Horatius (65 př. n. l. - 8 př. n. l.)
Horatiův původ a jeho mládí
Quintus Horatius Flaccus nebyl Říman a možná ani Italik. Jeho otec byl propuštěnec neznámého původu, který pracoval jako výběrčí peněz při dražbách v jihoitalském městečku Venusii (dn. Venosa), ležícím na rozhraní Lukánie a Apulie. Tam se roku 65 př. n. l. narodil Horatius. Půvabný horský kraj v něm probouzel vnímavost pro krásu přírody i radost ze života a podněcoval jeho přirozené umělecké nadání. Jeho otec se přes svůj otrocký původ cítil plně Římanem a snažil se synovi poskytnout stejné vzdělání, jakého se dostávalo urozené mládeži. Nespokojil se s tím, co synovi mohl poskytnout sám a venusijská provinciální škola - pronajal svůj nevelký statek ve Venusii a přestěhoval se do Říma. Horatius zdědil po otci jadrnou povahu, bystrý pohled na život, zejména na jeho vady a staromódní, ale cenné mravní zásady. Horatius později na svého otce, kterému byl zavázán za vše, čím se stal, vzpomínal s vřelým uznáním a hrdostí. O jeho matce nemáme žádné údaje.V Římě navštěvoval Horatius proslulou gramaticko-rétorickou školu Orbilia Pupilla. Během jeho studií bylo Caesarovými vítězstvími navždy rozhodnuto o osudu římské republiky. Horatius se tehdy patrně stýkal s mladořímskou básnickou školou a byl odpůrcem samovlády jako její čelní příslušníci. Roku 45 př. n. l. odešel do Athén, aby studiem filozofie dokončil své vzdělání. Ale 15. března 44 př. n. l. byl zavražděn Caesar. Na podzim téhož roku přišel do Athén Marcus Iunius Brutus, jeden z Caesarových vrahů a vzbudil v tamní aristokratické římské mládeži nadšení pro římskou republiku. Horatius se dal také strhnout, vstoupil do republikánského vojska a jako vojenský tribun [?] se účastnil s Brutem jeho tažení na Balkáně a v Malé Asii. To zanechalo nejednu stopu v jeho verších. Zažil i osudovou porážku republikánů u Filipp r. 42 př. n. l., v níž podle vlastních slov "neslavně zahodil štít" a vystřízlivěl ze svého nadšení. Po vyhlášení všeobecné amnestie v r. 41 př. n. l. se vrátil domů.
Horatiův další život a tvorba
Otec mezitím zemřel a jeho stateček byl zabrán při konfiskaci půdy pro vysloužilce triumvirů. Aby měl z čeho žít, zakoupil si Horatius místo úředníka finanční správy. Nespokojenost s životem a se současnými poměry a studium řecké poezie ho přivedlo k řeckému iambografovi Archilochovi (7. století př. n. l.). Podle jeho vzoru začal r. 42 př. n. l. skládat útočné písně, které mu diktovala "paupertas audax" (troufalá chudoba), pokračujíc tak v tradici mladořímské školy. Silný vliv měl na něj i římský satirik Lucilius (patrně 180 př. n. l. - 102 nebo 101 př. n. l.), jehož básně káraly vady římské společnosti, které Horatia podnítily k výtvorům podobného obsahu, v nichž upíral pozornost na současné římské poměry. Zpočátku byl obsah a tón jeho básní osobní a útočný, jeho ironie sžíravá, posměšek zraňující, ale postupně se mírnil.Svou činností získal četné přátele, zejména Vergilia a životním štěstím se mu stalo přátelství s Maecenatem. Roku 38 př. n. l. byl Vergiliem a dalším básníkem Variem představen Maecenatovi. Ten jej po krátké zkušební lhůtě přijal do své družiny a zamiloval si ho. Sblížil se i s Asiniem Pollionem. Maecenatovým prostřednictvím se Horatius seznámil s četnými současnými literáty, s členy římské aristokracie i se samým Augustem. Roku 33 př. n. l. mu Maecenas zajistil skromný, ale klidný život darem nevelkého statku v Sabinsku. Syn venkovana tu našel vhodné prostředí. Zde studoval a básnil, občas pracoval na poli a na zahradě, besedoval s několika svými otroky a prostými sousedy, navštěvoval přátele a přijímal návštěvy z metropole, které uctíval skromnými hostinami, domorodým vínem a vtipnou zábavou. Opěvoval volný čas a je známa jeho rada carpe diem - užij dne. Studium, život na venkově a přátelská družnost jej často inspirovaly k příležitostným básním. Říma se Horatius stále více stranil a trávil v něm jen zimu, kdy byl nucen plnit své společenské povinnosti. Taktně, ale pevně si dovedl uchovat osobní svobodu a nezávislost vůči všem, i vůči Maecenatovi a Augustovi. Nestal se dvorním básníkem v plném smyslu ani chvalořečníkem mocných. Nevyhověl naléhání svého příznivce, aby jako Vergilius oslavil Augusta a jeho rod a s díky odmítl místo tajemníka, které mu nabízel Augustus. Ačkoli právě tak jako ostatní vítal ukončení občanských válek a Augustovy snahy oživit staré tradice, jako někdejší republikán sledoval kriticky vývoj poměrů, aniž proto pozbyl vážnosti a náklonnosti svých vznešených přátel.
Epódy a Satiry (42 - 30 př. n. l.)
Výsledkem básnické činnosti byly sbírky Iambi, obsahující útočné básně i básně čistě lyrické, vzniklé v letech 42 - 30 př. n. l., které vydal r. 30 př. n. l. Ve sbírce Iambi Horatius odsoudil bratrovražedné boje, napadal nechutné jevy současného života, obracel se proti kouzlům a žertoval s přáteli. Obzvlášť těžce nesl občanskou válku - ve sbírce si stěžoval, že již druhé pokolení je jí zasaženo a ani budoucnost neviděl radostnější: Řím dobudou barbaři a zneuctí kosti předků a proto zde radil svým současníkům, aby opustili rodná místa a vystěhovali se za moře. Rozhořčeně se v díle obracel proti vojákům, kteří se pouštějí do bratrovražedných válek a připravují tím záhubu Říma. Ovšem jeho politické sympatie se zjevně stavěly na stranu Augustovu a oslavil jak Augustovo vítězství nad Sextem Pompeiem, tak i vítězství u Actia nad nenáviděnou Kleopatrou. Přesto však Kleopatře, která svou smrtí dokázala vzbudit úctu i u nepřátel, dokázal složit hold, který se možná stal jejím nejlepším epitafem. Od útočnosti a ironie přecházel časem k neškodnému humoru. V Iambi napodobil Archilocha, formálně skvěle, ale duchem se mu nevyrovnal. Podle převládající veršové formy jsou také zvány Epódy - Epodon liber.Do téhož raného období básníkovy tvorby patří i Sermones (Rozprávky) čili Saturae (Satiry), osmnáct básní ve dvou knihách. První knihu vydal r. 35 př. n. l. a druhou r. 30 př. n. l. Formou a zčásti i tématicky (tepáním lidských vad, líčením rušného života v Římě, literárními polemikami) navázal na Lucilia, s nímž úspěšně změřil své síly, ovšem jemněji a bez Luciliovy břitké kousavosti a na rozdíl od něj se vyhýbal politickým tématům a neukazoval na určité osoby ve svém okolí. Ani v útočných písních ani v satirách nebyl Horatius hned zpočátku tak otevřený a bezohledný jako Archilochos a Lucilius, ba ani jako mladořímští lyrikové. Za jinou tvářností Horatiových satir stály nebezpečné politické poměry a jeho životní názor i smysl pro uměleckou kázeň. Zejména si netroufal na triumviry, což je pochopitelné, neboť členové druhého triumvirátu neoplývali Caesarovou shovívavostí. Horatius ostatně mířil výše, nad osoby, šlo mu o národ. I jeho životní osudy působily na postupnou změnu tónu a obsahu jeho básní. Nejprve pěstoval osobní satiru, ale nepolitickou, později i v ní přešel jeho ostrý tón do mírnější polohy jadrného humoru, naučil se říkat pravdu žertem. Přísný stoicismus ho odpuzoval svým abstraktním a neživotným ideálem ctnostného a moudrého člověka. Stal se přívržencem epikureismu a očima této smírné moudrosti pohlížel na světlé i stinné stránky života. Základní ideou těchto dvou sbírek je hledání rozumného životního stylu v duchu umírněného epikureismu. Jako vtipný pozorovatel a znalec života humorně vyprávěl příhody ze svých zkušeností a z lidské společnosti vybíral typy lidí směšných a pošetilých, které předváděl s jemnou ironií, bez přehánění a bodavého sarkasmu. Některé satiry měly literární obsah - básník se bránil proti útokům na své satiry, káral horování pro starou poezii a zastával se moderní tvorby. V jiných rozváděl populární filozofická témata, zahrocená proti stoikům a zabarvená hédonisticky. Klonil se stále více k reflexi naplněné shovívavým humorem. Svým satirám dával podobu nenucených besed (odtud název sermones) a pro jejich dikci mu byla vzorem vybraná hovorová mluva, čímž satiry umělecky zdokonalil. Vynikající jsou ty satiry, kde vykládá žertovně i vážně o svém životě, poměrně nejslabší jsou výklady populárně filozofické.
Při tvorbě Iambi zaujali Horatia lyrikové, zejména aiolští lyrikové Alkaios, Sapfó (oba 7. století př. n.l.) a Ion Anakreon (6. století př. n. l.). Sapfu valně nechápal, ale Alkaia a Anakreonta si velmi oblíbil a jeho ctižádostí bylo uvést aiolskou píseň do římské lyriky. Jako Římanovi mu byla cizí sborová lyrika. Obdivoval Pindara (asi 520 - 440 př. n. l.), ale cítil, že je mu nedostupný. Jeho povaze nejlépe hověly drobné druhy monodické, čili sólové lyriky - hymnus, píseň politická, milostná, pijácká a parainetická (povzbuzení, domluva filozofického obsahu, návod k správnému životu atd.), mimoto i některé druhy příležitostné lyriky, např. propemptikon (báseň obsahující přání šťastné cesty), epikedeion (lat. epicedium, soustrastná báseň k úmrtí), aj.
Ódy (23 - 13 př. n. l.)
Z tohoto studia a zážitků soukromého života vznikla sbírka Písní (Carmina, zvaná též Ódy), prostá již útočných prvků, ve které formálně i obsahově soutěžil s řeckou klasickou lyrikou. První tři knihy byly vydány r. 23 př. n. l., čtvrtá r. 13 př. n. l. V písních se stále uplatňovala rozjímavá básníkova povaha. Přemýšlení o lidském životě a o osudech vlasti ho nakonec sblížilo s Augustovým dílem, kterému na mnoha místech vzdal hold za obnovu římské velikosti. Projevilo se to zejména proslulými římskými ódami, umístěnými na začátek 3 knihy Písní, v nichž klade mládeži na srdce mravní obrodu a staré římské ctnosti. V tom se stýkal s Augustovým úsilím o obrodu římského národa, jež tak účinně podporoval Vergilius. Uznání čtenářů si však básník dobýval jen zvolna. Veřejného uznání se mu dostalo r. 17 př. n. l., kdy na Augustovo přání složil pro stoletní oslavy slavnostní Píseň stoletní (Carmen saeculare). Představa o století jako o době, po kterou žije jedno pokolení lidí, kteří se současně narodili, pochází ještě z etruského náboženství. Stoletní hry byly odedávna pořádány přibližně každých sto let, ale na konci republiky připadla lhůta pro konání těchto slavností právě na dobu boje Caesara s Pompeiem, a tak se hry nekonaly. Augustus toho využil a na základě různých spekulací bylo stanoveno, že se hry mají konat r. 17 př. n. l. Posledního dne se konala slavnostní bohoslužba na Palatinu, kde stál Augustův palác. Po obětování Apollónovi a Dianě zazpíval sbor jinochů a dívek hymnus složený Horatiem. V hymnu se oslavovala velikost Říma, nejlepšího města na světě a mluvilo se v něm o počátku nového věku, znamenajícího vítězství nejlepších lidských vlastností - věrnosti, cti, studu a udatnosti. V hymnu byla vychvalována Augustova vnitřní i zahraniční politika.Poslední Horatiova lyrická sbírka, čtvrtá kniha Písní, také svědčí o Horatiově sblížení s Augustovými zájmy. V závěrečné básni 3. knihy si básník hrdými slovy prorokoval nesmrtelnost za to, že uvedl klasickou řeckou lyriku do římské poezie:
Trvalejší než kov pomník jsem dokonal,
čnící nad přepych zdí královských pyramid,
jehož hlodavý déšť s běsnivou vichřicí
zničit nebude s to, ani řad nesčetných
dlouhých roků a čas do věků letící.
Ne, já nezemřu vším, unikne smrti část
valná bytosti mé. Porostu čerstvou vždy
slávou, dokavad kněz na Kapitolský vrch
bude stoupat a s ním sličných panen sbor...
Do Písní shrnul Horatius všechnu svou písňovou tvorbu. Vyšel při ní z řeckých vzorů. Zprvu tvořil dosti nesamostatně a leckterá jeho píseň je spíše cvičení než umělecký výtvor. Pak však postoupil dále a z řecké lyriky bral jenom rozměry a obsahové podněty a ty zpracovával samostatně v římském duchu. I citlivé, úsporné mistrovství slov, je cele latinské a jeho vlastní. Jakkoli vycházel z klasické řecké lyriky, při motivech se na ni neomezoval a čerpal i z lyriky helénistické, zvláště epigramů. V pestrém obsahu Písní se zrcadlí básníkovo studium řeckých vzorů, jeho přátelské vztahy, zájem o osudy vlasti a veřejný život, vlastenectví a mravní uvědomění, drobné osobní zážitky, názory o životě a smrti, sklon k meditacím, dobrácká ironie. Čtvrtá kniha nepřinesla prakticky nic nového. Mimo několika variací na témata dřívějších písní v ní básník oslavil činy nevlastních Augustových synů Tiberia a Drusa. Pak lyriky zanechal.
Listy (20 - 13 př. n. l.)
Mezi prací na Ódách se básník vrátil k oblíbené formě svých básnických začátků, k volné nenucené veršované besedě o věcech tohoto světa. Dával jim nyní podobu básnických listů adresovaných přátelům a příznivcům, ale říkal jim jako satirám sermones. 23 básní vydal ve dvou knihách s názvem Epistulae (Listy) r. 20 a 13 př. n. l. Obsahem filozoficky i lidsky plně vyzrálých knih jsou podobné náměty jako v satirách, ale jejich tón je ještě mírnější. Muž, který se vynořuje z těchto pozdějších děl, je laskavý, tolerantní, lidský a mírný, ale také objektivní a realistický. Stárnoucí básník, předčasně zešedivělý a stále churavějící, filozoficky ukázněný, ztrácel účast na životě, za rostoucí osamělosti si uvědomoval nepatrnou míru i cenu životních požitků a postupně rezignoval. V uhlazených listech, formálně a slohově vynikajících, se zřídka ozval jasný humor, zato bylo jasněji cítit ironii povznesenou nad lidský shon a stále více místa zabíraly reflexe o mravní dokonalosti a úvahy o básnické tvorbě. Té je věnován zejména poslední list Ad Pisones (List Pisonům), zvaný později De arte poetica (O umění básnickém). Zde Horatius, opíraje se o řecký vzor, podával v živé formě duchaplné kapitoly z literární estetiky. Výklad je sice závislý na řeckém myšlení, ale prozrazuje výraznou osobnost jemného vkusu a praktika, který je přesvědčen, že básnění není jen hra neukázněné geniality, nýbrž odpovědná umělecká práce, podložená studiem a znalostmi. Roku 8 př. n. l Horatius zemřel, několik týdnů po Maecenatovi, jemuž z vděčnosti za přízeň a přátelství věnoval všechny své básnické sbírky.Horatiova charakteristika, další osud jeho díla
Horatius byl typický klasik, po některých stránkách klasičtější než Vergilius se svými romantickými sklony a citovou měkkostí. I Horatius byl v mladších letech schopen prudších vznětů, ale potlačil je. Jeho inspirace, ať obsahu osobního, vlasteneckého, literárního, či morálního, se zakládá na studiu a rozumové úvaze, ne na živelném citu. Hutný a výrazný umělecký projev jeho inspirace je pevně řízen učeností a rozumem. V Horatiově lyrice jsou sice ohlasy dojmů z jeho družného života nebo přírody, je v ní erotika i písně o bozích. Ale i nejosobnějšími projevy proniká řecká erudice s konvenčními motivy, písně jsou uměle stylizované a přísně ukázněné, jeví se v nich vědomé podřizování tvůrčího vzruchu uměleckému formování myšlenky. Slova básník přísně vybíral a umisťoval s rozvahou na působivá místa, dosáhl tak formální dokonalosti, za kterou se mu za všech dob dostávalo obdivu. V nejzralejších dílech se formální stránka dokonale kryje s myšlenkovým obsahem. Téměř vždy hovoří spíše k rozumu než k citu, spíše k zralému věku než k mládí.Sám si zakládal hlavně na své písňové lyrice. Horatiovo uvedení klasické řecké lyriky do římské poezie byl záslužný čin, neboť teprve tímto posílením se dokonal vývoj římské klasické poezie. Je třeba si uvědomit, že tehdejší umění nehledalo nové formy, ale hledalo inspiraci v již existujících vzorech, které dále rozvíjelo a obohacovalo. Proto je nesprávné osočovat Vergilia, že je epigonem Homéra; Plauta a Terentia, že jsou plagiátory řeckých komedií a Horatia, že čerpá z řecké lyriky. Jak psal sám Horatius v Ódách: "po způsobu včeličky z vrchu Matinu (v Apulii), jež usilovně sbírá nektar z voňavého tymiánu, procházím se v rozlehlých lesích... a skromně vybrušuji pracné verše." Latinský autor potřebuje květy, aby mohl sát nektar, ale výsledný med je jeho dílem, jehož kvalita odráží talent autora.
Ve své hrdosti Horatius správně cítil, že jeho Písně jsou dokonalý vzor klasicismu. Ovšem formální krása byla vykoupena menší živoucností - jeho satiry nešlehaly tak, jako satiry neukázněného rváče Lucilia, výbušný Catullus předčí svými prostými písněmi a epigramy umělé květy, vypěstované Horatiem. Ale nebyla to Horatiova vina, v tom byl synem své doby, unavené dlouhými občanskými válkami a - z hlediska republikánského myšlení - nesvobodné. Za těchto poměrů se snažil dobrat opravdových hodnot, které ještě mohl život poskytnout. Jeho filozofie zlaté střední cesty je nevýbojná, ale věčně pravdivá moudrost, moudrost zralého věku, dávající člověku posilu v dobách zmatků. A Horatius jí dovedl dát krásný a ušlechtilý výraz. Jako literární estetik podává Horatius rozumná a trvale platná pravidla odvozená z jeho praxe a nauku klasicismu, jež vystihuje znamenitě jeho podstatu.
Vliv Horatiových básní byl nesmírný. Hned po své smrti se stal školním autorem. Ve středověku žil Horatius etik v četných sentencích čerpaných z jeho básní. Inspiroval francouzské básníky v 16. století, polské klasicisty i naše obrozenecké básníky. Za všech dob byl vzorem básníkům píšícím latinsky. Velké množství hudebních skladatelů, zvláště v 16. - 18. století, s oblibou zhudebňovalo Horatiovy písně.
Zdroje:Academia Praha – Encyklopedie antiky
Michael Grant – Dějiny antického Říma
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Jean Noel Robert – Řím
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Miroslav Slach - Já, básník Naso
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Anna Šwiderková - Sedm Kleopater