Traianus (98 - 117)

Traianův původ, jeho vojenská kariéra a nástup na trůn

Traianus se vzhledem k okolnostem neujal vlády bezprostředně po Nervově smrti 27. ledna 98. Zprávu o úmrtí svého adoptivního otce dostal ve vojenském táboře Colonia Agrippina (dn. Kolín nad Rýnem). Poměry v Porýní, horním Podunají a v Raetii způsobily, že se do Říma dostal až počátkem roku 99. Již tímto počínáním ukázal, že dává přednost potřebám říše před svými osobními zájmy. Z jeho hlediska bylo přirozené, že se i jako císař účastnil hlavních vojenských akcí své doby. V osobě Traianově se ujal moci neúnavný, rázný vojevůdce, jenž ukáznil legie a s reorganizovanou armádou podnikl několik úspěšných tažení, aby uhájil a zabezpečil ohrožené hranice říše. Osvědčil se i v civilní správě jako svědomitý státník dbalý svých povinností.

Nový směr zahraniční politiky, války s Dáky v letech 101 - 102 a 105 - 106

Po Domitianových ústupcích bylo dácké království  zvláště nebezpečné. Dácký král Decebalus, jehož vliv tím vzrostl, dokonce zahájil s parthským králem jednání o společném postupu, takže východním provinciím říše hrozilo vážné nebezpečí. Dákové byli známi svým pevným postojem vůči římské říši a nepřipouštěli si možnost, že by mohli žít pod římskou nadvládou nebo s Římem přímo spolupracovat. Stav věcí na Dunaji přiměl císaře, aby zanechal zdrženlivé politiky svých předchůdců a rozhodnými kroky změnil mocenské poměry v této oblasti. Traianův zájem o Dacii byl vyvolán nejen strategickým významem země, ale i jejím nerostným bohatstvím. Proslulé byly hlavně bohaté zlaté doly, avšak na dáckém území se těžily i další kovy - stříbro, železo a olovo. Další zdroj bohatství tu představovaly solné doly a zpracování dřeva. Tažení proti Decebalovi vyžadovalo z římské strany soustředění vojenských sil. V průběhu válečných akcí pokládal Traianus dokonce za nezbytné zvýšit svůj vojenský potenciál o další dvě legie. Římské oddíly se r. 101 pokusily zaútočit z Horní Moesie proti hlavnímu městu Dáků Sarmizegethuse. Dákové čelili útoku vpádem do Dolní Moesie, pro nějž získali za spojence Roxolany, ale další římský vpád podél řeky Alutu je donutil ke kapitulaci r. 102, po níž přijal císař čestný titul Dacicus (Dácký). Decebalus musel uzavřít mír a stal se římským vazalem. Byl nucen vydat Římanům římské zajatce a přeběhlíky, zbraně, válečný materiál a řemeslníky, které k němu poslal Domitianus. V zemi zůstaly římské posádky, Římané anektovali část dáckého území a kromě toho měl Decebalus povinnost podpořit Římany vojensky v jejich eventuálních dalších taženích.

Pro snazší spojení s druhým dunajským břehem vybudoval v letech 102 - 105 známý soudobý architekt Apollodóros z Damašku u Drobety (dn. Turnu - Severin) velkolepý kamenný most o dvaceti obloucích a délce 1050 metrů, což naznačovalo, že jde jen o dočasný mír. Dákové však Římany předběhli a v létě 105 přepadli římská vojenská stanoviště a vstoupili na půdu Dolní Moesie. Římané se přechodně ocitli v defenzívě, v příštím roce však provedly římské jednotky prudký protiútok. Nástup do dáckého vnitrozemí jim usnadnil nový most přes Dunaj. Římané zaútočili tentokrát dvěma směry, jednak přes most u Drobety, jednak ze západu, kde v létě 106 pronikli k Sarmizegethuse. Náporu římských jednotek nebyli Dákové schopni dlouho klást účinný odpor. Když Římané v polovině r. 106 dobyli hlavní město Sarmizegethusu, spáchal Decebalus sebevraždu a boj dáckých kmenů proti Římu ztratil další perspektivu. Římané dovršili své vítězství tvrdými represemi vůči místnímu obyvatelstvu, národ Dáků byl v krutém zápase z valné části zahuben.

Nová válka skončila připojením celého dáckého území k římské říši. Římané se zbavili nebezpečného souseda a vytvořili si výhodný nástupní prostor k odrážení útoků od severovýchodu, nevýhodou byla ovšem delší hranice, kterou nyní bylo třeba hájit. Decebalova porážka byla oslavena zřízením vítězného památníku v dnešní Dobrudži, vedle něhož byla založena osada Tropaeum Traiani a udělením statutu colonia [?] táborovým městům, která se začala nazývat colonia Ulpia Oescus (dn. Gigen), colonia Ulpia Durostorum (dn. Silistra) a colonia Ulpia Troesmis, přičemž první slovo ukazovalo na právní postavení a druhé na římského dárce (Traianovo rodové jméno Ulpius). Dacia byla pacifikována velmi důkladně. Dákové byli masově odváženi na otrocké práce do Itálie, zdatnější z nich byli zařazeni do gladiátorských škol a uprázdněná země byla uvolněna pro kolonizaci. Už za Traiana se tam začali stěhovat kolonisté: z Dalmácie přišli horníci, z Malé Asie řemeslníci a obchodníci, další část obyvatelstva tvořila římská armáda a její veteráni. Přesto, že se zde římská nadvláda udržela necelá dvě staletí, byla romanizace Dacie pronikavá tou měrou, že její obyvatelé zůstali do dnešní doby věrni románskému jazyku, ačkoli byli a jsou vystaveni působnosti odlišného jazykového i kulturního prostředí. Senát zvěčnil Traianovo vítězství nádherným sloupem zřízeným r. 113 na Traianově foru.

Při dáckých válkách se ukázal obchodní a zásobovací význam římských měst při Černém moři pro přepravu zboží, které bylo odtud převáženo ke splavnému Dunaji. Tam další přepravu zajišťovalo jihodunajské válečné loďstvo (classis Moesiaca) s přístavišti v Sexantě Pristě (dn. Ruse) a v Durostoru. Na počátku druhé dácké války se však současně ukázala slabina černomořské linie měst, která neměla svá zázemí a byla snadno z vnitrozemí napadnutelná a nebo je bylo možno prostě odříznout. Z toho důvodu bylo po skončení dáckých válek posíleno nejen pobřeží Dunaje, ale i vnitrozemí. Bylo vybudováno táborové město Ulpia Nicopolis (Nicopolis ad Istrum, dn. Nikjup) a město Ulpia Marcianopolis (dn. Devnia), které prý císař pojmenoval na paměť své sestry Marcie, jež se zde údajně utopila, když se shýbla pro prsten, který jí spadl do jednoho z četných a dodnes vyvěrajících hlubokých pramenů s čirou a zdánlivě mělkou vodou. Na významu získaly i další vnitrozemské osady jako Abrittus (dn. Razgrad), pozdější místo smrti císaře Decia. K ochraně nové provincie byla vybudována od řeky Prut k Dunaji a mezi Černým mořem a Dunajem ochranná kamenná opevnění zesílená náspy (tzv. Traianův val). Císařova systematická pozornost se týkala i ostatních úseků říšských hranic, např. hornogermánsko-raetského limitu. Postupně byla budována - hlavně v evropském prostoru - soustava pohraničních opevnění, která tvořila tzv. limes [?]. V jisté vzdálenosti od sebe byla vystavěna malá opevnění - castelli, navzájem spojená cestami, po nichž se mohla pohybovat vojska. Podél pohraniční čáry se kopaly příkopy a navršovaly valy. Tak byla vytvářena přehrada, která měla bránit eventuálnímu útoku barbarů.

Traianus také zajistil jednu z nejexponovanějších oblastní říše, Pannonii a pro zjednodušení správy rozdělil provincii na Dolní a Horní Pannonii (Pannonia superior a Pannonia inferior). Dolní Pannonii spojil s Dácií silnicí budovanou z Lugia (dn. Dunaszekcsö).

Traianova východní politika, konflikt s Parthií v letech 113 - 117

Na vznik nového válečného konfliktu s Parthií měla velký vliv arménská otázka, která od dob Augustových nepřestávala být aktuální. Za Neronovy vlády bylo dosaženo kompromisního řešení. Situace se však změnila, když se v Parthii ujal vlády Chosroes, který nejprve upevnil svou moc v Parthii a pak dosadil na arménský trůn svého chráněnce Exedara, když se mu předtím podařilo svrhnout prořímského Tiridata. Traianus nebyl přirozeně ochoten trpět parthský nepřátelský krok a rozhodnut obnovit vojenskou cestou římský vliv ve východní oblasti, vyplul 27. října 113 z Říma na Východ. V Athénách jej dostihlo Chosroovo poselstvo, které mu přineslo nabídku na nahrazení Exedara jeho bratrem Parthamasiridem, který už ovšem svého bratra už z Arménie vyhnal. Traianus odmítl s Parthy vyjednávat a obstaral si silné vojsko, k němuž se přidali králové Ibérie, Kolchidy, bosporské říše a Sauromatů (Sarmatů).

Římané a jejich spojenci na jaře 114 vnikli do oblasti horního Eufratu. V jejich moci se záhy ocitla i část mezopotamské oblasti a ještě před příchodem císaře do oblasti válečných akcí si podmanili za pomoci kavkazských kmenů Arménii a celé území království se stalo římskou provincií. Významná byla Traianova schůzka s arménským králem - z římského hlediska uzurpátorem - Parthamasiridem, který se sám chtěl s císařem sejít. Uskutečnila se uprostřed vojenského tábora, kde arménský král políbil císaři nohy a sňal z hlavy svůj diadém v očekávání, že mu bude opět nasazen tak, jak se to stalo v Římě ze strany Neronovy. Ale historie se neopakovala. Parthamasiris uviděl, že je vlastně zajatec a vyžádal si soukromý rozhovor s císařem. Traianus obsah rozmluvy - totiž, že Arménie bude už náležet jen Římu - sdělil vojákům a arménského krále vyhnal z tábora do hor. Tam byl Parthamasiris římským oddílem dostižen a ubit. Kromě Arménů si Římané podrobili i další kmeny, jako Mardy, žijící východně od Vanského jezera.

Císař se nespokojil s obnovením římské svrchovanosti nad Arménií, ale pojal plán vyřešit jednou provždy východní problematiku vyvrácením parthské říše a rozšířit římské panství dále na východ. Rok 115 byl ve znamení římského nástupu proti vlastnímu parthskému území, kdy římská vojska, vedená samým Traianem, úspěšně zaútočila na Parthy, kteří kladli jen chabý odpor. Římané překročili řeku Tigris, opanovali Mezopotámii a Adiabenu, dobyli Babylón, r. 116 se zmocnili hlavního města Parthie Ktesifonu (některé prameny uvádějí r. 115, přikláním se spíše k pozdějšímu letopočtu) a zřejmě ještě téhož roku pronikli k Perskému zálivu. V zimě 115 - 116 byla v Římě ražena mince s titulem "Arménie a Mezopotámie uvedeny do moci národa římského". Do římských rukou padl i zlatý trůn Arsakovců a byla zřízena provincie Assyria. Římská říše Traianovými výboji dosáhla své největší územní rozlohy. Na parthský trůn dosadil Traianus Parthamaspata, který měl být ve vazalském poměru vůči říši. Za své úspěchy vděčil císař nejen svým vojenským jednotkám, ale i vnitřnímu rozkladu, který právě postihl parthskou říši. Římská vojenská přítomnost v samém srdci parthského království vyvolala v Římě širokou odezvu a vzbudila širokou naději, že parthský problém je již trvale vyřešen v římský prospěch. Na Krétě se razily mince s nápisem "Armenia", vítězství nad Parthy bylo oslaveno mincí s nápisem "Dobytá Parthie" a jeho završení inaugurací prořímského Parthamaspata mincí označenou "Rex Parthicus datus" (Král dán Parthům).

Traianovy východní výboje

Jakmile císař dosáhl Perského zálivu, začal údajně podle vzoru Alexandra Velikého uvažovat o výpravě do Indie. Pokud tento plán existoval, byl nereálný. V roce 116 musel své útočné akce zastavit, poněvadž Parthové reagovali na podmanění své země zesílením odporu a rovněž v Mezopotámii vypukly nepokoje. Proti Římu vystoupili Židé v Kyrenaice r. 115 nebo 116 a jejich povstání mělo ohlas v sousedním Egyptě i na Kypru. K projevům nespokojenosti došlo též mezi židovským obyvatelstvem v Mezopotámii a zřejmě i v Judeji. Svou roli tu zřejmě hrály, kromě nespokojenosti s místní situací, mesianistické tužby posilované vzpomínkami na zničení Jeruzaléma Titem, mnozí Židé s odporem snášeli daň z hlavy, kterou na ně Římané uvalili po židovské válce. Traianus považoval povstání za natolik závažné, že do Kyrenaiky poslal jednoho ze svých nejlepších vojevůdců Marcia Turba, Mezopotámii a přilehlé oblasti pacifikoval další generál Lusius Quietus. V roce 117 byla povstání v Mezopotámii i ve východních římských oblastech rázně potlačena, ale na další vedení útočné války proti Parthům již nebylo dost prostředků. Roku 117 se Traianus v důsledku horšícího se zdravotního stavu rozhodl k návratu do Říma. V červenci opustil Antiochii, která se měla stát východiskem dalších římských útočných akcí a vydal se na zpáteční cestu, ale 8. srpna 117 v maloasijské Kilikii podlehl nemoci, která za tažení proti Parthům nabyla kritických forem.

Upevňování císařské moci a správního aparátu, politika vůči Itálii a provinciím

Traianus se pilně zabýval všemi obory správy a nenechával bez povšimnutí ani věci menší váhy. Velkou iniciativu rozvíjel k udržení vnitřní stability říše a věnoval potřebnou péči všem jejím oblastem - Římu jako hlavnímu městu, Itálii, která měla stále ještě zvláštní postavení v rámci impéria, i provinciím, v nichž spatřoval základnu současné prosperity. V provinciích Traianus usiloval o udržení pořádku a o rozvoj důležitých měst. Nedůvěřivě pohlížel na vše, co mohlo narušit klid a běžné formy místního života a snažil se podrobit císařské kontrole i poměry ve městech, do jejichž problémů do té doby císařská administrativa nezasahovala, velký význam přikládal zvláště řádné funkci městských institucí, zejména pořádku ve finančních záležitostech. O této Traianově tendenci svědčí zřízení tzv. kurátorů (curatores), kteří byli pověřeni, aby v zájmu místní i ústřední říšské správy kontrolovali a udržovali v pořádku finance jednotlivých měst. Po této stránce měl předchůdce v Nervovi, který však za své krátké vlády nestačil plně uplatnit své administrativní zásady v praxi.

O zásadách správy provincií si můžeme učinit představu podle Traianovy korespondence s Pliniem Mladším, jedním z jeho přátel a spolupracovníků. Plinius byl jmenován správcem provincií Pontu a Bithýnie, odkud posílal císaři dopisy a dostával na ně odpovědi. Okruh otázek, které Traianus řeší, je neobyčejně široký. Císař se stará, aby ve financích tamějších měst byl zaveden pořádek, pečuje o stavby, o městskou stráž, o hašení požárů i o práva různých tehdejších měst, v dopisech se dotýká i otázek civilního a trestního práva. Pliniovy dopisy a Traianovy odpovědi svědčí o Traianově lidském zájmu o blaho obyvatel provincií, ale v mnoha případech také o císařově malicherné reglementaci.

Ve 2. století rostl počet vyznavačů křesťanství, mezi nímž a římským státem existovalo napětí již v době, kdy se tato víra oddělovala od judaismu a vytvářela si svůj vlastní věroučný a organizační základ. Uzavřený život křesťanských obcí, ostré protiřímské názory, které mnohdy zaznívaly v raném křesťanství a nekompromisnost ve věci víry snadno vzbuzovaly dojem, že vyznavače této víry spojuje kromě jiného jakási nenávist vůči lidstvu a nepřátelský postoj k císařství. Vyšetřování lidí, obviněných z příslušnosti ke křesťanství, se od 2. století stalo postupně běžnou činností provinciální správy. V této souvislosti je zajímavá reakce Traiana na Pliniův dotaz, zda si jako správce počínal správně při vyšetřování křesťanů: "Způsob, kterým jsi postupoval při vyšetřování lidí, kteří byli u tebe žalováni z účasti na křesťanství, je náležitý. Nedá se zde totiž stanovit žádné obecné pravidlo, závazné jaksi pro všechny případy. Pátrat se po nich nesmí; ale jsou-li žalováni a také usvědčeni, pak musí být trestáni: ovšemže tomu, kdo prohlásí, že není křesťan a osvědčí to také skutkem, tj. vzýváním božstev našich, má se dostat za tuto lítost odpuštění... Naproti tomu k udáním anonymním se nesmí brát zřetel vůbec nikdy; neboť jednak by se tím dával prašpatný příklad a jednak by to bylo nedůstojné našeho století."

Mnohé Traianovy kroky směřovaly k tomu, aby se zlepšila situace v Itálii, jejíž blahobyt klesal již za Nervy. Jedním z hlavních opatření bylo rozšíření alimentačních institucí, které založil jeho předchůdce. Podstata alimentací spočívala v tom, že se z určitého, státem zřízeného peněžního fondu, poskytovala drobným a středním vlastníkům půdy půjčka na nízké úroky (obyčejně na 5% ročně) a úroků těchto půjček se používalo na výchovu nezletilých sirotků a dětí nemajetných rodičů. Tím se mělo zároveň pomoci těm vrstvám italského obyvatelstva, které by jinak byly nuceny se ucházet o nutné půjčky u soukromých peněžníků, vyžadujících zpravidla mnohem vyšší úroky. Tato myšlenka nebyla nová a soukromá zařízení tohoto druhu vznikla již v předešlém období. Nové bylo to, že alimentační fond zřídil stát a že se alimentace prováděly v celé Itálii v poměrně širokém měřítku. Reliéfy a vyobrazení na mincích svědčí o tom, že vláda rozhlašovala, že alimentace jsou projevem císařovy štědrosti a jeho péče o obyvatelstvo. Není však sporu o tom, že toto opatření bylo jen polovičaté a nemohlo zabránit ani hospodářskému úpadku středních a drobných vlastníků půdy, ani chudnutí svobodných vrstev obyvatelstva. Obyvatelstvo některých italských měst se rozšiřovalo o nově přistěhovalé vysloužilce. Kromě toho vydal císař nařízení, aby každý senátor vložil třetinu svého majetku do italské půdy. Měla se tím zvýšit hodnota pozemků v Itálii.

Traianovy stavební aktivity, politika vůči senátu a lidu

Kromě toho, že jako obvykle rozdával nemajetným Římanům obilí, rozdílel Traianus třikrát largitio [?], dvakrát po 75 a jednou dokonce po 500 sesterciích na osobu. Počtem a přepychem her předčil i nejštědřejší ze svých předchůdců a získal si sympatie širokých vrstev. Hry, uspořádané r. 107 na oslavu vítězství v Dacii, trvaly 123 dní, v aréně se utkalo 10.000 gladiátorů a bylo zabito 11.000 divokých zvířat.

Vzestup impéria v Traianově době byl mimo jiné podmíněn tím, že císař dosazoval na zodpovědná místa v armádě i v úředním aparátu zkušené a schopné jednotlivce a získal si v nich spolehlivé spolupracovníky. Ve vztahu k senátu pokračoval ve vstřícné politice svého předchůdce. Přísahal, že žádného senátora nedá popravit nebo poslat do vyhnanství. Podle zpráv Pliniových můžeme soudit, že císař dbal všech formalit z dob republiky. Ačkoli však Traianus zaručil senátu všechna stará práva a choval se k němu vždy s uctivou vážností, bylo přece jen patrné, že ve skutečnosti rozhoduje vždy a všude především císařova vůle. Zároveň totiž posiloval císařskou moc, upevňoval svůj úřední aparát a zvyšoval prestiž pretoriánského prefekta [?], který se v jistém směru stal nejvýznamnější osobou po císaři.

Traianus byl nesmírně populární u vojska svým prostým způsobem života a u lidu svou obecnou přístupností i pochopením pro sociální otázky. Odmítal procesy pro urážku majestátu, udavačství a zakázal úřadům reagovat na anonymní udání. Na druhé straně se zasadil o utužení právního pořádku a autority úředníků, obyvatelstvo se mělo bát zákonů, ne svévole. Jeho krédem prý bylo: "Chci být takovým císařem, jakého bych si přál, kdybych byl poddaným". Za života bylo Traianovi uděleno jméno Optimus (Nejlepší) a v pozdějších dobách, když byla svěřována moc novému císaři, říkalo se v senátu: "Buď šťastnější než Augustus a lepší než Traianus" (felicior Augusto, melior Traiano).

K významným osobnostem Traianovy doby patřil i císařův vzdálený příbuzný Aelius Hadrianus. Pocházel stejně jako Traianus z hispánského města Italica a těšil se přízni nejen samotného císaře, ale i jeho manželky Pompeie Plotiny a pretoriánského prefekta Publia Acilia Attiana. Krátce před smrtí Traianus Hadriana adoptoval a předurčil ho tak za svého nástupce. Již ve starověku však vznikly pochybnosti o autentičnosti této zprávy a vynořily se dohady, že šlo o pozdější machinaci Plotiny a Attiana, kteří se snažili pro svého oblíbence získat císařskou hodnost.