Iuvenalis (asi 60 - po r. 127)

Iuvenalův původ, jeho život před básnickou tvorbou

O životní dráze básníkově nevíme téměř nic. Jako se ve svém díle podle vlastního přiznání vzdaloval přímých útoků na dosud žijící mocné a vlivné osoby současné doby a zachycoval spíše obecně obraz mravní bídy doby Neronovy a Domitianovy, tak se ani nezmiňuje o svých životních osudech. I ty skromné údaje, které se nám zachovaly, jsou neurčité a někdy protichůdné a prozrazují, že se už v době jejich vzniku nevědělo o básníkovi nic více než to, co s větší nebo s menší dávkou fantazie šlo vyčíst nebo vykombinovat z jeho básní.

Iuvenalis byl dítětem italského venkova a jeho rodištěm bylo pravděpodobně Aquinum (dn. Aquino) v jihozápadním Latiu. Maloměstský původ vtiskl navždy ráz jeho mysli a určoval jeho názory na Řím. Protože v době, kdy psal své satiry, překročil nepochybně čtyřicet let, narodil se pravděpodobně kolem r. 60 v době vlády císaře Nerona. Ve svých satirických básních se představuje jako muž, který si je vědom svého dobrého občanského původu, hrdý na svou národní minulost a s trpkostí pozorující příliv cizího živlu do Říma i závratnou kariéru rozmanitých podezřelých propuštěnců a bohatých povýšenců na újmu chudších, nepodnikavých vrstev domácího obyvatelstva.

Společensky i majetkově náležel Iuvenalis asi k středním vrstvám. Ti, proti nimž se obrací ostrý šleh jeho satirického pera, ti, jejichž mravní rozklad zachycuje, mocní a bohatí, náleželi k vrstvám vyšším. Těch, kteří byli ponižováni jimiž se křivdilo - jako přezíraných klientů [?] nebo zchudlých učitelů a literátů - se ujímal a měl účast i s trpkým údělem otroků.

Vedle rodové usedlosti v Aquinu měl básník dům v Římě a patrně nějaký statek v nedalekém Tiburu (dn. Tivoli). O důkladném rétorickém vzdělání, o němž se sám zmiňuje, svědčí i jeho básnické dílo. Jinak jsou nám jeho osudy neznámy. Nevíme, nastoupil-li vojenskou dráhu a kde případně sloužil, ani to, jak chtěl využít svého rétorického vzdělání v praxi. Soudívá se, že byl ve vojenské hodnosti v Británii v době správcovství Tacitova tchána Agricoly, ale dokázat to nelze. Stejně tak nelze spojovat jeho návštěvu v Egyptě s vědomostmi o této zemi. Zato je více než pravděpodobné, že v roztrpčení, s nímž později pranýřoval zvrácenost, necitelnost a nespravedlnost Domitianovy doby, přes všechnu předstíranou pozorovatelskou objektivitu, utkvěl i osten osobních hořkostí, snad i zkřížených životních snů.

V době, kdy se jeho starší vrstevník, klasik satirického epigramu M. Valerius Martialis v některých epigramech o Iuvenalovi zmiňoval, nepsal ještě satirické verše. Ale úmysl psát satiry v Iuvenalovi zrál již za panování Domitiana, jehož tyranství a krutost jej naplnily hořkostí. Když byl tento tyranstvím a krutostí poskvrněný vladař zavražděn a když se po krátkém panování Nervově začalo za Traiana volněji dýchat, propukl všechen dlouho tajený a k mlčení odsouzený odpor básníkův a promluvil satirickým veršem.

Iuvenalovo dílo

Narážky na r. 127 jsou také posledním časovým údajem z Iuvenalova života. Jak dlouho pak žil a kdy zemřel, nevíme, dožil se však nepochybně vysokého věku. Některé životopisy uvádějí, že byl postižen vyhnanství a ve vyhnanství snad i zemřel. Vyhnanství jej postihlo údajně proto, že se jedním místem z jeho satir cítil uražen vlivný herec, který se postaral o odstranění básníka z Říma. Byl-li skutečně z neznámé nám dnes příčiny v určité době vzdálen z Říma, pak důvod tohoto vyhnanství neznali ani v době, z níž pocházejí naše svědectví o jeho životě. Hledat pohnutku takového osudu přímo v básníkově díle svádělo poznání, že spisovatelé a básníci v císařských dobách často trpěli za své literární projevy, jimž právem a ještě častěji neprávem se podkládal skrytý útočný smysl.

O svém rozhodnutí stát se satirickým básníkem, o své látce a o způsobu, jak vyhovět požadavkům satiry bez nebezpečí spojeného s osobními útoky, vykládá Iuvenalis v programové satiře své první knihy. Neútočí, jak zde vyznává, na osoby živé, nýbrž mluví o mrtvých, jako by nepostřehl nebo nechtěl postřehnout změnu, která nastala za Nervy a Traiana a potřeboval se vypsat ze staré potlačované hořkosti. Je to jistě nad jiné výmluvné svědectví tvrdě zakřiknuté svobody projevu, jen těžce a nesměle se probouzející z nuceného odmlčení. Iuvenalis tedy vyvolává k životu ponurý obraz doby Domitianovy se všemi ostudnými jevy, oživuje osobu tyranského vladaře i celé prostředí císařského dvora a nezřídka zabíhá do dob Neronových i jeho předchůdců. Tím ovšem jeho satiry na místech, kde se nedotýkaly nadčasových či obecných témat, pozbyly pro současníky aktuálnosti, ba pro četné nejasné narážky se staly nejasnými. Pokud se básník zmiňuje o živých, má na mysli jen osoby, jejichž politický vliv již pohasl nebo bezvýznamné osoby všedního života - chudé advokáty, špatné básníky, městské záletníky, gladiátory apod.

Jeho řízná kritika postihuje celou společnost, od císaře a senátorského stavu až po lid, jehož většina si podle básníkových slov, jež se stala okřídlenými, žádá jen "chléb a hry". Zesměšňuje despotismus císaře Domitiana a pochlebnictví jeho rádců, názorně líčí strasti chudých klientů, v sytých barvách popisuje hýřivost a poživačnost boháčů, tepe sexuální nevázanost a zvrhlost, které se často skrývaly pod organizační rouškou východních kultů a se zaujetím přímo fanatickým útočí na všemohoucnost peněz, které podle jeho názoru rozrušují strukturu římské společnosti, a to hlavně tím, že umožňují zbohatlým cizincům pronikat do řad občanstva. A tam, kde jsou peníze jediným božstvem, je zpozdilé štítit se metody, jakkoli špinavé, vede-li k jejich nabytí a ukázat na zločince je největším zločinem. "Jsouc chválena, poctivost mrzne. Zločinem získá se všechno: i sady, i paláce, stoly...", rozhořčuje se satirik.

Velká většina početných jmen Iuvenalových satir se zdá být jen nahodile volena, protože básník jimi označuje určité společenské typy: např. Virro je typem hamižného a zvrhlého boháče, Trebius typem klienta, Saufeia typem bohaté a nemravné ženy z vyšší společnosti atd. Jistě tu působila i snaha vyvolat individualizací dojem dokumentární určitosti všude tam, kde šlo v podstatě o pranýřování obecných kazů a mravních zvráceností. S tím také souvisí úsilí vzbudit u čtenářů dojem bezprostřednosti už vnějším rámcem, satirám daným: vedle živě přednesené zpovědi Umbricia, teskně se loučícího s Římem v třetí satiře a vtipného, třebaže ožehavého rozhovoru básníka s jakýmsi Naevolem v satiře deváté má většina satir formu listu adresovaného určitému příjemci, zachovávanou ostatně jen velmi volně, takže fiktivnost té osoby, kterou básník ve své satiře poučuje, napomíná, utěšuje, varuje nebo k sobě zve, nepotřebuje ani zvláštního dokazování. Je zřejmé, že většina těchto osobností nepochází z okruhu Iuvenalových přátel, nýbrž žije jen v básníkově fantazii, aktualizující jevy a události, které pranýřuje. Všemi těmito prostředky chtěl autor prolnout minulost s přítomností. Máme-li na mysli, že mu šlo především o společenské a morální kazy dlouhotrvajícího charakteru, zdařilo se mu celkem zdůraznit stále bolestnou nadčasovost svého tématu.

Jeho neúprosný hněv byl především namířen proti mocným a bohatým příslušníkům nejvyšší třídy. Tepal nemravnost mužů, nedůstojné chování mocných ke klientům, náboženské a pohlavní výstřednosti, šlechtickou pýchu a jiné vady velkoměstského života. K této vrstvě patřily ovšem i ty ženy, jejichž hluboký morální rozvrat kreslí sytými a černými barvami nejdelší z jeho satir - satira šestá. Ani příslušnice ostatních vrstev neucházejí jeho přísnému soudu, přesto však zrcadlo svědomí nastavuje především urozeným ženám. Před jeho zřejmou zaujatostí neobstály ani ženy jinak pořádné a dokonce ani ty ctnostné. I na nich nalézal stíny a i před nimi varoval nerozvážného kandidáta ženitby. V jedné z pozdějších satir, věnované jinak tématu zcela jinému, dokazoval, že pomstychtivost je projevem duševní nízkosti, si neodpustil alespoň jízlivou poznámku, že právě proto je typickou ženskou vlastností.

Věren těmto svým předsudkům a zřejmě i trpkým zkušenostem zůstal Iuvenalis nejspíše svobodný, alespoň obraz jeho domácnosti, zdařile vykreslený v jedenácté satiře, kde se kousavě směje manželským radostem svého hosta, i výstražná slova o nezvladatelnosti ženské povahy, nás v tomto mínění utvrzují.

Římské císaře odsuzuje Iuvenalis většinou velmi příkře, ne vždy zcela spravedlivě, celkem však ve shodě s ustálenou římskou historiografickou tradicí. Kromě toho útočil i na výsady vojenského stavu, který byl oporou císařů.

Rané císařství znamenalo pro Řím období rozvoje. Život v Římě znamenal pro boháče radovánky, pro nižší vrstvy byl však obtížný a Iuvenalis si stěžuje na úděl chudých:

"...své rány dostaneš stejně,
ještě ti pohrozí soudem... hle, volnost jakou má chuďas:
prosí, když dostane výprask a škemrá, když pěstí je ztlučen,
aby se mohl už vrátit i se zbytkem posledních zubů."

Autor těžce nesl příchod mnoha cizinců do Říma, jehož přelidnění napomáhalo vzrůstu zločinnosti.

"Sem se lumpové sběhnou jak zvěř, jež krmelec hledá.
V pecích i na kovadlinách se kují jen okovy těžké.
Nejvíce železa pohltí pouta. I bojíš se málem,
že se už motyky přestanou dělat, i rádla, i rýče."

Ostřejším a stále stupňovaným útokům básníkovy nemilosti byli vystaveni Řekové a Orientálci, zaplavující světové město nad Tiberem a vnášející sem rozkladné prvky tehdy již úpadkové hellénistické kultury, přepych, rozmařilost, výstřední módu, cizí mravy, fantastické a okázalé kulty, pověrčivou zálibu v astrologii a věštění budoucnosti. Nejvíce byl však zaujat proti Egypťanům, o nichž mluví s opovržením a v patnácté satiře je dokonce líčí jako kanibaly. Na této nenávisti má, jak se zdá, značný podíl i osobní roztrpčení básníkovo, neboť vlivný Crispinus za doby Domitianovy, o němž se vyjadřuje s neskrývaným odporem jako o stvůře nejhoršího druhu, že si to bez osobního příkoří lze sotva vysvětlovat, byl nízkého egyptského původu.

Přes všechnu zaujatost a někde i stěží potlačovanou osobní trpkost lze chápat pohnutky básníkova rozhořčení nad záplavou cizorodého živlu v Římě, lze rozumět jeho poplašnému volání k svědomí doby. Pozoroval vskutku s úzkostí úpadek ryzího národního života, zrazování dobrých a ušlechtilých tradic, přepych cizinců vynesených na přední místa a ochuzování a bídu prostého domácího obyvatelstva. Pod zorným úhlem tohoto ušlechtilého nacionalismu posuzoval a odsuzoval Iuvenalis všechen život své doby. Jeho odpor proti cizincům a povýšencům neměl kořeny v zásadní nesnášenlivosti, ale - po smutných zkušenostech s těmito lidmi - z obavy o národní svébytnost a strachu z jejich rozkladného a demoralizujícího vlivu.

Vytýkal přetvářku těmto cizím živlům, měl odpor a nedůvěru k jakýmkoli zprávám z řeckých pramenů, mluvil o prolhaném Řecku, smál se znovu a znovu smyšlenkám řeckého mýtu. Pohlížel s nechutí na cizí náboženské slavnosti, obřady a tajemná mystéria orientálních božstev a všude nacházel týž rub - pověru, podvod, vykořisťování a necudnost. Proti všem těmto ostudným a neblahým jevům se mu kontrastně jevila romantická vidina starořímské prostoty, poctivosti, cudnosti, zbožnosti a úcty k rodičům a vychovatelům. Ze stejného zdroje rozbolestněného národního uvědomění vyplývá i Iuvenalova nadšená chvála starořímského prostého kultu, který neznal nákladné sochy a drahocenné bohoslužebné náčiní. Jakoby v těchto výlevech dozníval ještě po více než sto letech romantický sen císaře Augusta a jeho literární družiny, vzkřísit slovem i skutkem úctu k starým božstvům, obnovit jejich upadající kult a návratem ke staré mravnosti a zbožnosti vnitřně zajistit římské impérium.

Ovšem Iuvenalova zbožnost rostla jen z národního citu, nikoli z opravdového náboženského přesvědčení. Jen úcta k tradici mu ukládala vzdávat povinné oběti bohům státním i bůžkům domácím. Jinak se vyjadřoval o bozích s ironií a s humorem předváděl jejich život a starosti. Je zřejmé, že z těchto starých náboženských představ zůstala již jen přežitá forma, a proto všechno horování nemohlo vyznít jinak než naprázdno. Jako většině vzdělanců dlouho před ním i dlouho po něm nahrazovala i jemu chybějící náboženské přesvědčení filozofie.

Hlubší filozofické vzdělání a širší rozhled v tomto oboru ovšem básník neměl. Nebyl filozofem, třebaže si filozofie vážil a rád dotvrzoval své časové i obecné útoky zásadami praktické etiky. Přesto se mu podařilo z diskusí o leckterém problému morální filozofie, stejně jako před ním, jako za jeho dob i po něm literárně horlivě přetřásaném, vytěžit jádro nesporné pravdivosti a vyjádřit je tak účinně a pregnantně, že dodnes neztratilo na síle. Lze si tak přečíst např. hlubokou myšlenku o úctě k duši dítěte, o zevšednění nemírných požitků, o škodlivosti sebepřeceňování, již zmiňovaný aforismus "chléb a hry," či tělovýchovnými spolky tak často citovaný, byť i nesprávně vykládaný výrok o zdravém duchu ve zdravém těle.

Šlo mu hlavně o zásady praktické životní etiky a tu nabízeli a podávali formou co nejpřístupnější četní morální kazatelé kynické a stoické orientace. Výstřední zjevy některých takových filozofických lžiproroků a jejich napodobitelů, projevujících vznešenost svého stavu a zásad více nápadným zevnějškem než silou vnitřního přesvědčení, pranýřoval Iuvenalis ve svých satirách, stejně jako před ním Horatius. Sám se ovšem spokojil také touto jejich praktickou moudrostí a zejména formy jejich populárních výkladů, i literárně pěstovaných, vydatně užil ve svých satirách. Zdá se, že důkladněji se zabýval četbou traktátů a listů Senecových - leckteré myšlenkové shody mezi oběma spisovateli nelze vysvětlit jen společným prostředím, z něhož vyvěraly.

Filozofické stanovisko, které lze v Iuvenalových satirách nalézt, je stoicismus zmírněné a nikoliv zcela čisté formy, oblíbený a rozšířený ve vzdělaných vrstvách císařské doby. Byl to životní názor, v němž mnozí za těžkých dob nalézali oporu a jeho zásadami se utěšovali v životě a posilovali pro smrt. Vzory těchto zmužilých a přesvědčených vyznavačů stoicismu mezi Římany v 1. století měl Iuvenalis jistě na mysli, stejně jako jeho vrstevník Tacitus. Básník s ním bývá často - nikoli zcela nevhodně - srovnáván. Nejen proto, že oba autoři upínali zrak ke stejnému úseku historie, že je zaujaly stejné velké postavy a že útočili proti stejným neřestem (tak lze v Tacitově díle četnými doklady ověřit oprávněnost básníkova mravního rozhořčení) - např. oblibě přepychu ve vyšších vrstvách, rozmachu ženské nemravnosti a nevěry, rozvratu v rodinách, kdy děti nedočkavě čekaly na smrt rodičů. Pojí je i podobná dramatická síla líčení, živost vypravování, mistrná charakteristika a pochmurný kolorit, sklon k víře v osudovost, jak v životě jednotlivců, tak národních celků a romantické zanícení pro minulost.

Nehledíme-li k drobným praktickým a všeobecným morálním radám, roztroušeným v jeho satirách, lze shledávat stoické zásady zejména v těchto názorech: jen ctnost je zárukou spokojenosti, bez ní není štěstí a život pozbývá smyslu, ctnost, v duchu stoicismu pojímaná jako moudrost, je zdraví duše; mezi moudrostí a přírodou není rozpor; odsouzení shonu za bohatstvím a věčné úzkosti spojené s jeho udržováním; stoická humanita, která vyvýšila člověka nad společenské a stavovské předsudky, rodové kasty, národnostní a společenské rozdíly. Odtud pramení Iuvenalovo rozhořčení nad hrubým jednáním s otroky. Podobné ušlechtilé svědectví o lidském a srdečném vztahu k otrokům dává i jeho vrstevník Plinius Mladší v jednom ze svých listů, jistě v duchu téže stoické filozofie. I s fatalismem, tak typickým pro stoicismus, se u Iuvenala setkáváme. Stejně tak s typickou stoickou nedůsledností, hovořící neurčitě o božstvu a bozích.

Při tom všem však zůstával Iuvenalis příliš antickým člověkem, aby se zcela zbavil předsudků proti určitým zaměstnáním, pokládaje je za nedůstojné a styk s takovými lidmi za pokořující. Se stejným opovržením se díval například na herce, zpěváky, hudebníky. Na obranu antického myšlení je třeba dodat, že tento postoj trval až do dvacátého století a dnešní kult hvězd je extrémem opačným. A podívám-li se na naše umělce, chápu spíše Iuvenala. Až na výjimky jsou prodejní, aby byli prodáváni; kolik režimů zažijí, tolika slouží, komu včera tato snobská sebranka lízala ruce, po tom dnes štěká. A tato bezpáteřná šmíra se, s drzostí sobě vlastní, pokládá za svědomí národa.

Moralizující tón a obecnější zásady o lidském životě přibývají v satirách posledních knih. Bývaly proto kdysi prohlašovány za nepravé, ale nepřihlíželo se k tomu, že byly napsány v pokročilém věku - proto větší sklon k filozofování a jistá rezignace a snad i rozvážný smír s tím, co samému básníkovi mohl život dát a odepřít.

Styl Iuvenalovy umělecké práce

V jedné věci však nemohla satirikova neklidná a výbušná individualita, kterou byl spřízněn s Luciliem, s normami rétoriky souhlasit. Iuvenalis se nepřizpůsoboval vzorovým dispozicím, souměrnému rozvržení látky, pevné struktuře, jasnému členění a přesnému plánu. Snad s výjimkou desáté satiry, která jako celek vzbuzuje až nápadně školní dojem svým roztříděním a průhlednou stavbou, jsou Iuvenalovy satiry neurovnané a místy až chaotické, že si to nelze vysvětlit jinak než básníkovou vědomou a úmyslnou rezignací na přesnou osnovu. Proto také vždy ztroskotaly opakované pokusy zjistit v jeho satirách přesnější dispozice. Iuvenalis se podle všeho snažil právě naopak vyvolat u svých posluchačů a čtenářů dojem, že se před nimi rozvíjejí obrazy skutečného života doby minulé i současné, nahodile vybrané, aby potvrdily určitou myšlenku, tu zase burcovaly svědomí, bouřily i varovaly, že jde o šťastnou improvizaci, bleskově zachycený sled určitých dojmů a nálad, nikoli o plod pečlivé přípravy a pracného úsilí.

Tento živý způsob podání si básník oblíbil v diatribě, literárním útvaru napodobujícím populární přednášku či spíše morální kázání lidových filozofů, se všemi formálními prostředky účinného a názorného výkladu. Do satiry tento způsob výkladu klasickým způsobem uvedl Horatius, ale dovedl přitom zachovat rozvážnou míru a neporušovat uměleckou osnovu celku. Jestliže skladebná technika vůbec byla nejslabší Iuvenalovou stránkou, pak tím, že se přiklonil k volným zásadám onoho módního literárního celku, ztratil leckdy úplně smysl pro organickou výstavbu a uměleckou jednolitost.

K formálním prostředkům výrazové techniky, v nichž je možno spatřovat víceméně též vliv diatriby, se počítají u Iuvenala především tyto: náhlé přechody z vypravování v přímý dialog anebo přímou řeč, aby plasticky vynikl profil osob anebo se dramaticky vystihlo smýšlení a nálada doby. Tento neklid dějového toku provází ustavičná změna slovesného výrazu, střídání způsobu, času, osoby i čísla. Od prostého líčení, podaného třetí osobou, přechází polemikou a oslovením k osobě druhé, aby se brzy nato první osobou množného čísla účastně ztotožnil s osobami svého vyprávění. Právě tak porušuje básník vědomě iluzi časových rozdílů: dramaticky zpřítomňuje určité okamžiky minulých příběhů a v budoucím čase zase pokračuje, jako by prorocky předvídal další vývoj událostí. K docílení rozmanitosti a udržení zájmu užívá i zde příkladů, jak o ně dbaly rétorské deklamace - zejména byl v oblibě realistický interpretovaný mýtus a alegoricky vykládaný Homér. Konečně je třeba vzpomenout i citátů, cizích i domácích, drastických obrazů a výjevů, vulgárních i obscénních výrazů vedle pateticky honosné dikce, kratších i delších a často rušivých a s vlastním vypravováním jen velmi volně spojených odboček všeho druhu. Tak se dociluje působivého kontrastu, aby vynikly např. rozdíly mezi minulostí a přítomností, mezi bohatými a chudými, mezi prostou venkovskou matkou a zhýčkanou měšťačkou aj. V satirách ihned nasazoval nejsilnější tóny, což zpočátku působí účinně, ale časem otupuje zájem čtenářů a způsobuje, že se ke konci jeví plamenný satirik dosti nudným.

Všemi těmito prostředky nedovedl básník vždy umírněně hospodařit a proto nebývá snadné sledovat jeho myšlenkový postup a porozumět mu. Ani zcela matný rámec listů, které nejčastěji pro své satiry volil, nezachovával zcela důsledně. Tato vlastnost Iuvenalova slohu nebývala vždy správně chápána. Jak už bylo řečeno, zdá se, že tato nepečlivost je vědomá. Zato však s rozumnou mírou užíval slohových rafinovaností učenecké poezie. Občas se vyskytuje antonomasie (např. vladyka pylský = Nestor, tíryntský host = Héraklés, město, jež chrání cihlová hradba = Babylón). Na druhé straně leckdy používal vulgarismy a graecismy.

Proti všem kompozičním nedostatkům, dobovým módám a školním šablonám stojí Iuvenalovy básnické přednosti. Jeho umění se neprojevuje ve skladbě celku, nýbrž v jednotlivých obrazech, výjevech ze života, detailní kresbě, výstižném postřehu. S neobyčejnou životností a opravdovostí je např. zachyceno noční  střetnutí osamělého chodce s cynickým útočníkem, urozený konzul [?] v zapadlé krčmě ve společnosti chátry, lstivá záletná žena, opilý kněz aj. To vše zachycuje Iuvenalis ne perem básníka, nýbrž štětcem posvěceného malíře, jehož otevřenému zraku neujdou ani detaily zdánlivě bezvýznamné, přitom však charakterizující prostředí i osoby. Snad jen na plátnech slavných holandských žánristů 17. století nalezneme podobný proud kypivého života, působivou drobnomalbu, smysl pro humor a satiru, karikující nadsázku a moralizující tendence. Iuvenalovy satiry nejsou poučnými přednáškami, ale líčením samého života v nejostřejších barvách, jeho obrazy jsou strhující svou divokou silou a vnitřní pravdivostí, jeho vize neřesti mají v sobě cosi apokalyptického - mimochodem, novozákonní Apokalypsa, duchem částečně příbuzná, vznikla patrně také v době Domitianově. Jeho satiry jsou schopné vyvolat smích, ale je to smích, který hořkne v ústech, protože nevyvěrá z životní spokojenosti.

Leckterá Iuvenalova odbočka se vysvětluje právě jeho zálibou v obrazové malebnosti. K tomu přistupuje i mistrné charakterizační umění a dramatická mohutnost, s jakou dovedl oživit nejen běžné příklady rétorských cvičení, např. vzestup a pád Hannibalův, nýbrž vzkřísit v celé tragické síle i úseky pohnuté historie císařské doby, jako je Seianův pád či dvojí život císařovny Messaliny. Dramatické síly svých satir si byl Iuvenalis vědom, odmítal však jakýkoli úmysl a připisoval ji událostem samým. Dramatické látky měl jistě mnoho ze zkušeností svého života, z pozorování i z doslechu a nelze pochybovat o tom, že z opravdového vnitřního přesvědčení napsal v první satiře, že kdyby ani nadání nebylo, samo rozhořčení by ukovalo verš, doba je taková, že "nelze satiru nepsat" a "neřest došla svých mezí".

Nebyl-li ani Tacitus zcela prost osobního zaujetí, nelze žádat plnou objektivnost ani od satirika Iuvenala. Přesto je jeho chmurný obraz poměrů v císařském Římě v druhé polovině 1. století vzácným kulturně-historickým dokumentem, stejně jako práce Tacitova. Převaha zla nad dobrem, shledávaná v každodenním životě, jistě i osobní trpké poznatky a křivdy jej naučily se dívat na vše spíše ponuře než jasně a vtiskly mu naprosto pesimistický životní názor. Nedovedl se zahledět na ruch svého prostředí se shovívavým úsměvem vyrovnaného filozofa nebo laskavého soudce, který vidí i to, co je dobré a promíjí, co lze napravit, nýbrž s vášnivou rozhorleností tvrdého karatele. Z jeho humoru je často cítit úšklebek, jeho ironie nezřídka řeže jako sarkasmus.

Význam Iuvenalova díla

Zdroje:
Antická knihovna - Iuvenalis Satiry (předmluva Z. K. Vysokého)
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Bořivoj Borecký a kolektiv - Antická kultura
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Jean Noel Robert – Řím
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy