Livius (59 př. n. l.  - 17 n. l.)

Liviův původ, jeho vzdělání

Od založení města

Jeho životním dílem byly rozsáhlé dějiny římského národa, které mají název Od založení města (Ab Urbe condita libri). Na svém díle začal pracovat nedlouho po Augustově vítězství u Actia, nejspíš mezi roky 27 - 25 př. n. l. a pracoval na nich až do smrti. Zdá se, že by byl svůj výklad dovedl až do smrti Augustovy r. 14, ale nebylo mu to již dopřáno. Livius byl poslední římský historik, který se pokusil vyložit v rozsáhlém záběru římské dějiny od jejich mytologických počátků až do současnosti. Toto nové vylíčení dějin, vyhovující potřebám doby, vzniklo možná na Augustův podnět. Vytvořil obrovské dílo, pantheon římských hrdinů - 142 knih, v kterých vyložil římské dějiny od založení Říma až do roku 9, do smrti Tiberiova bratra Drusa. Klid, nastalý po občanských válkách zánikem politických stran, jeho provinciální původ, nedostatek rodové tradice i život vedený v závětří politických sporů, to vše Liviovi dovolilo, aby se na soupeření stran v minulosti díval s větším klidem, nežli to dovedli jeho předchůdci, žijící uprostřed vřavy zápasu, a aby o římské minulosti vytvořil obraz sice idealizovaný, ale právě proto Římanům tak drahý, že se jim stal přímo kanonickým vylíčením jejich dějin.

Nejprve na své dějiny upozornil tak, že hotové části veřejně předčítal a zřejmě tak činil i později. Vydával je po částech, snažíc se, jak ukazují předmluvy v zachované části díla, aby v pěti, deseti, patnácti knihách podal větší uzavřený celek. Potom však, jak se zdá, od určitého schématu ustoupil. Pozdější opisovači rozdělili jeho dílo víceméně mechanicky na oddíly po deseti knihách (dekády) a podle tohoto dělení se část díla zachovala - je to dekáda první (knihy 1 - 10), třetí, čtvrtá a polovina páté (knihy 21 - 45). Obsah ostatních knih je znám ze stručných výkladů pozdějších autorů, z výtahů a přehledu obsahu (epitomae nebo periochae) jednotlivých knih. Tyto obsahy existují od všech knih kromě 136. a 137. knihy.

V první knize (události od nejstarších dob po rok 293 př. n. l.) vypráví Livius po krásné předmluvě o počátcích Říma, o době královské a o zřízení republiky. V dalších knihách první dekády předvádí události až do třetí samnitské války. Zachované knihy třetí až páté dekády, v nichž se vykládá o událostech let 218 - 168 př. n. l., obsahují hlavně vylíčení druhé punské války a zápasy Římanů s Makedonií až po vítězství Aemilia Paula u Pydny a jeho triumfu r. 167 př. n. l. Z nezachovalých částí díla máme některé zlomky, mezi nimi i zlomek, v němž se vypráví o Ciceronově smrti a poučují nás o nich také spisy pozdějších řeckých a římských autorů, kteří z Livia čerpali a zachovalé obsahy.

Národní a morální obsah díla

Moralizování není u něj jen plněním požadavku antické teorie, aby dějepisné dílo chválilo a hanělo, nýbrž vyplývá z mravní povahy autorovy a jeho zbožnosti. Livius se domníval, že dějiny mohou pomoci napravit mravy. Viděl v nich soubor dobrých a špatných příkladů, které ukazují, co je nutno napodobovat a čeho je nutné se vystříhat - takovým varovným mementem byly třeba občanské války z konce republiky, které vedly k dočasnému úpadku říše. Z minulosti může zkažená přítomnost čerpat poučení, neboť její příklady nabádají i varují. K dílu jej tedy pohnul patriotismus a mravní účel. Tak se, třeba nechtěně, ztotožnil s reformním Augustovým úsilím, uznávaje také výhody míru jím nastoleným. Lze tedy pochopit, proč byl Augustovi přes své republikánství sympatický.

Livius byl prodchnut hlubokou úctou k starým Římanům a chtěl ji vštípit i svým čtenářům. Vycházel z přesvědčení, že velikost Říma je dílem velkých mravních vlastností starých Římanů, jejich lásky ke svobodě, statečnosti, obětavosti, skromnosti, kázně, bezvýhradné oddanosti státnímu celku, vojenské zdatnosti, tvrdé disciplíny, nezlomné energie, pohrdání bohatstvím a úcty k bohům a k zákonům. Proto také s takovým zaujetím líčil pověsti o velkých mužích římských dějin, kteří bez zaváhání obětovali své životy pro velikost a svobodu vlasti. Rozhodně odmítal mínění, že rozmachu římské moci přálo také štěstí. Byl přesvědčen, že římský národ byl vzorem všech ctností, a že se mu žádný národ na světě nevyrovná, byl hrdý na politickou převahu Římanů nad ostatními národy. Řím je věčný a má civilizační poslání a k tomuto poslání je třeba národ vychovat příklady z dějin. Návratem k mravům předků může Řím opět nabýt své fyzické a mravní zdatnosti a pokud bude dbát o vnitřní mír a občanskou svornost, bude nepřemožitelný.

Styl Liviovy historické práce

Ke svému dílu přistoupil bez jakékoli historické přípravy. Nechápal historii jako disciplínu, která má zjišťovat pravdu a podle toho také pracoval. Neusiloval o filozofii dějin jako Sallustius, nebyl badatel, nebyl politik, nebyl voják. Byl velký spisovatel a učitel národa. To neznamená, že je jeho práce úplně bezcenná - hodnota jeho zpráv však závisí na kvalitě pramenů, z nichž čerpal a jichž neuměl dost kriticky užívat. Nezkoumal dějiny, ale vykládal je a jeho dílo nevynikalo hloubkou pohledu ani kritickým zpracováním. Vykládal o římských dějinách jen na základě četby starších římských a řeckých historiků, které poznával dost náhodně a jejichž díla vědecky nezkoumal. Přejímal všechny pozdní pověsti a výmysly, jež annalistika doby Sullovy vnesla do římské historie, ač o spolehlivosti annálistů měl pochybnosti a přispěl tak svým dílem, že nesprávný obraz nabyl pevné ustálenosti. Zpravidla se držel jednoho pramene a ten doplňoval a kontroloval jedním nebo několika jinými prameny. Když prameny souhlasily, pokládal to za správné, když se rozcházely, zaznamenal to a nechával na čtenářově vůli, aby si vybral. Rozhodnul-li se pro určitou verzi, vedly ho k tomu důvody vlastenecké nebo umělecké. Původní prameny (zákony, nápisy, listiny aj.), v mnoha případech ještě dosažitelné, většinou nedbal, i když byl na ně upozorněn. Nedovedl rozlišit pověst od historie, neměl ani smysl pro pevnou chronologii, nepoučil se důkladněji (např. prostřednictvím Varronových prací) o římských starožitnostech. Neusiloval o přesné zeměpisné znalosti, dokonce nenavštívil ani ta místa v Itálii, která byla dějištěm významných bitev. Jeho líčení bitev jsou pro neznalost míst, kde se odehrály a pro naprostou neznalost vojenství nepřesná. Podobné nedostatky se projevují při popisu politických záležitostí. Z těchto důvodů zkresloval obraz římského starověku téměř po všech stránkách. Nemohl ovšem chápat ani vývoj římského státního zřízení, rozumět sociálním  bojům v starších stoletích republiky. Přednášel - jak to činili již mladší análisté - představy, čerpané z politických zápasů přítomné doby do doby dávno minulé, v aristokracii a senátu [?] viděl jedinou sílu, která udržuje a zvelebuje stát. Předváděl jen vnější politické dějiny, nedbaje jiných složek politického vývoje. Staré Římany idealizoval a často místo přirozených příčin hledal za událostmi příčiny nadpřirozené. O lidu neměl valné mínění, na dav se díval s nedůvěrou: "Taková je povaha davu: buď poníženě slouží nebo zpupně panuje; nedovede zachovat míru". A právě na konci republiky, jehož byl Livius svědek, se plnou měrou projevovaly tyto záporné vlastnosti římského lidu.

Vlastenecká a morální tendence, idealizace starých Římanů, přenášení přítomných poměrů do minulosti, aristokratické smýšlení a vědecké nedostatky zavinily, že Livius nebyl často objektivní a někdy ho krása nějaké legendy přiměla k tomu, aby jí obětoval historickou pravdu. Sotva zřejmě věřil všem pověstem, které vykládal, ale upoutávaly ho jako umělce. Tomu, co bylo poučné a zajímavé, věnoval více pozornosti než tomu, co bylo historicky důležité, proto u něho zaujímala fantastická vyprávění o hrdinských činech vynikajících Římanů více místa než výklad o zákonech důležitých pro římské politické a sociální zřízení. Přehlížel krutost a proradnost Římanů, nebyl vždy spravedlivý k příslušníkům cizích národů, o kterých se vyjadřoval většinou přezíravě, ani k plebejům. Dopustil se četných nepřesností a historických omylů, a proto je cena jeho díla jako historického pramene značně omezena. Otázka, kterých pramenů v zachovalé části díla užíval, je velmi nesnadná, neboť jsou skoro všechny ztraceny. Jen zhruba lze říci, že se ve výkladu o druhé punské válce řídil Polybiem, a že užíval starších i mladších annálistů, Caesara a jiných.

Bylo by ale nesprávné Livia pro vylíčené nedostatky odsuzovat. Jeho spis není vědecké dílo, ale náleží do krásné literatury. Jen několik antických autorů (Thukydides, Polybios) se povzneslo k vědeckému chápání historie, většinou bylo na historické dílo kladeno měřítko estetické a etické. Tak je nutno Liviův spis hodnotit především jako slovesné dílo. Mohli bychom říci, že se jedná o prózou napsaný národní epos, protějšek Vergiliovy Aeneis. A jako umělecký výtvor je Liviovo dílo vynikající. Rozsáhlost díla a chronologický postup jsou na škodu vnitřní spojitosti, ale v jednotlivých částech se objevují velké přednosti. Livius užíval rovnoměrně rozum, představivost i cit. Stejně jako Catullus a Vergilius byl Severoital, citově založený a srdečný. Projevoval účast v dějích, které vyprávěl, prožíval citová vzrušení svých postav, živými a účinnými slovy a dokonalou formou je dovedl zprostředkovat čtenáři.

V jeho díle jsou nesčetná vyprávění o bitvách, obléháních, poselstvech, politických bouřích aj. Ale autor se nikdy neopakuje, dovede každé vyprávění zabarvit tak, jak věc vyžaduje. To dílu dodává poutavé pestrosti. Děje skládá tak, aby udržoval čtenáře v napětí, s oblibou užívá k dosažení co největší účinnosti dramatické techniky - jako učenlivý žák hellénistických teoretiků dějepisectví i mladších římských annálistů.

Chápal římské dějiny jako dílo vynikajících jedinců a proto věnoval velkou pozornost tomu, aby přesvědčivě osvětlil smýšlení a konání význačných osobností. Činil tak s výstižnými charakteristikami. Jako většina antických historiků i Livius vkládal svým postavám do úst smyšlené řeči. Zpočátku jich užíval zřídka, později však stále častěji. Tyto fiktivní řeči vynikají výtečnou psychologií, dovednou argumentací a skvělým slohem, často jsou sestavené podle všech pravidel rétorického umění. Ve chvílích nebezpečí pronášejí jeho hrdinové předlouhé řeči, jako by zapomínali na to, co se děje kolem nich. Tyto řeči mají u Livia podobnou úlohu jako u dnešního historika všeobecný výklad o situaci, o smýšlení a pohnutkách jednajících osob. Prozrazují také city a smýšlení autorovo. Mimoto dodávají dílu ještě větší živost a rozmanitost. Často se u Livia vyskytují také charakteristiky významných osobností: po stránce stylistické jsou napsány skvěle, jsou však stejně málo individuální jako řeči.

Ze zachované části Liviova díla je umělecky nejcennější vylíčení druhé punské války. Můžeme v něm pozorovat, jak Livius střízlivý Polybiův výklad změnil v poutavou epickou skladbu, plnou dramatického ruchu. V počátečních knihách Liviova díla lze nejednou pozorovat těžkopádnost a neobratnost, později se však sloh zdokonaluje. Livius byl klasicista, ciceronovec a Ciceronovi se vskutku slohově blíží. V jeho mluvě se projevuje míšení prozaického a básnického jazyka, je protkána archaismy, neoterismy (novými slovy) a graecismy. Na Liviův sloh jistě silně působily prameny, kterých užíval. V pozdějších knihách usiluje o větší klasickou čistotu a jednoduchost. Ale ve zvláštnostech jeho slohu se také zrcadlí přirozený vývoj: Livius stojí na rozhraní mezi latinou klasickou a postklasickou, také zvanou stříbrnou.

Liviův význam

Ještě v 5. století bylo jeho dílo známo celé. Později zaniklo, až na zachovalých 35 knih. Ztráta tak velké části díla je bolestná, její příčinou byla především jeho rozsáhlost, kvůli níž bylo brzy nahrazováno stručnějšími obsahy. Liviův vliv je patrný i ve středověku, zejména k jeho konci. I novověcí historikové Livia pečlivě studovali. Četné jímavé příběhy Liviových dějin podněcovaly novověké básníky, zejména francouzské klasiky. I výtvarné umění z něj čerpalo své podněty. Jeho slávu moderní doba podvrátila, přesto zůstává důležitým pramenem. A jako slovesný umělec a ušlechtilý učitel národa je stále plně uznáván. Krásná vyprávění o Horatiích a Curiatiích, o Lucretii, Verginii, Coriolanovi, Camillovi, Curtiovi, Deciovi atd., se stala majetkem světové literatury.