Titus (79 - 81)

Titův původ, jeho povaha

Židovské povstání

Po Neronově smrti r. 68, kterou vymřela iulsko-claudijská dynastie, zmítaly říší občanské války, během nichž se na trůně rychle vystřídali Galba, Otho a Vitellius. Ještě za života Galbova byl Titus z Judeje poslán Vespasianem do Říma, aby mu složil hold. V souvislosti s touto cestou vznikly domněnky, s největší pravděpodobností mylné, že měl být starým Galbou adoptován a stát se jeho nástupcem. V Korinthu se však dozvěděl o Galbově zavraždění a vrátil se k otci. V roce 69 se do dění zapojily východní armády, které dosud do válek o trůn nezasahovaly. Důstojníci a přátelé naléhali na Vespasiana, aby se chopil vlády. Jeho spojencem byl i Mucianus velící čtyřem syrským legiím. Donedávna Vespasianus s Mucianem příliš nevycházeli, po Neronově smrti se však udobřili. Prostředníkem v tajných jednáních mezi Vespasianem a Mucianem byl Vespasianův syn Titus. Dalo se očekávat, že k eventuální východní vzpouře se připojí i podunajské legie, silně nevražící na domýšlivost germánských legií, které prohlásily císařem Vitellia. Zdá se, že Vespasianus a Mucianus po Neronově smrti pečlivě sledovali vývoj, Othonovo uchvácení moci je podnítilo k odboji a Vitelliovo vítězství jejich rozhodnutí jen upevnilo.

V nejasných intrikách okolo prohlášení Vespasiana císařem hrál významnou roli egyptský prefekt Tiberius Iulius Alexander, který se angažoval již při nástupu Galby k moci, kdy přešel na jeho stranu. Prefektovi znemožňoval usednout na trůn jeho židovský původ a Mucianus se takových ambicí také vzdal - mimo jiné proto, že neměl syny, kteří by mu pomohli založit dynastii. 1. července 69 Tiberius Iulius Alexander zavázal tamní vojsko přísahou věrnosti Vespasianovi. 3. července složilo Vespasianovi přísahu vojsko v Judeji. Syrské legie byly příhodně rozhořčeny Mucianovým tvrzením, že Vitellius hodlá germánské legie přeložit k bohaté a klidné službě do Sýrie, zatímco syrské legie poputují do drsného prostředí germánských táborů.

Vespasianova vláda

Velitel dunajských legií Antonius Primus však Muciana předešel, bez rozkazu sám zaútočil na Itálii a po dílčích střetech porazil vitelliovce v tzv. druhé bitvě u Bedriaca. Primova vojska prošla Itálií, kde likvidovala poslední odpor vitelliovců a po vstupu flaviovských vojsk do Říma byl Vitellius vyvlečen na gemónské schody a ubodán. Tak vyvrcholil drastický rok čtyř císařů. Na trůn nastoupil Vespasianus a založil dynastii Flaviovců. Odevzdal nejsilnější část vojska Titovi k dokončení války s Židy a na jaře 70 přijel z Egypta do Říma.

Po tuhých a krutých bojích Titus v září r. 70 dobyl a krutě zpustošil mohutně chráněný Jeruzalém. Při dobývání Jeruzaléma vyhořel chrám, což bylo pro Židy velké neštěstí. Podle židovského dějepisce Flavia Iosepha, který se stal zajatcem a potom spolupracovníkem Římanů, se Titus snažil zničení chrámu zabránit. Ve vřavě boje však vojáci, chtiví kořisti a nenávidící Židy, neslyšeli jeho rozkazy a pokud ano, předstírali, že neslyší. Iosephus byl však velkým Titovým ctitelem a je možné, že informace zkresluje. Příslušné pasáže Historií spolehlivého Tacita se bohužel nedochovaly. Každopádně s židovskými vězni zacházel Titus nemilosrdně. Ohlas zničení Jeruzaléma, oslaveného v Římě vztyčením vítězného oblouku, trval ještě po celá staletí. Po dobytí Jeruzaléma měl Titus na Východě obrovskou prestiž a byl zahrnován poctami. Legionáři mu projevovali takovou přízeň, že jej při blahopřání pozdravili jako imperátora [?]. Vzniklo podezření, že se chce zmocnit vlády sám, ale Titus byl loajální a když viděl, jak nebezpečně mohou vypadat klevety o jeho ctižádosti, pospíšil si za otcem do Itálie. Jednou z pohnutek, které vyvolaly jeho rychlý návrat, mohla být i snaha zmařit vliv Mucianův, který po tom, co vytlačil Prima, se stal jedním z nejvlivnějších dvořanů. V červnu 71 slavili Vespasianus a Titus společný triumf [?] u příležitosti vítězství nad Židy.

Zpočátku byl významným Vespasianovým rádcem Mucianus, časem stále více spoléhal na Tita, který mu všestranně pomáhal - zastával s otcem konzulát [?], tribunát [?] a cenzuru [?]. Rovněž se ujal funkce velitelem císařské gardy, kterou do té doby zastávali výlučně jezdci (equites [?]). Od samého počátku Vespasianus zahrnoval Tita poctami a všude ho uváděl jako svého zástupce a až na některé vnější znaky svrchovanosti prakticky jako svého kolegu. Starý císař měl totiž na paměti anarchii a rozvrat za občanských válek a cílevědomě usiloval o založení dynastie. Tento dynastický záměr mařil poslední zbytky naděje senátních konzervativců, že by o příštím císaři mohl rozhodnout senát. Titus se tvrdě staral o otcovu bezpečnost, nerozpakoval se popravovat kdekoho podezřelého. To kalilo jeho jinak vynikající pověst. Také se tvrdilo, že Titus přijímá úplatky, že je rozpustilý hýřil a s nevolí veřejnosti se setkal jeho vášnivý milostný poměr k židovské královně Bereníce, dceři judského krále Agrippy I. a sestře a spoluvládkyni Agrippy II. V roce 66 se Bereníké pokoušela nejprve sama a pak s pomocí Agrippy II. zabránit povstání svých souvěrců a plakala nad katastrofálními následky, které správně předvídala. Když příští rok přišel do Judeje Titus, brzy se stali milenci. Jemu bylo dvacet osm, jí třicet osm a vynikala krásou, bohatstvím a politickými schopnostmi. Za sebou měla tři manželství a nejméně tři milostné poměry a snad i krvesmilný vztah se svým královským bratrem. Bereníké upoutala nejen Tita, ale i jeho otce. Vespasianus mohl využívat jejího ohromného bohatství a toho, že jejím příbuzným byl prostřednictvím jednoho z dřívějších manželství Vespasianův hlavní příznivec Tiberius Iulius Alexander, prefekt Egypta. Židovská královna bezpochyby očekávala, že ji Titus po návratu do Říma r. 71 neprodleně pozve, aby za ním přijela. Musela však čekat až do r. 75. Do Říma s ní přijel i její bratr Agrippa II. a během návštěvy se královské dvojici dostávalo spousty projevů vděku za oddanou spolupráci během židovského povstání. Bereníku ubytovali přímo v císařském paláci, kde žila prakticky otevřeně s Titem.

Římská aristokracie absolutně odmítala snášet císaře nebo jeho dědice, který se spolčuje s nějakou orientální královnou. Když žil Antonius s Kleopatrou,  jejich milostný vztah dal jejich nepříteli Octavianovi, budoucímu císaři Augustovi, nejsilnější propagandistickou zbraň a snadno proti nim rozbouřil všeobecnou zášť. Teď nastala podobná situace. V jednom ohledu však byla Bereníké ještě méně přijatelná než Kleopatra: jestliže Římané neměli rádi Řeky, pak židovská víra jim byla ještě cizejší a nedávno museli potlačit strašlivé židovské povstání. Bereníké sice spolupracovala s Římany proti svým souvěrcům, ale jejich odboj zatvrdil Římany proti jejich celé rase. Mnoho významných mužů se hrozilo svazku Tita s Bereníkou a taková vyhlídka, spolu s ostatními stránkami jeho povahy, vzbuzovala značné pochybnosti o tom, zda je vhodným následníkem trůnu, ač jeho následnictví nikdo nezpochybňoval. Vzpomínka na Kleopatru a římský strach z intrik orientálních královen ožily i v 2. polovině 3. století, kdy rozvratu impéria využila ambiciózní palmýrská královna Zenobia a začala si na Východě budovat vlastní říši. Vůdcem hnutí proti Bereníké byl asi jeden z císařových hlavních rádců Titus Clodius Eprius Marcellus. Titus využil své prétorské pravomoci a zničil jej, s ním padl i Aulus Caecina, někdejší Vitelliův vojevůdce, který za občanské války dezertoval k Vespasianovi. Caecina byl obviněn z přípravy z puče a na Epria Marcella přišlo udání, že byl do spiknutí také zapleten. Caecinu Titus pozval na večeři a dal ho hned, jak opouštěl jídelnu, na místě ubít. Údajně jej k tomu dohnalo vážné podezření, poněvadž zachytil Caecinův vlastnoruční koncept řeči, kterou si připravoval k oslovení vojenského shromáždění. Eprius Marcellus si po odsouzení senátním soudem podřízl hrdlo. Po Vespasianově smrti r. 79 Titus usedl na trůn jako první, který nastoupil po svém otci.

Titova vláda

"Nechte si divy, před nimiž čas od času
celý svět stojí v němém úžasu -
egyptské pyramidy, mauzoleum v Halikarnassu,
visuté Semiramidiny zahrady,
Dianin chrám, tu chloubu Hellady,
strčte si za klobouk by poklady -
vždyť Colosseum všecky divy předčí!
Dík tobě, císaři, Řím bude ještě větší!"

Colosseum, v popředí Neronova kolosální socha přeměněná na boha Slunce

Za Titovy vlády došlo ke dvěma smutným pohromám s tragickými následky pro obyvatele Kampánie a Říma. 24 srpna roku 79 došlo k mohutnému výbuchu sopky Vesuv v Kampánii. Výbuch Vesuvu, tehdy pokládaného za dávno vyhaslou sopku, zničil kvetoucí města Pompeje, Herculaneum (dn. Ercolano) a Stabiae (dn. Castellamare di Stabia) a 28 vesnic. V té době přišel o život proslulý římský encyklopedista Gaius Plinius Secundus Starší, autor rozsáhlého díla Přírodověda (Naturalis historia), v němž shrnul soudobé vědomosti z hlavních odvětvích přírodních věd i některých dalších disciplín. Ve dnech, kdy Vesuv obnovil svou činnost, dlel v Misenu (dn. Miseno) jako velitel válečného loďstva. Ve snaze proniknout co nejblíže k místu výbuchu a poskytnout pomoc ohroženému obyvatelstvu, odešel na postižené území, kde se však udusil v ovzduší přesyceném sopečnými plyny. Pompeje byly tehdy oblíbeným letním sídlem Římanů, město bohaté a nádherně zřízené. Zasypané Herculaneum bylo náhodně objeveno r. 1721, Pompeje r. 1748. Archeologům 18. a dalších století tak byla poskytnuta nejbohatší sbírka dokladů o tom, jak se žilo za starověku. Roku 80 lehla popelem velká část Říma v důsledku velkého požáru, který trval tři dny. Titus dělal co mohl, aby pomohl obětem katastrof. "Při tolika neštěstích osvědčil Titus nejenom vladařskou starostlivost, ale i přímo jedinečnou otcovskou lásku, ať již utěšováním ve svých ediktech, ať poskytováním pomoci, co jen stačily jeho síly. Z bývalých konzulů dal vybudovat zvláštní sbor pro obnovu Kampánie, statky těch, kdo zahynuli výbuchem Vesuvu, nebylo-li dědiců, přiřkl obnově postižených měst. Při požáru Říma zahrnoval do pohromy sama sebe, prohlásiv na veřejnosti: 'Je po mně veta', všecko umělecké vybavení svých letohrádků věnoval veřejným stavbám a chrámům a pověřil mnoho římských jezdců dohledem na urychlené provádění obnovovacích prací.", chválí Tita Suetonius.

Herculanská brána v Pompejích

Řemeslné udavače a lovce pozůstalostí, kteří patřili k metlám doby, dal opětovně na Fóru zbít biči i kyji a na závěr vláčet arénou amfiteátru, potom dílem prodat v dražbě do otroctví, dílem vyvézt na nejdrsnější ostrovy. Dva muže patricijského stavu, kteří byli usvědčeni z příprav státního převratu, pouze napomenul a nabízel jim splnit přání, mají-li nějaká. K matce jednoho z nich poslal rychlé posly, aby ji potěšili zprávou, že syn je naživu. Bratra, který proti němu stále intrikoval, nezabil ani neposlal do vyhnanství. Neustále mu prokazoval úctu, veřejně jej označoval jako svého spoluvládce a nástupce a soukromě mu s prosbami a slzami domlouval, aby k němu také choval bratrské city.

13. září 81, po náhlém zhoršení zdravotního stavu, Titus v pouhých 42 letech zemřel, zřejmě v důsledku nachlazení. "Mezitím překvapila Tita smrt, k větší pohromě pro lidstvo než pro něho samého", píše Suetonius. Když se blížil jeho konec, prý naříkal, že je mu odnímán život a není skutku v jeho životě, za který by měl pykat, kromě jediného. Oč se jednalo, neprozradil a byly vyslovovány domněnky, že šlo o milostný poměr, který snad měl s bratrovou ženou. Zemřel v témž venkovském dvorci jako jeho otec a jakmile se ta zpráva rozkřikla, panoval nad ní obecný smutek a lítost a Titus byl zahrnut tolikerou chválou, jakou se nedočkal za svého života a ve své přítomnosti. Kolovaly pověsti, že jej otrávil jeho bratr, ale pravděpodobně byly nepodložené, ač mu Titova smrt přišla nepochybně vhod. Po Titovi nastoupil na trůn jeho bratr Domitianus.