Podporuji iniciativu Chcípl pes

Trebonianus Gallus (251 - 253)

Trebonianus Gallus

Kariéra Treboniana Galla, jeho proklamace po katastrofě u Abrittu

Gaius Vibius Trebonianus Gallus se narodil kolem roku 206 a v roce 245 se stal konzulem [?]. Jako místodržící Horní a Dolní Moesie přinutil roku 250 gótské nájezdníky, vedené schopným náčelníkem Knivou, aby se stáhli od Novae (dn. Svištov v Bulharsku). V Oescu (dn. Gigen v Bulharsku) se k němu po porážce, kterou utrpěl u města Augusta Traiana (dn. Stara Zagora v Bulharsku), připojil císař Decius se zbytky svých vojsk. Pak oba velitelé rozestavili vojsko u Dunaje, kde hodlali napadnout Knivu při návratu s kořistí na sever. Kniva se bohužel ukázal jako bystrý stratég a římskou armádu drtivě porazil. Trebonianovi Gallovi se klade vina za to, že nechal záměrně Decia upadnout v léčku, aby se sám mohl stát císařem, ale tato domněnka není podložená. Je ovšem pravdou, že byl po této pohromě císařem opravdu provolán.

Krátká vláda Treboniana Galla

První krok, který nový císař učinil, bylo uzavření míru s Góty. Po těžké porážce římských vojsk nemohla být mírová smlouva jiná než ponižující – Gótové se mohli vrátit domů nejen s veškerou kořistí, ale i s římskými zajatci, z nichž mnozí byli urozeného původu a vysokého společenského postavení. Rovněž jim byly slíbeny každoroční peněžní příspěvky v naději, že přestanou napadat římské provincie. Trebonianus Gallus pak rychlým pochodem zamířil do Říma, kde prohlásil Decia a jeho staršího syna za bohy. Mladšího Deciova syna, Hostiliana, povýšil do hodnosti Augusta. Svého syna Gaia Vibia Apinia Galla Veldumniana Volusiana pak povýšil na Caesara, když Hostilianus zanedlouho zemřel (neznámo, zda přičiněním Treboniana Galla nebo na mor), jeho hodnost převzal Volusianus.

Za vlády Treboniana Galla a jeho syna postihly říši další pohromy. Nejničivější následky mělo vypuknutí morové epidemie (moru se připisovala i smrt Hostiliana), která se už za Decia začala šířit z Egypta do západních oblastí říše. Mor zuřil v říši patnáct let, přinesl obrovské ztráty a těžce ochromil armádu. Peršané zavraždili vladaře Arménie, vyhnali jeho syna a celou zemi obsadili. Impérium nemělo síly Peršanům čelit, ti poté dokonce zahájili ofenzívu proti východním provinciím, která měla trvat dalších deset let. Vojska perského krále Šápúra (Sapora) I. (241 – 272) zaplavila Mezopotámii a Sýrii, dobyla Antiochii (dn. Antakija v Turecku) a získala obrovské množství kořisti a zajatců. 

Nečestný mír s Góty jen posílil jejich odvahu. Spolu s jinými nájezdníky vtrhli nejen do evropských provincií, ale poprvé pronikli po moři do Malé Asie, kterou zpustošili až k Efesu. Na barbary však nenadále a rázně udeřil Trebonianův nástupce v úřadě, správce Dolní Moesie Marcus Aemilius Aemilianus. Pobil tlupy nájezdníků a potom dokonce překročil Dunaj a jeho nečekaný útok na Góty zaznamenal mimořádný úspěch. V důsledku tohoto úspěchu, po řadě předcházejících porážek, byl v létě roku 253 svými vojáky prohlášen císařem. Ani nevyčkal, než bude Thrákie očištěna od zbytků nepřátelských Gótů a zamířil ihned do Itálie. Trebonianus Gallus s Volusianem, zaskočeni tímto vývojem, jej prohlásili za veřejného nepřítele. Proti Aemilianovi povolali Publia Licinia Valeriana (pozdějšího císaře), který dříve zastupoval císaře Decia a nyní byl na Rýně, aby jim pochodoval na pomoc. Do Valerianova příchodu však nestačili sebrat dostatečně silnou armádu a Aemilianus mezitím pronikl až do Umbrie, a tak jejich vojáci, aby se vyhnuli riziku předem ztracené bitvy, raději oba císaře zavraždili a přísahali věrnost Aemilianovi.

Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Římští císařové
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Zósimos - Stesky posledního Římana