Faktografie Řecko:

Mým původním záměrem bylo uvést všechny chyby, které jsem v knihách a filmech nalezl. Jejich množství je ale v některých případech takové, že by mi většinu času, který věnuji tvorbě stránek, zabraly recenze. Vzhledem k tomu, že náplň stránek je primárně jiná, uvádím u jednotlivých děl jen omezený výčet chyb nebo ty nejmarkantnější, případně jen hodnocení hodnověrnosti.

S koncem poválečné Belle Époque (nepočítaje v ni marast let šedesátých) směřuje od devadesátých let kultura jako celek k hrubosti, vulgaritě, konzumu a komerci (čest výjimkám). Netvoří se, ale produkuje, aby se rychle prodalo, podle toho vypadá výsledek. Ostatně, tím, že se naší popřevratové kultuře vyhýbám obloukem, šetřím nervy i čas. Úsilí dnešních popularizátorů setřít prach z historických postav a podívat se na ně jinýma očima je sice chvályhodné a občas přinese i jisté výsledky, kdyby jen k odstranění nánosu prachu nepoužívali místo štětečku žíravinu. Z těchto důvodu se těžiště hodnocení knih a filmů bude přesouvat k odborným pracem. Také zde nebudou hodnocena ta díla, která používají historický háv pouze jako kulisu k úplně jiným žánrům.

Starověcí autoři odlišeni kurzívou v nadpisu
A B F G H K O S Š V W Z

A

Arriános - Tažení Alexandra Velikého

nakladatelství Svoboda, 1972, přeložil Jaromír Bělský
Nejucelenější dílo starověku Alexandru Velikém z pera řeckého historika Arriána. Arriános, ač psal až ve 2. století, podal věcně nejvěrnější svědectví, neboť vycházel především z autorů, kteří se Alexandrova tažení přímo účastnili - Ptolemaia a Aristobúla. Jeho hodnocení Alexandra je vcelku realistické, byť jako Řek nezakrývá hrdost na minulost svého národa. Pro množství postav (někdy stejných jmen), dějů a míst se občas čtenář obtížněji orientuje, ale rozhodně jde o knihu, kterou stojí za to číst.

B

Behrend Jens-Peter, Schmitz Eike: Útok na Asii - Alexandr Veliký dobývá svět

Knižní klub, 1998
Studie, která je součástí knihy Sfinga 2 od Hanse Christiana Hufa, o Alexandru Velikém. Detailně se zabývá nejen Alexandrovými taženími, ale i jeho složitou a nepokojnou povahou, jeho smělými vizemi, logistikou, organizací a plánováním tažení.

Buttinová Anne-Marie: Řecko 776 až 338 př. n. l.

Nakladatelství Lidové noviny, 2002
Souhrnný přehled o dějinách, politickém a společenském uspořádání, hospodářství, měření času, náboženském životě, umění a trávení volného času ve starověkém Řecku v období od počátků řecké historie po nástup Alexandra Velikého.
Nalezené chyby:
- str. 96: Theodosius nezemřel r. 400, ale 395

F

Fernau Joachim: Od Olympu k Akropoli

Nakladatelství Brána, 2000
V originále poněkud poetičtěji Růže pro Apollóna. Kniha je humorná, používá některé nečekané postřehy - např. přirovnání Filipa Makedonského ke Karlu Velikému a Sparty k Prusku, ale přijde mi, že dominantní je, bohužel, opojení z elegance paralel. Nejsou to ty Grantovy poctivé ekonomické a sociologické rozbory, které zhusta k dnešku výrazně promlouvají (ač můj názor je ten, že někdy méně bývá víc, i v případě Granta). Ono je lákavé a populární, cokoli přirovnat k dějům pozdějším, ale tehdejší civilizace byla v mnoha ohledech úplně jiná než naše. Zjednodušení bývá zavádějící. V knize Já, Claudius vedli Pollio a Livius fiktivní spor, zda psát dějiny tak, aby lidé v nich jednali a mluvili jako dnes, či ne. Zvítězilo Pollionovo poctivé ne. Souhlasím s Pollionem a jeho románovou větou: "Ano, je to ohromně čtivé, ale není to historie".

Na druhé straně se autor nebojí šťourat do jevů, které římští dějepisci a křesťanští tuplem (snad i proto, že v církvi svaté se jedná o stejně oblíbenou disciplínu jako u Řeků), raději přecházejí - třeba pederastii, která ve starém Řecku byla bohužel častým a akceptovaným jevem. V hodnocení úpadkových jevů v Athénách je autor Grantovi zdatným soupeřem: není výstižnější, hrozivější - a v dnešních poměrech marnější - analýzy, do jak obludných forem se může demokracie vyvinout.

Chyby, či nepodložená tvrzení: Nemohu posoudit, specializuji se na Řím, ale vzhledem k obdobnému autorovu dílu právě o Římu, nedivil bych se příliš, kdyby se vyskytly i zde.

Abych to shrnul - Fernau doplnil některé kamínky do mozaiky, ale jestliže třeba Edwarda Gibbona a z našich autorů Jana Buriana, Josefa Češku a Pavla Olivu mohu postavit například vedle Ammiana Marcellina, tak Fernaua rozhodně ne. Jako startovní literaturu rovněž nedoporučuji.

Foss Michael: Hledání Kleopatry

Nakladatelství Ivo Železný, 1999
Velice čtivá kniha o Egyptu v ptolemaiovské době. Rozebírá příčiny a metody úspěšné integrace makedonské dynastie do prostředí prastaré říše i důvody pozdějšího úbytku životaschopnosti tohoto modelu helénistického státu. Hlavní důraz je kladen - jak jinak - na nejznámější představitelku Ptolemaiovců, Kleopatru.

G

Galán Eslava Juan: Láska a sex ve starém Řecku

Knižní klub (Ikar), 2003
Kniha španělského historika nás přivádí do poněkud jiných oblastí než válek a politiky. Jde o čtivé, humorné a laskavé dílo. Autor se dle mého mínění příliš zlobí na křesťanství, díky kterému se naše civilizace v této oblasti od starých Řeků v lecčems liší. Ale na tom, že manželství postavilo na úroveň svátosti, nevidím nic negativního, že potíralo homosexualitu je pochopitelné, a že dštilo síru a oheň na Řeky tak oblíbenou pederastii (mluvíme samozřejmě o rané církvi, nikoli o současné), je navýsost přirozené.

Co mě překvapilo je to, že Řekové, na jejichž dědictví se tak často odvoláváme, měli ve svém přezíravém a zároveň podezíravém vztahu k ženám blíže k pronárodům, pro které je velbloud cennější než žena, nežli k nám. Takoví nechť po smrti trpí nekonečným nakupováním - vláčeni svými ženami - v ohromném hypermarketu bez možnosti jej opustit: neboť peklo vypadá právě takhle. Ostatně soudím, že feministky jdou na věc úplně špatně, obrazně řečeno usilují o to, aby ženy mohly močit ve stoje; měly by se zaměřit na muže, kteří se chovají jako orangutani a na ženy, jimž toto chování imponuje. Tak by troglodyti, kteří za život přečetli jenom čítanku a fotbalovou ročenku, neměli možnost šířit své geny a svět by byl o něco lepší.

Gehrke Hans Joachim: Alexander Veliký

NS Svoboda, 2002
Další studie o Alexandru Velikém. Poměrně útlá, nicméně informačně bohatá studie, jejíž cílem je objektivita a vyváženost bez emocí a projekce názorů autora nebo jeho doby. Tento cíl se podle mého názoru autorovi podařilo splnit. Dojem bohužel kazí ne příliš kvalitní překlad a neznalost předmětu překladu – jako příklad postačí, když poukážu na neznalost skloňování jména Zeus (Zeus, Dia, Diovi…), to bije do očí a je to smutné.

Grant Michael: Zrození Řecka

Nakladatelství BBart, 1999
Michael Grant nás provádí předklasickou historií Řecka. Toto většinou historiky opomíjené období je přesto zajímavé a v jeho popisu nás autor provádí politikou, vojenstvím, náboženstvím a uměním tehdejších Řeků, přičemž nezapomíná ani na černomořské řecké kolonie. Již v této epoše se formovaly vlastnosti, které Řeky později katapultovaly na vrchol civilizace - neuvěřitelná mobilita, podnikavost a dynamičnost i ty faktory, které jejich úspěšnost limitovaly, jako např. notorická hašteřivost a politická roztříštěnost.

Grant Michael: Klasické Řecko

Nakladatelství BBart, 1999
Pokračování předchozí knihy v rozsahu od řecko-perských válek až po nástup Alexandra Velikého ve stejné šíři, čtivosti i kvalitě.
Nalezené chyby:
- str. 30: tvrzení, že Xerxes posílal posly do Athén a do Sparty - ve skutečnosti, vzhledem k tomu, že Athéňané a Sparťané pobili poselstva jeho otce, tak neučinil

H

Hošek Radislav: Náboženství antického Řecka

Nakladatelství Vyšehrad, 2004
Zajímavá kniha o starořeckém náboženství - tohoto kaleidoskopu předřeckých, řeckých, thráckých, černomořských, egyptských a asijských představ.

K

Klein Günther a Dürring Norbert: Kleopatra - poslední úsměv faraónů

Knižní klub, 1997
Studie a součást knihy Sfinga 1 od Hanse Christiana Hufa. Detailní rozbor poměrů v dynastii Ptolemaiovců a v jejich říši, které formovaly Kleopatru, její politicko-diplomatické obratnosti, bezohlednosti, krutosti, ale možná i lásky. Studie se podrobně zabývá její velkolepou mocensko-politickou hrou, představou o světovládné orientální říši, ke které jí měli dopomoci římští vojevůdci, kteří podlehli jejímu kouzlu.

O

Oliva Pavel: Kolébka demokracie

Nakladatelství Arista, 2000
Průvodce klasickým Řeckem, kterého lze, vzhledem k svižnému tempu a množství fakt, přirovnat k artilerii. Před čtením této knihou doporučuji absolvovat Grantovo Klasické Řecko.

Oliva Pavel: Svět helénismu

Nakladatelství Arista, 2001
Stejná kvalita jako předchozí hodnocené autorovo dílo. Fakta, fakta, fakta.

S

Státní pedagogické nakladatelství: Starověké Řecko

Státní pedagogické nakladatelství, 1976
Čítanka k dějinám starověku. Ačkoli je kniha poplatná době svého vzniku a nemohla se tudíž v některých aspektech ubránit třídnímu vidění světa, tomu, kdo se přes to přenese, slibuje příjemné a podnětné putování od trojských válek až po dobu Antiocha III., od Persie k Sicílii z východu a od Skythie po Egypt ze severu.

Š

Šwiderková Anna: Sedm Kleopater

Nakladatelství Panorama, 1987
Na trůnu ptolemaiovského Egypta se nejvíce proslavila Kleopatra VII. - hrdinka mnoha románů, divadelních her i filmů. Nebyla však jediná panovnice tohoto jména, vládnoucí této zemi a svou energičnost, vytrvalost, inteligenci a krutou bezohlednost zdědila po svých předchůdkyních. A na ně se zaměřila erudovaná polská autorka ve svém strhujícím a dramatickém vyprávění.

Šwiderková Anna: Tvář helénistického světa

Nakladatelství Panorama, 1983
Portrét helénismu - této neobyčejně živé a dynamické epochy v historii starověku. Autorka provádí čtenáře postupně tehdejšími Athénami, egejskými ostrovy, nádhernou Alexandrií, maloasijskými městy a státy, Sýrií a Středním východem. Ve velkolepých kulisách královských dvorů a výstavných měst předkládá živoucí obraz bouřlivého rozvoje řeckého myšlení a kultury, kterým se po Alexandrových taženích otevřel celý tehdy známý svět.

V

Vavřínek Vladimír: Alexandr Veliký

Nakladatelství Svoboda, 1967
Zatím nejkvalitnější studie, kterou jsem o Alexandrovi Velikém četl. Představuje Alexandra nejen jako geniálního dobyvatele, ale i jako člověka, jež uměl okamžitě zhodnotit situaci, beze zbytku využít příznivých okolností, jako logistika, plánovače, organizátora i ekonoma a v neposlední řadě také jako člověka chybujícího. Obrazové přílohy by sice mohly být bohatší, na druhé straně jsem velice přivítal mapky Alexandrových bitev v Asii.

W

Wellner L. V.: Ptolemaiovci - z makedonských hor na trůn faraónů

Nakladatelství Epocha, 2011
Toto je pečlivé, vysoce erudované a podrobné dílo a je z něj cítit láska k tématu. Navíc se jedná o dílo amatérského historika. Oceňuji množství a kvalitu příloh, které tvoří rodokmeny, chronologické tabulky, mapy a půdorysy staveb.
Nalezené chyby:
- str. 36: v bitvě u Gaugamély nestačili bojoví sloni do boje zasáhnout, jak by se z textu mohlo zdát
- str. 39: pak tedy váleční sloni nebyli v době bitvy u Hydaspu pro Řeky neznámou zbraní; přesnější by bylo napsat: již je předtím viděli, ale dosud s nimi nebojovali
- str. 98: nejdříve se píše, že vychovatelem Ptolemaia II. byl Stratón, krátce na to, že jím byl Zénodotos, což působí zmatečně - faktem ale je, že Ptolemaios měl vychovatele tři (z pramenů jsem nevyčetl, kdy který u něj působil)
- str. 178: píše se o textu, poprvé vyhotoveném v řečtině, hieroglyfické a démotické egyptštině, přičemž na str. 154 se píše o stejným způsobem vyhotoveném textu
- str. 196: Filippos V. neměl důvod být zklamaný ze spolupráce s Hannibalem - bylo to přesně naopak
- str. 246: bojoví sloni, které Římané zmrzačili Seleukovcům, nebyli poslední váleční sloni starověku, se slony se Římané utkali ještě za Iuliana
- str. 300: nevím o tom, že by Mithradates pomáhal Římanům proti Karthágu
- str. 353: po dohodě v Brundisiu nepřipadla Octavianovi západní část Řecka - provincie na východ od města Skodra v Illyrii připadly Antoniovi
- str. 356: mapa alexandrijského darování - Antonius nedaroval Kleopatře veškeré římské provincie
- str.362: nevím o tom, že by k útěku z bitvy u Actia Kleopatru přiměla falešná zpráva o Antoniově smrti

Z

Zamarovký Vojtěch: Vzkříšení Olympie

Knižní klub, 2003
Pojednání o olympijských hrách je nejen poučné z hlediska poznání minulosti, ale i přítomnosti, v čem jsme na řecké olympijské hry navázali, co jsme přidali, co znehodnotili, jaké nesportovní praktiky jsme od Řeků zdědili... Velmi poučná je i historie - ovšem už novověká - o snaze obnovit olympijské hry a navázat tak na další z velkých a inspirujících odkazů antiky. Co jsem nevěděl a co mě zaujalo, je to, že se debatovalo o variantě, že by domovem Olympijských her mělo být navždy Řecko. Jak by v tomto případě ochladlo - bez možnosti tučných provizí za stavební práce v souvislosti s budoucí olympiádou v té které zemi - nadšení neřeckých politiků pro olympijskou myšlenku! Která ovšem - jako mnoho jiného - díky západní pakultuře zlatého telete zdegenerovala na komerci, korupci, hrabivost a podvádění. Choreografii her v Londýně někteří podezřívají z prediktivního programování, hry v Paříži přinesly propagandu perverze a satanismu. Coubertin se v hrobě obrací. Svět se v Brusel obrací...