Arriános (asi 95 - okolo 175)

Arriánův původ a jeho vzdělání

Flavius Arriános se narodil v maloasijské Nikomedii někdy na sklonku 1. století n. l. Po otci byl římským občanem a formálně příslušníkem flaviovského rodu, jehož počet se v 1. století n. l. značně rozšířil o osoby, jimž bylo nově uděleno římské občanské právo, zvláště v provinciích. O jeho rodině nic bližšího nevíme, lze však soudit, že patřila k dobře situovaným vrstvám městského obyvatelstva. Již v mládí se stal Arriános ve svém městě knězem Démétér a Persefony, což svědčí o tom, že se jeho rodina těšila dobré pověsti a měla i vliv na místní poměry.

Arriánův život spadal do období, kdy světové římské impérium dosáhlo vrcholu svého rozvoje jak ve svém územním rozmachu, tak i v intenzitě vnitřního vývoje. Na sklonku Arriánova života se sice v říši začaly projevovat první známky krize, avšak s jejími negativními důsledky se Arriános sám zřejmě nesetkával. Jeho osobnost se utvářela za vlády zkušených a vzdělaných císařů Traiana, Hadriana a Antonina Pia, kteří svou politikou vytvářeli příznivé prostředí pro uplatnění lidí Arriánova typu - vzdělaných a říši oddaných jednotlivců, vhodných k zaplnění mezer v nenasytném administrativním aparátu impéria.

Není vyloučeno, že cesta za vzděláním přivedla Arriána do Athén, jež si i za římského císařství uchovávaly věhlas tradicí posvěceného kulturního střediska a do nichž mířili mnozí, kdož chtěli svému studiu dodat větší působivosti v očích veřejnosti.

Na další Arriánův vývoj a vzdělání hluboce zapůsobil slavný stoický filozof Epiktétos, za nímž se musel odebrat do Nicopole v řeckém Épeiru. Epiktétos, který byl za vlády císaře Domitiana donucen opustit Řím, pokračoval v Nicopoli ve své filozofické i učitelské činnosti. Do města za ním přicházeli zájemci, kteří toužili poznat z úst uznávaného znalce zásady módního filozofického směru, získávajícího stále více stoupenců v řadách pohanských intelektuálů.

Arriános, který pobýval v Nicopoli někdy za Traianovy vlády, se projevil jako vnímavý i pilný žák velkého učitele. Pečlivě a podle možností doslovně zachycoval jeho výroky, aby si zachoval památku na jeho myšlení i způsob vyjadřování. Tyto podrobné zápisky se však - údajně bez Arriánova vědomí - dostaly na veřejnost a staly se hlavním zdrojem k poznání Epiktétových názorů, neboť filozof sám nezanechal o svém učení žádný spis.

Arriánovy záznamy se bohužel nedochovaly ve svém původní rozsahu. Asi z osmi knih Rozprav se zachovaly jen čtyři a rovněž z dalších jednotlivě zaznamenaných Epiktétových rozmluv známe pouze zlomky. V úplnosti se však zachovala tzv. Rukojeť, obsahující stručný souhrn stoických mravních principů.

Arriánovo působení v císařských službách

Průběh Arriánovy úřední dráhy není dostatečně znám. Spisovatel se ve svých spisech zmiňuje o některých zemích, které osobně poznal - je jisté, že byl v Noricu a v Pannonii a patrně i v Gallii a v severoafrické Numidii. Není vyloučeno, že jeho pobyt v těchto zemích souvisel s jeho vojenskou a úřední dráhou v době, než dosáhl vysokého postavení.

Koncem roku 130 se Arriános stal konzulem [?] (consul suffectus) a bezprostředně poté byl jmenován správcem maloasijské provincie Cappadocia. Ve funkci císařského legáta [?] zde setrval několik let, byl však z ní odvolán ještě za Hadrianova života.

Některé události, jež Arriános prožil v uvedeném úřadě, mu posloužily jako podnět k rozvinutí literární činnosti. V roce 130 -131 podnikl cestu podél černomořského pobřeží a podal o ní zprávu císaři Hadrianovi. Její text se zachoval pod jménem Plavba po Černém moři, drobný spis obsahuje kromě jiného i zprávy o obyvatelstvu sídlícím na pobřeží, řekách vlévajících se do moře atd.

V provincii jej neminuly ani vojenské povinnosti, když přibližně okolo r. 133 úspěšně odrazil útok kočovných Alanů. Arriános projevil zájem o tyto kmeny a pojednal o nich ve zvláštním spise Dějiny Alanů. Zachoval se z nich však jen zlomek, popisující bojovou sestavu, v níž autor vedl římskou armádu k rozhodujícímu boji s alanskými kmeny.

V roce 136 Arriános uveřejnil další pojednání s vojenským námětem - Taktické umění. Skládá se ze dvou částí: v první autor v hrubých obrysech popsal taktiku Řeků a Makedonců, ve druhé se zabýval organizací, tvary a pořadově taktickými obraty soudobé římské jízdy. V první části nepřinesl v podstatě nic nového, parafrázoval jen to, co již bylo známo ze starší literatury.

Athénský pobyt, rozvoj Arriánovy literární činnosti

Vážné postavení ve městě, jehož slavná minulost byla nedílnou složkou prožívané přítomnosti, možnost klidného studia i samostatné tvůrčí práce, opírající se o praktické zkušenosti nashromážděné v císařských službách, dávaly Arriánovi jedinečné podmínky k rozvinutí jeho zájmu na spisovatelském poli.

Prvým plodem Arriánova athénského pobytu se stal spis O lovu, v němž autor navázal na stejnojmenné dílo Xenofontovo: "Co podle mého mínění v tom pojednání vynechal, nikoli arci z nedbalosti, nýbrž z neznalosti keltické odrůdy psů a koně skythského a libyckého, to uvedu, jsa jeho jmenovec a příslušník téže obce, jenž už od mládí ve stejném oboru horlivě pracoval, totiž v lovectví, vojevůdcovství a filozofii."

Svou další činností Arriános dokázal, že jeho literární snahy směřují k vyšším cílům. Jeho pozornost upoutávala stále více slavná i méně známá minulost východních oblastí, zejména pokud do ní zasáhli Řekové, i dějiny helénistického období: Alexandrova anabáze, dějiny Alexandrových nástupců, dějiny Bithýnie, dějiny Parthie a Pojednání o Indii. Z těchto děl se zachovala jen část. V úplnosti známe jen Alexandrovu anabázi a pojednání o Indii, ostatní díla se nedochovala.

Jen podle jména jsou známy Arriánovy životopisy korinthského politika a vojevůdce Tímoleonta a uchazeče o syrakuský trůn Dióna a lupiče Tillibora, který ohrožoval maloasijskou Mýsii.

Dílo Alexandrova anabáze

Je pro Arriána příznačné, že z řady význačných osobností, které zásadně zasáhly do vývoje řeckého i římského světa, si bez váhání a s akcentovaným promyšleným záměrem zvolil pro své reprezentativní dílo právě Alexandra Velikého. Toto rozhodnutí mu nabízelo možnost snadného úspěchu, neboť zpracování osudů makedonského dobyvatele bylo oblíbenou četbou, jejíž účinek někteří autoři stupňovali tím, že ve svém líčení popouštěli uzdu fantazii. Arriánovým cílem však nebyl levný efekt, počítající se známou přitažlivostí zpracovávané látky, Xenofontův pokračovatel, za nějž se Arriános považoval, neměl být jen jedním z řady autorů, kteří vylíčili Alexandrovo tažení, nýbrž měl stanout nad nimi jako důstojný tvůrce Alexandrovy i své vlastní slávy.

V Arriánově rozhodnutí znovu vylíčit východní expedici Alexandra Velikého se nepochybně odráželo i smýšlení vzdělaného Řeka, hrdého na minulost svého národa a spatřujícího v Alexandrovi její vyvrcholení i oddaného příslušníka římského impéria, pro něhož byla existence světové říše do té míry vžitou i běžnou představou, že se mohl nadchnout právě prvým pokusem o její uskutečnění. Muži, který prožíval kulminační období v dějinách římské říše, byl zřejmě makedonský dobyvatel mnohem bližší i srozumitelnější než hrdinové řeckých městských států předalexandrovského období.

Chtěl-li Arriános získat zasloužené uznání pro sebe i pro své dílo, vyvozoval z toho závěr, že ve své soutěži s ostatními autory obírajícími se alexandrovskou látkou bude muset klást větší nároky na obsahovou i formální stránku svého spisu. Věděl dobře, že že obě složky mají stejnou důležitost, a že nelze zdůrazňovat jednu na úkor druhé - zde nalezl vodítko u svého oblíbeného Xenofonta, od něhož se učil úsilí o věcně podložený výklad i o jasný, ale vytříbený výraz, působící na čtenáře nikoli hledanou vyumělkovaností, nýbrž svou podmanivou prostotou.

Věcnou stránku posuzoval důsledně v souvislosti s prameny, o něž se mohl opřít a podle nichž se snažil utvářet pravdivou představu Alexandra, kterou v propracované formě předložil čtenářům svého spisu. Ne nadarmo proto zdůrazňoval, že vychází z prvořadých svědectví: na čelném místě uvádí přímé účastníky popisovaných Alexandrových činů - Lagova syna Ptolemaia, a Aristobúla z Kassandreie, jenž zaznamenal řadu drobných příhod, dokreslujících hlavní rysy Alexandrova charakteru v jeho běžných projevech.

Kromě těchto autorů se Arriános odvolával i na další autority. Z Alexandrových současníků to byl Nearchos, který získal obdiv jako velitel Alexandrova loďstva při ústupové plavbě z Indie od ústí Indu k Eufratu a z pozdějších autorů Megasthenés (počátek 3. století př. n. l.) a význačný zeměpisec a přední učenec v helénistické Alexandrii Eratosthenés (275 - 195 př. n. l.). Tito autoři Arriánovi poskytli potřebné údaje k popisu Indie, a to nejen v Alexandrově anabázi, ale i v Pojednání o Indii.

Vedle těchto pramenů Arriános uvádí i Alexandrův královský deník, který nepochybně patřil mezi závažné informační zdroje o králově životě tak, jak se projevoval na veřejnosti, ale i v uzavřeném dvorském prostředí.

Prameny, které nashromáždil a z nichž vycházel ve své práci, představovaly nejlepší tradici, z níž bylo možno spolehlivě čerpat. Arriános zamýšlel napsat o Alexandrovi historické, nikoli jednostranně životopisné dílo, jehož zásady výstižně charakterizoval Plútarchos, shodou okolností právě v úvodu ke svému životopisu Alexandra Velikého: "Vždyť nepíšeme historie, nýbrž životy a v nejznamenitějších skutcích se nejeví tak veskrze zdatnost a zbabělost, ale často nepatrný skutek, výrok nebo žert spíše ozřejmí povahu než bitvy s tisíci a tisíci mrtvých, největší řady vojsk a dobývání měst. Jako se tedy snaží malíři zachytit podoby z obličeje a tvaru očí a jejich okolí, kde se jeví povaha a o ostatní části těla se pramálo starají, tak také je třeba dovolit nám, abychom se spíše ponořovali do projevů duše a těmi charakterizovali život každého jednotlivce a abychom jiným ponechali ty velkoleposti a zápasy."

Arriánovou živnou půdou byly právě "velkoleposti a zápasy", jež Plútarchos nechtěl činit hlavní náplní svého díla. Základní snahou Arriána bylo vylíčit Alexandra ve světle spolehlivých svědectví a zbavit jeho osobnost nánosu smyšlenek a pověstí, jimiž ji opředli někteří nekritičtí spisovatelé a obdivovatelé. Přece se však nerozhodl pro systematické potlačení údajů, jež nepokládal za bezpečně správné, neboť věděl, že takovéto zprávy jsou vítaným zpestřením obsahu a že hlavně v souvislosti s nimi může vyniknout jeho zdůrazněné úsilí o historickou věrohodnost. Dává však najevo přezíravý postoj: "O těchto věcech se zmiňuji ve svém výkladu spíše proto, aby si někdo nemyslel, že o nich nevím, než proto, že bych jim přikládal víru."

Za bezpečné prameny pokládal Ptolemaiovy a Aristobúlovy spisy a tam, kde se lišily, vybíral tu verzi, která se mu zdála pravděpodobnější a hodná zmínky. V této zásadě se skrývá nebezpečí subjektivismu a Arriános obvykle v těchto sporných případech upozornil na to, že předkládá svůj vlastní názor a nebo uvedl důvod, proč se kloní k tomu či onomu podání.

Arriános pokládal Alexandra za největšího Řeka a obdiv k němu prostupuje celým jeho dílem. Alexandr zde stojí vysoko nad družinou svých přátel i nad zástupy vojáků, jimž jakoby bylo souzeno tvořit jen kulisu, na níž může vyniknout jeho osobnost. Arriánův pohled na Alexandrovo tažení prozrazuje, že jeho tvůrcem byl muž, který byl v aktivních vojenských i administrativních službách Říma a jehož zájem se tímto vlivem upíná k přesně vymezeným stránkám popisovaných jevů: k administrativním opatřením, jež Alexandr činil v podmaněných územích, k věštným znamením, jež podle rozšířené víry předurčovala výsledek důležitých událostí, ale především k vojenské stránce výpravy a k vojenskému umění Alexandrovu.

Arriánovy živé popisy věnované této látce svědčí o tom, s jak bezprostředním porozuměním pronikal k různým stránkám Alexandrova vojevůdcovského nadání. Organizace jeho vojska, jeho rozložení před nejtěžšími bitvami, jejich celý průběh, to vše ožívá v barvitém líčení Arriánova spisu jako výmluvné svědectví Alexandrova génia.

Na Alexandrovi příznivě hodnotil především ty vlastnosti, jež se obecně požadují od velkého vojevůdce: osobní příklad, nezbytný při obtížných situacích za pochodu a v boji a velkorysost, projevovanou jak vůči podřízeným vojákům, tak i vůči nepříteli, poraženému v otevřeném, mužně vedeném boji. S obdivem mluví o jeho osobní odvaze, která místy přerůstala až v hazardérství, ale nikdy se neminula psychologickým účinkem na masu prostých vojáků. V bezprostředním osobním vztahu mezi Alexandrem a jeho armádou spatřuje důležitý činitel makedonských úspěchů. Nezastírá momenty, kdy mezi nimi došlo k napětí, zejména v době indického tažení. I z těchto střetů však Alexandr vyšel jako vítěz a ani ústup z Indie nedokázal zlomit svazek mezi vrchním velitelem a jeho vojskem, které si až do okamžiku jeho smrti uchovalo spontánní lásku ke svému králi.

Se stejným zadostiučiněním se autor rozepisuje o případech, kdy Alexandr projevil velkorysost, a to i v situacích, kdy by mu nikdo nemohl vyčítat tvrdý, ale spravedlivý postup.

Ani v Arriánově spisu se však v Alexandrově osobě nespojil drsný válečník a humanistický filozof v jeden celek. Arriános odmítavě zaznamenává události, v nichž Alexandr zapomněl na svůj původ a dal se vlivem barbarského prostředí strhnout k činům, jež nebyly podle něj důstojné jeho velikosti. Příčinou Arriánovy kritiky se stala zvláště krutost, s níž se Alexandr zachoval vůči zajatému Béssovi,  i okolnost, že se "dal svést k přehnanému napodobování médské a perské nádhery, jakož i života barbarských králů."

Tyto stinné stránky však nebyly Arriánovi překážkou k nadšeném chvalozpěvu na zesnulého krále, jímž uzavřel svůj spis. Alexandr se v něm stal vtělením řeckého ideálu kalokagathie (harmonie tělesných a duševních hodnot) a připomínky, které k němu měl se jeví v jiném světle: "Je ovšem pravda, že i já sám jsem v tomto spise tu a tam pokáral některý z Alexandrových činů, přesto však se za svůj obdiv k němu nestydím." I v jeho nošení perského šatu je ochoten vidět spíše obratný úskok.

Význam Arriánova díla

V této souvislosti je třeba říci, že jeho dílo se nevyznačuje ani zvláštní hloubkou, ani pronikavostí pohledu, kterou autor mohl poznat u čelných historiků - Thukydida, či Tacita. Arriánovy popisy jsou sice zdařilé a efektní, postihují však výhradně vnější tvářnost historického dění. Sám Alexandr se přes autorovu snahu naplnit jeho osobnost atmosférou skutečného života blíží spíše k čítankovému válečníkovi, než k člověku z masa a kostí. Hlubší smysl pro poznání Alexandrovy velikosti Arriános neprojevil. Svůj zájem zúžil na vojenský aspekt tažení, jehož neúspěch spatřuje v odporu armády pronikat do stále vzdálenějších krajin, aniž se snažil brát v úvahu další činitele, které určily hranice možností i takovému vojevůdci, jako byl Alexandr. Nepřihlédl k Alexandrovu mládí, k předchozímu vývoji řeckého světa a nepoukázal na důsledky makedonského tažení na další historický vývoj - Alexandrovo byl sice vypodobněn jako vrcholná postava řeckých dějin, ale jeho historický výkon se změnil v bludnou pouť světem, která byla zbavena hlubšího opodstatnění i perspektivy.

Tyto námitky proti způsobu historické práce je však možno s určitými obměnami vznášet i proti jiným představitelům starověké historiografie. V Arriánově případě sice nedovolují postavit jeho dílo na přední místo tehdejší literární a historické tvorby, na druhé straně neposkytují důvod k tomu, aby se mu nepřiznala skutečná hodnota. Pokus o střízlivé vylíčení Alexandrových výbojů byl sám o sobě záslužným činem, jehož význam rostl i tím, že Arriánovo dílo mělo díky vypravěčskému talentu svého autora předpoklady proniknout mezi širší vrstvy řeckého obyvatelstva. Na mnoha místech je Arriánovo líčení vskutku podmanivé svou vnitřní dramatičností. I popisné partie, ať již zeměpisné výklady či technické popisy vojenského charakteru, bývají do textu zapracovány tak, že nestojí stranou dějové složky, ale často stupňují její účinek. Arriánova Alexandrova anabáze je tak při svých nedostatcích nejlepším starověkým shrnutím dané látky a jeho tvůrce si jím upevnil pověst uznávaného autora mezi řeckými spisovateli v době římského císařství.

O sklonku Arriánova života není nic bližšího známo, nevíme ani, kterého roku a kde zemřel. V době, kdy Lúkiános vydal svůj útočný spisek o živém proroku Alexandrovi z maloasijského Abonúteichu - krátce po roce 180 - již Arriános nebyl naživu.

Zdroje:
Arriános - Tažení Alexandra Velikého (předmluva Jana Buriana)
Státní pedagogické nakladatelství - Starověké Řecko
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury