Podporuji iniciativu Chcípl pes

Martialis (41 - po r. 100)

Martialův život před příchodem do hlavního města

Marcus Valerius Martialis se narodil 1. března 41 - v posledním roce Caligulovy vlády - v Bilbilis (dn. Bambola), proslulém výrobou zlata, železa a zbraní, druhém největším městě Hispánie Tarrakonské. Martialis, který byl vždy hrdý na svůj hispánský původ a vždy svou vlast miloval, jí zajistil místo v literární historii a místopisu. O jeho životě do doby, kdy přišel do Říma, víme málo. Jeho rodiče, kteří se pravděpodobně jmenovali Fronto a Flaccilla, ho poslali do škol, kde se Martialis vzdělával obvyklým způsobem: učil se rétorice, gramatice a literatuře. Později ve svých verších studia občas znevažoval a ironizoval jako věc neužitečnou a zbytečnou, neposkytující dostatečné hmotné zabezpečení a společenskou vážnost.

Příchod do Říma

Pravděpodobně v r. 64 přišel mladý Martialis do Říma. Nebyl první ani poslední Hispánec, který přišel do Říma s cílem se zde usadit a vyniknout. Tento úmysl se již zdařil rodinám Seneců a Pisonů, kteří zasahovali do dění v Římě, Lucanovi a Quintilianovi, kteří byli váženi a obdivováni pro svou literární činnost a Licinianovi a Maternovi, rodákům z Bilbilis, kteří dosáhli pověsti schopných právníků. Nového Římana přijali pohostinně ve svých domech jeho vážení hispánští krajané (především Senecové a Pisonové). Jistěže bylo v Římě i mnoho provinciálů, kteří své plány neuskutečnili, ztratili své zdraví, naděje, ba i čest. Zatím nebylo třeba, aby si toho mladý Martialis všímal a zdá se, že ani strašlivý požár, který toho roku zpustošil polovinu města a který Nero kladl za vinu křesťanům a lid Neronovi, jej příliš v nadějích na budoucnost neznepokojil. Zdálo se, že nic nestojí v cestě tomu, aby vedl na náklady svých příznivců příjemný život, vyplněný hostinami a návštěvami lázní, kořeněný učenými debatami a uměleckými diskusemi a prokládaný pobyty na venkovských sídlech mecenášů. Snad už teď Martialis psal, byť jen pro vlastní potěšení a zdokonalení.

I rok 65 přinesl neštěstí. Spiknutí proti Neronovi, v jehož čele stál Gaius Calpurnius Piso, bylo prozrazeno dříve, než stačilo vypuknout. Následovalo Neronovo běsnění, stupňované strachem, vyšetřování, při němž vycházejí najevo jména dalších a dalších spiklenců, ať už skutečných, či domnělých a pak popravy, sebevraždy, vyhnanství, konfiskace majetku. Mezi oběťmi byl i někdejší Neronův vychovatel Seneca a básník Lucanus, kteří byli nuceni dobrovolně odejít ze života. Martialis toto vše jistě citlivě vnímal a až nebude Nero mezi živými, vyjádří ve verších odpor k jeho krutovládě a obdiv k Lucanovu nadání, či úctu ke Quintovi Ovidiovi, který doprovázel na Korsiku svého přítele Caesonia Maxima, odsouzeného k vyhnanství pro přátelství se Senecou.

Ani z této doby nemáme o Martialovi příliš zpráv. Lze se jen domýšlet, že po pádu Pisonů a Seneců patrně řešil otázku, co dál po smrti těch, kteří ho nedávno laskavě přijali mezi sebe, usnadnili mu první kroky v Římě, poskytli mu hmotné zabezpečení a možnosti pro rozvoj ducha. Nejprve to zkusil jako advokát, což se mu nedařilo ani nelíbilo. Svými drobnými básněmi si získal množství bohatých příznivců, kteří jej podporovali, takže mohl opustit advokacii. Stal se jejich klientem [?]. Tak mohl žít skromně, bez jakéhokoli zaměstnání a věnovat se jen literatuře. Dráha klienta byla zcela běžný způsob obživy, pro literáta bez jistého zaměstnání dokonce jediný.

Služby, jež musí plnit zbrusu nový klient v domě,
ty, Fabiane, žádáš taky po mně?
Máš se snad za pámbíčka,
že musím po ránu dřív, než si protřu víčka,
utíkat vzdát ti hold a první mezi všemi,
za tvými nosítky se brodit kalužemi,
namísto večeře ti v lázních dělat společnost -
no, nechceš toho víc než dost?
Sloužím ti třicet let - jsou dávno v tahu
a mám být pořád novic v našem vztahu?
Nedal's mi Fabiane, ani tógu usmolenou;
snad už mám právo vzít si dovolenou!
(III, 36)

Liber spectaculorum r. 80

Za vlády Tita byl slavnostně otevřen obrovitý amfiteátr, známý dodnes jako Colosseum. Jeho otevření dalo Martialovi kromě zábavy příležitost k prvnímu literárnímu vystoupení a k navázání styků s císařským dvorem. Během her psal epigramy o událostech v amfiteátru, později shrnuté do sbírky Liber spectaculorum (Kniha podívaných, vyšlo roku 80). Dílko básník věnoval císaři a výsledek byl kladný pro obě strany. Martialovy verše přišly vhod snaze Flaviovců zahladit vzpomínku na Nerona, který byl dosud obdivován jako velkolepý přestavovatel metropole a pořadatel velkolepých her. K lesku a proslulosti Titových prvních her jistě přispěla i Martialova knížka: atrakce byly vychváleny a oslaveny, popsány a zvěčněny, takže nad nimi mohou žasnout i ti, kteří je pro rozdílnost místa či času nemohli vidět. Martialis byl odměněn - Titus mu udělil ius trium liberorum, takže on, svobodný a bezdětný, mohl používat týchž výhod jako otec tří dětí (což mimo jiné znamenalo i úlevu na daních).

Xenia a Apophoreta r. 84 nebo 85, I. a II. kniha epigramů

Martialis byl povzbuzen úspěchem Knihy podívaných a rozhodl se publikovat další verše, kterých ostatně už hodně shromáždil. Byl už známým básníkem, znali jej přátelé i nepřátelé, příznivci a ochránci, kterým Martialis své verše posílal: pro radost, či pro vztek, sám od sebe či na objednávku. R. 84 nebo 85 vyšly Xenia (Dárky) a Apophoreta (Výslužky), do nichž básník shrnul přípisky a nápisky k dárkům, jež si Římané posílali o saturnáliích či odnášeli jako výslužky či losy z hostin.

Brzy na to následovala I. a II. kniha epigramů. Epigram byl původně cosi, co bývalo psáno na něčem, tedy nápis a býval to nápis na náhrobku, stejně jako na daru určeném bohům nebo na veřejné budově. Také Martialis uměl napsat vroucí a strhující náhrobní nápis a napsal řadu vtipných epigramů, sloužících jako jakési vizitky k darům, jež si přátelé posílají nebo které si odnášejí jako výslužku z hostiny. I zde (a totéž platí pro jeho zbývající tvorbu) jsou ještě příležitostné epigramy, ale již převažují krátké, vtipné básně s překvapující pointou: zlomyslné portréty, pikantní anekdoty, duchaplné průpovídky, výlevy radosti nebo špatné nálady, drobné potyčky s protivníky, vtipné sentence - čili to, co si pod názvem epigram představujeme dnes a co z něj udělal právě Martialis a jehož je klasikem v našem smyslu.

Z hlediska antické literární teorie nebyl Martialis satirik. Nepsal totiž jako jeho předchůdci - břitký a uspěchaný Lucilius (patrně 180 př. n. l. -  102 nebo 101 př. n. l.), úsměvný a konverzační Horatius, ani jako jeho současníci - temný a přísný Persius a patetický a pochmurný Iuvenalis. Originální a realistický umělec stříbrného období Martialis byl tvůrcem literární formy epigramu a dodnes patří k jednomu z největších světových epigramatiků. Epigram pěstovalo za stříbrného období několik bezvýznamných básníků, Martialis byl jeho mistrem.

Už první verše, které publikoval, ukazují, že byl mistrem příležitostné básně, a že byl schopen tradiční a univerzální útvar epigramu naplnit různorodým obsahem - pryč byl mýtus s a herojská sláva, v jeho epigramech, hovořících řečí římské ulice, pulsoval všední život velkoměsta. Látkou mu byl římský život v celé své šíři - každodenní běžné příběhy, klepy, anekdoty. Jeho epigramy byly vážné i nevážné, hravé i dravé, klientské, reflexívní, erotické. Zněl v nich jeho duchaplný, veselý, dobromyslný, laskavý, posměšný, ironický, sarkastický i cynický smích. Převážnou část díla tvoří epigramy výsměšné, při vší posměvačnosti však dobromyslné. Básník v nich předvedl nepřebernou galerii postav, pro jejichž slabosti a neřesti měl vyvinutý bystrozrak. Před čtenářem tak defilují patroni, klienti, nevzdělaní zbohatlíci, příživníci, patolízalové, neodbytní lidé, mluvkové, lidé, kteří všechno vědí a všemu rozumí, lidé hledající nějaké dědictví, traviči, nevěrní mužové a ženy, lehké ženy, ženy, které by rády zastavily čas umělými prostředky, opilci, šviháci, různí obchodníci, šarlatánští lékaři, neúspěšní amatérští básníci, věřitelé, dlužníci a další. Na těchto typech (nikdy nejmenoval skutečnou osobu) zesměšňoval charakteristické vady své doby: lakotu, rozbujelé literární diletantství, honbu za dědictvím, přepych a hýřivost, přetvářku, domýšlivost, sexuální výstřednosti apod. Byl mistrem v odhalování a tepání osobních nedostatků v oblasti soukromého života, byl nadán bystrým postřehem, pozorovatelským talentem, schopností postihovat sebemenší komické podrobnosti pro účinný vtip - to vše spolu s bohatými životními zkušenostmi a dobrou znalostí společnosti mu umožnilo ve vtipných a vybroušených verších vykreslit obraz současného římského života - hlavně jeho stinných stránek. Umělecky patřil Martialis mezi klasiky: piloval své výtvory pečlivě, ale tak, že zůstaly přirozené, živé, slohově prosté a pádné.

Jenom je nutno přehlížet ponížené lichocení císaři a jiným velkým pánům - klienti byli skrytí žebráci, kteří smýčili prahy mocných a neměli jiné volby. Martialis byl téměř fraškář z povolání, který dělal své vtipy, aby mu vznešené kruhy s Veličenstvem v čele uštědřily dobrodějný výbuch smíchu. Ve svých dílech se často vracel k popisování života chudého básníka, který je živ z milodarů boháčů a závisí na svých patronech, mezi nimiž jsou lidé nadutí, skoupí a nelítostní. Nešetřil ale ani klienty, kteří čekali na milodary od svých příznivců.

Jeho pronikavé epigramy jsou živým svědectvím své doby. Chybí jim pravé satirické rozhořčení, které tolik čiší z Iuvenalových satir (ten ovšem své básně vydal až za milostivějších panovníků) - ale i Martialis svým smíchem protestoval a táhl s ním do boje s nespravedlností, falší a hloupostí. Jeho epigram je drsný, plebejský, programově antihrdinský, karnevalově nevázaný. Vyrostl z živné půdy římské jízlivosti a uštěpačnosti, byl kořeněn věky: kultivován Plautovou zemitou bystrostí, Luciliovou prudkostí, Catullovou vášní.

Gemellus se chystá s jednou na ženění.
Naléhá a touží, dar jí často zašle.
Ona je tak krásná? Co vás nemá! Není!
Co má tedy na ní?
Ona plíce kašle.
(I, 10)

Tak vám vedu při.
Nejde o vraždu, či o násilí, nejde o travičství.
O kozy jde tři.
Soused mi je vzal a sudí žádá,
aby důkazem se rozhodla ta váda.
Obhájce můj tedy začal datem,
jak jsme bojovali s Mithradatem,
o cannenské řeži zmínku činí,
jak nás zrazovali Punové či jiní,
hřmí a bouří o Mariích,
o Sullech a o Muciích,
hřmí a bouří, rukou hrozí...
Kéž by přešel na ty kozy!
(VI, 19)

Po krátké vládě Titově nastoupil Domitianus - schopný a svědomitý panovník a správce říše, ale malicherný, samolibý, rozmařilý, podezřívavý, krutý, obklopující se špatnými rádci a dokonalou sítí udavačů. Martialis však velebil každý počin tohoto císaře. Způsobem naprosto obvyklým usiloval o vládcovu přízeň, která mu z různých důvodů mohla být prospěšná a stejně tak později velebil Nervu a Traiana. V tom se nelišil od jiných současných literátů, z nichž nejeden byl jeho přítelem. Nelze se divit - podkuřování bohatým a mocným se pokládalo za věc běžnou a samozřejmou, zvláště, šlo-li o samotného císaře. Stejně tak se nepokládalo za nečestné o dotyčné osobě po její smrti mluvit jinak. Ostatně klientská literatura je živa z gratulací, soustrastí a oslavných řečí na objednávku. Martialis měl v paměti Titovu přízeň a mohl doufat, že Domitianus by mohl svého bratra v tomto ohledu překonat. Nový císař se však omezil jen na to, že potvrdil Martialovi ius trium liberorum, obdařil jej vojenským tribunátem honoris causa, což s sebou neslo povýšení do jezdeckého stavu [?] (a po vydání zákona o sedadlech v divadlech i právo sedět na vyhrazených místech) a dovolil mu čerpat vodu pro jeho dům z veřejného vodovodu.

Kdyby mne Jupiter i císař zvali v stejnou dobu,
na jejich hostinu ať přijdu pro ozdobu,
nebeské posly odbyl bych jen krátce:
"Ať jiné hosty pozve Hromovládce,
že se mu klaním! Na mou věru -
dám přednost pozemskému Jupiteru!"
(IX, 91)

Podobně jako kdysi Nero, i Domitianus hledal přízeň u římského obyvatelstva, jehož přízeň si vykupoval dary a pořádáním velkých her. Divákům nabízel nejen tradiční římské hry, ale protože hluboce obdivoval řeckou kulturu, zavedl po vzoru olympijských her agon Capitolinus, Kapitolský závod, jehož součástí vedle sportovních a jezdeckých soutěží byla i soutěž řečníků a básníků. Porotě předsedal sám císař a vítěz si odnášel dubový věnec. Martialis, ač někteří jeho kolegové o vítězství velice usilovali a neúspěch nesli velmi těžce, se těchto soutěží neúčastnil, ani nepředčítal veřejně svá díla: uznání a ocenění hledal u soukromníků (ač jeho ctižádost směřovala i k císaři) a jeho touha po umělecké komunikaci se realizovala v literárních klubech, kam ho kdysi uvedli již Senecové a Pisonové a ve stycích s jednotlivými autory.

V pestré společnosti literárních kroužků, kde se předčítala a posuzovala díla i tvořily literární teorie, kde se kritizovalo, debatovalo, mluvilo duchaplně, či jen tak, našel Martialis také své krajany z Hispánie - všestranného básníka historika a veselého společníka Cania Rufa z Gades (dn Cádiz), stoického filozofa Deciana z Emerity (dn. Mérida), kterému věnoval II. knihu epigramů, rétora Quintiliana, k němuž choval obdiv a úctu. Za největšího básníka své doby pokládal Martialis Silia Italica, ctil v něm druhého Vergilia a jemu a Pliniovi Mladšímu (kterého obdivoval pro jeho výmluvnost, učenost a píli) posílal na posouzení své verše.

S epikem a příležitostným lyrikem Statiem pojil Martiala vztah oboustranné lhostejnosti - zdá se, že důvody nebyly jen čistě literární: až příliš často se setkávali v týchž domech, objekty jejich zájmu, cíle a osudy byly až příliš shodné, než aby v sobě brzy nezačali vidět rivaly, tím spíše, že vtipný Martialis získával za poezii více obliby a méně vtipný, nicméně jako básník stejně obratný Statius více odměny.

Překvapivě málo se objevuje v Martialových verších jméno satirika Iuvenala (ten svou roztrpčenou kritiku uveřejnil až v době, kdy se Martialův život chýlil ke konci), avšak zdá se, že právě on a Plinius byli jeho důvěrní a věrní přátelé.

III. kniha epigramů

Někdy v letech 87 - 88 Martialis poprvé od doby, kdy přišel do Říma, jej na delší dobu opouští. Zdá se, že se dostavil první větší záchvat rozmrzelosti z velkoměstského života a rozčarování z dvojakosti básnické popularity. Doposud se těmto pocitům bránil občasnými pobyty na svém venkovském statku u Nomenta, který ležel nedaleko od Říma a kam za ním jezdili jeho přátelé. Nevíme, zda cesta do Gallie Togaty splnila Martialovi jeho přání, jisté je, že se vrátil a nadále žil v Římě, který ho k práci podněcoval a současně mu v ní bránil, který mu nedopřával spánku, ale bez něhož nemohl žít a i nadále z tohoto kolotání unikal do nomentského klidu. Je možné, že cesta do Gallie mohla Martialovi poprvé vnuknout myšlenku odejít z hlavního města.

Proč zase prchám na svůj statek za Řím,
kde čas jen utloukám a mařím?
Že se ptáš, Sparse! K odpočinku ani k přemýšlení
už dávno v Římě pro chudáka místo není.
Křik trhovců i tlukot kovotepce
mi ve dne v noci zvoní v lebce.
Budí mně hluk a smích - a celý Řím
čučí mi do postele... Škoda slov!
Když se chci vyspat, jedu na venkov.
(XII, 57)

Další knihy epigramů

V roce 88 vyšla IV. kniha epigramů, rok na to V., další rok VI., v roce 92 VII. kniha epigramů a v roce 93 VIII. kniha epigramů, v roce 94 následovala IX., v roce 95 první vydání X. knihy epigramů, které neznáme, v roce 97 XI. kniha epigramů a v r. 98 druhé vydání X. knihy epigramů. Martialis byl autor oblíbený a žádaný, četl se v Římě, v celé Itálii i v mimoitalských provinciích. Rozuměli mu bohatí i chudí, učení i prostí, byl srozumitelný všem, kdo četli latinsky. Jeho epigramy byly jako osvěžující vánek v proudu soudobé poezie, která se vzhlédla v historické a mytologické epice: Valerius Flaccus píše epos o výpravě Argonautů, Silius Italicus o 2. punské válce, Statius se vrací k thébským bájím. Domitianus sice oficiálně literární činnost podporoval, ale v praxi její rozvoj svým absolutismem účinně brzdil - bezpečná půda dějů minulých a bájí tak chránila básníky před císařovou vztahovačností, navíc mocným podnětem bylo i dosáhnout věhlasu Homérova a Vergiliova. Martialis, který byl odpůrcem rétoriky a přílišného zájmu o mytologii, tento snobismus uštěpačně zesměšňoval:

Čti život sám a nechtěj míru jinou.
Kentaury, Gorgony a Harpyje tu nenajdeš -
mé verše čpí jen pravou člověčinou.
(X, 4)

Básník nejsi veliký,
Gaurus často praví,
píšu prý jen veršíky,
jejichž stručnost baví.
Snad. Ty v knihách dvanácti
hlásáš děje v Tróje.
Proto ale nepředčí
nadání tvé moje.
Pravda, dělám figurky,
ale živé, brachu.
A ty plácáš giganty
z bláta, z jílu, z prachu.
(IX, 50)

Jen hlupák, Flaccu, říká epigramům hříčky
a přezírá je s přivřenými víčky.
Víc hraje si, kdo topornými slovy
líčí hněv Téreův a hody Thyestovy
a z Daidala a Polyféma
vyrábí nabubřelé téma.
Jen hlupák, Flaccu, vyčte mi,
že moje Múza lítá při zemi.
A že ctí všichni tamto nóbl umění?
Možná, však epigramy chtějí na čtení!
(IV, 49)

Martialis bystře postihl obecný jev, který se týká i jiných epoch. Ať už umění v typických či nejextrémnějších projevech degeneruje k epigonství a prakticky všechny nudí, jak se dělo v této epoše starého Říma a nebo se snaží šokovat za každou cenu a prakticky všechny odpuzuje, čehož jsme zhusta svědky dnes, kdy jsou realismus, vkus a normální vidění takřka neslušná slova a vandalismu se říká protest a abnormalitě hledání výrazu, jsou tyto projevy úpadku na základě jakýchsi společenských zákonitostí prakticky všemi neochvějně uznávány jako norma. Nevidět "císařovy nové šaty" je považováno za vrchol nekulturnosti; "dítě", které tak učiní, je rozhořčeně vykázáno ze slušné společnosti, kde jsou ovšem prakticky všichni na tom podobně jako ono dítě, ale stydí se přiznat.

Po Domitianově zavraždění v r. 96 se stal císařem senátor [?] Nerva. Zakladatel dynastie Antoninovců okamžitě změnil poměry, respektoval senát a v Římě brzy zavládla atmosféra jako za dvou prvních Flaviovců. Martialis samozřejmě - tentokrát však oprávněně a zřejmě i upřímně - chválí:

Císaři, ctíš a hájíš právo ve všem všudy -
jak Numa kdysi. Ale ten byl chudý.
Těžká věc - s bohatstvím a mocí, na mou věru,
neztratit ani špetku charakteru.
Tebe by milovali Pompeius i Caesar, muži ctění,
a Crassus by ti daroval své jmění.
Ba i sám přísný Cato bujaře
by volil císaře!
(XI, 5)

Přesto a nebo právě proto, že se Martialis nyní nerozpakoval Domitiana tupit, zůstal střízlivý Nerva vůči němu chladný. Zřejmě také došlo ke zhoršení Martialových poměrů a to mohlo být důvodem jeho návratu do místa rodiště.

Návrat do Hispánie

Po krátké vládě Nervově nastoupil jeho adoptivní syn Traianus, poctivý vladař, dobrý organizátor a schopný vojevůdce. I on se dočkal Martialovy chvály ve verších. Okolo roku 99 byl stárnoucí Martialis rozhodnut vrátit se do Hispánie. V Římě jej nic nedrželo, leda to, že  - ač měl vlastní dům, statek na venkově a zcela určitě netrpěl hladem - neměl peníze na cestu. Živobytí ve velkoměstě bylo drahé a možnosti vydělat velké peníze se vzdal už tehdy, když opustil advokátskou dráhu. Cesta literáta nebyla zasypávána zlatem: starověk neznal taxy autorského honoráře ani autorské právo. Rukopis předali autoři některému z knihkupců či nakladatelů, kteří s takto nabytým dílem nakládali jako s každým jiným zbožím. Postarali se o jeho rozmnožení, reklamu a prodej a výtěžek pokládali za plod své vlastní práce. Pochopitelně mohl být autor nakladatelem sám sobě a někteří to i dělali, předpokládalo to ovšem mít kapitál aspoň na zaplacení opisovačům. Většinou však literátům z povolání nezbylo, než aby se těšili ze své popularity, snili o Maecenatech, žili z klientských služeb a byli spokojeni s dary, jejichž míru určovali patroni, obdivovatelé a objednavatelé. Naštěstí měl Martialis kromě nich i přátele a díky penězům Plinia Mladšího se mohl vydat na cestu.

Že prý i Británii dobyly mé rýmy,
Co z toho? Váček sotva naplní mi.
Ach, kolik nesmrtelných básní vypotil bych ještě,
do trouby Múz bych zadul, štěstím třeště,
jen kdyby dobří bozi, které ctíme,
vrátili nám všem Augusta a Maecenata, Říme!
(XI, 3)

"Když odcházel z Říma, opatřil jsem ho na cestu penězi, dal jsem mu je z přátelství a také za veršíky, jež na mne složil. Bývalo za našich předků zvykem vyznamenávat poctami nebo penězi lidi, kteří psali o slávě jednotlivců nebo měst; za našich časů, žel, vyšel tento zvyk mezi prvními z módy, stejně jako i jiné krásné a šlechetné činy. Neboť od té doby, co jsme přestali konat skutky hodné chvály, pokládáme také chválu za něco nevhodného.", píše Plinius Mladší v Dopisech.

Kolem r. 100 byl básník zpátky v Hispánii. Zpočátku byl velice šťasten. Přízeň osudu nekončila Pliniovou štědrostí, v rodné Bilbilis se mu uskutečnil sen všech básníků od dob Horatiových: bohatá přítelkyně Marcella mu z obdivu k jeho talentu věnovala krásný statek. Martialis mohl žít podle svých představ - byl pánem svého času, svých myšlenek a svého živobytí. Nadšeně píše o klidu, sedlačení, nerušeném spánku, o krbu ve venkovském domě. Poklidné období však netrvalo dlouho, ukázalo se, že onen nikdy nezapomenutý obraz idylicky prosluněné Hispánie a dávných přátel byl dlouhou odloučeností zbarven do ošidné růžovosti. Martialis žil až příliš dlouho v odlišném prostředí a odlišným životem, než aby se mohl plně přizpůsobit provinčním poměrům - jeho duše, zklidněná venkovem, začala být poznenáhlu znepokojována steskem po mnohotvárném a literárních a společenských podnětů plném životě, který lze vést jen ve městě měst a Martialis si uvědomil, že bez Říma může možná žít, ale nikoliv tvořit. Jak sám udával, chyběli mu četní posluchači, které měl v metropoli, vybranost vkusu, duchaplnost námětů, knihovny, divadla, schůzky a hnětly ho maloměstské klepy, uštěpačnost a závist.

XII. kniha epigramů, Martialova smrt

V roce 101 - 102 vyšla XII. kniha epigramů. Takřka po tříleté odmlce poslal Martialis do Říma knížku, která vznikla během několika dní. Ač sám chtěl napsat "knížku hispánskou, nikoliv jen hispánského původu", její epigramy jsou z velké části vzpomínkami na Řím. Byl to poslední Martialův pozdrav čtenářům v Římě, on sám se už nedozvěděl, jaký jeho verše měly ohlas: přibližně v době, kdy je Řím četl, Martialis zemřel, aniž znovu navštívil město, které bylo inspirátorem i adresátem jeho tvorby. Zemřel další římský básník: pyšná metropole se však dosud cítí plná síly a netuší, že se jednou bude hojně užívat termínu "dědictví Říma", jehož živou a inspirující součásti je i Martialova poezie.

"Doslýchám se, že zemřel Valerius Martialis a skličuje mě to. Byl to nadaný člověk, bystrý a prudký, jeho verše měly pořádný říz a byly šťavnaté, avšak neméně ryzí.", komentoval smutně Plinius ve svých Dopisech Martialův skon.

Čtenáři, ty jsi jediné mé jmění,
dal mi tě Řím - a lepšího nic není.
Až Léthé do tmy odplaví mé kosti,
mé lepší já dík tobě vejde do věčnosti.
(X, 2)

Význam Martialova díla

Jak bylo řečeno, Martialis dodnes náleží k největším světovým epigramatikům. Stal se vzorem mnoha moderním básníkům - u nás jej napodobil hlavně Čelakovský, který přeložil přes stovku jeho epigramů a K. H. Borovský.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Bořivoj Borecký a kolektiv - Antická kultura
Marcus Valerius Martialis – Posměšky a jízlivosti
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Jean Noel Robert – Řím
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury