Cyprianus (mezi 210 a 215 - 258)

Cyprianův původ a vzdělání

Situace křesťanské obce v Africe

V polovině 3. století bylo v severní Africe více než 150 biskupů, kteří pokrývali svou působností velké územní rozlohy svých diecézí. Karthágo hrálo přirozeně hlavní úlohu jak při budování této církevní organizace, tak i při úsilí o její řízení. Dařilo se to, nikoli však vždy bez obtíží. Někteří biskupové nepociťovali právě nadšení, jestliže se na ně vyvíjel tlak ze strany kartaginského biskupa či dokonce samotného papeže, tedy římského biskupa, pokládaného od počátku za nástupce svatého apoštola Petra a tím i za hlavu celé církve. V takovém případě, odmítal-li některý biskup podřídit se požadavkům tvrdě uplatňovaného centralismu, byl volán k odpovědnosti před koncil či synod - reprezentativní shromáždění biskupů, kteří s konečnou platností rozhodli o jeho odsouzení a příslušných opatřeních proti jeho tvrdošíjnosti.

Ze spisů svatého Cypriana, biskupa v Karthágu, víme, že biskup z numidského města Lambaesis jménem Privatus byl odsouzen synodem, jenž zasedal v Karthágu v sestavě 90 biskupů. Je to vůbec jedno z prvních svědectví o soudnictví církve, jež v této době ještě sama stála mimo legalitu a pokud římské orgány její činnost trpně nepřehlížely, musela se skrývat a obávat se pronásledování. Zajímavý je i výsledek jednání a usnesení shromážděných severoafrických biskupů proti jejich vzpurnému kolegovi. Nehodný Privatus se podle všeho nenechal zkrušit odsuzujícím verdiktem, ale uchýlil se k popichování a štvaní věřících v dosahu svého vlivu proti jakémukoli vměšování kartaginského biskupa i římského biskupa a také záludně vydával římské moci ty, kdo byli v opozici vůči němu, označiv je v tajném udání jako křesťany.

Tento případ vrhá dost světla do poměrů mezi špičkami křesťanského tábora. Zdá se, že úsilí o jednotu naráželo na mnohá úskalí, a to nikoli jen ve věroučných otázkách, ale i tam, kde šlo pouze o osobní prestiž, kompetenční spory a prosazování ambiciózních zájmů toho kterého jedince.

Cyprianův vzestup v církevní hierarchii

Na základě vybraných textů z bible sestavil pro jednoho ze svých druhů, jakéhosi Quirina, argumenty, jimiž dokazoval přednosti křesťanské víry proti judaismu, k čemuž pak připojil stručný výklad základů křesťanské morálky. Tento spis, nesoucí název "Testimonia ad Quirinum", ještě více zvýšil Cyprianovu popularitu, takže po smrti kartaginského biskupa to byl on, kterého si křesťanská obec vyvolila za svého nového pastýře. Cyprianus váhal a odmítal přijmout volbu, jsa si dobře vědom, jak odpovědná, nesnadná a nebezpečná je úloha, které se měl ujmout. Posléze vyhověl vytrvalým požadavkům a v roce 248 nebo 249 se v Karthágu stal biskupem, odhodlán ke všem důsledků, plynoucím z tohoto postavení.

Svou činnost jako biskup v Karthágu započal tím, že se pokusil obnovit v církvi přísnou kázeň, a to nikoli jen mezi duchovenstvem, ale obecně i v řadách laiků. Z toho, co zaznamenal ve svých dopisech a zejména ve spise "Ad Donatum", vystupuje obraz mravního úpadku tehdejší římské společnosti, jenž zasahoval všechny vrstvy obyvatelstva a projevoval se tudíž i v křesťanských komunitách. Cyprianus tepal nepravosti, které viděl všude kolem sebe v církvi a upřímně a nekompromisně se snažil jim čelit slovem i písmem, ba dokonce v případě nezbytí i vyhlašováním přísných opatření, zejména proti prostopášným kněžím, kteří svým nezřízeným životem či odpíráním poslušnosti biskupovi dali důvod k pohoršení a k pochybnostem o tom, zda jsou církvi vůbec potřební či zda nejsou spíše na škodu a neznamenají pro ní nežádoucí přítěž. Cyprianus měl opravdu mnoho starostí se sobě svěřeným úřadem, protože si dobře uvědomoval, jak vratké je postavení křesťanů ve stávajících rozháraných poměrech, které se mohly kdykoliv vyhrotit a podrobit obec věřících tvrdé zkoušce. Ve svých obavách se ostatně nemýlil.

Pronásledování křesťanů za Decia

Zvláště k tomu účelu sestavené úřední komise měly zplnomocnění a byly povinny přešetřit všechny podezřelé osoby a jejich rodiny a přesvědčit se o jejich římském smýšlení. Pálení vonného tymiánu před sochou či jiným vyobrazením císaře znamenalo pro místní zástupce vlády veřejné zřeknutí se křesťanské víry. Tak bylo ostatně hodnoceno i v ortodoxních křesťanských kruzích, které v přinesení takovéto oběti spatřovaly projev selhání v pravé víře a neodpustitelnou potupnou kapitulaci před pohanstvím.

Cyprianus, který se cítil jako biskup odpovědný za své stádo, se rozhodl vynaložit všechno své úsilí, aby za těchto okolností čelil nebezpečí masového odpadlictví. Jak vyplývá z jeho dochovaných písemností, nečinil si iluze o tom, že křesťané zrovna touží po mučednictví a že tedy ukážou neotřesitelnou sílu víry, když se jim pohrozí rázným potrestáním na majetcích i hrdlech. S horlivostí sobě vlastní však chtěl z těžké zkoušky, jež dolehla na jeho křesťanskou obec, učinit triumf církve nad pohanstvím a domníval se, že cestou k tomu je právě mučednictví, svědectví krve pravdě Kristově. Jak podivný a paradoxní to protiklad skutečného stavu myslí, nad nimiž projevoval krajní mravní rozhořčení a extatického nadšení postupovat muka za neústupné trvání na svém přesvědčení!

Můžeme-li věřit kartaginskému biskupovi, afričtí křesťané byli silní spíše svým počtem nežli vysokými morálními vlastnostmi. Sám je obžalovává ve svých spisech a vytýká jim, že ani perspektiva nebe, které jim přinesla jejich víra, je neodvrátila od pozemských radostí, jimž se den co den oddávají. Pokušení těla a hon za zbohatnutím je svádí na scestí, takže snadno uzavírají manželství s pohany, účastní se hostin pohanských kolegií a jsou hluší k domluvám svých biskupů. Ani duchovenstvo není prý pevné a nelze se zaručit ani za zbožnost kněží, ani za čestnost jáhnů, tím méně pak na ochotu k sebeobětování u biskupů, kteří raději zaujímají výhodná a výnosná postavení na újmu své hodnosti a doporučují chudákům umírat hladem, zatímco sami se potulují po tržištích a zabývají se podvodnickými obchody a lichvou.

Tyto Cyprianovy názory o současnících, kteří mu stáli jako souvěrci nejblíže, jsou nesmírně zajímavé a výmluvné. Kartaginský biskup byl hořce rozčarován a zklamán vším, co se odehrávalo kolem něj. Opravdu se neukazovala žádná zvláštní touha po mučednictví, ale naopak hned po první vlně mocenského nátlaku se pohotově zřeklo své křesťanské víry velké množství lidí. Byl-li snad zprvu odhodlán podat osobní příklad křesťanského hrdinství a postoupit smrt v čele věrných vyznavačů, tváří v tvář takto masově projevené lhostejnosti vůči víře, otřesený a roztrpčený, pokládal možná za důležitější, účelnější a užitečnější, aby jakožto biskup mohl dále působit na vývoj událostí a utvrzovat svým vlivem ty, kteří ve skrytu zůstávali křesťany. Ne všichni projevovali skutečnou horlivost v přinášení obětí pohanským bohům a pálením tymiánu před sochami císařů.

V tomto kritickém období tedy Cyprianus tajně opustil Karthágo a uchýlil se do úkrytu, aby odsud dále spravoval a řídil svou diecézi. Patnáct měsíců žil takto mimo hlavní město provincie v dosti prostoduchém přesvědčení, že místo jeho pobytu zůstává vládním úřadům neznámo. Římskému prokonzulovi [?] však nedalo příliš námahy vypátrat tuto skrýš. Stačilo sledovat, kam směřuje pravidelný proud nenápadných poutníků, ubírajících se tam a zpět zhruba stále týmž směrem a touž cestou. Souvěrci, kteří navštěvovali Cypriana v jeho jen zdánlivě utajeném venkovském sídle, nosili odsud obšírnou korespondenci, kterou se karthaginský biskup obracel ke křesťanské obci v samotném Karthágu. Prokonzul se spokojil s tím, že prohlásil uprchlého Cypriana za zrádce a nepřítele státu a konfiskoval jeho jmění.

Pokud biskup neprodléval přímo v Karthágu a neprovokoval úřady svou přítomností, aby byly nuceny proti němu zasáhnout, jevilo se výhodnějším předstírat, že jeho pobyt je neznám a nezajímat se příliš ani o jeho listy, pronášené prostředníky, o nichž římská správa měla celkem spolehlivou povědomost. Koneckonců vládě šlo především o to, aby tvrdým nátlakem ubývalo vyznavačů křesťanství a nikoli aby přibývalo mučedníků. Každý takový případ, kde namísto žádoucího veřejného odřeknutí se víry bylo nutno konstatovat zatvrzelou neústupnost a volat k práci kata, byl přinejmenším nepříjemný. Vždyť šlo především o to, aby věci měly svůj klidný a smířlivý průběh a veřejné mínění nebylo jitřeno žádnou senzací, jež by do popředí zájmu stavěla křesťanské pohrdání smrtí. Cyprianův tajný útěk z Karthága pokládal tedy prokonzul za zcela vyhovující řešení. Proto nevyslal ozbrojence, aby jej zatkli, ačkoli nebylo nic snazšího. Ponechat záležitost tak, jak je, se jevilo taktičtější, nežli mohl být bezohledný a brutální zásah. Prokonzul jako zkušený politik a úředník se upřímně snažil takovému rozuzlení situace pokud možno zabránit.

Cyprianova nepřítomnost v jeho působišti v době hrozivého nebezpečí vyvolala však tvrdé kritiky v církevních kruzích, a to nejen v samotném Karthágu, ale i v Římě. Na biskupův útěk a skrývání se pohlíželo jako na projev zbabělosti a ostře se mu vytýkalo, že porušil církevní disciplínu, jež zapovídala vyhledávat a jít přímo vstříc mučednictví, ale zároveň neschvalovala ani vyhýbání se mu. V důsledku toho se Cyprianovo postavení stalo značně problematickým. V úkrytu nijak nezahálel, ale řídil odtud svou diecézi, staral se o rodiny perzekvovaných, posiloval vytrvalé i strachující se - ale zejména se zabýval postavením těch, kdo pod nátlakem odpadli od víry a posléze žádali o opětné přijetí a začlenění do obce věřících.

Podle tehdejší církevní tradice odpadlíci od víry (lapsi, čili padlí) - byli odsouzeni k věčnému pokání. Avšak těch, kdo zapřeli svou víru anebo se jen užitím zbožné lsti vyhnuli veřejnému odpadlictví, bylo v té době tolik, že lpět na principiálním postoji v těchto záležitostech se ukazovalo neúnosným. Biskup se tedy snažil získat čas a odložit celé řešení problému do doby, až skončí pronásledování a naskytne se možnost svolat synod, který teprve právoplatně rozhodne o závazném postupu. Avšak události ho předešly. "Padlí" nacházeli kněze, kteří je bez dalšího ochotně přijímali zpět jako křesťany, jiní se obraceli k mučedníkům či kajícníkům, kteří jim dávali odpouštějící listy a vyzývali biskupy ke smířlivosti, aby dovolili odpadlíkům vrátit se do lůna církve. Ti, kdo se rozhodli obětovat svůj život nebo trýznili své tělo ve jménu Kristově, pokládali za své právo udělovat odpuštění hříšníkům, kteří v kritické chvíli Krista zapřeli a zřekli se ho. To vše značně komplikovalo přijetí takového řešení, jež by obecně uspokojovalo. Různá stanoviska k této otázce vedla již tehdy k částečnému církevnímu schismatu.

Nespokojen s vývojem, jenž se vymkl z jeho rukou, rozhodl se opustit svůj úkryt, a tak na jaře roku 231 se vrátil neočekávaně do Karthága, aby jako biskup obnovil svou autoritu a zavedl opět pořádek a kázeň v církevní organizaci, která se pod údery pronásledování povážlivě uvolnila. Jeho úsilí však tentokrát narazilo na silnou opozici. Cyprianus musel vyloučit z církve pět vzpurných kněží a jednoho jáhna, kteří se otevřeně postavili proti jeho opatřením. Nejvznětlivější z těchto kněží jménem Novatus, který Cyprianův přístup k odpadlíkům pokládal za příliš tvrdý, odjel do Říma, aby využil volby nového papeže pro energickou kampaň proti Cyprianovi. Straně kajícníků se však nepodařilo prosadit na papežský stolec svého mluvčího Novatiana. Papežem byl zvolen Cornelius, který měl podporu karthaginského biskupa.

Karthaginský církevní sněm, který se podařilo svolat, rozhodl zásadně se smířit se všemi kajícími se odpadlíky, a to nejpozději v hodině jejich smrti a připustit k pokání i všechny odpadlé kněze. K tomuto stanovisku se přiklonil i Řím. Novatiani se tak ocitli v opozici a to je nakonec donutilo zříci se počáteční shovívavosti. Naprosto obrátili, vystoupili jako zastánci nesmiřitelného postoje a žádali nekompromisní odmítnutí jakýchkoli pokusů o smírné odpuštění. Církev přijala za svůj názor, zastávaný papežem a Cyprianem a začala sama pronásledovat rozkolníky. Ti vytvořili zvláštní sektu, pokládajíce jen sebe za mravně čisté (řecky katharoi, odtud zčeštěné kacíři). Vznikla tak dosti zvláštní situace, uvážíme-li, že v severoafrických římských državách a zejména pak v Karthágu řady křesťanů vzhledem ke ztrátám, způsobeným pronásledováním za Deciovy vlády, povážlivě řídly. V samotném hlavním městě provincie Karthágu se podařilo přežít jen nevelké skupině věřících v čele s biskupem. Spory a boje uvnitř takto oslabené křesťanské obce však pokračovaly dál a místo, aby se zmírnily, naopak prohlubovaly vnitřní krizi a nabývaly na prudkosti.

Doba Deciova panování, vyznačující se krvavými represemi vůči křesťanům skončila náhle císařovou smrtí v roce 251, když Decius zahynul u Abrittu ve válce proti Gótům. Poměry se vzápětí trochu uvolnily, takže během pěti následujících let se Cyprianus mohl v poměrném klidu věnovat napravování materiálních a zejména morálních škod ve své diecézi. Poskytoval rady, o něž se na něho obracely četné africké obce, organizoval pomoc Numiďanům, kteří padli do zajetí barbarů a všemožně se snažil pozvednout ducha křesťanů v době zhoubného moru, který nejen strašně zpustošil zemi, ale jako každá takováto pohroma přispěl též k rozvrácení lidských vztahů a napomáhal vzrůstu loupeží a vražd.

V roce 255 se rozhořely prudké spory o křest, který byl udílen heretiky. Shoda s Římem tím byla narušena - v severní Africe se takový křest pokládal za neplatný a proto obrácené křtili znovu. V Římě se však uznávala závazná platnost křtu, nechť byl udělen kýmkoli a za jakýchkoli okolností. Cyprianus, podporovaný kartaginským církevním sněmem, započal v mimořádně ostrém tónu polemiku o druhém křtu, jejíž ostří bylo obráceno proti papežovi Štěpánovi I. Římský biskup, již tehdy pokládaný za hlavu veškeré církve, se ovšem nemínil dlouho dohadovat s kartaginským biskupem, který mu upíral právo na jeho svrchovanou autoritu. Polemika skončila vyobcováním Cypriana z církve. Opět hrozil rozkol, schizma - avšak náhlé úmrtí papeže uvolnilo cestu ke kompromisnímu řešení, aniž se jedna či druhá strana vzdala svého názoru. Afričané se zřekli druhého křtu až za císaře Constantina na církevním sněmu v Arelate roku 314.

Pronásledování křesťanů za Valeriana

Cyprianovi nezbylo nežli podřídit se příkazu. Usadil se v Kurubis, přijímal tam časté návštěvy křesťanů, kteří zprostředkovali styk vypovězeného biskupa s kartaginskou křesťanskou obcí. Zbožný životopisec, který později vypsal příběh Cyprianova pohnutého a v mnohem podivuhodného života, charakterizoval Kurubis jako "místo, které nemohlo vzbouzet v mysli hojnost všelijakých radostí". Kartaginský biskup, uvyklý horečné činnosti, se nejspíše nemohl vyrovnat se svou izolací a životní nepotřebností. Proto se po roce vrátil o své újmě do Karthága, naplněn nezvratnou touhou přijmout mučednictví.

Jeho příchod způsobil senzaci a vzrušení, neboť to značilo protivení se výslovnému příkazu římských úřadů, jejichž rozhodnutí poslat biskupa do vyhnanství a nadto do nepříliš vzdálené oblasti se muselo pokládat za umírněné. Kartaginská aristokracie si proto pospíšila s tím, že nabízela Cyprianovi možnost útěku z města, kde mu nyní vzhledem k jeho počínání hrozila zhouba. Cyprianus však odmítl jakékoli domluvy, které cílily k jeho záchraně. Dal najevo, že vytrvá v Karthágu a že je připraven položit život pro slávu církve a takto dosáhnout mučednictví.

Po delším váhání, jež mělo poskytnout čas, aby se Cyprianus na naléhání přátel přece jen rozhodl uprchnout z města a ušetřil tak municipálním úřadům sáhnout ke krajnímu řešení, přikázal prokonzul kartaginského biskupa zatknout a uvěznit. Nikdy snad nebyla učiněna tak liknavá a nedostatečná, ba přímo směšná bezpečností opatření co se týče vězně, který namísto, aby byl hlídán, měl naopak doslova do poslední chvíle neustále otevřenou a volně se nabízející možnost utéci. Když Cyprianus konečně předstoupil před kartaginský magistrát, aby se odpovídal ze svévolného porušení přikázaného mu vyhnanství, proti všem obyčejům byl výslech odložen na příští den, aby se celé jednání zdrželo a nemusel být vynesen a vstoupit v platnost rozsudek, jemuž se nešlo v takovémto případě vyhnout. Rozsudek smrti vynesený místodržícím komentoval Cyprianus pomocí liturgické modlitební formule Deo gratias (Bohu díky).

"Akta mučedníků", hlavní pramen křesťanské hagiografie z oněch dob, výslovně uvádějí, že "biskup se nalézal v domě důstojníka v ulici 'Vicus Saturni', stav se jeho hostem". Nikdo nikomu nebránil, aby mohl vejít nebo vyjít, nikdo nepřekážel tomu, aby se před tímto domem shromáždil zástup křesťanů, kteří se dostavili, aby spatřili svého biskupa a přihlíželi, jak se dále věci vyvinou. Když se Cyprianus dozvěděl, že venku před domem prodlévá množství křesťanů, žádal svého strážce a hostitele, aby se postaral o přítomné zbožné panny a poskytl jim občerstvení, neboť zástup se nerozcházel a setrvával tu po celou noc, trpělivě očekávaje rozbřesku dne, jenž měl být pro Cypriana dnem posledním. Biskup sám bděl, rozmlouvaje klidně se svými příbuznými, kteří dleli u něho uvnitř domu. Pohrdl možností se zachránit a hledat východisko v útěku, v čemž mu nic nebránilo.

Cyprianova poprava 14. září v roce 258

Když nastala noc, křesťané odnesli Cyprianovo tělo v triumfálním průvodu za svitu planoucích pochodní a svící a za hlasitého odříkávání motliteb k místu pohřbení. Kartaginské úřady ničím nebránily křesťanům, aby uctili památku největšího z jejich mučedníků. Tak daly najevo, že nepostupovaly vůči popravenému biskupovi z podjatosti, ale že rozsudek smrti byl diktován jen Cyprianovou tvrdohlavou neústupností. Mrtvý Cyprianus již úřední místa nezajímal, tím méně pak jeho přátelé a přívrženci, kteří doprovodili jeho pozůstatky ke hrobu. Římské právo bylo velmi precizní a dovedlo citlivě rozlišovat ve vztazích mezi veřejným zájmem a ryze soukromými záležitostmi. Senzace kolem Cypriana po popravě utichla a byla vzápětí nahrazenu kultem jeho ostatků, což římská moc mohla klidně tolerovat.

Cyprianovo tělo prý bylo přeneseno do staré kartaginské čtvrti Malga a tam pohřbeno u velkých římských cisteren, které se tu dodnes zachovaly. Mučedníkův hrob se stal vyhledávaným cílem, kam putovaly zbožní věřící. Hrob svatého Cypriana požíval všeobecné úcty a stihl ho proto - jak tomu obyčejně bývá - osud všech příliš populárních poutních míst. Každoročně v den výročí mučedníkovy smrti sem přicházela procesí a hlučně slavené průvody se brzy zvrhly v tance a pitky, pořádané ke cti oblíbeného světce a patrona kartaginské křesťanské pospolitosti - až Augustinus svým mohutným hlasem, zaznívajícím v několika dochovaných kázáních, učinil rázný konec tomuto nemravu.

Cyprianův význam

Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Charles A. Coulombe - Náměstkové Kristovi
Josef Češka - Zánik antického světa
Cristoph Markschies - Mezi dvěma světy
Stanislav Richter - Kartágo
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury