Vespasianus (69 - 79)

Císař má umřít vestoje.
Vespasianus

Vespasianův původ, jeho úřední a vojenská kariéra

Byl pevného zdraví a robustní postavy, v tváři měl výraz, jako by tlačil. Přesto, že se pohyboval u dvora císaře Claudia a Nerona, po celý život se nezbavil zvyků charakteristických pro lidi pocházející z malého italského města. Neznal touhu po přepychu a nádheře, která byla charakteristická pro jeho předchůdce, byl staromilský, neokázalý a skromný. Prameny ho líčí jako člověka energického a přísného, prostého a přístupného, praktického jak v záležitostech státních, tak i v soukromém životě, šetrného, ba až skoupého. Vespasianus se choval přirozeně, dobrácky a přátelsky a velmi rád odlehčoval jednání o vážných záležitostech drsnými vtipy, často hrubě sexuálního nebo záchodového rázu, také si dokázal dělat legraci sám ze sebe. A takový zůstal do posledních chvil. Když mu například přišel poděkovat napomádovaný mladý muž za udělení úřadu, odmítl s opovržlivým posuňkem a prohlásil: "Byl bych raději, kdybys páchl česnekem."

Za vlády císaře Claudia byl poslán jako legát do Germánie. Pak se r. 43 pod vedením Aula Plautia účastnil Claudiovy expedice do Británie. Invazní armáda se vylodila na východním výběžku ostrova. K urputné bitvě s Brity, které vedla knížata Caratacus a Togodumnus, došlo na území dnešního Kentu. Vespasianus si v bojích vedl výtečně. Později se bojovalo u brodů dolní Temže. Tehdy se v Británii objevil sám císař, který si dával záležet, aby si udržel popularitu u armády. Přivedl své pretoriány a slony. Postupovali bez odporu. Obsadili centrum buřičského knížectví Camulodunum (dn. Colchester), které se mělo stát hlavním městem nové provincie. Claudius přijal hold okolních knížat. Císař se zdržel na ostrově jen šestnáct dní a pak se vrátil do Říma, aby oslavil triumf.

Vojevůdci zůstali na ostrově. Legie pronikaly ve třech proudech do nitra Británie a cestou sváděly drobné potyčky. Vespasianus, který velel jižnímu úseku fronty, se proslavil dobytím ostrova Vectis (dn. Wight). Plautius v letech 43 – 47 dosáhl toho, že vůdcové britských kmenů v jižní části ostrova uznali nadvládu Římanů a poskytli jim pomoc v boji proti svým soukmenovcům. Plautius i Vespasianus opustili ostrov teprve v r. 47, jejich legie pod velením nástupců podmaňovaly Římu další britské kmeny. Za činnost v Británii si Vespasianus vysloužil triumfátorské odznaky [?] a dva kněžské úřady.

Roku 51 se stal konzulem [?] kolem r. 63 dostal místodržitelství v Africe. Spravoval ji velmi bezúhonně a získal si tu velkou vážnost. Suetonius tvrdí, že "se odsud nevrátil o nic zámožnější, takže maje otřesen úvěr, musil všechny své statky zastavit bratrovi a k udržení důstojnosti se snížit k výdělkům obchodníka s mezky."

V roce 66 se účastnil uměleckého turné císaře Nerona v Řecku. Při vystoupeních císaře, marnivě si zakládajícího na svém umění, se Vespasianus často vzdaloval nebo, když byl přítomen, podřimoval. Tím jej nesmírně těžce urazil a byl vykázán z císařovy družiny. Uchýlil se do ústraní a skrýval se v obavách z toho nejhoršího a od hrozící záhuby jej zachránila jen mimořádná vojenská situace v Judeji.

Vypuknutí židovské války

Do Cestiova debaklu tomuto povstání římské úřady nepřikládaly větší význam. Byl jmenován nový místodržící v Sýrii, ale úkol potlačit povstání v Judeji byl svěřen konzulovi z r. 66 Vespasianovi, který se osvědčil jako energický velitel v Germánii a v Británii. Snad tak dal Nero přednost člověku, který neměl příliš slavné jméno, aby velel velkému počtu vojáků. Na jaře 67 byl nově jmenovaný legát Vespasianus v Sýrii, kde si vzal dvě legie. Jeho syn Titus zatím spěchal do Alexandrie a přivedl odtamtud další legie. K setkání otce se synem došlo v přímořském městě Ptolemais Akko (dn. Ako v Izraeli). V červnu téhož roku vtáhli do Judey v čele mohutné armády. V Judeji narazili na tuhý odpor, ačkoli se mnozí farizejové (horliví stoupenci přesného dodržování obřadů a rituální čistoty, které do jisté míry podporovaly vyšší a střední vrstvy městského obyvatelstva), kteří se nejdříve připojili k povstání, zalekli jeho velikosti a rozhodli se, že se vzdají Římu. Mezi jinými zradil povstalce i vojevůdce Josef, proslulý později jako historik Flavius Iosephus. Římské vojsko pod Vespasianovým velením dobylo r. 67 Galileu a r. 68 větší díl Judska. Když došla zpráva o Neronově smrti, byl odpor téměř všude potlačen. V rukou povstalců zůstal jen Jeruzalém a několik pevností.

Občanská válka po Neronově smrti

Rýnské posádky, které nesouhlasily s volbou hispánského vojska a cítily se okradené o odměnu za námahu vynaloženou proti gallskému povstalci Vindicovi, byly neklidné. Britská armáda se po celou dobu občanských válek nijak neprojevila – buď proto, že byla oddělena mořem od kontinentu a nebo proto, že měla své práce dost. Klidné byly dunajské i východní legie. Sýrii a čtyři legie měl v moci Licinius Mucianus, Vespasianovy legie byly zaměstnány válkou s Židy. Když Galba pochodoval zvolna na Řím, egyptský prefekt Tiberius Iulius Alexander přešel na jeho stranu. Obliba nového císaře však díky jeho staromódní přísnosti, přehnaně šetrné finanční politice a některým přehmatům rychle vyprchala. Zanedlouho bylo nespokojené hlavní město, Itálie i provincie, hlavně západní.

Revolta germánských legií, prohlášení Vitellia císařem 2. ledna 69

2. ledna 69 posádky v Dolní Germánii provolaly císařem svého legáta Aula Vitellia. Armáda Horní Germánie, která předtím odmítla poslušnost Galbovi, se 3. ledna postavila také za Vitellia. K Vitelliově straně přistoupily provincie Belgica, Lugdunská Gallie, Raetie a Británie. Vitellius, který již měl dostatek branných sil, rozdělil vojska na dva proudy. Fabius Valens, který vedl vybrané oddíly dolnogermánského vojska a pomocné oddíly - celkem okolo čtyřiceti tisíc mužů -, měl získat Gallii a Kottijskými Alpami (dn. Kottické Alpy) vpadnout do Itálie. Druhý sled, který vedl Alienus Caecina z Horní Germánie, čítající asi třicet tisíc mužů, jehož jádrem byla 21. legie, měl pochodovat přes Raetii a vstoupit do Itálie bližším přechodem z Poeninských hřbetů (myšlen dnešní Velký svatobernardský průsmyk). K oběma vojskům byly připojeny pomocné germánské sbory. Vitellius zůstal v Germánii, aby zmobilizoval rezervní vojsko a vytáhl později v jeho čele.

Události v Římě - spiknutí proti Galbovi, Othonova proklamace

Adopce Othona velice popudila a začal osnovat spiknutí. Snažil se získat na svou stranu vojáky pretoriánské gardy, zahrnoval je přízní i dary. Ti díky Galbově lakotě, která jim odepřela odměnu za to, že na sklonku Neronovy vlády přešli na jeho stranu, nebyli k Othonovu lákání hluší. 15. ledna 69, zatímco pretoriánský prefekt [?] neměl ani tušení, skupina gardistů veřejně pozdravila Othona jako císaře a odvedla si ho do tábora. Během Galbova pochodu vstříc revoltě na Foru jezdci, kteří dostali rozkaz zabít neoblíbeného císaře, rozehnali lid, Galbu vyhodili z nosítek a rozsekali. Raněnému Pisonovi se podařilo uprchnout do Vestina chrámu. Vojáci však Pisona vytáhli z chrámu a v jeho dveřích jej zabili. Senát Othonovo jmenování bez námitek schválil. Další poměry se ovšem staly hříčkou v rukou vojáků, ujištěných o své všemocnosti a dychtících po vraždění a kořistění. Pokorný senát přisoudil Othonovi tribunskou moc [?], titul Augustus a ostatní císařské pocty.

Boj Othona s Vitelliem

Vitelliovy jednotky pronikly do Itálie a po mnoha střetech pak v tzv. první bitvě u Bedriaca porazily Othonovy jednotky. Otho, ačkoli jeho situace nebyla zcela beznadějná, prohlásil, že se zabije, aby zastavil další prolévání římské krve. Při úsvitu si vrazil dýku do prsou. Flavius Sabinus, starší bratr Vespasiana a městský velitel v Římě, po zprávách o Othonově smrti zavázal tamní vojáky přísahou Vitelliovi. Po sebevraždě Othona uznal senát 19. dubna Vitellia císařem.

Nespokojenost na Východě, Vespasianova proklamace

V nejasných intrikách okolo prohlášení Vespasiana císařem hrál významnou roli egyptský prefekt Tiberius Iulius Alexander, který se angažoval již při nástupu Galby k moci, kdy přešel na jeho stranu. Prefektovi znemožňoval usednout na trůn jeho židovský původ a Mucianus se takových ambicí také vzdal - mimo jiné proto, že neměl syny, kteří by mu pomohli založit dynastii. 1. července 69 Tiberius Iulius Alexander zavázal tamní vojsko přísahou věrnosti Vespasianovi. 3. července složilo Vespasianovi přísahu vojsko v Judeji. Syrské legie byly příhodně rozhořčeny Mucianovým tvrzením, že Vitellius hodlá germánské legie přeložit k bohaté a klidné službě do Sýrie, zatímco syrské legie poputují do drsného prostředí germánských táborů.

Ještě před 15. červencem složila celá Sýrie přísahu novému císaři. Přistoupili k němu i tamní spojenečtí králové – Sohaemus, Antiochos a Agrippa. Malá Asie a Řecko se přidaly. Byly konány odvody a reaktivováni vysloužilci, uvedeny v činnost dílny na zbraně a ostatní válečné přípravy. Vojskům západních provincií byly rozesílány dopisy, vyzývající k odpadnutí od Vitellia, pretoriánům, které Vitellius propustil, byl slíben opětný nástup vojenské služby. Někteří vojáci a setníci s těmito dopisy byli dopadeni, posláni k Vitelliovi a usmrceni. Byli vysláni poslanci k Parthům a Arménům, aby měly východní provincie krytá záda, zatímco budou východní legie bojovat v občanské válce. K dobytí poslední bašty povstalců Jeruzaléma a dokončení židovské války ponechal v Judeji Tita, na dlouhou cestu na západ se vydal Mucianus, Vespasianova hlavní opora. Vespasianus držel Egypt, kde mohl případně vydírat Řím odříznutím dodávek obilí. Podunajská vojska, která poprvé převzala historickou roli dosazení císaře na trůn, se bez váhání přidala k Vespasianovi.

Když se Vitellius dozvěděl o dění na Východě, zpočátku se snažil vojákům tvrdit, že jde o klamné zvěsti, roztrušované zvláště propuštěnými pretoriány, a že občanská válka nehrozí. Přece však, byť zdlouhavě, povolal pomocná vojska z Germánie a Británie a Hispánie. Hordeonius Flaccus v Horní Germánii kvůli povstání germánských Batavů s pomocí váhal, britská vojska, která se obávala neklidu ve své provincii, také, hispánská vojska vyčkávala. V Africe, kde byl Vitellius oblíbeným správcem, byli obyvatelé horlivější, ale tamní legát lavíroval mezi Vitelliem a Vespasianem: vyhláškami a dopisy vyhlašoval věrnost Vitelliovi, tajnými zprávami pracoval pro Vespasiana.

Stejně jako Otho váhal vůči Vitelliovým vojevůdcům, i Vitellius ztrácel čas. Konečně, poplašen zprávami o postupu nepřítele od východu, nařídil Valentovi a Caecinovi, aby vytáhli do války. Caecina byl poslán napřed, Valenta zdržela nemoc. Mužstvo, které táhlo proti Vespasianovi, se podobalo spíše demoralizované tlupě než vojsku. Jízda se vydala obsadit Cremonu, za ní následovaly legie. Caecina odbočil do Ravenny. V Pataviu (dn. Padova) jednal s velitelem ravennského loďstva o zradě Vitellia.

Primův útok na Itálii

Caecina ležel v opevněném táboře mezi Hostilií (dn. Ostiglia) a bažinami řeky Tartaru. Záda měl kryta řekou, boky bažinou a byl v početní převaze. Přesto tyto výhody nevyužil. Primus zatím oblehl Veronu. Během obléhání vypukly v jeho vojsku dvě vzpoury, při nichž vojáci z příčin ne zcela jasných napadli dva velitele jako zrádce. Primovi, který byl ve vojsku stále více oblíben, se však revolty podařilo uklidnit bez újmy na životech. Mezitím od Vitellia otevřeně odpadlo ravennské vojsko, sloužilo v něm ostatně mnoho obyvatel Dalmácie a Pannonie. Caecina se pokusil přimět svou armádu k odpadnutí od Vitellia, ale rozhořčené vojsko odmítlo zradit a Caecina byl vojáky zajat a spoután. Vojáci si zvolili nové vůdce, stáhli se do Hostilie a odtud do Cremony, aby se spojili s ostatními vojsky.

Primus se rozhodl co nejdříve zaútočit na nepřátelská vojska, dokud jsou jejich síly rozděleny a velení ochromeno. Domníval se, že Valens již vyrazil z Říma a obával se příchodu Vitelliem povolaných posil z Gallie, Hispánie a Británie. S veškerým vojskem dorazil Primus po dvoudenním pochodu od Verony k Bedriacu. První srážka, kterou vyprovokoval dychtivý Arrius Varus s nejodhodlanějšími jezdci, skončila neslavným útěkem útočníků. Prchající se vmísili do řad své armády a zanesli tam zmatek a strach. Primus neztratil rozvahu a svými osobními zásahy, radami a zadržením ustupujících zkonsolidoval své šiky. Šik Vitelliovců kolísal a postrádal kvůli ztrátě vůdců organizaci. Vitelliovci se stáhli do Cremony a Primus jen svou autoritou a výřečností zadržel vojsko, které chtělo okamžitě vyvrátit město, ač se blížila noc a nebyly k dispozici stroje ani nářadí potřebné k obléhání.

Vítězství Vespasianovy strany v tzv. druhé bitvě u Bedriaca v prosinci 69

Po bitvě Primus oblehl a dobyl Cremonu. Caecina, který tam byl vězněn, byl Primem poslán k Vespasianovi. Cremona byla krvavě vypleněna a vypálena. Poražené legie, aby za dosud trvající občanské války nepůsobily potíže, byly rozptýleny po Illyricu, do Gallie a Hispánie byli vysláni poslové. Současně byly obsazeny alpské přechody, aby se zatarasil vstup případným posilám pro Vitellia.

Vitellius navzdory závažné situaci, řečeno slovy Tacitovými "utápěl vládní starosti v hýření: nechystal se k boji, neposiloval vojáky oslovováním jich a cvičením, neukazoval se lidu na oči, ale ukryt v besídkách svých sadů, jako líná zvířata, jež nehybně leží, předhodíš-li jim potravu, minulost, přítomnost i budoucnost pustil z mysli stejně na vše zapomínaje." Z netečnosti jej neprobudila ani zpráva o zradě ravennského vojska a  Caecinově.

Valens postupoval do války nepříliš rázně a rychle a když se dozvěděl o porážce Caecinova vojska, přeplavil se do Narbonské Gallie s cílem nabrat tam vojsko a pokračovat ve válce. Poblíž Massilie byl však zajat Vespasianovými příznivci. Po Valentově zajetí se provincie začaly přivracet k vítězi: nejdříve Hispánie, pak Gallie. Británii získala pro Vespasiana náklonnost, kterou si vydobyl, když tam sloužil za Claudia.

Vpád Dáků do Moesie, povstání v Pontu

Další nebezpečná situace vznikla v Pontu. Anicetus, bývalý velitel pontského královského loďstva (poslední král Polemón odevzdal r. 63 svou říši Neronovi, aby ji proměnil v římskou provincii), využil zmatků k povstání. Soustředil okolo sebe loupeživé kmeny a se značným počtem mužů napadl Trapezunt. Byla pobita Polemónova stráž, která byla po proměně království v provincii přijata do římských služeb a spálen zbytek loďstva, jehož hlavní síly stáhl Mucianus do Byzantia. Vespasianus poslal proti Anicetovi vybrané oddíly, které neuspořádaného nepřítele vyhnaly na moře a na kvapně postavených liburnských lodích dostihly Aniceta v ústí řeky Chobu, který stéká z Kavkazu do Pontu. Zde se Anicetus utekl ke králi Sedochezů, kterého za úplatu získal na svou stranu. Pod římskými hrozbami král nakonec Aniceta vydal Římu a válka byla skončena.

Postup Flaviovců do Itálie, poslední srážky, zavraždění Vitellia 20. prosince 69

Vitellius po bitvě u Bedriaca spíše oddaloval opatření proti pohromě než pohromu samu. Zvědy, kteří mu přinesli zprávy o porážce a o síle nepřátelských vojsk, dal popravit. Konečně  poručil čtrnácti kohortám tělesné stráže a jízdě obsadit Apeniny. Ostatní kohorty dal svému bratrovi k ochraně hlavního města. Na důtklivou žádost vojska přišel do tábora v Mevanii (dn. Bevagna), asi 130 kilometrů severně od Říma. Když však obdržel zprávu, že ho loďstvo v Misenu (dn. Miseno) opustilo, spěšně se vrátil do Říma. Přes doporučení nejzkušenějších vojáků drobil své síly, které pak byly postupně pobity či zajaty. Nyní si Vitellius přál být nazýván Caesarem, pověrčivě doufaje, že tento titul může zvrátit nepříznivý vývoj. Po obsazení Mevanie a četných dezercích kapitulovaly a přešly na Vespasianovu stranu Vitelliovy síly v Narnii (dn. Narni), když jim byla ukázána hlava popraveného Valenta, aby nechovaly dále žádnou naději, neboť věřily, že Valens unikl do Porýní a tam sbírá nové vojsko. Část vitelliovců dostala rozkaz zůstat v Narnii, část v Interamniu (dn. Interamna), zároveň tam byly preventivně ponechány některé z vítězných legií.

Primus a Varus prostřednictvím poslů slibovali Vitelliovi osobní bezpečnost, peníze a pobyt v Kampánii, složí-li zbraně a dá se i s dětmi v ochranu Vespasianovu. Ve stejném smyslu poslal dopisy i Mucianus. S Vitelliem o abdikaci vyjednával i městský prefekt Sabinus. Ti, kdo byli Vitelliovi ještě věrní, mu dokazovali, že zemře, ať se vzdá, či ne, ať nedoufá ve Vespasianovy sliby a vyzývali jej alespoň k čestné smrti v boji. 18. prosince, po zprávě, že od něj odpadla legie a kohorty, jež se vzdaly v Narnii, odebral se Vitellius v tmavém obleků dolů z Palatinu, obklopen zarmouceným služebnictvem a se synem v nosítkách jak v pohřebním průvodu. To Řím ještě neviděl - císaře odcházejícího středem lidu a města z vlády. Vitellius prohlásil, že se vzdává vlády pro mír a blaho státu, aby si na něj lidé zachovali vzpomínky a aby měli slitovaní s jeho bratrem, manželkou a dětmi a v nedůstojném pláči odepjal dýku a odevzdal ji konzulovi. Konzul se zpěčoval a lidé a vojáci, kteří stáli ve shromáždění, hlasitě odporovali a zastupovali Vitelliovi cestu do soukromého příbytku. Tak se vrátil, nevěda, co dál, zpátky do paláce.

Vitellius měl ještě silné příznivce. Ozbrojenci, kteří provázeli Sabina, byli napadeni vitelliovci. Sabinus se před nimi musel zabarikádovat na Capitoliu. Vitelliovci kapitolskou pevnost prudkým úderem dobyli, Sabina zabili a hodili do Tiberu. Jeho synovci Domitianovi (syn Vespasiana a pozdější císař) se podařilo utéci. Capitolium, symbol římského státu, shořelo do základů. Nedlouho poté Primova vojska vtáhla do města a v pouličních bojích překonala zoufalý odbor zbylých vitelliovců. Vitellius nejprve hodlal z města uprchnout, pak se bezradně vrátil do opuštěného císařského paláce. Vyhledal úkryt, ale byl z něho vytažen a potupně veden po městě se spoutanýma rukama za zády a v rozedraném šatě. Vojáci vyvlekli Vitellia na gemónské schody a ubodali jej. Tak vyvrcholil drastický rok čtyř císařů. Na trůn nastoupil Vespasianus a založil dynastii Flaviovců.

Občanská válka v letech 68 - 69 ukázala, jak významnou úlohu má vojsko. Jednotlivé armády bojovaly za své vojevůdce, aby jim získaly císařskou moc a sobě privilegované postavení, jaké měli pretoriáni za iulsko-claudijské dynastie. Válka odhalila i rozpory ve vztazích mezi Římem a provinciemi. Vindex našel oporu u gallských kmenů, na Galbovu stranu přešla mnohá hispánská města. Vespasianus se setkal s podporou a sympatiemi obyvatelstva helenizovaných měst a u vlivných východních králů. Celkem vzato neotřásla občanská válka římskou nadvládou, ale nepokoje v provinciích ukázaly, že převažující politický vliv Itálie již neodpovídá skutečnému stavu věcí. V událostech let 68 - 69 měla Itálie menší význam než v období válek po smrti Caesarově.

Po zabití Vitellia krveprolití pro metropoli neskončilo, vítězové nesmiřitelně pronásledovali poražené a vytahovali odpůrce z úkrytů, loupili a vraždili. Vítězové vraždili urostlé mladíky, když na ně narazili, neboť je pokládali za Germány sloužící v pomocných sborech na Vitelliově straně (Germáni byli vždy vyšší a mohutnější než Římané). Ani flaviovci nedokázali zkrotit ničemnost vojska puštěného z řetězu. Domitianus se již opájel postavením císařova syna, velitelem tělesné stráže se stal Arrius Varus a nejvyšší vojenské velení měl Primus. Vitelliův bratr se vzdal i se svými jednotkami a byl pak usmrcen. V hlavním městě vznikla obava, že místodržitel Afriky L. Piso zadržuje lodě s obilím a osnuje převrat. Ve skutečnosti to bylo počasí, které lodím znemožňovalo vyplout. Mucianus poslal do Afriky svého setníka. Setník se sice k Pisonovi choval s velkou úctou, Piso však obdržel zprávu, že dostal příkaz jej zabít. Proto dal setníka popravit. Jakmile se to dozvěděl velitel legie v Africe, poslal za místodržitelem vojáky, kteří Pisona zabili.

Senát odhlasoval Vespasianovi všechny obvyklé pocty císařů, byl mu udělen konzulát společně s jeho synem Titem a Domitianovi praetura a konzulská pravomoc. Mucianus vtáhl do Říma a začal pomalu, ale jistě odsouvat Prima stranou. Aby oslabil své soky Prima a Vara, odvelel do zimního tábora legii nejvěrnější Primovi a legii oddanou Varovi poslal zpět do Sýrie. Mezi Mucianem a Primem vzrůstala nevraživost, Mucianus, který zřejmě žárlil na Primovy úspěchy, mu vytýkal ukvapený vpád do Itálie a zničení Cremony. Primovi bylo právem vyčítáno, že nedokázal zarazit páchání krutostí v Cremoně a zabránit divokému drancování v hlavním městě. Muciana dráždilo i to, že Primus tvrdil, ač oprávněně, že jeho zásluhou byla vyhrána válka. Mucianus nedůvěřivě sledoval i podnikavého Domitiana. Vara sesadil z místa velitele pretoriánů, aby jej odškodnil, svěřil mu správu obilí. Dal zabít Vitelliova syna a také nepřipustil, aby byl pyšný a u vojáků oblíbený Primus přijat do Domitianovy družiny. Primus se vydal k Vespasianovi, aby si stěžoval Císař jej přijal dobře a dal mu konzulské insignie. Primus se uchýlil do soukromí, časem se vrátil do rodné Tolosy (dn. Toulouse) a tam strávil klidné stáří.

Po bitvě u Cremony se k Vespasianovi dostavili vyslanci parthského krále Vologaesa, kteří mu nabízeli čtyřicet tisíc parthských jezdců. Vespasianus tuto pomoc s díky odmítnul. Odevzdal nejsilnější část vojska Titovi k dokončení války s Židy. Když obdržel zprávy, že se hlavnímu městu nedostává obilí, dal vyslat do Říma nejrychlejší lodi naložené obilím, přestože zimní moře nebylo pro plavby příznivé.

Povstání Iulia Civila

Po zavraždění Hordeonia Flacca si mezi sebou čile vyměňovali zprávy Civilis a velitel treverské jízdy Classicus. K nim se připojili Iulius Tutor z kmene Treverů a Iulius Sabinus z kmene Lingonů. Classicus a Tutor dosud sloužili v římském vojsku jako velitelé pomocných gallských vojsk, Classicus se v předchozí době účastnil pod Valentovým velením tažení proti Othonovi. Na tajné poradě v Colonii Agrippině (dn. Kolín nad Rýnem), na které byli kromě Treverů a Lingonů přítomni i někteří Ubiové a Tungrové, bylo rozhodnuto plně využít římských potíží k osvobození Gallie.

Claudius Labeo, který byl Civilovým konkurentem a byl na počátku rebelie deportován k Frísům, podplatil strážce a unikl do Colonie Agrippiny. Slíbil Římanům, že pokud dostane mužstvo, půjde k Batavům a velkou část jich přivede zpět ke spojenectví s impériem. Dostal tedy nevelké síly, ale u Batavů se ničeho neodvážil a získal jen některé z Nerviů a Baetasiů. S těmi pak vedl proti povstalcům víceméně partyzánský boj.

Classicus a Tutor prozatím předstírali poslušnost, aby legáta 22. legie Dillia Voculu snáze dostali do pasti. Classicus a Tutor, kteří táhli pod záminkou výzvěd napřed, uzavřeli smlouvu s germánskými vůdci. Tehdy poprvé se oddělili od legií a zřídili si vlastní tábor. Vocula pochopil, jak se věci mají a snažil se jim zradu rozmluvit. Když viděl, že nepořídí, odtáhl do Novaesia. Gallové se usadili nedaleko odsud. Dokonce upláceli vojáky a setníky, aby jim přísahali věrnost a záruku dali zavražděním nebo spoutáním legátů. Vocula pronesl před vojskem řeč, ve které apeloval na vlastenectví vojáků a na příklad statečnosti předků. Jeho řeč byla přijata se smíšenými pocity a Vocula pomýšlel na sebevraždu. V té mu zabránili jeho propuštěnci a otroci, neunikl však vrahovi poslanému Classicem. Další dva legáti byli spoutáni. Classicus přišel do tábora a vzal si odznaky římského vrchního velitele. Všichni v táboře přísahali pro vládu Gallie. Voculův vrah byl za svůj čin povýšen. Tak po pevnosti Gelduba padlo do rukou vzbouřenců Novaesium.

Colonia Agrippina, obklopená povstalci a vojáci v jejím okolí byli zavázáni touž přísahou po tom, co byli v Moguntiacu byli usmrceni tribunové a vyhnáni velitelé tábora, kteří byli proti novým pořádkům. Obležená a zle vyhladověná Vetera poslala k Civilovi vyslance prosící o mír. Před jeho uzavřením si Civilis vymínil, aby mu byl z tábora poslán oddíl s kořistí, penězi a zajatci. Pochodující oddíl náhle přepadli Germáni, části doprovodu se podařilo uprchnout zpět do tábora. Germáni vyplenili i tábor a pak jej vypálili. Civilis si stěžoval na chování Germánů, byla-li to přetvářka, nebo nemohl své muže udržet na uzdě, není zjištěno.

Zimní tábory kohort, jízdy a legií byly dobyty a spáleny, držely se jen Mogontiacum a Vindonissa (dn. Windisch) Mezi povstalci požívala velké úcty vědma Veleda, která předpověděla úspěch Germánů a pobití legií. 16. legie s pomocnými sbory, jež se spolu s ní vzdaly, potupně pochodovala z Novaesia do Augusty Treverorum (dn. Trevír), jak dostala přikázáno. Hanba se zdvojnásobila, když se k ní připojila 2. legie, která opustila bonnský tábor. Přiběhlý dav se kochal nezvyklou podívanou. Jízda z Picena (kraj ve střední Itálii při Jaderském moři) nesnesla ponížení a odtáhla do Mogontiaca. Zpychlí Civilis a Classicus dokonce uvažovali o vyplenění a zničení Colonie Agrippiny, pak však, aby nevyvolávali odpor proti své vládě, město nechali být. Tenkterové požadovali, aby město alespoň strhlo hradby a vyvraždilo zbylé Římany. Obyvatelům města se naštěstí podařilo s odkazem na možné budoucí nebezpečí ze strany Římanů hradby uchránit. Diplomaticky se vyhnuli i druhému požadavku: cizinci prý buď padli nebo uprchli, potomci ze smíšených rodin zde mají svou vlast.

Civilis se nyní snažil získat další kmeny. Obsadil území germánských Sunuků a jejich mužstvo zařadil do své armády. Na odpor se mu stavěl Claudius Labeo s vojskem Nerviů, Baetasiů a Tungrů. Civilovi se jeho vojska po krátkém boji podařilo obklíčit.  "Nezdvihli jsme proto válku, aby Batavové a Treverové poroučeli národům; tato domýšlivost je nám vzdálena. Přijměte spolek s námi! Přecházím k vám, chcete-li mně raději mít jako vůdce nebo jako vojáka.", vkládá do úst Civilovi Tacitus. Ať již dobrovolně nebo ze strachu, kmeny se k němu připojily. Labeo uprchl ještě před obklíčením.

Sabinus s Lingony zaútočil proti gallským Sequanům, nedařilo se mu však jako Civilovi. Byl poražen a uprchnul. Po šťastné bitvě Sequanů začaly gallské kmeny uvažovat o návratu k Římu. Remové vyzvali ostatní gallské kmeny, aby poslali vyslance ke společné poradě.

Mucianus vedením války v Germánii pověřil Galla Annia a Petilia Ceriala. Z vítězných legií 8. a 11. a z Vitelliových 21. byly převedeny Poeninskými a Kottijskými Alpami, část Grajským pohořím. Z Británie byla povolána 14. legie, 6. a 1. z Hispánie. Kombinace silných vojenských akcí a spolupráce s romanizovanými gallskými předáky, kteří dávali přednost spojenectví s Římem před nejistým výsledkem protiřímské vzpoury, začala přinášet výsledky. Po zprávě o blížícím se vojsku se sešly gallské kmeny u Remů. Většina se shodla na míru s Římem, jen zástupce Treverů Iulius Valentinus vášnivě obhajoval válku.

Vzbouřenci se chovali tak, jako by jim žádné nebezpečí nehrozilo. Civilis v belgických pustinách stíhal Claudia Labeona, Classicus byl nečinný, jako by již bylo vše vybojováno, ani Tutor nespěchal uzavřít hornorýnský břeh a alpské průsmyky. Zatím od Vindonissy zaútočila 21. legie a přes Raetii pomocné kohorty vedené Sextiliem Felixem. K tomu přibyl oddíl jízdních poslů, kterému velel Iulius Briganticus, syn Civilovy sestry. Mezi ním a Civilem, jak se u příbuzných někdy stává, panovala nenávist. Tutorovo vojsko bylo posíleno nedávným odvodem Vangionů (germánský kmen sídlící po obou březích středního Rýna v okolí Vangiones, později Borbetomagus, dn. Worms), Triboků (sídlili na levém břehu Rýna jižně od Vangionů) a Caerakatů (jejich sídlo není známo) a římskými legionáři. Legionáři zprvu pobili kohortu, kterou Felix poslal napřed, pak však, když se blížilo římské vojsko, se stáhli, v čemž je následovali Tribokové, Vangionové a Caerakatové.

Tutor s Trevery se odebral do Bingia (malé město západně od Mogontiaca), spoléhaje na své postavení, protože strhl most přes řeku Navu. Sextiliovy kohorty však našly brod a na hlavu jej porazily. Lid zahodil zbraně a někteří předáci uprchli ke kmenům, které se nezřekly spolku s Římany. Legie, které měly sloužit povstalcům, se zavázaly věrností Vespasianovi a odtáhly na území spojeneckých Mediomatriků (belgický kmen sídlící mezi Mosou a Rýnem). Valentinus a Tutor znovu zmobilizovali Trevery.

Příchod Petilia Ceriala do Mogontiaca povzbudil římské naděje. Cerialis byl bojechtivý a střetnutí nehodlal nijak odkládat. Mužstvo po Gallii odvedené demonstrativně poslal zpátky do jeho obcí a dal ohlásit, že říši stačí legie. Civilis a Classicus, když se dozvěděli o Tutorově porážce, kvapně shromažďovali svá rozptýlená vojska a prostřednictvím poslů varovali Valentina, aby se neodvažoval rozhodného boje. Cerialis přidal k vojsku, s kterým přišel,  dostupné vojáky v Mogontiacu a třemi denními pochody dospěl do Rigodula (dn. Riol). Toto místo obklíčené horami a řekou Mosellou obsadil Valentinus silným vojskem a zřídil příkopy a barikády. Cerialis přímým útokem postavení dobyl a jeho jezdcům se podařilo zajmout nejvznešenější povstalce, mezi nimi Valentina. Valentinus byl později popraven.

Příštího dne vtáhl Cerialis do Augusty Treverorum. Vojsko bylo dychtivé město vydrancovat a vypálit, Cerialis to však vojákům nedovolil. Od Mediomatriků byly povolány zběhlé legie. Při setkání nedošlo k žádnému pozdravu mezi zaraženými Cerialovými muži a zkormoucenými zběhlými legionáři. Cerialis prohlásil, že to, k čemu došlo, bylo dílem nesvornosti vojáků a úskokem nepřátel. Slíbil, že se na dřívější provinění vojáků nebude přihlížet on ani císař a přijal je do svého tábora.

Civilis a Classicus poslali Cerialovi dopis, v němž tvrdili, že Vespasianus je mrtev, přes snahy to utajit, Řím a Itálie jsou vyčerpány válkou a Mucianus a Domitianus jsou bezmocní. Chce-li Cerialis vládu nad Gallií, oni se spokojí s tím, co dobyli, pokud však chce boj, bude ho mít. Cerialis se nenamáhal odpovědět a posla i s dopisem poslal Domitianovi. Na to vytáhlo mohutné vojsko povstalců proti táboru římského vojska.

Civilis navrhoval, aby se ještě počkalo na další posily od zarýnských kmenů. Zvítězil však názor přející okamžitému útoku. Tábor legií byl proražen, jízda rozprášena a most přes Mosellu obsazen Germány. Cerialis, který nocoval mimo tábor, se však nezalekl a jeho odhodláním a odvahou se dali dohromady nejstatečnější muži, kteří most získali zpět. Pak spěchal do tábora. Už se bojovalo uvnitř ochranného valu a situace Římanů vypadala špatně. Římská vojska však byla ukázněnější než povstalci, kteří místy nechali boje a dali se do rabování, zformovala se a nepřítele vytlačila.

Na severu byla situace složitější. Občané Colonie Agrippiny žádali o římskou pomoc. Povraždili Germány rozptýlené po domech. Kohortu Chauků a Frísů zničili tak, že Germány uspali hojným jídlem a vínem a pak do jejich místnosti naházeli pochodně a upálili je. 14. legie, která přišla z Británie, byla odvedena proti Nerviům a Tungrům a kmeny se vrátily na římskou stranu. Kanninefatové zničili britské loďstvo a rozprášili Nervie. Classicus svedl úspěšný boj s jezdci, které Cerialis poslal do Novaesia.

Titus v Judeji

V Jeruzalémě probíhal mezitím zápas mezi různými skupinami povstalců, kteří odstranili nejvyšší kněžstvo. Farizejové, kteří nejdříve měli moc v rukou, byli sesazeni. Velkého vlivu nabyli zelóti, kteří měli stoupence mezi drobnými obchodníky, řemeslníky a rolníky a sikariové (sicarius je latinské označení profesionálního vraha dýkou či atentátníka), bývalí otroci a ožebračení rolníci, kteří vytvořili radikální skupinu a hlásali teroristické metody boje. Zelóti a sikariové provedli radikální reformy a organizovali obranu. Otrokům byla dána svoboda, velekněz byl zvolen losem a chrám změněn v pevnost. Židé měli tři vůdce: nejrozsáhlejší část opevnění obsadil Šimon (latinsky Simo), střed města Jan (Iohannes) a vnitřní opevnění židovského chrámu Eleazar. Ke škodě Židů mezi samými vůdci zuřily boje, kterým padla za oběť spousta obilí. Když Eleazar poslal pod záminkou vykonání obětí lidi, aby zabili Eleazara a jeho družinu, zmocnil se chrámu. Tak se obyvatelstvo rozdělilo na dva tábory, až teprve válka naň doléhající učinila nesvornosti konec. Ve městě byl nedostatek potravin, obyvatelstvo hladovělo, ale obléhání snášelo statečně. Podle Tacita byl počet obležených 600.000.

Izolace vzbouřenců v obleženém městě však nevedla k jejich rychlé kapitulaci, jak by se zdálo z jejich bezvýsledné situace. Odpor povstalců naopak nabyl fanatických forem a nepolevoval, ani když trpěli krajním nedostatkem potravin. Proti mocně opevněnému městu musel nasadit Titus další posily, povolané z Egypta. Jen s velkým vypětím sil se Římanům podařilo ztéci městské hradby a s obtížemi se zmocňovali jednotlivých městských čtvrtí. Ale chrám zůstával nedobytnou pevností. Proto spálili jeho galerie a pak celý chrám. Nato boj pokračoval ještě měsíc v ulicích města, a to až do září r. 70. Chrám byl zbourán a srovnán se zemí, město bylo zpustošeno. V červnu 71 slavili Vespasianus a Titus společný triumf u příležitosti vítězství nad Židy. Do rukou Římanů se dostala bohatá kořist, hlavně z jeruzalémského chrámu, mimo jiné posvátný sedmiramenný svícen (je zobrazen na vítězném oblouku císaře Tita, v roce 455 jej odvlekli Vandalové, kteří vpadli do Říma za vlády Petronia Maxima). Poslední ohniska povstání na břehu Mrtvého moře se však římskému vojsku podařilo zlikvidovat teprve v r. 73. Římané oddělili Judeu od Sýrie proměnili ji v císařskou provincii. Římané Židům i po pádu Jeruzaléma dopřávali plnou náboženskou svobodu, ale podrobili je zvláštní dani z hlavy. Průběh a tragický konec povstání se svými důsledky dotkly prakticky každého, kdo žil v tehdejší době v Judeji. Množství Židů bylo zabito v nelítostných bojích a váleční zajatci byli masově odvlékáni do otroctví. Velký počet těch, kteří přežili, byl ožebračen a stával se oběti hladu a šířících se epidemií. Zároveň byly potlačeny nepokoje mezi židovským obyvatelstvem v severním Egyptě a pokus o povstání v Kyréně.

Sedmiramenný svícen mezi ostatní kořistí z židovské války na reliéfu z Titova vítězného oblouku

Pro křesťanství, které se včas vyprostilo z vnějších svazků s judaismem, neznamenala tato pohroma Židů nijakou újmu. Naopak se jim pád Jeruzaléma zdál jako spravedlivý trest seslaný na Židy za to, že vydali Ježíše na smrt a utvrdil je v jejich víře. Židé dohráli svou úlohu v náboženském vývoji lidstva, budoucnost náležela křesťanům.

Závažné svědectví o průběhu židovského povstání obsahuje spis Židovská válka, jehož autorem je výše zmíněný Iosephus Flavius. Tento romanizovaný Žid se dostal jako zajatec do Říma, kde si brzy získal přízeň Vespasianovu i Titovu a stal se jedním z příslušníků nejvyšší římské společnosti. V Římě se stále těsněji sžíval s novým prostředím, poznával mentalitu předních Římanů a všechny nové zkušenosti promítal do dějepisné tvorby, která se stala hlavní náplní jeho života. Vedle Židovské války, v níž kromě jiného ukázal nesmyslnost krajního odporu, napsal i významný spis Židovské starožitnosti a vlastní životopis, důležitý pro posouzení jeho prořímského postoje.

Další boje v Porýní

Batavský zběh poradil Cerialovi obejití nepřátel zezadu, když pošle jízdu po okraji bažiny, kde je prý pevná půda. Byly tam poslány dva oddíly jízdy, které pak zaútočily na neopatrného nepřítele. Jakmile to poznaly legie podle křiku, dotíraly na Germány zepředu. Poražení Germáni prchali k Rýnu. Díky tomu, že se rýnská flotila neúčastnila boje, spustil se déšť a blížila se noc, museli Římané zanechat nadějně se vyvíjejícího boje.

Příštího dne byla 14. legie poslána do Horní Germánie Anniovi Gallovi, Cerialovo vojsko doplnila 10. legie z Hispánie. Civilovi přišla pomocná vojska Chauků a ustoupil na ostrov Batavů, protože věděl, že římské vojsko nemá dostatek lodí ke stavbě mostu. Navíc dal  strhnout Drusovu hráz, která odváděla vodu z jižního ramena dolního Rýna Vahalu (dn. Waal) do pravého rýnského ramene a byla dokončena teprve na počátku Neronovy vlády. Řeka tak opět tekla do jižního rýnského ramena Vahalu. Civilovy oddíly v jeden den napadly 10. legii v Arenacu (jeho polohu nelze přesně určit), 2. v Batavoduru (pevnost na území Batavů na levém břehu Vahalu) a pak Grinny a Vadu (nacházely se také na území Batavů), tábory kohort a jízdních čet. Postavení Vady, kterou obléhal Civilis a Grinny, na kterou útočil Classicus, bylo nejtěžší. Pak přišel na pomoc Cerialis s vybraným oddílem jezdců a Germáni byli hnáni do řeky. Civilis zadržoval prchající, byl poznán a ostřelován, zanechal na bojišti svého koně a přeplaval. Tutora a Classica odvezly čluny. Ani tentokrát se loďstvo neúčastnilo bojů, dílem ze strachu a dílem, že se zabývalo jinými úkoly.

Cerialis odjel do Novaesia a Bonny k inspekci táborů a vracel se na lodích. Když cestou přenocoval u řeky, zaútočili na něj Germáni. Pro nedbalost stráží vnikli do tábora, přeřezávali stanové provazy a pobíjeli vojáky zavalené vlastními stany. Další odtahovali římské lodě. Cerialis se zachránil omylem útočníků, kteří odtáhli velitelskou loď, kterou poznali podle velkého červeného praporu velitele, domnívaje se, že je na lodi. Tacitus štiplavě dodává, že "Cerialis strávil noc jinde, jak mnozí věřili, na záletech u Claudie Sacraty, ubijské ženy." Za jasného dne povstalci odjeli s ukořistěnými loďmi, velitelskou trojveslici věnovali vědmě Veledě.

Civilis nyní vsadil na loďstvo a se silnou flotilou hodlal blokovat přísun zásob z Gallie pro Římany. Cerialis sestavil slabší loďstvo, ale měl k dispozici zkušenější posádky. Po krátkém střetu kdy na sebe obě strany házely lehké střely, pak se Civilis odpoutal a ustoupil. Cerialis zpustošil ostrov Batavů, přičemž zchytrale nechal Civilovy pozemky nedotčené. Římský vojevůdce prostřednictvím tajných vyjednavačům dával Batavům naději na mír a Civilovi na milost. Batavové byli unavení válkou a s vědomím obrovského římského vojenského potenciálu začali kolísat. Až potud se nám dochovaly Tacitovy Historie, další, a to větší část díla, se bohužel ztratila. Dál víme jen to, že  Cerialis nakonec přinutil Civila ke kapitulaci (zřejmě na podzim r. 70). Civilovi se podařilo pouze vymínit si právo odejít ke svobodným Germánům.

Vespasianova opatření k upevnění říše

Do metropole přijel císař na podzim 70 z Egypta. Za svůj hlavní úkol pokládal obnovení klidu a pořádku v říši. Potlačení Civilova povstání a šťastné ukončení židovské války přispěly ke stabilizaci Vespasianovy moci. Přesto však byl v těžké situaci. Státní finance byly po Neronově marnotratnosti, občanských válkách a velkých vojenských akcích  vyčerpány, kázeň ve vojsku otřesena a vzájemné vztahy mezi císařem a senátem nebyly uspořádány. Obnova mírového života, která se stala stěžejním bodem Vespasianova úsilí, byla podmíněna řadou opatření na různých úsecích. Patřilo k nim především upevnění disciplíny v řadách armády, obnovení finanční stability a posílení císařské moci a jednotné říšské správy. Vespasianovi se skutečně podařilo uskutečnit nezbytné zákroky způsobem, který byl až na některé výjimky přijímán širokými vrstvami obyvatelstva s porozuměním, i když mnohdy šlo o rozhodnutí málo populární. Vespasianus obvykle dokázal najít způsob, jak předejít závažným těžkostem při provádění svých záměrů.

Za svou moc vděčil Vespasianus vojákům. Všemi silami se snažil pozvednout vojenskou kázeň. Přeskupil císařská vojska, aby legie, které podporovaly Vitellia, nezískaly klíčové postavení. Většina Vitelliových vojáků byla propuštěna a svým vojákům pečlivě vyplácel částky, na něž měli nárok nebo které jim přislíbil. Nepodlehl však nátlaku vojáků, kteří se snažili podle předchozí praxe vymáhat zvláštní odměny. Vespasianus jednal s vojáky imponujícím způsobem, citlivě i přísně. Neprojevoval jim přílišnou štědrost, ale stejně jako Augustus uměl velmi přesně odhadnout, co se dá a co nedá udělat. Vespasianus dokázal zkrotit armádu, do které se za jeho vlády vrátila stará kázeň.  Když námořníci žádali o přídavek "na cvočky" (podešve vojenských bot byly pobity cvočky, které se často uvolňovaly a peníze na ně byly nejčastějším argumentem vojáků, když se domáhali mimořádných příplatků), nejenže je vyhodil - navíc vydal rozkaz, aby napříště docházeli bosi. Od doby Vespasianovy se vojsko nesbíralo v Itálii. Výjimkou byli dobrovolníci a lidé, s nimiž se počítalo na poddůstojnická a důstojnická místa. Mateřská zem impéria byla šetřena především z hospodářských ohledů, ale také proto, že občané Říma a Itálie byli příliš změkčilí a ztratili dřívějšího vojenského ducha. K občanským odvodům v Itálii byl přinucen až za markomanských válek císař Marcus Aurelius.

Velkou pozornost věnoval císař finančnímu problému. Stav téměř vyčerpané státní pokladny vyžadoval, aby staré daně byly obnoveny a nové zavedeny. Císař projevil velkou vynalézavost v řešení tohoto problému, aniž se přitom uchyloval k majetkovým konfiskacím jako jeho předchůdci nebo k neúměrným finančním nárokům na provincie. Zároveň se staral, aby se hospodařilo šetrně a potřeby se zbytečně nezvyšovaly. Dal pořídit přesný rozpočet příjmů a vydání, přičemž omezil spotřeby svého dvoru na co nejmenší míru. Na druhou stranu projevil také značnou bdělost, aby zarazil daňové úniky. Suetonius uvádí  v této souvislosti několik anekdot. Například vypráví, že když císař zavedl daň z veřejných záchodků, Titus mu to vyčítal. Vespasianus mu přisunul pod nos peníz z prvního výtěžku daně s otázkou: "Cítíš snad nějaký zápach?", a když Titus popřel, že by něco cítil, dodal: "A přece je z moči." V pozměněné podobě "peníze nesmrdí", vyjadřující životní filozofii mnohých, přežil výrok i jeho platnost do dnešních dob. Tuto metodu vytrvalých drobných poplatků dnes úspěšně rozvíjejí až k otevřenému zlodějství zejména banky pomocí bankovních poplatků a telefonní operátoři prostřednictvím hlasových schránek.

Z finančních důvodů upustil císař od zbytečných stavebních podniků Neronových. Přes svou pověstnou opatrnost při vynakládání získaných finančních prostředků projevil smysl pro investice, které přinášely trvalé výsledky a přinášely jeho vládě popularitu. Nedostavěnou část Neronova "Zlatého domu" dal strhnout a zřídil tam Vespasianovo forum, na něm vystavěl chrám bohyně Míru. Poskytl velké částky na opravu Capitolia, vypáleného za občanské války (při jeho obnově prý sám císař jako první přiložil ruku k dílu při vynášení sutin a něco jich vynesl v koši) a na výstavbu obřího amfiteátru, známého dnes pod jménem Colosseum, budovaného přímo v centru Říma a určeného podle střízlivých odhadů asi pro 50.000 diváků. Amfiteátr byl dokončen až po Vespasianově smrti r. 80. Císař vytkl Římu nové, širší hranice a nařídil, aby všechny pozemky, které ještě od požáru r. 64 ležely ladem, byly řádně zastavěny. Za vlády iulsko-claudijské dynastie se v rukou císařů nahromadil konfiskacemi a odkazy rozsáhlý pozemkový majetek v Itálii, ale ještě více v provinciích. Rozsáhlý fond však nepřinášel zisky, poněvadž na těchto statcích nebyla pevná organizace. Vespasianus na nich zařídil účelnou správu podle helénistického, zvláště egyptského vzoru.

Kromě jiného císař zasáhl i do vzdělání. Vedle škol, poskytujících vzdělání na všeobecně rozšířené a běžně potřebné úrovni, se vyvinula i specializovaná školská centra, dosahující ve své době a ve svém oboru nejvyšší úrovně. Školská výuka, především ve své špičkové rovině,  se stala předmětem péče císaře, když se rozhodl zvýšit úroveň studia latinské i řecké rétoriky, v níž byla spatřována jedna z hlavních složek výchovy státních úředníků. Za tím účelem zřídil v Římě jakousi státní rétorskou školu a učitelům, kteří na ní působili, dal ze státních prostředků vyplácet stanovený plat. Prvním učitelem latinského řečnictví, jemuž se dostalo tohoto uznání, byl M. Fabius Quintilianus, autor známé učebnice Úvod do řečnictví (Institutio oratoria), jež patří dodnes k základním pedagogickým pojednáním.

Vespasianus upevňoval všemi prostředky císařskou moc, oslabenou předchozími poměry. Přesto zůstal svůj, odmítal vnější okázalost a upřímně si stěžoval na únavu, kterou cítil při triumfu slaveném u příležitosti skončení židovské války. Pro římskou aristokracii zůstával Vespasianus "novým člověkem" (homo novus). Jedním z prvních zákonodárných činů senátu byl zákon o Vespasianově nejvyšší moci (lex de imperio Vespasiani). Vespasianovi se ustanovením dostalo týchž práv, jaká měli jeho předchůdci z iulsko-claudijské dynastie. Všichni byli povinni vykonávat jeho příkazy, které mohou rušit i zákony platné dříve. Plné moci principovy se rozšiřovaly, ale dělo se tak na základě zákonodárného aktu, nikoli pouhou uzurpací. Vespasianus věnoval i mnoho pozornosti dynastickým zájmům: Titus byl prohlášen imperátorem [?], obdržel tribunskou moc a účastnil se vlády. Téměř každý rok byl Vespasianus volen konzulem, což mělo zdůraznit jeho postavení v senátorském prostředí; přes svůj nízký původ byl nejen principem senátu, ale i nejvyšším magistrátem. V roce 74 přijal Vespasianus spolu s Titem úřad cenzora [?], který před ním zastával jen Claudius.

Ve vztahu k provinciím a senátu navazoval Vespasianus na prozíravou Claudiovu politiku vyrovnávání rozdílů mezi nimi a Itálií. Ve snaze získat širokou podporu v řadách říšského obyvatelstva, provedl císař závažnou změnu ve složení senátu. Senát, prořídlý rozmanitými popravami (velké republikánské patricijské rody byly téměř vyhlazeny) a jednak poskvrněný nedbalým doplňováním, jako cenzor očistil a doplnil tak, že vyloučil zvlášť nehodné jednotlivce a uvedl do něj nejen představitele italské municipální aristokracie, ale i předáky romanizované provinciální šlechty. Senát se stal alespoň formálně institucí, reprezentující impérium v celkovém rozsahu a nikoli, jak tomu bylo do té doby, jen představitele vlivných římských rodů. Pro mnohé významné činitele provinciálních měst představovalo členství v senátu vrchol jejich společenské i politické kariéry. Vespasianova politika směřující ke zvýšení prestiže horních vrstev provinciálů byla počátkem všestranné integrace provinciálních území a jejich obyvatel do římského impéria. Tím se vytvářely i příznivější předpoklady pro hospodářský rozvoj a intenzivnější využití přírodních i lidských zdrojů jednotlivých provincií.

Stejně jako Claudius byl císař za tuto faktickou likvidaci výsadního postavení Itálie napadán a osočován konzervativci. Od té doby počali zaujímat nejvyšší místa v občanské správě a v armádě představitelé provinciální aristokracie. "Zároveň byli noví lidé z municipií, kolonií a dokonce i z provincií," říká Tacitus, "často přibíráni do senátu a přinesli ze svého domova šetrnost. Přestože mnozí štěstím nebo přičinlivostí nabyli ve stáří bohatství, uchovali si přece dřívější povahu." Nové složení senátu samozřejmě nemělo vliv na zvýšení jeho úřední pravomoci. Ačkoli senátorská tradice počítá Vespasiana k dobrým císařům, existovala i v této době opozice mezi senátory, třebas neměla takový význam jako dříve.

Nová politika vůči provinciím vytčená již císařem Claudiem, se začala trvale uplatňovat. Vespasianus jim věnoval soustavnou pozornost a snažil se je povznést sociálně i ekonomicky, neboť v jejich hospodářském potenciálu spatřoval jednu z hlavních opor říše. V jeho době vznikaly v provinciích nové silnice, vytvářely se předpoklady pro rozvoj provinciálních měst a jejich romanizovaní představitelé získávali možnost uplatnit se v celoříšském měřítku. Od těchto dob se císařové se snažili najít oporu v romanizované provinční šlechtě: tito lidé poměrně lehce získávali římské občanství a průbojní jednotlivci rozmnožovali řady senátorského a jezdeckého stavu. Velké zásluhy si Vespasianus získal o vzestup a romanizaci západních oblastí, zvláště Hispánie - která z jejích měst neměla římské ani latinské občanství, obdržela práva latinského občanství. Zvláštní municipální statuty určovaly zásady správy a řídí život těchto municipií. Bývalí municipální magistráti se stávali římskými občany a přední z nich doplňovali řady římských senátorů. Jiná byla situace na Východě. Tam Vespasianus zrušil Řekům výhody, které jim udělil Nero za pochvaly a pocty, kterých se mu dostalo při jeho vystoupeních v Řecku, totiž  autonomii a osvobození od daní. Velkou pozornost věnoval císař správě provincií a dohlížel na správce, aby konali svůj úřad řádně a spravedlivě. Příslušníci nové šlechty pohlíželi na své povinnosti jinak než staří aristokraté, kteří se ještě nezbavili názoru, že provincie jsou kořistí římského národa. Vespasianus odňal samosprávu Achaii, Lýkii, Rhodu, Byzantiu a Samu a podřídil je provinciální správě.

Přes pozitivní zaměření své politiky narážel i Vespasianus na odmítavé stanovisko svých odpůrců. Kromě urozených senátorů, kteří Vespasianem opovrhovali pro jeho nízký původ a nelibě nesli jeho sympatie vůči majetným příslušníkům provinciálních měst, to byli i soudobí přívrženci stoicismu a řečtí filozofové v Římě. Jim nevyhovovalo upevňování císařské moci, jednak zrušení výsad Řecka. O charakteru této opozice víme poměrně málo. Filozofové kynické školy patrně ve svých rozpravách napadali jakoukoli moc a rozvíjeli protistátní myšlenky, představitelé jiných směrů učili, že opravdová monarchie se liší od tyranie. Vespasianus se zřejmě domníval, že ho tyto projevy ohrožují. V roce 71 byli filozofové zároveň s astrology z Říma vyhnáni. Nejvýraznější postavou, ztělesňující opoziční náladu, byl Gaius Helvidius Priscus. Již za Neronovy vlády byl pro svůj odmítavý postoj vypovězen z Říma, avšak po Galbově nástupu se vrátil a získal si oblibu jako řečník. Odpor vůči Vespasianovi projevoval nevybíravým způsobem, takže vyprovokoval císaře k ostrému zákroku. Za své vystupování byl potrestán novým vypovězením z Říma a krátce na to byl zavražděn. Přílišnou oblibu si císař nezískal ani u lidu, který spatřoval v jeho šetrném hospodaření nemístnou lakotu.

Zahraniční politika

Flaviovská dynastie pokračovala v mírové politice vůči Arménii a Parthii. Ač Vespasianus odmítl pomoc 40.000 jezdců, které mu Parthové v době občanské války nabízeli, vztah obou říší nebyl nijak narušen. Titus  po dobytí Jeruzaléma r. 71 přijal v kommagénském městě Zeugma (dn. Belkis v jihovýchodním Turecku) dar, poslaný parthským králem na oslavu tohoto vítězství.

Když se r. 75 přiblížili k parthským hranicím ze stepí Alanové a začali ohrožovat parthské království, obrátil se parthský král na římského císaře s žádostí o pomoc. Vespasianus ji odmítl, protože ve vpádu Alanů viděl vhodné oslabení Parthie. Vzal si za záminku to, že r. 72 přijal Vologaeses v ochranu kommagénského krále s kralevicem, kteří se pokusili odpadnout od Říma. Řím se v tu chvíli cítil pevný, neboť po odchodu kommagénského krále proměnil Kommagénu a Malou Arménii v římské provincie tím, že vojensky spojil Kappadokii, Malou Arménii a Galatii a Kommagénu připojil k provincii Sýrii. V provincii byla proměněna i Kilikie, další z nárazníkových států. Římské legie teď operovaly i na Kavkaze. Významným svědectvím toho jsou nápisy, které dosvědčují římský vliv ve vzdálených zemích. R. 1867 byl poblíž Tbilisi objeven nápis na skalnatém břehu řeky Kury, kde se dočítáme, že císař Vespasianus dal spolu se syny Titem a Domitianem upevnit hradbu králi Iberů Mithradatovi. Tak poznáváme, že přátelské vztahy Ibérie k Římu pokračovaly i za Flaviovců.

Císař, snažící se vést neokázalý život, značně omezil bezpečnostní opatření. Skoncoval s prohledáváním všech návštěvníků a většinu času trávil v Sallustiových zahradách, kde se s ním mohl setkat každý, kdo s ním potřeboval mluvit. Tuto nenucenost a volný přístup k císaři velice chválil jeho přítel Plinius Starší, který k němu chodil jako jeho jiní důvěrní rádcové ještě před svítáním. Císař s nimi hovořil, zatímco se oblékal a obouval. A již před jejich příchodem si přečetl všechny dopisy a úřední zprávy, které mu přišly. Horlivě si počínal vlastně ve všem a to byl neokázalý důvod jeho úspěchu. Třebaže si po náporu práce denně dopřával siestu, každou minutu, kterou měl k dispozici, pracoval nesmírně tvrdě, popoháněný neutuchající svědomitostí. V jeho takřka pokorném pojetí císař neúnavně sloužil státu a lidu a lidem se rozumělo veškeré obyvatelstvo říše. Kéž by naše demokratická vrchnost, opovrhující lidmi tak, že už se to ani nenamáhá skrývat, vyměnila své zlodějství za zlomek Vespasianovy pokory! Dříve však nastanou řecké Kalendy, do Kavčích hor přijde pravda, do Bruselu rozum, elektronické systémy naší veřejné správy nebudou šlendrián a tvrzení, že žijeme ve svobodné zemi přestane být lží, které věří jen prosťáčci.

Přestože byl tak neúnavný, potřeboval pomocníka, zpočátku mu byl významným rádcem Mucianus, časem stále více spoléhal na Tita, který s Vespasianem zastával konzulát, tribunát a cenzuru a byl velitelem císařské gardy. Význam provincií, podporovaný rozumným udělováním občanství, rychle vzrůstal. Vespasianus znal provincie dobře a do svého zorného pole pojímal celou říši. Po něm se římské dějiny stávají stále více příběhem obrovské společné civilizace. To bylo zásluhou zdánlivě nenápaditého zakladatele flaviovské dynastie. Svou neustálou, až nudnou oddaností práci pro celou říši vytvořil vzor, jemuž se přizpůsobovali nejlepší z jeho nástupců. Panovníci, kteří v míru vládli římskému světu po větší část druhého století, nebyli melodramatičtí výstředníci iulsko-claudijského typu. Byli to pilní služebníci veřejnosti jako Vespasianus.

Vespasianova smrt r. 79

Vespasianovou moudrou a prozíravou péčí se říše po otřesu, způsobeném domácími válkami po smrti Neronově, brzy pozvedla k novému rozkvětu a pomalu se dostávala na vrchol své moci. Vespasianus, který projevoval ve všem jednání jakousi suchou střízlivost, byl vladař rázný a rozumný, který po předešlé anarchii zavedl v říši opět pořádek a prosperitu. Byl to on, kdo si zaslouží uznání za dlouhou vnitřní stabilitu, která trvala téměř celé následující století.