Podporuji iniciativu Chcípl pes

Ambrosius (asi 334 - 397)

Ambrosiův původ a vzdělání

Ambrosius se narodil v gallském Treveri (dn. Trevír) v urozené a křesťanské rodině. Dostalo se mu nejlepšího vzdělání v Římě, kde začal úřednickou kariéru.

Převzetí biskupského úřadu Ambrosiem r. 374

Kolem r. 370 se stal správcem provincie Liguria et Aemilia se sídlem v Mediolanu. Když v Mediolanu, tehdejším sídelním císařském městě, r. 374 zemřel ariánsky zaměřený biskup Auxentius, došlo při volbě jeho nástupce ke srocení lidu, jež se pokusil uklidnit Ambrosius ve výše uvedené funkci. Jakmile se před rozjitřeným davem objevil, ozval se spontánně návrh, aby se stal biskupem. Tak byl laik, který té doby nezastával ani nižší kněžské úřady, zvolen do církevního úřadu a teprve po následném křtu se mohl biskupem stát. Tento případ sice patří k výjimečným, přesto však svědčí o tom, že se tehdy křesťanství neměřilo jen podle křtu, ale že si lid nejvíce cenil mravného a zbožného života. Ambrosia totiž kromě spravedlivého zastávání vysokého státního úřadu také doporučovala pověst hluboce věřícího a teologicky vzdělaného Kristova vyznavače. Však se také záhy po nastoupení své biskupské funkce zařadil mezi čelní představitele církve. Svou křesťanskou obec nikdy nezklamal, poněvadž, na rozdíl do římského papeže Damase, nepřijímal církevní úřad ze ziskuchtivé ctižádosti, nýbrž s vědomím odpovědnosti. Své peníze nerozdával chudině jen s cílem získat její oblibu, ale prakticky celý svůj rozsáhlý majetek obětoval církevním charitativním i jiným veřejně prospěšným účelům.

Po úspěšné místodržitelské funkci vnesl Ambrosius do svého episkopátu cílevědomou a neústupnou autoritativnost a svých předchozích zkušeností i vrozeného smyslu pro řešení složitých a nepředvídatelných situací využíval k systematickému rozšiřování pravomocí katolické církve a k posílení jejího vlivu v oblasti náboženské, politické i kulturní. Jako energický ochránce církevní autority nesmiřitelně vystupoval proti heretikům, zvláště ariánům, i proti zastáncům tradičního římského náboženství.

Boj proti pohanům, deputace pohanských senátorů

Za vlády císaře Gratiana a jeho polobratra Valentiniana II. (Valentinianus spravoval – vzhledem k svému věku teoreticky – Itálii, Afriku a Pannonii, Gratianus zbytek západní říše) se v západní říši se zvýšil tlak na pohany. Hybnou silou utužení poměrů byl právě Ambrosius. V zimě na přelomu roku 382 a 383 pobýval Gratianus delší dobu v Mediolanu. Ambrosius Gratiana, který byl od nejranějšího věku zbožným křesťanem, stále více ovlivňoval a odvracel od umírněných názorů Ausoniových. Roku 382 odňal Gratianus starým římským kněžským sborům veškeré státní dotace, zkonfiskoval odkázané jim nemovitosti a napříště veškeré takové převody zakázal. Pod vlivem Ambrosia, který se snažil skoncovat i s vnějšími projevy pohanských kultů, vydal hluboce symbolické nařízení, aby z budovy senátu [?] byl jako nežádoucí přežitek a jeden ze symbolů již překonaného pohanství odstraněn oltář bohyně Victorie. Tento oltář, který spolu se sochou bohyně symbolizoval v senátu nepřemožitelnost římského národa, byl z budovy byl odstraněn již za Constantia II. roku 357, ale za Iulianovy vlády sem byl vrácen. Pohanští senátoři reagovali na tento zásah odmítavě a vyslali k císaři deputaci v čele s Quintem Aureliem Symmachem (asi 345 – 402), tehdejším předním představitelem senátorské pohanské aristokracie, ale Gratianus ji, i díky machinacím křesťanských senátorů, papeže Damase a biskupa Ambrosia, nevyslechl.

Priscillianova hereze

V Hispánii se v 70. letech 4. století cítil prorokem vzdělaný a z vážené rodiny pocházející Priscillianus, když hlásal potřebu, aby se zesvětštělá církev vrátila k raně křesťanským ideálům. Priscillianovo gnosticky zabarvené učení, získávající silně zdůrazňovaným asketismem značné sympatie mezi prostými obyvateli, odmítla r. 380 synoda v Caesaraugustě (dn. Zaragoza). Priscillianus, vysvěcený mezitím svými stoupenci na biskupa, byl poslán do vyhnanství a spolu s ním byli ze svých úřadů sesazeni a z Hispánie vypovězeni také biskupové, kteří se k němu přimkli. Cestou přes jižní Gallii se dostávalo priscillianistům většinou přátelského přivítání, ale v Itálii u vysoké církevní hierarchie neuspěli. Ambrosius se od nich v Mediolanu distancoval a římský papež Damasus je vůbec nepřijal. Teprve magister officiorum [?] (náčelník císařských úřadů) Macedonius jim, údajně za úplatek, vymohl císařovo omilostnění a návrat do biskupských funkcí. Postavení priscillianistů se natolik zlepšilo, že jejich úhlavní nepřítel Ithacius, obžalovaný jimi z rozvracení církve, raději dobrovolně opustil své biskupství v Ossonobě (dn. Faro v jižním Portugalsku) a uprchl do Gallie. Tehdy se zhoršily vztahy mezi císařem a dvěma západními pilíři církve, papežem Damasem a Ambrosiem, neboť proti jejich vůli vrátil hispánským stoupencům gnosticko-manichejského heretika Priscilliana dříve jim odňaté kostely. Horší důsledky si ale císař způsobil nevšímavostí k příčinám vzrůstající nespokojenosti vojáků a zanedbáváním svých státnických a velitelských povinnosti - a to, po uzurpaci Magna Maxima, vedlo k jeho zavraždění. Uzurpátor Magnus Maximus obsadil Gratianovu část západní říše a ve vpádu do Itálie mu zabránil strach z východního císaře Theodosia, který jej odmítl uznat za legitimního císaře a vystoupil jako Valentinianův ochránce a poručník. Na západě pak nastal nejistý a dočasný mír.

Roku 383 se politické poměry podstatně změnily a uzurpátor Magnus Maximus přikázal Priscilliana a jeho stoupence postavit r. 384 před synodální soud v Burdigale (dn. Bordeaux). A tehdy Priscillianus učinil nešťastný krok, když se odvolal přímo k císaři, tj. k Maximovi. Následující soudní proces, v němž se úlohy žalobců ujali biskupové Ithacius a Hydatius, se pak r. 385 konal v Treveri a skončil popravou Priscilliana, odsouzeného za hříšná kouzla, přičemž smrtí pykali i jeho nejoddanější druhové včetně jedné ženy Výsledek soudního procesu, který svým způsobem anticipoval spolupráci církevních a státních orgánů, běžnou ve středověku, vzbudil na sklonku 4. století veliký rozruch i rozhořčení. Turonský biskup Martinus, neboli svatý Martin, se snažil krvavý rozsudek odvrátit, kdežto papež Siricius (384 – 399) především zjišťoval, zda se nezašlo příliš daleko v oblasti práva; ze dvora Magna Maxima se mu dostalo ujištění, že se postupovalo přesně podle právních norem, platných při procesech s manichejci (stoupenci učení perského myslitele Máního) a veřejné pohoršení působícími nestoudníky, kteří se navíc ke svým morálním zvrácenostem – pochopitelně na mučidlech – přiznali, a že tedy bylo správné, když heretiky nestíhali sami kněží, ale světský soud. Vlivný mediolanský biskup Ambrosius, jehož odmítavé stanovisko k procesu souviselo se záporným postojem k legitimitě Maximovy vlády, pokládal za ostudné především to, že biskupové před trestním soudem vystupovali jako žalobci. V Hispánii začal být Priscillianus dokonce uctíván jako mučedník, jeho žalobci museli odejít z biskupských úřadů – Ithacius byl vyhnán, Hydatius raději sám abdikoval.

Další deputace pohanských senátorů

V Itálii zatím docházelo k četným projevům nespokojenosti, neboť v Gratianově násilné smrti i ve velké tehdejší neúrodě a následujícím hladomoru se spatřoval hněv zavržených římských bohů. V Římě došlo pod tímto dojmem k aktivizaci zbývajících přívrženců pohanství. Patřila k nim část senátorů a zejména někteří významní představitelé veřejného života – vedle Quinta Aurelia Symmacha to byl Vettius Agorius Praetextatus (asi 320 – 384), známý svou činností v císařských službách, kromě jiného městský prefekt v létech 365 – 367 a věhlasný řečník Nicomachus Flavianus (asi 334 – 394), význačný činitel císařské administrativy. Proto se anticky smýšlející část římského senátu znovu odhodlala požádat císaře o obnovu Victoriina oltáře a pověřila Symmacha, který mezitím ve své kariéře postoupil na post praefecta urbi [?], aby sepsal patřičnou petici. Odstranění Gratiana vytvořilo pro jejich snahy příznivější prostředí. Valentinianus a Iustina sympatizovali s ariánstvím a byli celkově nábožensky tolerantnější, než byl Gratianus. Ambrosius se ani za této situace nevzdával - naladil ve svých dvou dopisech panovníka proti restituci oltáře, který se stal symbolem vítězství nebo porážky tradičního náboženství a delegace pohanských senátorů, která chtěla předložit císaři žádost, nebyla císařem přijata.

Symmachova proslulá relatio, jež jakoby ústy personifikované bohyně Romy poukazovala na velikost Říma podporovaného antickými božstvy, vzbudila v tehdejším vzdělaném světě velký rozruch. Ve svém slavném prosebném dopise císaři argumentuje ona pohanská skupina na vysoké úrovni: "Prosíme proto, abys znovu zavedl náboženství v té formě, v jaké bylo státu tak dlouho užitečné." Na několika argumentačních stupních je nejdříve zcela nezávazně agitováno pro to, aby byla budově navrácena tradiční část jejího vybavení, místo, na kterém bylo po staletí skládány přísahy. Dále se pisatelé přimlouvají za zachování náboženské tolerance: "Každý má svůj vlastní zvyk, každý své vlastní náboženské přesvědčení. Nejrůznější kulty přidělil božský duch městům k jejich ochraně (...) Tato forma uctívání bohů podrobila svět mým (tj. římským) zákonům (...) Proto prosíme o pokoj pro bohy našich otců a pro bohy naší vlasti. (...) Vidíme stejné hvězdy, nebe je nám společné, obklopuje nás stejné universum. Proč je tak důležité, podle kterého učení kdo hledá pravdu? Tak vznešené tajemství není možné najít pomocí jedné jediné cesty." Reakce římských křesťanů měla naproti tomu mnohem nižší úroveň (v tamější obci žilo zřejmě po smrti papeže Damase v roce 384 jen málo literárních a teologických kapacit).

První střet s císařskou mocí - arianismus

Ambrosius se proslavil jako nesmiřitelný obhájce církve v jejím vztahu ke světské moci. Tento vztah vyvolával v Ambrosiově době stále naléhavější otázku, zda i v situaci, kdy v čele říše stojí křesťanští císaři, má být státní moc nadřazena církvi, nebo naopak. Ambrosius přirozeně prosazoval nadřazenost církevní moci nad státní organizací soudobého impéria

Jeho autoritativnost a neomezené ovládání mediolanského křesťanského lidu se stávaly císařské rodině tíživými. A když se v Mediolanu r. 385 utvořila z gótských vojáků církevní ariánská obec, přestoupil k ní císař Valentinianus II. i jeho matka Iustina. O rok později císař dokonce vydal dalekosáhlý toleranční patent ve prospěch ariánů. Ale jeho snaha ztroskotala na odporu mocného biskupa Ambrosia, kterému sympatie nadšeného lidu, hlavně však jeho vliv na vojsko, zjednaly převahu nad císařem. Ambrosius se nejdříve vzepřel jeho požadavku, aby byl ariánům vydán kostel uvnitř mediolanských hradeb a nakonec Valentiniana donutil vzdát se pokusu o ariánskou reakci vůbec. Těžíc ze své obliby si dokonce dovolil bez obalu říci i napsat, že císař je členem církve a že tedy nestojí nad ní.

Tento zápas je první v dějinách, kdy císař v církevních otázkách nezvítězil nad duchovní mocí, která v postavě velikého mediolanského teologa dovedla nabýt velkého vlivu na veřejné věci, doufajíc, že se jí postupně podaří podřídit celý státní život křesťanským hlediskům. Ambrosius svou kazatelskou dovedností i demagogickým zneužíváním lidové víry v zázraky poprvé jasně dokázal, že v západní polovině římské říše se vytvořily podmínky umožňující nadřazenost církve nad státem. Císařova porážka byla předzvěstí pokořujícího postavení, ve kterém se ve středověku na západě ocitla světská moc v zápase s papežstvím.

Konverze Augustina

Římský systém školního vzdělání, který i přes svůj formalismus pomáhal udržovat pohanské tradice a šířil římský kulturní vliv i v důležitých provinciálních oblastech, postupně ztrácel stoupence a rozsah jeho působnosti se zužoval. Výchova přecházela do rukou církve, která jí dala nové poslání i základ. Její hlavní náplní se stal výklad biblického textu a pronikání do věroučných otázek. Střediskem této výchovy byla především města, kde působili význační církevní představitelé. Řím byl v této souvislosti zastíněn Mediolanem, jež  získalo uznávané prvenství díky Ambrosiově činnosti. A právě do Mediolana, které tehdy platilo za nejrušnější intelektuální centrum v západořímské říši, zamířil Augustinus, rozervaný, pochybující, lačně hledající. Svou fascinující osobností a výřečností jej Ambrosius získal pro křesťanství - a to v Augustinovi získalo největšího z latinských církevních otců.

Maximův vpád do Itálie, útěk Valentiniana, úspěšné Theodosiovo tažení proti Maximovi, Maximova smrt

Ústřední říšští činitelé museli zatím čelit jiným aktuálním nesnázím. Roku 387 vpadly do Pannonské diecéze sarmatské a jiné kmeny a Valentinianova vláda jim nedokázala čelit. Proto požádala o pomoc Maxima. Ten ji ochotně poslal, ale hned poté vtáhl sám s jádrem svých branných sil do Itálie, takže Valentinianův dvůr musel kvapně přesídlit do Illyrica. Maximus, který poměrně snadno ovládl Itálii i africké provincie, kde ponechal v úřadě tamního vojenského velitele Gildona, se postupu dále na východ neodvážil, poněvadž se bál Theodosia. Ten sice pokládal Valentinianův nezdar za oprávněný boží trest a po smrti Iustiny také svého mladého spolucísaře přiměl, aby se zřekl ariánství, ale přípravu tažení proti Maximovi nijak neoddaloval. Průběh Theodosiovy války s Maximem není detailně znám. Válka měla r. 388 rychlý spád, města Siscia, Poetovio a Aquileia se stala svědky Theodosiových vítězných bitev, přičemž v Aquileii byl zajat sám Maximus a nato popraven. Theodosius pak ještě téhož roku ovládl všechny západní diecéze, zčásti i díky amnestii, kterou vyhlásil a jež např. Gildonovi umožnila setrvat dále v jeho africkém úřadě. Valentiniana II. poslal do Gallie a propříště mu určil nového ochránce a rádce. Stal se jím zkušený, ale panovačný a hrubý magister militum (generál) Frank Arbogast, kterému se krátce předtím v Gallii podařilo potřít poslední odpor Maximových vojáků.

Druhý střet s císařskou mocí - násilnosti proti Židům, masakr v Thessaloníké

Své přesvědčení o prioritě církve musel Ambrosius prosazovat i ve složité situaci za vlády Theodosia, který sice zakročoval proti pohanům i heretikům, ale současně byl i zastáncem suverénní a neomezené císařské moci. Theodosius se na podzim r. 388 dověděl o násilnostech proti Židům v Kalliniku na Eufratu, zorganizovaných spolu s mnichy tamějším biskupem a chtěl viníky potrestat. Ambrosius však prosadil jejich beztrestnost a Theodosius si začal uvědomovat, že církev nebezpečně podrývá císařskou moc. Za svého pobytu v Římě v létě 389, kdy na něj silně zapůsobila antická sláva i krása tohoto velkoměsta, císař projevil více přízně těm, kdo se snažili uchovat staroslavnou nádheru při životě. Virius Nicomachus Flavianus, jež byl po Praetextatově smrti uznávaným vůdcem starořímské strany, se r. 390 stal prefektem Illyrica, Itálie a Afriky a na rok 391 byli jmenováni konzuly dva ctitelé antického náboženství, Tatianus a Symmachus. Tehdejšímu židovskému patriarchovi Gamalielovi v Palestině udělil Theodosius čestnou říšskou hodnost praefectus praetorio [?] , kdežto další prosbu římského senátu ohledně znovuzřízení Victoriina oltáře musel pro rozhodný odpor Ambrosiův odmítnout. Proti jeho vůli však vydal ještě zákon, který r. 390 zakazoval mnichům pobyt ve městech a přikazoval jim uchýlit se podle vzoru poustevníků do pustin, ale to už byla poslední Theodosiova akce proti enormně vzrůstající církevní moci.

Rok 390 přinesl zásadní zlom. Tehdy na jaře byl dostihovými fanoušky v Thessaloníké zavražděn magister militum Butherich, poněvadž dal pro homosexualitu zatknout jejich oblíbeného závodníka. V prudkém rozhořčení nad vraždou vysokého vojenského hodnostáře vyřkl Theodosius v Mediolanu, kde tehdy ještě dlel, hrozný rozsudek, podle něhož pak bylo v thessalonickém cirku vojskem pobito údajně až 7.000 lidí. Když se o tomto hrozném krveprolití dozvěděl Ambrosius, využil obtížné situace, do které se císař vlastní vinou dostal. Opustil Mediolanum a napsal císaři, že v jeho přítomnosti nebude sloužena mše tak dlouho, dokud se nebude veřejně kát. Theodosius se sice sám, když poněkud opadl jeho hněv, zhrozil následků svého nařízení, ale jím vyslaný rychlý posel přijel se zprávou o odvolání krutého rozkazu již pozdě. Že císař upřímně želel svého unáhlení, dosvědčuje jeho zákon z 18. srpna 390, ve kterém se přikazuje vykonat ortel smrti teprve 30 dní po císařově rozsudku. To však Ambrosiovi nestačilo, teprve až k němu přišel Theodosius v rouše pokorného a poníženého kajícníka, dostal od něho rozhřešení a byl o vánocích znovu připuštěn „ke stolu Páně“. Tímto svým krokem - když uznal nadřazenost církve nad státem - se Theodosius pro Ambrosia stal vzorem křesťanského panovníka.

Církev triumfovala, neboť pokořený a zahanbený císař ztratil napříště odvahu nestranně posuzovat oprávněnost jejích cílů. Z církevního popudu zakázal Theodosius r. 391 vstup do antických chrámů a zapověděl všechny pohanské obřady, načež r. 392 opět povolil mnichům pobývat ve městech.

Smrt Valentiniana II.

V létě 391 se Theodosius vrátil do Constantinopole, zatímco Valentinianus, jemuž formálně patřila vláda nad západní i střední částí říše, zůstával v Gallii pod tíživým Arbogastovým dohledem. Arogantní a zpupný Arbogast, pyšný na své diplomatické vítězství nad Franky r. 389, byl pánem na západním císařském dvoře a neměl nejmenší snahy uznat skutečnou vládu tehdy již dvacetiletého císaře. Na císařském dvoře docházelo ke skandálním výstupům a při jednom z nich Arbogast dokonce vlastní rukou zavraždil Valentinianova oblíbeného rádce, jehož se mladý císař marně snažil zachránit pod svým nachovým pláštěm (přikryl-li císař někoho svým pláštěm, znamenalo to, že se dotyčný nachází pod císařskou ochranou). V roce 392 se Valentinianus pokusil získat zpět ztracenou svobodu a franského generála odvolal, Arbogast dopis o odvolání v císařově přítomnosti roztrhal. Na Valentiniana padla hrůza před smrtí, a protože mu Arbogast nedovolil odcestovat do Itálie, úpěnlivě žádal Ambrosia, aby ho přišel do Vienny pokřtít. Ambrosius se vydal na cestu do Gallie, ale během ní se dozvěděl, že palácový personál našel 15. května 392 Valentiniana oběšeného. Buď spáchal sebevraždu, nebo, což je pravděpodobnější, jej dal Arbogast zavraždit.

Jako většina tehdejších lidí se zřejmě i Ambrosius, který o nešťastníkovi pěkně promluvil při jeho pohřbu do Gratianovy hrobky, přikláněl zprvu k mínění, že šlo o úkladnou vraždu, ale zdá se, že ho posléze Arbogastova oficiální verze o sebevraždě uvedla v nejistotu, neboť ve svém pozdějším projevu nad Theodosiovou rakví vzpomněl r. 395 na Gratiana, ale kupodivu se vůbec nezmínil o Valentinianovi, jenž, pokud si sám vzal život, zemřel ve smrtelném hříchu.

Válka s Arbogastem

Arbogast se jako barbar neodvážil odít do purpuru, proto dal 25. srpna 392 provolat západním císařem Eugenia, který předtím působil na císařském dvoře jako přednosta kanceláře. Oba se snažili získat přízeň Theodosiovu i Ambrosiovu, ale Eugeniovy dopisy zůstávaly bez odpovědi. Zejména Ambrosiovo stanovisko signalizovalo, že na podporu církve se uzurpátor nebude moci spoléhat. Proto se Eugenius zřekl křesťanství a plně se přiklonil ke starořímské senátorské straně. Zdálo se, že se vrátila Iulianova doba. V Římě se horečně obnovovaly řeckořímské i orientální kulty, bouraly se budovy, jimž posloužily svým stavebním materiálem zničené antické svatyně a všude na západě se oficiálně propagoval návrat k otcovské víře. Oltář bohyně Victorie se ještě jednou vrátil do senátní budovy.

Zatímco Arbogast posiloval své vojsko naverbovanými Franky a Alamany, jmenoval Theodosius 23. ledna 393 pro západní část říše Augustem svého mladšího, tehdy osmiletého syna Honoria, východ ponechal pod dohledem praefecta praetorio Orientis Rufina o sedm let staršímu Arcadiovi a v létě 394 vytáhl na západ téměř se všemi mobilními jednotkami Orientu.

Vrchní velitel západní armády a první muž v Eugeniově vládě, Arbogast, chtěl východní převaze čelit v Julských Alpách, v jejichž jižním předhoří zaujal obranné postavení. V prvním střetnutí vyvázlo Theodosiovo vojsko z nebezpečné léčky jen zradou velitele jednoho Eugeniova oddílu, s čímž snad souvisí i předčasná sebevražda Viria Nicomacha Flaviana, posledního vůdce starořímské strany. Následujícího dne – 6. září 394 – pak byla svedena rozhodující bitva, v níž došlo symbolicky i fakticky k poslednímu velkému měření sil antického pohanství s křesťanstvím. Theodosius totiž strávil celou noc před bitvou na modlitbách a ráno dal z návrší pokyn k útoku znamením kříže. Arbogast pak vedl své vojáky do boje pod záštitou Jova. Arbogast spoléhal na výhodnost svého postavení, ale tu neočekávaně došlo k osudnému zvratu. Právě v té chvíli, kdy Theodosius před očima obou vojsk poklekl znovu k modlitbě, zvedl se prudký vítr, oblaky písku oslepil v údolí horské řeky Frigidu (Vipavy) Arbogastovu armádu, vrhal svou silou její střely zpět a zastrašil ji do té míry, že přestala být schopnou organizovaného boje. Eugenius byl po prohrané bitvě hned popraven, Arbogast se po dva dny skrýval v horách a pak se sám probodl mečem.

Když po začlenění zbytků poraženého vojska do své armády vtáhl vítězný Theodosius do Itálie, padl v Aquileii na kolena před Ambrosiem, jenž mu tam vyšel vstříc a vzdal mu dík za to, že prostřednictvím jeho modliteb získal účinnou boží pomoc. Theodosius, který si byl vědom bezvýchodného postavení starořímské strany, na Ambrosiovu radu nepostupoval proti poražené straně nijak přísně a když vyzýval všechny starořímany, aby přešli ke křesťanství, vzpomenul s výrazem smutku i tragického konce Nicomacha Flaviana. Jeho stejnojmennému nejstaršímu synovi, jenž byl za Eugeniovy vlády městským prefektem, vrátil dokonce otcův zkonfiskovaný majetek, jakmile přijal křesťanskou víru.

Vítězně postupující christianizace, Theodosiova smrt 17. ledna 395

Staré náboženství ztratilo tehdy valnou část svých dosavadních stoupenců jednak pod hrozbou vítězné armády, jednak následkem obecného mínění, že Theodosiovi seslal v bitvě u Frigidu pomoc v pravý čas sám křesťanský bůh. Oltář bohyně Victorie opustil v roce 394 definitivně senátní budovu. Rychle odumíraly i starobylé slavnosti, potlačované navíc organizačně státním aparátem, z nichž se např. v peloponnéské Olympii konaly závodní hry naposledy r. 393, rok poté je totiž Theodosius zakázal. V následující době se dovedly křesťanství bránit jen některé římské senátorské rodiny, jejichž příslušníci se oddávali novoplatónské filozofii a staré víře a místním kultům zůstávali tradičně nejdéle věrni obyvatelé odlehlých vesnických okrsků, zvaných pagi, tito zaostalí venkované, neboli pagani se stali inspirací městským křesťanům k přenesení jejich hanlivého jména, ze kterého je české „pohané“, na všechny, kdo kdykoli a kdekoli uctívali jiná božstva.

Křesťanství tedy na sklonku 4. století v celé říši díky úplnému propojení státní moci s katolickou církví definitivně zvítězilo a stalo se jediným vládou uznávaným náboženstvím. Theodosius dostal za dovršení christianizace čestný titul Magnus (Veliký) a právě pro jeho zásluhy o vzrůst církevní moci jej oslavil biskup Ambrosius, když v Mediolanu stanul nad rakví císaře, zemřelého 17. ledna 395 na následky špatně vyléčené nemoci za válečného tažení. Ambrosius ve své pohřební řeči vylíčil Theodosia jako vzor křesťanského panovníka, jenž byl vždy plně oddán Bohu, kál se za své hříchy - konkrétně v thessalonickém případě -, byl vždy svrchovaně milostivý a ochotný promíjet i vážná provinění a zemřel smrtí zbožného křesťana, vyznávaje se ještě v posledním svém dechu z vroucí lásky ke všem bližním. Poté nastínil obraz Theodosiova slavného přijetí do nebe, kde ho přivítali jeho zvěčnělí pravověrní předchůdci, v čele s prvním křesťanským císařem, Constantinem Magnem. Do své řeči vložil i legendu o tom, jak císařovna Helena zázračně nalezla kříž, na kterém Ježíš skončil svůj život. Po něm ji opakovali a dále rozvíjeli pozdější křesťanští spisovatelé. Ambrosius se řečí nad císařovou rakví fakticky rozloučil s vysokou politikou a po dva roky, které mu v životě ještě zbývaly, se již věnoval jen svému biskupskému úřadu a literární činnosti.

Výzvy teologů k naději tváří v tvář smrti se zrcadlí v mnoha zprávách o smířeném umírání křesťanských mučedníků a světců. Když ležel slavný mediolanský biskup Ambrosius r. 397 na smrtelné posteli a jeho okolí ho nutilo modlit se za prodloužení svého života, odmítl to a řekl: "Nežil jsem mezi vámi tak, abych se musel stydět žít, ale nebojím se ani smrti, neboť máme dobrotivého Pána." Tak nás o tom alespoň zpravuje životopis, který sepsal zhruba dvacet let po smrti tohoto světce jeho bývalý důvěrník Paulinus na prosbu velkého Ambrosiova žáka, severoafrického biskupa Augustina z Hippa.

Ambrosiovo dílo a význam

Tento přítel i karatel císařů, aktivně zasahující do nejvyšší politiky, byl na sklonku 4. století spolu s Augustinem nejvýraznější postavou západního křesťanství. Zasáhl hluboce do vývoje církve svou ráznou organizační činností, svým exegetickým a kazatelským uměním. Spolu s Augustinem se zasloužil o rozšíření klášterního mnišství (to do západní části říše přinesl alexandrijský biskup Athanasios, když tam byl ve vyhnanství). Byl dobrým řečníkem, kazatelem a vynikajícím vykladačem Starého a Nového zákona. Mezi čtyřiceti spisy, které se mu připisují, jsou díla exegetická, etická, dogmatická, řečnická, kázání a dopisy. O lyrické písně pro kostelní potřebu se na západě podle řeckého vzoru pokusil limonský (dn. Poitiers) biskup Hilarius (asi 310 - 366). Vlastním zakladatelem církevního zpěvu byl však Ambrosius. Jako tvůrce hymnů (ambrosiánský chorál) získal Ambrosius trvalé místo v poezii. Jeho hymny znamenají počátek církevního zpěvu a pro svou stylovou vytříbenost a jednoduchost se staly vzorem pro hymnologickou tvorbu středověku.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Josef Češka - Zánik antického světa
Klub přátel poezie - Sbohem, starý Říme
Cristoph Markschies - Mezi dvěma světy
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad