Podporuji iniciativu Chcípl pes

Appiános (okolo 90 - okolo 165)

Appiánův původ a jeho kariéra v císařských službách

Appiános byl Řek, pocházející z Alexandrie. Ve svém rodném městě zastával četné úřady, ale za lidového povstání odtud uprchl. V Římě mu bylo uděleno římské občanství a byl přijat do císařských služeb. Působil jako advokát fisku, dosáhl hodnosti jezdce [?] a zastával vysoké státní úřady, ve stáří se stal prokurátorem [?] Egypta. K metropoli světové říše velmi přilnul. Měl blízký vztah k Marcovi Corneliovi Frontonovi, římskému rétorovi a vychovateli císaře Marca Aurelia.

Rhómaika

Obdiv, který existence a velikost říše budila u svých současníků, inspiroval Appiána k pokusu vylíčit římské dějiny od legendy o Aeneovi až do Traianových výbojů. Dějepisná tvorba, která se rozvíjela v době vrcholného rozmachu impéria, byla tehdy ovlivněna výrazně soudobým myšlenkovým prostředím. Říše zažívala vrcholný rozkvět, tvůrčí rozmach antických spisovatelů a historiků však v této době již pominul. Historici čerpali ze starších děl, přejímali nebo upravovali jejich jednotlivé pasáže, pořizovali z nich výtahy nebo z několika děl novým uspořádáním vytvářeli díla nová. A tak tomu bylo i u Appiána.

Své dílo Římské dějiny (Rhómaika), které psal v Římě, dokončil Appiános kolem roku 160 (některé prameny ovšem tvrdí, že okolo roku 160, ve velmi pokročilém věku teprve dílo psát začal). Cíl, který si stanovil, převyšoval však jeho schopnosti. Obtíže mu působilo i celkové zpracování látky, kterou proto rozčlenil do řady menších samostatných úseků, vymezených chronologicky i teritoriálně, jejichž sled byl dán postupným šířením římské moci - ve 24 knihách vždy přerušil pásmo římských dějin, kdykoli Římané připojili ke své říši nový národ, prošel celými jeho dějinami a zase se vrátil. Z Římských dějin se úplně zachovaly knihy 6 - 7 a 11 - 17, ve zlomcích knihy 1 - 5 a 8 - 9.

Své historické dílo považoval zřejmě za svůj životní úspěch - lze tak soudit z pocitu sebevědomí, s nímž napsal vlastní biografii, na kterou se odkazuje v hlavní předmluvě svých dějin. Tato biografie se bohužel nedochovala.

Pro svou práci použil Appiános rozsáhlého materiálu: ve značné míře se opíral o spisy Asinia Polliona (76 př. n. l. - 5 n. l.), Polybia, Tita Livia (59 př. n. l. - 17. n. l.) a Augustovu biografii. Pramenů však používal bez náležité přesnosti, při líčení jednotlivých událostí často zaměňoval data a jména, posloupnost událostí není vždy jasná, dopouštěl se geografických a chronologických nepřesností a ve svých názorech nebyl vždy důsledný. V jeho díle, a to hlavně v Dějinách občanských válek (Emfylia) se projevily různé, často protichůdné tendence, protože víceméně podléhal názoru toho historika, z kterého momentálně čerpal. Z toho vyplývá i slohová nejednota díla. Neznal dokonale ani dějiny římského státního zřízení a to, co věděl o soudobé římské státní správě, nesprávně přenášel do minulosti.

Appiános psal řecky a pro Řeky, jak lze usuzovat z jeho vysvětlivek některých římských sociálně-politických problémů. Latinu ovšem jako právník ve službách císařské pokladny v Římě ovládal a dokonce jeho řečtina je jí poznamenána, neboť se vyznačuje četnými latinismy, hojnými nejen ve slovní zásobě, ale i ve větné syntaxi. To současně prozrazuje, že historik čerpal z latinsky psaných pramenů.

Emfylia

Část věnovanou občanským válkám (boji mezi Mariem a Sullou počínaje a válkou mezi Augustem a Antoniem konče) zamýšlel autor podle hlavní předmluvy rozvrhnout do pěti knih. Tento plán pozměnil při psaní tak, že do dějin občanských válek nezahrnul konflikt mezi Augustem a Antoniem, poněvadž jej pojal do historie Egypta a skončil je tudíž rokem 35 př. n. l., porážkou a smrtí Sexta Pompeia. Svou práci nezačal také přímo líčením rozbrojů mezi Mariem a Sullou, ale začlenil je do mnohem širšího rámce tím, že první knihu s rozsáhlým úvodem začal historií gracchovského hnutí.

Zájem řeckého historika Appiána o období římských občanských válek, v němž odumírala římská republika a rodilo se císařství, nebyl vyvolán jen úsilím zachytit rychlý spád a složité souvislosti odehrávajících se událostí, ale i najít odpověď na otázku, proč republikánské zřízení ustoupilo režimu osobní moci. Appiános sledoval vývoj událostí z pozic loajálního stoupence císařství, který však přece jen nezapřel svůj řecký původ a dávnou minulost posuzoval s morálním nadhledem nad líčenými ději i lidmi. Obdivoval zejména osobní statečnost a věrnost zvoleným zásadám, ať se projevily u stoupenců republiky, nebo u jejich odpůrců a stejně tak se netajil odmítavým postojem k věrolomnosti nebo samoúčelným násilnickým metodám. V jeho názorech se nepochybně odráží postoj řeckých vzdělanců k římskému impériu, kteří ve svém subjektivním stanovisku dokázali spojit občanskou loajalitu k římskému panství s citovým porozuměním pro neřímské národy a se schopností vidět a posoudit některé momenty politických zápasů na sklonku republiky v mnohem jasnějším světle, než byli schopni samotní Římané.

Při posouzení Appiánových názorů i jeho výkonu jako historika je prvořadá otázka, odkud získával své vědomosti o líčené době a jak tyto údaje sám zpracovával. Předpokládá se, že jeho hlavním pramenem byl latinsky psaný historický spis a že jej Appiános většinou převyprávěl ve zhuštěné podobě, někdy se jej přidržel těsněji a ve dvou případech se rozhodl k doslovnému překladu. Jakkoli je otázka, odkud čerpal svou látku komplikovaná, lze odhalit rozdíly v politickém postoji Appiánova hlavního pramene a Appiána samotného. Své politické krédo totiž formuloval v hlavní předmluvě k Římským dějinám i v počátečních kapitolách první knihy o občanských válkách tak jednoznačně, že nemůže být pochyb o tom, kde tlumočil své stanovisko, aniž přebírá cizí názor. Jeho pohled je totožný s míněním vyšších vrstev římské společnosti, především těch, jimž císařství skýtalo výhodné a bezpečné postavení. Císařský úředník Appiános je bezvýhradným a přesvědčeným přívržencem římské monarchie a upřímně obdivuje velikost římské říše. V císařství spatřuje jedinou bezpečnou záruku vnitřního klidu a stability státu. K jeho vzniku vedla ona dlouhá řada násilí a rozbrojů, které vyústily ve vleklé občanské války a s tímto tragickým obdobím Appiános nepřestával s pocitem uspokojení srovnávat šťastný a klidný život své doby.

S jeho obdivem k císařství a s jeho názory na druhé straně kontrastuje prorepublikánské stanovisko, oslava republikánské svobody, silné zaujetí pro boj Bruta a Cassia proti triumvirům a zároveň příznivý postoj k Antoniovi. Tyto četné prvky mohou svědčit o tom, že Appiánovo nadšení pro císařství nevylučovalo sympatie k idealizované republice a jejím posledním obráncům. Původ těchto představ je zřejmě vysvětlitelný tím, jejich autor byl přímým svědkem a účastníkem bojů na konci římské republiky. Často, a patrně právem, bývá shledáván v Pollionovi, významné osobnosti římského kulturního života, známého svou osobitostí a otevřeností.

Na druhé straně je zřejmé, že Pollio nebyl jediným Appiánovým pramenem, neboť v jeho Občanských válkách lze vystopovat několikrát protichůdné tendence, vysvětlitelné pouze tak, že se historik přidržoval různých autorit s rozdílnými politickými názory. Okolnost, že Appiánovi nevadilo užít vzápětí po sobě prameny s protichůdným základním zaměřením, je však zarážející. Nedůslednosti a přímé rozpory ve svém výkladu historických procesů i v pojetí předních politických osobností zřejmě Appiános nepokládal za tak závažné, aby ohrozily věcnou hodnotu celého díla. Patrně se při své práci nezdržoval nejen promýšlením a hodnocením věcné správnosti detailních údajů, ale ani důslednou koordinací svých názorů a jejich promítnutím do podávaného obrazu líčených osobností. Při popisech rozporů mezi Augustem a Antoniem se střídá tendence proantoniovská s prooktaviánskou. Appiános, nebo autor pramene, odkud Appiános látku přebíral, se snažil obě tendence smířit a nakonec se ocitl v rozpacích, pro kterou z nich se rozhodnout.

V souladu se starověkým pojetím dějin stojí i u Appiána v popředí jako rozhodující činitelé významné osobnosti. Svůj zájem však věnoval i jiným jedincům, pokud jej upoutaly jejich názory nebo statečnost, či naopak její nedostatek.

Vinu za občanskou válku Appiános zpočátku nekladl ani Caesarovi, ani Pompeiovi. Caesarovým překročením Rubikonu se však nakonec pro Appiána stal Pompeius obráncem republikánských svobod. Je ovšem pravda, že Pompeia hodnotil realisticky, když píše, že "chtěl v roli Caesarova protivníka budit zdání, že je zastáncem demokracie." Pompeiovou porážkou vinil jeho okolí a spojoval ji i s božím řízením, Osudem a Štěstěnou, která provázela Caesara. Boží řízení zapojil do koncepce svého díla, když Pompeiovu porážku přisoudil božstvu, které chtělo, aby vznikla nová forma moci - císařství.

Jinou otázkou, která Appiána zvlášť zaujala, je Caesarova násilná smrt i osud jeho vrahů. V souladu s jeho koncepcí byli a museli být potrestáni, ale přesto líčil Brutův a Cassiův zápas za svobodu v oslavném duchu. Tradice, která v Appiánovi nalezla jednoho se svých přívrženců, nepochybovala o tom, že Caesar usiloval o královský titul, což při římském zakořeněném odporu ke královládě muselo v širší veřejnosti vyvolávat odmítavou reakci. Tím lze vysvětlit i fakt, že postup Caesarových vrahů neměl v očích veřejnosti pouze odsouzeníhodné aspekty. I v tomto případě vyvstala tudíž pro Appiána otázka, jako v souvislosti s Pompeiem, proč zastánci republiky prohráli svůj boj. Tu opět shledal v řízení bohů, Osudu a Octavianově štěstěně. Kromě uvedených důvodů to byl i hněv bohů nad Caesarovým zavražděním, neodčinitelný jinak, než smrtí vrahů a Appiános stále zdůrazňoval, že tuto vraždu nelze omluvit ani zápasem za svobodu, ani vysokými morálními hodnotami. Tímto souhlasem se připojil k těm, kteří tvrdili, že Caesarovy vrahy musí stihnout trest, aby se naplnil osud římské říše.

Osobitost appiánovské tradice se projevila i v hodnocení Lucia Antonia, bratra triumvira Marca Antonia. Zatímco augustovská historiografie v něm vidí nohsleda ctižádostivé Fulvie, manželky Marca Antonia, u Appiána vystupuje v hodnosti konzula [?] jako představitel státní moci proti samozvaným triumvirům ve snaze obnovit staré republikánské zřízení. Idealizace republiky je patrná zvláště v poslední Appiánově knize o občanských válkách, kde se prosadila tendence, která sice neodmítala císařství, ale nebyla zvlášť nakloněna Octavianovi.

Význam Appiánova díla

Problematičnost Appiánova díla vedla k tomu, že je moderními dějepisci považován za druhořadého autora, jemuž nepatří místo mezi uznávanými představiteli antické historické tvorby. Je však nutno uznat, že zachytil závěrečnou fázi dějin římské republiky v širokém a dramaticky vyhroceném obraze (podobně jako Herodianos, historik severovského období), který je dnes jediným zachovaným celistvým vylíčením této významné epochy římské historie. Další jeho nezanedbatelnou zásluhou je, že se jeho prostřednictvím zachovala řada údajů, které by následkem ztrát četných historických spisů upadly v zapomenutí, a že se neomezoval na mechanický výklad událostí, ale často viděl i jejich hlubší souvislosti v sociálně ekonomické sféře. Skutečnost, že si uvědomoval těsné sepětí politického boje s hospodářským vývojem římské společnosti, zejména se zostřujícím se agrárním problémem, a že nezavíral oči nad sociálními aspekty, mu dává zvláštní postavení mezi antickými dějepisci římského období.

Appiánův zájem o sociální a hospodářské problémy a jejich působnost v římském politickém dění, jakož i snaha zachytit některé pozitivní rysy v historii národů podmaněných Římem dávají jeho dílu přes všechny známé nedostatky a problematické stránky čestné místo v celé dějepisné tvorbě římského období.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Appiános - Krize římské republiky (předmluva B. Mouchové)
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
A. E. Redgateová - Arméni
Státní pedagogické nakladatelství - Starověký Řím
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury