Lucanus (39 - 65)

Marcus Annaeus Lucanus byl synovec filozofa Senecy a stejně jako on pocházel z hispánské Corduby (dn. Cordoba). Vzdělání se mu dostalo v Římě. Spolu s Persiem studoval u Senecova propuštěnce Annaea Cornuta, stoika a významného učitele filozofie. Lucanus se přiklonil ke stoicismu a vynikal výmluvností, oslňoval deklamacemi latinskými i řeckými, již od raného mládí básnil. Roku 57 se odebral do Athén za vzděláním. Ale Nero jej roku 60 povolal do Říma, přijal ho do své družiny a zahrnoval přízní. Lucanus na sebe totiž upozornil na hrách, které Nero uspořádal r. 60 při příležitosti zahájení druhého pětiletí své vlády. Zde přednesl vlastní báseň Chvála na Nerona (Laudes in Neronem) a dostal se tak do kroužku vládcových přátel.

Ale protože se Lucanus i Nero považovali za největší básníky své epochy, brzy mezi nimi vznikla řevnivost. Lucana hluboce ranilo, když císař opustil sál při jeho recitaci a odešel na zasedání senátu [?]. Nero byl zmítán závistí, kdykoli slyšel o nějaké nové Lucanově básni – a Lucanus tvořil mnoho a rychle. Říkalo se také, že císař zakázal Lucanovi veškerá veřejná vystoupení, to by Lucanovu nevoli vůči císaři jen zvýšilo. To vše přivedlo básníka k republikánskému smýšlení a k účasti na Pisonově spiknutí proti Neronovi. Ve své nenávisti se ani nesnažil své postoje skrývat na veřejnosti. Když bylo spiknutí r. 65 prozrazeno, zachoval se nemužně, vyzradil některé spoluspiklence, dokonce prý udal i svou matku. Přesto ho Nero přinutil, aby se sám usmrtil. Básník si přeřezal žíly, zemřel ve stáří 26 let.

Epika stříbrného období

Pharsalia

Celek, který měla uzavřít Caesarova smrt, je přerušen uprostřed desáté knihy. První tři knihy byly uvedeny ještě za básníkova života, ostatek až po jeho smrti. První tři knihy vznikly ještě za doby Neronovy přízně, Nero je v 1. knize veleben. Původně se Lucanus v odporu k občanské válce stavěl odmítavě k Pompeiovi i k Caesarovi. Později však pojal občanskou válku v republikánském duchu a chtěl učinit Pompeia hrdinou a mylně jej vylíčil jako zastánce republikánské svobody, po jeho smrti Catona, kdežto Caesara snižoval. To vedlo k hrubému porušování historické pravdy a myšlenkovou nejednotou umělecky báseň velmi utrpěla.

Pharsalia je báseň pesimismu a nevraživé rezignace, z kruhu vznešených Římanů poslední velký, toužebný výkřik po časech republiky a po slavném panství senátu, oslavuje se tu - klamně - Pompeius a Cato. Lucanus odsuzoval občanskou válku a nazýval ji zločinem. Caesar byl vylíčen jako krutý a krvežíznivý člověk, zřejmě tak, aby připomínal Nerona. Pompeius, který byl v prvních knihách odsuzován, byl na konci básně vylíčen jako ztělesněná šlechetnost - po tragickém boji a konci se jeho vznešená duše snáší z hvězd na příští Caesarovy vrahy - Bruta a Cassia, aby v jejich duších dýchala. Cato je pak podle Lucana hoden toho, aby na jeho počest byly stavěny oltáře.

Jako epik vstoupil Lucanus vědomě do závodu s Vergiliem. Za látku básně si zvolil nedávnou historii a z dějů vyloučil zasahování bohů. Náhradou za ně mu byl ovšem Osud, chápaný stoicky a v duchu své doby vycházel potřebě nadpřirozeného živlu tím, že s oblibou líčil předzvěsti, sny, věštby, vidění a čarování.

Také jinak neslo Lucanovo díly znaky své doby, chtivé dráždidel a senzace. Obsahuje rozsáhlé lyrické popisy a líčení, odbočky čerpané z různých naukových oborů, pádné sentence a hlavně velmi hojné a rozsáhlé řeči, plné rétoriky a patosu. Lucanus vůbec usiloval o co nejdrastičtější působení na čtenářův cit, chtěl v něm budit hrůzu, dráždit jeho otupělé nervy naturalistickými popisy vražd a jiných násilných scén - zde je básník ovlivněn Senecovými tragédiemi. Od Vergilia se také lišil tím, že byl méně objektivní. Často přerušoval tok své básně apostrofami, jež prozrazují jeho vášnivou osobnost. Jeho sloh byl poněkud dýchavičný a neurovnaný, verš celkem pečlivý, ale dost tvrdý.

Lucanův význam

Lucanus chtěl svou Pharsalií zatlačit Aeneis jako národní epos. To se mu nezdařilo. Jeho nová epická technika byla už za jeho doby odsuzována (např. Petroniem) a neujala se, pozdější epikové zas užívali nebeského aparátu. Ale Pharsalia byla velmi hojně čtena a těšila se velké oblibě ve středověku i v novověku. Nadšení pro ni se projevovalo nejen u románských národů milujících rétoriku a patos (např. Dante), nýbrž i u Goetha. Pro svou působivou nenávist vůči absolutismu byla obdivována na počátku novověku za boje proti monarchii. Lucanova slova "Meče jsou dány proto, aby nikdo nebyl otrokem" měla francouzská revoluční garda vyryta na šavlích. U románských národů je Lucanus oblíben dodnes.