Tertullianus (mezi 155 a 160 - kolem 240)

Tertullianův původ, vzdělání a povaha

Quintus Septimius Florens Tertullianus pocházel z Karthága, kde se narodil jako syn centuriona [?] z kohorty [?] římského prokonzula [?]. Ve svém rodišti získal velice důkladné a široké vzdělání a na základě studia klasických vzorů si osvojil řečnické umění, jehož později vydatně využíval a učinil je základem své bohaté a mnohostranné veřejné činnosti. Uměl dobře latinsky a řecky, měl obsáhlé medicínské vědomosti a značný rozhled po přírodních vědách, k čemuž navíc ještě přistupovala znalost práva a velmi solidní juristická příprava, což ho předurčovalo pro skvělou kariéru advokáta. Za svého pobytu v Římě vskutku úspěšně působil jako právní zástupce v různých sporech a vydobyl si tu v tvrdé konkurenci vážnost a uznání svou bystrostí, postřehem, pohotovostí a břitkostí, kteréžto vlastnosti ve vzácné míře vyznačovaly jeho intelekt a ovlivňovaly i jeho povahu a temperament.

Soudní pře, kterým se věnoval, ho dokázaly plně zaujmout a odkryly onen zvláštní rys jeho neklidného ducha, který měl u něj budoucnu převládnout - přímo živelnou zálibu v polemice, v názorovém střetávání, v boji za určité stanovisko, v intelektuálním zápase s protivníkem, v nacházení nových a neočekávaných argumentů a v pocitu vášnivého stranění přijatému přesvědčení, jehož obhajobě a prosazení dokázal věnovat všechen svůj um, všechny schopnosti a síly.

První zvrat - přijetí křesťanství

Ve vzestupu, kterému se těšil a který se mohl zdát opravdu oslnivý, však nastal náhlý zlom - Tertullianus se neočekávaně rozhodl přijmout křesťanství. Není nic bližšího známo o důvodech a okolnostech, které ho přivedly k tomuto rozhodnutí. Náruživost a přímočarost jeho povahy, jež se zračí v celém jeho životě a díle, ho asi také přivedla k takovéto zásadní změně orientace jeho mysli i jeho činů. Intuitivní stránka jeho osobnosti zřejmě převažovala nad střízlivými a věcnými úvahami a určovala asi také základní pohnutky, jimiž se dal unášet zcela jiným směrem, než tomu bylo dosud. Zřejmě v křesťanství objevil myšlenkovou sílu, která si ho zcela podmanila. Neváhal se rázem obrátit zády k advokacii, jež mu ovšem mohla poskytnout daleko užší prostor k vyniknutí v zastupování dílčích soukromých zájmů a celou svou bytostí se vrhl do boje za křesťanskou pravdu, kterou pro sebe nalezl a kterou se rozhodl zastupovat jako její obhájce před míněním celého světa. Kolem roku 190 spěšně opustil Řím a vrátil se do Karthága, na horkou africkou půdu, mezi své, k pramenům svého bytí i vědění, do prostředí, které dokonale znal a které zřejmě vyhovovalo lépe jeho žhoucímu a bouřliváckému charakteru. Pod zevnějškem křesťanského horlitele si tento podivný muž uchoval všechnu divokou náruživost, nesmiřitelnost a svobodomyslnost severoafrických soukmenovců.

Usadil se zde a počal tu horlivě rozvíjet svou činnost jako neúnavný publicista, jemuž nebylo zatěžko chrlit spisy, pamflety a polemiky s cílem obhájit, ozřejmit a přivést k pochopení, uznání a platnosti křesťanskou víru, jež se stala jeho přesvědčením, neotřesitelnou vnitřní pravdou, spolehlivým vodítkem života, jedinou náplní jeho myšlení i práce, smyslem jeho činorodých dnů. Byl prvním z dlouhé řady církevních spisovatelů, kteří postavili své literární schopnosti plně do služeb křesťanství a z ní vycházejících mravních ideálů. Zároveň byl první latinsky píšící křesťanský myslitel a první z velkých představitelů karthaginské církve, jíž vtiskl výrazné znaky svého bojovného charakteru a založil tak tradici, která se dovršila v Augustinovi.

Situace křesťanství ve 2. století

Křesťanství 2. století se odlišuje od křesťanství předchozího století silným početním nárůstem věřících a také tím, že v něm začali působit různí vysoce vzdělaní teologové, kteří se pokoušeli o vědecké uchopení tohoto nového náboženství. Různé křesťanské metropole zahajovaly misie po svém okolí a stávaly se z nich sebevědomá biskupská sídla s vlastními teologickými akcenty. Na střízlivěji a praktičtěji orientovaném Západě tyto různé akcenty a interpretace dogmat nezpůsobí, kromě donatismu a pelagianismu, výraznější dogmatické spory, o to více a prakticky nepřetržitě bude vřít Východ, prolnutý mysticismem, zálibou ve spekulacích a dědictvím řecké filozofie vůbec. "Křičí, že jsme se prý zmocnili města; na venkově, ve vesnicích, na ostrovech jsou prý křesťané; přestup člověka jakéhokoli pohlaví, stáří stavu a dokonce i postavení k našemu jménu je oplakáván jako neštěstí. A přece to nikoho nepřivede na myšlenku, že by v tom mohlo být skryto něco dobrého.", komentuje příliv věřících Tertullianus.

Kolébka křesťanství stála v helenizované východní části říše a proto i na Západě v jeho literatuře dlouho dominovala řečtina. Latinská řeč se v římské obci začala postupně prosazovat až od počátku 3. století a křesťanství začalo kopírovat dvojjazyčnost říše. U Tertulliana, který musel teprve tvořit latinskou křesťanskou terminologii, je na určitých místech poznat, jak zápasí o vyjádření určitých teologických termínů v latinském jazyce. Je sporné, jestli jednotlivé charakteristické pojmy, jako třeba trinitas (Trojice), sám vytvořil, ale každopádně právě u něj poprvé nacházíme celou řadu výrazů latinského křesťanství.

Začíná éra církevních otců. Jejich polemické a věroučné spisy formálně navazují na filozofické spisovatelství Cicerona a Senecy. Nejen to, velká část obsahu díla těchto autorů se přejímá. Přesto se někteří ve své hněvivosti odměňují filozofům špatným díkem. Tertullianus, fantastický, hrůzný malíř posledního soudu, mluvící takřka Iuvenalovým tónem, sesílá na mocné této země smrt a pekelné tresty: sochařům mají být usekány ruce, filozofové se mají smažit v pekle. Mnozí z těchto mužů káží askezi, celibát, nepotřebnost krásné literatury a umění. Byly to již nauky řeckých kyniků, žebravých mnichů klasického starověku, které pak byly nejostřeji v montanismu (učení jedné z heretických sekt, pocházející původně z Frýgie, jež se vyvinuly z prvotního, pevnými a závaznými normami ještě nespoutaného křesťanství) vytýčeny za obecný princip. Blíží se doba eremitů, klášterů a prvních řeholí.

Tertullianus dosvědčuje profesní a hospodářskou integraci křesťanů a jak málo se odlišoval křesťanský všední život od života ostatních obyvatel. Křesťané jsou podle něj lidé, kteří "žijí společně s nekřesťany, mají stejnou stravu, oblečení a vzdělání a stejné životní potřeby". Ve své apologii oponuje pohanským adresátům: "Nežijeme s vámi bez vašeho fóra, bez vašeho tržiště, bez vašich lázní, bazarů, dílen, hostinců, týdenních trhů a ostatních obchodních míst. Také s vámi společně vyplouváme na moře, jsme jako vy rolníci a vojáci a obchodujeme. K tomu se ještě podílíme na řemesle a své výrobky vám dáváme k dispozici". Nikde v antice neslyšíme výtku, že by křesťané bojkotovali nekřesťanské obchody a nakupovali jen u souvěrců.

Některé aspekty běžného života ale připravovaly křesťanským obcím značné problémy. Například otázka, zda se má křesťan ujmout úřadu městského magistráta, protože tito úředníci se účastní pohanských obětí nebo na ně dohlížejí, či je organizují. Tertullianův názor byl takový, že křesťané se takovýchto úřadů ujímat nesmí. Tento postoj by ve svém důsledku velmi výrazně izoloval křesťanskou obec od společnosti a zdá se, že karthaginská obec jej v tomto přísném postoji nenásledovala. Synoda na počátku 4. století formulovala nanejvýš přijatelné kompromisní řešení: takovíto úředníci by se měli kvůli svému zapojení do pohanských ceremonií během svého úřadování dobrovolně stranit církve a bohoslužeb. Podobný problém představovalo působení křesťanů v armádě - prostý voják se v případě války nevyhne zabíjení a důstojníci mají povinnost obětovat. I vztah k armádě byl postupně řešen rozumným kompromisem. Dalším problémem byla smíšená manželství (svazek křesťana s pohanským partnerem).

Tertullianova spisovatelská činnost

Jeho díla mají vždy prudce polemický charakter, ať už popisuje omyly a chyby pohanské společnosti, nebo útočí na slabost a vlažnost jíž, podle něj podlehla církev, nebo konečně bojuje proti kacířství. Jeho osobnost se projevila i v jeho slohu, výbušném, plném zvláštností a nepravidelností. Po této stránce byl Tertullianus velký jazykový tvůrce křesťanství. Právní vzdělání se u Tertulliana projevilo jednak v jeho apologiích, jednak v tom, že kromě christologických spekulací kladl důraz na to, že křesťanství je Bohem daný řád a zákon pro víru i život. Tomuto zákonu se křesťan musí podrobovat, hřeší-li, propadá božímu hněvu, který musí usmířit např. modlitbou a almužnami. Křesťanství se v tomto pojetí stává soustavou náboženských a mravních řádů. Na Tertullianovi je vidět, že dogmatická spekulace jde ruku v ruce se zájmem o úsilí o mravní život.

Psal apologetické spisy, kde vyvracel obvinění, která byla vznášena proti křesťanům, polemická pojednání, v nichž se vypořádával s různými proudy v křesťanství, které pronikavě odhaloval jako scestné, exegetické traktáty, vysvětlující a objasňující jednotlivé aspekty křesťanského učení i etické úvahy, v nichž zastával velice přísné a radikální morální požadavky, prozrazující přepjatý a vskutku přílišný puritanismus. Podle zásady, že "mučednická krev je nejlepším semenem křesťanství", podněcoval věřící k podstoupení mučednictví  a ospravedlňoval rozhodnutí těch, kdo zvolili raději utrpení a potupnou smrt, než by poskvrnili své svědomí zbabělým odpadlictvím. Bojoval proti pohanské filozofii, falešným prorokům a heretikům, zdůvodňoval, proč se křesťanům nesluší navštěvovat veřejné hry a vstupovat do vojenské služby nebo v ní vytrvávat v rozporu se svou vírou, dokazoval, že křesťan nemá zastávat úřady, neboť ho to připravuje o drahocenný čas, kterého je třeba využít k zajištění vlastní spásy. Požadoval puritánsky přísný život, připomínající strohou a odříkavou řeholi, v níž nebylo místo pro radosti ani křehkost lidského rodu. K ženskému pohlaví se choval ironicky a uštěpačně, vysmíval se koketérii a výstřednímu odívání a velebil panictví jako nejčistší a nejzáslužnější stav, v němž je chvályhodné setrvávat.

Zachovalo se 31 jeho prací, některé porušené. Za hlavní je pokládáno Apologeticum (Obrana), napsáno asi r. 197. Obranný spis ve formě mistrovsky koncipované soudní obhajovací řeči obsahuje v kostce souhrn jeho názorů. V první části se obrací na správce provincií a právnicky jim dokazuje, že pronásledování křesťanů je protizákonné. Snadno vyvrací pomluvy, že např. křesťané vraždí děti a dopouštějí se dalších ohavností. Potom dokazuje, že jedině křesťanský Bůh má v moci osud říší, jen k němu je třeba se modlit za císaře - pohanské náboženství je absurdní, neobětovat pohanským bohům tudíž není žádné provinění. Tertullianus tedy uznává legitimitu císařské moci a povinnost křesťanů podporovat vládu. K apologetickým spisům patří ještě Ad nationes (K pohanům) a De testimonio animae (Svědectví duše).

Druhou skupinu tvoří díla dogmaticko-polemická potírající kacířství, např.: De praescriptione haereticorum (právo vykládat Písmo má jen církev, ne kacíři), Adversus Marcionem (Proti Marcionovi), Adversus Praxean (Proti Praxeanovi), De anima (O duši).

Třetí skupina spisů obsahuje mravní předpisy, např.: De spectaculis (O divadle), De virginibus velandis (Jak se mají dívky zahalovat), De cultu feminarum (O ženské parádě - odsuzuje všechny ozdoby jako pramen zkaženosti a ženu jako svou podstatou ďábelské stvoření), De corona (O věnci - křesťan má odmítnout konat vojenskou službu), De fuga in persecutione (O útěku při pronásledování - odsuzuje křesťana, který se útěkem vyhne pronásledování a mučednictví).

Tento nejmohutnější apologeta, neúmorný horlitel, fanatický obhájce doktríny, buřič a mravokárce se - na rozdíl od mnoha jiných - však nic neohlížel na to, zda se jeho názory a vývody shodují s tím, co o věcech a problémech soudí oficiální autorita, daná a vyjádřená v celé stupnici hodnost a funkcí, jíž je vyhrazeno posuzovat a rozhodovat. Opovrhoval opatrností a ohledy, odmítal kompromisy a útočil na vše, co se mu jevilo jako nedostatek zásadovosti, učinil sám sebe mluvčím církevní pospolitosti, aniž měl k tomu nějaké zmocnění a aniž se ohlížel na to, za koho vlastně mluví a bojuje.

Tertullianus se projevoval ve všem svém konání jako extrémista a odbojník, jemuž činí potěšení vybočovat za všech okolností z ustáleného průměru a jít proti proudu - třeba sám a na svou pěst. Vytvořil rozlehlé a obsahově co do bohatství a originality myšlenek vskutku obdivuhodné dílo, vnitřně složité a namnoze i rozporné, v němž se obráží horečnatý plápol jeho právě tak chladně a pronikavě uvažujícího jako vášnivě žhoucího, nepokojného a svárlivého ducha. Tertullianus byl vynikajícím pamfletistou jako snad nikdo druhý. Z každé jeho věty, z každého sledu myšlenek lze vycítit, jak byl uzpůsoben a vyzbrojen pro břitký polemický šleh, řezavou a kousavou dikci a s jakým potěšením užíval tohoto svého opravdu neobvyklého umění.

Byl to především on, kdo razil a cizeloval obsah pojmu křesťana a kdo do značné míry definoval a tím spoluurčil poměr křesťansky věřícího člověka ke stávající antické společnosti. Jeho bojovné polemiky a pamflety nám zpravují s leckdy překvapující zevrubností, jindy toliko v kusých náznacích o denních problémech, které prožívaly křesťanské obce v jeho době. V tom smyslu mají hodnotu zcela ojedinělého autentického a historického pramene, z něhož čerpáme své znalosti o tom, jak se formovala a stabilizovala nauka církve v raném období, kdy se z narůstajících nejasností a sporů pozvolna vyhraňovalo ono pojetí, jež se stalo základem rigorózního katolicismu.

Tertullianus je jediný a na dlouhou dobu osamocený hlas, který se ozývá z jinak hluchých a mlčících temnot, zahalujících prvotní fázi církevního vývoje. Před ním ani drahnou dobu po něm se nenašel kazatel a spisovatel, který by s takovou vnitřní vervou a ohnivým zápalem vyslovil své názory a přesvědčení a spolu s tím i postihl duchovní kvas a vření své doby. Zachoval nám podivuhodná svědectví o událostech a skutcích a také o mentalitě a způsobu uvažování, z nichž se tyto události a skutky rodily.

Vzdělán jako řečník a myslitel, dovedl se opravdu bravurně vyjadřovat v precizních filozofických kategoriích. Stál pod vlivem stoicismu, ale považoval jej za část křesťanství. Jinak ostře vystupoval proti celé antické filozofii: postavil proti rozumu božské zjevení, proti pohanské vědě křesťanskou víru. Prohlásil: "Po Kristovi nepotřebujeme vědychtivost, po evangeliu nepotřebujeme bádání". Aristotela nazval nešťastníkem, protože vynalezl dialektiku a řeckou filozofii považoval za dílo ďáblovo. Přes teologické úvahy, věnované dokazování existence Boha, zkoumání podstaty duše, meditacím o posledních věcech člověka a dni soudu přecházel k otázkám praktické morálky.

Požadavky, které Tertullianus hlásal v oblasti morálky, byly stěží splnitelné. Prosazoval je však tvrdošíjně a brzy obrátil ostří své bezohledné kritiky i vůči katolické církvi, jíž vytýkal mravní laxnost a nedůslednost. Ani to mu však nedostačovalo, a proto svou bojovnost zaměřoval všude tam, kde se naskýtala možnost ji vybíjet tvrdými údery do vyhlédnutého protivníka. Ve svých pamfletických spisech útočil proti Židům, které obviňoval, že podněcují vládu a obyvatelstvo proti křesťanům, proti heretikům, kteří popírají pravdu Písma svatého, proti dávným filozofům i filozofujícím současníkům, proti jednotlivým konkrétním osobám, které v tom či v onom smyslu svými názory či působením popudily jeho nesnášenlivý temperament a podnítily jeho sršatou jízlivost, aby se s nimi na celé čáře vypořádal.

Nic kromě jeho vlastního křesťanského zaujetí mu nebylo svaté, s odvahou a smělostí, jež byla v jeho době opravdu riskantní, zlehčoval a hanobil pohanskou mytologii, nic se neohlížeje na to, že platila za oficiální římské náboženství, politicky preferované státní mocí. Zdá se, že tento vpravdě zuřivý myslitel nikdy plně nepochopil, že římský stát nepronásledoval křesťanství z důvodů nějaké iracionální zášti, ale prostě proto, že zajišťoval koncepci stávajícího pořádku před působením doktríny, kterou pokládal za zdroj zmatku, neposlušnosti a anarchie.

Druhý zvrat - příklon k herezi

Zapleten do neustálých sporů, jimiž se probíjel s jakousi zvláštní posedlostí, opojen svými výpady do všech stran, přestal posléze vnímat a uznávat hranice, vymezující pravověrnost v tom smyslu, jak ji chápalo katolické pojetí. Konflikt s oficiální církví, jakkoli tato ještě zdaleka nebyla legalizována a žila ve skrytu katakomb, se nedal odvrátit. Tertullianus, neúnavně hloubající o tajemství víry a hledající svou osobní cestu k poznání a pochopení absolutna, se přichýlil k montanismu. V duchu tohoto učení zaútočil pak otevřeně proti katolické církvi, odmítaje se podřídit jejím dogmatům. Cítil nutkání sloužit toliko mravnímu ideálu a v protikladu k svému dřívějšímu působení zavrhl jako zcela neplodné věroučné teoretizování. Zaujalo ho naopak věštění, sugesce, hypnóza, různé druhy vidění a extáze. I v rámci fanatické sekty montanistů, hlásající přehnaný asketismus, začal být záhy považován za extrémistu a později založil ještě extrémnější sektu tertullianistů.

Tento druhý zvrat, který prodělal, přivodil jeho definitivní rozchod s katolicismem. S celou svou strhující energií a příznačným mysticismem se vrhnul proti tomu, co ještě krátce předtím pevně vyznával a zastával. Nebylo mu zatěžko tvrdě tepat církev za její nedůslednosti, a to se stejným zaujetím, jako ji dříve obhajoval a horlil v její prospěch a za její uznání. Ani papež Callistus neunikl jeho prudkým invektivám. Bezohledný posuzovatel a kritik mravů vytýkal tehdejšímu představiteli katolické církve zejména to, že dovolil prostopášníkům a narušitelům manželské věrnosti setrvávat v církevní pospolitosti, což se nesmiřitelnému horlivci jevilo jako zásadní selhání mravní autority před přívalem hříšnosti. K Tertullianově odvrácení se od katolicismu došlo někdy kolem roku 205.

Svérázná nezávislost a smělost jeho myšlení tkvěla v jeho výstředním charakteru. Bystrý postřeh, vznětlivost, pronikavý intelekt a jízlivá ironie mu umožnily balancovat mezi extrémy a těžit z toho zcela překvapující závěry. V jeho názorech se však přes všechnu nespornou originalitu projevovalo v podstatě reakční zaměření. Pronásledovala ho utkvělá myšlenka o blízkém konci světa, což ho inspirovalo a vedlo k tomu, aby se pod dojmem této dotěrné představy snažil vypudit ze života vše, co člověka nějak váže k jeho době, k prostřední a společnosti. Proto se svou činností brzy ocitl mimo rámec institucionální církve, přizpůsobující se potřebám času. Tertullianus měl o církvi zcela osobité mínění, jež se rozcházelo s její nejvlastnější organizační strukturou. Prohlašoval, že církev je tam, kde jsou pohromadě tři křesťané, byť laici. Tvrdil dále, že církev samu představuje nikoli shromáždění biskupů, ale určitý stav ducha, a to mimo jakoukoli soustavu funkční nadřízenosti a podřízenosti. Tím vším se rozešel s katolickou ortodoxií a stal se "uschlou větví". Ze svých názorů však neslevil a s oficiální církví se nesmířil. Dožil se pravděpodobně vysokého věku a zemřel v Kartágu někdy kolem roku 240, neučiniv pokání.

Další východiska křesťanství, Tertullianův význam

Rozdíly mezi křesťanstvím v různých regionech říše a hlavně v jejích obou polovinách, které jsou zdánlivě dány geograficky, vznikly ve skutečnosti z podstatné části kvůli osobní kontinuitě, čehož je příkladem právě Tertullianus. V severní Africe hrála například velkou úlohu otázka mezí křesťanské instituce pokání (otázka, jaký hřích nemůže být církví prominut). Spor o tuto otázku nevypukl pravděpodobně proto, že by všichni severoafričtí křesťané byli tak rigorózní, ale proto, že Tertullianus jistou dobu zastával odpovídající koncepci a pozdější autoři jako Cyprianus ho v tomto ohledu pokládali za autoritu. Ještě později našla tato koncepce ohlas v donatismu. Díky Tertullianovi se do Karthága přeneslo duchovní či spíše intelektuální těžiště celého tehdejšího křesťanského světa, což zajisté nebylo bez významu pro jeho postavení a úlohu v dalších letech.

Tertullianus zůstal svým životním osudem i ohlasem svého směle rozmáchlého díla stranou církevních hodnot, poct a uznání, nicméně zapůsobil silným a hlubokým vlivem na veškeré teologické myšlení, jež se rozvinulo do značné míry pod dojmem jeho bojovné a útočné polemicko-pamfletické literární tvorby. Jeho spisy, vynikající originálním stylem a opravdu širokým tématickým záběrem, zůstaly na dlouho co do své formy, obsahového zaměření a myšlenkového bohatství vydatným zdrojem, z něhož čerpali snad všichni pozdější teologové, nacházejíce mnoho cenného a použitelného, čím bylo možno dále operovat. Ve svém boji s pohanstvím Tertullianus totiž uvedl a výstižně formuloval nejzávažnější argumenty, podpírající věroučnou a mravní autoritu křesťanství. K tomu, co uvedl ve své apologetice, dalo se již sotva připojit něco nového a podstatného. Katolická církev, s níž se rozešel, ho nepřijala mezi církevní otce, jimiž přisoudila význam učitelů, exegetů a strážců pravé víry.

Byl navíc pohotovým, bystrým a výmluvným komentátorem a vtipným glosátorem politických, sociálních a mravních poměrů své doby i myšlenkových bojů, v nichž se připravovala proměna věků - vystřídání světa antických bohů světem křesťanství. V tomto smyslu zachoval ojedinělé a tudíž o to vzácnější svědectví o složitých a namnoze ne dosti jasných vztazích, v nichž vyrůstaly a vyhraňovaly se křesťanské obce ve vzájemném sočení a soupeření různých etnických a sociálních skupin obyvatelstva severní Afriky.

Co známe o severoafrickém křesťanství té doby a raném křesťanství vůbec, o jeho duchovních ideálech i konkrétních problémech, je ve své velké části zprostředkováno Tertullianovými spisy, v nichž se odráží divoký kvas namnoze rozporných zájmů a názorů a doslova sveřepé úsilí o stabilizaci v precizně vyjádřených pojmech, principech, představách a definicích věroučných a mravních postulátů nového náboženství a z něho pramenícího životního pocitu. Tertullianus je první vskutku obsažná a dalekosáhlá manifestace křesťanství, a to ve všeobecném smyslu a zvláště pak ve specifickém prostřední severní Afriky a samotného Kartága. Byla to velká a silná osobnost, myslitel neobyčejně bystrého a pronikavého intelektu, diskutér a fantasta v jednom ztělesnění, muž jenž dovedl dát myšlence váhu činu, což se dá říci jen o málo postavách jemu podobných.

Zdroje:
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Cristoph Markschies - Mezi dvěma světy
Jean Noel Robert – Řím
Stanislav Richter - Kartágo
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad