Římské císařství
Já ne jak poutník krajem hrobů
proputoval jsem starý Řím,
ale jak muž, jenž onu dobu
poznal a prožil srdcem vším.
(Valerij Brjusov)
Imperium Romanum
Události pro 28. září: Constantius II. porazil Magnentia u Mursy (351), Procopiova uzurpace (365)

Valerianus (253 - 260)

Valerianus

Valerianova úřednická a vojenská kariéra

Publius Licinius Valerianus byl ctitelem starořímských zásad. Patřil k senátorské [?] šlechtě a zúčastňoval se správy státu. Za vlády Severa Alexandra byl  konzulem [?] a svou roli sehrál při ovlivňování senátu, aby podpořil vzpouru obou starších Gordianů (podle řeckého historika Zósima byl mezi vyslanci, které Gordianové poslali senátu) proti Maximinovi v roce 238. Císař Decius, když musel kvůli ničivým nájezdům Gótů odjet k dolnímu Dunaji, jej postavil do čela nového a důležitého úřadu, který měl mít na starosti záležitosti hlavního města a udržování kontaktu se senátem v době, kdy je císař mimo Řím. Za vlády Treboniana Galla velel vojskům na horním Rýně, odkud byl povolán, aby tomuto císaři pomohl čelit proti uzurpaci Aemiliana. Než však stačil Valerianus dorazit, Treboniana Galla zabili vlastní vojáci, aby se vyhnuli bitvě, ve které měl uzurpátor převahu a přísahali věrnost Aemilianovi. Bezmocný senát jmenování Aemiliana, kterého krátce předtím prohlásil nepřítelem státu, potvrdil.

Valerianova proklamace v Raetii, pochod na Řím, jmenování Galliena spolucísařem

Bez ohledu na zprávu o smrti Treboniana Galla pokračoval Valerianus v tažení a v průběhu cesty byl pak v Raetii provolán svými vojáky císařem. Když se o tom dozvěděli Aemilianovi vojáci, následoval Aemilianus osud svého předchůdce – byl zabit vlastními muži. Vojsko pak přísahalo věrnost Valerianovi a jeho rozhodnutí potvrdil i senát. Na podzim roku 253 postupoval Valerianus dále na Řím, když tam dorazil, přijal svého syna Publia Licinia Egnatia Galliena za spolucísaře. Nový císař byl již šedesátník, a proto se snažil zajistit svému rodu trůn hned ve dvou generacích - hodnost Caesara udělil Gallienovu nejstaršímu synovi Valerianovi, po Valerianově smrti r. 258 jeho mladšímu bratrovi Saloninovi. Naděje nejstaršího Valeriana nebyly zklamány - po celých 15 let, dobu na 3. století zcela výjimečnou, držel vládu jeho rod. Nejstarší Valerianus měl ještě syna stejného jména, pocházejícího nejspíše z jiné matky než Gallienus, byl dvojnásobným konzulem (podruhé r. 265), Caesarem ani Augustem patrně ale prohlášen nebyl.  

Vrcholná krize římského impéria

Na nedostatek práce si císařové nemohli stěžovat, destabilizační faktory působící prakticky na celém území impéria byly příčinou vyvrcholení krize, císařové museli čelit nebývalým problémům v oblasti domácí i zahraniční. V provinciích zuřil mor a občanské rozbroje, v severních a východních pohraničních oblastech byla hrozivá situace a všechny tyto problémy se rychle zhoršovaly. V severní Africe vzplála protiřímská vzpoura mauretánských kmenů, která zuřila po sedm let. Alamanům a Frankům (Frankové se objevují v historických pramenech po roce 250), kteří okamžitě využili oslabení rýnských vojsk po pochodu Valeriana do Itálie, se podařilo proniknout do Gallie. Severní gallské pobřeží pustošili Sasové, také nově vstupující na jeviště dějin. Nejisté bylo i římské postavení na středním Dunaji, kde  došlo k dalšímu vpádu Kvádů a Sarmatů. Gótové, Karpové a Taifalové ovládli Dácii a ohrožovali i další oblasti. K útokům na římské území se připojily i další kmeny, sídlící tehdy v černomořské oblasti. Germánští nájezdníci se valili do provincií v čím dál mohutnějších a lépe organizovaných tlupách a přes rozsáhlejší úseky fronty, takže po určitou dobu se jim nedalo vůbec čelit. Nárazy barbarského vlnobití na hranice nabyly nejvyšší intenzity, ba hrozily říši přímo rozdrtit. Na východě útočili Peršané. Přes snahu panovníků posílit impérium vnitřně i zahraničně, dosáhl úpadek říše katastrofálních rozměrů. Oba císařové nestačili držet hroutící se říši, územní ztráty znamenaly zmar práce a bojů předešlých staletí.

Je možné, že Frankové, další kmenový svaz, se konstituovali, podobně jako Alamani, již počátkem třetího století nebo dokonce koncem druhého. Jméno Frank ve své době znamenalo „odvážný“, popřípadě  „smělý“. Zřejmě k nim patřili Brukterové, Ampsivariové, Chamavové a Chattuarové. I oni se měli stát, stejně jako Gótové a Alamanové, spolu s novoperskou říší daleko na východě, tradičními a tvrdými nepřáteli impéria.

Útoky Gótů, první velké námořní nájezdy barbarů

Gótský úspěch u Abrittu, kde se barbarům podařilo zničit císařské vojsko a zabít císaře Decia, zahájil řadu velkých vpádů na Balkán a do Malé Asie. Protože oblasti poblíž dunajské hranice již byly poničeny a vypleněny, museli útočníci za kořistí postupovat stále dál. Dlouhodobý styk s antickým světem podněcoval kmeny žijící na nižším vývojovém stupni nejen k touze kořistit ze zdánlivě pohádkového bohatství svého souseda, ale také civilizačně působil na změny v jejich životním stylu a zejména – vzhledem k mentalitě Germánů - ovlivnil i jejich vojenství. Gótové, včetně jiných skupin východních Germánů, zpustošili Thrákii a pronikli až k Thessaloníké, kterou se jim však kolem roku 254 dobýt nepodařilo. Nyní hrozilo nebezpečí z moře, protože nájezdníci se zmocnili lodí římského klientského království u Kimmerského Bosporu. První velké námořní nájezdy probíhaly nepřetržitě tři roky, pravděpodobně v letech 255 – 257. Nájezdníci nejprve poplenili jihozápadní Kavkaz a pak postupovali podél pobřeží na západ. Z přístavů na severním černomořském pobřeží, kdysi domény řeckých a římských obchodníků, vyplouvali barbaři na lodích a rychle se objevovali před hradbami měst, jež po staletí nezažila opravdovou válku. S ukořistěnými plavidly někdy v roce 255 zaútočili na římské pohraniční město Pityus (dn. Picunda v Gruzii). Narazili však na houževnatý odpor místního správce Successiana a byli s těžkými ztrátami zahnáni. Hned příští rok se však nájezdníci vrátili a tentokrát se jim Pityus podařilo dobýt a vyplenit. Ještě větší ohromení způsobilo dobytí bohatého Trapezuntu (dn.Trabzon v Turecku), jehož posádka uprchla, jakmile se nepřítel přiblížil. Zároveň byly zpustošeny rozsáhlé oblasti v Přičernomoří. Obtíženi obrovskou kořistí se lupiči vrátili domů. Oba tyto nájezdy podnikl kmen „Boranů“, k němuž mohli patřit i Gótové. Název „Boranoi“ může znamenat „severní národy“. Barbaři útočící na impérium jsou antickými autory v souladu s řeckou klasickou tradicí často označováni jako Skythové, ale ve skutečnosti jde o Germány, Sarmaty, Gepidy, Góty, Heruly, Burgundy a další. Gótové jsou ještě někdy nazýváni Getové.

Jejich úspěšnost povzbudila další bojovníky a třetí rok do říše dorazilo mnohem větší uskupení, tentokrát spolehlivě za účasti Gótů. Došlo k invazi z moře v měřítku, jaké si stěží kdo dokázal představit. Gótové a jejich spojenci přepluli Černé moře, propluli Bosporem a střetli se s římským vojskem v Chalcedonu (dn. Kadiköi v Turecku). Městská posádka opět utekla, aniž se postavila na odpor. Bohaté kraje Bithýnie byly nyní zcela nechráněné. Při tomto vpádu byla vypleněna oblast Propontidy a Bithýnie spolu s městy Chalcedon, Nikomedie (dn. Izmit v Turecku), Nikaia (dn. Iznik v Turecku),  Apameia (dn. Dinar v Turecku) a Prusa (dn. Bursa v Turecku). Z Malé Asie byli odvedeni četní zajatci a buď oni nebo jejich pozdější následníci začali mezi Góty šířit křesťanskou víru.

Zničení přímořských osad a bithýnských měst vedlo ke stavbě městských opevnění se silnými hradbami, jejichž mohutné brány jsou zobrazeny na mincích např. Nicopole (dn. Nikjup v Bulharsku), Traianopole a Marcianopole (dn. Devnija v Bulharsku).

V kritické situaci Valerianus rozdělil provincie a armády mezi sebe a syna na územním základě, Gallienus se snažil zachránit situaci na Rýně, Valerianus se odebral na východ. Předtím vyslal jednoho důstojníka, aby se postaral o obranu Byzantia a sám se vydal do Malé Asie, aby uklidnil situaci v Bithýnii. Jeho plán však nevyšel, částečně kvůli vypuknutí moru a také proto, že daleko vážnější hrozba eskalovala dále na východě. Úder Gótů se tak ocitl mimo sféru účinných římských protiakcí, dosáhl proto nečekaných úspěchů.

Rozsáhlá invaze Peršanů, zajetí Valeriana Peršany

Tou hrozbou byl perský král Šápúr (Sapor) I. (241 – 272). Na východní provincie zaútočil poprvé hned na počátku své vlády a jeho další úder přišel zřejmě začátkem vlády Valerianovy, možná i dříve. Roku 253, na horním Eufratu u města Barbalissu, Peršané nad Římany s převahou zvítězili. Poté byla zpustošena valná část Sýrie i oblasti v jejím sousedství, dokonce i maloasijská Cappadocia. Do perských rukou padla i tak významná města jako Dura-Europos (dn. Qalat es-Salihiya v Sýrii) na středním Eufratu a hlavní syrské město Antiochie (dn. Antakija v Turecku). V další vlně útoků pak Peršanům zřejmě podlehly Karrhy (dn. Haran v Turecku) a Nisibis (dn. Nusaybin v Turecku), obklíčena byla Edessa (dn. Urfa v Turecku) a Antiochie byla roku 256 znovu vypleněna. Šápúr všechny oblasti bezohledně vydrancoval, což naznačuje, že - přes jím proklamované územní nároky - mu šlo především o kořist. Perský král také dával najevo, že je ochoten pomoci uzurpátorům v boji s legitimními císaři. Valerianova východní expedice skončila naprostou katastrofou. Počáteční úspěchy mohly ještě posílit římské sebevědomí - Valerianovi se r. 257 podařilo dobýt zpět Antiochii a v dalších letech proniknout k obklíčené Edesse v Mezopotámii. Římané však utrpěli těžké ztráty, částečně také z důvodu dalšího výskytu moru, Valerianus se proto rozhodl pro jednání. Vydal se tedy s malým doprovodem na cestu, aby domluvil podmínky míru. Asiatsky věrolomný Šápúr jej však zajal a odvezl do Persie. Po Valerianově zajetí perské jízdní oddíly zaplavily Sýrii, Kilikii i Cappadocii a mezi zpustošenými městy byla kommagénská Samosata (dn. Samsat v Turecku), kilický Tarsus (dnes město stejného jména v Turecku) a lykaonské Ikonion. Obrovská kořist putovala do Persie a s ní bezpočet zajatců, rozmístěných pak v různých tamějších satrapiích.

mapa rozsahu perských útoků

Přibližný rozsah perského pustošení na amatérské mapce

Po smrti císaře Decia na bitevním poli tu byla další tragédie, o to horší, že došlo k potupnému zajetí císaře. Řím byl ponížen na samé dno. O to více tuto událost zdůrazňovala perská propaganda. Zachoval se nápis nedaleko Persepole, který dal Šápúr I. vytesat na zdi chrámu, který je zaznamenán v parthském, perském a řeckém znění. Perský král se tu honosí svými úspěchy v bojích proti třem římským císařům. Zvítězil nad Gordianem III., donutil k míru Philippa a císaře Valeriana, jak se praví v dokumentu „jsme se zmocnili vlastníma rukama i ostatních i náčelníka gardy a senátorů a důstojníků, kteří veleli onomu vojsku, ty všechny jsme zajali a odvedli jsme je do Persie a zemi syrskou, kilickou a kappadockou jsme ohněm vypálili a zpustošili a lidi odvedli do zajetí…“ (překlad O. Klímy). Šápúr se zde také vychloubá, že dobyl nejméně 37 měst. O průběhu vojenských střetnutí se dovídáme především ze spisů antických historiků, tento nápis je jedním z ojedinělých údajů ze sasánovského prostředí. Mimoto dal Šápúr, který pokládal tuto událost za největší triumf svého života, nejméně na čtyřech skalních reliéfech znázornit, jak u jeho nohou prosebně klečí pokořený římský císař. Zbytek života pak Valerianus - k velké radosti křesťanů - strávil v ponižujících podmínkách a v pokročilém věku v zajetí zemřel jako jeden ze sluhů perského krále. Valerianova katastrofa měla za následek ztrátu některých východních oblastí a jejím neméně závažným následkem se stal i pokles víry v neotřesitelnost císařské moci.

Valerianova vnitřní a náboženská politika

Valerianus byl zřejmě čestný muž s dobrými úmysly, který si získal důvěru senátu a zdá se, že se do jisté míry zasloužil o obnovení kázně v armádě. Hluboká krize, v níž se říše ocitla, však zřejmě byla nad síly sebeschopnějšího jedince. Jedním z příznaků krize bylo i znehodnocování měny - na konci Valerianovy vlády se razily mince z "nového stříbra", v němž byl jen nepatrný díl čistého kovu.

Za jeho vlády došlo r. 257 k novému pronásledování křesťanů, na něž se tradičně přenášela zodpovědnost za pohromy, které se na říši valily. Možná již dříve pomáhal císaři Deciovi uplatňovat jeho opatření proti křesťanům. Když se stal sám císařem, vydal dva výnosy – prvním roku 258 pod těžkými tresty zakázal biskupům a všem klerikům konat bohoslužby a všem věřícím shromažďovat se v katakombách. O rok později však již druhý edikt nařizoval trestat hned po dopadení všechny biskupy, presbytery a diákony smrtí, kterýmžto trestem a nadto ještě konfiskací majetku se hrozilo i senátorům a jezdcům (equites [?]), pokud by lpěli na křesťanské víře. Valerianus nejspíše myslel, že se stádem bez pastýřů si snadno poradí, o prostých věřících se soudilo, že se vrátí k otcovským kultům, nebudou-li ovlivňováni křesťanskými kazateli, čímž se ovšem zcela podcenila sociální stránka celého problému. Církevní dějiny tedy opět zaznamenávají množství mučedníků, mezi nimiž byl roku 258 římský biskup Sixtus II. a karthaginský biskup i plodný latinský spisovatel, kartaginský biskup Cyprianus.

Zatímco v Deciově nařízení, které ukládalo obyvatelům říše obětovat bohům, zřejmě nebyli křesťané výslovně uvedeni (ovšem jeho protikřesťanské zaměření lze stěží popřít), ve Valerianově ediktu již tomu tak bylo. Ani toto pronásledování ale nemělo úspěch. Tím, že se řada křesťanů navenek zříkala křesťanské víry, nezmenšoval se ještě znatelně počet věřících. Jakmile ustalo pronásledování, odpadlíci (lapsi) se do církve vraceli. Během těchto pronásledování se upevnila autorita biskupů a na sklonku 3. století měla každá provincie velmi početnou církevní organizaci. Křesťanská církev se stala mohutným a životaschopným organismem, jakýmsi státem ve státě.

Zdroje:
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather – Gótové
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců II.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcolm Todd – Germáni