Římské císařství
Já ne jak poutník krajem hrobů
proputoval jsem starý Řím,
ale jak muž, jenž onu dobu
poznal a prožil srdcem vším.
(Valerij Brjusov)
Imperium Romanum

Theodosius II. (408 - 450)

Theodosius II.

Původ Theodosia II., jeho nástup na trůn

Theodosius II. se narodil roku 401 jako syn císaře Arcadia a jeho manželky Aelie Eudoxie. Za sourozence mu rodiče nadělili samé sestry: Flaccillu (r. 397), Aelii Pulcherii (r. 399), Arcadii (r. 400) a Marinu (r. 403).  Když Arcadius roku 408 zemřel, sedmiletý Theodosius nastoupil pokojně na východořímský trůn. V paláci byl svěřen do péče eunucha Antiocha, ale prvním regentem se stal nejprve Anthemius, kterého zdědil jako pretoriánského prefekta [?] (praefectus praetorio). Anthemius byl schopný a rázný – učinil řadu potřebných kroků, aby zlepšil zásobování Constantinopole, snažil se o upevnění vztahů s Ravennou, což usnadnila Stilichonova smrt. Byla sjednána nová smlouva s Peršany, svou pozornost a péči Anthemius zaměřil na podunajská města zničená Góty. Odrazil také vpád hunského krále Uldina do Moesie r. 408 a Germáni zajatí ve válce (příslušníci kmene Skirů v Uldinových službách) byli přesídleni na půdu statkářů v Malé Asii. Prefekt se postaral o zabezpečení země proti nájezdům Hunů a Germánů v budoucnosti. Proto zdokonalil a podstatně rozšířil dunajskou flotilu. Především však, maje na paměti, jak Řím padl za kořist Alarichovi, opevnil Constantinopoli. Již dříve postavil hradby kolem tohoto města jeho zakladatel Constantinus Magnus, ale touto dobou už se metropole východního císařství rozrostla daleko za původní hranice. V roce 413 vznikly tedy nové hradby, po vládnoucím císaři zvané Theodosiovy.

V roce 414 byla prohlášena Augustou císařova patnáctiletá sestra Aelia Pulcheria. Přes své mládí převzala regentský úřad namísto Anthemia, o němž už žádné další zprávy nemáme. Na jeho místo nastoupil Aurelianus, který se zřejmě stal hlavním Pulcheriiným rádcem. I po tom, co Theodosius II. dospěl, za něj stále Pulcheria vládla. Pulcheria byla oddaná křesťanka a její askeze šla tak daleko, že se rozhodla pro život v panenské čistotě a přesvědčila i své sestry Arcadii a Marinu, aby učinily totéž. Naproti tomu Theodosius II. se samozřejmě oženit musel a Pulcheria mu roku 421 vyjednala sňatek s Athenais, dcerou athénského filozofa a sofisty Leontia. Nevěsta dostala při křtu jméno Aelia Eudocia a roku 423 byla prohlášena Augustou. Porodila Theodosiovi dceru Licinii Eudoxii, která se později stala manželkou západořímského císaře Valentiniana III. Aelia Eudocia byla vzdělaná a ambiciózní žena. Byla činná také jako básnířka a ve verších oslavila vojenské vítězství východní říše nad Peršany. Snad to byla ona, kdo dal podnět k reorganizaci constantinopolského vysokého státního učiliště, na němž pak působilo deset řeckých a deset latinských gramatiků, pět řeckých a tři latinští rétoři, dva právníci a jeden filozof.

Náboženské nepokoje v Alexandrii

V oblasti náboženství na východě pokračovaly věroučné kontroverze mezi antiochijskou školou, v níž se v duchu origenovského filozoficko-teologického systému stále uplatňoval idealistický racionalismus a mezi rigorózním alexandrijským dogmatismem, který se nikdy nevyhýbal demagogickému zjednodušování. Alexandrijský patriarchát, vynikající pevnou organizací, si již od počátku 4. století činil nárok na primát ve východních provinciích. Jeho vzrůstající pozemková držba mu postupně zajistila monopolní postavení v obchodě se zemědělskými produkty a v tom také spočívala mocenská pozice alexandrijských metropolitních biskupů, kterou dokázal prosadit již Athanasios (328 – 373) a o niž se nevybíravým způsobem opíral panovačný Theofilos, který byl alexandrijským patriarchou v letech 384 – 412. V násilnickém autokratismu zašel ještě dále jeho synovec a nástupce Kyrrilos (412 – 444), který bez jakýchkoli zábran používal i nečestných prostředků ke zdeptání svých nepřátel. Kyrrilos, který nikdy neváhal využít úderné síly mnichů, nejprve násilně zlikvidoval malou sektu egyptských novatianů a jejich majetkem obohatil své kostely. Potom se obrátil proti židům a císařský místodržitel Egypta Orestes jen stěží dokázal zvládnout situaci. Energicky sice zakročil proti prvním výtržníkům, ale když proti židům zaútočilo pět set rozvášněných mnichů, podnícených Kyrillovými výzvami, mohl děkovat své oblibě u lidu, že si sám uchoval život.

Zavraždění filozofky Hypatie křesťanskými fanatiky

Poté se terčem Kyrrilových útoků stal zbytek antického pohanství, které se uchovávalo ve vrstvě alexandrijských vzdělanců, spjatých s tamějším vysokým učilištěm, Museiem. V něm tehdy vyučovala filozofii novoplatonicky orientovaná Hypatia, dcera matematika Theóna a sama též autorka matematických spisů. Mezi její žáky a obdivovatele patřil i kyrénský Synesios (autor smělé řeči „O panování“, adresované císaři Arcadiovi) a úcty požívala i u vysokých státních hodnostářů. Veskrze negativní vztah k ní ovšem měla církev. Již Theofilos ji nenáviděl a Kyrillos pod záminkou, že má nepříznivý vliv na víru místodržitele Oresta, způsobil svými nenávistnými invektivami její smrt. Kyrillos zaměstnával šest set svých fanatických stoupenců v nemocnicích a tito ošetřovatelé pod vedením jednoho klerika v březnu 415 Hypatii přepadli, vlekli ji před dveře kostela, surově ji obnažili, ostrými střepy rozsápali její tělo, na kusy je roztrhali a vhodili na hořící hranici. Budoucí tvář středověkého náboženského tmářství a nenávistného fanatismu, nezastavujícího se před vraždami bližních pro jiné než církví nadiktované názory, se začala rýsovat.

Praefectus praetorio Orientis [?], jímž byl po více než desetileté přestávce Aurelianus, začal sice tento zločin vyšetřovat, ale již roku 416 jej v jeho úřadě vystřídal Monaxios a od účinného postupu se upustilo. Císařský výnos z října 416 nařídil pouze snížit počet ošetřovatelů na pět set, zakázal jejich srocování a doplňování jejich stavu převedl z církve na státní správu. Církev však již na počátku r. 418 dosáhla obnovení dřívějšího statutu a egyptské státní orgány pak jen trpně přihlížely Kyrillovu terorismu. Pojem křesťanská láska k bližnímu se zprofanoval a stal karikaturou sama sebe, asi tak jako v současnosti pojmy Česká televize, Washingtonský konsensus, Pax Americana, mezinárodní řád založený na pravidlech, molekuly svobody, evropské hodnoty, pravda a láska, Světová zdravotnická organizace, dobrovolné očkování, aplikace Tečka, demokracie. 

Účast východní říše ve sporech o západní trůn, nastolení Valentiniana III.

V následujících letech se východní dvůr angažoval ve sporu západořímský trůn. Galla Placidia, nevlastní sestra západního císaře Honoria, uprchla r. 423 se svými dětmi Iustou Gratou Honorií a Flaviem Placidem Valentinianem (Valentinianem III.) do Constantinopole. Vzhledem k dřívějším sporům obou říší o hranice v oblasti Illyrica byla přijata chladně. Když téhož roku zemřel Honorius na vodnatelnost, nebral Theodosius II. v úvahu dynastické zájmy Gally Placidie a jejích dětí, ale zamýšlel sjednotit obě říše pod svou vládou. Ke změně císařova stanoviska došlo, když se na západě 20. listopadu 423 zmocnil vlády uzurpátor Iohannes, primicerius notatiorum (přednosta notářů) v Římě, za nímž stála i část západní armády. Nyní byl východořímský dvůr ochoten k dohodě s Gallou Placidií. Pětiletý Valentinianus byl zasnouben s dvouletou dcerou Theodosia Licinií Eudoxií a Galla Placidia byla uznána jako Augusta. V létě 424 činila východořímská vojska přípravy na tažení do Itálie. 23. října 424 byl Valentinianus jmenován Theodosiem Caesarem. Valentiniansko-theodosiovská dynastie vládla opět v obou říších.

Na jaře 425 vtrhla východořímská armáda z Dalmácie do severovýchodní Itálie. Aquileia byla obsazena, Ravenna padla spíše lstí než bojem. Jeden z velitelů, Alan Ardabur, upadl sice nešťastnou náhodou do Ioannova zajetí, ale ten mu v Ravenně důvěřivě poskytl tolik volnosti, že se mu podařilo přemluvit ravennské obránce k odpadnutí od uzurpátora. Tak tedy na jaře 425 skončil naopak v zajetí Ioannes a nová regentka, Galla Placidia, dala najevo, že od ní nelze očekávat žádnou milost. Ioannes byl v Aquileii s uťatou pravicí vezen v cirku posměšně na oslu a v květnu 425 byl popraven. Poměry v severní Itálii ještě rozvířil pozdní příchod šedesáti tisíc Hunů, které si dal Ioannes najmout, vedených Aetiem. Došlo k několika šarvátkám mezi oddíly Aspara (syn Ardabura, Asparův syn se jmenoval také Ardabur a později také sloužil jako vojenský velitel ve východní armádě), východořímského vojevůdce a Aetiovými Huny. Vítězná Galla Placidia vzala Aetia na milost - neměla příliš na vybranou, protože za vojevůdcem stály síly, které nemohla přehlížet. Východní sbory se mohly vrátit domů. 23. října 425 se stal šestiletý Valentinianus císařem západořímské říše. Constantinopolis se snažila vojensky pomáhat západní říši i proti invazi Vandalů do Afriky r. 429, v tomto případě však byly východořímské oddíly pod vedením Aspara méně úspěšné.

Roku 437 došlo v Constantinopoli ke svatbě osmnáctiletého Valentiniana s patnáctiletou Licinií Eudoxií a Galla Placidia se Theodosiovi za jeho laskavost odvděčila uznáním východního nároku na Illyricum, čímž byl odstraněn důležitý sporný bod mezi oběma říšemi. Tento státoprávní akt jen potvrdil, že se mezi oběma částmi říše prakticky začaly vytvářet státní hranice a nepřímo také dosvědčoval, že se Imperium Romanum mocensky definitivně rozdělilo.

Theodosiův zákoník - Codex Theodosianus

V obou říších se pociťovala nutnost mít k dispozici věcně uspořádaný potřebně komentovaný soubor platných zákonů a císařských výnosů, aby se předešlo zmatkům v administrativní a hlavně soudní praxi a zabezpečil se při ní jednotný postup. Iniciativa k ujednocenému soudnímu postupu při užívání rozsáhlé a nekodifikované říšské legislativy vyšla sice ze západní poloviny říše, ale úřední sbírku platných zákonů dal pořídit constantinopolský dvůr. Roku 429 začala pracovat komise odborníků s úkolem sebrat vyhlášky a obecně platné zákony od roku 312 a druhá komise, ustavená roku 435, tuto práci dokončila. Její dílo, rozdělené tématicky do šestnácti knih s tituly obsahujícími jednotlivé zákony v chronologickém pořadí, bylo 15. února 438 Theodosiem II. uzákoněno a podpisem Valentiniana III. vstoupil zákoník, který byl nazván po císaři Codex Theodosianus, v platnost i v západní části říše. Ujednocené zákonodárství mělo stmelit právní jednotu obou říší a celá akce probíhala ve vzorné shodě obou císařských dvorů. Rozhodnutím pořídit tento soubor zákonů si Theodosius II. získal trvalé místo v kulturní historii.

Náboženské rozepře, církevní sněm v Efesu r. 431

Kyrillovým despotismem v Egyptě se cítili utiskovaní i někteří mniši a jedna jejich skupina si r. 428 stěžovala u constantinopolského patriarchy Nestoria, mnicha z antiochijské školy. Kyrillovi vyslanci, zajišťující v Constantinopoli styk s císařským dvorem, dostali včas potřebné instrukce a když je Nestorios o stížnosti informoval, okázale se podivili nad tím, že se kvůli několika zkrachovalým jedincům odvažuje zasahovat do vnitřních záležitostí jiného patriarchátu. Nestorios se však rozhodl vystupovat jako spravedlivý rozhodčí a vůbec nepočítal s Kyrillovou zákeřností.

V náboženském světě se totiž objevil další předmět sporu, a to otázka, zda vlastnil Kristus jedinou, a to božskou přirozenost nebo čistou božskou a čistou lidskou přirozenost a otázka druhá, zda byla panna Marie bohorodičkou nebo rodičkou Kristovou. Křesťanská nesnášenlivost v kombinaci s řeckou zvídavostí byla spolehlivým garantem nepokojů a násilí. Alexandrijská škola byla zastánkyní bohorodičky a monofysitismu, tj. jediné boží Kristovy přirozenosti.

Kyrillos sáhl po starém a osvědčeném prostředku – zpochybnil Nestoriovu ortodoxnost a ve zkresleně formulovaných dopisech napadl jako bludařské jeho výhrady k oprávněnosti nazývat pannu Marii bohorodičkou. Nestorios nebezpečí podcenil a při vědomí své teologické nadřazenosti přezíral všechny invektivy a plně se spoléhal na podporu císařského dvora. Ale Kyrillos dokázal otřást jeho postavením a Theodosius II. rozhodl kvůli této záležitosti svolat r. 431 do Efesu církevní sněm.

Kyrillos však nejdříve svolal do Alexandrie synodu biskupů patřících pod jeho kompetenci a Nestoria, který neuznával pannu Marii jako bohorodičku, dal prohlásit za heretika. Rovněž v Efesu, kam přicestoval s velkou družinou a bojovně naladěnými mnichy, dal ve spojení s tamějším biskupem Memmonem ještě před příchodem syrských biskupů Nestoria a asi dvě stě dalších biskupů exkomunikovat. Syrští biskupové, kteří pod vedením antiochijského patriarchy Ioanna a za účasti teologa a církevního historika Theodoreta z Kyrrhu přicestovali opožděně, zasedali pak odděleně a odsoudili Kyrilla a jeho stoupence. Kyrillova strana, kterou mezitím posílil římský papežský legát, odpověděla exkomunikací Ioanna, vyňala z antiochijské patriarchální pravomoci Kypr, načež odsoudila celou antiochijskou christologii a rovněž západní pelagiány, s nimiž Nestorios udržoval určité styky. Aby toho nebylo málo, docházelo v ulicích Efesu ke střetům rozvášněných stoupenců obou stran. Kyrillovi se podařilo navázat přímé spojení s císařským dvorem. Theodosius II. se totiž přes svou dřívější instrukci, že nikdo z biskupů nesmí před skončením koncilu opustit Efesos, uvolil vyslechnout Kyrillovy vyslance. Dvěma egyptským biskupům, které Kyrillos vyslal jako své mluvčí, stačily dva dny pobytu v Constantinopoli, aby zviklali Nestoriovo postavení. Kyrillovi vyslanci nepřišli do hlavního města s prázdnýma rukama - nejprve se obrátili na vlivné císařovy kleštěnce, císařovniny komorné a v rekordně krátké době se jimi nechali podplatit téměř všichni nejvyšší císařští hodnostáři. Upláceli je cennými tkaninami, výrobky ze slonoviny a z pštrosích per, obrazy a jinými luxusními předměty a peněžitými dary podle postavení obdarovávaného ve výši od 100 solidů do 200 liber (tj. od 0,5 do 65,4 kg zlata. Celkové výdaje vyčerpaly tehdejší pokladní hotovost alexandrijského patriarchátu natolik, že si Kyrillovi vyslanci museli vypůjčit další zlato, prý ve váze 1500 liber neboli 490,5 kg. Není divu, že císařský dvůr začal náhle horlit pro bohorodičku.

Kyrillovi přála i náhoda, neboť císařovna Eudocia si vyložila smrt své malé dcerky jako boží trest za svou dosavadní náklonnost „nepříteli bohorodičky“ a dala to patřičně najevo změnou svého postoje. Císař se přes nátlak dvora snažil formálně uchovat nestrannost. Dal na Nestoria, Kyrilla a Memmona uvalit vazbu, ale nijak tíživou. Když se nenašlo žádné kompromisní řešení, odešel Nestorios na císařův rozkaz zpět do svého antiochijského kláštera, kdežto Kyrillos se bez Theodosiova dovolení vrátil zpět do Alexandrie a dostalo se mu tam triumfálního přivítání. Císař mu jeho svévoli na přímluvu celého dvora odpustil a s úlevou přijal, když se podařilo na základě antiochijské – zřejmě Theodoretem zformulované a Kyrillem podepsané - dogmatické formule o spojení, ale nikoli smíšení boží a lidské přirozenosti v Kristu. K tomuto dogmatu se připojil i Nestorios. Bez jeho přičinění a zřejmě i proti jeho vůli však vznikla sekta nestoriánů a jemu samému uškodila Ioannova žárlivost, s níž tento patriarcha sledoval vzrůstající popularitu Nestoriových  kázání. A tak musel Nestorios putovat do arabského a pak do jihoegyptského vyhnanství, kde r. 451 zemřel.

Pustošivé útoky Hunů na evropské provincie, Theodosiova politika tributů

Od 20. let 5. století zmohutněla moc Hunů, kteří ovládli rozlehlé východoevropské a středoevropské oblasti a stali se na Dunaji trvalou hrozbou pro východořímskou říši. Nevytvořili sice pevně organizovaný stát, naopak ponechávali podmaněným germánským, sarmatským, slovanským i jiným kmenům samosprávu a dokonce ani daně od nich pravidelně nevymáhali, ale kromě formálních vazalských projevů od nich požadovali vojenskou účast na svých taženích. Hunští vůdcové vystupovali jako nadřazení partneři obou římských impérií, ale prozatím se ke každému chovali odlišně. Východní říše, protože východní provincie byly o mnoho bohatší než západní, jim platila tribut, jinak její území nemilosrdně pustošili. Zdrženlivý postoj Hunů k západní říši byl zřejmě také způsoben přátelskými vztahy západořímského generála Aetia a hunským předákům. Mimoto si západní Řím najímal hunské jednotky, aby s jejich pomocí potíral nezkrotné germánské kmeny.

Již roku 431 si Theodosius II. vykoupil od Hunů mír ročním poplatkem ve výši 350 liber (114,5 kg) zlata. Když roku 434 zemřel hunský král Roas a po něm nastoupili jeho synovci Bleda a Attila, byl východořímský poplatek zvýšen na dvojnásobek a nadto Hunové r. 440 a 441 vyplenili Thráckou a Dáckou diecézi. Roku 445 dal Attila zavraždit svého bratra a jako vládce obrovského území mezi Rýnem a Uralem se stal postrachem celého křesťanského světa. Východořímský dvůr se sice úzkostlivě vyhýbal otevřenému konfliktu, ale r. 447 zaútočili Hunové hluboko na Balkán a podmanili si více než sedmdesát měst. Zastavili se teprve u Thermopyl a Constantinopole, přičemž - přes veškeré úsilí císařových vojevůdců Ardabura a Aspara - zpustošení dobytých oblastí dosáhlo hrozivého stupně. Tehdy, ne-li již r. 443, byla východní říše přinucena k ročnímu poplatku 2100 liber (687 kg) zlata a nadto zaplatit jednorázovou pokutu 6000 liber (1962 kg) zlata. Výkupné za každého zajatého Římana se zvýšilo z původních osmi na dvanáct solidů, hunské přeběhlíky museli ovšem Římané vydávat bez náhrady.

Před pustošivými nájezdy Hunů se necítila bezpečná ani Constantinopolis. Navíc v zimě 447/448 se po sérii zemětřesení zčásti zřítily Theodosiovy hradby. Po roce 440 byl nejdůležitější osobností u dvora eunuch Chrysaphius, který načas zastínil i vliv Pulcherie. Doporučoval vyplatit Huny bohatými dary, ale tím si znepřátelil východořímské vojevůdce, koncem čtyřicátých let upadl v nepřízeň a Pulcherii se podařilo znovu prosadit svou moc.

Attila si r. 447 rovněž vymínil odstoupení římského pohraničí u dolního Dunaje v šíři pěti denních pochodů a v délce od Singiduna (dn. Bělehrad) po Novae (Svištov v Bulharsku). Od hunského biče byla východní říše osvobozena, když Attila, který po vyplenění evropských provincií východní říše hledal nové oblasti k rabování a napadl západořímskou říši.

Prosazení řečtiny jako úředního jazyka na úkor latiny

V jednotné římské říši byla formálně úředním jazykem latina, ale na východě se tato norma v praxi nikdy neuplatnila. Hlavní dorozumívací řečí na východě byla řečtina a když od konce 4. století ustal příliv státních úředníků západního původu do východních oblastí, stala se latina jako úřední jazyk na constantinopolském dvoře anachronismem. Teprve zákon Theodosia II. z roku 439 ukončil tento nepřirozený stav. Tato změna souvisí s činností prefekta Kýra (439 – 441), který řečtinu jako úřední jazyk plně prosazoval a získal si svými stavitelskými iniciativami takovou popularitu, že se jí cítil ohrožen sám císař. Kýrovo odvolání koncem r. 441 nějak souviselo, asi jen nepřímo, s intrikami proti císařovně. Znechucená Eudocia se proto se roku 443 raději natrvalo uchýlila do Jeruzaléma, kam již r. 438/9 vykonala pouť a vynakládala pak své hmotné prostředky na státní i církevní stavby. Poustevníky Symeonem Stylitou a Euthymiem byla obrácena od monofysitismu na ortodoxní katolickou víru. V Jeruzalémě žila císařovna až do své smrti r. 460.

Řevnivost, často bouřlivá, se projevovala i v širokých vrstvách obyvatelstva Constantinopole. Mezi návštěvníky oblíbených závodů v hippodromu vznikly čtyři kluby, pojmenované podle barev závodníků na dvoukolých vozících, tažených koňským dvojspřežím nebo čtyřspřežím, takže nejen v Římě, ale i v Constantinopoli se střetávali „bílí“, „červení“, „zelení“ a „modří“. Vliv klubů pronikal mezi lid, jehož nespokojenost se snažila vláda právě hrami uklidňovat. Vznikly oficiální cirkové strany s předáky, které jmenovala nebo alespoň potvrzovala vláda, aby mohla snáze kontrolovat a usměrňovat jejich činnost. Mezi cirkovými barvami vládla rivalita a často, např. v roce 445, docházelo k zuřivým bojům, při nichž zahynulo mnoho lidí.

Vztahy s perskou říší

Za dlouhé Theodosiovy vlády byly vztahy s perskou říší relativně příznivé, kromě bojů v letech 421 a 422, které skončily římským vítězstvím. Úsilí perského krále Jazdkarta I. (399 – 420) o přátelské vztahy s východořímskou říší se projevilo i v legalizaci křesťanského náboženství na perském území. Roku 410 se tak dokonce konala církevní synoda v Seleukeie nad Tigridem. Smířlivou politikou si však král znepřátelil perské kněžstvo i vysokou šlechtu a tradice mu přiřkla hanlivé příjmení Hříšník. Ke své škodě se však křesťané stávali stále troufalejšími a ve své nesnášenlivosti se r. 420 při nové synodě v Seleukeie dopustili násilností, z nichž největší rozruch způsobilo zboření chrámu perských ctitelů ohně, sousedícího s křesťanským kostelem. Viníci byli vzápětí potrestáni smrtí, ale k dalším perzekucím Jazdkart I. nepřistoupil. Teprve jeho smrt, zřejmě násilná, přinesla změnu a jeho nástupce Bahrám V. (420 - 438) postavil křesťanství opět mimo zákon. Jeho syn Jazdkart II. (438 – 457), ačkoli jinak dodržoval smlouvy s Římany, pokračoval v protikřesťanské a protižidovské politice a rozhodl se vnutit perské náboženství Arménům, jejichž větší část podléhala perské svrchovanosti, menší pak římské suverenitě. Arménští křesťané se pod vedením vladaře Vardana postavili se zbraní v ruce na odpor a třebaže v r. 451 utrpěli krvavou porážku, dostali se „svatí Vardanovci“ do dějin jako zachránci křesťanské Arménie.

Další církevní spory a „lotrovský koncil“ v Efesu r. 449

Kyrillos zemřel r. 444, ale jeho fanatismus, zákeřnost a násilnické metody žily dále. Jeho nástupce Dioskoros (444 – 451) udržoval stálé spojení s císařským dvorem a ke svým nátlakovým akcím užíval radikálních mnichů jak v Egyptě, tak v Sýrii a dokonce i v Constantinopoli. Nejvlivnějším a nejhorlivějším stoupencem alexandrijské věrouky byl constantinopolský opat Eutyches, stařičký asketa s omezeným teologickým rozhledem, jehož Dioskoros využíval jako svůj nástroj k ovlivňování politiky císařského dvora. Tak se podařilo roku 448 dosáhnout vydání císařského zákona, nařizujícího spálit všechny u kohokoli objevené protikřesťanské spisy Porfyriovy i jiných pohanských autorů a také spisy Nestoriovy a všechny stoupence Nestoriova učení vyloučit z církve.

Tehdy se mimo jiné biskupy, k nimž patřil zejména edesský Ibas, cítil také ohrožen antiochijský patriarcha Dommos. Proto se obrátil na svého constantinopolského kolegu Flaviana a rozhodli se Eutycha zbavit obviněním z hereze. Biskupové, kteří se tehdy sešli v Constantinopoli, jednali s Eutychem velmi přísně a shledali, že jeho víra je nesprávná. Dogmatický spor měl z Theodosiova rozhodnutí projednat koncil, svolaný na rok 449 znovu do Efesu. Do dějin vstoupil jako „lotrovský koncil“. Mezitím se Eutyches odvolal k mnoha autoritám, mimo jiné i k římskému papeži. Římští papežové si právo nejvyššího apelačního soudu v církvi již delší dobu osobovali, ale východní biskupové, zejména v postavení alexandrijského, antiochijského a constantinopolského patriarchy, se nedávali římským nárokem vázat. Flavianus si však sám do Říma napsal o dobrozdání, neboť potřeboval spojence proti císaři a Dioskorovi, který se cítil Eutychovým odsouzením dotčen. Římským papežem byl tehdy Leo I. (440 – 461), zvaný Veliký. Na Theodosiovo pozvání vyslal sice do Efesu tři zplnomocněné legáty, ale koncil se mu jevil celkem zbytečný. 13. června 449 papež adresoval Flavianovi list, známý jako Tomus Leonis, v němž rozvedl tezi o dvou Kristových přirozenostech.

Papež zřejmě předpokládal, že i na východě se bude respektovat zásada, vžitá na západě: Roma locuta, causa finita (Řím promluvil, spor je ukončen). Eutyches ani egyptští bojovní zastánci monofysitismu však nehodlali ustoupit ani papeži. Spoléhajíce na císařovu přízeň, vtáhli uprostřed léta 449 sebevědomě do Efesu a za Dioskorova předsednictví zahájili synodální jednání, na němž velkou aktivitu projevoval i jeruzalémský biskup Iuvenalis, neboť v příklonu k Dioskorovi spatřoval nejschůdnější cestu, jak se vymanit ze závislosti na antiochijském patriarchátu. Theodoretovi a jiným Dioskorovým odpůrcům byla účast na synodě znemožněna. Od samého počátku provázely jednání násilnosti. Římští legáti nedosáhli  souhlasu ani k přečtení papežova stanoviska a kdyby bývali zavčas neodcestovali, asi by je rozvášněný dav zbil stejně jako constantinopolského Flaviana. Flavianus, Ibas a Theodoretos z Kyrrhu byli prohlášeni za heretiky a Eutychovi se dostalo plné rehabilitace. Státní orgány si pospíšily s Flavianovým transportem do vyhnanství, ale ten cestou zemřel.

Proti průběhu a výsledkům synody vystoupil s rozhodným protestem nejdříve papež Leo I., který ostře odsoudil „efeské lotrovství“ (latrocinium Ephesinum) a požadoval svolání nového koncilu do Itálie. Současně se v únoru 450 obrátil na západní císařský dvůr, který právě přicestoval do Říma a dosáhl toho, že Valentinianus III. a jeho matka Galla Placidia a manželka Eudoxia písemně sdělili římské stanovisko Theodosiovi II. a jeho sestře Pulcherii. Právě u ní našlo poselství papeže a západního císařského dvora pochopení a podnítilo v ní vášnivou nenávist k monofysitismu. Za tímto zvratem zřejmě stálo Pulcheriino nepřátelství k Eutychovu mocnému stoupenci Chrysaphiovi a nevraživost vůči Eudocii, rovněž horlivé zastánkyni monofysitského dogmatu, kterou dvorské aféry a intriky vypudily roku 443 natrvalo do Jeruzaléma. Theodosius II. západní vměšování do církevních poměrů na východě rozhodně odmítl.

Theodosiova smrt r. 450

V roce 450 Theodosius na vyjížďce spadl z koně, poranil si páteř a následkem toho zemřel. Theodosius byl po čtyřicet dva let vládcem východní říše, což představovalo nejdelší vládu v římských dějinách. Během této dlouhé doby měl za své hlavní rádce většinou schopné muže, kteří položili základy pro stabilitu byzantské říše, generálové na východním dvoře neměli tak velký politický vliv jako na západě. Ve vojenské oblasti se na rozdíl od západní říše uplatňovala zásada, že armáda se má skládat především z císařových poddaných. Císař sám nebyl ani státník ani válečník a význačnou roli nehrál, prý podepisoval úřední listiny, aniž se obtěžoval s jejich čtením. Byl mírné a laskavé povahy a vynikal zbožností. Císařský dvůr za jeho vlády připomínal spíše klášter než vládní instituci.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Rigobert Günther: Římské císařovny
Peter Heather – Gótové