Theodosius (379 – 395)

Původ Theodosia, jeho mládí a rodinné poměry

Avšak po tragické bitvě s Góty u Adrianopole, při níž přišel o život sám východní císař Valens, si Gratianus na Theodosia vzpomněl. Nejprve byl Flavius Theodosius povolán v hodnosti magister equitum (generál jezdectva), když pak dosáhl koncem roku 378 výrazného vítězství v Pannonii nad Sarmaty, prohlásil jej Gratianus 19. ledna roku 379 Augustem a pověřil záchranou zhroucené obrany na Balkáně.

Vleklé boje Theodosia a Gratiana s Góty

Mezitím se Gótové, kteří patrně trpěli nedostatkem potravin, odebrali do Dácie a Horní Moesie a roku 380 se – snad ze stejných příčin – rozdělili: Alatheovi a Saphrakovi Greuthungové zamířili do pannonských provincií na západě a Thervingové, vedení Fritigernem, táhli na jihozápad směrem k Thessaloníké, kde se chtěli střetnout s nově formovanou Theodosiovou armádou. Na jihu Fritigern uštědřil Theodosiově armádě těžkou porážku. Theodosius přenechal další řízení války Gratianovi a stáhl se v listopadu 380 do Constantinopole, kam navzdory neúspěchům vtáhl téměř jako triumfátor. Účinnější akce zdržela také těžká nemoc, do níž Theodosius někdy v té době upadl a během níž přijal z rukou níkajsky ortodoxního biskupa Acholia v Thessaloníké křest. Osud Greuthungů je nejasný, dlouho se tvrdilo, že Gratianus s nimi uzavřel mír, kterým v Pannonii jakožto foederati [?] dostali oblasti k usídlení a císař se zavázal jim dodávat potraviny – ve skutečnosti je mohl císař i porazit. Podobnou smlouvu uzavřel Theodosius v lednu 381 v Constantinopoli se starým Fritigernovým rivalem Athanarichem. Když Athanarich dva týdny na to zemřel, vstoupili věrní mu Thervingové přímo do Theodosiových služeb. Roku 381 uskutečnily Gratianovy oddíly sérii efektivních tažení. Vytlačily Fritigernovy Thervingy z Illyrica na východ a zahnaly na ústup pravděpodobně i Greuthungy. Přízeň, kterou Theodosius spřáteleným barbarům prokazoval a štědrá mzda, kterou jim vyplácel, se záhy staly mocným lákadlem i pro Thervingy Fritigernovy.

Uzavření mírové smlouvy r. 382, poskytnutí rozsáhlé autonomie Gótům

Římská prestiž byla zachráněna, ale pouze do určité míry, neboť veřejné mínění vyžadovalo bližší objasnění. Iniciativy se chopil řečník Themistios, který už obhajoval Valentovu smlouvu s Thervingy ze sklonku 60. let. Ve svých řečech, proslovených v letech 381 – 393, se postupně dopracoval k tezi, že bude lepší podmanit si Góty mírovou cestou a nikoli násilím. Opětovně přitom zdůraznil, že si Theodosius mohl Góty úplně podmanit, kdyby chtěl. To  je pochopitelně nedůvěryhodné, ale ukazuje to, jak pečlivě musela být císařská politika předkládána, aby naplnila očekávání veřejnosti. Themistios tvrdil také to, že přijde čas, kdy budou Gótové plně integrováni do římské provinciální společnosti. Nová smlouva byla víceméně dodržována až do Theodosiovy smrti. Při jednom incidentu lynčoval dav v Constantinopoli jakéhosi Góta, při jiném posádková jednotka zřejmě napadla oddíl Gótů. Její velitel byl potrestán, aby se předešlo všeobecnému gótskému povstání. Císař zval rovněž gótské náčelníky na hostiny.

Možná již v té době do kompetence východního císaře přešly západní diecéze Dacia a Macedonia a nová hranice mezi západním a východním císařstvím vedla od Sirmia na jih k Jaderskému moři.

Smlouvou z roku 382 se započal proces, ve kterém císařská vláda postupně stále více ponechávala obranu říše maximálně jen zpola závislým barbarským kmenům, usídleným na říšském území. Ostatně již delší dobu stáli císařové před otázkou, zda brát do vojska venkovany a vydávat na pospas zemědělskou produkci, která strádala chronickým nedostatkem pracovních sil, anebo do armády najímat barbary bez jakéhokoli citově občanského vztahu ke státu, který měli bránit. Dilema řešil Theodosius tak, že do obrany říše začlenil za žold celé germánské, římskému státnímu zřízení cizorodé, kmeny, aniž nějak podepřel hospodářskou prosperitu říše. Vztah římského impéria k barbarským kmenům, zvláště ke Germánům, přestal mít v pozdní antice aspekt výlučně zahraničně-politický a stával se stále výrazněji jednou z nejzávažnějších vnitropolitických otázek. Smlouva také předznamenala vznik samostatných germánských království na římské půdě.

Smlouva z roku 382 však neznamenala, že by Římané změnili svůj vztah k přistěhovaleckým skupinám. Roku 386 dorazila k Dunaji nová velká gótská skupina – další Greuthungové vedení Odotheem. Jejich pokus překročit řeku narazil na houževnatý odpor. Skupina utrpěla těžké ztráty a její náčelník padl. Ty, co přežili, přesídlily úřady za tradičně tvrdých podmínek do maloasijské Frýgie. Někteří z nich byli zařazeni do římské armády, zatímco z dalších byli učiněni zemědělští nádeníci. Výslovně se přitom uvádí, že museli žít podle římských zákonů. Byli také záměrně zbaveni jakéhokoli smyslu pro nezávislé společenství.

Náboženské problémy v době Theodosiovy vlády, koncil v Constantinopoli v r. 381

Zatímco se v západní části říše katolická říše hned pohotově vypořádávala s posledními tamějšími zbytky arianismu a papež Damasus za souhlasu ostatních italských biskupů zatratil ideové spolutvůrce náboženské politiky Constantia II., na východě se o dogmatech více přemýšlelo. Vzdělaní a hloubaví zastánci níkajského synodu si uvědomovali, že jsou v jeho logickém zdůvodnění slabá místa, která se neshodují s origenovským filozoficko-teologickým systémem ani s nutnou mírou skepse, tolik příznačné pro antické filozofické myšlení. Z bohatých velkostatkářských rodin pocházející, vzděláním kultivovaní i zaníceně po vzoru apoštolů zbožní myslitelé z maloasijské Kappadocie – Basileios, biskup v tamější Kaisareii, jeho mladší bratr Gregorios, biskup v Nysse a jejich přítel Gregorios z Nazianzu (všichni tři byli později prohlášeni svatými) – spolu s dalším přítelem, ikonijským biskupem Amfilochiem vytvořili mladoníkajskou skupinu, která si předsevzala přispět ke sjednocení níkajské strany se semiariány dialogem. V něm mělo být při zásadním uznávání níkajských věroučných kánonů upřesněno pojmosloví a vyjasněna otázka, jaké místo v boží Trojici zaujímá Duch svatý. Damasovi se takové starosti zdály zbytečné, ale další vývoj potvrdil oprávněnost mladoníkajského úsilí. Basileios rozpracoval tezi, že boží podstata (úsia) je jenom jedna a její rozrůznění v nejsvětější trojici je dáno třemi stránkami boží jsoucnosti, takže jedna jsoucnost obsahuje tři podstatné znaky (traduje se, že o něco později svatý Patrik v Irsku k vysvětlení tohoto problému použil jako příklad trojlístek). Mladoníkajská skupina, jakkoli narážela na nesouhlas z mnoha stran, vytvořila ideologické předpoklady pro jednotné vyznání víry, které r. 381 vzešlo z constantinopolského koncilu, ale už předtím bylo rozhodnuto mocensky.

V květnu 381 se v Constantinopoli sešel Theodosiem svolaný koncil. Koncil se sice vyznačoval malou účastí, ale přesto je církevními historiky označován jako ekumenický. Na jeho jednání nebyli patřičně zastoupeni západní biskupové, čelní a výrazněji se projevující ariáni pozvání nedostali a při malé účasti konzervativních staroníkajců měli mezi 150 přítomnými biskupy rozhodující slovo kompromisnější mladoníkajci. Koncil kromě jiného potvrdil níkajské vyznání víry, znovu odsoudil Areiovo učení a prohlásil biskupa v Constantinopoli za rovnoprávného s římským biskupem. To směřovalo jednak proti úsilí alexandrijských biskupů získat vedoucí postavení ve východní části říše, jednak proti snaze římského biskupa reprezentovat církev jako jednotnou celoříšskou instituci. Koncil, který si za aktivní Theodosiovy pomoci vytkl za cíl upevnit jednotu církve, však nepřinesl předpokládané výsledky. Svým způsobem jen potvrdil různorodé zájmy západních a východních církevních činitelů, což ostatně odpovídalo i historickému vývoji směřujícímu k rozdělení impéria.

Mezitím se změnila mocenská situace v západní části říše. Rok 383 se stal osudný pro císaře Gratiana, který postupně ztrácel zájem o své panovnické povinnosti, ztratil sympatie vojska a umožnil tak uzurpaci velitele britských jednotek Magna Maxima, vzdáleného Theodosiova příbuzného. K Maximovi přeběhla i celá gallská armáda a sám Gratianus byl 25. srpna 383 v Lugdunu (dn. Lyon) na útěku zavražděn. V Mediolanu se chopila vlády jménem dvanáctiletého Gratianova spolucísaře Valentiniana II. jeho matka Iustina, Maximus se usídlil v Treveri (dn. Trevír). Theodosius zřejmě po jistou dobu uznával Maxima jako faktického vládce v Gallii, Hispánii a Británii.

Theodosiovo vítězné tažení proti Maximovi

Ostrý vzrůst církevní moci, některá Theodosiova opatření proti jejímu vlivu

Masakr v Thessaloníké, triumf církve nad císařskou mocí, protipohanské zákony, ničení antických chrámů fanatickými křesťany

Odchod Theodosia na východ, smrt mladého Valentiniana r. 392, Eugeniova uzurpace

Arbogast byl prvním Germánem, který fakticky držel v rukou otěže císařské moci, ale odít do purpuru se vzhledem ke svému původu neodvážil. Arbogast nebyl křesťanem, proto obezřetně sledoval Theodosiův postoj v náboženských otázkách. Po Valentinianově smrti chtěl zprvu vládnout jako Theodosiův místodržitel, ale Theodosiova ostrá protipohanská opatření ho záhy zastrašila. Arbogast tedy sáhl po kroku, jímž hodlal složitou situaci vyřešit. Jeho nástrojem v mocenské hře se stal Eugenius, kterého dal 25. srpna 392 provolat západním císařem. Flavius Eugenius byl vzdělaný učitel rétoriky, který předtím působil na císařském dvoře jako přednosta kanceláře. Byl znám svými přátelskými vztahy s pohanskými skupinami v římském senátu, ačkoli se sám hlásil, neznámo zda formálně nebo z hlubšího přesvědčení, ke křesťanství. Protože nově proklamovaný císař byl znám jako člověk nezkušený ve vojenských záležitostech, doufal Arbogast, že si nadále zachová vlivné postavení, a že Theodosius nové uspořádání přijme. Ve složitých mocenských vztazích, jež se v říši utvářely na počátku 90. let 4. století, bylo Eugeniovi určeno sehrát tragickou úlohu bez toho, že by sám dal podnět k rozpoutání událostí, jejichž obětí se nakonec stal.

Eugenius se zpočátku pokoušel získat přízeň Theodosiovu – ten jej za dalšího vladaře nepotvrdil a degradoval jej tak na uzurpátora - i Ambrosiovu, ale jeho dopisy zůstávaly bez odpovědi. Zejména Ambrosiovo zdrženlivé až odmítavé stanovisko signalizovalo, že na podporu církve se uzurpátor nebude moci spoléhat. Proto se Eugenius zřekl křesťanství a plně se přiklonil ke starořímské senátorské straně. Zdálo se, že se vrátila Iulianova doba. V Římě se horečně obnovovaly řeckořímské i orientální kulty, bouraly se budovy, jimž posloužily svým stavebním materiálem zničené antické svatyně a všude na západě se oficiálně propagoval návrat k otcovské víře. Oltář bohyně Victorie se ještě jednou vrátil do senátní budovy. Mnohde ovšem vládly rozpaky, poněvadž se nedalo odhadnout, jak se věci vyvinou. Příznačně si v tomto směru počínal africký vojenský velitel Gildo. Tento romanizovaný Maur rád s projevem loajality přijal od Theodosia hodnost magister militum, ale současně dále zásoboval Věčné město africkým obilím. Proti Theodosiovi se vytvořila svérázná koalice, pochopitelná jen v neopakovatelném rozvrstvení mocenských a politických sil v posledním desetiletí 4. století. Vzdělanec a dvorský úředník Eugenius, na jehož stranu se postavili představitelé posledních pohanských skupin v Římě, byl mocensky zaštítěn Arbogastem a jeho galsko-franskou armádou.

Theodosius se zatím připravoval k válce a horlivě mu v tom pomáhal nový praefectus praetorio Orientis Rufinus, který se r. 392 výrazně zasadil o svržení a odsouzení Tatianovo a jenž také s největší přísností dbal o plnění nového Theodosiova zákona z 8. listopadu 392, kterým se v celé římské říši zakazoval jakýkoli jiný než křesťanský kult. Zatímco Arbogast posiloval své vojsko naverbovanými Franky a Alamany, jmenoval Theodosius 23. ledna 393 pro západní část říše Augustem svého mladšího, tehdy osmiletého syna Honoria, východ ponechal pod Rufinovým dohledem o sedm let staršímu Arcadiovi a v létě 394 vytáhl na západ téměř se všemi mobilními jednotkami Orientu. Je příznačné, že jádro jeho armády představovaly barbarské jednotky. Po nové hromadné mobilizaci se mezi Theodosiovými jednotkami objevili opět Gótové, v počtu více než 20.000, vedení snad již tehdy Alarichem. Mezi veliteli se nacházel další v budoucnu známý válečník a pozdější Alarichův soupeř – Stilicho. V armádě byl i vysoký počet Hunů. Jezdectvu východní armády velel význačný Frank, byl to Arbogastův strýc Richomeres - konzul roku 384 a v letech 388 – 393 nejvyšší vojenský velitel na východě. Oba Frankové se však nikdy nesetkali v bitvě, neboť Richomeres zemřel ještě před bitvou u Frigidu.

Vrchní velitel západní armády a první muž v Eugeniově vládě, Arbogast, chtěl východní převaze čelit v Julských Alpách, v jejichž jižním předhoří zaujal obranné postavení. V prvním střetnutí vyvázlo Theodosiovo vojsko z nebezpečné léčky jen zradou velitele jednoho Eugeniova oddílu, s čímž snad souvisí i předčasná sebevražda Viria Nicomacha Flaviana, posledního vůdce starořímské strany. Následujícího dne – 6. září 394 – pak byla svedena rozhodující bitva, v níž došlo symbolicky i fakticky k poslednímu velkému měření sil antického pohanství s křesťanstvím. Theodosius totiž strávil celou noc před bitvou na modlitbách a ráno dal z návrší pokyn k útoku znamením kříže. Arbogast pak vedl své vojáky do boje pod záštitou Jova. Arbogast spoléhal na výhodnost svého postavení, ale tu neočekávaně došlo k osudnému zvratu. Právě v té chvíli, kdy Theodosius před očima obou vojsk poklekl znovu k modlitbě, zvedl se prudký vítr, oblaky písku oslepil v údolí horské řeky Frigidu (Vipavy) Arbogastovu armádu, vrhal svou silou její střely zpět a zastrašil ji do té míry, že přestala být schopnou organizovaného boje. Eugenius byl po prohrané bitvě hned popraven, Arbogast se po dva dny skrýval v horách a pak se sám probodl mečem. O bitvě u Frigidu také pojednává samostatný článek na webu Antického světa. Gótové v bitvě utrpěli těžké ztráty, údajně padlo 10.000 jejich bojovníků, historik Orosius to komentoval tak, že Theodosius získal dvě vítězství pro římský stát – porazil uzurpátora a zároveň oslabil své gótské „spojence“. Pakliže převládaly takové přístupy, měli Gótové dobrý důvod k tomu, aby sledovali římské motivy s podezřením. Již při kampani proti Maximovi pravděpodobně došli k závěru, že je oběti v římských občanských válkách mohou připravit o nezávislost (kterou, jak je výše uvedeno, římský stát respektoval jen z donucení). Zda se opravdu jednalo Theodosiovu cílenou strategii, nelze ovšem s určitostí říci. Po skončení druhé kampaně se Gótové opět vzbouřili a za svého vůdce si zvolili Alaricha, přičemž využili Theodosiovy smrti v roce 395. Na druhou stranu germánské oddíly demonstrovaly svou nepostradatelnost v mocenských konfliktech uvnitř impéria a germánští vojevůdci si zřejmě uvědomovali, že již dávno nejsou bezduchým nástrojem v rukách jakkoli mocných císařů, ale že sami rozhodují, resp. spolurozhodují o jejich osudu. Boj o moc mezi Eugeniem a Theodosiem tak svým způsobem skončil vítězstvím barbarů a na této situaci by se nezměnilo nic, i kdyby výsledek bitvy u Frigidu vyzněl ve prospěch Eugeniův.

Když po začlenění zbytků poraženého vojska do své armády vtáhl vítězný Theodosius do Itálie, padl v Aquileii na kolena před Ambrosiem, jenž mu tam vyšel vstříc a vzdal mu dík za to, že prostřednictvím jeho modliteb získal účinnou boží pomoc. Theodosius, který si byl vědom bezvýchodného postavení starořímské strany, na Ambrosiovu radu nepostupoval proti poražené straně nijak přísně a když vyzýval všechny starořímany, aby přešli ke křesťanství, vzpomenul s výrazem smutku i tragického konce Nicomacha Flaviana. Jeho stejnojmennému nejstaršímu synovi, jenž byl za Eugeniovy vlády městským prefektem, vrátil dokonce otcův zkonfiskovaný majetek, jakmile přijal křesťanskou víru.

Vítězně postupující christianizace, Theodosiova smrt 17. ledna 395, rozdělení říše

Předehra k zhroucení

Za těchto pohrom a vnitřních hospodářských proměn se ekonomicky hroutili drobní podnikatelé i větší samostatní výrobci. Zato se vpravdě pohádkové bohatství soustředilo v rukou snad jedné desetiny procenta všeho zhruba padesátimiliónového obyvatelstva, což ve velkých městech vyvolávalo hladové bouře a na venkově občasná lidová povstání. Bohatí si samozřejmě vždy našli cestu, jak daně neplatit nebo alespoň platit co nejméně. Postupným zánikem střední vrstvy a chudnutím nižších vrstev se pomalu, ale jistě zužovala základna pro vybírání daní. Na to již předchozí císařové běžně reagovali tím, že na bedra stále méně solventních plátců, jejichž počty se postupně snižovaly, uvalili větší daně a zpřísnili jejich vybírání. Dosud to vždy fungovalo… A stejně tupý přístup používají i moderní politikové a ekonomové, vysávající morek z kostí střední třídy.

Snad nikdo z císařů 4. století, kromě Iuliana, nad jiným řešením nepřemýšlel a zda někoho napadlo, že tento systém perspektivně vede ke kolapsu, je otázka. Bohatí a zpravidla i mocní hodnostáři a rovněž velkostatkáři si dokonce udržovali silnou osobní stráž, jež se během doby rozrůstala do rozměrů menších armádních celků. Tito buccellarii svým pánům zaručovali ochranu proti cizím kořistníkům i proti zvůli žoldnéřů a útokům povstaleckých tlup. A zatímco chudla a vylidňovala se menší města, rostly na venkově luxusně vybavené dvorce, či spíše tvrze. V poměrech, kdy římský stát ztrácel svou základní funkci chránit občany, ba dokonce se jí dobrovolně zříkal, závisela totiž účinná obrana majetku především na jeho soukromém zabezpečení. Tento proces byl výrazný hlavně na západě, na východě říše, kde byla ekonomika zdravější, nebyl tak vyhrocený.

V celistvosti držely říši namnoze již jen její staleté tradice, které ostatně respektovalo i sousedící s ní barbaricum. Pro jeho obyvatele zůstávala římská říše i v hluboké společenské krizi světem blahobytu, lákajícího ke kořistění i k hromadnému osídlování. S obdivovanou řecko-římskou antikou se však noví přistěhovalci již nesžili, naopak sami nemálo přispěli k jejímu konečnému rozkladu.

Církevní činitelé vždy projevovali pochopitelný zájem o součinnost s impériem, ale současně byli svým smyslem pro realitu vedeni k tomu, že respektovali skutečné poměry v říši, zejména rozdíly mezi její východní a západní částí. Rozdělení impéria, ke kterému došlo po Theodosiově smrti, je tedy nestavělo do zcela nečekané situace. Tehdejší struktura církve se dala bez problémů přizpůsobit existenci dvou nových říší, v nichž církev mohla i nadále rozvíjet svou činnost bez hlubších zásahů do své organizace. Jako činitel utvrzující komplexní jednotu světové říše, se však křesťanství v podmínkách 4. století nemohlo projevit.

Do chmurných poměrů vyústila slavná a silná kdysi antická společnost, transformovaná v křesťanskou říši, jejíž neschopnost sama sebe svým mohutným lidský potenciálem bránit ostře kontrastovala s bojovností germánských kmenů. Na impérium se snášely první vločky středověku. Po soumraku a temné noci přijde další svítání - to již ale bude patřit jinému světu...

avers bronzové mince - maioriny – s portrétem císaře zprava.

Fotografie mince byla pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.