Podporuji iniciativu Chcípl pes

Theodosius (379 – 395)

Theodosius

Původ Theodosia, jeho mládí a rodinné poměry

Flavius Theodosius pocházel z Hispánie, jeho otec Theodosius starší byl úspěšným vojevůdcem v době vlády Valentiniana I. a Gratiana. Theodosius se účastnil vojenských akcí svého otce v Británii a na Rýně a sám v roce 374 porazil jako vrchní velitel v Moesii útočící Sarmaty. Když byl roku 376 jeho otec z neznámých důvodů popraven (mohlo se tak stát na základě intrik jeho nepřátel pro tvrdé metody, které uplatňoval při vyšetřování korupce v Africe), uchýlil se Theodosius na své hispánské statky. Roku 376 se Theodosius oženil s Aelií Flaccillou, která pocházela z horní hispánské společenské vrstvy. O rok později se narodil Arcadius, budoucí vládce východořímské říše a v roce 384 přišel na svět Honorius, budoucí císař západní říše. Roku 386 Aelia Flaccilla zemřela. V roce 387 se Theodosius oženil s Gallou, sestrou Valentiniana II. Ta mu roku 389 porodila Aelii Gallu Placidii, budoucí císařovnu s dramatickými osudy. Starší Galla zemřela r. 394.

Avšak po tragické bitvě s Góty u Adrianopole, při níž přišel o život sám východní císař Valens, si Gratianus na Theodosia vzpomněl. Nejprve byl Flavius Theodosius povolán v hodnosti magister equitum (generál jezdectva), když pak dosáhl koncem roku 378 výrazného vítězství v Pannonii nad Sarmaty, prohlásil jej Gratianus 19. ledna roku 379 Augustem a pověřil záchranou zhroucené obrany na Balkáně.

Vleklé boje Theodosia a Gratiana s Góty

Theodosius se usadil v Thessaloníké a začal reorganizovat  východní armádu. K vybudování nové východní armády přispěl Gratianus Theodosiovi částečně některými jednotkami. Theodosius dal pochytat dezertéry, povolal nové rekruty (Římany i barbary) a oddíly veteránů přesunul z východu na Balkán. Již brzy po Adrianopoli začali císařové nahlodávat vůli Gótů k boji i diplomatickými prostředky. Vysoce postavení Gótové byli zahrnuti poctami i dary a brzy se mezi mimi vytvořila relativně silná prořímská strana. Vedl ji jistý Fravitta, který vstoupil do římských služeb, oženil se s Římankou a ke svému jménu si připojil římské jméno Flavius. Z dalších šlechticů přešli k Římanům: Modaharius (Modares), jenž zanedlouho rozdrtil vojsko gótských plenitelů, Munderich, Sarus a Gainas. Čtyři z těchto šlechticů byli poraženými uchazeči o vůdcovství nebo jejich spojenci. Munderich a Modares patřili k přívržencům vypuzeného Athanaricha, Fravittu vyhnala ze společnosti krevní msta a Sarus patřil k linii, která soupeřila rodem Alaricha – vbrzku jednoho z nejproslulejších gótských vůdců.

Mezitím se Gótové, kteří patrně trpěli nedostatkem potravin, odebrali do Dácie a Horní Moesie a roku 380 se – snad ze stejných příčin – rozdělili: Alatheovi a Saphrakovi Greuthungové zamířili do pannonských provincií na západě a Thervingové, vedení Fritigernem, táhli na jihozápad směrem k Thessaloníké, kde se chtěli střetnout s nově formovanou Theodosiovou armádou. Na jihu Fritigern uštědřil Theodosiově armádě těžkou porážku. Theodosius přenechal další řízení války Gratianovi a stáhl se v listopadu 380 do Constantinopole, kam navzdory neúspěchům vtáhl téměř jako triumfátor. Účinnější akce zdržela také těžká nemoc, do níž Theodosius někdy v té době upadl a během níž přijal z rukou níkajsky ortodoxního biskupa Acholia v Thessaloníké křest. Osud Greuthungů je nejasný, dlouho se tvrdilo, že Gratianus s nimi uzavřel mír, kterým v Pannonii jakožto foederati [?] dostali oblasti k usídlení a císař se zavázal jim dodávat potraviny – ve skutečnosti je mohl císař i porazit. Podobnou smlouvu uzavřel Theodosius v lednu 381 v Constantinopoli se starým Fritigernovým rivalem Athanarichem. Když Athanarich dva týdny na to zemřel, vstoupili věrní mu Thervingové přímo do Theodosiových služeb. Roku 381 uskutečnily Gratianovy oddíly sérii efektivních tažení. Vytlačily Fritigernovy Thervingy z Illyrica na východ a zahnaly na ústup pravděpodobně i Greuthungy. Přízeň, kterou Theodosius spřáteleným barbarům prokazoval a štědrá mzda, kterou jim vyplácel, se záhy staly mocným lákadlem i pro Thervingy Fritigernovy.

Uzavření mírové smlouvy r. 382, poskytnutí rozsáhlé autonomie Gótům

Následná vleklá vyjednávání vyvrcholila dohodou, uzavřenou patrně se všemi Góty – Thervingy i Greuthungy - vyhlášenou 3. října 382. Mírové podmínky odrážely přibližnou vojenskou rovnováhu – Římané nedokázali porazit Góty v jediné, rozhodující bitvě, Gótové utrpěli těžké ztráty a museli upustit od jakýchkoli snah vytvořit na římské půdě nezávislé království. Navzdory dvěma těžkým porážkám se Římané nevzdali a nakonec dosáhli toho, že si gótské skupiny přece jen podrobili. V nové smlouvě o osídlení byly gótské územní zisky v Thrákii prakticky uznány. V procesu teritoriálního rozkladu říše představuje tato smlouva významný mezník: Gótům byla udělena půda a získali dalekosáhlou autonomii s vlastním vládcem a vlastními zákony, byli také osvobozeni od daní. Tím se v zásadě stali státem ve státě. Poskytnutím značné autonomie porušila dohoda tradiční postupy, změna obvyklé imperiální politiky však nebyla učiněna dobrovolně. Po oslabení říše po Adrianopoli nemohlo následné začlenění barbarů do impéria probíhat podle římských představ. Na oplátku měli Gótové bránit hranice a poskytovat vojáky, kteří patrně bojovali pod vlastními gótskými veliteli. Na druhou stranu císařové odmítli uznat jakéhokoli jednotlivce za nejvyššího náčelníka Gótů. Fritigernův další osud není znám, po roce 380 již není zmiňován, stejně jako Alatheus a Saphrax. I kdyby byl naživu, Římané nebyli ochotni vzdát pocty vítězi od Adrianopole. Šest let odhodlaného boje umožnilo oběma gótským skupinám vynutit si na impériu, aby se smířilo s jejich autonomní existencí na svém území. Širší aspirace na nezávislé království nebo na uznaný klientský status byly sice odmítnuty, ale i omezený ústup od tradiční římské politiky a metod používaných při usídlování barbarů na římském území lze považovat za významný úspěch.

Římská prestiž byla zachráněna, ale pouze do určité míry, neboť veřejné mínění vyžadovalo bližší objasnění. Iniciativy se chopil řečník Themistios, který už obhajoval Valentovu smlouvu s Thervingy ze sklonku 60. let. Ve svých řečech, proslovených v letech 381 – 393, se postupně dopracoval k tezi, že bude lepší podmanit si Góty mírovou cestou a nikoli násilím. Opětovně přitom zdůraznil, že si Theodosius mohl Góty úplně podmanit, kdyby chtěl. To  je pochopitelně nedůvěryhodné, ale ukazuje to, jak pečlivě musela být císařská politika předkládána, aby naplnila očekávání veřejnosti. Themistios tvrdil také to, že přijde čas, kdy budou Gótové plně integrováni do římské provinciální společnosti. Nová smlouva byla víceméně dodržována až do Theodosiovy smrti. Při jednom incidentu lynčoval dav v Constantinopoli jakéhosi Góta, při jiném posádková jednotka zřejmě napadla oddíl Gótů. Její velitel byl potrestán, aby se předešlo všeobecnému gótskému povstání. Císař zval rovněž gótské náčelníky na hostiny.

Možná již v té době do kompetence východního císaře přešly západní diecéze Dacia a Macedonia a nová hranice mezi západním a východním císařstvím vedla od Sirmia na jih k Jaderskému moři.

Smlouvou z roku 382 se započal proces, ve kterém císařská vláda postupně stále více ponechávala obranu říše maximálně jen zpola závislým barbarským kmenům, usídleným na říšském území. Ostatně již delší dobu stáli císařové před otázkou, zda brát do vojska venkovany a vydávat na pospas zemědělskou produkci, která strádala chronickým nedostatkem pracovních sil, anebo do armády najímat barbary bez jakéhokoli citově občanského vztahu ke státu, který měli bránit. Dilema řešil Theodosius tak, že do obrany říše začlenil za žold celé germánské, římskému státnímu zřízení cizorodé, kmeny, aniž nějak podepřel hospodářskou prosperitu říše. Vztah římského impéria k barbarským kmenům, zvláště ke Germánům, přestal mít v pozdní antice aspekt výlučně zahraničně-politický a stával se stále výrazněji jednou z nejzávažnějších vnitropolitických otázek. Smlouva také předznamenala vznik samostatných germánských království na římské půdě.

Smlouva z roku 382 však neznamenala, že by Římané změnili svůj vztah k přistěhovaleckým skupinám. Roku 386 dorazila k Dunaji nová velká gótská skupina – další Greuthungové vedení Odotheem. Jejich pokus překročit řeku narazil na houževnatý odpor. Skupina utrpěla těžké ztráty a její náčelník padl. Ty, co přežili, přesídlily úřady za tradičně tvrdých podmínek do maloasijské Frýgie. Někteří z nich byli zařazeni do římské armády, zatímco z dalších byli učiněni zemědělští nádeníci. Výslovně se přitom uvádí, že museli žít podle římských zákonů. Byli také záměrně zbaveni jakéhokoli smyslu pro nezávislé společenství.

Náboženské problémy v době Theodosiovy vlády, koncil v Constantinopoli v r. 381

Theodosius, který se plně přimknul k západní věrouce, se musel věnovat i náboženské problematice. S Gratianovým souhlasem vydal 28. února 380 zákon, kterým se římskému obyvatelstvu nařizovalo mít stejnou víru, jakou tehdy vyznával římský papež Damasus a alexandrijský biskup Petros, Athanasiův nástupce. Jen tato (tj. níkajská) víra byla prohlášena za apoštolskou a pravou křesťanskou. Již před tímto nařízením přicestoval na opakované výzvy do Constantinopole, kde byl biskupem arián Démofilos,  Nazianzský Gregorios a ujal se vedení tamější níkajské menšiny. Zprvu měl vratké postavení, ale když v listopadu 380 přitáhl do Constantinopole Theodosius, musel Démofilos město opustit, načež císař o vánocích uvedl za silné vojenské asistence Gregoria do hlavního constantinopolského chrámu. Na počátku roku 381 pak císař zakázal veškeré „kacířské“ bohoslužby a prosadil plnění tohoto zákazu nasazením vojska.

Zatímco se v západní části říše katolická říše hned pohotově vypořádávala s posledními tamějšími zbytky arianismu a papež Damasus za souhlasu ostatních italských biskupů zatratil ideové spolutvůrce náboženské politiky Constantia II., na východě se o dogmatech více přemýšlelo. Vzdělaní a hloubaví zastánci níkajského synodu si uvědomovali, že jsou v jeho logickém zdůvodnění slabá místa, která se neshodují s origenovským filozoficko-teologickým systémem ani s nutnou mírou skepse, tolik příznačné pro antické filozofické myšlení. Z bohatých velkostatkářských rodin pocházející, vzděláním kultivovaní i zaníceně po vzoru apoštolů zbožní myslitelé z maloasijské Kappadocie – Basileios, biskup v tamější Kaisareii, jeho mladší bratr Gregorios, biskup v Nysse a jejich přítel Gregorios z Nazianzu (všichni tři byli později prohlášeni svatými) – spolu s dalším přítelem, ikonijským biskupem Amfilochiem vytvořili mladoníkajskou skupinu, která si předsevzala přispět ke sjednocení níkajské strany se semiariány dialogem. V něm mělo být při zásadním uznávání níkajských věroučných kánonů upřesněno pojmosloví a vyjasněna otázka, jaké místo v boží Trojici zaujímá Duch svatý. Damasovi se takové starosti zdály zbytečné, ale další vývoj potvrdil oprávněnost mladoníkajského úsilí. Basileios rozpracoval tezi, že boží podstata (úsia) je jenom jedna a její rozrůznění v nejsvětější trojici je dáno třemi stránkami boží jsoucnosti, takže jedna jsoucnost obsahuje tři podstatné znaky (traduje se, že o něco později svatý Patrik v Irsku k vysvětlení tohoto problému použil jako příklad trojlístek). Mladoníkajská skupina, jakkoli narážela na nesouhlas z mnoha stran, vytvořila ideologické předpoklady pro jednotné vyznání víry, které r. 381 vzešlo z constantinopolského koncilu, ale už předtím bylo rozhodnuto mocensky.

V květnu 381 se v Constantinopoli sešel Theodosiem svolaný koncil. Koncil se sice vyznačoval malou účastí, ale přesto je církevními historiky označován jako ekumenický. Na jeho jednání nebyli patřičně zastoupeni západní biskupové, čelní a výrazněji se projevující ariáni pozvání nedostali a při malé účasti konzervativních staroníkajců měli mezi 150 přítomnými biskupy rozhodující slovo kompromisnější mladoníkajci. Koncil kromě jiného potvrdil níkajské vyznání víry, znovu odsoudil Areiovo učení a prohlásil biskupa v Constantinopoli za rovnoprávného s římským biskupem. To směřovalo jednak proti úsilí alexandrijských biskupů získat vedoucí postavení ve východní části říše, jednak proti snaze římského biskupa reprezentovat církev jako jednotnou celoříšskou instituci. Koncil, který si za aktivní Theodosiovy pomoci vytkl za cíl upevnit jednotu církve, však nepřinesl předpokládané výsledky. Svým způsobem jen potvrdil různorodé zájmy západních a východních církevních činitelů, což ostatně odpovídalo i historickému vývoji směřujícímu k rozdělení impéria.

Mezitím se změnila mocenská situace v západní části říše. Rok 383 se stal osudný pro císaře Gratiana, který postupně ztrácel zájem o své panovnické povinnosti, ztratil sympatie vojska a umožnil tak uzurpaci velitele britských jednotek Magna Maxima, vzdáleného Theodosiova příbuzného. K Maximovi přeběhla i celá gallská armáda a sám Gratianus byl 25. srpna 383 v Lugdunu (dn. Lyon) na útěku zavražděn. V Mediolanu se chopila vlády jménem dvanáctiletého Gratianova spolucísaře Valentiniana II. jeho matka Iustina, Maximus se usídlil v Treveri (dn. Trevír). Theodosius zřejmě po jistou dobu uznával Maxima jako faktického vládce v Gallii, Hispánii a Británii.

Theodosiovo vítězné tažení proti Maximovi

Křehké status quo vydrželo do roku 387, kdy vpadly do Pannonské diecéze sarmatské kmeny, jimž nedokázala Valentinianova vláda čelit, načež požádala o pomoc Maxima. Ten sice ochotně poslal pomoc, ale poté vtáhl sám s jádrem svých branných sil do Itálie. Valentinianův dvůr musel uniknout do Illyrica. Po této události se Theodosius rozhodl k tomu, že proti Maximovi zakročí. Na východních říšských hranicích zavládl totiž po smrti perského krále Šápúra (Sapora) I. (310 – 379) klid. Tradiční spor o Arménii byl r. 387 vyřešen dohodou, podle níž si obě mocnosti rozdělily sféry vlivu tak, že 4/5 arménského území připadly Sasánovcům a zbytek Římanům. Kdyby nedošlo r. 387 ke vzpouře v syrské Antiochii, podnícené vysokými mimořádnými daněmi a následně tvrdě potrestané a rovněž k neklidu v mnoha jiných východních městech, vše by probíhalo ještě rychleji. Nespokojenost východních obyvatel způsobil svými svévolnými opatřeními praefectus praetorio Orientis [?] Kynegios, zejména, když po roce 384 podnikl se svou bigotní manželkou cestu po východních provinciích a dával přitom zavírat a ničit chrámy starých bohů. Roku 388 však Kynegios zemřel a jeho místo zaujal tolerantní Tatianus. Theodosius pak vytáhl proti Maximovi, zanechav v Constantinopoli svého jedenáctiletého syna Arcadia, od roku 383 již v hodnosti Augusta. V rámci svých příprav Theodosius masivně mobilizoval Góty a zřejmě tato událost, při níž měli Gótové poskytnout říši podle smlouvy z roku 382 vojenskou pomoc, je příčinně spojena s první velkou vzpouru Gótů. Někteří  Gótové revoltovali ještě před začátkem bojů, údajně svedeni Maximem. Válka měla v r. 388 rychlý spád, u měst Siscia, Poetovio a Aquileia svedl Theodosius vítězné bitvy, přičemž v Aquileii byl zajat sám Maximus a hned nato popraven. Theodosius pak ještě téhož roku ovládl celou západní část impéria, zčásti k díky amnestii, kterou vyhlásil. Valentiniana poslal do Gallie a jako rádce a ochránce mu přidělil zkušeného, ale hrubého a panovačného generála franského původu Arbogasta. Theodosius se tak stal faktickým vládcem celé říše, neboť Valentiniana nepovažoval za odpovídajícího partnera. Po svém návratu ze západní kampaně na Balkán neklidní Gótové vyvolali mnohem větší vzpouru, problém byl nakonec vyřešen jednáním.

Ostrý vzrůst církevní moci, některá Theodosiova opatření proti jejímu vlivu

Theodosius se na podzim r. 388 dověděl o násilnostech proti Židům v Kalliniku na Eufratu, zorganizovaných spolu s mnichy tamějším biskupem a chtěl viníky potrestat. Vlivný mediolanský biskup Ambrosius však prosadil jejich beztrestnost a Theodosius si začal uvědomovat, že církev nebezpečně podrývá císařskou moc. Za svého pobytu v Římě v létě 389, kdy na něj silně zapůsobila antická sláva i krása tohoto velkoměsta, projevil více přízně těm, kdo se snažili uchovat staroslavnou nádheru při životě. Virius Nicomachus Flavianus, jež byl po Praetextatově smrti uznávaným vůdcem starořímské strany, se r. 390 stal prefektem Illyrica, Itálie a Afriky a na rok 391 byli jmenováni konzuly dva ctitelé antického náboženství, Tatianus a Symmachus. Tehdejšímu židovskému patriarchovi Gamalielovi v Palestině udělil Theodosius čestnou říšskou hodnost praefectus praetorio, kdežto prosbu římského senátu [?] ohledně znovuzřízení Victoriina oltáře musel pro rozhodný odpor Ambrosiův odmítnout. Proti jeho vůli však vydal ještě zákon, který r. 390 zakazoval mnichům pobyt ve městech a přikazoval jim uchýlit se podle vzoru poustevníků do pustin, ale to už byla poslední Theodosiova akce proti enormně vzrůstající církevní moci.

Masakr v Thessaloníké, triumf církve nad císařskou mocí, protipohanské zákony, ničení antických chrámů fanatickými křesťany

Rok 390 přinesl zásadní zlom. Tehdy na jaře byl dostihovými fanoušky v Thessaloníké zavražděn magister militum (generál) Butherich, poněvadž dal pro homosexualitu zatknout jejich oblíbeného závodníka. V prudkém rozhořčení nad vraždou vysokého vojenského hodnostáře vyřkl Theodosius v Mediolanu, kde tehdy ještě dlel, hrozný rozsudek, podle něhož pak bylo v thessalonickém cirku vojskem pobito údajně až 7.000 lidí. Když se o tomto hrozném krveprolití dozvěděl Ambrosius, opustil Mediolanum a napsal císaři, že v jeho přítomnosti nebude sloužena mše tak dlouho, dokud se nebude veřejně kát. Theodosius se sice sám, když poněkud opadl jeho hněv, zhrozil následků svého nařízení, ale jím vyslaný rychlý posel přijel se zprávou o odvolání krutého rozkazu již pozdě. Že císař upřímně želel svého unáhlení, dosvědčuje jeho zákon z 18. srpna 390, ve kterém se přikazuje vykonat ortel smrti teprve 30 dní po císařově rozsudku. To však Ambrosiovi nestačilo, teprve až k němu přišel Theodosius v rouše pokorného a poníženého kajícníka, dostal od něho rozhřešení a byl o vánocích znovu připuštěn „ke stolu Páně“. Církev triumfovala, neboť pokořený a zahanbený císař ztratil napříště odvahu nestranně posuzovat oprávněnost jejích cílů. Z církevního popudu zakázal Theodosius r. 391 vstup do antických chrámů a zapověděl všechny pohanské obřady, načež r. 392 opět povolil mnichům pobývat ve městech. Když se r. 391 císař dozvěděl o krvavých bouřích v Alexandrii, vyvolaných ostrými slovními výpady biskupa Theofila proti mithraistickým mystériím a proti obřadům k poctě boha Serapida, neuvalil sice na vzbouřence vedené filozofem Olympiem kolektivní trest, ale dal rozbořit v kulturním světě proslulé Serapeion, jež bylo nejen nádhernou helénistickou svatyní, ale i střediskem alexandrijského vysokého školství. Pak přišly v Egyptě i jinde nazmar mnohé další staré chrámy, přičemž ničivé akce rozvášněných křesťanů, v jejichž prvních řadách šli mniší, řídili biskupové.

Odchod Theodosia na východ, smrt mladého Valentiniana r. 392, Eugeniova uzurpace

V létě 391 se Theodosius vrátil do Constantinopole, zatímco Valentinianus, jemuž formálně patřila vláda nad západní říší, zůstával v Gallii pod tíživým Arbogastovým poručenstvím. Arbogast byl faktickým vládcem západu a také to nevybíravě dával mladému císaři najevo, počínal si tak, že se Valentinianus brzy začal obávat o život. Dne 15. května 392 byl Valentinianus nalezen ve Vienně oběšený. Zakrátko se rozšířila pověst, že za smrtí mladého císaře stojí Arbogast, ten však prohlašoval, že císař skončil sebevraždou.

Arbogast byl prvním Germánem, který fakticky držel v rukou otěže císařské moci, ale odít do purpuru se vzhledem ke svému původu neodvážil. Arbogast nebyl křesťanem, proto obezřetně sledoval Theodosiův postoj v náboženských otázkách. Po Valentinianově smrti chtěl zprvu vládnout jako Theodosiův místodržitel, ale Theodosiova ostrá protipohanská opatření ho záhy zastrašila. Arbogast tedy sáhl po kroku, jímž hodlal složitou situaci vyřešit. Jeho nástrojem v mocenské hře se stal Eugenius, kterého dal 25. srpna 392 provolat západním císařem. Flavius Eugenius byl vzdělaný učitel rétoriky, který předtím působil na císařském dvoře jako přednosta kanceláře. Byl znám svými přátelskými vztahy s pohanskými skupinami v římském senátu, ačkoli se sám hlásil, neznámo zda formálně nebo z hlubšího přesvědčení, ke křesťanství. Protože nově proklamovaný císař byl znám jako člověk nezkušený ve vojenských záležitostech, doufal Arbogast, že si nadále zachová vlivné postavení, a že Theodosius nové uspořádání přijme. Ve složitých mocenských vztazích, jež se v říši utvářely na počátku 90. let 4. století, bylo Eugeniovi určeno sehrát tragickou úlohu bez toho, že by sám dal podnět k rozpoutání událostí, jejichž obětí se nakonec stal.

Eugenius se zpočátku pokoušel získat přízeň Theodosiovu – ten jej za dalšího vladaře nepotvrdil a degradoval jej tak na uzurpátora - i Ambrosiovu, ale jeho dopisy zůstávaly bez odpovědi. Zejména Ambrosiovo zdrženlivé až odmítavé stanovisko signalizovalo, že na podporu církve se uzurpátor nebude moci spoléhat. Proto se Eugenius zřekl křesťanství a plně se přiklonil ke starořímské senátorské straně. Zdálo se, že se vrátila Iulianova doba. V Římě se horečně obnovovaly řeckořímské i orientální kulty, bouraly se budovy, jimž posloužily svým stavebním materiálem zničené antické svatyně a všude na západě se oficiálně propagoval návrat k otcovské víře. Oltář bohyně Victorie se ještě jednou vrátil do senátní budovy. Mnohde ovšem vládly rozpaky, poněvadž se nedalo odhadnout, jak se věci vyvinou. Příznačně si v tomto směru počínal africký vojenský velitel Gildo. Tento romanizovaný Maur rád s projevem loajality přijal od Theodosia hodnost magister militum, ale současně dále zásoboval Věčné město africkým obilím. Proti Theodosiovi se vytvořila svérázná koalice, pochopitelná jen v neopakovatelném rozvrstvení mocenských a politických sil v posledním desetiletí 4. století. Vzdělanec a dvorský úředník Eugenius, na jehož stranu se postavili představitelé posledních pohanských skupin v Římě, byl mocensky zaštítěn Arbogastem a jeho galsko-franskou armádou.

Theodosius se zatím připravoval k válce a horlivě mu v tom pomáhal nový praefectus praetorio Orientis Rufinus, který se r. 392 výrazně zasadil o svržení a odsouzení Tatianovo a jenž také s největší přísností dbal o plnění nového Theodosiova zákona z 8. listopadu 392, kterým se v celé římské říši zakazoval jakýkoli jiný než křesťanský kult. Zatímco Arbogast posiloval své vojsko naverbovanými Franky a Alamany, jmenoval Theodosius 23. ledna 393 pro západní část říše Augustem svého mladšího, tehdy osmiletého syna Honoria, východ ponechal pod Rufinovým dohledem o sedm let staršímu Arcadiovi a v létě 394 vytáhl na západ téměř se všemi mobilními jednotkami Orientu. Je příznačné, že jádro jeho armády představovaly barbarské jednotky. Po nové hromadné mobilizaci se mezi Theodosiovými jednotkami objevili opět Gótové, v počtu více než 20.000, vedení snad již tehdy Alarichem. Mezi veliteli se nacházel další v budoucnu známý válečník a pozdější Alarichův soupeř – Stilicho. V armádě byl i vysoký počet Hunů. Jezdectvu východní armády velel význačný Frank, byl to Arbogastův strýc Richomeres - konzul roku 384 a v letech 388 – 393 nejvyšší vojenský velitel na východě. Oba Frankové se však nikdy nesetkali v bitvě, neboť Richomeres zemřel ještě před bitvou u Frigidu.

Vrchní velitel západní armády a první muž v Eugeniově vládě, Arbogast, chtěl východní převaze čelit v Julských Alpách, v jejichž jižním předhoří zaujal obranné postavení. V prvním střetnutí vyvázlo Theodosiovo vojsko z nebezpečné léčky jen zradou velitele jednoho Eugeniova oddílu, s čímž snad souvisí i předčasná sebevražda Viria Nicomacha Flaviana, posledního vůdce starořímské strany. Následujícího dne – 6. září 394 – pak byla svedena rozhodující bitva, v níž došlo symbolicky i fakticky k poslednímu velkému měření sil antického pohanství s křesťanstvím. Theodosius totiž strávil celou noc před bitvou na modlitbách a ráno dal z návrší pokyn k útoku znamením kříže. Arbogast pak vedl své vojáky do boje pod záštitou Jova. Arbogast spoléhal na výhodnost svého postavení, ale tu neočekávaně došlo k osudnému zvratu. Právě v té chvíli, kdy Theodosius před očima obou vojsk poklekl znovu k modlitbě, zvedl se prudký vítr, oblaky písku oslepil v údolí horské řeky Frigidu (Vipavy) Arbogastovu armádu, vrhal svou silou její střely zpět a zastrašil ji do té míry, že přestala být schopnou organizovaného boje. Eugenius byl po prohrané bitvě hned popraven, Arbogast se po dva dny skrýval v horách a pak se sám probodl mečem. O bitvě u Frigidu také pojednává samostatný článek na webu Antického světa. Gótové v bitvě utrpěli těžké ztráty, údajně padlo 10.000 jejich bojovníků, historik Orosius to komentoval tak, že Theodosius získal dvě vítězství pro římský stát – porazil uzurpátora a zároveň oslabil své gótské „spojence“. Pakliže převládaly takové přístupy, měli Gótové dobrý důvod k tomu, aby sledovali římské motivy s podezřením. Již při kampani proti Maximovi pravděpodobně došli k závěru, že je oběti v římských občanských válkách mohou připravit o nezávislost (kterou, jak je výše uvedeno, římský stát respektoval jen z donucení). Zda se opravdu jednalo Theodosiovu cílenou strategii, nelze ovšem s určitostí říci. Po skončení druhé kampaně se Gótové opět vzbouřili a za svého vůdce si zvolili Alaricha, přičemž využili Theodosiovy smrti v roce 395. Na druhou stranu germánské oddíly demonstrovaly svou nepostradatelnost v mocenských konfliktech uvnitř impéria a germánští vojevůdci si zřejmě uvědomovali, že již dávno nejsou bezduchým nástrojem v rukách jakkoli mocných císařů, ale že sami rozhodují, resp. spolurozhodují o jejich osudu. Boj o moc mezi Eugeniem a Theodosiem tak svým způsobem skončil vítězstvím barbarů a na této situaci by se nezměnilo nic, i kdyby výsledek bitvy u Frigidu vyzněl ve prospěch Eugeniův.

Když po začlenění zbytků poraženého vojska do své armády vtáhl vítězný Theodosius do Itálie, padl v Aquileii na kolena před Ambrosiem, jenž mu tam vyšel vstříc a vzdal mu dík za to, že prostřednictvím jeho modliteb získal účinnou boží pomoc. Theodosius, který si byl vědom bezvýchodného postavení starořímské strany, na Ambrosiovu radu nepostupoval proti poražené straně nijak přísně a když vyzýval všechny starořímany, aby přešli ke křesťanství, vzpomenul s výrazem smutku i tragického konce Nicomacha Flaviana. Jeho stejnojmennému nejstaršímu synovi, jenž byl za Eugeniovy vlády městským prefektem, vrátil dokonce otcův zkonfiskovaný majetek, jakmile přijal křesťanskou víru.

Vítězně postupující christianizace, Theodosiova smrt 17. ledna 395, rozdělení říše

Staré náboženství ztratilo tehdy valnou část svých dosavadních stoupenců jednak pod hrozbou vítězné armády, jednak následkem obecného mínění, že Theodosiovi seslal v bitvě u Frigidu pomoc v pravý čas sám křesťanský bůh. Oltář bohyně Victorie opustil v roce 394 definitivně senátní budovu. Rychle odumíraly i starobylé slavnosti, potlačované navíc organizačně státním aparátem, z nichž se např. v peloponnéské Olympii konaly závodní hry naposledy r. 393, rok poté je totiž Theodosius zakázal. V následující době se dovedly křesťanství bránit jen některé římské senátorské rodiny, jejichž příslušníci se oddávali novoplatónské filozofii a staré víře a místním kultům zůstávali tradičně nejdéle věrni obyvatelé odlehlých vesnických okrsků, zvaných pagi, tito zaostalí venkované, neboli pagani se stali inspirací městským křesťanům k přenesení jejich hanlivého jména, ze kterého je české „pohané“, na všechny, kdo kdykoli a kdekoli uctívali jiná božstva. Křesťanství tedy na sklonku 4. století v celé říši díky úplnému propojení státní moci s katolickou církví definitivně zvítězilo a stalo se jediným vládou uznávaným náboženstvím. Císař dostal za dovršení christianizace čestný titul Magnus (Veliký) a právě pro jeho zásluhy o vzrůst církevní moci jej oslavil biskup Ambrosius, když v Mediolanu stanul nad rakví císaře, zemřelého 17. ledna 395 na následky špatně vyléčené nemoci za válečného tažení. Ambrosius se řečí nad císařovou rakví fakticky rozloučil s vysokou politikou a po dva roky, které mu v životě ještě zbývaly, se již věnoval jen svému biskupskému úřadu a literární činnosti. Theodosius rozdělil říši mezi své dva syny – východ připadl Arcadiovi, západ Honoriovi. Jeho smrtí jakoby se vyčerpala jednotící síla římského dominátu – formálně zůstávala sice jedna říše, ale vývoj každé její poloviny se již definitivně začal ubírat samostatnou cestou.

Předehra k zhroucení

Theodosius, poslední sjednotitel říše zanechal svým synům silnou armádu, ale hospodářské poměry neslibovaly příznivý vývoj, přičemž zejména zhroucení měnového systému, spočívajícího na pevně stanoveném poměru mezi penězi zlatými, stříbrnými a měděnými, těžce dolehlo na koupěschopnost prostého obyvatelstva. Jestliže hodnota zlatých solidů zůstávala vcelku stabilní, hodnota mincí stříbrných a postříbřených kolísala a měděné mince svou nominální hodnotu prakticky ztratily. V souvislosti s tím se stále více přecházelo k naturálnímu hospodářství. Hodnotných mincí neměla dostatek ani státní pokladna, roku 393 vydal Theodosius podle vzoru některých svých předchůdců pro státní úředníky a vojáky zákaz požadovat peníze místo platbách v naturáliích. Zhroucení peněžního hospodářství bylo nejjasnějším znakem konečné krize antické ekonomiky, přičemž neschopnost měst hájit vlastními silami a prostředky své zájmy předznamenávala konec antické civilizace. Celá menší města se musela takřka poddansky opírat o ochranu bohatých senátorů před zvůlí státních činitelů i před jiným úsilím. Vláda zřejmě o mnohých zlořádech vůbec nevěděla nebo nechtěla vědět, jestliže stále častěji ke zkáze měst vypisovala mimořádné dávky. Situaci oblastí, postižených loupeživými nájezdy gótských hord líčí takto neutěšeně historik Zósimos: „Císař… jako by se makedonským a thessalským městům nebylo stalo nic hrozného, ustanovil výběrčí daní, kteří měli se vší přísností vymáhat uložené částky. A tak bylo vidět, jak se odnáší, co nechala lidskost barbarů. Neboť pod jménem uložených daní byly vybírány nejen peníze, nýbrž i ženské šperky, všechen oděv a téměř i ty jeho součásti, které zakrývají pohlaví. Všechna města a celý venkov se ozývaly nářkem a pláčem, takže všichni volali po barbarech a toužili po jejich pomoci.“ Upřímněji se ke katastrofálně se zhoršující situaci postavila vláda r. 391, když císařským zákonem musela přiznat, že na ochranu práv všeho občanstva nestačí a že má každý jedinec právo bránit své pozemky proti zvůli vojáků i soukromníků.

Za těchto pohrom a vnitřních hospodářských proměn se ekonomicky hroutili drobní podnikatelé i větší samostatní výrobci. Zato se vpravdě pohádkové bohatství soustředilo v rukou snad jedné desetiny procenta všeho zhruba padesátimiliónového obyvatelstva, což ve velkých městech vyvolávalo hladové bouře a na venkově občasná lidová povstání. Bohatí si samozřejmě vždy našli cestu, jak daně neplatit nebo alespoň platit co nejméně. Postupným zánikem střední vrstvy a chudnutím nižších vrstev se pomalu, ale jistě zužovala základna pro vybírání daní. Na to již předchozí císařové běžně reagovali tím, že na bedra stále méně solventních plátců, jejichž počty se postupně snižovaly, uvalili větší daně a zpřísnili jejich vybírání. Dosud to vždy fungovalo… A stejně tupý přístup používají i moderní politikové a ekonomové, vysávající morek z kostí střední třídy.

Snad nikdo z císařů 4. století, kromě Iuliana, nad jiným řešením nepřemýšlel a zda někoho napadlo, že tento systém perspektivně vede ke kolapsu, je otázka. Bohatí a zpravidla i mocní hodnostáři a rovněž velkostatkáři si dokonce udržovali silnou osobní stráž, jež se během doby rozrůstala do rozměrů menších armádních celků. Tito buccellarii svým pánům zaručovali ochranu proti cizím kořistníkům i proti zvůli žoldnéřů a útokům povstaleckých tlup. A zatímco chudla a vylidňovala se menší města, rostly na venkově luxusně vybavené dvorce, či spíše tvrze. V poměrech, kdy římský stát ztrácel svou základní funkci chránit občany, ba dokonce se jí dobrovolně zříkal, závisela totiž účinná obrana majetku především na jeho soukromém zabezpečení. Tento proces byl výrazný hlavně na západě, na východě říše, kde byla ekonomika zdravější, nebyl tak vyhrocený.

V celistvosti držely říši namnoze již jen její staleté tradice, které ostatně respektovalo i sousedící s ní barbaricum. Pro jeho obyvatele zůstávala římská říše i v hluboké společenské krizi světem blahobytu, lákajícího ke kořistění i k hromadnému osídlování. S obdivovanou řecko-římskou antikou se však noví přistěhovalci již nesžili, naopak sami nemálo přispěli k jejímu konečnému rozkladu.

Církevní činitelé vždy projevovali pochopitelný zájem o součinnost s impériem, ale současně byli svým smyslem pro realitu vedeni k tomu, že respektovali skutečné poměry v říši, zejména rozdíly mezi její východní a západní částí. Rozdělení impéria, ke kterému došlo po Theodosiově smrti, je tedy nestavělo do zcela nečekané situace. Tehdejší struktura církve se dala bez problémů přizpůsobit existenci dvou nových říší, v nichž církev mohla i nadále rozvíjet svou činnost bez hlubších zásahů do své organizace. Jako činitel utvrzující komplexní jednotu světové říše, se však křesťanství v podmínkách 4. století nemohlo projevit.

Do chmurných poměrů vyústila slavná a silná kdysi antická společnost, transformovaná v křesťanskou říši, jejíž neschopnost sama sebe svým mohutným lidský potenciálem bránit ostře kontrastovala s bojovností germánských kmenů. Na impérium se snášely první vločky středověku. Po soumraku a temné noci přijde další svítání - to již ale bude patřit jinému světu...

Theodosiova mince
avers bronzové mince - maioriny – s portrétem císaře zprava.

Fotografie mince byla pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Rigobert Günther: Římské císařovny
Peter Heather – Gótové
Edvard James - Frankové
Malcolm Todd – Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii