Libanios (kolem 314 - asi 393)

Libaniův původ, vzdělání a kariéra

Studium rétoriky v té době ještě bylo tradičně pokládáno za vyšší vzdělání. Do jisté míry bylo privilegiem mládeže vyšších stavů, i když jeho význam pro praktické využití klesal - utápělo se v neplodných školských deklamacích, přetřásání nejobyčejnějších denních otázek a panegyricích, které oslavovaly, často dosti nejapně, vladaře, místodržitele a jiné významné osobnosti. Hlavní důraz tu nebyl kladen na faktické znalosti, ale na formu mluveného a písemného projevu. Výuka spočívala v přednášení řečnické teorie, ve studiu literárních vzorů a ve skládání cvičných deklamací. Libaniovou povinností, vyplývající z jeho postavení, bylo nejen vést celou tuto výuku, ale přednášet i ukázkové řeči pro své studenty a další posluchače a vystupovat jako slavnostní řečník při různých významných událostech. Libanios byl velice sečtělý a patřil k převládajícímu směru tzv. atticistů, jejichž ideálem bylo napodobování klasických attických autorů.

Náboženské poměry v Libaniově době, jeho pohanství

Vláda Constantinových synů antickým tradicím nepřála, tradiční kultovní úkony jimi byly dokonce hodnoceny jako politicky nebezpečné. A naopak opoziční kruhy pokládaly za statečnost, zatajil-li někdo sochu nějakého zakázaného božstva nebo pokračovalo-li se se někde tajně v zakázaných obřadech. Věrnost tradičnímu náboženství většinou neprýštila z hluboké zbožnosti, nýbrž namnoze šlo jen o projev nesouhlasu s postupující christianizací. Mnohé pohanské obřady, zejména spjaté s věštěním, byly zakazovány především z politických důvodů, takže neudiví Libaniova zpráva, že ještě v posledním roce Constantiovy vlády se sice směl veřejně slavit svátek Bakchův, ale bylo prý přitom záhodno mít se na pozoru při vzájemných rozhovorech.

Libanios bystře hodnotil aspekty Iulianovy náboženské politiky - s uspokojením připomněl, že se křesťané od císaře nedočkali krvavého pronásledování a zároveň s trpkostí poukázal na to, jak obtížné je s nimi bojovat: křesťané, kteří v kterékoli době podlehli mukám, jsou uctíváni jako mučedníci, a ti, kdo se ze strachu formálně zřekli víry, docházeli později u svých souvěrců prominutí své slabosti. O Libaniovi je z mnoha pramenů známo, že že, ač byl věrným stoupencem antických kultů, když se na něj při provádění Iulianova nařízení o obnově starých svatyň, které se předtím částečně staly vlastnictvím soukromníků a byly jimi přeměněny v soukromé domy nebo skladiště, obrátil některý jeho i jen domněle poškozený přítel se žádostí o pomoc, neváhal v jeho zájmu intervenovat.

Ctitelé tradičních kultů, kteří spojovali s Iulianem všechny své naděje, želeli Iulianovy předčasné smrti během tažení proti Peršanům. Libanios po zprávě o Iulianově smrti podle svých slov pomýšlel na sebevraždu. Po jeho smrti nemohl dál věřit ve věčné trvání římského impéria, představě, jež byla trvalou součástí římské politické ideologie už od dob Augustových. Mnohých se zmocnilo neblahé tušení, že s Iulianovou smrtí odzvoní i hodina smrti římské říši. Libanios vyjádřil tuto náladu v jedné řeči: "Jako smrt Hektorova oznamuje konec Tróje, tak smrt Iulianova předpovídá zánik Říma."

V letech 371 a 372 musel císař Valens zlikvidovat spiknutí zástupce notaria [?] (rychlopisec a kabinetní úředník na císařském dvoře) císařské rady Theodora v Antiochii. Jednalo se nejspíše o spiknutí anticky smýšlejících intelektuálů, protože procesy, konané v zimě 371/372 v Antiochii, postihly především osoby věrné starým řecko-římským kultům, mezi nimi i Iulianova milovaného učitele i přítele Maxima z Efesu. Široká veřejnost ostatně nikdy nenašla bližší vztah k Iulianovým politickým snahám a ty městské kruhy, které s nimi sympatizovaly, zůstaly po roce 363 prakticky bez programu. Tu a tam některý jedinec dokázal prosadit svůj vliv, jinak se ti, kdo setrvali v úřadech, snažili zaštítit loajalitou k novým císařům, ale i oni byli pod různými záminkami postupně ze státní služby vyvazováni. Libanios se bál, jak se sám vyjádřil, davu na ulicích, proto se vyhýbal vnitřnímu městu a měl také strach chodit do prostorných lázní.

Z původně pronásledované náboženské sekty se nakonec stali pronásledovatelé.  Marně se Libanios v roce 390 obracel k císaři Theodosiovi se spisem "K obraně pohanského chrámu". "Jaký prospěch máme z poznání, že záleží jen na slovech a nikoli na činech? V takových otázkách musí člověk přesvědčit a ne vykonávat nátlak. Když nemůže přesvědčit, nýbrž potřebuje nátlak, nedokáže nic, i kdyby v to věřil sám", píše Libanios císaři. Theodosius se tímto ani jiným napomínáním nenechal ovlivnit a roku 391 zakázal  vstup do pohanských chrámů a vykonávání pohanských obětí. V téže době již docházelo na východě říše k plenění antických svatyň zfanatizovanými mnichy a městským davem. V Antiochii byla v té době správa již v rukou křesťanů. Snad i proto mluvil Libanios o křesťanech zdrženlivě, většinou jen nepřímo. Jen někdy je otevřenější, jako když např. v jednom dopisu charakterizuje mnichy jako žrouty a opilce. Křesťanství Libaniovi připadalo jako polobarbarská pověra a mnichy, kteří ho pobuřovali, považoval za nepřátele rozumu a krásy.

Libaniovo dílo

V kontextu 4. století je zajímavé, že existovaly i jiné vztahy mezi Římany a barbary v říši usazenými než čistě služební. Jakkoli je to překvapivé, na osobní úrovni se vyskytovaly různé druhy vztahů včetně přátelství, a to dokonce mezi necivilizovanými barbarskými generály a těmi nejvzdělanějšími z Římanů. Libanios si dopisoval s generálem Richomerem, kterého měl ve velké úctě, s generálem Hellebichem a s generálem Victorem.

Libaniova autobiografie je složená po vzoru Isokratově ve formě fiktivní řeči. Je to zajímavý dokument již tím, že nejde o paměti politika, ale o životní dráhu významného profesora a řečníka. Libaniova autobiografie není zcela jednotným dílem. Je také jisté, že nebyla napsána najednou. První, rozsáhlejší část, byla sepsána r. 374. Zbývající třetinu tvoří asi několik dodatků, připojovaných v pozdějších letech. Známky nedokončenosti jsou snadno rozeznatelné. Vtipně bylo řečeno, že Libaniova autobiografie byla započata jako apologie autorova života a jeho činnosti a skončila jako soukromý deník a útěcha zestárlého muže. Po Isokratově vzoru zvolil pro své paměti formu řeči. Pod vlivem Isokratovy řeči se i Libanios tváří, že cílem jeho autobiografie je odstranit omyl o autorově životě. Na rozdíl od Isokrata však nepředstírá, že jde o soudní řeč. Rétorské školy se již dávno zasloužily o to, že řeč je literární útvar, který je možno užít pro různé účely. Řeč na nějakou osobu musela mít buď ráz invektivy nebo chvalořeči. Z toho vyplývá pro Libaniovu autobiografii stranění sobě samému, vyzdvihování vlastních předností a zásluh. Libaniova řeč ostatně zachovává v hlavním kompozičním sledu tradiční, obvyklé rysy panegyriku. S touto literární formou Libaniových memoárů je spojeno i to, že je historik nemůže vždy brát doslova. Libanios si fakta nevymýšlí, ale zato je volně aranžuje, staví do popředí nebo zastiňuje, veden potřebou dosáhnout stylisticky účinného uspořádání. Přesto, že je životopis složen ve formě rétorské deklamace, nebyl autorem nikdy veřejně přednesen. Možná jen první část Libanios předčítal úzkému okruhu nejbližších přátel. Poslední třetina sestávající z pozdějších dodatků byla snad publikována až po Libaniově smrti některým z jeho asistentů. Druhá část titulku autobiografie - O vlastním osudu - je odvozena od toho, že celou řeč prostupuje antická představa osudu. Libanios začíná psát svůj životopis s otázkou, kterou si klade vícekrát: co bylo štěstím a co neštěstím v jeho životě. Ponenáhlu se však začíná autorovi vynořovat představa osudu, který koneckonců vše správně řídí, takže i to, co se zdálo být na první pohled neúspěchem, neštěstím, se jeví v perspektivě celé životní dráhy jako opatření prozřetelnosti. V posledních, později přidaných partiích, se uplatňuje Libaniova víra i v zásahy pohanských bohů do života člověka.

Je až téměř neuvěřitelné, že Augustinova Vyznání (Confessiones) vznikla zhruba necelých deset let po Libaniově smrti. Oba autoři jsou v základních postojích antipody. Libaniovým ideálem je klasické Řecko, jeho programem je uchování staré řecké kultury s jejím myšlenkovým bohatstvím, její formální dokonalostí a jejími pohanskými božstvy. Oficiální jazyk Říma, latinu, Libanios dobře neznal. Augustinus stojí na samém prahu středověku. Prvky myšlenkového i formálního dědictví antiky chce využít k obhajobě a posílení ideologie středověku, křesťanství. Osud antického světa je mu lhostejný. Ve zpustošení Říma Góty r. 410 vidí dokonce spravedlivý trest. Řečtinu zná jen natolik, aby mohl užívat řecké bible. Zásluhou jeho osobnosti a rozvětvené spisovatelské činnosti se centrum křesťanství přesouvá z východu na západ a ze světa antického do světa středověku. Způsobem pro antickou literaturu zcela neobvyklým otvírá Augustinova autobiografie pozadí jeho spisovatelské činnosti a vrhá zajímavé pohledy na myšlenkové zdroje a sociální pozadí křesťanství v jeho posledním zápase s pohanstvím. Libanios ještě užil formu chvalořeči a jeho autobiografie je silně poznamenána rysy tohoto literárního druhu. Augustinův zcela nový přístup k námětu vedl k vytvoření nové literární formy, která svým charakterem již překračuje hranice antické literatury.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Antická próza - O vlastním osudu
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Stanislav Doležal - Interakce Gótů a římského impéria ve 3. - 5. století n. l.
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant - Pád říše římské
Rigobert Günther: Římské císařovny
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Vladimír Vavřínek – Reformátor na trůně (doslov ke knize Julianus od Gore Vidala)