Martialis (41 - po r. 100)

Martialův život před příchodem do hlavního města

Příchod do Říma

I rok 65 přinesl neštěstí. Spiknutí proti Neronovi, v jehož čele stál Gaius Calpurnius Piso, bylo prozrazeno dříve, než stačilo vypuknout. Následovalo Neronovo běsnění, stupňované strachem, vyšetřování, při němž vycházejí najevo jména dalších a dalších spiklenců, ať už skutečných, či domnělých a pak popravy, sebevraždy, vyhnanství, konfiskace majetku. Mezi oběťmi byl i někdejší Neronův vychovatel Seneca a básník Lucanus, kteří byli nuceni dobrovolně odejít ze života. Martialis toto vše jistě citlivě vnímal a až nebude Nero mezi živými, vyjádří ve verších odpor k jeho krutovládě a obdiv k Lucanovu nadání, či úctu ke Quintovi Ovidiovi, který doprovázel na Korsiku svého přítele Caesonia Maxima, odsouzeného k vyhnanství pro přátelství se Senecou.

Ani z této doby nemáme o Martialovi příliš zpráv. Lze se jen domýšlet, že po pádu Pisonů a Seneců patrně řešil otázku, co dál po smrti těch, kteří ho nedávno laskavě přijali mezi sebe, usnadnili mu první kroky v Římě, poskytli mu hmotné zabezpečení a možnosti pro rozvoj ducha. Nejprve to zkusil jako advokát, což se mu nedařilo ani nelíbilo. Svými drobnými básněmi si získal množství bohatých příznivců, kteří jej podporovali, takže mohl opustit advokacii. Stal se jejich klientem [?]. Tak mohl žít skromně, bez jakéhokoli zaměstnání a věnovat se jen literatuře. Dráha klienta byla zcela běžný způsob obživy, pro literáta bez jistého zaměstnání dokonce jediný.

Služby, jež musí plnit zbrusu nový klient v domě,
ty, Fabiane, žádáš taky po mně?
Máš se snad za pámbíčka,
že musím po ránu dřív, než si protřu víčka,
utíkat vzdát ti hold a první mezi všemi,
za tvými nosítky se brodit kalužemi,
namísto večeře ti v lázních dělat společnost -
no, nechceš toho víc než dost?
Sloužím ti třicet let - jsou dávno v tahu
a mám být pořád novic v našem vztahu?
Nedal's mi Fabiane, ani tógu usmolenou;
snad už mám právo vzít si dovolenou!
(III, 36)

Liber spectaculorum r. 80

Xenia a Apophoreta r. 84 nebo 85, I. a II. kniha epigramů

Brzy na to následovala I. a II. kniha epigramů. Epigram byl původně cosi, co bývalo psáno na něčem, tedy nápis a býval to nápis na náhrobku, stejně jako na daru určeném bohům nebo na veřejné budově. Také Martialis uměl napsat vroucí a strhující náhrobní nápis a napsal řadu vtipných epigramů, sloužících jako jakési vizitky k darům, jež si přátelé posílají nebo které si odnášejí jako výslužku z hostiny. I zde (a totéž platí pro jeho zbývající tvorbu) jsou ještě příležitostné epigramy, ale již převažují krátké, vtipné básně s překvapující pointou: zlomyslné portréty, pikantní anekdoty, duchaplné průpovídky, výlevy radosti nebo špatné nálady, drobné potyčky s protivníky, vtipné sentence - čili to, co si pod názvem epigram představujeme dnes a co z něj udělal právě Martialis a jehož je klasikem v našem smyslu.

Z hlediska antické literární teorie nebyl Martialis satirik. Nepsal totiž jako jeho předchůdci - břitký a uspěchaný Lucilius (patrně 180 př. n. l. -  102 nebo 101 př. n. l.), úsměvný a konverzační Horatius, ani jako jeho současníci - temný a přísný Persius a patetický a pochmurný Iuvenalis. Originální a realistický umělec stříbrného období Martialis byl tvůrcem literární formy epigramu a dodnes patří k jednomu z největších světových epigramatiků. Epigram pěstovalo za stříbrného období několik bezvýznamných básníků, Martialis byl jeho mistrem.

Už první verše, které publikoval, ukazují, že byl mistrem příležitostné básně, a že byl schopen tradiční a univerzální útvar epigramu naplnit různorodým obsahem - pryč byl mýtus s a herojská sláva, v jeho epigramech, hovořících řečí římské ulice, pulsoval všední život velkoměsta. Látkou mu byl římský život v celé své šíři - každodenní běžné příběhy, klepy, anekdoty. Jeho epigramy byly vážné i nevážné, hravé i dravé, klientské, reflexívní, erotické. Zněl v nich jeho duchaplný, veselý, dobromyslný, laskavý, posměšný, ironický, sarkastický i cynický smích. Převážnou část díla tvoří epigramy výsměšné, při vší posměvačnosti však dobromyslné. Básník v nich předvedl nepřebernou galerii postav, pro jejichž slabosti a neřesti měl vyvinutý bystrozrak. Před čtenářem tak defilují patroni, klienti, nevzdělaní zbohatlíci, příživníci, patolízalové, neodbytní lidé, mluvkové, lidé, kteří všechno vědí a všemu rozumí, lidé hledající nějaké dědictví, traviči, nevěrní mužové a ženy, lehké ženy, ženy, které by rády zastavily čas umělými prostředky, opilci, šviháci, různí obchodníci, šarlatánští lékaři, neúspěšní amatérští básníci, věřitelé, dlužníci a další. Na těchto typech (nikdy nejmenoval skutečnou osobu) zesměšňoval charakteristické vady své doby: lakotu, rozbujelé literární diletantství, honbu za dědictvím, přepych a hýřivost, přetvářku, domýšlivost, sexuální výstřednosti apod. Byl mistrem v odhalování a tepání osobních nedostatků v oblasti soukromého života, byl nadán bystrým postřehem, pozorovatelským talentem, schopností postihovat sebemenší komické podrobnosti pro účinný vtip - to vše spolu s bohatými životními zkušenostmi a dobrou znalostí společnosti mu umožnilo ve vtipných a vybroušených verších vykreslit obraz současného římského života - hlavně jeho stinných stránek. Umělecky patřil Martialis mezi klasiky: piloval své výtvory pečlivě, ale tak, že zůstaly přirozené, živé, slohově prosté a pádné.

Jenom je nutno přehlížet ponížené lichocení císaři a jiným velkým pánům - klienti byli skrytí žebráci, kteří smýčili prahy mocných a neměli jiné volby. Martialis byl téměř fraškář z povolání, který dělal své vtipy, aby mu vznešené kruhy s Veličenstvem v čele uštědřily dobrodějný výbuch smíchu. Ve svých dílech se často vracel k popisování života chudého básníka, který je živ z milodarů boháčů a závisí na svých patronech, mezi nimiž jsou lidé nadutí, skoupí a nelítostní. Nešetřil ale ani klienty, kteří čekali na milodary od svých příznivců.

Jeho pronikavé epigramy jsou živým svědectvím své doby. Chybí jim pravé satirické rozhořčení, které tolik čiší z Iuvenalových satir (ten ovšem své básně vydal až za milostivějších panovníků) - ale i Martialis svým smíchem protestoval a táhl s ním do boje s nespravedlností, falší a hloupostí. Jeho epigram je drsný, plebejský, programově antihrdinský, karnevalově nevázaný. Vyrostl z živné půdy římské jízlivosti a uštěpačnosti, byl kořeněn věky: kultivován Plautovou zemitou bystrostí, Luciliovou prudkostí, Catullovou vášní.

Gemellus se chystá s jednou na ženění.
Naléhá a touží, dar jí často zašle.
Ona je tak krásná? Co vás nemá! Není!
Co má tedy na ní?
Ona plíce kašle.
(I, 10)

Tak vám vedu při.
Nejde o vraždu, či o násilí, nejde o travičství.
O kozy jde tři.
Soused mi je vzal a sudí žádá,
aby důkazem se rozhodla ta váda.
Obhájce můj tedy začal datem,
jak jsme bojovali s Mithradatem,
o cannenské řeži zmínku činí,
jak nás zrazovali Punové či jiní,
hřmí a bouří o Mariích,
o Sullech a o Muciích,
hřmí a bouří, rukou hrozí...
Kéž by přešel na ty kozy!
(VI, 19)

Po krátké vládě Titově nastoupil Domitianus - schopný a svědomitý panovník a správce říše, ale malicherný, samolibý, rozmařilý, podezřívavý, krutý, obklopující se špatnými rádci a dokonalou sítí udavačů. Martialis však velebil každý počin tohoto císaře. Způsobem naprosto obvyklým usiloval o vládcovu přízeň, která mu z různých důvodů mohla být prospěšná a stejně tak později velebil Nervu a Traiana. V tom se nelišil od jiných současných literátů, z nichž nejeden byl jeho přítelem. Nelze se divit - podkuřování bohatým a mocným se pokládalo za věc běžnou a samozřejmou, zvláště, šlo-li o samotného císaře. Stejně tak se nepokládalo za nečestné o dotyčné osobě po její smrti mluvit jinak. Ostatně klientská literatura je živa z gratulací, soustrastí a oslavných řečí na objednávku. Martialis měl v paměti Titovu přízeň a mohl doufat, že Domitianus by mohl svého bratra v tomto ohledu překonat. Nový císař se však omezil jen na to, že potvrdil Martialovi ius trium liberorum, obdařil jej vojenským tribunátem honoris causa, což s sebou neslo povýšení do jezdeckého stavu [?] (a po vydání zákona o sedadlech v divadlech i právo sedět na vyhrazených místech) a dovolil mu čerpat vodu pro jeho dům z veřejného vodovodu.

Kdyby mne Jupiter i císař zvali v stejnou dobu,
na jejich hostinu ať přijdu pro ozdobu,
nebeské posly odbyl bych jen krátce:
"Ať jiné hosty pozve Hromovládce,
že se mu klaním! Na mou věru -
dám přednost pozemskému Jupiteru!"
(IX, 91)

Podobně jako kdysi Nero, i Domitianus hledal přízeň u římského obyvatelstva, jehož přízeň si vykupoval dary a pořádáním velkých her. Divákům nabízel nejen tradiční římské hry, ale protože hluboce obdivoval řeckou kulturu, zavedl po vzoru olympijských her agon Capitolinus, Kapitolský závod, jehož součástí vedle sportovních a jezdeckých soutěží byla i soutěž řečníků a básníků. Porotě předsedal sám císař a vítěz si odnášel dubový věnec. Martialis, ač někteří jeho kolegové o vítězství velice usilovali a neúspěch nesli velmi těžce, se těchto soutěží neúčastnil, ani nepředčítal veřejně svá díla: uznání a ocenění hledal u soukromníků (ač jeho ctižádost směřovala i k císaři) a jeho touha po umělecké komunikaci se realizovala v literárních klubech, kam ho kdysi uvedli již Senecové a Pisonové a ve stycích s jednotlivými autory.

V pestré společnosti literárních kroužků, kde se předčítala a posuzovala díla i tvořily literární teorie, kde se kritizovalo, debatovalo, mluvilo duchaplně, či jen tak, našel Martialis také své krajany z Hispánie - všestranného básníka historika a veselého společníka Cania Rufa z Gades (dn Cádiz), stoického filozofa Deciana z Emerity (dn. Mérida), kterému věnoval II. knihu epigramů, rétora Quintiliana, k němuž choval obdiv a úctu. Za největšího básníka své doby pokládal Martialis Silia Italica, ctil v něm druhého Vergilia a jemu a Pliniovi Mladšímu (kterého obdivoval pro jeho výmluvnost, učenost a píli) posílal na posouzení své verše.

S epikem a příležitostným lyrikem Statiem pojil Martiala vztah oboustranné lhostejnosti - zdá se, že důvody nebyly jen čistě literární: až příliš často se setkávali v týchž domech, objekty jejich zájmu, cíle a osudy byly až příliš shodné, než aby v sobě brzy nezačali vidět rivaly, tím spíše, že vtipný Martialis získával za poezii více obliby a méně vtipný, nicméně jako básník stejně obratný Statius více odměny.

Překvapivě málo se objevuje v Martialových verších jméno satirika Iuvenala (ten svou roztrpčenou kritiku uveřejnil až v době, kdy se Martialův život chýlil ke konci), avšak zdá se, že právě on a Plinius byli jeho důvěrní a věrní přátelé.

III. kniha epigramů

Proč zase prchám na svůj statek za Řím,
kde čas jen utloukám a mařím?
Že se ptáš, Sparse! K odpočinku ani k přemýšlení
už dávno v Římě pro chudáka místo není.
Křik trhovců i tlukot kovotepce
mi ve dne v noci zvoní v lebce.
Budí mně hluk a smích - a celý Řím
čučí mi do postele... Škoda slov!
Když se chci vyspat, jedu na venkov.
(XII, 57)

Další knihy epigramů

Čti život sám a nechtěj míru jinou.
Kentaury, Gorgony a Harpyje tu nenajdeš -
mé verše čpí jen pravou člověčinou.
(X, 4)

Básník nejsi veliký,
Gaurus často praví,
píšu prý jen veršíky,
jejichž stručnost baví.
Snad. Ty v knihách dvanácti
hlásáš děje v Tróje.
Proto ale nepředčí
nadání tvé moje.
Pravda, dělám figurky,
ale živé, brachu.
A ty plácáš giganty
z bláta, z jílu, z prachu.
(IX, 50)

Jen hlupák, Flaccu, říká epigramům hříčky
a přezírá je s přivřenými víčky.
Víc hraje si, kdo topornými slovy
líčí hněv Téreův a hody Thyestovy
a z Daidala a Polyféma
vyrábí nabubřelé téma.
Jen hlupák, Flaccu, vyčte mi,
že moje Múza lítá při zemi.
A že ctí všichni tamto nóbl umění?
Možná, však epigramy chtějí na čtení!
(IV, 49)

Martialis bystře postihl obecný jev, který se týká i jiných epoch. Ať už umění v typických či nejextrémnějších projevech degeneruje k epigonství a prakticky všechny nudí, jak se dělo v této epoše starého Říma a nebo se snaží šokovat za každou cenu a prakticky všechny odpuzuje, čehož jsme zhusta svědky dnes, kdy jsou realismus, vkus a normální vidění takřka neslušná slova a vandalismu se říká protest a abnormalitě hledání výrazu, jsou tyto projevy úpadku na základě jakýchsi společenských zákonitostí prakticky všemi neochvějně uznávány jako norma. Nevidět "císařovy nové šaty" je považováno za vrchol nekulturnosti; "dítě", které tak učiní, je rozhořčeně vykázáno ze slušné společnosti, kde jsou ovšem prakticky všichni na tom podobně jako ono dítě, ale stydí se přiznat.

Po Domitianově zavraždění v r. 96 se stal císařem senátor [?] Nerva. Zakladatel dynastie Antoninovců okamžitě změnil poměry, respektoval senát a v Římě brzy zavládla atmosféra jako za dvou prvních Flaviovců. Martialis samozřejmě - tentokrát však oprávněně a zřejmě i upřímně - chválí:

Císaři, ctíš a hájíš právo ve všem všudy -
jak Numa kdysi. Ale ten byl chudý.
Těžká věc - s bohatstvím a mocí, na mou věru,
neztratit ani špetku charakteru.
Tebe by milovali Pompeius i Caesar, muži ctění,
a Crassus by ti daroval své jmění.
Ba i sám přísný Cato bujaře
by volil císaře!
(XI, 5)

Přesto a nebo právě proto, že se Martialis nyní nerozpakoval Domitiana tupit, zůstal střízlivý Nerva vůči němu chladný. Zřejmě také došlo ke zhoršení Martialových poměrů a to mohlo být důvodem jeho návratu do místa rodiště.

Návrat do Hispánie

Že prý i Británii dobyly mé rýmy,
Co z toho? Váček sotva naplní mi.
Ach, kolik nesmrtelných básní vypotil bych ještě,
do trouby Múz bych zadul, štěstím třeště,
jen kdyby dobří bozi, které ctíme,
vrátili nám všem Augusta a Maecenata, Říme!
(XI, 3)

"Když odcházel z Říma, opatřil jsem ho na cestu penězi, dal jsem mu je z přátelství a také za veršíky, jež na mne složil. Bývalo za našich předků zvykem vyznamenávat poctami nebo penězi lidi, kteří psali o slávě jednotlivců nebo měst; za našich časů, žel, vyšel tento zvyk mezi prvními z módy, stejně jako i jiné krásné a šlechetné činy. Neboť od té doby, co jsme přestali konat skutky hodné chvály, pokládáme také chválu za něco nevhodného.", píše Plinius Mladší v Dopisech.

Kolem r. 100 byl básník zpátky v Hispánii. Zpočátku byl velice šťasten. Přízeň osudu nekončila Pliniovou štědrostí, v rodné Bilbilis se mu uskutečnil sen všech básníků od dob Horatiových: bohatá přítelkyně Marcella mu z obdivu k jeho talentu věnovala krásný statek. Martialis mohl žít podle svých představ - byl pánem svého času, svých myšlenek a svého živobytí. Nadšeně píše o klidu, sedlačení, nerušeném spánku, o krbu ve venkovském domě. Poklidné období však netrvalo dlouho, ukázalo se, že onen nikdy nezapomenutý obraz idylicky prosluněné Hispánie a dávných přátel byl dlouhou odloučeností zbarven do ošidné růžovosti. Martialis žil až příliš dlouho v odlišném prostředí a odlišným životem, než aby se mohl plně přizpůsobit provinčním poměrům - jeho duše, zklidněná venkovem, začala být poznenáhlu znepokojována steskem po mnohotvárném a literárních a společenských podnětů plném životě, který lze vést jen ve městě měst a Martialis si uvědomil, že bez Říma může možná žít, ale nikoliv tvořit. Jak sám udával, chyběli mu četní posluchači, které měl v metropoli, vybranost vkusu, duchaplnost námětů, knihovny, divadla, schůzky a hnětly ho maloměstské klepy, uštěpačnost a závist.

XII. kniha epigramů, Martialova smrt

"Doslýchám se, že zemřel Valerius Martialis a skličuje mě to. Byl to nadaný člověk, bystrý a prudký, jeho verše měly pořádný říz a byly šťavnaté, avšak neméně ryzí.", komentoval smutně Plinius ve svých Dopisech Martialův skon.

Čtenáři, ty jsi jediné mé jmění,
dal mi tě Řím - a lepšího nic není.
Až Léthé do tmy odplaví mé kosti,
mé lepší já dík tobě vejde do věčnosti.
(X, 2)

Význam Martialova díla

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Bořivoj Borecký a kolektiv - Antická kultura
Marcus Valerius Martialis – Posměšky a jízlivosti
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Jean Noel Robert – Řím
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury