Theodosius II. (408 - 450)

Původ Theodosia II., jeho nástup na trůn

V roce 414 byla prohlášena Augustou císařova patnáctiletá sestra Aelia Pulcheria. Přes své mládí převzala regentský úřad namísto Anthemia, o němž už žádné další zprávy nemáme. Na jeho místo nastoupil Aurelianus, který se zřejmě stal hlavním Pulcheriiným rádcem. I po tom, co Theodosius II. dospěl, za něj stále Pulcheria vládla. Pulcheria byla oddaná křesťanka a její askeze šla tak daleko, že se rozhodla pro život v panenské čistotě a přesvědčila i své sestry Arcadii a Marinu, aby učinily totéž. Naproti tomu Theodosius II. se samozřejmě oženit musel a Pulcheria mu roku 421 vyjednala sňatek s Athenais, dcerou athénského filozofa a sofisty Leontia. Nevěsta dostala při křtu jméno Aelia Eudocia a roku 423 byla prohlášena Augustou. Porodila Theodosiovi dceru Licinii Eudoxii, která se později stala manželkou západořímského císaře Valentiniana III. Aelia Eudocia byla vzdělaná a ambiciózní žena. Byla činná také jako básnířka a ve verších oslavila vojenské vítězství východní říše nad Peršany. Snad to byla ona, kdo dal podnět k reorganizaci constantinopolského vysokého státního učiliště, na němž pak působilo deset řeckých a deset latinských gramatiků, pět řeckých a tři latinští rétoři, dva právníci a jeden filozof.

Náboženské nepokoje v Alexandrii

Zavraždění filozofky Hypatie křesťanskými fanatiky

Praefectus praetorio Orientis [?], jímž byl po více než desetileté přestávce Aurelianus, začal sice tento zločin vyšetřovat, ale již roku 416 jej v jeho úřadě vystřídal Monaxios a od účinného postupu se upustilo. Císařský výnos z října 416 nařídil pouze snížit počet ošetřovatelů na pět set, zakázal jejich srocování a doplňování jejich stavu převedl z církve na státní správu. Církev však již na počátku r. 418 dosáhla obnovení dřívějšího statutu a egyptské státní orgány pak jen trpně přihlížely Kyrillovu terorismu. Pojem křesťanská láska k bližnímu se zprofanoval a stal karikaturou sama sebe, asi tak jako v současnosti pojmy Česká televize, Washingtonský konsensus, Pax Americana, mezinárodní řád založený na pravidlech, molekuly svobody, evropské hodnoty, pravda a láska, Světová zdravotnická organizace, dobrovolné očkování, aplikace Tečka, demokracie. 

Účast východní říše ve sporech o západní trůn, nastolení Valentiniana III.

Na jaře 425 vtrhla východořímská armáda z Dalmácie do severovýchodní Itálie. Aquileia byla obsazena, Ravenna padla spíše lstí než bojem. Jeden z velitelů, Alan Ardabur, upadl sice nešťastnou náhodou do Ioannova zajetí, ale ten mu v Ravenně důvěřivě poskytl tolik volnosti, že se mu podařilo přemluvit ravennské obránce k odpadnutí od uzurpátora. Tak tedy na jaře 425 skončil naopak v zajetí Ioannes a nová regentka, Galla Placidia, dala najevo, že od ní nelze očekávat žádnou milost. Ioannes byl v Aquileii s uťatou pravicí vezen v cirku posměšně na oslu a v květnu 425 byl popraven. Poměry v severní Itálii ještě rozvířil pozdní příchod šedesáti tisíc Hunů, které si dal Ioannes najmout, vedených Aetiem. Došlo k několika šarvátkám mezi oddíly Aspara (syn Ardabura, Asparův syn se jmenoval také Ardabur a později také sloužil jako vojenský velitel ve východní armádě), východořímského vojevůdce a Aetiovými Huny. Vítězná Galla Placidia vzala Aetia na milost - neměla příliš na vybranou, protože za vojevůdcem stály síly, které nemohla přehlížet. Východní sbory se mohly vrátit domů. 23. října 425 se stal šestiletý Valentinianus císařem západořímské říše. Constantinopolis se snažila vojensky pomáhat západní říši i proti invazi Vandalů do Afriky r. 429, v tomto případě však byly východořímské oddíly pod vedením Aspara méně úspěšné.

Roku 437 došlo v Constantinopoli ke svatbě osmnáctiletého Valentiniana s patnáctiletou Licinií Eudoxií a Galla Placidia se Theodosiovi za jeho laskavost odvděčila uznáním východního nároku na Illyricum, čímž byl odstraněn důležitý sporný bod mezi oběma říšemi. Tento státoprávní akt jen potvrdil, že se mezi oběma částmi říše prakticky začaly vytvářet státní hranice a nepřímo také dosvědčoval, že se Imperium Romanum mocensky definitivně rozdělilo.

Theodosiův zákoník - Codex Theodosianus

Náboženské rozepře, církevní sněm v Efesu r. 431

V náboženském světě se totiž objevil další předmět sporu, a to otázka, zda vlastnil Kristus jedinou, a to božskou přirozenost nebo čistou božskou a čistou lidskou přirozenost a otázka druhá, zda byla panna Marie bohorodičkou nebo rodičkou Kristovou. Křesťanská nesnášenlivost v kombinaci s řeckou zvídavostí byla spolehlivým garantem nepokojů a násilí. Alexandrijská škola byla zastánkyní bohorodičky a monofysitismu, tj. jediné boží Kristovy přirozenosti.

Kyrillos sáhl po starém a osvědčeném prostředku – zpochybnil Nestoriovu ortodoxnost a ve zkresleně formulovaných dopisech napadl jako bludařské jeho výhrady k oprávněnosti nazývat pannu Marii bohorodičkou. Nestorios nebezpečí podcenil a při vědomí své teologické nadřazenosti přezíral všechny invektivy a plně se spoléhal na podporu císařského dvora. Ale Kyrillos dokázal otřást jeho postavením a Theodosius II. rozhodl kvůli této záležitosti svolat r. 431 do Efesu církevní sněm.

Kyrillos však nejdříve svolal do Alexandrie synodu biskupů patřících pod jeho kompetenci a Nestoria, který neuznával pannu Marii jako bohorodičku, dal prohlásit za heretika. Rovněž v Efesu, kam přicestoval s velkou družinou a bojovně naladěnými mnichy, dal ve spojení s tamějším biskupem Memmonem ještě před příchodem syrských biskupů Nestoria a asi dvě stě dalších biskupů exkomunikovat. Syrští biskupové, kteří pod vedením antiochijského patriarchy Ioanna a za účasti teologa a církevního historika Theodoreta z Kyrrhu přicestovali opožděně, zasedali pak odděleně a odsoudili Kyrilla a jeho stoupence. Kyrillova strana, kterou mezitím posílil římský papežský legát, odpověděla exkomunikací Ioanna, vyňala z antiochijské patriarchální pravomoci Kypr, načež odsoudila celou antiochijskou christologii a rovněž západní pelagiány, s nimiž Nestorios udržoval určité styky. Aby toho nebylo málo, docházelo v ulicích Efesu ke střetům rozvášněných stoupenců obou stran. Kyrillovi se podařilo navázat přímé spojení s císařským dvorem. Theodosius II. se totiž přes svou dřívější instrukci, že nikdo z biskupů nesmí před skončením koncilu opustit Efesos, uvolil vyslechnout Kyrillovy vyslance. Dvěma egyptským biskupům, které Kyrillos vyslal jako své mluvčí, stačily dva dny pobytu v Constantinopoli, aby zviklali Nestoriovo postavení. Kyrillovi vyslanci nepřišli do hlavního města s prázdnýma rukama - nejprve se obrátili na vlivné císařovy kleštěnce, císařovniny komorné a v rekordně krátké době se jimi nechali podplatit téměř všichni nejvyšší císařští hodnostáři. Upláceli je cennými tkaninami, výrobky ze slonoviny a z pštrosích per, obrazy a jinými luxusními předměty a peněžitými dary podle postavení obdarovávaného ve výši od 100 solidů do 200 liber (tj. od 0,5 do 65,4 kg zlata. Celkové výdaje vyčerpaly tehdejší pokladní hotovost alexandrijského patriarchátu natolik, že si Kyrillovi vyslanci museli vypůjčit další zlato, prý ve váze 1500 liber neboli 490,5 kg. Není divu, že císařský dvůr začal náhle horlit pro bohorodičku.

Kyrillovi přála i náhoda, neboť císařovna Eudocia si vyložila smrt své malé dcerky jako boží trest za svou dosavadní náklonnost „nepříteli bohorodičky“ a dala to patřičně najevo změnou svého postoje. Císař se přes nátlak dvora snažil formálně uchovat nestrannost. Dal na Nestoria, Kyrilla a Memmona uvalit vazbu, ale nijak tíživou. Když se nenašlo žádné kompromisní řešení, odešel Nestorios na císařův rozkaz zpět do svého antiochijského kláštera, kdežto Kyrillos se bez Theodosiova dovolení vrátil zpět do Alexandrie a dostalo se mu tam triumfálního přivítání. Císař mu jeho svévoli na přímluvu celého dvora odpustil a s úlevou přijal, když se podařilo na základě antiochijské – zřejmě Theodoretem zformulované a Kyrillem podepsané - dogmatické formule o spojení, ale nikoli smíšení boží a lidské přirozenosti v Kristu. K tomuto dogmatu se připojil i Nestorios. Bez jeho přičinění a zřejmě i proti jeho vůli však vznikla sekta nestoriánů a jemu samému uškodila Ioannova žárlivost, s níž tento patriarcha sledoval vzrůstající popularitu Nestoriových  kázání. A tak musel Nestorios putovat do arabského a pak do jihoegyptského vyhnanství, kde r. 451 zemřel.

Pustošivé útoky Hunů na evropské provincie, Theodosiova politika tributů

Již roku 431 si Theodosius II. vykoupil od Hunů mír ročním poplatkem ve výši 350 liber (114,5 kg) zlata. Když roku 434 zemřel hunský král Roas a po něm nastoupili jeho synovci Bleda a Attila, byl východořímský poplatek zvýšen na dvojnásobek a nadto Hunové r. 440 a 441 vyplenili Thráckou a Dáckou diecézi. Roku 445 dal Attila zavraždit svého bratra a jako vládce obrovského území mezi Rýnem a Uralem se stal postrachem celého křesťanského světa. Východořímský dvůr se sice úzkostlivě vyhýbal otevřenému konfliktu, ale r. 447 zaútočili Hunové hluboko na Balkán a podmanili si více než sedmdesát měst. Zastavili se teprve u Thermopyl a Constantinopole, přičemž - přes veškeré úsilí císařových vojevůdců Ardabura a Aspara - zpustošení dobytých oblastí dosáhlo hrozivého stupně. Tehdy, ne-li již r. 443, byla východní říše přinucena k ročnímu poplatku 2100 liber (687 kg) zlata a nadto zaplatit jednorázovou pokutu 6000 liber (1962 kg) zlata. Výkupné za každého zajatého Římana se zvýšilo z původních osmi na dvanáct solidů, hunské přeběhlíky museli ovšem Římané vydávat bez náhrady.

Před pustošivými nájezdy Hunů se necítila bezpečná ani Constantinopolis. Navíc v zimě 447/448 se po sérii zemětřesení zčásti zřítily Theodosiovy hradby. Po roce 440 byl nejdůležitější osobností u dvora eunuch Chrysaphius, který načas zastínil i vliv Pulcherie. Doporučoval vyplatit Huny bohatými dary, ale tím si znepřátelil východořímské vojevůdce, koncem čtyřicátých let upadl v nepřízeň a Pulcherii se podařilo znovu prosadit svou moc.

Attila si r. 447 rovněž vymínil odstoupení římského pohraničí u dolního Dunaje v šíři pěti denních pochodů a v délce od Singiduna (dn. Bělehrad) po Novae (Svištov v Bulharsku). Od hunského biče byla východní říše osvobozena, když Attila, který po vyplenění evropských provincií východní říše hledal nové oblasti k rabování a napadl západořímskou říši.

Prosazení řečtiny jako úředního jazyka na úkor latiny

Řevnivost, často bouřlivá, se projevovala i v širokých vrstvách obyvatelstva Constantinopole. Mezi návštěvníky oblíbených závodů v hippodromu vznikly čtyři kluby, pojmenované podle barev závodníků na dvoukolých vozících, tažených koňským dvojspřežím nebo čtyřspřežím, takže nejen v Římě, ale i v Constantinopoli se střetávali „bílí“, „červení“, „zelení“ a „modří“. Vliv klubů pronikal mezi lid, jehož nespokojenost se snažila vláda právě hrami uklidňovat. Vznikly oficiální cirkové strany s předáky, které jmenovala nebo alespoň potvrzovala vláda, aby mohla snáze kontrolovat a usměrňovat jejich činnost. Mezi cirkovými barvami vládla rivalita a často, např. v roce 445, docházelo k zuřivým bojům, při nichž zahynulo mnoho lidí.

Vztahy s perskou říší

Další církevní spory a „lotrovský koncil“ v Efesu r. 449

Tehdy se mimo jiné biskupy, k nimž patřil zejména edesský Ibas, cítil také ohrožen antiochijský patriarcha Dommos. Proto se obrátil na svého constantinopolského kolegu Flaviana a rozhodli se Eutycha zbavit obviněním z hereze. Biskupové, kteří se tehdy sešli v Constantinopoli, jednali s Eutychem velmi přísně a shledali, že jeho víra je nesprávná. Dogmatický spor měl z Theodosiova rozhodnutí projednat koncil, svolaný na rok 449 znovu do Efesu. Do dějin vstoupil jako „lotrovský koncil“. Mezitím se Eutyches odvolal k mnoha autoritám, mimo jiné i k římskému papeži. Římští papežové si právo nejvyššího apelačního soudu v církvi již delší dobu osobovali, ale východní biskupové, zejména v postavení alexandrijského, antiochijského a constantinopolského patriarchy, se nedávali římským nárokem vázat. Flavianus si však sám do Říma napsal o dobrozdání, neboť potřeboval spojence proti císaři a Dioskorovi, který se cítil Eutychovým odsouzením dotčen. Římským papežem byl tehdy Leo I. (440 – 461), zvaný Veliký. Na Theodosiovo pozvání vyslal sice do Efesu tři zplnomocněné legáty, ale koncil se mu jevil celkem zbytečný. 13. června 449 papež adresoval Flavianovi list, známý jako Tomus Leonis, v němž rozvedl tezi o dvou Kristových přirozenostech.

Papež zřejmě předpokládal, že i na východě se bude respektovat zásada, vžitá na západě: Roma locuta, causa finita (Řím promluvil, spor je ukončen). Eutyches ani egyptští bojovní zastánci monofysitismu však nehodlali ustoupit ani papeži. Spoléhajíce na císařovu přízeň, vtáhli uprostřed léta 449 sebevědomě do Efesu a za Dioskorova předsednictví zahájili synodální jednání, na němž velkou aktivitu projevoval i jeruzalémský biskup Iuvenalis, neboť v příklonu k Dioskorovi spatřoval nejschůdnější cestu, jak se vymanit ze závislosti na antiochijském patriarchátu. Theodoretovi a jiným Dioskorovým odpůrcům byla účast na synodě znemožněna. Od samého počátku provázely jednání násilnosti. Římští legáti nedosáhli  souhlasu ani k přečtení papežova stanoviska a kdyby bývali zavčas neodcestovali, asi by je rozvášněný dav zbil stejně jako constantinopolského Flaviana. Flavianus, Ibas a Theodoretos z Kyrrhu byli prohlášeni za heretiky a Eutychovi se dostalo plné rehabilitace. Státní orgány si pospíšily s Flavianovým transportem do vyhnanství, ale ten cestou zemřel.

Proti průběhu a výsledkům synody vystoupil s rozhodným protestem nejdříve papež Leo I., který ostře odsoudil „efeské lotrovství“ (latrocinium Ephesinum) a požadoval svolání nového koncilu do Itálie. Současně se v únoru 450 obrátil na západní císařský dvůr, který právě přicestoval do Říma a dosáhl toho, že Valentinianus III. a jeho matka Galla Placidia a manželka Eudoxia písemně sdělili římské stanovisko Theodosiovi II. a jeho sestře Pulcherii. Právě u ní našlo poselství papeže a západního císařského dvora pochopení a podnítilo v ní vášnivou nenávist k monofysitismu. Za tímto zvratem zřejmě stálo Pulcheriino nepřátelství k Eutychovu mocnému stoupenci Chrysaphiovi a nevraživost vůči Eudocii, rovněž horlivé zastánkyni monofysitského dogmatu, kterou dvorské aféry a intriky vypudily roku 443 natrvalo do Jeruzaléma. Theodosius II. západní vměšování do církevních poměrů na východě rozhodně odmítl.

Theodosiova smrt r. 450

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Rigobert Günther: Římské císařovny
Peter Heather – Gótové