Claudius Claudianus (asi 365 - asi 405)
Původ Claudia Claudiana
Claudius Claudianus byl Řek z Alexandrie, avšak slavný latinský stylista. Na rozdíl od Ammiana Marcellina si již v mládí dokonale osvojil latinský jazyk a stal se mistrem latinského slova a bravurně ovládl různé formy latinské poezie. První jeho řecké básně a epigramy v řeckém světě nevyvolaly ohlas, ale latinskými básněmi došel uznání v latinské, západořímské, společnosti, kde již zůstal a pro niž básnil. V Římě se stýkal s členy římské aristokracie a oslavoval je. Nejvýznamnější však byl pro něj pobyt u dvora západořímského císaře Honoria v Mediolanu (od r. 396), kde se mu, jako uznávanému dvorskému básníkovi, dostalo četných poct. V Římě mu byla na Traianově fóru postavena čestná socha s nápisem "Řím a jeho králové muži, který spojoval génia Homérova s půvabem Vergiliovým". Přilnul zvláště k zdatnému a mocnému ministrovi Stilichonovi. Claudius Claudianus zemřel asi roku 405.Básnická činnost
Jeho básnická činnost byla rozsáhlá a pestrá. Jeho básně lze rozdělit na tři skupiny. První z nich jsou mytologické eposy - oba buďto nedokončené nebo zcela nezachované. Zbytky řeckého eposu nazvaného Gigantomachia (Zápas bohů s Giganty) ukazují, že měl básník jako epik blízko k egyptské škole, charakteristické fantastičností a bombastičností. Jeho nejzralejší dílo je epos De raptu Proserpinae libri III (Únos Proserpiny). Obsahově se celkem shoduje s Ovidiem a vyniká svěžím a názorným líčením.Druhou skupinu tvoří politické básně spojených s okruhem dvora a s válkami, vedenými Římany. Několika básnickými panegyriky velebil císaře Honoria, zejména však oslavil svého hrdinu Stilichona, který jej uvedl na císařský dvůr. Učinil tak nejen panegyrikem na jeho konzulát [?], ale také dvěma historickými eposy: De bello Gothico (Válka s Góty), kde vylíčil, jak Stilicho odrazil Alarichův vpád do Itálie a De bello Gildonico (Válka s Gildonem), v němž vypráví o pokoření afrického odbojníka Gildona. Claudianus patřil mezi Stilichonovy nadšené obdivovatele a stoupence a využíval každé příležitosti, aby zdůraznil jeho zásluhy o západní římské impérium a bez ohledu na jeho barbarský původ ho vylíčil jako skutečného zachránce říše před nebezpečím vnitřního rozvratu a před útoky barbarů. K sňatku Honoria se Stilichonovou dcerou Marií složil epický svatební zpěv Epithalamium ne nuptiis Honorii Augusti. Před něj předeslal čtyři půvabné lyrické svatební písně, jimiž navázal na starořímský zvyk zpívat na svatbě žertovné písně (Fescennina de nuptiis Honorii Augusti). Stilichonovu politiku hájil prudkými a jedovatými básnickými invektivami proti východořímským ministrům Rufinovi - In Rufinum libri II (Proti Rufinovi) a Eutropiovi - In Eutropium libri II (Proti Eutropiovi). Básník přeháněl ve chvále i v haně, přesto je důležitým historickým pramenem. Bez něj bychom velmi málo věděli o vášních i nenávistech, tajících se v pozadí dvorních intrik, bitev a politiky i cílů Stilichonových.
Třetí skupina jsou různé básně pestrého obsahu - idyly, básnické dopisy a epigramy. Z nich vyniká vkusné zpracování egyptské báje o ptáku Fénixovi.
Charakteristika
Claudianovy básnické dopisy a epigramy jsou obsahově prázdné, ale většina jeho ostatních básní je významná jak obsahem, tak myšlenkovou náplní i formální obratností. Jeho básnění není hluboká poezie, tryskající z vnitřních pohnutek, má spíše řečnický ráz. Byl to nadaný a uhlazený básník živé a bohaté fantazie, jenž se na Vergiliových, Ovidiových a Statiových básních naučil výtečné básnické mluvě a dobré technice verše, básně jsou psány vynikající latinou. Pokusil se v souladu s cítěním své doby obnovit římský epos. Plnil jej líčením nálad, podrobnými popisy a řečmi. V historických básních se přidržel staré tradice a mísil jednání lidí a bohů. Byl naplněn ohnivým římským patriotismem, miloval Řím a minulost tohoto velkého města a doufal v jeho slavnou budoucnost a v Stilichonovi našel důstojného epického hrdinu. Proto má jeho patos silný mravní přízvuk. Zda byl křesťanem, není jisté - svět jeho představ je ale úplně pohanský.Claudianův význam
Claudius Claudianus je poslední významný zástupce latinské epické a panegyrické poezie. Ve středověku byly jeho básně s oblibou čteny, dnes jsou pro odlehlost látky a nemístný nános rétoriky opomíjeny a živé zůstává z jeho díla především to, čeho si asi příliš necenil - epos Únos Proserpiny a drobnější básně, z nichž především Fénix svědčí o svrchovaném mistrovství autora.Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Antická knihovna - Synové slávy - oběti iluzí
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Klub přátel poezie - Sbohem, starý Říme
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury