Valerianus (253 - 260)

Valerianova úřednická a vojenská kariéra

Valerianova proklamace v Raetii, pochod na Řím, jmenování Galliena spolucísařem

Vrcholná krize římského impéria

Je možné, že Frankové, další kmenový svaz, se konstituovali, podobně jako Alamani, již počátkem třetího století nebo dokonce koncem druhého. Jméno Frank ve své době znamenalo „odvážný“, popřípadě  „smělý“. Zřejmě k nim patřili Brukterové, Ampsivariové, Chamavové a Chattuarové. I oni se měli stát, stejně jako Gótové a Alamanové, spolu s novoperskou říší daleko na východě, tradičními a tvrdými nepřáteli impéria.

Útoky Gótů, první velké námořní nájezdy barbarů

Jejich úspěšnost povzbudila další bojovníky a třetí rok do říše dorazilo mnohem větší uskupení, tentokrát spolehlivě za účasti Gótů. Došlo k invazi z moře v měřítku, jaké si stěží kdo dokázal představit. Gótové a jejich spojenci přepluli Černé moře, propluli Bosporem a střetli se s římským vojskem v Chalcedonu (dn. Kadiköi v Turecku). Městská posádka opět utekla, aniž se postavila na odpor. Bohaté kraje Bithýnie byly nyní zcela nechráněné. Při tomto vpádu byla vypleněna oblast Propontidy a Bithýnie spolu s městy Chalcedon, Nikomedie (dn. Izmit v Turecku), Nikaia (dn. Iznik v Turecku),  Apameia (dn. Dinar v Turecku) a Prusa (dn. Bursa v Turecku). Z Malé Asie byli odvedeni četní zajatci a buď oni nebo jejich pozdější následníci začali mezi Góty šířit křesťanskou víru.

Zničení přímořských osad a bithýnských měst vedlo ke stavbě městských opevnění se silnými hradbami, jejichž mohutné brány jsou zobrazeny na mincích např. Nicopole (dn. Nikjup v Bulharsku), Traianopole a Marcianopole (dn. Devnija v Bulharsku).

V kritické situaci Valerianus rozdělil provincie a armády mezi sebe a syna na územním základě, Gallienus se snažil zachránit situaci na Rýně, Valerianus se odebral na východ. Předtím vyslal jednoho důstojníka, aby se postaral o obranu Byzantia a sám se vydal do Malé Asie, aby uklidnil situaci v Bithýnii. Jeho plán však nevyšel, částečně kvůli vypuknutí moru a také proto, že daleko vážnější hrozba eskalovala dále na východě. Úder Gótů se tak ocitl mimo sféru účinných římských protiakcí, dosáhl proto nečekaných úspěchů.

Rozsáhlá invaze Peršanů, zajetí Valeriana Peršany

Přibližný rozsah perského pustošení na amatérské mapce

Po smrti císaře Decia na bitevním poli tu byla další tragédie, o to horší, že došlo k potupnému zajetí císaře. Řím byl ponížen na samé dno. O to více tuto událost zdůrazňovala perská propaganda. Zachoval se nápis nedaleko Persepole, který dal Šápúr I. vytesat na zdi chrámu, který je zaznamenán v parthském, perském a řeckém znění. Perský král se tu honosí svými úspěchy v bojích proti třem římským císařům. Zvítězil nad Gordianem III., donutil k míru Philippa a císaře Valeriana, jak se praví v dokumentu „jsme se zmocnili vlastníma rukama i ostatních i náčelníka gardy a senátorů a důstojníků, kteří veleli onomu vojsku, ty všechny jsme zajali a odvedli jsme je do Persie a zemi syrskou, kilickou a kappadockou jsme ohněm vypálili a zpustošili a lidi odvedli do zajetí…“ (překlad O. Klímy). Šápúr se zde také vychloubá, že dobyl nejméně 37 měst. O průběhu vojenských střetnutí se dovídáme především ze spisů antických historiků, tento nápis je jedním z ojedinělých údajů ze sasánovského prostředí. Mimoto dal Šápúr, který pokládal tuto událost za největší triumf svého života, nejméně na čtyřech skalních reliéfech znázornit, jak u jeho nohou prosebně klečí pokořený římský císař. Zbytek života pak Valerianus - k velké radosti křesťanů - strávil v ponižujících podmínkách a v pokročilém věku v zajetí zemřel jako jeden ze sluhů perského krále. Valerianova katastrofa měla za následek ztrátu některých východních oblastí a jejím neméně závažným následkem se stal i pokles víry v neotřesitelnost císařské moci.

Valerianova vnitřní a náboženská politika

Za jeho vlády došlo r. 257 k novému pronásledování křesťanů, na něž se tradičně přenášela zodpovědnost za pohromy, které se na říši valily. Možná již dříve pomáhal císaři Deciovi uplatňovat jeho opatření proti křesťanům. Když se stal sám císařem, vydal dva výnosy – prvním roku 258 pod těžkými tresty zakázal biskupům a všem klerikům konat bohoslužby a všem věřícím shromažďovat se v katakombách. O rok později však již druhý edikt nařizoval trestat hned po dopadení všechny biskupy, presbytery a diákony smrtí, kterýmžto trestem a nadto ještě konfiskací majetku se hrozilo i senátorům a jezdcům (equites [?]), pokud by lpěli na křesťanské víře. Valerianus nejspíše myslel, že se stádem bez pastýřů si snadno poradí, o prostých věřících se soudilo, že se vrátí k otcovským kultům, nebudou-li ovlivňováni křesťanskými kazateli, čímž se ovšem zcela podcenila sociální stránka celého problému. Církevní dějiny tedy opět zaznamenávají množství mučedníků, mezi nimiž byl roku 258 římský biskup Sixtus II. a karthaginský biskup i plodný latinský spisovatel, kartaginský biskup Cyprianus.

Zatímco v Deciově nařízení, které ukládalo obyvatelům říše obětovat bohům, zřejmě nebyli křesťané výslovně uvedeni (ovšem jeho protikřesťanské zaměření lze stěží popřít), ve Valerianově ediktu již tomu tak bylo. Ani toto pronásledování ale nemělo úspěch. Tím, že se řada křesťanů navenek zříkala křesťanské víry, nezmenšoval se ještě znatelně počet věřících. Jakmile ustalo pronásledování, odpadlíci (lapsi) se do církve vraceli. Během těchto pronásledování se upevnila autorita biskupů a na sklonku 3. století měla každá provincie velmi početnou církevní organizaci. Křesťanská církev se stala mohutným a životaschopným organismem, jakýmsi státem ve státě.