veškerá flóra i fauna.

Prvořadým básníkovým cílem nebyly jen obecné úvahy o proměnlivosti světa v neustálém koloběhu přírody, v němž život a smrt jsou pojímány jako dvě fáze jeho vývoje. V daleko větší míře se dal básník unést mytologickými vyprávěními, kde se proměna uskutečňovala v bezprostřednější a hmatatelnější podobě. V těchto příbězích se mění lidé v jiné živé či neživé součásti přírody - ve zvířata, ryby, ptáky, ve skály, stromy, rostliny i v prameny nebo v ozvěnu. Příběhy vrcholící metamorfózou daly jedinečný podnět k rozvinutí Ovidiova vypravěčského umění zdůrazněného lehkým a vtipným výrazem. Básníkovi však zřejmě nešlo o pouhou uměleckou reprodukci bájí. Pod clonou mýtických příběhů se skrývá bohatá škála osudů, v nichž jednotlivec dostává zaslouženou odměnu nebo trest za své činy. Proměna, která plní tuto funkci, je dílem nadpřirozených sil, vládnoucích lidem i přírodě, její nejčastější příčinou jsou bohové. V některých případech ji dokáží způsobit i kouzelnice, jako třeba Médea, připomínaná již v básníkově dramatu Medeia a vystupující znovu v Proměnách.

Častým motivem, který vyúsťuje v proměnu bývá vztah lidí k bohům. Jen v malém množství zpracovává Ovidius příběhy, kdy je proměna odměnou lidem, projevujících upřímnou úctu k bohům. Snad nejznámějším vyprávěním z tohoto okruhu je příběh Filemona a Baucis. Tento příběh ostře kontrastuje s případy, kdy lidé v pýše nebo nevědomosti překračují meze dané jim osudem. Tak v Ovidiově podání umírá Faethon, Ikaros a potomstvo pyšné Nioby. Nebyl by to Ovidius, aby nepřiznal podmanivou moc lásce, jejímiž oběťmi se stávají i bohové - sochaři Pygmalionovi oživne jím vytvořená dívčí socha, do které se zamiloval, Zeus se mění v zlatý déšť, labuť či býka, jen aby se spojil s krásnými ženami. Ale je tu i láska nešťastná a tón těchto motivů nemá nic společného s postojem, který byl pro básníka příznačný v jeho mladých letech. Nymfa Peneia se mění ve vavřín, Narkissos se mění v narcis, Deianeira nevědomky zabíjí Hérakla, tragický omyl zabíjí mladé milence Pyrama a Thisbu - tato nesčetněkrát zpracovaná původně babylónská pověst našla mimořádně úspěšný ohlas v Shakespearově Romeovi a Julii.

Působivost Proměn je zdůrazněna básníkovým citlivým vztahem k přírodě a organickým včleněním mistrného popisu přírodních scenérií do děje. Právě zde se mohly rozeznít jeho dětské reminiscence na středoitalskou přírodu z okolí jeho rodiště, znovu oživnout dojmy z jeho cest a smísit se s jeho tvůrčí fantazií. Ovidius se snažil dát svému dílu logickou a chronologickou kompozici (začíná vznikem světa a končí Caesarovou proměnou v kometu) a uspořádat sled bájí tak, aby vytvářel vnitřně skloubený celek. Proto zařadil na počátek Proměn vyprávění o počátcích světa, o potopě a následujícím znovuzrození lidí i celé přírody. Další báje jsou seskupeny v menší či větší útvary, jež se pojí k významným hrdinům antické mytologie, případně k velkým bájeslovným okruhům místních pověstí. Množství bájí seskupil kolem vynikajících héroů a heroin nebo bohů a často užil i rámcové vyprávění, zasazujíc jednu báji do druhé nebo celý cyklus do jediné báje. Velkou péči věnoval tomu, aby byl přechod od báje k báji návazný a logický. Ovidius tak vytvořil velkoryse pojatou galerii nejznámějších hrdinů starořeckých legend. V Augustově době nebylo myslitelné, aby Ovidius ponechal bez povšimnutí římské hrdinské pověsti a jejich čelné představitele, od Aenea, legendárního praotce římského národa, Romula, zakladatele Věčného města a Gaia Iulia Caesara. Sled římských velikánů přirozeně končil Augustem, jemuž Ovidius vzdal povinnou úctu závěrečnými verši svých Proměn. Přes to všechno Proměny nejsou celistvým výtvorem, ani to od nich nelze dost dobře vyžadovat. Ostatně i ústřední motiv proměny básník často pouští ze zřetele, protože předvádí zeširoka i postavy, které samy nejsou předmětem proměn, nebo báje, u nichž je proměna jen vedlejším motivem. Velikost Proměn tkví v podmanivosti jejích jednotlivých básní, v síle jejich postav a také v autorově umění zobrazit v rouše mytologických příběhů i řadu obecných problémů, týkajících se běžného života. Ovidius je skvělý vypravěč, jemuž se v římské literatuře nevyrovná nikdo, z Řeků málokdo. Jeho mluva je lehká a lahodná, celkem přirozená a nestrojená, verš tvárný, plynný a hudební. Dílo je pestrou mozaikou různých slovesných druhů a stylů, k tomu přistupuje jeho znalost psychiky, umění zachytit vzrušené vlnění citů, jejich zápolení a výbuchy. I zde se projevuje především jako znalec ženského nitra.

Proti těmto přednostem má dílo nejednu vadu. Jeho poezie nemá jiné poslání než bavit. Bohové jsou výtvory hravé fantazie, oděni do postav současné vznešené společnosti, hrdinové a hrdinky klesají na úroveň pouhých smrtelníků. Z mýtů a legend se stávají zábavné povídky bez vyššího obsahu. To ovšem není jen Ovidiova vina, zesvětštění a zlidštění mytologie bylo dílem dlouhého vývoje. Ale Ovidius se nepokusil jako Vergilius vrátit božstvům jejich důstojnost a na postavách héroů předvádět ideály ctnosti. Nejčastější látkou je - jak jinak u Ovidia - láska, ale zřídkakdy jde o hluboký cit. Pohotovost ve vyjadřování básníka sváděla k přílišnému rozvádění a obměňování obrazu a myšlenky a k rétorizování. Zahájil éru nápodoby římských klasiků, otevřel rétorice cestu do poezie, učinil z poezie zábavu a hru bez vyššího cíle - bylo to však částečně i vinou doby. Přes všechny vady si však Proměny zaslouží nesmrtelnost, kterou básník svému dílu prorokoval a které se mu také dostalo:
"Již jsem dokonal dílo, jež nemůže zničit oheň,
ocel, ni Jovův hněv, ni věčnost hlodavých věků.
Onen den, jenž na tělo mé má toliko právo,
nechať si ukončí, až bude chtít, můj nejistý život,
lepší mé bytosti část se vysoko nad hvězdy vznese
na věčný čas, i bude mé jméno nezničitelné!
Po široširém světě, jenž moci je podroben římské,
národ mě bude číst a nejsou-li předtuchy pěvců
klamné, budu žít svou pověstí po všechny věky."

Žádné literární dílo nevznikalo bez problémů, Ovidiovy Proměny nebyly výjimkou. Těžkosti, na něž narážel, byly úzce spojeny právě s kompozicí díla - členitý a rozsáhlý soubor různorodých příběhů ani básník jeho talentu nemohl spojit v kompaktní a organický celek. Jako zkušený spisovatel si byl Ovidius vědom i potřeby udržet čtenářský zájem po celou délku svého velkoryse koncipovaného spisu. Aby se nestal monotónním, vybíral přitažlivé náměty a tématicky rozmanité příběhy, některé báje vypravoval podrobně, jiné zase zkratkovitě, často vystupoval sám v roli vypravěče, někdy vkládal líčení do úst jiným osobám, klidné scenérie některých bájí stojí v ostrém protikladu k děsivé atmosféře, jež obklopuje jiná vyprávění.

Ovidius se proto mohl těšit poznáním, že římská veřejnost porozuměla jeho Proměnám a že je přijala s opravdovým nadšením. Nikomu zřejmě nevadilo, že básně se mu dostávají do rukou v nedokončené podobě - tak velký zájem byl o dílo, že příznivci poezie nečekali na definitivní tvar díla a pořizovali si jeho opisy. K finalizaci Proměn se Ovidius ostatně nedostal. Zdá se také, že její závěrečné knihy nepsal již s takovým nadšeným elánem jako úvodní části. Když v roce 8 Ovidius opouštěl z příkazu Augusta Řím, aby se navždy odebral do řecké osady Tomis (dn. Constanta v Rumunsku)  na západním břehu Černého moře, zničil z ne zcela jasných pohnutek - pravděpodobně v zoufalství a vzteku - svůj pracovní exemplář Proměn. Jen díky vzpomínaným opisům, které obíhaly po Římě, zůstal text Proměn, vrcholného díla Ovidiovy tvorby, přece jen zachován.

Kalendář

V Kalendáři Ovidius vyhradil každému měsíci zvláštní knihu, takže dílo se mělo skládat z dvanácti částí. Svůj plán však uskutečnil jen z poloviny. V zachovalých šesti knihách Kalendáře zpracoval měsíce od ledna do června. Podobně jako k sepsání Proměn získával Ovidius inspiraci ke Kalendáři od hellénistických i římských básníků. Z hellénistických mistrů na něj zapůsobil svou sbírkou drobných elegických básní Příčiny, v níž se vysvětluje vznik rozmanitých obřadů i slavností, původ obyčejů atd., Kallimachos, který proslul jako přední básník na ptolemaiovském dvoře. Dalším hellénistickým básníkem, který Ovidia utvrzoval v rozhodnutí zpracovat básnickou formou římský kalendář, byl Arátos a jeho naučná báseň Zjevy nebeské, v níž reprodukoval tehdejší představy o vzniku souhvězdí tak, jak mohl poznat z odborné astronomické literatury.

Ze známých římských básníků nalezl ve svém zájmu Ovidius jistého předchůdce v příteli Propertiovi, jehož některé básně se blíží tématicky i umělecky Ovidiovu kalendáři. Látku, kterou Ovidius včlenil do Kalendáře, musel ovšem postupně shledávat z nejrozmanitějších pramenů. Šlo především o starší římské básníky i prozaiky, u nichž mohl nalézt údaje o starých římských a italských náboženských postavách, které se již často vytratily ze soudobého povědomí nebo upadly v zapomenutí. Cennou pomůckou se mu stalo dílo římského polyhistora z 1. století př. n. l. Marca Terentia Varrona, autora obsáhlého spisu Starožitnosti věcí lidských i božských. Jinak je ovšem Kalendář dílo básnicky zcela samostatné a v antické literatuře ojedinělé. Ovidius byl při shromažďování látky vázán na pobyt v metropoli, kde měl k dispozici potřebné knihovny a archivy. Jeho pozdější odchod do Tomidy tedy nutně znamenal konec práce na dalších knihách Kalendáře.

V Kalendáři ožívají starobylé zvyky z dob, kdy Řím byl ještě malým městem. Cílem Kalendáře nebylo pobavit, ale poučit čtenáře a tomuto záměru básník přizpůsobil i celkový tón svého díla, ač v některých místech nechybí humor a úsměv. Folkloristické motivy se staly významnou složkou Kalendáře. Stejně tak tradiční římské kulty, jejichž podpora tvořila ideovou náplň Augustovy politiky. V tomto duchu pojal Ovidius i Venuši, mýtickou pramáti Caesarova rodu, která se v Kalendáři stává důstojnou příslušnicí římského pantheonu a nemá již nic společného s patronkou hravé a nezávazné lásky z Lásek a Umění milovat. Skutečnost Augustovy politiky pronikala do veršů Kalendáře, který chtěl básník po jeho dokončení věnovat císaři i jinak - Ovidius věnoval pozornost významným událostem císařovy životní dráhy, oslavoval Augusta a jeho rod a připomínal monumentální Oltář Augustova míru, vybudovaný v Římě mezi léty 13 - 9 př. n. l.

Kalendářem se Ovidius přiblížil ideové pozici, z níž kdysi Horatius oslavoval Augustovo úsilí o mravní povznesení římské společnosti, z níž Vergilius velebil rod Augusta i jeho politické a vojenské činy jako vrcholný bod římské historie. Nelze zjistit, zda tento Ovidiův postoj byl do jisté míry upřímný, či se jen okázalým způsobem snažil zdůraznit svou formální oddanost Augustově vládě.

Tragickou ironií osudu tak učinil Ovidius v díle, které nikdy nemohlo bít dokončeno a tím se i stalo, že se Augustus s ním patrně nemohl v širším rozsahu seznámit. V řadách literární veřejnosti Kalendář zřejmě neměl zdaleka takovou odezvu, jaké se těšily Proměny, takže básníkovi chyběl i povzbudivý podnět k práci, jehož se mu v hojné míře dostávalo při psaní Proměn. Jestliže se Ovidius, jenž se blížil k padesátce, zabýval otázkou, jakým směrem zaměří v budoucnu své umění, aby si udržel vysokou popularitu a neslevil v ničem ze svých nadprůměrných schopností, osud tuto otázku rozřešil způsobem, který nikdo, Ovidia nevyjímaje, nečekal.

V Kalendáři se Ovidius opět vzdálil galantní hravosti dřívějších elegií. Ale k práci jej nevedla zbožnost, ani vřelejší vztah k látce. Lákaly jej především vnější formy, ruch a pestrost slavností a obsah bájí, jež mohl vyprávět. I zde byl důvěrným tónem výpravné elegie nucen ubírat bohům a hrdinům vznešenosti, a tak ani Kalendář se nepovznesl nad rámec četby zábavně poučné. Téměř všeobecné nadšení pro Ovidiova vrcholná díla nezabránilo kriticky založeným literátům, aby neupozornili na některé slabší stránky jeho tvorby. Správně vystihli, že básník v rozletu tvůrčích sil se místy dával unést svým výjimečným nadáním a zůstával někdy dlužníkem skutečnému umění. Občas se stalo, že svými verši vyjadřoval jen povrchní, až plytké myšlenky, nebo že dováděl až na hranici únosnosti představu o básni jako hříčce. Bylo však o něm známo, že si byl těchto nedostatků vědom, ale že nejevil snahu je odstraňovat. Neznamenalo to ovšem, že nechával básním tu formu, v níž je zachytil hned napoprvé. Na druhé straně se nesnažil propracovávat slovo za slovem a verš za veršem tak, aby si jim podle jeho úsudku nedalo nic vytknout. O tom, jak dobře znal slabá místa svých básních se vypráví tato epizoda: jednou byl svými přáteli požádán, aby jim dovolil odstranit z jeho díla tři verše. Ovidius souhlasil s tím, že zároveň sám uvede tři verše, které se škrtnout nesmí. Této podmínce přátelé ochotně vyhověli. Poté odevzdali rozhodčímu text příslušných veršů a stejně učinil Ovidius. K překvapení všech uvedl přesně tytéž verše, které podle jejich názoru neměly v jeho básních dál zůstávat. Takový byl podle soudobých svědectví Ovidius, přesvědčený o tom, že každý jeho verš nemusí být nutně maximálně dokonalý. Byl si vědom, že v jeho vyzrálých sbírkách výrazně převažují pozitiva nad negativy a není vyloučeno, že drobnými nedostatky, které ponechal v některých básních, chtěl dát ještě více vyniknout jejich kladům. Římská veřejnost ostatně rozuměla Ovidiovi takovému, jaký byl a nežádala od něho vyumělkovaná a tím i neskutečná díla. Ovidiovy sbírky byly vyhledávány, jeho básně se šířily v opisech, jež si soukromě pořizovali mnozí zájemci. Ve svém vrcholném období byl Ovidius podmanivý, okouzlující a zábavný módní básník, který staví na privilegované místo rafinovanost formy, hraničící v milostných básních leckde s frivolností, jeho tvůrčí génius virtuózně mísil eleganci a lehkost vyjádření s ironickým i úsměvným tónem, skvěle nadaný, lehce tvořící, brilantní, ale občas povrchní krasoduch, zahajující novou, "baroknější" epochu římské literatury.

Rychlý Ovidiův společenský a umělecký vzestup, vyvolávající obdiv římské literárně vzdělané veřejnosti, byl přerušen nenadálým zvratem, který pro básníka znamenal začátek nové životní éry, zcela odlišné létům, jež prožíval od svého mládí. Katastrofě, která se neodvratně blížila, předcházely některé události, z nichž se básník přesvědčoval o neúprosném běhu života, který nikoho nešetří bolestných okamžiků. První ranou byla smrt otcova a zakrátko na to i matčina smrt. Oba Ovidiovi rodiče dosáhli vysokého věku. Jejich odchod naplnil básníka hlubokým zármutkem, neboť citově s nimi zůstával úzce spjat, třebaže se jeho zájmy ubíraly směrem, jemuž plně nerozuměli, který jim byl cizí.

Stejně těžce nesl Ovidius i smrt svého velkého příznivce Messaly Corvina, který zemřel roku 8. n. l. K jeho poctě složil smuteční píseň, kterou přednesl v pohřební den na Fóru. Tato událost byla důkazem, jak úzké byly styky Ovidia s Messalovou rodinou. I po jeho smrti udržoval styky se syny svého někdejšího ochránce. Na krátkou dobu plynul básníkův život ještě jakoby ze setrvačnosti obvyklým tempem. Věnoval se své práci, setkával se s přáteli a netušil, že o jeho dalším osudu se rozhoduje v úzkém kruhu samého císaře.

Augustovo rozhodnutí o Ovidiově vyhnanství

Oficiální příčinou císařova zákroku byly Ovidiovy erotické verše, zvláště pak sbírka Umění milovat, která údajně demoralizovala soudobou společnost. Básník, jenž se ve své pozdější tvorbě nejednou zmiňoval o příčině svého neštěstí, mluví i o jiném důvodu císařova rozhodnutí, avšak činí tak způsobem, jenž neumožňuje přesně zjistit, nač naráží. Nejasné příčiny relegace vyvolaly a vyvolávají dosud pokusy objasnit císařovo počínání, otázka však zůstává dodnes nerozřešeným tajemstvím.

Ovidius byl Augustovým jednáním otřesen. Byl si vědom jistého provinění a nesnažil se přesvědčit jiné, že císař jednal bezdůvodně. Deprimoval ho však trest, neúměrný vině, kterou si otevřeně přiznával. Ani Cottovi, který byl nejspíše prvním Římanem, který se dověděl o Ovidiově neštěstí, nebyla zprvu podstata aféry jasná. Byl básníkovým nejlepším přítelem, znal jeho život i záliby a chápal bezvýchodnou depresi, která se zmocnila jeho druha. Na druhé straně však byl loajálním císařovým stoupencem a obezřetným ochráncem vlastních zájmů, které nechtěl ohrozit tím, že by příliš brzy a bez uvážení situace vystoupil na Ovidiovu podporu. Pro první chvíli tedy zaujal zdrženlivé stanovisko, aby nevzbudil dojem, že je sám zapleten do Ovidiova případu. Stejně si počínali i jiní Ovidiovi přátelé, mezi nimiž se zpráva o básníkově vypovězení rychle rozšířila a stala se nepochybně předmětem živých, ale zároveň opatrných diskusí.

Z reakce svých známých musel Ovidius nepochybně usoudit, že nemůže doufat v bezprostřední odvolání ediktu, a že mu nezbývá nic jiného než podrobit se císařovu příkazu. Z Ilvy do Říma se vracel v zcela jiném duševním stavu, než v jakém před časem opouštěl hlavní město. Umělecká sláva, společenské postavení, rodinné štěstí, vše, čím donedávna žil, se stalo náhle minulostí. Augustovi zřejmě záleželo na tom, aby Ovidius co nejdříve opustil Řím, jen proto za ním na Ilvu vypravil zvláštního posla, aby nemusel čekat, až se sám rozhodne k návratu do města a ze stejného důvodu mu určil jen krátkou lhůtu k odchodu. Velkou oporou mu byla v těchto dnech manželka. Hněv, který se vůči jejímu muži zmocnil Augusta, nezapůsobil na její city, které zůstaly vůči Ovidiovi stejné po celou dobu jeho pobytu v Tomidě. Sama sice zůstávala v Římě, ačkoliv jí císař nečinil překážky, aby doprovázela do Tomidy svého manžela. Uvažovala i o této možnosti, ale Ovidius ji od toho odradil. Snad nechtěl svou ženu vystavovat útrapám dlouhé cesty a pobytu v daleké cizí krajině, snad doufal v možnost brzkého návratu. Doufal-li však v něco takového, byla to jen nereálná útěcha.

Aurelius Cotta jako první, ale bohužel téměř jako jediný z Ovidiových přátel, si dodal odvahy a pokoušel se zmírnit básníkův osud. Přesvědčil se však o tom, že Augustus nepatří k lidem, kteří snadno mění své rozhodnutí. Tklivé a dramatické rozloučení s manželkou i hrstkou věrných přátel, kteří s básníkem prožívali několik hodin před jeho odjezdem z města, uzavřelo s konečnou platností vrcholné období básníkova života.

Sporný důvod Ovidiova vyhnanství

Je pochopitelné, že se různí badatelé pokoušeli přijít záhadě na kloub a výchozí bod hledali v Ovidiově díle, ale z výše uvedených důvodů nedospěli dále než k neprokázaným hypotézám. I když vynecháme vysloveně fantastické a kuriózní dohady, nedostaneme se o mnoho dál. Sbírka Umění milovat, jak Ovidius neopomine při vhodné příležitosti zdůraznit, byla příčinou jeho neštěstí. Náměty, jež Ovidius zpracovával ve svých erotických sbírkách, vskutku ostře kontrastovaly s koženým moralismem, jímž chtěl Augustus, kromě jiných opatření, čelit mravnímu úpadku a hlavně rozkladu rodiny, který byl jeho závažným důsledkem. Ovidiovy básně byly vydány právě v době, kdy se císař snažil znovu vzbudit u Římanů lásku k starobylým božstvům a vdechnout život i etickým zásadám, jimiž byli prodchnuti pololegendární nebo idealizovaní historičtí hrdinové raného a vrcholného období římské republiky. Nemálo obecných úvah o lásce a vztazích v Láskách a v Listech heroin je nesporně v rozporu s císařovými zákony o rodině a sňatku, Umění milovat je v jistém smyslu parodií na Augustovy zákony proti cizoložství. Později se Ovidius ospravedlňoval tím, že v básni jde o milence nižších tříd a kurtizány, na něž se Augustovy zákony nevztahovaly. Stačí se však jen povrchně se seznámit s uvedeným dílem, aby bylo čtenáři jasné, že autor měl na mysli římské ženy a muže z nejvyšší společnosti. V Láskách, v elegii o nesmrtelnosti básníků, dokonce Ovidius opěvuje Galla (v té době již mrtvého), který upadl u císaře v nemilost.

Ovidiovy básně nalezly ohlas mezi římskou mladou generací, která neviděla důvod, proč by se měla podřizovat Augustovým moralistickým snahám a hledat nebo dokonce neupřímně oslavovat jejich etickou náplň. Bylo ostatně více příčin, proč Augustovo úsilí nepřinášelo žádané výsledky. Jednou z nich se stala, alespoň v oficiálním podání i Ovidiova sbírka, která byla po roce 8 odstraněna z římských veřejných knihoven. Další obvinění vůči Ovidiovi se týkala jeho osobního života, neboť se předpokládalo, či aspoň dalo předpokládat, že při líčení milostných záletů básník využíval vlastních zkušeností, které pak ještě popularizoval mezi svými čtenáři. Výtka, že Umění milovat napomáhalo morálnímu rozkladu Říma, byla míněna s plnou vážností. Jako jedna z jeho obětí byla uváděna císařova vnučka Iulia, pověstná svým volným chováním, o níž se soudilo, že své vědomosti získávala i z čtivých veršů Umění milovat.

Ovidius bez rozpaků přijal obvinění vznesená v obecné rovině proti inkriminované sbírce. Popíral však její demoralizující účinky a rozhodně odmítal spoluodpovědnost za prohlubující se mravní úpadek. Ovidiova sbírka ve skutečnosti nebyla ničím jiným než duchaplnou hříčkou a současně i parodií na školní řečnická cvičení, při nichž žáci projevovali své znalosti a řečnický vtip tím, že zpracovávali podle vžitých kompozičních pravidel přidělené téma - přirozeně vážného obsahu. Ovidius svým dílem nesledoval postranní cíle a neměl v žádném případě v úmyslu činit ze svých veršů prostředek k znevážení Augustova úsilí čelit mravnímu úpadku své doby a toto dílo ani nemohlo podstatně ovlivnit probíhající krizi etických hodnot.

Ovidiův spisek svým způsobem odvážný byl, neboť systematicky a s nenuceností probíral nejrůznější stránky intimních vztahů mezi mužem a ženou - zajisté ale ve svých básních nepověděl nic, co by Římané i Římanky, starší i mladší, nevěděli i bez něho. S erotickými motivy se Římané setkávali při nejrůznějších příležitostech běžného života. Milostné výjevy byly obvyklou výzdobou ložnic, objevovaly se na různých předmětech denní potřeby, tvořily součást oblíbených lidových frašek a předváděly se na jevištích. Milostná látka byla trvalou složkou římské poezie a Ovidius mohl ve své obraně uvést mnohé uznávané představitele římského básnictví, v jejichž básních byly zpracovány erotické náměty, aniž vznikly pochyby o jejich mravním profilu. Neodpustil si pichlavou narážku na Vergilia - ani jeho oficiózní Vergiliova Aeneis se nevyhýbala této tématice. Brání se i argumentem, že sám císař organizoval velké hry, jejichž součástí byla scénická představení, která se často nevyznačovala právě přísnými morálními hledisky. Navíc se Ovidius rozhodl, byť zřejmě nerad, přiznat i fiktivní ráz své zkušenosti, na níž bylo údajně Umění milovat založeno.

Vše, co Ovidius řekl o Umění milovat ve svém básnickém dopise Augustovi, umožňuje závěr, že sbírka jen těžko mohla posloužit jako dostatečný důvod jeho vyhnanství. Tento názor potvrzuje i závažná okolnost, že uplynulo osm let od doby, kdy se toto dílo dostalo do rukou veřejnosti a za ta léta nedošlo k náznaku, že by sbírka vyvolávala císařovu nelibost. Ovidius ve svých verších navíc uvádí, že neznámý udavač a jeho nepřítel (i v jiných básních útočí břitkými slovy proti nejmenovanému člověku, který se stal z jeho přítele protivníkem) poštval proti němu císaře tak, že mu předčítal nejpikantnější úryvky z Umění milovat. Podařilo by se však tomuto člověku, jakkoli zchytralému, poštvat na Ovidia císaře pomocí několika úryvků ze sbírky staré osm let?

Zdá se, že Umění milovat tvořilo pouze záminku k zákroku proti básníkovi, za níž se měl skrýt před veřejností skutečný důvod Augustova hněvu. O tom, že sbírka spolu s dalšími erotickými verši byla spíše symbolickým než skutečným důvodem trestu svědčí okolnost, že Umění milovat sice bylo odstraněno z veřejných knihoven a zřejmě se nesmělo dále rozšiřovat, ale nikdo nebyl nucen ničit jeho existující exempláře, ani se nevydával v nebezpečí, když si soukromou cestou opatřil její opis.

Ve snaze osvětlit nejasné okolnosti nuceného Ovidiova odchodu, rozvinuli někteří badatelé teorie, podle nichž příčinou básníkova neštěstí se staly jeho intimní styky s některou žen Augustovy rodiny. Z antických autorů tyto teorie podporuje jen pozdně římský básník a křesťan Sidonius Apollinaris, který uvádí, že Ovidius miloval dívku z císařské rodiny, kterou označoval smyšleným jménem Corinna. Začneme-li od Augustovy manželky Livie Drusilly, lze říci, že její zájmy byly jiného rázu než navazování chvilkových známostí. Mohla být do Ovidiovy aféry zapletena, ale jistě ne jako jeho milenka. Zbývá Augustova dcera Iulia a její dcera Iulia - obě proslulé svým volným chováním. Starší Iulia byla Ovidiovou vrstevnicí a pro své milostné pletky byla vypovězena r. 2 př. n. l.do vyhnanství. Rozdíl deseti let mezi jejím a Ovidiovým vyhnanstvím mluví proti názoru, že byla básníkovou Corinnou. Mladší Iulie sice byla poslána do vyhnanství téhož roku jako Ovidius, ale šlechtic, který s ní prokazatelně cizoložil, byl sice nucen opustit Řím, avšak mohl si sám určit místo nuceného pobytu. Roku 20 dostal milost a byl mu povolen návrat do Říma.

Daleko tvrdší trest pro Ovidia ukazuje, že jeho provinění se posuzovalo daleko vážněji než prohřešek cizoložství s císařovou vnučkou a že šlo zřejmě o provinění zcela jiného rázu.

Jiní badatelé hledali vysvětlení Ovidiovy relegace v zcela odlišné sféře: v boji o politickou moc, o obsazení trůnu po Augustově smrti, odehrávajícím se v zákulisí císařského paláce, skrytém před zvídavými zraky římské veřejnosti. Zdá se, že důvod trestu byl opravdu politický - mluví pro to jeho velikost a jeho důsledné dodržení Augustem i Tiberiem. Je možné, že do stejné oblasti spadá i provinění Augustovy dcery a vnučky, které byly sice oficiálně vypovězeny pro neřestný život, ale možná se mnohem více prohřešily tím, že byly zapleteny do komplotů proti Augustovi. Zde jsou možnosti, že byl Ovidius sympatizant kliky, která prosazovala na trůn Agrippu Postuma (bratra mladší Iulie) namísto Liviina syna Tiberia, mohl se zaplést do spiknutí, které organizoval manžel mladší Iulie Lucius Aemilius Paulus - zřejmě ve spolupráci s manželkou. Zda Paulus podporoval kandidaturu Agrippa Postuma, či hodlal sám uchvátit trůn, nevíme. Ovidius mohl také bezděky nahlédnout do Liviiných intrik. Básníkův přečin mohl vzniknou i tak, že se náhodou dozvěděl o akci spiklenců a aniž se stal jedním z nich, zachoval o jejich záměrech mlčení a dopustil se tak trestného činu tím, že věc neohlásil. Augustovo podezření mohl přiživit a roznítit zmiňovaný Ovidiův nepřítel, který měl přístup k císaři a těšil se jeho přízni, či skupina lidí, kteří měli zájem na básníkově odchodu z Říma. Další člověk v císařově blízkosti, který mohl mít zájem o urychlený Ovidiův odchod, byla Livia Drusilla, která cítila, že Augustův odchod z tohoto světa je jen otázkou času a žárlivě střežila těžce vydobyté nástupnictví svého syna. Nelze pochybovat, že po smrti svého manžela a po nástupu Tiberia nemohla mít nejmenší zájem povolávat Ovidia do Říma, ve vyhnanství ponechala rovněž Iulii mladší a s jejím vědomím, ne-li přímo z její iniciativy byl zbaven života Agrippa Postumus. Je příznačné, že Ovidius se neobrátil s prosbou o zmírnění trestu ani na Livii ani na vládnoucího císaře, ale orientoval se na jeho synovce Germanica. Ale i tento výklad, je jako všechny ostatní, jen neprokázanou hypotézou.

Další nejasné vodítko jsou Ovidiovy verše, mluvící o jakési události, jíž byl Ovidius bezděky svědkem. Událost, které byl svědkem, se nejspíše dotýkala osobně císaře (to podporují opětovné básníkovy výroky, že svým proviněním neúmyslně zranil přímo Augusta, který pod dojmem utrpěné křivdy ostře zakročil proti jejímu původci, jako by šlo o záměrný čin) a snad spadala do kategorie urážky majestátu [?], možná odhalil tajemství, které mělo zůstat skryto, viděl, co vidět neměl. Bylo přirozené, že Augustus nechtěl, aby se o ní veřejně hovořilo a básník toto přání z pochopitelných důvodů respektoval, a tak nám opět zůstal dlužen odpověď. Někteří badatelé vycházeli z předpokladu, že nemohlo jít o nic jiného než o záležitost z císařova intimního života. Vzhledem k císařově vysokému věku v době, kdy Ovidius odcházel do Tomidy, muselo jít o nějakou starou záležitost. Ovšem odhalil-li Ovidius Augustovu nevěru vůči Livii, nepřišel na nic nového, kvůli čemuž by musel urychleně opustit Řím. Augustova dobrodružství byla vždy veřejným tajemstvím. Někteří se opírají o tvrzení ne příliš spolehlivého Suetonia, který píše o příležitostné Augustově homosexualitě a soudí, že jej Ovidius mohl přistihnout v choulostivé situaci s jeho některým důvěrným přítelem. Jenomže Augusta z homosexuality obviňoval již Marcus Antonius, proč by tedy básník musel postupovat tvrdý trest za něco, co římská veřejnost již stejně dobře věděla?

Stejně spekulativní zůstávají varianty, které se přiklání k tomu, že Ovidius byl potrestán za písemné nebo ústní ostré ostré, či satirické vyjádření proti Augustovi. Můžeme-li věřit Suetoniovi, Augustus, vědomý si toho, že lidé o něm mají rozmanité a často ne právě příznivé mínění, se v těchto případech zachoval vždy s diplomatickou velkorysostí. Písemnou nebo ústní urážku nepokládal za urážku majestátu, pokud se pachatel zvlášť bezohledně nedotkl míst v jeho myšlení či jednání, jak zřejmě nevědomky a v zcela jiné situaci učinil Ovidius. Ovidius ostatně v Žalozpěvech píše: "nikdy jsem jízlivým veršem se nikoho nedotkl v básni, poklesky nikoho z lidí neuved' v známost můj verš". Obdobně neexistují žádné důkazy pro teorie tvrdící, že Ovidius byl potrestán za nějaký náboženský přečin. Ani tvrzení, že Augustus se tak pomstil básníkovi za to, že odmítal dát své nadání do služeb císařské propagandy, nestojí na pevných základech. Básník ve svém vrcholném období již odváděl nezbytné úlitby Augustovi a jeho politice a jak již bylo řečeno, Augustus, jehož moc byla nyní prakticky neotřesitelná, touto dobou pomalu ztrácel zájem o zapojení umělců do oficiální propagandy. A ani předtím nikoho násilně nenutil k tomu, aby opěvoval jeho režim - vůči Propertiovi, který zůstal vůči jeho vábení hluchý, žádné sankce nepodnikl. Je ovšem také možné, že ústupky, které Ovidius učinil ve svých dílech, byly nedostatečné, nebo přišly pozdě a nebo byly nesprávně pochopeny. Ve spojení závažného augustovského tématu s frivolní látkou, např. příhodnost císařem vybudovaných staveb či pořádaných slavností k milostnému dobrodružství, spatřují někteří badatelé záměrnou ironii a mohl to tak chápat i Augustus. Nešlo-li v Ovidiově případě o vědomou revoltu, je jeho dílo svým způsobem nejoptimističtějším holdem augustovskému Římu. Pokud jde o literaturu, neměl asi Augustus velký smysl pro humor, a tak poezii svého nejnadanějšího básníka pochopil jako nezávazné hříčky a snad i jako provokaci proti císařské politice.

Otázka, jak se vyvinul vztah mezi Augustem a Ovidiem roku 8 a jak bylo jeho vyhrocení podmíněno předchozím vývojem, se bude vracet znovu a znovu, neboť patří mezi problémy, u nichž je za daného stavu hodnověrných starověkých svědectví nemožné dopracovat se konečného, všeobecně uznávaného řešení.

Cesta do vyhnanství

I ve chvílích, plných nejistoty i duševního utrpení, pokračoval Ovidius v psaní veršů. Námětů mu poskytovala jeho pouť svou tragičností i těžkými podmínkami víc než dost. Jeho osobní zážitky a duševní stavy se promítaly do básní plných hořkosti a černého pesimismu. S mistrovstvím sobě vlastním v nich Ovidius zachytil obraz korábu tančícího bezmocně na povrchu moře zbrázděného větrnou smrští, v níž člověku nezbývá než čekat, až se uklidní rozbouřené živly a těšit se nadějí, že se zdráv dočká tohoto okamžiku. V situacích, kdy se v předrážděné básníkově fantazii vynořovala představa blízké smrti, zachvívala se jeho mysl vzpomínkami na manželku a reminiscencí na cestu, která ho kdysi za zcela odlišných podmínek přivedla do Athén a k maloasijským břehům. Pohled na Ovidia, píšícího verše i za nepříznivé plavby, vyvolával údiv námořníků, kteří nechápali smysl jeho počínání.

Tak probíhala plavba z Korinthu přes Kykladské ostrovy. Minerva vplula do Hellespontu a urazila již značný kus cesty směrem k Propontidě (dn. Marmarské moře), když však náhle změnila z nám neznámých příčin svůj původní kurs, vrátila se zpět úžinou do Thráckého moře a po zastávce na ostrově Imbru (dn. Imroz v Turecku) zakotvila na Samothrace. Zde skončila strastiplná námořní plavba a Ovidius se pod tímto dojmem rozhodl, že její zbývající část vykoná raději po souši. Minerva se zavazadly se vrátila na svou původní trasu. Pronikla znovu do Hellespontu a odtud se dostala Propontidou a Bosporem do Černého moře. Ovidius se dal dopravit na pevninu a vydal se na cestu zhruba severovýchodním směrem s cílem dosáhnout pontského pobřeží. Odtud pokračoval, maje v dohledu moře, téměř paralelně s dráhou Minervy. Nevnímal okolí, které jej na jeho pouti obklopovalo. Bez zájmu minul Apollónii (dn. Sozopol v Bulharsku) i nedalekou Messembrii (dn. Nesebar v Bulharsku) a nezaujalo ho ani romantické pobřeží východních výběžků horského pásu Haemu. Krajina, rodící víno, byla nyní drsná a nevlídná. Ovidius byl sice chráněn před rozmary moře, ale přesto necestoval v klidu a bezpečí - spolu se svými nečetnými průvodci se strachoval před nenadálým útokem lupičů, skrývajících se v nepřehledné krajině, kterou Římané neměli dosud pevně ve svých rukách. Posledním místem, kde Ovidius ještě mohl vycítit atmosféru antického města, byl černomořský přístav Odessos (dn. Varna v Bulharsku). Není vyloučeno, že poslední úsek cesty vykonal Ovidius opět po moři, a že snad právě v Odessu se setkal s Minervou, aby z její paluby vstoupil do Tomidy, kde měl prožít svá zbývající léta.

Nehostinný kraj se směrem k severu od Odessu pozvolna měnil v pustou a neutěšenou rovinu a z dohledu se neúprosně ztrácelo vše, co dosud aspoň v náznaku připomínalo projevy civilizovaného života. Nebyly tu háje, které v letním žáru poskytují chladivý stín, krajinu neprotkávaly potoky s křišťálovou vodou, strohou plochu zemského povrchu neporušovaly pahorky a stráně. Jaro, které vždy dokázalo italské krajině vdechnout nový život, vtisknout jí svěží tvářnost a naplnit její obyvatele radostí, bylo netečné k tomuto kusu země, omílanému mořskými vlnami.

Vyhnanství v Tomidě

Chmurný a neutěšený obraz poměrů v Tomidě, tak jak jej Ovidius vytvářel v básních, které postupně vznikaly v místě jeho nuceného pobytu, měl sloužit k tomu, aby vyvolal u svých římských přátel a příznivců dojem, že život v Tomidě je pro Římana jeho založení zcela nesnesitelný a není ničím jiným, než postupným umíráním. Tomuto záměru básník přizpůsoboval svá líčení, v nichž s programovou důsledností stavěl do popředí negativní stránky, jež s sebou přinášel život v jeho novém domově.

Je jisté, že Ovidius v několika v prvních letech pobytu v Tomidě nerozuměl a ani se nesnažil rozumět mikrokosmu svého města. Ovidiovi, zvyklému na živý každodenní styk se vzdělanými členy vyšší společnosti, působila po dlouhou dobu duševní útrapy jeho osamocenost v městě, kde nikoho neznal a kde v žádném případě nemohl najít partnera, který by se mu mohl aspoň zčásti vyrovnat intelektuálně a porozuměl by jeho zájmům i strastem. Příčiny tohoto stavu spatřoval Ovidius v tom, že - podle jeho vlastního odhadu - více než polovinu městského obyvatelstva tvoří Getové. "Tady jsem barbarem též, mou řeč tu nechápe nikdo, neboť Getové hloupí tropí si z latiny smích..." stěžuje si ve svých verších Ovidius.

Dalším důvodem básníkovy nespokojenosti a strachu byly neustálé útoky, jimž Tomidu ohrožovaly kočovné kmeny z Malé Skythie (dn. Dobrudža). Toto nebezpečí omezovalo podstatně možnosti rozvoje města, které nemělo dostatek sil řešit situaci vlastními silami a bylo iluzorní počítat s energickým zásahem krále thráckých kmenů Odrysů a Astů Kotyse, který jako římský vazal mohl zakročit - měl však spíše literární než vojenské záliby, a tak jedinou cestou k nastolení klidu v oblasti bylo posílení římského vlivu v Malé Skythii. Mužem, jemuž se podařilo ochránit města na západním břehu Pontu, byl římský vojevůdce a Ovidiův přítel Lucius Pomponius Flaccus, který r. 15 odrazil nájezd Getů a můžeme-li věřit doslova zmínce, věnované této události Ovidiem, způsobil jim těžké ztráty. Básník zřejmě v Tomidě, která v jeho v době vrůstala do složitého organismu světového impéria, prožíval pohnutá léta její historie a jeho dochované sbírky a verše jsou namnoze - i když často nejednotně vykládaným - cenným zdrojem poznání života v Černomoří na přelomu letopočtu.

Příčinou trvalých Ovidiových nářků bylo především drsné klima, jen těžko snesitelné člověku zvyklému na mnohem mírnější italské podnebí. Západní černomořské pobřeží se vyznačovalo velkými teplotními výkyvy. Nešlo jen o příkré rozdíly mezi vrcholným létem a mrazivými zimními dny. I v teplém letním období občas docházelo k prudkým dešťům, které měnily zem v bezbřehou rozblácenou pláň. Ovidiovo obydlí, skrovné jako většina soukromých domů ve městě, nedokázalo ubránit svého obyvatele před rozmary počasí. Důsledky těžkých podmínek v Tomidě měly vliv na básníkovo zdraví - Ovidius začal churavět a jeho obtíže zvyšovala nezvyklá strava i nedostatek školených lékařů ve městě. Hůře však snášel psychické potíže, jimž častokrát nedokázal úspěšně čelit.

Nesmíme mít básníkovi, zhýčkanému Římem za zlé, že zmalomyslněl. Bylo to pro něj kruté rozčarování po padesáti letech života bezstarostného štěstí, který mu nemohl dát sílu, aby k stáru klidně snášel neštěstí. Básník, zvyklý žít v širokém okruhu vzdělaných přátel, sbírat v knihovnách a archívech látku pro svá monumentální díla a pracovat i odpočívat v domě vybaveném vším dostupným pohodlím v uklidňující blízkosti milované manželky, byl násilně vytržen ze svého obvyklého života. Jeho noví spoluobčané nedokázali zprvu ocenit jeho nadání už proto, že nerozuměli latinsky psaným veršům. A básník přezíravě hleděl na jejich zábavy, které se převážně omezovaly na hru v kostky, hltání vína a lukostřelbu, kterou mohli uplatnit i za daleko vážnějších situací.

Jedno z mála míst, které si Ovidius v Tomidě oblíbil a kam rád i často docházel, byl přístav. Připlouvali sem rybáři se svými úlovky. Dojmy a poznatky, které tu Ovidius získal, mu posloužily jako námět k učené hříčce, k Rybářské básni (Halieutica), v níž popisoval černomořské ryby. Ani v těžkých dobách se tedy neuzavíral podnětům k tvorbě, které mu poskytoval život, plynoucí kolem něj. Hlavní příčina, která přiváděla Ovidia k mořskému břehu, byla ta, že pohled na připlouvající lodě mu pomáhal alespoň na chvíli překonat pocit osamění a byl mu důkazem, že existuje jiný svět, do něhož, jak doufal, mu bude jednou povolen návrat. Lodníci vyprávěli zvědavcům novinky ze svých cest a Ovidius se těšil, že některý námořník mu přinese vzkaz od známých nebo dopis od přítele. Nikdy však v dopisech nenalezl to, co v nich doufal najít. A tak návštěvy přístvu nakonec jen utvrzovaly básníka v jeho smutku.

Přes všechny těžkosti v prvních letech pobytu v Tomidě pocítil Ovidius jisté ulehčení v nejistotě, která jej trápila od chvíle, kdy opustil Řím. Věděl, jak záludný dokáže být někdy Augustus ve svých rozhodnutích a jak je těžké předem prohlédnout jeho skutečné záměry. Není divu, že básník pomýšlel na nejhorší a strachoval se, že se před ním náhle objeví najatý vrah. Alespoň tato obava se ukázala lichou, ostatně odstraňování nepohodlných metod násilnou cestou nepatřilo k oblíbeným Augustovým metodám, neboť dodávalo každému případu řešenému touto cestou nežádoucí publicitu.

Největší útěchou v nové životní situaci se Ovidiovi stala básnická činnost. Vyhnání z Říma ho zasáhlo na citlivém místě a hloubkou duševního traumatu poznamenalo trvale jeho myšlení i jednání, ale nedokázalo jej trvale zlomit. Múzy následovaly svého ctitele do Tomidy a zůstaly mu věrné až do konce jeho života. Duševní stav Ovidiův se promítl s nezastíranou bezprostředností do dlouhé řady literárních dopisů, jež posílal přátelům a známým do Říma, aby jim vylíčil podmínky, v nichž žije a přiměl je k zákroku, který by třeba jen z části ulehčil jeho situaci. Byl si však vědom, že jeho příznivci nemají snadné postavení, a proto ve svých listech zprvu raději ani neuváděl jména osob, jimž byly určeny. Výjimkou byly dopisy, které poslal své ženě a jisté Perille, v níž někteří badatelé mylně spatřovali jeho dceru.

Žalozpěvy

Pobyt v Tomidě učinil z Ovidia zcela jiného člověka, než byl autor rozmarných milostných básní nebo monumentálního díla o lidech, jejichž těla nabyla řízením osudu jinou podobu. Básník, který si ve svých dílech pohrával byť ve fiktivní formě s city svých i jiných lidí, poznal sám na sobě, jak snadné je o proměnách básnit a jak je těžké je přímo prožívat.

Poměry v Tomidě, duševní stavy básníka a reminiscence na Řím tvoří náplň třetí až páté knihy Žalozpěvů. Verše věnované manželce jsou prostoupeny vřelým citem i vděčností za její věrnost, ale i obavami o její budoucnost. Není pochyb, že právě v těchto básních se Ovidius projevil tak, jaký ve skutečnosti byl již v době, kdy žil a pracoval v metropoli a nepřipouštěl si ani nejmenší obavu o pevnost svého štěstí a neotřesitelnost svých společenských úspěchů.

Dopisy, které básník psal, mu byly pojítkem se světem, v němž se kdysi cítil šťasten. Záhy však poznal, že Augustova zášť vykonala své i v širokém okruhu jeho přátel. Zůstalo jen málo těch, jimž mohl poslat dopis a otevřít jim své nitro, aniž musel mít obavy, že u nich vyvolá strach nebo rozpaky. Poznání, že ani přátelské vztahy nejsou chráněny před císařskou záští, vyvolávalo u básníka pocit zklamání i osamocení, jemuž dal výraz v známých verších, psaných cestou do Tomidy: "Dokavad budeš mít zdar, ach, přátel budeš mít mnoho - chmurné-li nastanou časy, zůstaneš úplně sám..." Našli se i tací, kteří s uspokojením sledovali jeho tragédii. Proti nim se v plné síle obrátil básníkův hněv: "...zbývá snad další stupeň, kam hněv tvůj mohl by sahat? Znáš snad nějakou bolest, jež by mi chyběla zde?" Tím více Ovidius přilnul k přátelům, kteří mu přese vše zůstali věrni, avšak ani vědomí jejich náklonnosti nedokázalo zmírnit pochmurný tón poslední fáze jeho tvorby.

Tak, jak se mu život v Římě stával pozvolna blednoucí vzpomínkou, sílily v jeho verších smutek a beznaděj a naopak jeho kdysi barvitá líčení začala ztrácet svou pastelovou měkkost splývala v šedi kalící zraky odsouzenců. Příroda, pokud ještě nalezla místo v jeho básních, přestávala vytvářet náladové pozadí dějových scén a stále zřetelněji se stávala činitelem, jenž pomáhal podrývat básníkovy tělesné a duševní síly. Ovidius si sám uvědomoval úpadek své tvorby a vinil z něj prostředí, do kterého byl uvržen.

Listy z Pontu

Po obsahové stránce jsou Listy z Pontu logickým pokračováním Žalozpěvů. Básník se však již nemusel obracet na své přátele v Římě anonymně a mohl bez obav uvádět jejich jména ve svých dopisech. Okruh těchto osobností nebyl příliš široký. Dopisy byly určeny Messalovým synům Messalinovi a Cottovi, Paulovi Fabiovi Maximovi, Macerovi, Tuticanovi, Pomponiovi Flaccovi, několika osobnostem z Germanicova okruhu a jiným. V souboru dopisů samozřejmě nechybí dopisy manželce, jedna z básní je určena thráckému králi Kotysovi, známému příznivci literární činnosti, jehož laskavost si Ovidius snažil získat verši, v nichž lichotil panovníkovým zálibám i povaze a zdůrazňoval podružné důvody svého vypovězení z Říma.

Přesto, že mezi Ovidiovými příznivci byli stále lidé zvučných jmen, zůstávaly jeho prosby bez ohlasu a jeho úděl se neměnil. A Ovidius se obrací na své přátele a výstižně charakterizuje své postavení: "Odpusťte, přátelé moji, že ve vás jsem naděje skládal: takto se prohřešovat nadále přestanu již... já však, s kterým si osud už navykl zacházet krutě, dávno jsem připraven už na všechny strasti a zla!"

Ve dvou dopisech zní - jako už v Žalozpěvech jiná nota - nesmiřitelně nenávistná a zatrpklá, která se v plné síle obrací proti nejmenovanému adresátu. Muž, který se k Ovidiovi halasně hlásil v dobách jeho slávy o odvrátil se od něho, když upadl v nemilost, je důkazem, jak různorodou reakci vyvolalo v Římě Augustovo rozhodnutí. Nezůstalo jen při okázale přerušeném přátelství, staří i noví Ovidiovi odpůrci nastoupili k útoku na jeho dílo, aby vzala za své i všeobecně rozšířená pověst o jeho nadání. Stejně rozhořčený tón zaznívá i v Ovidiově pozdní básni Ibis zaměřené proti nejmenovanému básníkovu protivníkovi - zřejmě jde v obou všech případech o stejnou osobu. Ovidiův nepřítel, stejně jako v předchozím případě, patřil k důvěrným básníkovým přátelům. V době jeho pobytu v Tomidě ho však osočoval na Foru, způsoboval těžkosti jeho ženě a snažil se, využívaje situace, zmocnit se jeho majetku. Jméno své útočné básně přijal Ovidius od Kallimacha, jenž použil slova ibis - označení ptáka, pokládaného v Egyptě za nečistého - k pojmenování svého literárního odpůrce Apollónia Rhodského, s nímž si vyřizoval účty ve stejnojmenné básni. Osobnost Ovidiova protivníka se ztrácí v temnotě záměrně nejasných formulací, neboť Ovidius byl odhodlán uvést jeho jméno jen tehdy, nezanechá-li v budoucnu svých intrik. Jméno soka (nebo soků, či větší nebo menší skupinu nepřátel), by možná vrhlo světlo na některé nejasné momenty Ovidiova života.

Roku 14 zemřel božský Augustus. Zprávy o jeho smrti a Tiberiově nástupu na trůn přijal Ovidius se smíšenými pocity. Jeho vztah k Tiberiovi, zhruba stejně starému, jako on sám nikdy nenabyl osobnějšího rázu. Ovidius se sice v Tomidě dovídal o Tiberiových taženích a v nadneseném tónu oslavoval jeho úspěchy, ale bylo mu zřejmé, že ani od nového císaře nemůže očekávat přátelské gesto, které by mu otevřelo cestu do Itálie, ne-li dokonce do Říma. V tomto názoru ho utvrzoval fakt, že právě na počátku Tiberiovy vlády se v římské politice uplatňoval vliv Iulie Drusilly - nyní poctěné titulem Augusta - a to bylo pro Ovidia nepříznivé znamení. Mohl-li někdo za Augustova života zasáhnout u císaře v básníkův prospěch, byla to v prvé řadě jeho manželka. Tu však Ovidiův osud nechával zřejmě zcela chladnou a tento postoj nezměnila ani po Augustově smrti. Přesto, že Tiberius věděl, že o něm Augustus nesmýšlel nijak lichotivě, ponechal v platnosti všechna jeho opatření. I nyní bylo Ovidiovi souzeno vyčkávat.

Po dlouhém čekání se rozhodl vsadit na Germanica, těšícího se v Římě široké popularitě. Jeho zálibou byla literatura a jejím plodem byly i latinské i řecké epigramy a komedie, jakož i zdařilý překlad připomínaného již Arátova básnického díla Zjevy nebeské. Snad právě tato okolnost, kromě jiného, působila na Ovidia, že se snažil získat pomoc u Germanica, s nimž měl kromě toho několik společných přátel. Ke svému rozhodnutí však nedospěl bez rozpaků, svědčí o tom okolnost, že nepokládal za vhodné oslovit Germanica přímo osobním dopisem takového duchu, jaké psal svým přátelům. V Listech z Pontu je Germanicus osloven jen na dvou místech - prvně jsou připomínány jeho úspěchy v Dalmatii v době, kdy v Pannonii probíhalo velké protiřímské povstání (r. 6 - 9), které mělo ohlas i zde. Podruhé se básník obrací ke Germanicovi s plamenným projevem oddanosti, který mu však není adresován přímo, ale tvoří součást dopisu určeného někomu jinému.

Po několika letech sáhl básník k téměř zapomenutému rukopisu Kalendáře, který si s sebou přivezl z Říma, ale který v Tomidě neměl naději k dokončení. Spis, který původně vznikal k větší slávě Augustově, byl upraven ke Germanicově poctě. Věnovat vlivnému členu císařské rodiny nedokončený spis byl promyšlený cílevědomý krok. Ovidius mohl právem předpokládat, že Germanicus bude mít zájem, aby dílo, tak okázale mu věnované, nezůstalo torzem. Jeho dokončení ovšem předpokládalo, že básník bude mít možnost pokračovat  při své práci v Římě. Avšak zrušit nebo pozměnit platnost Augustova opatření mohl jen Tiberius a ten k tomu nebyl ochoten. Germanicova přímluva by navíc při animozitě, která se vyvinula mezi ním a Tiberiem, měla jistě opačný účinek, než ve který Ovidius doufal. Ovidiovi bylo souzeno setrvat až do svého posledního dne na březích Pontu.

Třebaže nostalgie se všemi svými typickými projevy určovala nejvýrazněji směr Ovidiova myšlení, nebyla jedinou jeho náplní. Životní tep malého přístavního města působil stále silněji na vnímavého básníka, který mu zprvu jen mechanicky podléhal, ale později jej bezděčně přijímal za svůj. V dopisech do Říma nedával příliš výrazně najevo, jak se pozvolna sžívá se svým novým prostředím. Nelze však pominout tuto stránku jeho života, neboť v jejím světle lze hlouběji postihnout lidské rysy Ovidiovy osobnosti.

Poměrně brzy po svém příchodu do Tomidy se Ovidius naučil sarmatsky a getsky, což mu ulehčovalo styk s místním obyvatelstvem. Getštinu dokonce ovládl tak dokonale, že v ní byl schopen psát básně. Počáteční důvěra mezi tomidskými a nedobrovolným přistěhovalcem postupně ustupovala a mizela tou měrou, s níž se prohlubovalo vzájemné poznání. Své sympatie k básníkovi dala  najevo tím, že mu prominula daně, které vyžadovala od svého obyvatelstva. Při svých stycích s místním obyvatelstvem Ovidius nevědomky přispíval k jeho romanizaci. Vyprávěl Getům o svých přátelích v Římě a po smrti Augustově oslavil panovníka a jeho rod nejen latinskou, ale i getskou básní. Getskou verzi přednesl  na shromáždění Getů a měla mezi posluchači živý ohlas. Text se nedochoval, ale sám jeho vznik svědčí o básníkově snaze projevovat co nejokázaleji loajalitu Augustovi. Při té příležitosti jej městská rada vyznamenala vavřínovým věncem. Výrazem tohoto básníkova postoje je i latinský žalozpěv (také  nedochovaný), který vznikl po Augustově smrti. S přehnanou vděčností se básník obracel ke Cottovi za to, že dostal jeho dar - stříbrný obraz, zpodobňující Augusta, Tiberia a Livii Drusillu.

Tomidští přestali v básníkovi brzy spatřovat nedobrovolného vystěhovalce z Říma a vážili si ho jako význačného představitele římské kultury, který, byť proti své vůli, dodává lesku jejich osadě. Ovidius dobře vyciťoval jejich sympatie i snahu ulehčit mu v mezích možnosti jeho osud. Chápal, že jeho snaha dostat se odsud pryč mohla u jeho spoluobčanů vyvolávat pochybnosti o tom, jak vlastně reaguje na jejich přátelské city. Ovidius si toho byl vědom, neboť ve městě se vskutku začaly ozývat hlasy, osočující jej z nevděku a shledávající jeho důvody k odchodu z Tomidy za urážku osady. Svůj skutečný vztah k Tomidě i k jejím obyvatelům vyjádřil proto v dopise Tuticanovi: "Já však, občané tomští, nic nespáchal, nenesu vinu, třeba mám v zášti váš kraj, ctím však a miluji vás! Nechať jen kdokoli zkoumá ty výtvory úsilí mého: na vás si nestěžovalo jediné písmeno mé!..."

Básník výstižně vyjádřil své přesvědčení o tom, co ho spojuje s Tomidou, i co ho od ní dělí. Nakonec se však ukázalo, že mezi ním a jeho pontským domovem je přece jen více pojítek než překážek. Od tomidských se mu dostávalo přízně a uznání a jejich zásluhou měl i stále možnost psát a tvořit podle svého uvážení a okamžité inspirace. Ovidius této příležitosti plně využíval, a to i v době, kdy se již nad ním začaly sklánět stíny ohlašující smrt.

Ovidia smrt, význam jeho tomidské tvorby

Představa básníka, zlomeného duševně, slábnoucího tělesně vlivem tvrdých životních podmínek a upadajícího v důsledku toho i umělecky, však vyvěrala z nepochopení jeho skutečných záměrů i jeho postoje k císaři Augustovi, jakož i ze sentimentálního soucitu s básníkovým osudem. Skutečnost však byla poněkud jiná, ač je jasné, že takřka nemožný přístup k zdrojům tvorby, tvrdé životními podmínky a básníkův psychický stav udělaly své. Vytrvalost, s níž Ovidius posílal dopisy do Říma mohla mít jediný cíl: zabránit tomu, aby sešel z mysli svých příznivců, učinit vše, aby se na jeho případ nezapomnělo v nesprávném domnění, že se sám již smířil se svým osudem a protestovat proti císařovu opatření. Nehodlal se spokojit s tím, že svůj případ trvale udržoval v paměti širšího okruhu římského obyvatelstva. Ve svých dopisech neopomněl připomínat okolnost, že císař učinil své opatření v návalu hněvu, a že trest, jímž básníka postihl, byl nepřiměřený. To již byl otevřený útok na císaře před římskou veřejností, vedený ovšem prostředky, které měl Ovidius k dispozici a vyjádřený nadto způsobem, proti němuž císař nemohl dost dobře namítat a který se ho z formálního hlediska nemohl dotknout.

Z tohoto hlediska jsou Žalozpěvy a Listy z Pontu důležitější složkou básníkova díla, než se obvykle soudí a otvírají nový pohled na jeho postoj v posledních létech jeho života. I prosebné verše jsou v podstatě výrazem jeho vzdoru a stálého tlaku na císaře, aby se projevil před římskou veřejností, jaký ve skutečnosti je, není-li ochoten změnit své problematické rozhodnutí. Augustus a po něm i Tiberius, však zachovával zatvrzelé mlčení. Přestože toto jednání vyvolávalo u Ovidia záchvaty zdánlivě bezvýchodného zoufalství, vždy v sobě dokázal nalézt novou sílu a sepsat další list, který svým hlubším obsahem byl obžalobou císařovy tvrdosti a neústupnosti. Rozhořčený tón útočných veršů proti nejmenovanému nepříteli v Římě ukazuje, že básník nebyl ochoten trpně přijímat iniciativu svých odpůrců a že ani v dobách svého lidského pokoření neztratil svou hrdost a sebevědomí. Tento postoj si Ovidius zachoval i v době, kdy si už zřetelně uvědomoval, že nemůže počítat s odchodem z Tomidy a jeho tvorba opět svědčí o tom, že byl schopen pohlédnout skutečnosti zpříma do tváře a statečně ji přijmout, ať již byla jakákoli.

Roku 18 skončila Ovidiova životní pouť. Jeho touha opustit nevlídné pontské pobřeží se splnila, ale způsobem, který básník očekával se strachem. Nevíme a zřejmě se nikdy nedovíme o tom, jak prožíval své poslední dny. Snad se k němu donesla zpráva, že Germanicus byl roku 17 pověřen mimořádnou pravomocí nad východní částí říše, aby mohl urovnat tamní poměry, zvláště vztahy mezi Římem a Arménií. Pověsti o tom, že Germanicus se chystá na Východ, snad dokázaly v Ovidiovi ještě vykřesat jiskřičku naděje. Roku 18 Germanicus vskutku proplul Propontidou a stanul na březích Pontu. Těžko říci, zda v té době byl Ovidius ještě naživu. Ve svých listech, které psal do Říma, vyslovil Ovidius jednou obavu, že bude pochován v barbarské zemi, daleko od Říma, v zemi, v níž zůstane zapomenut a v níž nikdo nebude udržovat jeho památku. Tyto předtuchy se nenaplnily. Zemřel sice zde, ale nebyl zde nikdy zapomenut. Obyvatelé Tomidy si Ovidia vážili jako umělce i jako člověka. Byli mu vděční za vše, čím povznesl jejich město, ale rozuměli i jeho touze odejít z něho. Mezi tomidskými a Ovidiem se vytvořil osobitý vztah, prostý přetvářek z obou stran, neboť vznikal v tvrdém světě, kde nebylo místo pro sentimentalitu. Léta zde prožitá básníka sblížila s Tomidou více než sám kdy tušil a než snad byl ochoten otevřeně přiznat. Sám o sobě jednou řekl, že je spíše getským než římským básníkem. Tímto výrokem samozřejmě přeháněl, mnohem správněji by vystihl, kdyby na sklonku života prohlásil, že je mnohem více občanem Tomidy než Římanem. Bylo tedy dílem dobrého a nikoli zlovolného osudu, že poslední odpočinek nalezl mezi těmi, k nimž patřil v nejtragičtější době svého života.

Další osud Ovidiova díla

Křesťanství Ovidia zprvu odmítalo, za rytířství se však stal učitelem lásky i moudrosti. I ve středověku stál dlouho ve stínu Vergilia. Přesto i on měl své ctitele, kteří se pokoušeli pokračovat v tradici lehké básnické tvorby, skládali latinské básně rozmarného obsahu a dodávali jim popularitu tím, že jako autora uváděli Ovidia. Po vlivem některých Ovidiových milostných básní jsou i některé výtvory středověkých trubadúrů a autorů vagantské poezie.

Od 12. a zvláště od 13. století zájem o Ovidiovy básně rostl, v důsledku toho začalo přibývat i jejich opisů.  K některým dílům se konečně začaly pořizovat nezbytné věcné komentáře. Jedním z důsledků rostoucí obliby Ovidiova díla, zvláště Proměn, se stalo i to, že od 13. století byl jejich text překládán do národních jazyků, aby se s nimi mohli seznámit i ti, jimž nebyl přístupný ve své původní latinské podobě. Tak jako Vergilia se jej ve středověku zmocnila lidová pověst a stal se kouzelníkem, učencem, ba i světcem. Podobně jako Vergiliovy básně byly i Proměny vykládány alegoricky a jejich světský obsah byl promítán do křesťanských představ.

V renesanci bylo působení Ovidiových básní tak silné, že Ovidiovo dílo přestávalo být výlučně starořímskou záležitostí a stávalo se svým způsobem součástí rozvíjejících se evropských národních kultur. Přestože zájem o Ovidiovu tvorbu nabýval v dalších staletích v různých zemích různé síly, byl jednou z trvalých složek vývoje evropské vzdělanosti. Jména literátů, pro něž Ovidius znamenal mnohem víc než kterýkoli význačný básník dávno minulé epochy, mluví sama za sebe: např. Dante Alighieri, M. Cervantes, M. Montaigne, W. Shakespeare, J. W. Goethe, F. Schiller. Ani naše literatura nestála stranou Ovidiova vlivu, což dokazují kromě mnoha jiných J. Vrchlický, J. Zeyer a S. Machar. Ovidiovy básně vábily především pozornost výtvarných umělců. Není divu, neboť dynamika spolu s vnitřním napětím, jímž jsou prostoupeny jeho výtvory, přímo vyzývala mistry v oboru sochařství, aby se pokusili o zhmotnění ovidiovských motivů. Z důvodů barvitého líčení přírody a děje, který se v ní odehrával, mělo Ovidiovo dílo ohlas u řady malířů světového významu. Umělci, kteří zpodobňovali náměty čerpané z Ovidiových básní, zobrazili ve svých dílech svůj pohled na antický mýtus, který se stal nevyčerpatelným zdrojem jejich inspirace. Patří k nim třeba Raffael, Michelangelo, Tizian, Rubens, Rembrant, Delacroix, z našich F. Kupka a V. Hynais. Z moderních malířů projevil nejvýraznější zájem o Ovidia dokonce Picasso, jakkoli není nic vzdálenějšího přirozenosti a kráse antického umění a estetiky nežli kubismus. Inspiračním zdrojem těchto umělců byly Proměny. Rumunové r. 1886 postavili Ovidiovi pomník s nápisem, který si sám složil:
"Básník Naso zde leží, jenž milostné popěvky skládal,
básník, jenž nadání svého smutnou se obětí stal.
Kdokoli mimo teď kráčíš a v životě milovals také,
zajisté s ochotou řekneš: Klidný ať Naso má sen!"

Takový byl tedy Ovidius, autor něžných milostných hříček, básník Proměn a tvůrce listů od pontského břehu. Byl si vědom svého nadání i významu svého díla a věřil v jeho nesmrtelnost. Byl přesvědčen, že spolu s jinými velkými římskými literáty bude čten po celou dobu, pokud bude trvat římské impérium. V tomto ohledu překonala skutečnost jeho předpověď. Uplynula řada staletí od doby, kdy se římská říše stala historickým pojmem, avšak Ovidiova sláva neztratila na síle a lesku. Jeho dílo má dodnes své příznivce a obdivovatele, dodnes inspiruje umělce, básníky i spisovatele, neboť má stále co říci i dnešní době. Již dlouho nepatří Ovidius jen starořímské literatuře a jeho jméno zaujímá čestné místo ve vývoji světového písemnictví. Od svého prvního vystoupení byl moderním básníkem a zůstává jím dodnes. Popularitu si získal jedním rázem a trvale jako básník lásky, avšak to je jen část jeho tvorby i umělecké osobnosti. Poezie mu byla postojem k životu a jeho dílo je osobitým zamyšlením nad jeho vlastním životem a jeho zvraty. A to jej povyšuje z básníka lásky na básníka života, jehož cíl byl stejně prostý, jako těžko dosažitelný - prosté a přirozené lidské štěstí.