Valentinianus III. (425 – 455)

Původ Valentiniana III.

Odchod Gally Placidie do Constantinopole, Honoriova smrt r. 423, Ioannova uzurpace, východní pomoc Galle Placidii

Podle očekávání se Galle dostalo v Constantinopoli chladného přijetí. Ani po smrti Honoria 27. srpna 423 se jejím nárokům nedostávalo podpory, neboť její synovec Theodosius zprvu dokonce zamýšlel sjednotit obě říše pod svou vládou. Vsadil v tomto směru na západořímského vojevůdce Castina, ale přepočítal se v Africe, kde magister militum [?] (generál) Bonifatius zůstal Galle Placidie věrný. Bonifatius zastavil dodávky obilí do Itálie a nepřímo tak vyprovokoval senát [?] k volbě nového císaře. Jím se stal 20. listopadu 423 Ioannes, primicerius notatiorum (přednosta notářů) v Římě a k němu se připojil i Castinus. Situace se radikálně změnila. Theodosius nyní přehodnotil svou politiku vůči Galle Placidii - pětiletý Valentinianus byl zasnouben s dvouletou dcerou Theodosia Licinií Eudoxií a Galla Placidia byla uznána jako Augusta. V létě 424 činila východořímská vojska přípravy na tažení do Itálie. 23. října 424 byl Valentinianus jmenován Theodosiem Caesarem.

Do bojů o moc vstoupil další činitel: Flavius Aetius, „poslední Říman“, spolu se Stilichonem  nejslavnější vojevůdce západní říše 5. století. Narodil se kolem roku 390 v Durostoru (Silistra) na dolním Dunaji. Aetius pocházel z důstojnické rodiny, jeho otec Gaudentius zastával roku 399 úřad velitele vojsk v Africe a od roku 399 až do své smrti v roce 425 byl velitelem armády v Gallii. Již před rokem 405 vlastnil Aetius vojenskou hodnost tribuna u císařského dvora. Na tři roky, v rozmezí let 405 – 408, jej Stilicho poslal jako rukojmí k gótskému králi Alarichovi. Když se vrátil, byl znovu poslán jako rukojmí, tentokrát k Hunům. Není známo, kdy se Aetius od nich vrátil, ale byl tam dost dlouho na to, aby si mezi nimi získal přátele a zkušenosti, které v budoucnu plně využil. Aetius podporoval uzurpátora Ioanna a u Hunů naverboval žoldnéře do armády a s nimi chtěl čelit východořímské invazi do Itálie.

Hunové

Porážka Ioanna r. 425, Valentinianus III. císařem západořímské říše, poměry v říši

Stejně jako jeho předchůdce Honorius, nastoupil Valentinianus III. na trůn jako dítě, i on, když dospěl, byl jako císař neschopný. I jemu byla dopřána dlouhá vláda, i za jeho vlády se říše postupně rozkládala, také on zásluhou dvorských intrik a své nedostatečnosti přišel o nejschopnějšího velitele, kterého měl k dispozici. Pouze přirozená smrt mu nebyla dopřána. Jestliže za Honoria byl vývoj v západořímské říši dramatický, za vlády Valentiniana III. tomu nemělo být jinak, chaos, násilí a rozvrat se dále prohlubovaly. Ze západořímské říše, jedné z dědiček impéria, které vládlo světu, se stala zkorumpovaná šachovnice, kterou táhli ctižádostiví vojevůdci v čele svých žoldnéřských armád a divé hordy barbarů.

Galla Placidia, která vládla jako regentka za svého nezletilého syna, se nejdříve vypořádala se svým nepřítelem Castinem. Byl vypovězen, o místě jeho exilu není nic známo a od té doby o něm nejsou žádné zprávy. Castinovým nástupcem ve funkci nejvyššího velitele vojsk (magister utriusque militae [?]) se stal Flavius Constantius Felix, který se stal konzulem a patriciem (dříve vyšší třída římských občanů, ve 3. století patriciát zanikl. Císař Constantinus jej obnovil, ale nový patriciát měl se starým společné jen jméno, poněvadž nešlo o šlechtický stav, ale o vysoce čestnou hodnost, udělovanou vyznamenaným jednotlivcům na dobu jejich života. V západním císařství se tato hodnost časem přidělovala k titulu magister militum). Své pozice v Karthágu si udržel Bonifatius, v Gallii velel Aetius. Tři nejschopnější západořímští vojevůdci bojovali s rozdílnými výsledky. Roku 427 získal Felix pro Řím zpět Pannonii, která byla obsazena Huny. Aetius osvobodil Arelate, které bylo obléháno Visigóty. Ti se po Aetiově zásahu museli stáhnout za hranice svého území, které byly stanoveny smlouvou z roku 418. V roce 428 donutil Aetius středorýnské Franky, aby se opět vzdali dobytého území na levém břehu Rýna. Menší štěstí a úspěch měl Bonifatius v boji proti maurským kmenům. Ravennský dvůr měl tedy k dispozici schopné velitele, kteří měli předpoklady k tomu, aby udrželi situaci po vojenské stránce pod svou kontrolou. Obtíž však tkvěla v tom, že nebyli jednotní, což císařovnu nutilo brát při řešení vojenské situace na vědomí i napjaté osobní vztahy mezi svými veliteli, sama císařovna pak neměla v oblibě Aetia.

Bonifatius, kterému Galla Placidia vděčila za účinnou pomoc po Honoriově smrti, se cítil nedoceněn. Magister utriusque militae Felix se však možného posílení jeho moci obával a roku 427 využil jeho roztržky s císařským dvorem, způsobené intrikami katolického kléru (hlavně afrického biskupa Augustina), jemuž se nelíbil Bonifatiův tolerantní postoj k donatistům a zazlíval mu také sňatek s ariánkou Pelagií. Bonifatius byl povolán na císařský dvůr k výslechu a když neposlechl, protože se obával vyhnanství, či popravy, byl prohlášen za vzbouřence. Do Afriky bylo posláno vojsko, ve střetu však zvítězil Bonifatius. V roce 428 bylo proti němu posláno další vojsko, tentokrát pod velením zkušeného velitele Sigisvulta, Góta, který ve svém vojsku vedl i gótské kontingenty. I Sigisvult však mohl na Bonifatia těžce dotírat, ale ne ho s rozhodující silou porazit. Bonifatius se v této situaci ohlížel po dalších pomocných oddílech. Nejbližšími germánskými národy byli Vandalové a Alani, kteří byli usazeni v Hispánii. Bonifatius se obrátil na krále Vandalů Geisericha s prosbou o pomoc a nabídl Vandalům lepší sídla v Mauretánii. V téže době zřejmě Galla Placidia litovala občanské války. Snad také prohlédla Felixovy intriky proti Bonifatiovi a nadto se asi obávala, že by se Felixova moc mohla po Bonifatiově odstranění stát pro ni nebezpečnou.

Ničivá invaze Vandalů do severní Afriky r. 429

Nebyla to nijak hrozivá invazní armáda, vezmeme-li v úvahu „tabulkové“ počty římských vojáků v afrických provinciích. Akceschopnost tamní římské armády však snižoval fakt, že již po staletí nemusela čelit silnému zahraničnímu nepříteli. Mimoto byly legie rozmístěny podél 3.000 kilometrů dlouhé hranice od Atlantiku až k Nilu a z Itálie nebo ze Sicílie se nedaly očekávat žádné posily, poněvadž vandalské loďstvo v podstatě kontrolovalo větší část západního Středomoří. Zmíněné slabiny africké armády přesto nemohou plně vysvětlit rychlý postup Vandalů. Jako by od okamžiku, kdy barbaři přistáli, propadlo římské velení naprostému ochromení. Pokud se někdo postavil na odpor, byl rychle smeten. Vandalové, surově plenící po celé trase svého pochodu, táhli do Numidie, kde teprve narazili na houževnatější odpor. Vandalský útok na Constantinu (do r. 313 Cirta) ztroskotal, odražen byl i útok na Karthágo. Během dvou let vzdorovala v přímořské oblasti už jen tři města: Karthágo, Constantina a Hippo Regius. V boji u Hippo Regia však zvítězil Geiserich. Poražené římské vojsko se stáhlo do Hippo Regia, které bylo od června 430 do srpna 431 obléháno Vandaly. Během obléhání zemřel ve městě 28. srpna 430 církevní otec Augustinus. Ani východořímské oddíly pod velením Aspara nemohly vandalské obklíčení prorazit. Město trpělo hladomorem a v srpnu 431 předal Bonifatius město barbarům s podmínkou volného odchodu římského vojska do Karthága. Hippo Regius se v příštích letech stalo sídlem krále Geisericha.

Útočníkům v jejich rychlém postupu na východ velmi pomohlo, že nemuseli ztrácet čas hledáním zásob. Nechráněné majetky a desetitisíce statků podél pobřeží jim zajistily vše, co potřebovali, takže se mohli zcela soustředit na města, kostely a vily. Nelze vyloučit, že brutalita vandalského vojska, táhnoucího touto pokojnou zemí, je v tradici zveličena. Masakrování a loupení totiž postihlo bohaté kraje, které dlouhá léta nezažily opravdovou válku. Na druhé straně netřeba pochybovat, že barbarská armáda za sebou zanechala značnou spoušť.

Válka v Africe se nevyvíjela příznivě. Bylo ohroženo zásobování Itálie a v samé Africe se nedalo počítat s nějakou místní obrannou iniciativou, poněvadž africké obyvatelstvo se z valné části stavělo nepřátelsky ke katolické straně, jejíž vítězství z roku 411 takřka naráz ztratilo svou iluzorní pevnost. Geiserich sice vystupoval jako zanícený bojovník za ariánskou víru, ale donatistům stačilo, že tvrdě zakročil proti katolickým utlačovatelům. Příslušníci katolického kléru i představitelé císařské moci byli dílem vypuzeni, dílem zotročeni nebo přeměněni v kolóny [?], církevní i císařský majetek si přisvojili Vandalové, především jejich šlechta a král a místní obyvatelstvo s největší úlevou přijalo zrušení říšského daňového systému. Ravennské vládě již nepomohla ani plná rehabilitace Bonifatia, který byl r. 432 spolu s Aetiem poctěn čestným konzulským úřadem a přednostně se stal patriciem.

Boje císařských vojevůdců o moc, boje s Juthungy a Visigóty

Aetius mohl znovu dokázat své schopnosti. Roku 430 a 431 porazil Juthungy, kteří vpadli do Raetie, potlačil povstání v Noricu a bojoval s Visigóty, kteří r. 430 opět ohrožovali Arelate v Gallii. Při uzavření míru na podzim 430 obnovila císařovna smlouvu s Visigóty z roku 418. V létech 431 a 432 se císařovna snažila o přiblížení k římskému senátu, který přes svou politickou bezmocnost byl stále ještě záštitou italské velkostatkářské aristokracie a zachoval si značný vliv v duchovní sféře.

Kolem roku 430 zemřel hunský král Octar, Aetiův přítel. Císařovna usoudila, že by tím mohly být ukončeny blízké vztahy Aetia k Hunům a r. 432 jmenovala nejvyšším velitelem vojsk Bonifatia a povolala ho do Itálie. Východořímská armáda pod Asparovým velením setrvala ještě do roku 434 k ochraně Karthága v Africe, potom byla povolána císařem Theodosiem II. zpět. Aetius pochopitelně nepřijal Bonifatiovo jmenování s klidem a připravoval se na střet s ním. Bonifatius přibyl na jaře 432 do Itálie se silným vojskem, provázen svým zeťem Sebastianem. Také Aetius táhl s vojskem z Gallie do Itálie. K boji došlo nedaleko od Arimina (Rimini). Vítězem se stal Bonifatius, ovšem byl tak těžce raněn, že o tři měsíce později skonal. Avšak ani nyní nebyla císařovna ochotna dosadit na Bonifatiovo místo Aetia, místo toho učinila nejvyšším velitelem vojsk Sebastiana. Aetius se po porážce nejdříve stáhl zpět na své opevněné sídlo v Itálii, Sebastianus ho však pronásledoval. Aetius opět sáhl po „hunské kartě“ - uprchl do Říma, odtud dále do Dalmácie a k Hunům do Pannonie. Hunský král Roas mu půjčil vojsko hunských bojovníků a s nimi Aetius r. 433 ohrožoval Ravennu. Císařovna vyslala k Visigótům volání o pomoc, ti však byli rozzlobeni předchozí porážkou, kterou od Římanů museli strpět a její žádosti nevyhověli. Tím Galla Placidia hru prohrála. Musela Sebastiana propustit z jeho funkce a nejvyšším velitelem armády jmenovat Aetia. Aetius pak stál od roku 433 až do svého zavraždění v roce 454 v čele západořímské branné moci. Sebastianus uprchl na podzim 433 do Constantinopole, pak hledal útočiště u Theodericha I., až posléze skončil v Africe, kde jej dal Geiserich popravit. Ctižádostivý Aetius však nemyslel na to, aby přiměl císařovnu k sňatku a jeho manželkou se stala vdova po poraženém Bonifatiovi. Tím převzal nejen ženu, nýbrž i značné jmění zemřelého a jeho osobní stráž. Aetius se ocitl na vrcholu: jako vrchní velitel se stal rozhodující osobností západní říše, byť byl oficiálně podřízen Galle Placidii a jejímu synovi. Aetiova politika vůči barbarům  vycházela ze staletími osvědčené zásady „divide et impera“, tedy „rozděl a panuj“, tragické však bylo, že tuto zásadu musel uplatňovat nikoli za hranicemi, nýbrž uvnitř impéria. Stavěl proti sobě různé říši nebezpečné elementy nebo se je pokoušel eliminovat. Dělal vše pro to, aby zabránil přílišné polarizaci sil v tehdejší Evropě. Milan Kameník to ve své knize Attila, kterou hodnotím v sekci faktografie Řím, elegantně a výstižně označuje jako manévrování mezi hunskou Skyllou a germánskou Charybdou.

Poměry v Británii, smlouva s Vandaly r. 435, sociální vření v Gallii

Válka s Vandaly se protahovala a 11. února 435 uzavřela Galla Placidia, jistě nikoli bez Aetiova souhlasu, mírovou smlouvu s králem Vandalů Geiserichem. Smlouva přiznala Vandalům status foederatů [?], čili spojenců. Vandalové oficiálně získali Sitifskou Mauretánii, Numidii a severozápadní část Prokonzulské Afriky. Císařovna s Aetiem byli v tomto bodě zajedno, chtěli si mít volné ruce v Gallii a Hispánii, k další vleklé válce v Africe již prostředky nestačily. Neustálé nepokoje v Gallii si vyžadovaly Aetiovu přítomnost, což pro císařovnu znamenalo úlevu, protože byl omezen přímý vliv vojevůdce na politiku císařského dvora. Aetius byl ale samozřejmě prostřednictvím svých agentů o všech úmyslech a akcích Gally Placidie informován. Vztahy mezi nimi byly nadále chladné a císařovna svůj odpor k Aetiovi přenesla i na svého syna Valentiniana. Hledala pomoc u významných zmocněnců italské senátorské aristokracie, kteří v Aetiovi viděli zbohatlíka a jeho přátelskými vztahy s Huny opovrhovali.

Pannonii nebo její část mezitím ovládli Hunové (dostali ji jako odměnu za služby Aetiovi) a v Gallii i Hispánii znovu propukly silné sociální bouře, když se r. 435 v čelo revolučně rozjitřených bagaudů postavil blíže neznámý Tibatto. Poněvadž hlavním nepřítelem bagaudů byla říšská administrativa se svým tvrdým daňovým útiskem, stávali se Germáni krutě vykořisťovaným provinciálům takřka přirozenými spojenci a visigótský král Theoderich I. neváhal vhodné situace využít. Do pohybu se také dali Frankové, ovládli Colonii Agrippinu (dn. Kolín n. Rýnem) a někdy kolem r. 440, během pouhého čtvrtstoletí, již po čtvrté vydrancovali Treveri (dn. Trevír).

Výrobní potenciál říše ve srovnání s předchozím obdobím se neměnil a je s podivem, že vypjaté nároky, které muselo západořímské hospodářství v době rozpadu říše krýt, nevedly k úplnému hospodářskému kolapsu. Bylo však zřejmé, že tato hrozba se stávala reálnou možností v časově nepříliš vzdálené budoucnosti. K doplňování chybějících prostředků nenacházel západořímský stát jiný způsob nežli další zvyšování daní, které ještě zostřovaly různé machinace místních činitelů, rekvizice ze strany armády, či přesunujících se germánských kmenů apod. Na závažný důsledek této situace upozornil křesťanský autor Salvianus, když ve svém spise O božím řízení (De gubernatione dei) vylíčil situaci v Gallii v první polovině 5. století: „Mezitím jsou olupováni chudí, vdovy lkají, šlape se po sirotcích, takže dokonce mnozí z nich, a to lidé nikterak nízkého původu, kterým se dostalo ušlechtilého vzdělání, prchají k nepřátelům, aby pod tlakem veřejného pronásledování nezahynuli; hledají totiž u barbarů římskou lidskost, protože barbarskou nelidskost u Římanů už snést nemohou. A ačkoli se liší od těch, ke kterým prchají, svými obyčeji i jazykem, ač i ten, abych tak řekl, pach těla i šatů je u nich jiný než u barbarů, přece raději snášejí odlišný způsob života mezi barbary než zuřivou nespravedlnost u Římanů.“

Hunským králem se stal r. 434 Attila (434 – 453), jehož jméno je vlastně gótského původu a znamená „Tatíček“. Panoval společně se svým bratrem Bledou, kterého dal roku 445 zavraždit. Jako vládce obrovského území mezi Uralem a Rýnem se stal postrachem celého tehdy křesťanského světa, který v něm – podle později vžité metafory – spatřoval zosobněný „bič boží“ (flagellum dei).

Boje s Burgundy a Visigóty v Gallii, sňatek Valentiniana III. s Licinií Eudoxií

Udělení statutu foederata Geiserichovi, na něhož Visigóti pohlíželi jako na svého úhlavního nepřítele, se stalo pro Theodericha I. záminkou k porušení spojenecké smlouvy a v letech 436 – 439 vyprovokovali Visigótové delší a vážnější konfrontaci s římským státem. Jejich oddíly napadly Arelate i Narbo (dn. Narbonne). Co Gótové očekávali od této konfrontace? Zdá se, že usilovali především o podrobení dalšího území. Narbo a okolní území byly bohaté a město mělo strategický význam: umožňovalo přístup ke Středomoří a ještě významnější bylo, že kontrola nad ním otevírala pohodlnější cesty do Hispánie. Současný útok na Arelate však nemusel znamenat, že cílem bylo dobytí města, Arelate bylo sídlem římské prefektury a tím, že ho napadli, mohli Gótové ohrozit říšskou administrativu na nejzranitelnějším místě a donutit ji k akceptování různých požadavků. Smlouva z roku 418 nezaručovala Theoderichovi ani vysokou hodnost, ani (pokud víme) roční platby ve zlatě pro jeho stoupence, zajišťovala mu pouze sídla na periferii impéria. Jako taková se blížila spíše k minimu někdejších Alarichových požadavků. Vedle další půdy mohly visigótské požadavky zahrnovat roční dávky a možnost reálně ovlivňovat chod impéria.

Magister militum Galliarum Litorius vymanil Narbo z gótského obležení (i proti Visigótům byli částečně nasazeni Hunové) a r. 437 ovládl také Aremoricu, která byla oporou bagaudů. Asi tehdy upadl do římských rukou Tibatto. Litorius pokračoval v boji s Visigóty, ale roku 439 v bitvě u Tolosy (dn. Toulouse) utrpěl těžkou porážku, upadl do zajetí a v něm brzy zemřel na následky zranění. Křesťané vysvětlili jeho nešťastný konec božím trestem, poněvadž Litorius jako poslední římský vojevůdce konal ještě před bitvami pohanské oběti. Vítězství u Tolosy zachránilo Visigóty před osudem Burgundů, neboť císařská vláda s nimi uzavřela mírovou smlouvu jako s nezávislým národem a připustila rozšíření jejich území v jižní Gallii. O žádných problémech s Visigóty pak neslyšíme až do roku 451. Pokud Gótové měli výše uvedené ambice, museli být trpce zklamáni, protože až do roku 450 zůstal Theoderich bez hodnosti magister militum a jeho bojovníci i nadále přebývali na okraji římského světa u břehů Atlantiku. Asi v téže době se v Hispánii Suebové zmocnili Emerity (Méridy) a do roku 441 si podmanili jihohispánské oblasti, které předtím uvolnili Vandalové.

Galla Placidia byla nucena s Aetiem, kterého v roce 437 musela poctít druhým konzulátem, spolupracovat, plná důvěra však mezi nimi nenastala. V témže roce dosáhl její syn Valentinianus osmnácti let věku. Dlouhá léta byl připravován jeho sňatek s Licinií Eudoxií. Galla Placidia toto manželství podporovala, snad od něj očekávala silnější politickou podporu proti svému neoblíbenému vojevůdci. Mimoto měl císař Theodosius II. pouze tuto jedinou dceru a žádné syny. Dcera Flaccilla a syn Arcadius zemřeli již v dětském věku a Galle Placidii nebyla cizí myšlenka, že by Valentinianus III. po Theodosiově smrti mohl obsadit i constantinopolský trůn. Roku 437 došlo v Constantinopoli ke svatbě osmnáctiletého Valentiniana s patnáctiletou Licinií Eudoxií a Galla Placidia se Theodosiovi za jeho laskavost odvděčila uznáním východního nároku na Illyricum, čímž byl odstraněn důležitý sporný bod mezi oběma říšemi. Tento státoprávní akt jen potvrdil, že se mezi oběma částmi říše prakticky začaly vytvářet státní hranice a nepřímo také dosvědčoval, že se Imperium Romanum mocensky definitivně rozdělilo.

Sňatkem svého syna se Galla Placidia oficiálně vzdala vlády, což ovšem neznamená, že se stáhla do soukromí, vliv na říšskou politiku si podržela až do své smrti. Zimu 437 – 438 strávili novomanželé v Thessaloníké a na jaře 438 okázale přijeli do Ravenny. Sestra Valentiniana III., Iusta Grata Honoria, byla svou matkou určena k trvalému panenství, aby svému bratrovi nepřivedla do cesty žádného konkurenta v podobě ctižádostivého manžela nebo potomka. Licinia Eudoxia porodila dvě děti, starší dcera se narodila roku 438 nebo 439 – dostala jméno Eudocia podle Liciniiny matky. Druhá dcera se narodila roku 442 a dostala jméno Placidia, po babičce z otcovy strany. Valentinianus III. a Theodosius II. zůstávali po meči posledními přímými potomky valentiniansko-theodosiovské dynastie.

Vznik vandalského království v severní Africe

Šťastným zvratem se mohl jevit Geiserichův konflikt s vandalskou šlechtou, který po odhaleném spiknutí vyústil v tvrdé represe. Avšak Geiserich situaci zvládl a napříště utopil v krvi každý sebemenší projev opozice. Jeho absolutistické choutky se projevily i v nástupnickém řádu, který vydal ve prospěch svého nejstaršího potomka v mužské linii a jímž vyloučil jakékoli rozhodování sněmu. Ke Geiserichovým nesporným úspěchům patřily r. 445 také zásnuby jeho syna Hunericha, který dočasně žil na císařském dvoře jako rukojmí, s tehdy asi šestiletou princeznou Eudocií, dcerou Valentiniana III. Přitom ovšem musel Geiserich zrušit Hunerichův platný již sňatek jednou z dcer visigótského krále Theodericha I. a učinil tak s neslýchanou krutostí. Pod záminkou, že mu ukládá o život, dal své snaše uříznout nos a uši a takto zmrzačenou ji vrátil otci. Nepřátelství mezi oběma kmeny trvalo od bojů v Hispánii za vlády císaře Honoria, kdy se Gótové v římských službách snažili porazit nepoddajné Vandaly.

Z dohody mezi císařským dvorem a Geiserichem těžila katolická církev, neboť Geiserich, přes tvrdé prosazování arianismu, dočasně připustil v Karthágu i v jiných městech Prokonzulské Afriky také katolické biskupy a katolickou bohoslužbu. Trvalý zisk měla z tehdejších rozjitřených poměrů římská papežská stolice. Císař Valentinianus III. přiznal ve své legislativě r. 445 římskému papeži, jímž byl tehdy Leo (Lev) I., zvaný Veliký, plné právo rozhodovat o věroučných a celocírkevních otázkách a vytvořil tak na západě právní předpoklady k tomu, že se katolická církev za slábnoucí císařské moci stávala ideovou dědičkou římanství, přitom Řím nadále zůstával Věčným městem (Urbs aeterna), ale nikoli již pro svou slavnou antickou minulost, nýbrž v pojetí papeže Leona I. jako věčné sídlo Kristových náměstků, za které se údajně nástupcové svatého Petra prohlásili. Valentinianus III. dokonce nárok na primát v církvi uzákonil, když v úvodu jedné své konstituce poukázal na „zasloužené prvenství apoštolského stolce svatého Petra“.

Křesťanské náboženství a katolická církev se postupně stávaly hlavní pojivou silou, stmelující římský západ. Nemáme důvod pochybovat o hodnocení francouzského historika církve Daniel-Ropse: „Církev v 5. století zachraňovala naději. Křesťanství tehdy prokázalo lidem velkou službu tím, že dodalo smysl prožívanému dramatu velkých vpádů barbarů. Neopustilo je, když stáli osamělí a plni úzkosti na okraji propasti.“ Od poloviny 5. století se dokonce začala uplatňovat praxe, že se ten, kdo v císařských službách zastával nějaký úřad, měnil pod panstvím barbarského krále nezřídka v biskupa, aniž k tomu potřeboval nějaké speciální teologické vzdělání. Zprostředkující úloha církevního činitele, konkrétně autessiudorského (auxerrského) biskupa Germana, se úspěšně projevila např. mezi vzbouřenci v Aremorice a alanským králem Goarem, který se chystal proti nim rázně zakročit. Avšak římské vládě toto příměří nakonec nepomohlo, poněvadž asi již před rokem 450 se Aremorica po povstání tamějších bagaudů, posílených přílivem přistěhovalců z Británie, od římského státu definitivně odtrhla.

Zatímco císařský dvůr v Ravenně doufal, že si zasnoubením zajistí smlouvu s Vandaly, vsadili Aetius a galořímská aristokracie na další úmluvu s Visigóty. Byli použiti v boji proti bagaudům v Gallii a Hispánii a jako rezervní oddíly proti možným útokům zvenčí. Kolem r. 440 vstoupil Aetius do svého třetího manželství a oženil se s dcerou visigótského krále Theodericha I.

Smrt císařovny Gally Placidie

Mezitím Aetius zatlačil ripuárské Franky ještě naposled za Rýn a rovněž porazil Sálské Franky, kteří se pod vedením krále Chlogiona (Chlodio), který byl patrně první nám známý Merovejec, pokoušeli rozšířit své území až k řece Samaře (dn. Somme v severní Francii). Velkého vítězství nad Franky bylo dosaženo asi nedlouho po roce 450 poblíž Arrasu (místo se nazývalo Vicus Helena). Po římském vítězství byl Chlogio uznán za spojeneckého velitele a byla mu ponechána správa kraje okolo Tournai, kde záhy vznikla silná franská enkláva.

V Hispánii si římští velitelé počínali v bojích s bagaudy a se Sueby méně úspěšně a nedokázali uchránit od strašného zpustošení ani provincii Tarraconensis, která jediná v Hispánii – v její severovýchodní části – zůstávala zcela pod císařskou správou. Důvodem byla suebsko-visigótská aliance. Theoderich chtěl patrně dosáhnout nějaké nezávislé dohody se Sueby a někdy v letech 446 – 448 opustil svou prořímskou politiku a uzavřel se suebským králem Rechiarem separátní mír. Oba ho zpečetili rodovým spojením - dynastickým sňatkem mladého suebského krále Rechiara s dcerou Theodericha I. Rechiarovi byly jako projev uznání předány zbraně. Naštěstí se visigótsko-suebský spolek orientoval nepřátelsky nejen proti říšské vládě, ale i proti Vandalům, jimž ovšem silné válečné loďstvo zajišťovalo v Africe naprostou bezpečnost.

Honoriina aféra, konec přátelských vztahů s Huny

Neuvážený krok Honorie přišel vhod Attilovi. Nový východní císař Marcianus (450 – 457), který byl energičtější a vojensky zkušenější než Theodosius, mu odmítl platit pravidelný tribut, čímž Hunové přišli o snadné příjmy, na které byli zvyklí. Attila ve svých úvahách vycházel i z toho, že Gallie a Itálie nabízejí větší kořist než provincie kolem Dunaje, které již byly vypleněny. Marciana zatím nechal Attila stranou a ve své zahraniční politice opřel o Honoriinu nabídku nejen svůj nárok na její ruku, ale i na polovinu západořímské říše a přednostně, snad z popudu Geiserichovy vychytralé diplomacie, žádal gallské území. Ravennský dvůr oznámil Attilovi, že jeho požadavky odmítá a Attila se rozhodl podrobit si Gallii násilím. To donutilo Aetia změnit dosavadní politiku a vytvořit obranné spojenectví proti Hunům.

Bitva na Katalaunských polích r. 451, vzrůst moci germánských foederatů

Theoderich I. váhal, zda se má přiklonit na římskou stranu, či zůstat neutrální. Aetius se naštěstí mohl spolehnout na vyjednavače Flavia Avita, jenž navštívil Theoderichův dvůr. Vysoký správní úředník Avitus, pocházející z bohaté galořímské rodiny, udržoval s Visigóty vždy dobré vztahy a v roce 455 se stal s jejich podporou dokonce západořímským císařem. Visigótský král si uvědomil možný rozsah hrozícího nebezpečí podařilo se jej získat na římskou stranu.

Po přechodu Rýna se Attilova armáda rozdělila na více proudů, jednak kvůli zásobování, jednak přirozenou neukázněností barbarů. Byla zničena města Vangiones (dn. Worms), Argentoratum (dn. Štrasburk), Mogontiacum (dn. Mohuč), Nemetae (dn. Speyer). Attila dobyl Mety a město částečně zničil. Pak přišly na řadu Remi (také Durocortorum, dn. Remeš) a další města. Lutetii Parisiorum (dn. Paříž) Attila z dodnes ne zcela jasných důvodů ušetřil. Někteří upozorňují na to, že spěchal napadnout Visigóty na jihu, než se spojí s Aetiem, ale stejně tak mohl ušetřit Remi a jiná města, což neučinil. Podle křesťanské tradice zachránila město svými motlitbami Genevieva (sv. Jenovéfa), budoucí patronka Paříže. Tak, či onak, hunský Antikrist pochodoval k Aurelianu (Orleans). Oblehl město a po tvrdých bojích jej vyvrátil.

Aetiovy římské a visigótské oddíly však přispěchaly městu na pomoc a osvobodily jej od hunského plenění. Hunové byli donuceni se stáhnout směrem na severovýchod. Tam se pod vrchním Aetiovým velením Římané společně se svými foederaty z řad Visigótů, Burgundů (kteří byli Huny tak nelítostně povražděni, byť ve jménu Římanů), Alanů, Sasů, sálských a částečně i ripuárských Franků střetli s Attilovou mocí v pamětihodné bitvě na Katalaunských polích v dnešní Champagni jižně od města Catelauni (Chalons-sur-Marne), poblíž nynějšího města Troyes. Ústřední role v koalici připadla Visigótům. Tato bitva bývá považována za vítězství Evropy nad Asií, evropské civilizace nad asiatskými hordami. Vedle bitev u Salamis, u Tours a u Vídně se řadí mezi nejdůležitější bitvy v dějinách, které určily další vývoj Evropy.

Výsledek bitvy, která stála mnoho životů a v níž také slavně padl visigótský král Theoderich I., byl v podstatě nerozhodný, ačkoli takticky dosáhl Aetius vítězství, jenže plně nevyužitého. Aetius nechal Attilu odtáhnout, protože neměl zájem na změně poměru sil. Spočítal si, že stepní národ drží v šachu pro Římany nebezpečné Germány. Attila musel ustoupit do Pannonie, ale v krátké době znovu mobilizoval vojsko a již r. 452 ohrožoval Itálii a zpustošil Popádí. Ochromená bestie ještě jednou zaútočila, ještě jednou se křesťanský svět zachvěl před krutou hunskou soldateskou. Strategicky a obchodně důležitá Aquileia byla zničena, bylo dobyto Ticinum (dn. Pavia), Mediolanum (dn. Milán) a další města. Obyvatelé Aquileie, pokud se zachránili, uprchli na ostrovy mezi ústím řek Piavy a Adiže, kde později vzniklo město Venezia (Benátky). Attila měl zřejmě v plánu postupovat dále do italského vnitrozemí a jeho záměru nestálo nic v cestě, neboť římské síly byly soustředěny mimo Itálii. Hrozící vpád však odvrátilo poselstvo vyslané k Attilovi, složené z urozených Římanů, mezi nimiž byl na čelném místě papež Leo I. Není vyloučeno, že Attilovo rozhodnutí opustit Itálii byla způsobeno epidemií (možná morem), která se v hunských řadách začal šířit, nebo nepřátelskými akcemi východořímského císaře Marciana, který útočil na hunské državy.

Obtěžkán kořistí se vrátil Attila do Pannonie, ale neúspěšnou invazí do Gallie byly hunské ambice a Attilova prestiž otřeseny. Roku 453 Attila náhle zemřel po svatební noci s dcerou germánského knížete, jejíž jméno bylo Hildico, Ildico nebo Kriemhilda. Tato poslední dramatická kapitola v životě Attily dodnes žije v básních, románech, operách a filmech. Co se té noci stalo, nebylo nikdy vysvětleno. Jeho smrt o svatební noci v náruči mladé germánské ženy vedla již jeho současníky k domněnce, že jej Hildico po milostném aktu zavraždila dýkou. Historik Jordanes tvrdí, že Attila si lehl opojen vínem a usnul hlubokým spánkem a pak se zadusil krví, která mu tekla z nosu.

Smrt Attily, nástupnické spory i odboj podmaněných kmenů, jimž v čelo se postavil král Gepidů Ardarich, přivodily r. 454 konec hunské říše. Germánští poddaní r. 454 porazili Huny v bitvě u řeky Nedaa v Panonii. Někteří Hunové sice ještě nějakou dobu zůstali u dolního Dunaje a částečně se podřídili císaři Marcianovi, ale většinou odtáhli na východ a postupně se vytratili ze zorného pole zahraniční politiky obou císařských dvorů. Zlomení hunské moci ale zároveň pracovalo proti Římanům, jen strach před Huny nutil Germány zachovávat k Římu loajalitu.

Pro Visigóty skutečný význam těchto událostí nespočíval ani tak v porážce Hunů, jako spíše v tom, že je opět uvedly do popředí imperiální politiky. A již natrvalo tam zůstali. Pomohl jim v tom zvláště fakt, že po Attilově smrti a následném rozpadu hunské říše nemohli Římané pokračovat v Aetiově politice ze 30. let 5. století, kdy pomocí Hunů zadržovali přistěhovalecké skupiny v západní Evropě. Byli tak nuceni revidovat své dosavadní politické metody. Jelikož přistěhovalci nemohli být zadržováni s použitím vnější síly, jedinou životaschopnou alternativou bylo včlenit všechny nebo alespoň některé skupiny do politického systému říše. Gótové a Burgundi z jižní Gallie zvýšili poté své požadavky, ale totéž učinili i Vandalové v severní Africe.

Odchod Hunů z evropské historie byl tak náhlý jako jejich vstup na evropskou půdu. Ačkoli po sobě zanechali minimum hmatatelných stop v podobě archeologických nálezů, podobni zlému snu nevymizeli z historického povědomí a stejně tak nezměnitelné zůstaly dlouhodobé následky jejich zásahu do pozdně antických dějin. Skutečnost, že svým divokým náporem vtlačili masu germánských kmenů na římské území, postihla osudovým způsobem jak Germány, tak západní říši a urychlila i zmnožila kmenové přesuny, z nichž se utvářel nový etnografický obraz raně středověké Evropy.

Zavraždění Aetia r. 454, atentát na Valentiniana III. r. 455

V ovzduší nedůvěry se město Řím, do něhož se r. 450 císařský dvůr při hunském ohrožení přesídlil, stalo dějištěm dvou osobních tragédií. 21. září 454 byl při audienci u císaře osobně Valentinianem a Heracliem zákeřně zavražděn Aetius a spolu s ním zahynul i praefectus praetorio [?] (nejvyšší správní úředník prefektury) Boethius, děd stejnojmenného filozofa. Zastrašený senát pak mlčky vyslechl císařovo zdůvodnění, že smrtí pykali zrádcové vlasti, ale za výstižný se pokládal výrok, že si Valentinianus smrtí Aetia levou rukou uťal svou pravou ruku. Valentinianus III. se však ze svého Pyrrhova vítězství dlouho neradoval, Aetius byl u důstojníků oblíben. Půl roku poté – 16. března 455 – byl na Martově poli při vojenské přehlídce Valentinianus III., poslední panovník valentiniansko-theodosiovské dynastie ve věku 36 let, zabit dvěma Aetiovými přívrženci. Jedním z nich byl Aetiův zeť Thraustila. Při incidentu přišel o život i Heraclius. Nikdo z císařova doprovodu nehnul prstem, aby pronásledoval vrahy, kteří doručili císařův diadém bohatému senátorovi Petroniovi Maximovi, pravděpodobnému osnovateli spiknutí.

Přesto, že nevýrazný Valentinianus III. jevil, kromě náboženských otázek, pramalý zájem o státní záležitosti (jediným jeho nepochybným zásahem byla vražda Aetia), znamenala jeho smrt pohromu, protože vedla k zániku dynastie, která tak dlouho zajišťovala západnímu císařství stabilitu, jakou si ještě bylo schopno udržet. S vymřením dynastie byl i konec císařství na dohled.