Wulfila (311 - 383)
Šíření křesťanské víry mezi gótskými Thervingy je nerozlučně spjato s životem a dílem Wulfily - biskupa svého lidu a kmenového předáka. Wulfilovo jméno znamená „malý vlk, vlček“. Po roce 250 bylo na sever odvlečeno množství zajatých Římanů, Wulfila sám se narodil kolem roku 311 jako vnuk kappadockého zajatce, odvlečeného při jednom velkém nájezdu před rokem 270. Mnoho gótských křesťanů patřilo, stejně jako Wulfila, k potomkům křesťanských zajatců, odvlečených na sever ve 3. století, zbylí patřili ke Gótům, obráceným těmito zajatci na víru. Zdá se, že potomci zajatců si uchovali povědomí o svých kořenech hluboko do 4. století. Bylo například známo, ve které kappadocké vesnici upadli Wulfilovi rodiče do zajetí. Potomci zajatců patrně tvořili identifikovatelnou skupinu, neboť dochované prameny uvádějí, že Wulfila byl původně jejich biskupem a většina komunity jej později následovala do římské říše. V zadunajských gótských obcích nestálo křesťanství v žádném případě na okraji společnosti. Jak velká křesťanská komunita na území gótských kmenů vznikla, není možno odhadnout, byla však zjevně dostatečně významná na to, aby vzbudila pozornost řeckých a římských misionářů. Mnozí z odvlečených křesťanů patrně žili v bosporské říši, která kolem roku 300 prohlásila křesťanství za státní náboženství. Nevíme, které vrstvy gótské společnosti byly nejvíce ovlivněny importovaným náboženstvím, sám Wulfila se však těšil vysokému společenskému postavení, jelikož doprovázel gótskou delegaci do Constantinopole, když mu bylo jen něco málo přes dvacet. Wulfila ovládal latinu a řečtinu – oba jazyky se zřejmě naučil v mládí, když vyrůstal v zajatecké komunitě - a měl prostředky i čas na cestování.Součástí římské strategie, uplatňované vůči gótským Thervingům, sídlícím severně od Dunaje byla i jejich christianizace. Constantius II. podporoval křesťanské aktivity na gótské straně Dunaje a roku 341, ve svých třiceti letech, byl Wulfila nikomedským Eusebiem, tehdy již constantinopolským biskupem, vysvěcen na biskupa Gótů a toto poslání plnil následující čtyři desetiletí. Wulfila byl, stejně jako jeho světitel, ariánem, a proto se i gótští křesťané stali ariány a později i šiřiteli arianismu, který byl v době Wulfilova vysvěcení oficiální říšskou náboženskou doktrínou. I v době, kdy v říši převládl katolicismus, se většina germánských skupin již v říši usazených i nově tam přicházejících přidržovala nadále arianismu, což vedlo – mimo jiné problémy - k rozporům mezi Římany a Germány. Ještě v 6. století označují italské prameny neníkajské křesťanství jako zákon Gótů (lex Gothorum).
Prvních sedm let sloužil Wulfila Gótům severně od Dunaje. Zapojil se i do misijní činnosti a to mohlo být příčinou potíží - první rozepře propukly již na přelomu let 347 – 348 a Wulfila byl vypovězen s mnoha dalšími křesťany z území Thervingů. Je zajímavé, že uprchlíci (většinou potomci římských zajatců) nesplynuli s římskou společností. Místo aby se vrátili do různých maloasijských a balkánských osad, v nichž byli jejich předkové zajati, vytvořili poblíž dunajské hranice v Moesii samostatnou enklávu, která existovala až do poloviny 6. století. Tato skupina, nazývaná Gothi minores (malí Gótové), zcela jistě mluvila gótsky a byla příliš pogótštěna, aby splynula s rolnickou populací impéria. Zároveň však nebyla plně absorbována Góty.
Odchodem Wulfily a jeho skupiny však rozpory neskončily. Severně od Dunaje zůstala i nadále řada křesťanů, kteří udržovali úzké kontakty s křesťany v římském impériu. Gótský kazatel Sansalas se mohl kupříkladu volně pohybovat přes hranice. Není proto příliš překvapující, že pohanští vůdcové Thervingů pohlíželi na své křesťany nepřátelsky. Když se jim po nové smlouvě z roku 369 naskytla příležitost, začali gótské křesťany pronásledovat, což trvalo až do roku 372. Z jejich pohledu bylo křesťanství výlučně spjato s římským státem a jeho šíření rozkládalo zavedené společenství víry v gótských zemích. Náboženství hrálo v gótsko-římských vztazích i později významnou roli a částí ceny, kterou museli Gótové zaplatit za své přijetí na římské území (376) bylo formální přestoupení některých jejich vůdců ke křesťanství.
V čele malých Gótů stál Wulfila až do své smrti. V Moesii se věnoval kázání a překládal bibli do gótštiny. Musel pro to nejprve vytvořit gótskou abecedu. Již dříve existovala znaková soustava, kterou Germáni v omezené míře používali. Původ těchto znaků, od 17. století označovaných jako runy (starověké jméno není známo), je zahalen tajemstvím. Jako základ nové abecedy použil Wulfila řecké písmo, které doplnil latinskými a runovými písmeny. V římské říši postupně převládl katolicismus a sám Wulfila se ještě dožil ariánské porážky na koncilu v Constantinopoli a zemřel v tomto městě roku 383 během následné synody, na níž byli ariánští biskupové přemlouváni, aby se zřekli svého bludu.
Zdroje:Josef Češka - Zánik antického světa
Peter Heather – Gótové
Malcolm Todd – Germáni