Podporuji iniciativu Chcípl pes

Vitellius (69)

Vitellius

Vitelliův původ, jeho úřední a vojenská kariéra

Aulus Vitellius se narodil r. 15, byl vnuk jezdce z Lucerie (dn. Lucera) v Apulii, Augustova úředníka a syn trojnásobného konzula [?] Lucia Vitellia, Claudiova přítele a rádce. Diky vlivu otce se mu dostalo dobrého startu do života. Aulus se stal r. 48 konzulem a kolem r. 61 – 62 správcem Afriky. Galba ho jmenoval správcem Dolní Germánie, kam nastoupil v listopadu r. 68.

Byl postupně přítelem všech císařů, počínaje Tiberiem a věděl jak si získat jejich oblibu. Nepříliš spolehlivý a senzací chtivý Suetonius uvádí, že byl členem skupiny mladistvých  prostitutů, které si Tiberius údajně držel na Capreae (Capri), už samotnou existenci skupiny je třeba brát s rezervou. Caligulovi byl blízký nadšením pro vozatajství, Claudiovi náruživostí v kostkách, když si obecenstvo přálo, aby Nero vystoupil na jevišti, právě Vitellius mu pomohl překonat nesmělost, kromě toho se k němu choval nápadně podlézavě. Podle Suetonia byl Vitellius neobyčejně vysoký muž, většinou zarudlý od alkoholu, jedno stehno měl zmrzačené, jak ho kdysi, když ještě sloužil u Caliguly, nabral vůz se čtyřspřežím. Měl velké břicho, často chodil do vykřičených krčem, hodně pil a obzvláště proslul nesmírnou chutí k jídlu. Tacitus, přestože se k němu staví nepřátelsky, uznává, že „přece však u něho byla přímost a štědrost, kteréžto vlastnosti, není-li při nich míry, nakonec uvádějí v záhubu. Poněvadž mínil, že přátelství se zakládají na velikosti darů a ne na pevnosti povahy, spíše si je zjednal než je opravdu měl.“ Máme-li věřit Suetoniovi, měl v sobě také sympatickou, byť poněkud drsnou dobráckost, která se projevovala tím, že „po celé cestě se líbal i s obyčejnými vojáky, které potkával a ve stanicích a noclehárnách byl nadmíru vlídný k pasákům mezků a pocestným, takže se ráno každého zvlášť vyptával, zda už snídal, on že ano, což dokazoval dokonce říháním.“

Krize v rýnské oblasti

Galbova vláda byla nešťastná kvůli jeho staromódní přísnosti, přehnaně šetrné finanční politice a některým přehmatům. Zanedlouho bylo nespokojené hlavní město, Itálie i provincie, hlavně západní.

V souvislosti s událostmi po Neronově smrti některé oblasti Gallie sympatizovaly s Galbou, jiné se k němu stavěly nepřátelsky. Armáda, zvláště rýnská, Galbu neuznávala, hlavně proto, že byl dosazen na trůn jinými posádkami. Legie místodržícího Horní Germánie Verginia Rufa porazily armádu Vindica, který v Gallii povstal proti Neronovi. Legie nebojovaly proti Vindicovi z lásky k Neronovi, ale proto, že toto hnutí považovaly za vzpouru Gallů. Dokázaly to, když hned po bitvě provolaly Verginia císařem. Verginius však prohlásil, že právo volby panovníka je třeba ponechat senátu a lidu. Pak jim nařídil, aby přísahaly věrnost Galbovi. Ačkoli to znamenalo, že za vítězství nedostanou žádnou odměnu, legionáři neochotně souhlasili. Když byl Verginius Rufus Galbou odvolán do Říma (pro popularitu u germánského vojska jej Galba nejspíše vnímal jako potenciálního konkurenta), nesli to jeho vojáci těžce.

Vitellius po svém příchodu do Dolní Germánie mnohým důstojníkům, které Galba pro sympatie k Neronovi nebo Verginiovi degradoval, vrátil jejich hodnosti a zmírnil či prominul jiné tresty. Tím si u vojska získal značné sympatie. V jeho krátké císařské kariéře hráli významnou roli dva velitelé rýnské armády. První - Fabius Valens byl schopný muž nespolehlivé povahy, nesmírně bažící po penězích. Jako velitel jedné legie v Dolní Germánii se stal Galbovým přívržencem a ve spolupráci s velitelem další legie dokonce zabil svého správce (Vitelliova předchůdce) Fonteia Capitona, protože ho podezírali že se staví proti Galbovi. Tacitus uvádí, že někteří věřili tomu, že Capito, ač lakotný a poživačný, se zdržel myšlenky na převrat. A jeho legáti, kteří jej k němu nemohli přimět, nastrojili obvinění i úklad a zabili jej ještě dříve než dostali rozkaz. Galba prý čin schválil, buď z neochoty pátrat po pravdě nebo z důvodu, že co se stalo, již nešlo změnit. Když se Valentovi dostalo menší vděčnosti, než čekal, zatvrdil se proti Galbovi. Vytrvale ponoukal Vitellia k uchopení moci, poukazujíc na zápal vojáků, nespokojenost provincií s Galbovou vládou a skvělou pověst Vitelliovu. Druhým mužem byl Aulus Caecina Alienus: mladý, vysoký, hezký, vojácký muž a skvělý řečník, leč s pověstí nezřízeně ctižádostivého člověka. Když byl členem správy v Baetice (jižní Španělsko), připojil se ke Galbovu povstání a ten mu za odměnu svěřil velení nad jednou legií v Horní Germánii. Když však chtěl Galba proti němu zakročit kvůli defraudaci státních peněz, těžce to nesl a chtěl se pomstít. Caecinova a Valentova armáda se později vydaly na jih tak rychle, že odboj musel být naplánován již předtím, než se Vitellius vůbec objevil na scéně.

mapa Porýní

Porýní

Rýnské posádky, které se cítily okradené o odměnu za námahu vynaloženou proti Gallům a Vindicovi, byly neklidné. Přece se však po dlouhém váhání daly legie Dolní Germánie zavázat 1. ledna 69 obvyklou každoroční přísahou císaři. Když totéž na hornogermánských legiích 1. ledna 69 žádal Verginiův nástupce, starý a chorý Hordeonius Flaccus, vojáci 4. a 22. legie v Moguntiacu (dn. Mohuč) odmítli rozkaz splnit a pokáceli Galbovy sochy. Prohlásili, že vyžadují jiného vrchního velitele, volbu však ponechávají na senátu a římském lidu. Hordeonius Flaccus jen bezmocně přihlížel. Čtyři setníci 22. legie, kteří chtěli chránit Galbovy obrazy, byli vojáky přepadeni, odvlečeni a spoutáni. Germánští Treverové, gallští Lingonové a jiné kmeny s revoltou sympatizovaly, neboť porýnským oblastem Galba odňal pozemky a omezil je přísnými příkazy. Gallské a germánské obyvatelstvo při Rýnu pak silně nevražilo na Sequany, Aeduy a ostatní gallské kmeny, které Galba obdaroval a odpustil jim čtvrtinu poplatků.

Prohlášení Vitellia císařem 2. ledna 69

2. ledna 69 posádky v Dolní Germánii na popud Valenta a jeho přátel provolaly císařem svého legáta Aula Vitellia. Byl to Valens, který v Colonii Agrippině pozdravil jako první Vitellia jako císaře. Armáda Horní Germánie, která předtím odmítla poslušnost Galbovi, se 3. ledna postavila také za Vitellia. Jako při každé vzpouře, začaly padat hlavy činitelů, které z různých důvodů vojáci neměli rádi: byl zavražděn belgický prokurátor [?] a popraveni výše zmínění setníci, kteří zachovali věrnost Galbovi. Velitel germánského loďstva uniknul smrti jen proto, že byl držen ve vězení a po vítězství, kdy se nenávist utišila, propuštěn, přední představitel spojeneckého germánského kmene Batavů Iulius Civilis byl také uchráněn, aby se jeho popravou bojovný národ neznepřátelil.

K Vitelliově straně přistoupily provincie Belgica, Lugdunská Gallie, Raetie a Británie. Vitellius, který již měl dostatek branných sil, rozdělil vojska na dva proudy. Fabius Valens, který vedl vybrané oddíly dolnogermánského vojska a pomocné oddíly - celkem okolo čtyřiceti tisíc mužů -, měl získat Gallii a Kottijskými Alpami (dn. Kottické Alpy) vpadnout do Itálie. Druhý sled, který vedl Alienus Caecina z Horní Germánie, čítající asi třicet tisíc mužů, jehož jádrem byla 21. legie, měl pochodovat přes Raetii a vstoupit do Itálie bližším přechodem z Poeninských hřbetů (myšlen dnešní Velký svatobernardský průsmyk). K oběma vojskům byly připojeny pomocné germánské sbory. Vitellius zůstal v Germánii, aby zmobilizoval rezervní vojsko a vytáhl později v jeho čele. Vitellius zahálel a užíval vladařského štěstí, jako by trůn již získal. Již v poledne býval opilý a přecpaný. Přijal titul Germanicus. Jenomže titul Germanicus již nyní neměl význam dobyvatel Germánie, tak jak jej dostal Augustův a Tiberiův vojevůdce Germanicus, ale spíše jmenován germánskými legiemi, což bylo ostudné a nerozumné přiznání skutečného stavu věcí. Vitelliova neznalost vojenství znamenala, že byl zcela závislý na velitelích Valentovi a Caecinovi. Přes tuto neznalost byl u vojska oblíben, snad kvůli uvolnění kázně. Jak ironicky uvádí Tacitus, „jen málokdo měl přízeň vojska čestnými prostředky získanou v téže míře jako tento muž při své netečnosti.“

Kvůli uvolněné kázni a drancování nebyl postup Valentova vojska prost konfliktů s civilním obyvatelstvem, a to ani ve spojeneckých oblastech. Proto se gallské obce snažily předejít řádění armády prosbami a hlavně tím, že jí poskytovaly zbraně, materiál a peníze.

Události v Římě - spiknutí proti Galbovi, Othonova proklamace

Když se Galba dozvěděl o krizi v Horní Germánii (zprávy o Vitelliovi došly zřejmě později), snažil se zachránit situaci vyhlášením adopce. Jeden z jeho poradců, Titus Vinius, se vyslovil pro svého přítele Othona, který jako správce Lusitanie Galbu nejvíce podporoval při jeho vzpouře. Jelikož však byl Otho v minulosti příliš spojen s prostopášným Neronovým dvorem, Galba adoptoval urozeného Pisona Liciniana.

Adopce Othona velice popudila a začal osnovat spiknutí. Snažil se získat na svou stranu vojáky pretoriánské gardy, zahrnoval je přízní i dary. Ti díky Galbově lakotě, která jim odepřela odměnu za to, že na sklonku Neronovy vlády přešli na jeho stranu, nebyli k Othonovu lákání hluší. 15. ledna 69, zatímco pretoriánský prefekt [?] Laco neměl ani tušení, skupina gardistů veřejně pozdravila Othona jako císaře a odvedla si ho do tábora.

Když se Galba o Othonově vzpouře dozvěděl, poslal Pisona ke kohortě, která strážila palác. Piso držel řeč k vojákům a snažil se Othona zesměšnit pro jeho zženštilé způsoby a nemravnost a v hodině dvanácté jim slíbil vyplacení dlouho odpírané odměny. Galba byl na rozpacích, zda zůstat v paláci, postavit k boji otroky, obsadit vchody a bránit se nebo vyjít vzbouřencům vstříc a pokusit se vzpouru uklidnit svou autoritou. Zvolil druhou variantu, ke které ho také podněcovaly zvěsti o tom, že Otho byl gardisty zabit. Než Galba vyrazil, poslal Pisona do pretoriánského tábora. Galba byl nesen na nosítkách uprostřed vlnícího se davu. Piso, polekaný otevřenou vzpourou v pretoriánských kasárnách, jej mezitím dostihl. Na Foru jezdci, kteří dostali rozkaz zabít neoblíbeného císaře, rozehnali lid, Galbu vyhodili z nosítek a rozsekali. Raněnému Pisonovi se podařilo uprchnout do Vestina chrámu. Vojáci však Pisona vytáhli z chrámu a v jeho dveřích jej zabili.

Senát Othonovo jmenování bez námitek schválil. Další poměry se ovšem staly hříčkou v rukou vojáků, ujištěných o své všemocnosti a dychtících po vraždění a kořistění. Pokorný senát přisoudil Othonovi tribunskou moc [?], titul Augustus a ostatní císařské pocty.

Postup Vitelliova vojska k Itálii

Ještě než Vitelliovi vojevůdci překročili Alpy, přišla zpráva o zavraždění Galby a povýšení Othona. Tažení do Itálie však pokračovalo. Valens musel řešit hádky a rvačky mezi legionáři a Batavy. Když gallští Aeduové dostali rozkaz, aby odevzdali peníze a zbraně, učinili tak a ve strachu ještě zajistili bezplatný dovoz. Co udělali Aeduové ze strachu, učinilo Lugdunum (dn. Lyon) s radostí. Starou řevnivost mezi městy Lugdunum a Vienna (dn. Vienne) prohloubila občanská válka: Lugdunum stálo na straně Neronově (Galba pak za to převedl důchody města do císařské pokladny), později Vitelliově, kdežto Vienna stranila nejdříve Vindicovi a pak Galbovi. Lugduňané popichovali vojsko k útoku na Viennu a dávali mu naději na velkou kořist. Viennským se podařilo prosbami odvrátit katastrofu. Mír si vykoupili tím, že byli odzbrojeni a museli materiálně podporovat vojsko. Valens, aby uklidnil vojsko, slíbil každému vojákovi tři sta sesterciů. Udržovala se pověst, že statkáři a města po trase pochodu platili Valentovi výkupné, aby u nich netábořil.

Ani Caecinovi vojáci se nechovali lépe. 21. legie uloupila peníze poslané na žold pro tvrz, kterou již dávno obsazovali gallští Helvetiové vlastními námezdnými vojáky. Helvetiové to těžce nesli. Zadrželi dopis, který byl jménem germánského vojska posílán pannonským legiím a vojáky, kteří jej měli doručit. Caecina za pomoci raetských pomocných vojsk potřel Helvetie a pustošil jejich zemi. Vyjednáváním se Helvetiům podařilo odvrátit útok na jejich hlavní město. Když se chystal k přechodu Alp, obdržel Caecina zprávu, že oddíl jízdy, ležící kolem Pádu, přistoupil přísahou k Vitelliovi. Tak spadla vitelliovcům do klína i nejmocnější města zapádské oblasti Mediolanum (dn. Milán), Novaria (dn. Novara), Eporedia (dn. Ivrea) a Vercellae (dn. Vercelli). K zajištění oblasti poslal Caecina napřed kohorty Gallů, Lusitanů, Britů a Germánů, pak Velkým svatobernardským průsmykem překročil Alpy se zbylým vojskem.

Boj mezi Othonem a Vitelliem

Otho se nejprve pokusil poměr k Vitelliovi vyřešit dohodou. Posílal mu dopisy, v nichž mu sliboval peníze a bohatý život v nějakém klidném místě, vzdá-li se vlády. Stejné věci sliboval Vitellius Othonovi. Když tyto vzájemné nabídky k ničemu nevedly, pokusil se Otho dát svého rivala zavraždit, stejně tak z Germánie putovali úkladní vrazi do Říma. Ani jednomu se úklad nezdařil.

Othonovi dodalo důvěru, že mu složily přísahu dalmatské, pannonské a moesijské legie, které dráždila arogance rýnských armád. Proto vkládal největší naděje do dunajských posádek. Ale mělo trvat dlouho, než mu přijdou na pomoc, a tak se musel spolehnout na pretoriány. Hispánie, Aquitania a Gallie Narbonská přešly k Vitelliovi. Východ se klonil k Othonovi: Vespasianus, který velel třem legiím potlačujících židovskou vzpouru, vzal své vojáky pod přísahu věrnosti Othonovi, stejně učinil Mucianus velící syrským legiím. Na Othonově straně zůstala i Afrika.

Jelikož alpské průsmyky a severní Itálii již držel Vitellius, rozhodl se Otho napadnout Narbonskou Gallii válečným loďstvem. Brzy po odplutí loďstva Otho vyrazil na severoitalskou frontu a řízení města nechal v rukou svého nepříliš schopného bratra Lucia Salvia Othona Titiana. Pěším a jízdním sborům byli určeni za velitele Suetonius Paulinus (věhlasný válečník, který potlačil britské povstání r. 61), konzul Marius Celsus, Annius Gallus a velitel tělesné stráže císařovy Licinius Proculus. První tři byli zkušení polní velitelé, Proculus byl zvyklý jen službě ve městě, to mu však nebránilo proti nim pletichařit.

Z Dalmácie a Pannonie pochodovaly na pomoc Othonovi čtyři legie. Z Říma se vydalo pět kohort osobní stráže, oddíly jízdy, jedna legie a dva tisíce gladiátorů – jejich mobilizace byla nepopulární opatření, které Otho musel provést kvůli nedostatku branných sil. Městské posádky byly nezkušené a neukázněné. Těmto silám, které měly obsadit břehy Pádu, veleli Annius Gallus a Vestricius Spurinna.

Othona samého doprovázeli vybraní vojáci císařské gardy, staří vojáci z tělesné stráže a námořníci. Válečné loďstvo, které mělo napadnou Narbonskou Gallii, v průběhu plavby pustošilo a loupilo na italských březích, jako by se jednalo o nepřátelské území. Othonovy jednotky dosáhly v Narbonské Gallii vítězství, ale na celkovou situaci to nemělo valný vliv a tato výprava se ukázala jako celkem zbytečná.

severní Itálie

severní Itálie

Zatím byl v boji úspěšnější Otho, který měl k dispozici prvotřídní velitele, ačkoliv zřejmě udělal chybu, že je na sever poslal v čele samostatných jednotek, aniž ustavil jednotné velení. Spurinna byl v Placentii obležen Caecinou. Po těžkých bojích Caecina odešel do Cremony. Gallus, který vedl legii na pomoc Spurinnovi, ji po zprávě o Caecinově odchodu zastavil v Bedriacu. Nedaleko Cremony se podařilo gladiátorům po překvapivém přechodu Pádu zahnat na útěk pomocné sbory vitelliovců. Útok vítězících byl prozíravě zastaven, aby nepřátelé, posílení novými zálohami, nezpůsobili obrat v dosud šťastném průběhu bitvy. To však vzbudilo podezření a řevnivost jiných othonovců a rozkol v jejich táboře. Situaci nepomohlo, když Otho dodatečně jmenoval vrchního velitele, poněvadž si vybral svého bratra, povolaného k tomu účelu z Říma. Poblíž Cremony, u místa zvaného Castrorum, se díky obezřetnému vedení vojska Paulinovi a Celsovi podařilo rozdrtit a zahnat na útěk Caecionovo vojsko.

Ve Valentově armádě, která mezitím dorazila do Ticina (dn. Pavia), se opět uvolnila kázeň a docházelo k hádkám a šarvátkám mezi legionáři a Batavy. Aby rozdělil odbojné kohorty, vydal pod záminkou ochrany spojenců Valens rozkaz, aby část Batavů táhla na pomoc vitelliovcům tísněným v Narbonské Gallii. To vyvolalo divokou vzpouru, kterou se jen taktak podařilo zažehnat.

Mezi Caecinou a Valentem panovala řevnivost. Caecina se Valentovi posmíval jako mrzkému hanebníkovi, Valens označoval Caecinu jako ješitného nafoukance. Zatím nenávist potlačili a spolupracovali ve společném zájmu. Došlo ke spojení jejich vojsk.

Otho se nyní se svými poradci dohadoval, zda podstoupit rozhodující střetnutí nebo válku protahovat. Paulinus radil vyčkat: Gallie je neklidná, z rýnské hranice kvůli Germánům posily Vitelliovi nepřijdou, britské vojsko je zaměstnáno nepřítelem a odděleno mořem, Hispánie branou mocí příliš neoplývá, zapádská Itálie je sevřená Alpami, bez přísunu posil z moře, průchodem vojsk zpustošena, Germáni nejsou zvyklí na italské podnebí a za několik dnů přijdou othonovcům dunajské posily. K tomuto mínění se připojili Marius Celsus a Annius Gallus. Avšak Otho Titianus a Proculus, snad proto, že si nebyli jisti, jak dlouho udrží loajalitu vojáků, se rozhodli pro okamžitou rozhodující bitvu. Otho sám se jí neměl účastnit, válečná rada rozhodla, aby se stáhl do Brixella (Brescello) a tam čekal na výsledek. Bylo to opatření pro zajištění bezpečnosti císaře, na vojáky však odchod vrchního velitele dobrý dojem nedělal, navíc s Othonem odešel poměrně silný vojenský oddíl.

Vitelliovci předstírali, že chtějí překročit Pád pomocí lodí spojených silnými trámy a zaútočit na gladiátory, proti nim rozložené. Lodi byly však spojeny tak, aby mohly v případě potřeby vyplout. Uprostřed řeky byl ostrov. Germáni tam lehce přeplavali, Othonovi gladiátoři proti nim zaútočili na lehkých liburnských lodích. Germánům se díky pevnému postavení na břehu, větším vojenským zkušenostem a plaveckým schopnostem podařilo gladiátory odrazit. Když se do boje zapojily uvolněné lodě vitelliovců, skončila bitva útěkem gladiátorů.

Povstání Batavů r. 69

Ve vztahu ke Germánům měli Římané po katastrofě u Teutoburského lesa iniciativu na své straně. Nyní Germáni po dlouhé době připomněli, že stále představují nebezpečí, které je třeba brát vážně. Batavové byli od svého usídlení při ústí Rýna a na ostrově v ústí Rýna Římanům stále věrní. Poskytovali jim velké množství vysoce kvalitních bojových jednotek, které bojovaly v různých částech impéria, v poslední době za císaře Claudia především při tažení do Británie a uplatnily se i při občanských válkách. Batavové dokonce tvořili tělesnou stráž císařů iulsko-claudijské dynastie. Kmen měl mezi spojenci zvláštní privilegované postavení. Nemusel odvádět Římu žádné daně, na oplátku jej však podporoval oddíly, kterým veleli místní šlechtici.

Batavský šlechtic Claudius Paulus byl křivě obviněn ze vzpoury a usmrcen správcem Dolní Germánie Fonteiem Capitonem. Civilis byl zatčen a poslán Neronovi, Galba jej však osvobodil, za Vitellia vojsko požadovalo jeho popravu. Nespokojenost mezi Batavy vyvolávaly také bezohledně prováděné odvody, nařízené Vitelliem. Civilis jako jiní velitelé obdržel dopis od flaviovců, kde byl žádán, aby zabránil poslání pomocných vojsk Vitelliovi a aby zdržel legie pod záminkou nepokojů v Germánii. Tytéž pokyny dostal ústně od Hordeonia Flacca. Spojenectvím s Vespasianem získal Civilis záminku k odboji. Civilis, o kterém Tacitus říká, že byl na barbara neobyčejně bystrá hlava, se přirovnával k Hannibalovi či k Sertoriovi, byl totiž stejně jako oni jednooký.

Civilis svolal předáky kmene a bez problémů je získal pro své záměry. Pak získal na svou stranu již zmiňované batavské kohorty, které byly po Vitelliově vítězství nad Othonem poslány do Germánie a tehdy se zdržovaly v Moguntiacu. Civilis poslal vyslance ke Kanninefatům, sídlícími západně od Batavů a severně od jejich ostrova. Jejich impulsivní vůdce Brinno se spojil se zarýnskými Frísy a přepadl zimní tábor dvou kohort při Severním moři. Římané útok nepředpokládali a neměli dost sil k jeho zadržení, protože velkou část vojska Vitellius odvedl. Tábor byl dobyt a vypleněn. Současně hrozilo dobytí tvrzí, ty velitelé kohort zapálili, protože je nemohli chránit. Zbylé mužstvo bylo shromážděno v části ostrova.

Lstivý Civilis velitele obvinil z opuštění tvrzí a nabídl, že s kohortou, které velel, povstání Kanninefatů potlačí, kohorty ať se vrátí do svých zimních táborů. Římané, ke kterým se dostaly zprávy, že skutečným vůdcem povstání je Civilis, na tento úskok nepřistoupili a nerozptylovali své síly. Civilis tedy s Batavy, Frísy a Kanninefaty přikročil k útoku. Po nedlouhém boji k němu přeběhla kohorta germánských Tungrů. Zradila i část římského loďstva, která se rekrutovala z Batavů. Civilis zvítězil a hlavně získal zbraně a lodi.

Jeho vítězství mělo velký ohlas a zarýnští Germáni mu nabídli vojenskou pomoc. Civilis vyjednával s Gally, aby si získal jejich spojenectví. Připomínal jim útrapy společné poroby, vyzdvihoval své vítězství a chytře argumentoval tím, že batavská jízda měla velký podíl na porážce Vindica a ve Verginiových pomocných sborech byli Belgové, takže by se dalo říci, že Gallie byla poražena vlastními silami, nikoli Římany. Připomněl i Varovu porážku v Teutoburském lese, která osvobodila zarýnskou Germánii

Hordeonius Flaccus, když přicházely poplašné zprávy, dal rozkaz, aby legát Munius Lupercus zaútočil s dvěma legiemi proti Batavům. S legiemi vyrazila batavská jízda, která byla již na straně povstalců, zatím předstírající věrnost. V bitvě batavská jízda přeběhla k Civilovi, Batavové pobili pomocná vojska Ubiů (germánský kmen usedlý při středním Rýnu na římské straně) a Treverů, legie unikly do tábora Vetera (u dn. Xanten). Velitel batavské jízdy Claudius Labeo, Civilův konkurent, byl deportován k Frísům.

Kohorty Batavů a Kanninefatů, které na rozkaz Vitelliův táhly do Říma, dostihl Civilův posel. Germáni žádali jako odměnu za pochod dvojnásobný žold a aby jich bylo více z kohort pěchoty zařazeno mezi jezdce – jezdci totiž dostávali větší plat než pěšáci. To byl záměrně nesplnitelný požadavek. Kohorty se pak vzbouřily a táhly do Dolní Germánie, aby se spojily s Civilem. Hordeonius Flaccus napsal legátovi v Bonně Herenniovi Gallovi (dn. Bonn), aby zamezil průchodu Batavů, on že je bude následovat a tak sevřou vzbouřence v kleštích. Pak však od plánu upustil a informoval o tom bonnského legáta, zřejmě proto, že nevěděl, nakolik se může spolehnout na pomocná vojska a legie měl doplněny čerstvě odvedeným mužstvem.  Z Tacita není jasné, zda Gallus druhý dopis obdržel včas. Batavové prostřednictvím posla žádali Galla o volný průchod, protože neválčí proti Římanům, jsou prý unaveni dlouhou a neplodnou službou a chtějí se jen vrátit do vlasti. Herennius Gallus přesto zkusil štěstí a postavil se Batavům. Jeho nezkušené a nakvap sehnané vojsko zkušení Batavové lehce rozprášili.

Civilis byl po příchodu těchto kohort již vůdcem slušně velkého vojska, ale zatím s ohledem na římskou přesilu váhal. Zavázal všechny přítomné přísahou věrnosti Vespasianovi a vyzval dvě legie, které nedávno vyhnal do tábora Vetera, aby složily tutéž přísahu. Legie odpověděly, že nepotřebují rady zrádce, že zůstanou věrny Vitelliovi a ať si batavský zběh nehraje na rozhodčího záležitostí římského státu. Rozhněvaný Civilis strhnul Batavy do války. S Civilem se spojili zarýnští Brukterové a Tenkterové, do zbylé svobodné Germánie byli vysláni poslové.

Legáti Munius Lupercus a Numisius Rufus zatím opevňovali tábor Vetera. Civilis přitáhl k táboru. Pohled na římské polní odznaky a zbraně zběhlých batavských kohort spolu s obrazy divokých zvířat zarýnských Germánů (tyto obrazy např. medvědů, vlků, divokých kanců měli Germáni uloženy v posvátných hájích a odtud je nosili s sebou do bitev) ohromil obležené Římany. Tacitus výstižně mluví o smíšeném vzhledu války občanské i zahraniční. Germáni se pokusili použít i obléhací stroje a ochranné přístřešky. V tomto druhu boje však neměli potřebné zkušenosti a hořící oštěpy ze samostřílů a kameny z metacích strojů obléhaných učinily těmto snahám rychlý konec. Germáni se tedy rozhodli tábor vyhladovět.

Hordeonius Flaccus po poslech žádal v Gallii o pomocná vojska a legát 22. legie Dillius Vocula s vybranými oddíly dostal rozkaz přesunout se k ohroženému táboru. Sám Flaccus, nemocný stařec, jel na lodích. Vojáci reptali, že Flaccovou váhavostí byly utajeny Civilovy přípravy a batavské kohorty puštěny k povstalcům. Ještě více vojáky rozčilil dopis od Vespasiana, který Flaccus četl ve vojenském shromáždění. Poslové, kteří jej přinesli, byli v poutech posláni k Vitelliovi.

Flaccovi vojáci dorazili do Bonny, kde bylo vojsko proti němu naladěno ještě nepřátelštěji. Bonnští vojáci kladli Hordeoniovi za vinu porážku, protože prý na jeho rozkaz vytáhli proti Batavům a jeho zradou byli poraženi, když jim jeho vojska nepřišla na pomoc. Flaccus dal jednoho z buřičů spoutat. Z Bonny pak vojsko, posílené o pomocné sbory Gallů, táhlo do Colonie Agrippiny. Jelikož vzbouřenecká nálada mužstva nabývala na intenzitě, zasáhl Vocula a zatčeného vojáka dal popravit. Tím situaci částečně uklidnil a vojsko jej dokonce požadovalo za velitele, Flaccus mu pak velení přepustil. Přesto vojsko znervózňoval nedostatek peněz a obilí, vzpírání se Gallů proti odvodům a poplatkům a jiné potíže.

Když vtáhli do Novaesia v Belgické Gallii (dn. Neuss), spojila se s nimi 16. legie. K Voculovi byl jako velitel připojen Herennius Gallus. Pak se jednotky uchýlily do tvrze Gelduba (dn. Krefeld) severně od Novaesia. Tvrz dále opevňovali, Vocula pak vytáhl s částí vojska proti Kugernům (germánský kmen na levém břehu Rýna), kteří se spolčili s Civilem. Nedaleko od tábora uvízla loď s obilím na mělčině. Germáni ji tahali na svůj břeh a Gallus poslal na pomoc kohortu. I Germánům přišly posily a potyčka se vyvinula v pravidelnou bitvu. Germáni způsobili Římanům značné škody a loď ukořistili. Římští vojáci začali vinit z porážky Galla spoutali ho. Teprve příchod Voculův obnovil pořádek – Gallus byl osvobozen a původci vzpoury byli ztrestáni smrtí.

Civilova moc rostla posilami od zarýnských Germánů. Zpustošil území Ubiů a Treverů a pokračoval v obléhání Vetery. Germáni postavili obléhací věž, ale Římanům se ji podařilo zničit. Tolik se v Porýní stalo před bitvou u Bedriaca.

Rozhodující bitva u Bedriaca, Othonova sebevražda

Rozhodující střetnutí mezi Vitelliovými a Othonovými silami (bývá označováno jako první bitva u Bedriaca) se odehrálo asi 30 kilometrů od Cremony. V nepřehledné krajině hustého stromoví a vinic se rozpoutal zmatený boj, který se místy rozpadal na izolované šarvátky. Ve prospěch vitelliovců rozhodla boj jednotka Batavů, kteří poté, co zničili jednotku gladiátorů, která se pokoušela přejít řeku, napadli Othonovy voje z boku, prolomili jejich bitevní šik a obrátili je na útěk.

Othonova vojska, která opustili velitelé Paulinus a Proculus, se stáhla do tábora. Někteří navrhovali pokračovat v boji, protože ještě bylo k dispozici vojsko za Pádem a v Bedriacu, na cestě byly dunajské legie a vítězství vitelliovců bylo vykoupené nemalými ztrátami. Druhý den nabídla poražená strana kapitulaci a obě vojska se spolu brzy bratřila. Když zpráva o porážce dorazila k Othonovi, marně ho vojáci ujišťovali, že dunajské posily, které již prý vstoupily do Aquileie, všechno zachrání. Prohlásil, že se zabije, aby zastavil další prolévání římské krve. 16. dubna 69 při úsvitu si vrazil dýku do prsou.

Othonovy poražené legie se zpočátku pokoušely dát trůn Luciovi Verginiovi Rufovi. Verginius, kterému se tuto poctu snažili vnutit vojáci již podruhé, ani tentokrát neprojevil zájem o trůn. V této nejisté době se  pochybné poctě vyhnul tak, že uprchl tajně odlehlou částí domu, aby se zlověstnou delegací nesetkal. Flavius Sabinus, bratr Vespasiana a městský velitel v Římě, po zprávách o Othonově smrti zavázal tamní vojáky přísahou Vitelliovi. Po sebevraždě Othona uznal senát 19. dubna Vitellia císařem.

Vitelliův pochod do Itálie, jeho opatření

Vitelliovi velitelé ani teď nedokázali udržet na uzdě zdivočelé vojsko. Vitelliovi vojáci plenili, znásilňovali, vraždili. Ti, kteří znali místní poměry, vraždili své nepřátele a vyhlíželi si úrodná pole či majetky boháčů za kořist. Itálie, již zchudlá událostmi posledních let, řádění velkého vojska a bezpráví snášela velice těžce.

Vitellius, který ještě nebyl informován o událostech v Itálii, soustřeďoval k pochodu zbylá germánská vojska. Jen málo starých vojáků zůstalo v zimních táborech a k doplnění jejich kádru byly v Gallii konány urychlené odvody. Po několikadenním pochodu se dozvěděl o úspěchu u Bedriaca a Othonově sebevraždě. V týchž dnech došly zprávy, že obě mauretánské provincie po zavraždění prokurátora, který stranil Othonovi a ohrožoval Hispánii, přešly na Vitelliovu stranu. Vitellius se odpoutal od své armády, která měla pokračovat po silnici, nasedl na loď a plul do Lugduna. Tam uspořádal slavnostní přehlídku. Oslava zahrnovala důležitý bod - Vitellius nařídil, aby celá armáda vypochodovala naproti jeho synovi, kterého slavnostně přinesli na místo zahaleného ve vojevůdcovském plášti. Vzal dítě do náruče, nazval ho Germanicem a obklopil ho všemi emblémy císařské hodnosti. To byl chytrý tah, kterým dal najevo, že zakládá novou dynastii. K dynastii bývají vojáci oddáni, jednak z citových důvodů, jednak i proto, že jim zajišťuje nerušený příděl peněz.

Nedlouho poté nařídil Vitellius, aby vůdčí Othonovi centurioni [?] byli popraveni. Tím si značně pošramotil pověst, zvláště u dunajských legií. V ostatních případech se však nový císař choval mírně. Othonovy vojevůdce Suetonia Paulina a Licinia Procula nechal dlouho čekat na soud. Ti se snažili zachránit nepřesvědčivým tvrzením, že dlouhým pochodem před bitvou a pomícháním vozatajstva s pěchotou zrazovali Othona. Vitellius jim uvěřil a Othonův bratr Titianus vyvázl také bez trestu, Mariovi Celsovi byl ponechán konzulát, ani závěti Othonových straníků nebyly zrušeny. Podle Dia Cassia nechal Vitellius tolerantně v oběhu mince, ražené za Nerona, Galby a Othona a dary, které někomu věnovali, uznával jako platné a nepřipravoval je o ně. Podobně jako Otho i Vitellius uctíval Neronovu památku. Po vítězství jmenoval císař Caecinu a Valenta konzuly. Ale stejně jako Galbovi rádci, ani oni se ve svých funkcích neosvědčovali pro vzájemnou nenávist.

Vitellius taktně nepočítal počátek své vlády od 2. ledna, kdy byl provolán germánskými legiemi, ale od 19. dubna, kdy ho uznal senát. Pravidelně navštěvoval jeho zasedání, dovoloval, aby se volně vyjadřovaly protichůdné názory. Pokračoval také v Othonově politice neobsazovat důležitá tajemnická místa propuštěnci. Vitellius měl zábrany k užívaní titulů Augustus a Caesar, tak těsně spjatých s panovníky minulosti, kterým se zatím nemohl rovnat a vzkázal do Říma, že první titul odkládá, druhý že nepřijímá. Přijal však doživotní konzulát, zřejmě počítal s tím, že jako vladař, který nepatřil k iulsko-claudijskému rodu, ani k starobylé šlechtě, potřebuje prestiž tohoto úřadu a nemůže si dovolit opovrhovat takovým znakem privilegovaného postavení.

Vitelliovo obžerství bylo podle Tacita extrémní a opovrženíhodné, že prý byly pro jeho hostiny sháněny lahůdky po celé Itálii, nákladnými hostinami byli ruinováni předáci měst. Vitellius se nejraději skandálně přejídal na cizí útraty.

Poražené legie byly rozptýlené po Itálii a smíchány s vítězi, ale jejich odvaha nebyla zlomena. Zvláště vzpurní byli vojáci 14. legie, jejíž hlavní síly se nestačily zúčastnit rozhodující bitvy, tudíž se necítili poražení. Legie byla proto převelena do Británie. Neklidné batavské kohorty byly poslány zpátky do Germánie. Gallským provinciím byly vráceny obrovské počty pomocných vojsk, naverbovaných na počátku Vitelliova odboje. Císař se z důvodu ztenčených finančních prostředků snažil omezit početní stav legií a pomocných vojsk a zakázal jejich doplňování a vojákům bylo nabízeno propouštění ze služby. Císař  demobilizoval Othonovy gardisty a nahradil je mnohem početnějším vojskem, složeným ze svých příznivců. Propuštění gardisté se pak jen hrnuli do služeb jeho nepřátel.

Na Vitelliově hostině v Ticinu, k níž byl přizván Verginius, vznikla z nevinného měření sil jednoho legionáře a Galla z pomocných vojsk krvavá řež, které padly za oběť dvě kohorty. Rozbouřeným vojákům náhodně zkřížil cestu Verginiův otrok a byl okamžitě křivě obviněn jako najatý vrah na Vitellia. Vojáci se hnali do hodovní síně a žádali Verginiovu smrt. Vitellius, který nepochyboval o Verginiově nevině, jen stěží zkrotil zdivočelé vojáky. „A nikoho neohrožovala vzpoura všeho druhu častěji než Verginia; trval obdiv k tomu muži i jeho dobrá pověst, ale nenáviděli ho, jako by jimi pohrdl.“, vyzdvihuje moralizující Tacitus Verginia vyčnívajícího v zkažené době. Z Ticina se Vitellius přesunul do Cremony a pak navštívil bojiště u Bedriacu.

Nespokojenost na Východě, Vespasianova proklamace

Východní armády, které od Neronovy smrti do vývoje nezasahovaly a zpočátku se zdálo, že budou Vitellia podporovat, začaly být vývojem na Západě znepokojeny. Důstojníci a přátelé naléhali na Vespasiana, aby se chopil vlády. Jeho spojencem byl i Mucianus velící čtyřem syrským legiím. Prostředníkem v tajných jednáních mezi Vespasianem a Mucianem byl Vespasianův syn Titus. Dalo se očekávat, že k eventuální východní vzpouře se připojí i podunajské legie, silně nevražící na domýšlivost germánských legií.

V nejasných intrikách okolo prohlášení Vespasiana císařem hrál významnou roli egyptský prefekt Tiberius Iulius Alexander, který se angažoval již při nástupu Galby k moci, kdy přešel na jeho stranu. 1. července 69 Tiberius Iulius Alexander zavázal tamní vojsko přísahou věrnosti Vespasianovi. 3. července složilo Vespasianovi přísahu vojsko v Judeji. Syrské legie byly příhodně rozhořčeny Mucianovým tvrzením, že Vitellius hodlá germánské legie přeložit k bohaté a klidné službě do Sýrie, zatímco syrské legie poputují do drsného prostředí germánských táborů.

Ještě před 15. červencem složila celá Sýrie přísahu novému císaři. Přistoupili k němu i tamní spojenečtí králové – Sohaemus, Antiochos a Agrippa. Malá Asie a Řecko se přidaly. Byly konány odvody a reaktivováni vysloužilci, uvedeny v činnost dílny na zbraně a ostatní válečné přípravy. Vojskům západních provincií byly rozesílány dopisy, vyzývající k odpadnutí od Vitellia, pretoriánům, které Vitellius propustil, byl slíben opětný nástup vojenské služby. Někteří vojáci a setníci s těmito dopisy byli dopadeni, posláni k Vitelliovi a usmrceni. Byli vysláni poslanci k Parthům a Arménům, aby měly východní provincie krytá záda, zatímco budou východní legie bojovat v občanské válce. Titus byl otcem ponechán v Judeji, aby dokončil Vespasianův úkol, na dlouhou cestu na západ se vydal Mucianus, Vespasianova hlavní opora. Vespasianus držel Egypt, kde mohl případně vydírat Řím odříznutím dodávek obilí. Podunajská vojska se bez váhání přidala k Vespasianovi.

Vitelliova váhavost

Vitellius, zastavujíc se ve všech půvabných městech a usedlostech, se zdlouhavě blížil k Římu. Doprovázelo jej na 60.000 ozbrojenců. K výpravě se připojovali kleštěnci, markytáni, šašci, herci a vozatajové. Města byla vyčerpána dodáváním zásob, pole rolníků byla často armádou pleněna. Po nepokojích v Ticinu trval rozkol mezi legiemi a pomocnými vojsky a docházelo k častým krvavým řežím mezi vojáky, kteří se shodli jen když se měla plenit pole venkovanů. Mezi neuspořádané vojsko se často vmísil lid, což nezřídka vedlo ke zmatkům a represálií vojáků vůči civilistům.

Když Vitellius dorazil k branám Říma, vstoupil tam zpupně v plné zbroji. Až na naléhání přátel oblékl tógu. Metropoli zaplnili jeho vojáci, kteří se tam chovali jako v dobytém území. K senátu a lidu příštího dne pronesl nabubřelou řeč sám o sobě a když odmítal titul Augustus, vynutili si na něm, aby jej přijal, jak pohrdavě poznamenal Tacitus „tak zbytečně, jako se mu vzpouzel.“ Vitellius si důstojníkům a vojákům nedovolil nic vytýkat a mnohem více než praktická vláda jej zajímaly radovánky. Tolik Tacitus: “Nikdo u tohoto císařského dvora nezávodil v svědomitosti a přičinlivosti; byla jediná cesta k moci, totiž marnotratnými hostinami a nákladným labužnictvím ukojit nenasytné choutky Vitelliovy. On sám se spokojil s okamžitými požitky a o dalším neuvažoval, a tak prý za několik zcela málo měsíců promrhal devět set miliónů sesterciů.“

Když se Vitellius dozvěděl o dění na Východě, zpočátku se snažil vojákům tvrdit, že jde o klamné zvěsti, roztrušované zvláště propuštěnými pretoriány, a že občanská válka nehrozí. Přece však, byť zdlouhavě, povolal pomocná vojska z Germánie a Británie a Hispánie. Hordeonius Flaccus v Horní Germánii kvůli Civilově rebelii s pomocí váhal, britská vojska, která se obávala neklidu ve své provincii, také, hispánská vojska vyčkávala. V Africe, kde byl Vitellius oblíbeným správcem, byli obyvatelé horlivější, ale tamní legát lavíroval mezi Vitelliem a Vespasianem: vyhláškami a dopisy vyhlašoval věrnost Vitelliovi, tajnými zprávami pracoval pro Vespasiana.

Stejně jako Otho váhal vůči Vitelliovým vojevůdcům, i Vitellius ztrácel čas. Konečně, poplašen zprávami o postupu nepřítele od východu, nařídil Valentovi a Caecinovi, aby vytáhli do války. Caecina byl poslán napřed, Valenta zdržela nemoc. Mužstvo, které táhlo proti Vespasianovi, se podobalo spíše demoralizované tlupě než vojsku. Jízda se vydala obsadit Cremonu, za ní následovaly legie. Caecina odbočil do Ravenny. V Pataviu (dn. Padova) jednal s velitelem ravennského loďstva o zradě Vitellia.

Primův útok na Itálii

Vespasianova strana zatím uvažovala, zda nejdříve uzavřít Pannonské Alpy (nynější Kraňské a Julské Alpy) a vyčkávat na příchod Muciana s východními vojsky, či ihned zaútočit na Itálii. Zastánci prvního řešení se obávali, že vitelliovci mohou alpskými průsmyky napadnout Pannonii. Velitel dunajských legií Antonius Primus argumentoval tím, že nepřítel Alpy může obejít a vylodit se na dalmatském pobřeží a ohrožovat tak tamější provincie a prosazoval rychlý útok. Sarmatské Jazygy si Římané zajistili přijetím za spojence, protože by jinak mohli nájezdy ohrožovat severní hranici říše. Pak Primus, aniž čekal na rozkaz, vtrhl do Itálie s pomocnými vojsky a jízdou. Prima doprovázel Arrius Varus, zdatný válečník, který se proslavil v Arménii pod velením Corbulonovým. Podařilo se mu obsadit Aquileiu a jeho vojáci byli v okolí, v Opitergiu (dn. Oderzo) a v Altinu (dn. Altino), dobře přijati. V Altinu zanechal posádku proti akcím ravennského loďstva, o jehož odklonu od Vitellia zatím nevěděl. Vespasianus s Mucianem se snažili Primovy akce marně zastavit. Pak získal Patavium a Ateste (dn. Este) a jeho vojáci rozprášili nic netušící vitelliovce, kteří si zřídili u Fora Aliena (pravděpodobně dn. pevnost Legnago) most z lodí. Získáno bylo město Vicetia (dn. Vicenza) a jako budoucí základna byla zvolena Verona, která byla dobře zásobena a vojsko tam rozložené mohlo snadno zatarasit cestu germánským vojskům, která by se snažila přes Alpy proniknout do Itálie.

Caecina ležel v opevněném táboře mezi Hostilií (dn. Ostiglia) a bažinami řeky Tartaru. Záda měl kryta řekou, boky bažinou a byl v početní převaze. Přesto tyto výhody nevyužil. Primus zatím oblehl Veronu. Během obléhání vypukly v jeho vojsku dvě vzpoury, při nichž vojáci z příčin ne zcela jasných napadli dva velitele jako zrádce. Primovi, který byl ve vojsku stále více oblíben, se však revolty podařilo uklidnit bez újmy na životech. Mezitím od Vitellia otevřeně odpadlo ravennské vojsko, sloužilo v něm ostatně mnoho obyvatel Dalmácie a Pannonie. Caecina se pokusil přimět svou armádu k odpadnutí od Vitellia, ale rozhořčené vojsko odmítlo zradit a Caecina byl vojáky zajat a spoután. Vojáci si zvolili nové vůdce, stáhli se do Hostilie a odtud do Cremony, aby se spojili s ostatními vojsky.

Primus se rozhodl co nejdříve zaútočit na nepřátelská vojska, dokud jsou jejich síly rozděleny a velení ochromeno. Domníval se, že Valens již vyrazil z Říma a obával se příchodu Vitelliem povolaných posil z Gallie, Hispánie a Británie. S veškerým vojskem dorazil Primus po dvoudenním pochodu od Verony k Bedriacu. První srážka, kterou vyprovokoval dychtivý Arrius Varus s nejodhodlanějšími jezdci, skončila neslavným útěkem útočníků. Prchající se vmísili do řad své armády a zanesli tam zmatek a strach. Primus neztratil rozvahu a svými osobními zásahy, radami a zadržením ustupujících zkonsolidoval své šiky. Šik vitelliovců kolísal a postrádal kvůli ztrátě vůdců organizaci. Vitelliovci se stáhli do Cremony a Primus jen svou autoritou a výřečností zadržel vojsko, které chtělo okamžitě vyvrátit město, ač se blížila noc a nebyly k dispozici stroje ani nářadí potřebné k obléhání.

Vítězství Vespasianovy strany v tzv. druhé bitvě u Bedriaca

Odklad útoku mužstvo neslo těžce a málem by došlo ke vzpouře, když jezdci přinesli zprávu, že se blíží šest Vitelliových legií a vojsko, které dosud leželo v Hostilii. Primus rozestavěl armádu a připravil ji k boji. Vitelliovci, pro které by zřejmě bylo rozumnější přespat v Cremoně, nabýt sil a pak zaútočit, asi v devět hodin večer narazili na formace Primova vojska. Bitva byla zmatená, nepřehledná a nerozhodná. Chaos kromě tmy umocňovala stejná výzbroj a výstroj obou vojsk, promíchání jednotek a zvyk třímat prapory ukořistěné nepříteli. Vitelliovci zapojili do boje neobyčejně velký samostříl, který obrovskými kameny kosil bitevní šik soupeřů. Dvěma flaviovským vojákům se však podařilo přeříznout provazy a pružiny metacího stroje, zaplatili za to životy. Bojové štěstí se neklonilo na žádnou stranu, až za pokročilé noci vyšel měsíc, který svítil do tváří vitelliovcům. Osvětlení vitelliovci nyní poskytovali snadný cíl pro střely, naopak zvětšené stíny koní a mužů protivníka ztěžovaly míření jim. To rozhodlo a v krvavé řeži flaviovci zvítězili.

Po bitvě Primus oblehl a dobyl Cremonu. Caecina, který tam byl vězněn, byl Primem poslán k Vespasianovi. Cremona byla krvavě vypleněna a vypálena. Poražené legie, aby za dosud trvající občanské války nepůsobily potíže, byly rozptýleny po Illyricu, do Gallie a Hispánie byli vysláni poslové. Současně byly obsazeny alpské přechody, aby se zatarasil vstup případným posilám pro Vitellia.

Vitellius navzdory závažné situaci, řečeno slovy Tacitovými „utápěl vládní starosti v hýření: nechystal se k boji, neposiloval vojáky oslovováním jich a cvičením, neukazoval se lidu na oči, ale ukryt v besídkách svých sadů, jako líná zvířata, jež nehybně leží, předhodíš-li jim potravu, minulost, přítomnost i budoucnost pustil z mysli stejně na vše zapomínaje.“ Z netečnosti jej neprobudila ani zpráva o zradě ravennského vojska a  Caecinově.

Valens postupoval do války nepříliš rázně a rychle a když se dozvěděl o porážce Caecinova vojska, přeplavil se do Narbonské Gallie s cílem nabrat tam vojsko a pokračovat ve válce. Poblíž Massilie byl však zajat Vespasianovými příznivci. Po Valentově zajetí se provincie začaly přivracet k vítězi: nejdříve Hispánie, pak Gallie. Británii získala pro Vespasiana náklonnost, kterou si vydobyl, když tam sloužil za Claudia.

Další nepřátelé Říma využívají občanské války

Římské potíže nezůstaly bez odezvy v zahraničí. Britským Brigantům vládla prořímská královna Cartimandua, která za Claudia vydala Římanům odbojníka Carataca. Jejím manželem byl Venutius, Římanům dlouho věrný, dokud jím královna nepohrdla a nedopustila se cizoložství s jeho zbrojnošem. Došlo k rozvodu a k válce. Cartimandua úskokem zajala Venutiova bratra a další příbuzné, následoval vpád jejích nepřátel do království. Cartimandue přišly na pomoc římské kohorty. Královnu se podařilo uchránit, vláda však zůstala Venutiovi.

Oslabení moesijského vojska kvůli občanské válce využili Dákové. Dobyli zimní tábory pomocných kohort a jízdních čet, obsadili oba břehy Dunaje a chystali se zaútočit na zimní tábory legií. Mucianus, velitel vojsk odvelených na západ, postavil proti Dákům legii, která je porazila.

Další nebezpečná situace vznikla v Pontu. Anicetus, bývalý velitel pontského královského loďstva (poslední král Polemón odevzdal r. 63 svou říši Neronovi, aby ji proměnil v římskou provincii), využil zmatků k povstání. Soustředil okolo sebe loupeživé kmeny a se značným počtem mužů napadl Trapezunt. Byla pobita Polemónova stráž, která byla po proměně království v provincii přijata do římských služeb a spálen zbytek loďstva, jehož hlavní síly stáhl Mucianus do Byzantia. Vespasianus poslal proti Anicetovi vybrané oddíly, které neuspořádaného nepřítele vyhnaly na moře a na kvapně postavených liburnských lodích dostihly Aniceta v ústí řeky Chobu, který stéká z Kavkazu do Pontu. Zde se Anicetus utekl ke králi Sedochezů, kterého za úplatu získal na svou stranu. Pod římskými hrozbami král nakonec Aniceta vydal Římu a válka byla skončena.

Pokračování Civilova odboje

O výsledku bitvy u Bedriaca podal zprávu list Antonia Prima. Pomocná vojska z Gallie hned odpadla od Vitellia, legionáři s menší ochotou. Podobně reagovali vojáci v Geldubě.

K Civilovi byl poslán Trever Alpinius Montanus se vzkazem, aby skončil válku, jestliže podporuje Vespasiana. Montanus, který jako Germán s Civilem sympatizoval, se vrátil s nepořízenou. Civilis poslal část jednotek proti Voculovi a jeho mužům, cestou povstalci dobyli zimní tábor jízdy v Asciburgiu (dn. Moers-Asberg). Pak nečekaným útokem vpadli do Voculova tábora a jen díky příchodu povolaných tam kohort Vasconů (hispánský kmen, pozdější Baskové), kteří zezadu napadli Germány, byl útok odražen a povstalcům způsobeny citelné ztráty. Vocula se na vítězství nespoléhal a Germány nepronásledoval. Z tábora vyrazil až po několika dnech, Tacitus mu to vyčítá - je sporné, zda oprávněně.

Civilis se pokusil demoralizovat obležené ve Veteře tvrzením, že Římané jsou poraženi, vystavil polní odznaky, prapory a zajatce. Jeden z nich však odvážně zvučným hlasem vyjevil, co se stalo a byl ihned Germány zabit. Zároveň se objevil Vocula a na naléhání vojáků, aniž by sestavil šik, se s neuspořádaným a unaveným vojskem pustil do boje. Obléhající se vyrojili z bran a zapojili se do boje. Boj skončil vítězně a Vocula opět nepronásledoval prchající (Tacitus je opět ostře proti) a místo toho zesiloval opevnění.

Římské vojsko sužoval nedostatek potravin a vyslalo pro ně vozatajstvo a nebojové jednotky do Novaesia, aby odtud po souši přivezly obilí, neboť řeku měli v moci vzbouřenci. První cesta proběhla v pořádku. Jakmile se Civilis dozvěděl, že do Novaesia dorazil další zásobovací sbor a kohorty k jeho ochraně tam táhnou neuspořádaně (proč kohorty nedoprovázely sbor od počátku Tacitus neuvádí), okamžitě je napadl. Boj byl nerozhodný a kohorty se stáhly do Gelduby, kterou držela posádka zanechaných tam vojáků. Nebylo pochybnosti, v jakém nebezpečí bude na zpáteční cestě zásobovací sbor s nákladem. Vocula přidal k svému vojsku tisíc mužů vybraných z 5. a 15. legie, obležených ve Veteře a táhl do Gelduby a odtud do Novaesia.

Civilis opět oblehl Vetera, dobyl Gelduby a nedaleko Novaesia se zdarem bojoval v jezdecké bitvě. Vojáci v Novaesiu, posílení příchodem vojáků 5. a 15. legie, se požadovali peněžitého daru. Shodou okolností v té době došly peníze od Vitellia, Hordeonius Flaccus je rozdal vojákům ve jméně Vespasianově. Vojáci „oddavše se hýření na hostinách a nočních pitkách obnovili starý hněv na Hordeonia.“, udává Tacitus. Vytáhli ho z ložnice a zabili a totéž chystali na Vocula, ten však uprchl nepoznán v šatě otroka.

Postup Flaviovců do Itálie, poslední srážky, zavraždění Vitellia 21. prosince 69

Vespasianus, který v Egyptě dostal zprávu o vítězství nad Anicetem i o vítězství u Bedriaca, pospíšil do Alexandrie, aby mohl Vitelliovo vojsko i Řím odříznout od dodávek obilí. Primus v Itálii zatím trestuhodně uvolnil vojenskou disciplínu, například ponechával na legiích obsazování míst po mrtvých setnících. Mezi Mucianem a Primem vzrůstala nevraživost, Mucianus, který zřejmě žárlil na Primovy úspěchy, mu vytýkal ukvapený postup a zničení Cremony.

Vitellius po bitvě u Bedriaca spíše oddaloval opatření proti pohromě než pohromu samu. Zvědy, kteří mu přinesli zprávy o porážce a o síle nepřátelských vojsk, dal popravit. Konečně  poručil čtrnácti kohortám tělesné stráže a jízdě obsadit Apeniny. Ostatní kohorty dal svému bratrovi k ochraně hlavního města. Na důtklivou žádost vojska přišel do tábora v Mevanii (dn. Bevagna), asi 130 kilometrů severně od Říma. Když však obdržel zprávu, že ho loďstvo v Misenu (dn. Miseno) opustilo, spěšně se vrátil do Říma. Přes doporučení nejzkušenějších vojáků drobil své síly, které pak byly postupně pobity či zajaty. Nyní si Vitellius přál být nazýván Caesarem, pověrčivě doufaje, že tento titul může zvrátit nepříznivý vývoj. Po obsazení Mevanie a četných dezercích kapitulovaly a přešly na Vespasianovu stranu Vitelliovy síly v Narnii (dn. Narni), když jim byla ukázána hlava popraveného Valenta, aby nechovaly dále žádnou naději, neboť věřily, že Valens unikl do Porýní a tam sbírá nové vojsko. Část vitelliovců dostala rozkaz zůstat v Narnii, část v Interamniu (dn. Interamna), zároveň tam byly preventivně ponechány některé z vítězných legií.

Primus a Varus prostřednictvím poslů slibovali Vitelliovi osobní bezpečnost, peníze a pobyt v Kampánii, složí-li zbraně a dá se i s dětmi v ochranu Vespasianovu. Ve stejném smyslu poslal dopisy i Mucianus. S Vitelliem o abdikaci vyjednával i městský prefekt Sabinus. Ti, kdo byli Vitelliovi ještě věrní, mu dokazovali, že zemře, ať se vzdá, či ne, ať nedoufá ve Vespasianovy sliby a vyzývali jej alespoň k čestné smrti v boji. 18. prosince, po zprávě, že od něj odpadla legie a kohorty, jež se vzdaly v Narnii, odebral se Vitellius v tmavém obleků dolů z Palatinu, obklopen zarmouceným služebnictvem a se synem v nosítkách jak v pohřebním průvodu. To Řím ještě neviděl - císaře odcházejícího středem lidu a města z vlády. Vitellius prohlásil, že se vzdává vlády pro mír a blaho státu, aby si na něj lidé zachovali vzpomínky a aby měli slitovaní s jeho bratrem, manželkou a dětmi a v nedůstojném pláči odepjal dýku a odevzdal ji konzulovi. Konzul se zpěčoval a lidé a vojáci, kteří stáli ve shromáždění, hlasitě odporovali a zastupovali Vitelliovi cestu do soukromého příbytku. Tak se vrátil, nevěda, co dál, zpátky do paláce.

Vitellius měl ještě silné příznivce. Ozbrojenci, kteří provázeli Sabina, byli napadeni vitelliovci. Sabinus se před nimi musel zabarikádovat na Capitoliu. Vitelliovci kapitolskou pevnost prudkým úderem dobyli, Sabina zabili a hodili do Tiberu. Jeho synovci Domitianovi (syn Vespasiana a pozdější císař) se podařilo utéci. Capitolium, symbol římského státu, shořelo do základů. Nedlouho poté Primova vojska vtáhla do města a v pouličních bojích překonala zoufalý odbor zbylých vitelliovců. Vitellius nejprve hodlal z města uprchnout, pak se bezradně vrátil do opuštěného císařského paláce. Vyhledal úkryt, ale byl z něho vytažen a potupně veden po městě se spoutanýma rukama za zády a v rozedraném šatě. Vojáci vyvlekli Vitellia na gemónské schody a ubodali jej. Tak vyvrcholil drastický rok čtyř císařů. Na trůn nastoupil Vespasianus a založil dynastii Flaviovců.

Zdroje:
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Michael Grant – Dvanáct cézarů
Michael Grant – Římští císařové
Gaius Suetonius Tranquillus - Životopisy dvanácti císařů
Cornelius Tacitus - Historie
Cornelius Tacitus - Letopisy
Reinhard Wolters – Římané v Germánii