Podporuji iniciativu Chcípl pes

Namatianus (konec 4. - zač. 5. století n. 1.)

Původ Namatiana, jeho úřední kariéra

Rutilius Claudius Namatianus pocházel z Gallie, pravděpodobně z Tolosy. Žil dlouho v Římě, kde zastával vysoké úřady (r. 412 magister officiorum [?], r. 414 praefectus urbi [?]. Bylo s podivem, jak se tento vnímavý provinciál uměl nadchnout Římem a jeho minulostí a s jakou bezprostředností se dovedl vcítit do jeho neutěšené přítomnosti. Roku 416 byl nucen vrátit se - patrně z rodinných důvodů - domů.

Básnické dílo

Cestu domů, kdy prožíval nejsilnější dojmy svého života, zpracoval v básni O svém návratu (De reditu suo), považované za labutí píseň starého Říma. Tato óda na zašlou římskou slávu zachycuje autorovu plavbu podél italského pobřeží (což bylo v té době pravděpodobně bezpečnější než cesta po pevnině). Ve svém básnickém cestopise komentuje nejen krásu okolní přírody, ale popis protkává - stejně jako novodobý cestopisec - žertovnými historkami, filozofickými exkursy, historickými reminiscencemi, učenými odbočkami, vzpomínkami a vyprávěním o setkáních s přáteli i narážkami na nedávné události (Alarichův vpád do Říma). Cestopis je plný ostrých, někdy až neurvalých invektiv proti nepřátelům starého Říma, k nimž podle autora patří Židé a křesťanští mnichové, jimž přičítá vinu za úpadek Říma, jehož byl svědkem. Sláva zacházející pohanské minulosti ho však naplňuje hrdostí, že sám patří k potomkům těch, kdo jí dali vzniknout a oslavuje zásluhy Říma o lidstvo. To vše oživuje poněkud monotónní popis plavby, současně jej však zaplňuje melancholií. Je plný historismu, cítí jako pravý Říman a zůstává věrný pohanství. Všude vidí se steskem stopy dávné římské slávy, zpustošené barbary a fanatickými křesťany. Namatianův návrat se stal symbolickým rozloučením antického Říma se sebou samým, loučením, jež není prosto zasmušilé melancholie, ale nechce vyvolat pocity beznaděje.

Často je citován úryvek z této básně, hold Římu, který se stal vlastí tolika různých národů:
Vyslyš mě, nejkrásnější královno svého teď světa,
Romo, která ses vznesla ve hvězdnou oblohy říš,
vyslyš mě, rodičko lidí, a spolu i rodičko bohů:
k nebi že máme blízko, zásluhou chrámů je tvých.

Zdroje:
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Klub přátel poezie - Sbohem, starý Říme
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury