Podporuji iniciativu Chcípl pes

Seneca (okolo 4 př. n. 1. - 65)

Senecův původ a kariéra

Římský filozof, básník a politik Lucius Annaeus Seneca se narodil v hispánské Cordubě. Patřil k provinciální aristokracii, která již tehdy zaujímala v senátě [?] významné místo. Jeho otec byl rétor Seneca (pro rozlišení bývá mladší Seneca nazýván také Seneca philosophus), jenž působil na jeho formální vzdělání, matka Helvia ho měla ke studiu filozofie. Hned od mládí se projevovaly jeho všestranné zájmy a nadání - okouzlovala ho poezie a rétorika, ale stejně ho přitahovala filozofie (byl žákem Sótióna, stoika Attala a Papiria Fabiana) a vědecké bádání. Nějaký čas pobyl v Egyptě, to v něm probudilo zájem o cizí kultury. Byl prostřední ze tří bratrů, jeho mladší bratr byl otcem básníka Lucana. Seneca vyrostl a většinu života strávil v Římě. Z filozofických nauk si oblíbil stoicismus, ale byl přístupný také vlivům epikureismu, mysticizujícího platonismu a pythagoreismu. Získal si dobré jméno jako advokát a nastoupil úřednickou dráhu. Vedle toho byl obdivován pro své řeči, literární tvorbu i svou filozofii, která vyhovovala vkusu římských vzdělanců.

Již za Tiberia získal přístup ke dvoru a byl jmenován kvestorem [?]. Za Caliguly byl v nebezpečí, poněvadž mu císař záviděl jeho řečnickou slávu, později byl obviněn Messalinou z cizoložství s Caligulovou sestrou Livillou (nevíme, zda právem, ale tvrdí se, že Livillu miloval) a jen Claudius ho zachránil - na jeho přímluvu byl poslán do vyhnanství na nehostinnou Korsiku (41 - 49). Vyhnanství snášel zprvu lehce, krátě si čas spisováním, když se však stále protahovalo, pozbýval naděje na návrat do Říma. Na podnět Agrippiny byl povolán zpět. Chtěl zanechat veřejné činnosti, ale císařovna využila jeho vděčnosti a učinila jej vychovatelem svého syna Nerona, tehdy jedenáctiletého. Seneca postupoval v hodnostech, ale chtě nechtě musel přisluhovat ctižádostivým Agrippininým plánům. Potom, co se stal Nero císařem, několik let spolu s prefektem pretoriánů [?] Afraniem Burrem velice dobře řídil římskou říši a Neronovo jednání a a stal se jedním z nejmocnějších a nejbohatších mužů v říši. Vhodně usměrňoval povahové vlastnosti císaře, mírnil jeho krutost a podporoval jej ve snaze vymanit se z matčina vlivu. Po odstranění Agrippiny se Neronův vztah k Senecovi zhoršil. Seneca r. 62 odešel do ústraní, Nero jej přesto podezíravě sledoval a hledal záminku k jeho odstranění. Když pak byl obviněn z účasti ve spiknutí proti Neronovi, dostal od něho příkaz zemřít a spáchal i se svou chotí r. 65 sebevraždu. Více o Senecově činnosti a osudech v tomto období je v článku o Neronovi.

Senecova povaha

Seneca byl člověk velmi nadaný, schopný a vzdělaný. Kazem v jeho povaze bylo, že nežil vždy podle zásad, které hlásal. Zejména mu bylo zazlíváno, že se jeho bohatství neslučovalo s lhostejností pravého stoika k materiálním statkům (mimo to, že svého postavení využil k získání velkého majetku, půjčoval na velice vysoké úroky) a s velebením chudoby. Jak kousavě poznamenal Tacitus, byl Seneca ironicky dotazován, "kterými filozofickými naukami získal za čtyři roky královského přátelství 300 miliónů sesterciů". Pro mnohé je potřeba hlásat principy silnější, nežli touha podle nich žít. Kdyby dnes někteří militantní vegetariáni ve světle vědeckých poznatků, podle kterých bolest cítí i flóra, zaujali poctivý postoj ke své nauce, byli bychom zbaveni únavných polemik.

Seneca v některých chvílích svého života činil ústupky své době a jejím mocným a jeho stoicismus byl natolik pružný, že se hodil jak k teoretickému zdůvodnění aktivní spolupráce s císařem, tak jako opora v dobách perzekuce. Ale v jádru byl ušlechtilý, přes své bohatství žil skromně a ctnostně, k čemuž přispívaly i jeho astmatické potíže.

Senecovo dílo

Seneca byl plodný, všestranný spisovatel, básník i prozaik, pěstoval epigram, tragédii, satiru, řeč, dopisy, historickou, filozofickou a naukovou prózu. Měl i vědecké zájmy, uchovávaje tak dobrou tradici středního stoicismu. Velká část jeho mnohostranné tvorby, zejména prózy, se ztratila - např. De situ et sacris Aegyptiorum (Egypt, jeho poloha a náboženství), přesto se pro jeho plodnost zachovalo značné množství jeho spisů.

Neronovský modernismus

Seneca patří k nejvýznamnějším postavám stříbrného období. V první části stříbrného období dozníval v literatuře klasicismus zlatého období. Pak se ale došlo k odklonu proti němu, protože nevyhovoval duchu horečného moderního života. V úsilí o originalitu byl přetvářen klidný, jednoduchý a přirozený klasický sloh ve sloh básnický, vzrušený, protkávaný duchaplnými sentencemi. Chvat rozkládal myšlenky v krátké, úsečné a vtipně zahrocované věty. Nová doba si žádala nové umění - senzace, dráždidla, nevázanost, duchaplnost a vtipnost a Seneca byl hlavním představitelem tohoto modernismu. Proto přepracovával staré látky a svá díla plnil hrůzostrašnými scénami, rétorickými tirádami, patosem, pointami, metaforami, slovními hříčkami a říznými sentencemi, nepodřizoval se pevné kompozici, poddával se těkavým náladám a myšlenkám. Opuštění vyšlapaných cest a snaha o větší životnost ovšem v souladu s vkusem doby, jíž se Seneca poddával, znamenaly preferenci oslnivého efektu a okamžitého úspěchu před opravdovým uměním. V modernismu Neronovy doby je mnoho nezdravého, přesto je nutno přiznat, že se v něm projevuje nová tvořivost. Se střízlivým Vespasianem přišla změna vkusu a návrat ke klasicismu. Jeho vítězství znamenalo ozdravení římské literatury, zároveň ale zasadilo smrtelnou ránu tvořivosti a tvorba se mnohdy omezovala na mechanické napodobování. Tomuto nebezpečí unikli jen velcí tvůrci, jako byl např. Tacitus.

Tragédie

Pod Senecovým jménem se zachovalo deset tragédií - Hercules furens (Šílící Herkules), Troades (Trójanky), Phoenissae (Féničanky), Médea, Phaedra, Oidipus, Agamemnón, Thyestes, Hercules Oetaeus (Herkules na Oitě), Octavia. Octavia, která předvádí osud nešťastné Claudiovy a Messalininy dcery Octavie, patrně není jeho dílem, ale je vytvořena pod jeho vlivem. Seneca zpracoval látky zpracované častokrát řeckými i římskými básníky (např. Euripides, Aischylos, Sofoklés, Ennius, Ovidius) a zakončil tak vývoj, který se děl od attických tragiků až do jeho doby. Tak jak žádala doba, prodléval u patetického líčení senzací, muk duševních i fyzických, hrůz a silných vášní a stupňoval je, obšírně líčil všechny stránky zločinů, vkládal do děje hrůzostrašné scény, např. podsvětí a čarování. Děj je omezen, postavy postrádají psychologický vývoj, jsou to ztělesněné ctnosti nebo neřesti stoické etiky, tragičnost je vystupňována v hrůzu a nevyvolává katarzi, zato jsou předváděny dlouhé deklamace, velmi pečlivě propracované podle rétorských pravidel a vybroušené v dikci. Rozhovory jsou proplétány četnými moralistickými sentencemi stoického ražení. Senecovy tragédie nebyly určeny pro jeviště, byly, jako už všechny římské tragédie v té době vzniklé, určeny k přednášení a k četbě, odtud se vysvětlují některé jejich kompoziční a slohové zvláštnosti. V jeho tragédiích se zrcadlí nervózní neklid a napjatá atmosféra za vlády císařů 1. století n. l. Pod vlivem císařského despotismu kreslil postavy krvežíznivých tyranů a v stoicky pevných hrdinech, jimž nescházejí mučednické rysy, zobrazil příslušníky římské opoziční aristokracie.

Drobná básnická díla

V mladších letech, hlavně za Claudia, skládal Seneca epigramy. Naříkal v nich na pustou Korsiku, obracel se na své přátele, vzpomínal s lítostí na mrtvé atd. Epigramy jsou výrazově svěží, ale jsou to nenáročné drobnůstky. Pozoruhodný je spisek zachovaný pod názvem Apocolocyntosis Divi Claudii (Ztykvění božského Claudia, resp. přeměna božského Claudia v tykev, neboť tykev byla symbolem hlouposti), parodie na zbožštění císaře po jeho smrti. Seneca složil na mrtvého satiru, v níž líčí, jak byl Claudius z nebe vyhnán do podsvětí. Je to vtipná a také jedovatá satira. Nepěkné je, že ji složil vedle tří oslavných řečí na mrtvého Claudia, které sepsal pro Nerona.

Filozofické spisy

Dialogorum libri je soubor filozofických pojednání o některých otázkách praktické morálky. Název dialogus zde pozbyl původní význam rozhovor a značí filozofické pojednání vůbec. Senecovy dialogy se formou blíží spíše listu, resp. monologu, ale tu a tam je veden rozhovor s pomyslným protivníkem. Dialogy vznikly v různých obdobích Senecova života, před vyhnanstvím, za vyhnanství a po něm. De clementia libri (O dobrotivosti), z nichž se zachovala jen 1. kniha a část druhé jsou věnovány Neronovi, když nastoupil na trůn. Předvádějí se tu vlastnosti dobrého vladaře, vzorem má být Neronovi Augustus. De beneficiis libri (O dobrodincích) je věnován společenské morálce. Ad Lucilium epistularum libri (Listy Luciliovi) je sbírka 124 dopisů adresovaných příteli Luciliovi. Jejich obsahem jsou nesčetné otázky mravnosti a praktické filozofie vůbec. Je to jakýsi katechismus rozšafné morálky, ponejvíce stoického obsahu. Seneca o těchto otázkách vykládá formou připomínající eseje. Filozof sám sebe popisuje jako člověka chybujícího, snažícího se o sebezdokonalení,  který chce přimět přítele, aby se vzdal veřejné činnosti a dal se stejnou cestou. Konkrétní vztahy k Luciliovi se zde neprojevují, dopisy jsou určeny veřejnosti. Ad Lucilium epistularum libri vznikly v posledních třech letech Senecova života jako jeho nejzralejší dílo. Svědčí o bohatství jeho ducha, velké životní zkušenosti, znalosti lidí i o úsilí dosáhnout přece jen mravní opravdovosti, vnitřní svobody a duševní vyrovnanosti. Filozofické úvahy jsou umně a nenásilně spojeny se záběry z každodenního života.

Seneca jako filozof nebyl ani původní ani hluboký myslitel. Přejímal stoické myšlenky a jeví se u něj přechod od umírněného směru středního stoicismu k jeho poslednímu vývojovému období. Ale neváhal přejímat myšlenky z jiných filozofických systémů, dokonce i z epikurejského učení, jež jinak potíral. Ač jeho filozofie není původní, vždy přidává svou zkušenost, zaujetí, osobnost a vytváří díla vysoké umělecké hodnoty a působivosti. Podle jeho učení je svět podřízen rozumnému principu, Prozřetelnosti, Nejvyššímu božstvu, které je podle Senecových představ někdy abstraktní, jindy se ztotožňuje s přírodou, jindy zase na sebe bere podobu milujícího všemohoucího Otce. Přírodní zákony jsou zároveň zákony božské a člověk podle nich musí žít, musí toužit po poznání a ve všech jeho činech musí převládat princip rozumu. Musí se zříci všeho životního neklidu a shonu, musí se starat o klid své duše, usilovat o duševní rovnováhu, která jej učiní lhostejným ke všem vnějším otřesům. Filozofie "zdokonaluje a utváří ducha, usměrňuje život, vede naše činy, ukazuje, co činit a co nečinit". Úkolem filozofie je osvobodit duši od hříšného těla, aby jej naučila jednat podle zákonů přírody. Filozofie je pro Senecu uměním žít, ona poučuje člověka o správném poměru k bohům, k lidem, ke státní moci, vede jej k mravní ušlechtilosti a vnitřní pevnosti, učí jej snášet rány osudu a důstojně umírat: "Přemoci Kartágo je velký čin, ale přemoci smrt ještě větší". Cílem je dosáhnout vnitřní nezávislosti a být povznesen nad běžné životní problémy. Římská mužnost, zaměřená kdysi na přemáhání nepřátel, se v jeho pojetí mění na hrdé, ale trpné snášení osudu.

Tato nesamostatnost myšlení a eklekticismus způsobily četné nepřesnosti a nedůslednosti v jeho výkladech. V některých problémech, např. v otázce nesmrtelnosti lidské duše, o boží existenci a působení boží prozřetelnosti nedospěl k pevnému přesvědčení a ponechal je na čtenářově úsudku.

V abstraktních spekulacích, ke kterým cítil nechuť, nebyl silný, i stoická ctnost dostala u něj čistě římské a praktické zabarvení. Propagoval stoický kosmopolitismus, teoreticky uznával rovnost všech lidí a v praxi požadoval vlídné zacházení s otroky. Poukazoval na jejich lidskou důstojnost a na to, že i otrok může být přítelem, jenž stojí pouze na nižším společenském stupni. "Jsou  otroky, ale především jsou lidmi. Jsou otroky, ale především jsou členy tvé domácnosti. Jsou otroky, ale především jsou tvými ubohými přáteli. Jsou otroky, ale spíše spoluotroky, povážíš-li, jakou moc má osud stejně nad nimi jako nad tebou", hlásá filozof v Listech Luciliovi. O praktické změně postavení otroků ve své filozofii však neuvažoval. Jeho pojetí morálky se v mnohém shodovalo s křesťanskou morálkou a nesporně na ní i působilo. Ve starověku se spekulovalo naopak o vlivu křesťanství na Senecu a jeho názory byly dokonce podnětem k zvláštní falzifikaci: neznámý autor ze 4. století složil fingovanou korespondenci mezi Senecou a apoštolem Pavlem.

Přírodovědecké spisy

Seneca měl vědecký zájem o přírodu a napsal několik spisů o přírodě, světě, zemích a lidech. Z nich se zachoval jediný spis Naturalium quaestionum libri (Přírodovědné otázky). To bylo jeho poslední dílo, které se zachovalo v nehotové a neurovnané podobě. Jsou to části soustavného výkladu přírodní filozofie, které Seneca hodlal věnovat Luciliovi. Zde rozebírá hlavně rozmanité fyzikální a meteorologické jevy - vzduch, blesk a hrom, vodu a sníh, větry, sopečnou činnost, meteory a komety. Tyto úkazy vidí jako nejmocnější projev božího působení a vysvětluje je s ohledem na člověka a jeho konání, odtud pramení četné morální úvahy. Výklad čerpal z řeckých pramenů a sám přidal asi jen málo. I přes tuto nesamostatnost a neuspořádanost dílo svědčí o jeho sčetlosti a bystrosti.

Senecův význam pro další období

Na současníky měl Seneca veliký vliv, jako filozof byl oblíbeným autorem pozdního starověku a byl obdivován i velkými křesťanskými spisovateli. Senecova dramata byla čítána ve středověku a představa o tragédii se vyvíjela hlavně podle nich, protože řecké tragédie tehdy nebyly známy. Od doby italské renesance působila pak podnětně na novověkou dramatickou tvorbu. Byla hojně napodobována, zejména v době francouzského klasicismu a byla z nich odvozována pravidla pro skládání tragédie, která právě francouzský klasicismus považoval za nedotknutelná.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Bořivoj Borecký a kolektiv - Antická kultura
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Jan Burian - Publius Ovidius Naso
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury