Valens (364 – 378)

...rozšířily se děsivé zvěsti, že severské kmeny způsobují nové a větší zkázy než obvykle a že na celém prostranství, které se táhne od Markomanů a Kvádů až k Pontu, bylo nenadálou silou vyhnáno ze svých sídel množství odlehlých barbarských národů a že se nyní se svými drahými roztroušeně potulují kolem řeky Istru.
Ammianus Marcellinus: Dějiny Římské říše za soumraku antiky

Valentův původ a jeho nástup na trůn

Valentova manželka a matka jeho tří dětí Albia Domnica byla dcerou jistého Petronia, vysokého úředníka, který byl nenáviděn skoro stejně jako jeho jmenovec Petronius Probus na Západě pro svou krutost a hamižnost. Tato neobliba tchána nového císaře podnítila bývalého vyššího velitele Procopia a příbuzného někdejšího císaře Iuliana k povstání. Uzurpátor Procopius se roku 365 v Constantinopoli prohlásil císařem a získal si širokou podporu. Rychle ovládl celou Thráckou diecézi i část maloasijského území. Většina vojsk však zůstala věrná Valentovi a následujícího roku během bitvy s Valentovými oddíly u města Nacolea (Seyitgazi) ve Frýgii germánští velitelé Procopia opustili, takže musel uprchnout, byl však znovu zrazen a zabit.

Stručný výklad o Gótech

Co se týče Ostrogótů a Visigótů, je – kromě otázky, z kterých různých gótských skupin nakonec vznikli – problematický i význam těchto pojmenování. Obvykle se tvrdí, že Ostrogóti znamenalo východní Gótové a Visigóti západní Gótové. Takovou konstrukci podporuje moderní němčina, kde Osten znamená východ a Westen západ.Ovšem historik Michael Grant interpretuje kromě výše uvedených významů označení Ostrogóti jako "bystří Gótové" a Visigóti jako "moudří Gótové". Označení "Visigóti" uměle vytvořil až na počátku 6. století Cassiodorus Senator podle vzoru „Ostrogóti“. Do té doby se pro Visigóty užívá jen termín „Vesi“. Jazykovědci tvrdí, že termín "Vesi" nesouvisí s germánským označením pro „západ“ a vykládají je výše uvedeným významem "moudrý". Kde je pravda, můžeme dnes jen spekulovat.

Constantinus Magnus uzavřel roku 332 s Thervingy foedus [?], užitečný Římanům víc než 30 let. Projevilo se to i v šíření křesťanství. Roku 341 byl constantinopolským biskupem Eusebiem vysvěcen na biskupa Gót Wulfila (Ulfilas) a poslán jako apoštol mezi Thervingy. Tam pak úspěšně působil do roku 348, kdy ho tamější pronásledování křesťanů přinutilo k útěku na římské území. Wulfilovo jméno znamená „malý vlk, vlček“.

Střety s Thervingy r. 367 - 369

Perské a římské zásahy v Arménii a Ibérii r. 368 - 376

Nelidsky rozzuřený Sapor shromáždil vojska a pustošil Arménii. Papa a Kylakes s Arrabannem se vyděsili a ukryli se do hor. Sapor pak vyvrátil Artogerassu a zajal Arsakovu manželku. Římané reagovali tím, že poslali do hor comita (titul vysokých úředníků u císařského dvora nebo některých správců diecézí, konkrétně Orientu, a také hodnost vojenských velitelů diecézí, jež byla někdy propůjčována též některým provinciálním velitelům) Arinthaea s vojskem. Papa, kterého se snažil Sapor získat prostřednictvím tajných poslů na svou stranu, odhadoval, že perský král bude vítěz, na jehož stranu bude třeba se přidat, dal zabít oba eunuchy a poslal jejich hlavy perskému králi. Kvůli přítomnosti římských vojsk se Peršané omezili jen na to, že pomocí poslů připomínali Římanům dohodu s císařem Iovianem, podle kterých Řím, kulantně řečeno, "uznal nezávislost Arménie", čili přenechal vliv Peršanům. To bylo Římany odmítnuto a Sauromakes, předtím vyhnaný z Ibérie, byl s dvanácti legiemi za zády dosazen zpět. V Ibérii došlo mezi Aspakurem a Sauromakem k dohodě, na základě které byla Ibérie rozdělena mezi ně.

Sapor byl těmito událostmi samozřejmě podrážděn, protože proti znění smluv s Iovianem Římané zasahovali v Arménii. Podle smluv byl asi v právu, ale co znamenají smlouvy v politice, zvláště v zahraniční… Ani poselstvo, které protestovalo proti rozdělení Ibérie nic nepořídilo, Sapor tedy začal chystat armádu.

Římané, zvláště armádní velitel Terentius, přestali Papovi po tom, co provedl Kylakovi a Arrabannovi, kteří byli jeho spojenci, věřit. Papa byl pod záminkou jednání o uspořádání stávajících poměrů pozván do kilického Tarsu a tam střežen. Jelikož nemohl dosáhnout přijetí na císařském dvoře, dal se i se svou družinou na dobrodružný útěk. Císař za ním poslal lehké lučištníky, Papovi se však podařilo uniknout do Arménie. Vojenský velitel Traianus, který působil v Arménii, na základě tajných Valentových příkazů, předložil Papovi smířlivý Valentův dopis, pozval jej na hostinu. Na hostině byl mladý král roku 374 zavražděn.

Sapor, který želel Papovy smrti, jelikož se jej snažil získat na svou stranu, vypravil k Římanům poselstvo a neúspěšně doporučoval Římanům rozdělit jablko sváru – Arménii – mezi obě říše, či alespoň aby byla Ibérie znovu sjednocena pod vládou jeho vazala Aspakura. Po úkladném zavraždění byl Papa nahrazen vazalem jiným, za vnitřních arménských zmatků již bezmocným. Valentovi se podařilo Peršany v Mezopotámii porazit, ale jeho vítězství nebylo příliš přesvědčivé, a tak roku 376 musel uzavřít nevýhodný mír. Do zmatků v Arménii účinně zasahovali i Peršané a pod jejich moc se Arménie dostala, když roku 378 musel Valens odvelet jádro svého vojska do Thrákie proti Gótům.

Pronikání Hunů na západ, žádost Gótů o usídlení na římské půdě r. 376

Bohužel, údaje historiků o datech postupu Hunů zeměmi Alanů, Greuthungů a Thervingů se liší, proto jsou i mé údaje jen přibližné. Hunové si pravděpodobně v 60. letech 4. století n. l. severně od Kavkazu nejdříve podrobili kočovné íránské Alany - některé pobili, některé vyhnali a zbytek byl přinucen ke spojenectví s Huny. Pak, se spoluúčastí Alanů, nejspíše kolem roku 370, napadli Greuthungy podle stejného scénáře - pobít, vyhnat, podrobit. Stařičký král Ermanarich, který udržoval pohromadě rozsáhlou říši mezi Dněstrem a Donem (a předtím Greuthungy sjednotil v pevněji organizovaný celek), po prohrané bitvě spáchal sebevraždu. Po jeho smrti byl zvolen králem Vithimiris, který ačkoli za žold získal spojenectví některých hunských a alanských kmenů proti jejich soukmenovcům, byl po mnoha porážkách přemožen a zabit. Jménem jeho syna Videricha převzali vládu vojevůdci Alatheus a Saphrax. Greuthungové pak ustupovali směrem k Danastru (dn. Dněstr). Greuthungský stát se pod náporem Hunů zhroutil asi roku 375 a roku 376 se tito divocí kočovníci střetli s Thervingy.

Náporu Hunů neodolala ani oblast podléhající vůdci Thervingů Athanarichovi (nebyl král, měl pouze funkci soudce - kindins) severně od dolního toku Dunaje. Zdá se, že Thervingové, na rozdíl od Greuthungů, neměli krále. Sám Athanarich to při rozhovoru s Valentem uprostřed Dunaje roku 369 výslovně zdůrazňoval. Funkce soudce měla omezené pravomoci (omezovala se např. pouze na území kmene, tj. kindins nemohl vést dobyvačné války apod.). Athanarich po zprávách o hunském nebezpečí zaujal postavení na řece Danastru, kde si zřídil opevněné ležení (nejspíše vozovou hradbu) a vysunul vpřed zvědy, aby jej informovali o pohybech Hunů. Lstiví Hunové však v noci na vhodném místě přebrodili řeku a vpadli nic netušícímu Athanarichovi do zad. Athanarich byl zahnán na útěk a přinucen hledat bezpečí v horách. Začal budovat opevnění podél řeky Gerasu (nejspíše dn. Prut) až k Dunaji. I zde mu však hrozilo zničení, nebýt Hunové obtíženi kořistí. O lokalizaci Athanarichova opevnění se dodnes vedou spory, někteří badatelé jej spojují se zachovalými valy v jižním Moldavsku, jiní tvrdí, že Athanarich využil římská opevnění na staré hranici Dácie, zvané limes transalutanus [?], spojující karpatský oblouk s dolním Dunajem.

Opoziční strana vlivných velitelů vedená Fritigernem a Alavivem začala mluvit o hledání útočiště před mnohem pohyblivějšími nájezdníky v římském impériu. Většina národa opustila Athanaricha a na 200 tisíc Thervingů pod velením Alaviva se stáhlo k dunajským břehům. Thervingové pak roku 376 vyslali k Valentovi posly, jejichž prostřednictvím žádali o přijetí na říšské území a slibovali, že v případě potřeby budou jejich branci armádě impéria k dispozici.

Kladný postoj císaře Valenta, který tenkrát dlel se svým dvorem v Antiochii, byl motivován jednak přesvědčením, že gótští branci budou citelnou posilou římské armády, a že za peníze, průběžně vybírané od provinciálního obyvatelstva, jež se vykupovalo z vojenské povinnosti, nebude třeba najímat další žoldnéře. Tím se měl zlepšit i stav státních financí. V této naději Valens rozhodl, že mají být usídleni v Thrákii jako foederati, a že se jim má poskytnout potřebný proviant a půda. Zajímavý je názor Petera Heathera v jeho knize Gótové – tvrdí, že Valens tak nadšen být nemusel. Poblíž dunajských hranic operovala dvě velká gótská uskupení – Thervingové a Greuthungové - a oba kmeny dospěly k názoru, že jejich problémy vyřeší přechod do říše. Kvůli problémům s Peršany neměl na Balkáně tolik vojska, aby udržel obě skupiny za řekou. Nezbylo mu tudíž nic jiného, než jedné skupině povolit usídlit se na říšském území a rozhodl se pro Thervingy. Římské impérium po staletí  přesídlovalo statisíce přistěhovalců na své území (již Agrippa usadil germánský kmen Ubiů na římský břeh Rýna). Za optimálních podmínek byli přesídlenci nejdříve vojensky a politicky podrobeni, pak rozděleni do malých skupin a nakonec rozptýleni po celé říši. Takovéto podmínky však nyní nebyly. Dnem i nocí se přepravovali Gótové po skupinách na lodích, vorech, či člunech vydlabaných z kmenů stromů přes Dunaj. Mnoho z nich se v široké řece, navíc ještě rozvodněné dešti, utopilo. Začalo stupňující se drama, provázené sice nabízenými šancemi, ty však Římané zahazovali jako slepí.

Vzpoura Thervingů proti římskému útisku, porážka Římanů u Marcianopole r. 377

Projevy nespokojenosti mezi Góty, kteří museli prodávat své ženy a děti, aby se mohli najíst, na sebe nedaly dlouho čekat. Ačkoli měli Thervingové dávno povoleno se přestěhovat, stále byli drženi u břehů řeky, neměli potraviny a byli dále nelidsky odíráni. Když neklid vzrůstal, nutil je Lupicinus s přivedenými vojáky k postupu do vnitrozemí, aby se nevzbouřili, snad měl na zřeteli i Greuthungy za řekou a nebezpečí rozšíření ohniska nepokojů, pokud by se spojili s Thervingy. Greuthungové využili zaneprázdnění římského vojska a začali se přeplavovat přes Dunaj. Neklid se postupně měnil v silné vření, o to nebezpečnější, že zároveň do říše pronikali přes dolní Dunaj i Greuthungové, kteří prchali před Huny.

Fritigern se zvolna a váhavě (s největší pravděpodobnosti se snažil, předvídaje další konflikty s Římany, zůstat v kontaktu s kmenově spřízněnými Greuthungy) dostal k Marcianopoli. Lupicinus pozval Fritigerna a Alaviva na hostinu a jejich lid nechal před městskými hradbami. Vyhladovělí barbaři se domáhali vstupu do města a mezi nimi a civilním obyvatelstvem a posádkou došlo k incidentům. Barbarům se podařilo pobít některé vojáky, když se to dozvěděl Lupicinus, pobil gótskou stráž, která čekala před jeho rezidencí na své velitele a snad hodlal oba velmože držet jako rukojmí. Fritigern pohrozil větším krveprolitím a byl propuštěn. Alaviv při tomto incidentu patrně zahynul, protože dál o něm už neslyšíme. Tento úskok nemusel být nemístnou Lupicinovou iniciativou – mohl jednat na základě císařových příkazů. Únosy důležitých kmenových náčelníků patřily k oblíbené metodě pacifikace barbarů. Už Caesar jednoduše zatkl knížata Usipetů a Tenkterů, která k němu přišla vyjednávat a pak kmeny, zbavené velení, zmasakroval.

Konflikt s Lupicinem barbary definitivně rozzuřil a začali drancovat a vypalovat okolí Marcianopole. Již v roce 377 došlo k prvnímu ozbrojenému střetu mezi vzbouřenci a vojskem, které Lupicinus narychlo sebral, u Marcianopole, který skončil porážkou Římanů. Ačkoli srážka byla i pro povstalce spojena s vysokými ztrátami, měla široký ohlas v řadách neřímského provinciálního obyvatelstva. Další čin, kterým si římská správa ještě více nařízla větev, byl následující: v Adrianopoli (také Hadrianopolis) podle nařízení přezimovali Thervingové, kteří byli na římské území přijati jako spojenci již dříve. Jejich velitelé byli Sueridus a Colias. Ačkoli se chovali loajálně, dostali preventivně nařízeno přemístit se do Helléspontu, aby nedošlo ke spojení jejich jednotek s povstalci. Když celkem logicky žádali o dvoudenní odklad, peníze a proviant na cestu, místodržitel na ně poslal ozbrojené civilní obyvatele. Poděšeným a rozdrážděným Gótům zbývala jediná alternativa - vzbouřili se, odvrátili neuvážlivý útok a přidali se k Fritigernovi. Nějakou dobu s Fritigernem obléhali Marcianopolis, ale jelikož s touto formou boje neměli zkušenosti a znamenala pro ně zbytečné ztráty na lidech bez viditelného efektu, vrátili se k plenění, zabíjení a odvlékání lidí do otroctví. Když se pak k Fritigernovi připojili nedávno zotročení Gótové, mnozí otroci a kolóni [?], které mnohdy s útočníky spojovalo etnické pouto a lidé pracující v rudných dolech, zůstala z celé Thrácké diecéze v římské moci pouze města. Zda v té době již došlo k uzavření  spojenectví mezi Thervingy a Greuthungy, nevíme.

Tyto neradostné zprávy Valenta přiměly k tomu, aby poslal generála jezdectva Victora jako vyjednávače k Peršanům, aby se dohodl o postavení Arménie a měl krytá záda. Do Thrákie poslal vojevůdce Profutura a Traiana s arménskými legiemi. S nimi, ačkoli byly početně slabší, se podařilo Góty zatlačit za příkrá skaliska pohoří Haemu do pustých míst, kde měl barbary skosit hlad. Mezitím se čekalo na velitele vojsk Frigerida, jemuž západní císař Gratianus po Valentově žádosti o pomoc přikázal vydat se na tažení s pannonskými a zaalpskými sbory. Po něm na rozkaz západního císaře vyrazil z Gallie comes domesticorum (velitel císařovy tělesné stráže) Richomeres, tomu však většina vojska zběhla - ať už ze strachu o bezpečí hranice na Rýnu, či jednoduše proto, že se jim nechtělo táhnout do neznámých končin. Zřejmě se jedná o téhož Richomera, kterého spojovalo přátelství s Ammianem Marcellinem, a který se stal roku 384 konzulem a v letech 388 – 393 byl magister militum [?] (generál) na Východě. Synovcem Richomera byl Arbogast, pozdější strůjce nastolení uzurpátora Eugenia. Frigeridus však zůstal nečinný, protože ho zachvátila bolest kloubů - mohlo se také jednat o zbabělost, či sabotáž generála, který nechtěl bojovat se svými soukmenovci, což však není prokázáno. Richomeres se spojil s Profuturem a Traianem, kteří tábořili u městečka Salices a podle společného rozhodnutí se ujal velení nad všemi oddíly.

O možné Frigeridově sabotáži mluví historik Michael Grant, nikde však neuvádí, že by byl Frigeridus Gót. Vzhledem k tomu, že na Západě pronikali do velení armády hlavně Frankové, byl Frigeridus nejspíše také Frank. Pak ho těžko mohlo vázat něco k Gótům, žádný pangermanismus tehdy neexistoval a nejspíš ani vědomí společné "germánské" identity těchto kmenů. I germánské kmeny, které k sobě měly etnicky mnohem blíže, spolu celá staletí válčily - k radosti Římanů. Ammianus Marcellinus navíc hodnotí Frigerida jako svědomitého a rozvážného velitele. Germánští velitelé, kteří se úspěšně integrovali do římské společnosti, často přejímali názory Římanů a i na krajany ze svých vlastních kmenů za Dunajem či Rýnem zhusta nahlíželi jako na barbary a nepřátele.

Nerozhodná bitva u Salices r. 377

Ammianus Marcellinus tu mluví o Alanech a Hunech, kteří jsou později těsně spjati s Góty Alathea a Saphraga. Možná se jinými slovy zmiňuje po delší odmlce o Greuthunzích, o nichž po překročení Dunaje dlouho mlčí. Bohužel nám neříká, zda už v té době byli v nějakém kontaktu s Fritigernem. Náhle se utvořila neuspořádaná, ale hrozivá barbarská koalice. Když se to Saturninus dozvěděl, začal stahovat svá vojska a Gótové se z uvolněných soutěsek znovu rozlili po Thrákii a pustili se do surového a bezuzdného plenění.

Frigeridovi se při ústupu do Illyrie (nejspíše nařízeným Gratianem) podařilo zničit vojsko Gótů a Taifalů (národnost Taifalů není přesně známa, diskutuje se o tom, zda byli sarmatského původu) pod vedením gótského šlechtice Farnobia. Farnobius padl a ti z barbarů, kteří přežili, byli přestěhováni do okolí italských měst Mutiny (dn. Modena), Rhegia a Parmy, aby tam obdělávali pole. Frigeridus pak opevňoval průsmyk Succi, aby se barbaři nedostali na sever.

Úpadek římské armády

Jednou z hlavních příčin bylo to, že říše nebyla tak stabilní a bohatá jako za principátu a armáda, od dob Septimia Severa prakticky stále rostoucí, polykala pořád více peněz. Z toho vyplýval všeobecný úpadek, který zasáhl i vojenství, dále se stále více mužů imperiálních vojsk rekrutovalo z barbarů, jejichž technologická úroveň byla ještě nižší než  - ač upadající - římská. Krátký bodný meč gladius byl rovněž nahrazen - delším, sečným mečem spatha (dlouhý meč římských jízdních oddílů) a dlouhý, do oblouku prohnutý štít scutum plochým oválným, nebo kulatým štítem. Po prvních kontaktech s germánskými kmeny římská výzbroj a výstroj pronikaly do barbarica a zhruba od konce 2. století n. l., kdy probíhalo verbování mnoha původem germánských bojovníků (kteří postupně "barbarizovali" imperiální armádu), se stejnokroj, vybavení, taktika a chování římských vojsk a jejich germánských protivníků stále více sbližovaly.

Příchod Valenta z Antiochie do Evropy r. 378

K lentijským Alamanům (alamanský kmen sousedící s římskou Raetií – Lentientové, sídlící severně od Brigantského, dn. Bodamského jezera) se však doneslo, že se Gratianus hodlá vydat s armádami na pomoc svému strýci, a že větší část vojska již vytáhla do Illyrica. V únoru roku 378 překročili zamrzlý Rýn, ale byli odraženi. To Alamany neodradilo a vpadli znovu na římské území se zhruba 40 tisíci muži. Gratianus musel povolat zpět jednotky, které měly z Pannonské diecéze táhnout na pomoc Východu. V Argentarii roku 378 (pravděpodobně dn. Horburg) došlo k bitvě, kde římské vojsko, vedené Nannienem a comitem tělesné stráže Mallobaudem (Frank v římských službách, který se později stál králem Franků za Rýnem) porazilo Alamany, kterých z bojiště, podle Ammiana Marcellina, nevyvázlo více než  pět tisíc. Byl zabit i podněcovatel bojů, alamanský král Priarius.

Gratianus se nespokojil s tímto výsledkem a v čele vojsk tajně překročil Rýn. Lentijští Alamanové se uchýlili do hor a tam se zuřivě bránili. Na obou stranách se bojovalo s velkými ztrátami. I po tom, co se stáhli do ještě nepřístupnějších skalisek, byli Gratianem rázně stíháni a obléháni. Byli nuceni se vzdát a nabídnout svou mládež do říšských vojenských sborů. Pak obdrželi povolení vrátit se do svých domovů. Po ukončení akcí Gratianus neprodleně pochodoval na pomoc Východu.

V Thrákii se zatím po zjištění, že se Valens vydal na pochod, barbaři zdržovali v oblasti Adrianopole a snažili se kvapně seskupit. Roku 378 Sebastianus u řeky Hebru v noci potřel početné houfy gótských nájezdníků obtížených kořistí. Gratianus mezitím informoval svého strýce, že porazil Alamany a nyní míří na pomoc. Frigeridus, který držel průsmyk Succi, aby barbaři nepronikali do severních provincií, byl ze svého místa odvolán. Ammianus Marcellinus lituje odvolání svědomitého a obezřetného velitele; je možné, že Frigeridova váhavost či opatrnost mohla být vnímána jako neloajalita, důvod jeho odvolání však není znám.

Katastrofální porážka Římanů u Adrianopole 9. srpna 378

9. srpna 378 se odehrála osudová bitva u Adrianopole (o této bitvě existuje také článek na Antickém světě od kolegy J. Chlubného). Po dlouhém pochodu byla spatřena kruhová vozová hradba Gótů. Jejich jízda pod vedením Alathea a Saphraxe pícovala po okolí a neměla o ničem tušení. Valentova armáda čítala 60 000 mužů, z toho 20 000 jízdy, zbytek byla pěchota. Císařská armáda byla  unavená pochodem, žízní, hladem a horkem. Aby zvýšili její potíže, zakládali Gótové požáry ve vyschlé trávě a křoviscích v okolí, takže Římané byli sužováni žárem, kouřem a mraky prachu. Ještě jednou se Fritigern pokusil o vyjednávání, možná z dobré vůle, možná proto, aby získal čas, než se vrátí jeho jízda. Žádal, aby mu byli poskytnuti rukojmí z řad vznešených mužů, on pak že bude ochoten poskytnout Římanům brance pro vojenské potřeby. Jestliže snad oba vojevůdci byli ochotni věc řešit dohodou, což ještě mohlo být reálné, jiní rozhodli jinak. Jako dobrovolné rukojmí se přihlásil Richomeres, ale když se blížil k valu, římští lučištníci a scutarii (vojáci s dlouhými štíty) zbrkle zaútočili. Valentova armáda se nestačila díky zbrkle vyprovokovanému útoku přeskupit z pochodového tvaru, tudíž útočila neuspořádaně a roztaženě - to platilo hlavně o levém křídle. Mezitím se vrátila barbarská gótsko-alanská jízda a jako blesk se vyřítila na Římany.

Barbarská jízda (měla převahu nad císařskou jízdou, snad dvojnásobnou) doslova smetla a zahnala římskou kavalerii z bojiště, zaútočila ze stran i z týlu, zároveň pěchota vzbouřenců provedla výpad z vozové hradby a císařská pěchota byla obklíčena, natěsnána na sebe a padla téměř do posledního muže. Odhady počtu barbarů se většinou pohybují mezi 100 - 200 tisíci, každopádně byli v silné převaze. Byť s přesilou, podařil se jim podobný kousek jako Hannibalovi u Kann: v kotli obklíčené desetitisíce natěsnaných římských vojáků zasypávaných šípy a oštěpy bezmocně přihlížely, jak jsou v clonách prachu a zmatku pobíjeni jejich druzi na okrajích. Obklíčení Římané, vidouce, že neuniknou, bojovali zoufale a statečně, všude se kupili mrtví a zranění. Kdo jen mohl, hledal spásu v bezhlavém útěku. Barbaři drtili římské vojáky jak lavina, porážka byla zničující. Císař zůstal po bitvě nezvěstný. Podle nejpravděpodobnější varianty se zraněný Valens uchýlil do opevněného venkovského stavení poblíž bojiště, to pak po bitvě, aniž tušili, kdo je uvnitř, zapálili vítězní povstalci. Spolu s lidmi, kteří byli v domě, císař uhořel. Mezi padlými byli i náčelníci polních vojsk Sebastianus a Traianus, mezi dalšími i tribun Potentius, syn někdejšího vynikajícího vojevůdce Ursicina. Richomerovi, Victorovi a Saturninovi se podařilo zachránit.

Druhý den po bitvě, hned za svítání se Ammianovými slovy: "vítězové roznítili lákadly liché naděje jako šelmy, jež strašlivě zdivočely dráždivým pachem krve a v hustých houfech napadli Adrianopolis, chtějíce ji vyvrátit i za cenu nejhoršího nebezpečí". Tam se měly podle zpráv zrádců a zběhů, nacházet odznaky císařské moci a císařské poklady. Urputně, bez ohledu na vlastní ztráty se vrhali proti hradbám. Město se ovšem bránilo se stejným fanatismem - pomocí metaných šípů, kamenů, ba i válců sloupů. Jelikož snažení barbarů dopadlo stejně žalostně jako obléhání Marcianopole, zanechali jej, přeli se o směr dalšího postupu a nakonec se usadili u města Perinthos (v thrácké provincii Europa). Nepokoušeli se již o obléhání, zato vyplenili celé okolí. Aniž cestou naráželi na odpor, za neustálého plundrování táhli směrem na Constantinopolis. Hlavní město hájila Domnica, vdova císaře Valenta, s pomocí arabských oddílů, které Góty úspěšně napadly. Když pak barbaři viděli mohutnost opevnění obrovité Constantinopole, ztratili odvahu a odtáhli zpět, hledat kořist do Dácké a Pannonské diecéze. Teprve tam se setkali s odporem, zatímco na Východě zavládlo zděšení a hrůza před budoucností. To bylo asi hlavním důvodem, proč byli na základě šifrovaného rozkazu, který vydal magister militum Iulius vojenským velitelům (kupodivu vesměs Římanům), pobiti v Malé Asii všichni gótští žoldnéři.

Následky bitvy u Adrianopole byly pro celou říši katastrofální - její obranný systém se zhroutil v místech, která byla nejvíce vystavena náporu barbarských kmenů a chaos, který zasáhl Thrákii, se rychle šířil dál. Sotva třetina vojska vyvázla, jádro východní armády bylo zničeno. Historikem Ammianem Marcellinem byla tato bitva přirovnána porážce u Kann. Jenže po bitvě u Kann se římský stát vzchopil a nakonec se mu podařilo nepřítele zničit. Bitva u Adrianopole sice neznamenala pád říše, ale v konečném důsledku vedla k tomu, že se říše dostala do krize, za níž v dalším století zaplatila vojensky a finančně slabší západní část svou existencí. Mediolanský biskup Ambrosius viděl bitvu jako "masakr všeho lidstva, konec světa".  Na Západě a na Východě se pak objevila odlišná tvrzení, že Gratianus, který odmítal nárok svého strýce na postavení staršího Augusta, záměrně otálel (východní zdroje), či že se Valens pustil do bitvy urychleně naschvál, chtěje si tak připsat podíl na zásluhách (západní zdroje).

Některé vojenské teorie tvrdily, že bitva u Adrianopole byla vítězstvím gótských těžkooděných jezdců nad zastaralou koncepcí římské pěší legie, a že tato bitva předznamenala budoucí hegemonii těžké jízdy středověkých rytířů. Dnes není tento názor přijímán tak jednoznačně, poslední fáze bitvy byla v podstatě soubojem pěchot a hlavní příčinou římské porážky byly špatné Valentovy velitelské schopnosti, svou roli hrál moment překvapení, přesila barbarů i úpadek dobrých tradic římského vojenského umění, disciplíny, morálky a výcviku. Ostatně těžkou jízdu po vzoru Peršanů a Sarmatů Římané používali již od 3. století n. l.

Valentova hospodářská a náboženská politika

Valens - avers velkého bronzu s portrétem císaře zprava.

Fotografie této mince byla pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.

Nejdůležitější památkou z období Valentovy vlády byl obrovský akvadukt, který začal budovat v roce 368 pro potřeby Constantinopole. S použitím kamenů z Calchedonu, města zapleteného do Procopiovy vzpoury, dokončil tak stavbu zahájenou Constantinem Magnem. Po Procopiově vzpouře došlo k rozvětveným soudním procesům, krutým pro postižené, ale do jisté míry prospěšným pro opoziční biskupy, neboť dočasně odvrátily císařovo zasahování do náboženských otázek. V letech 371 a 372 musel Valens zlikvidovat spiknutí zástupce notaria [?] (rychlopisec a kabinetní úředník na císařském dvoře) císařské rady Theodora v Antiochii. Jednalo se nejspíše o spiknutí anticky smýšlejících intelektuálů, protože procesy, konané v zimě 371/372 v Antiochii, postihly především osoby věrné starým řecko-římským kultům, mezi nimi i Iulianova milovaného učitele i přítele Maxima z Efesu. Široká veřejnost ostatně nikdy nenašla bližší vztah k Iulianovým politickým snahám a ty městské kruhy, které s nimi sympatizovaly, zůstaly po roce 363 prakticky bez programu. Tu a tam některý jedinec dokázal prosadit svůj vliv, jinak se ti, kdo setrvali v úřadech, snažili zaštítit loajalitou k novým císařům, ale i oni byli pod různými záminkami postupně ze státní služby vyvazováni. Známý antiochijský rétor a filozof Libanios se bál, jak se sám vyjádřil, davu na ulicích, proto se vyhýbal vnitřnímu městu a měl také strach chodit do prostorných lázní.

Ammianus Marcellinus se na základě znalosti římských dějin optimisticky domníval, že impérium krizi překoná. Vždyť již v dobách republiky způsobili římským vojskům těžké porážky Cimbrové a Teutoni, dokud je nezničil Marius, i titíž Gótové, kteří za krize císařství ve 3. století n. l. pustošili Řecko a Malou Asii, byli přece poraženi Claudiem Gótským a Aurelianem. Masakr u Adrianopole však předznamenal zánik či proměnu starobylého politického systému a životního stylu ve Středomoří. Antický svět se začal rozpadat. Barbarsky temný středověk klepal na dveře...

"Zde bychom mohli skončit," praví historik Victor Duruy, "invaze začala: Fritigern stanul před branami Constantinopole a za několik let Alarich dobude Řím."

Zdroje:
Jens – Peter Behrend a Eike Schmitzová – Hunové útočí na Evropu
Jan Burian - Římské impérium
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Dějiny antického Říma
Michael Grant – Pád římské říše
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather – Gótové
Edvard James - Frankové
Ammianus Marcellinus - Dějiny Římské říše za soumraku antiky
Malcolm Todd - Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii