Podporuji iniciativu Chcípl pes

Apuleius (asi 125 - 180)

Apuleiův původ, jeho vzdělání a povaha

Rodištěm tohoto učence, básníka, blouznivce a posměváčka byla římská kolonie [?] Madaura (dn. Mdauruš v Alžírsku), kde zhruba o 250 let později započal svá studia slavný Apuleiův krajan Augustinus. Pocházel z vznešeného a zámožného rodu municipální aristokracie. Jako Augustinus, nabyl i Apuleius vyššího vzdělání na univerzitě v Karthágu, měl však touhu prohloubit je cestami a studiem v cizině.

V Athénách se dokonale naučil řeckému jazyku a pěstoval rozmanité vědní i umělecké obory - čili jak se vyjadřuje obrazně - "pil z jejich měsidel, džbánů" - ale především studoval filozofii. V Athénách se nadchl pro platónskou filozofii v její pozdní scholastické podobě. Hluboce na něj zapůsobily všelijaké mystické kulty, jejichž tajemnost ho mocně přitahovala. Navštěvoval lekce sofistů a s horlivostí sobě vlastní si osvojil jejich způsob dialektického myšlení i argumentace. Je pravděpodobné, že se účastnil eleusinských mystérií, které slibovaly zasvěcencům věčnou blaženost.

Měl výjimečné nadání a mimořádné schopnosti, takže si osvojil široké vzdělání a získal rozhled o různých oborech lidské činnosti. Byl zvídavý, ale právě tak neklidný, nestálý a přelétavý v předmětu svého zájmu a v životním podnikání, výstřední osobnost, plná různých protikladů a navzájem nesouladných sklonů a vášní.

Duchovní atmosféra

Byl dítětem své doby a svého prostředí. Již dávno nestačilo antickému člověku oficiální náboženství olympských božstev. Bylo chladné, neodpovídalo uspokojivě na věčně palčivé otázky po smyslu života a smrti, nepodávalo sladké naděje na posmrtný život a věčnou odplatu. Ukojení duchovních potřeb hledali tedy lidé v orgiastických kultech, v mystice, okultismu a nejrůznějších pověrách. Byl to hlavně Orient, který zaplavil celý tehdejší svět svými kulty. Neodolala jim ani střízlivá římská mysl, ani řecká filozofie neunikla těmto vlivům. Původní Pythagorovo a Platónovo učení se přetvářelo v duchu doby: zabarvovalo se nábožensky a bylo tak prolnuto mystikou, že se tzv. novopythagoreismus a novoplatonismus stal spíše náboženstvím a v tomto významu také soupeřil s křesťanstvím. Víra v zázraky, věštby a kouzla byla všeobecná, jistě k prospěchu mnohých šarlatánů, kteří z náboženského zanícení dovedli těžit. Osvícení lidé, nespokojení s naivní zbožností, hledali jiné cesty k božstvu, odvraceli se od světského shonu k odříkání, pohrdali kouzly a okultními praktikami, dokonce - znechuceni mnohotvárnou změtí náboženských představ a kultů - se uchylovali k nevěře a povýšenému posměchu.

Kulturní poměry

Apuleius byl typickým představitelem takzvané druhé řecké sofistiky, jejíž květnatý sloh přenesl do latinské literatury. Tento směr, hlásající návrat ke klasickým vzorům, neobyčejně rozšířil typ rétora, který dovede s umělou výmluvností řečnit pohotově o všemožných tématech. K tomu bylo třeba vedle řečnického výcviku i všeobecného vzdělání, odtud snaha ovládnout pokud možno co nejvíce oborů lidského vědění, odtud polyhistorismus leckterých spisovatelů. Nelze se divit, že u průměrných vzdělanců odborné poznatky zřídka pronikaly do hloubky, že mnohým šlo jen a jen o efekt, jímž působili na posluchače. Putovali po význačných městech, blýskali se svou výmluvností a učeností a sklízeli přemrštěné pocty.

Ačkoli Apuleius přijímal za své i jiné filozofické zásady, hlásil se k platónské filozofii a se zálibou přidával k svému jménu přízvisko Platonicus. Ale nevyznával čisté Platónovo učení, nýbrž právě tu mysticko-náboženskou nauku, jež vyvrcholila ve 3. 4. století jako novoplatonismus. Byl stoupencem pythagorizujícího platonismu (učení o protikladu ducha a hmoty a o démonech jako prostřednících mezi bohem a lidmi). Silný sklon k mystickým kultům ho vedl k orientálnímu, zvláště egyptskému náboženství. Dokladem toho jsou dva zachované spisy "O Platónovi a jeho učení" a "O bohu Sokratově".  Nebyl filozof, nýbrž jen člověk žíznící po poznání, zvláště po tzv. vyšším poznání a tišící svou žízeň, jak jen bylo možno. Snad na něj působila i módní horečka, v níž se tehdy i mnoho vzdělaných lidí oddávalo mystice, snad to byla i opravdová náboženská touha. Apuleius na svých cestách po Řecku, ostrovech i Malé Asii, jež podnikl po skončení studií v Athénách, vyhledával každou příležitost, aby poznal tajemné náboženské obřady a dával se do nich zasvěcovat, nešetře nákladu. Smíme-li předpokládat, že se ve svých Proměnách ztotožňuje s jejich hlavním hrdinou, líčí tu, jak byl třikrát zasvěcen do Isidiných a Osirisových mystérií a přijat do jednoho vyššího kněžského sboru. Tak byla jeho osoba obklopena tajemným nimbem, jenž nemálo přispíval k jeho proslulosti.

Apuleiova řečnická a spisovatelská činnost

Apuleiovu proslulost ještě zvyšovala řečnická a spisovatelská činnost. Na svých cestách přišel také do Itálie a pobyl nějaký čas v Římě. Nákladným životem vyčerpal své jmění, takže byl nucen hledat výdělek jako soudní obhájce. Vbrzku dosáhl jako řečník úspěchů, získal vlivné přátele a nabyl slušného jmění. Když se asi třicetiletý vrátil do svého rodiště, byl slavným mužem. Tehdy již možná měl za sebou své nejznámější dílo Metamorphoses (Proměny), zvané též Asinus aureus (Zlatý osel). Proměny složil a vydal patrně za pobytu v říšské metropoli, ale jak se zdá, vydal je anonymně. Je to fantastický a dobrodružný román o příhodách člověka v oslí podobě, výtečná tragikomická a pitoreskní taškařice, propletená bizarními příhodami, zázraky, kouzly a temnou magií, nechybí zde však ani hororové prvky a lascivní sexualita. Je také realistickým popisem života různých vrstev antické společnosti ve 2. století. Román není zcela původní. Pod jménem řeckého satirika Lúkiána, současníka Apuleiova, se dochovalo stručné vyprávění téhož příběhu, jež se v hlavních bodech shoduje s dějem Apuleiova románu. Zdá se, že oba výtvory, latinský Apuleiův a řecký Pseudolúkiánův, jsou zpracovány podle téže starší řecké předlohy. Kdežto v Pseudolúkiánově pojetí jde o stručné vylíčení příhod hlavního hrdiny, Apuleius rozplétá osnovu do značné šíře a vkládá do ní množství větších i drobnějších příběhů, které mají většinou úlohu pouhých vložek a spád děje retardují. Ale musíme být za ně Apuleiovi vděčni, neboť se tak zachovalo mnoho ukázek drobné antické prózy, dozajista vesměs řeckého původu. Jsou to všelijaké historky o strašidlech, o loupežnících, milostné příběhy, v nichž převládá intrika a nezřídka silně proniká smyslnost a kriminalistické příběhy. Mezi nimi je světoznámá báje o Amorovi a Psýché.

Vlastní jména jsou v Apuleiově verzi téměř všechna jiná než u Pseudolúkiána, jiné jsou i scenérie a leckde je vyprávění zabarveno čistě římským koloritem. Apuleius tedy si počínal při zpracování řecké předlohy dosti samostatně. Nejsamostatnější je konec díla, kde líčení pojednou neorganicky přechází do modliteb, vizionářství a mysticismu a končí oslavou kultu bohyně Isis. Stejně jako děj, je pestrý i styl díla: směsice rozmanitých slohových prostředků, kořeněná zvukomalbou, rýmy, básnickými výrazy, archaismy, novotvary i vulgarismy.

Ze svého rodiště podnikal zájezdy a konal přednášky (ukázky z nich se zachovaly ve sbírce zvané Květobraní). Ty mu zjednaly světové jméno a mnohou skvělou poctu. Přitom usilovně pracoval literárně i vědecky. Mezi jeho nezachovanými spisy se uvádějí milostné básně, hymny, epos, román Hermagoras, římské dějiny, větší počet řečí, pojednání o rybách, o stromech, o rolnictví, o lékařství, o hvězdářství, o aritmetice, o hudbě - nehledě na drobnosti a rozmanité překlady. Apuleius se rád chlubil svou všestranností, dodávaje, že psal nejen latinsky, nýbrž i řecky. Z toho všeho se mimo uvedená díla zachoval spisek O světě - volný překlad řeckého originálu, přičítanému Aristotelovi a soudní řeč zvaná Pro se de magia (Na svou obranu proti obvinění z magie) neboli Apologia (Obrana).

Tato soudní řeč se týká význačné události Apuleiova života. Když cestoval do egyptské Alexandrie, onemocněl v městě Oii (dnešní Tripolis) a pobyl tam delší čas. Přihlásil se k němu Sicinius Pontiacus, jenž s ním studoval v Athénách. Jeho matka Aemilia Pudentilla byla již třináct let vdovou a podle pověsti byla velmi bohatá. Pontiacus se obával, aby se neprovdala za člověka, jenž by jeho a mladšího bratra Sicinia Pudenta připravil o velkou část matčina jmění. Připadl tedy na myšlenku provdat svou matku za Apuleia, o jehož nezištnosti a velkodušnosti nepochyboval. Apuleius tím návrhem nebyl příliš nadšen. Při svém mládí a skvělé kariéře se nechtěl zavazovat sňatkem z ženou, jež byla nadto ještě značně starší než on. Ale zlákán milými vlastnostmi vdovy, nadšením občanů, kteří jej po veřejné přednášce prosili, aby se v Oii trvale usadil a přátelstvím k Pontiacovi, nabídku přijal. Zištností nebyl veden, měl sám majetku dost, nabízely se mu výhodnější sňatky a ostatně se ukázalo, že Pudentillino věno není příliš velké - většina jejího jmění byla určena synům a Apuleius je ani v nejmenším nezkrátil. Ale Pontiacův tchán z prospěchářských důvodů poštval syna proti nevlastnímu otci a došlo k roztržce. Pontiacus sice brzy zjistil, že Apuleiovi křivdil a smířil se s ním i s matkou, zanedlouho však zemřel. Příbuzenstvo tehdy rozšířilo o Apuleiovi pověst, že svého nevlastního syna sprovodil ze světa. Získalo pak na svou stranu mladšího nezkušeného syna Sicinia Pudenta a ten se dal nakonec přemluvit k tomu, aby zažaloval Apuleia, že pro bohatství kouzly očaroval Pudentillu, ženu nepoměrně starší, jež byla tak dlouho vdovou, že na sňatek už nepomýšlela a přiměl ji k sňatku. Jakkoli byla žaloba nebezpečná, neboť odsouzenému hrozil trest smrti, byla založena na tak vratkých obviněních a tvrzeních, že ji Apuleius snadno vyvrátil a pře skončila jeho vítězstvím. Obhajovací řeč, kterou Apuleius přednesl, přepracoval a pak vydal. Tato jediná zachovaná soudní řeč z císařské doby je význačnou památkou jeho výřečnosti i advokátské obratnosti. Nápadné ovšem je, že obvinění z magie všelijak bagatelizuje a všelijak od něj odvádí pozornost. Ačkoli byl osvobozen, podezření, že je čarodějník, na něm lpět zůstalo.

Již předtím Apuleius přednášel v Karthágu; po svém procesu se tam i s chotí odstěhoval a zdá se, že tam zůstal až do smrti. Po nějakou dobu provozoval advokátskou praxi a potom se věnoval jen filozofii a řečnictví. Stal se miláčkem karthaginské aristokracie a vyhledávaným lektorem, schopným řečnit na jakékoli téma, a to s překypělou květnatostí a se strhující působivostí výrazu a přednesu, v čemž byl skutečným mistrem. Byl zahrnován poctami a slávou. V Karthágu také patrně vznikla většina jeho literárních výtvorů. Významného postavení dosáhl tím, že byl zvolen za vrchního kněze v provincii Africa, čímž se stal zároveň předsedou provinciálního sněmu. Jinak o něm není až do jeho smrti celkem nic známo.

Podivuhodného osudu se dostalo Apuleiovi po smrti. Jeho mysticko-náboženská filozofie, v níž uznával démony jako prostředníky mezi bohy a lidmi, jeho znalost tajemných obřadů, sklon k okultismu a magii, obžaloba vznešená proti němu pro čarodějnictví a konečně i jeho divuplné Proměny, z nichž si čtenář nutně odnáší dojem, že autor líčí vlastní příhody, to vše způsobilo, že se o Apuleiovi vytvořila legenda, která ho líčila jako mocného kouzelníka a divotvůrce a stavěla ho vedle Apollónia z Tyany a šířením pověstí o jejich divotvorných kouscích se snažila zmenšovat význam Kristova působení. Její ohlas nacházíme i u církevních Otců.

Ohlas a význam Apuleiova díla

Apuleius a Lúkiános jsou dva poslední velcí spisovatelé 2. století. Nehledě na různost jejich světového názoru, je oběma vlastní nespokojenost a hledání čehosi nového. Apuleiovo nejvýznamnější dílo, Proměny, které již ve starověku dostalo název Zlatý osel, bylo velmi oblíbené. Mocným vlivem působilo na moderní evropské literatury i na výtvarné umění. Jeho náměty použil Boccaccio, epizoda o Amorovi a Psýché nechybí v překladu snad v žádné významnější literatuře.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Apuleius - Zlatý osel
Bořivoj Borecký a kolektiv - Antická kultura
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Stanislav Richter - Kartágo
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy