Severus Alexander (222 - 235)

Alexandrův nástup na trůn

Ustavení císařské rady, snaha o konsolidaci

V jistých kruzích senátorského stavu dokonce vznikla naděje, že je možné takové politické zřízení, kdy císař vládne ve shodě se senátem, kdy senát svobodně užívá svých výsad a senátoři jako nejvyšší stav ve státě ovlivňují vývoj politických událostí. Snaha uvést v soulad monarchistickou vládu s privilegii senátu se projevila ve spisech historika Cassia Dia, současníka Severa Alexandra. Nedospělý císař nebyl s to vykonat nic pozoruhodného ani v armádě, ani v politice, ale jeho dobrá shoda se senátem již sama o sobě stačila, aby se v líčení prosenátní historiografie stal dobrým císařem. Nelze si idealisticky představovat – jak to činí mnohdy nespolehlivá Historia Augusta, že se jednalo o zlatý věk znovunastolení důstojnosti a moci senátu. V takovém hodnocení doby Severa Alexandra se promítla spíše představa ideálního císaře, chápaná prosenátními činiteli, než historická skutečnost. Vývoj neúprosně směřoval k vojenskému absolutismu. Císařovu osobu zahrnují literární prameny chválou a velmi silně idealizují i jeho vládu, kterou ovšem měly ve svých rukou opět ženy.

Doba jeho vlády přinesla zajisté leccos pozitivního. Velkého vlivu tehdy požívali vynikající právníci, žáci slavného Papiniana, zavražděného r. 212 na Caracallův rozkaz. V císařské radě, která zasahovala do všech státních záležitostí, zasedali zkušení senátoři i přední soudobí právníci. Pretoriánský prefekt (praefectus praetorio [?]) byl povýšen do senátorského stavu a předsedal v senátě jako představitel císaře - před Alexandrovou vládou dostávali prefekti senátorskou hodnost až po skončení prefektury. Z právníků, kteří zaujímali čelné místo na císařském dvoře to byli Domitius Ulpianus, zřejmě nejvýznamnější právník té doby a Iulius Paulus, kteří působili již na dvoře Septimia Severa, Herennius Modestinus a další. Ulpianus a Paulus byli pretoriánskými prefekty, tato funkce byla jednou z klíčových pozic na císařském dvoře.

Tendence omezit moc armády narážely samozřejmě na opozici vojenských kruhů, takže Severus Alexander byl nucen obezřetně posuzovat smýšlení vojska a počítat neustále s možností jeho revolty. Učiněné kroky k omezení výdajů na armádu a upevnění její kázně značně podkopaly Alexandrovu autoritu u armády. Snaha senátorské vrstvy, aby byly sníženy výdaje na branné síly, nejen vyzněla naprázdno, ale stála i lidské životy. Podezíravost armádních činitelů se projevila roku 228, kdy byl Ulpianus zabit pretoriány, zřejmě přímo před očima císaře. Ani Mamaea s Alexandrem nedokázali Ulpiana zachránit a jeho vraha museli dokonce ustanovit místodržícím v Egyptě, i když se později postarali o jeho zavraždění. V letech 225 - 7 byla Alexandrovou ženou Gnaea Seia Herennia Sallustia Barbia Orbiana z patricijské [?] rodiny. Zanedlouho však manželka i její otec (zřejmě Lucius Seius, který měl titul Caesar) upadli u žárlivé a podezíravé Mamaey v nemilost, manželka byla poslána do vyhnanství a její otec byl popraven.

V právní oblasti se vláda snažila zmírnit přílišnou přísnost zákonů, došlo i k mírnému snížení daní. Následné ztráty se doplňovaly z poplatků za luxusní zboží, nicméně bylo nutno veškeré výdaje pozorně sledovat, aby se říše vzpamatovala z marnotratnosti předchozí vlády – tato šetrnost, byť nezbytná, císaři na popularitě nepřidala. Přesto obyvatelstvo dostávalo příděly obilí a pokračovalo se ve veřejných stavbách. Značné důsledky mělo to, že kolegia [?] řemeslníků pracujících pro denní potřeby města Říma byla dána pod státní kontrolu a byla postavena do státní služby - to byl první z kroků, předjímajících budoucí omezování volného podnikání, tuhý centralismus a znevolňování různých povolání. Bylo pečlivě dbáno na to, aby uctívání boha Slunce probíhalo méně přepjatě, než jak tomu bylo v době vlády Elagabala. Císař renovoval a rozšířil Neronovy lázně, které se pak nazývaly Alexandrovy.

Vznik novoperské říše, konflikt na Východě

V cestě mu ovšem stála parthská říše. Ovládnutím drobných států na březích Perského zálivu si Ardašír zjednal pevnou oporu a využiv vnitřního rozvratu parthské říše, pozdvihl se v čele Peršanů proti vládnoucím Arsakovcům (jejich dynastie vládla asi od roku 250 př. n. l.). Peršané, kteří nezapomněli na svou někdejší slávu, se ochotně postavili do boje za obnovu své samostatnosti a panství nad Iránem. Před r. 223 Ardašír zvítězil nad Vologaesem V., r. 224 zdolal jeho bratra Artabana V., pak se zbavil i vedlejší linie Arsakovců a okolo roku 226 se postupně se zmocnil celé parthské říše. S titulem král králů usedl na trůn v Ktesifonu (dn. Ták-i-Kisrá v Iráku), staré rezidenci parthských králů a založil dynastii Sasánovců (podle Ardašírova děda Sasána, který prý byl správcem jedné ze svatyň bohyně Anahity, která spolu s Ahura-Mazdou a Mithrou patřila k hlavním božstvům iránského pantheonu). Po více než 500 letech se Irán opět ocitl pod perským panstvím. 

Tento převrat znamenal i odklon od hellénistických vlivů. Parthové se ochotně poddávali řecké vzdělanosti, na parthském dvoře žilo mnoho Řeků, řeckého jazyka se užívalo vedle parthského i v nápisech na mincích, řecká literatura i umění se těšily u králů i velmožů veliké vážnosti. Státním náboženstvím byl sice zoroastrismus, ale jiná náboženství měla plnou svobodu a koncem 1. století se do Iránu šířilo i křesťanství. Za Sasánovců se věci rázem změnily. Ardašír začal vědomě potírat vše, co připomínalo cizí panství, rozdělil říši na satrapie, zakládal nová města, jež měla být proti městům založeným Řeky středisky probuzeného národního života a připoutal svou říši k Zoroastrově nauce. Perský nacionalismus se postavil na odpor duchu hellénistické vzdělanosti. Novoperští králové se stavěli kriticky a odmítavě ke svým arsakovským předchůdcům a na jejich pokyn byly likvidovány četné památky z doby parthské říše. Je však známo, že iránské tendence se prosazovaly již za vlády Arsakovců a že novoperská říše na toto kulturní dědictví v mnohém směru navazovala. Noví vládcové se snažili vrátit k obyčejům a nařízením, které existovaly za Achaimenovců, ale za vlády Arsakovců upadly v zapomenutí.

Ardašír I. (224 – 241) se po svržení parthských Arsakovců roku 226 dal korunovat jako Artaxerxes. Mocná novoperská říše se považovala za nadřazenou všem ostatním soudobým státům. Velmocenská politika Sasánovců programově navazovala na tradici Achaimenovců a sledovala mnohem agresivnější politiku než Parthové – jejím cílem bylo rozšířit své území tak, aby dosáhli obnovení dávných hranic Persie až k nejzápadnějším břehům Malé Asie. Nový stát byl mnohem silnější a centralizovanější než Parthie. V období posledních Arsakovců údělná knížata a vládcové satrapií měli značnou samostatnost a často se proti ústřední vládě bouřili. Vazalská knížata - šáhové - si udržela moc i za nové dynastie, ale byla ve větší míře než dříve podřízena velkému šáhovi. Tento stát se rovněž vyznačoval se intenzivním nacionalistickým cítěním. Vedle vojsk dodávaných vazaly nabyli velkého významu žoldnéři a těžká jízda. Perská armáda, která doplnila tradiční parthskou obrněnou jízdu odvody z řad nových šlechticů podřízených přímo králi, byla v té době nejmodernější útočnou silou. Trumfy, jež měli Sasánovci v rukou, spočívaly kromě úderné síly proslulé těžkooděné jízdy v obří rozloze a zeměpisné poloze jejich říše, jež byla pro Římany prakticky nedobytná, stejně jako v nevyčerpatelném lidském potenciálu. Římu tak na východě povstal nepříjemný rival, působící trvalé potíže, nebezpečí srovnatelné s germánskou hrozbou na severu. Římané pak od té doby museli bojovat na dvou frontách. Bylo to nutné - a nesmírně nákladné.

Jednou z prvních Ardašírových akcí byl požadavek na římské východní teritorium až k Propontidě (dn. Marmarské moře). Po tomto prohlášení následoval r. 230 perský vpád do Mezopotámie, kde byl obležen Nisibis (dn. Nusaybin v Turecku) a Sýrie, lehkým sborům se podařilo proniknout přes Arménii dokonce až do Kappadokie. Na jaře 231 se vydali císař s matkou na Východ, v létě dorazili do Antiochie (dn. Antakija v Turecku). Císař se pokusil problém řešit diplomaticky, avšak Peršané na mírovou nabídku nereagovali. Roku 232 zaútočili Římané ve třech proudech na perské území. Podle Herodiana jeden proud útočil přes Arménii na Médii, jeden vtrhl do na jih Mezopotámie a třetí měl pod vedením samotného Alexandra udeřit mezi oběma proudy. Alexander prý však nevnikl na nepřátelské území, což Herodianos přičítá jeho strachu nebo obavám matky o jeho život. To prý bylo příčinou krachu římské ofenzívy - severní kolona byla zřejmě úspěšná, ač trpěla v arménských horách mrazem, ale jižní proud, s kterým se měl císař spojit, byl zničen nepřátelskou přesilou a vojsko se hněvalo, že je císař zradil. Hlavním cílem operací byl Ktesifon, avšak římské síly nestačily k jeho dosažení. Římská vojska trpěla vysokými ztrátami, způsobenými nejen protivníkem, ale i podnebím a nemocemi. Peršany se sice podařilo vypudit (zřejmě však za cenu ztráty Nisibisu a Karrh - dn. Harran v Turecku), ale válka si vyžádala mnoho peněz a značné ztráty na obou stranách. Císař byl nucen tažení přerušit, v zimě 232/3 se dostal do Antiochie a pak se vrátil do Říma, kde v září 233 oslavil triumf [?] a vystupoval jako vítěz, ale ve skutečnosti jen zakrýval neúspěch své výpravy. "Byla zničena obrovská část vojska, jež si pověstí a silou nezadalo s armádou z dřívějších dob", píše chmurně Herodianos.

V této souvislosti lze zmínit zájem tzv. "syrských císařoven" o náboženské a teologické problémy - Mamaea r. 232 za svého pobytu v Antiochii k sobě pozvala tehdejšího předního křesťanského myslitele Origena, aby poznala principy křesťanského učení. 

Boje na rýnské hranici, zavraždění Severa Alexandra 22. března 235

Odražení Peršanů bylo dosaženo posílením východního vojska posádkami ze západních provincií. Tohoto oslabení evropských hranic využili Germáni. Roku 233 překročili Alamanové Rýn a vpadli do Gallie. Císař, který začátkem roku 233 dostal první zprávy o pohybech barbarů, se proto rozhodl k válečné výpravě a asi roku 234 se vypravil do války, opět v doprovodu své matky. Severus Alexander, kterému velitelské schopnosti očividně scházely, nedobyl valných úspěchů a pokusil se Germány vyplatit. To úplně zničilo jeho autoritu u vojáků, beztoho nevražících na poručnictví jeho matky a občanský ráz jeho vlády a přislíbili věrnost jednomu z vyšších důstojníků podunajského původu, jménem Gaius Iulius Verus Maximinus, muži nízkého původu, ale známému svými vojenskými schopnostmi. Severus Alexander byl 22. března 235 v Moguntiacu (dn. Mohuči nebo v jeho blízkosti - má se za to, že to mohl být dnešní Bretzenheim) - i s matkou zabit.

Počátek všestranného úpadku římské říše

Ve vztahu k předchozímu období počínající krize za Marca Aurelia a Commoda představuje epocha severovců časový úsek, kdy příčiny krize sice působily i nadále, ale neprojevovaly se ani plnou silou, ani současně ve všech oblastech říše. Projevy hospodářského úpadku, které se projevovaly již za Septimia Severa, sílily. Finanční obtíže, které postihovaly především civilní obyvatelstvo, se projevovaly v jeho rostoucí zadluženosti. Na venkově vedla zadluženost kolónů [?] k utužení jejich závislosti na majitelích půdy, kteří jim úvěry často poskytovali s vědomím, že dlužníci budou muset setrvat na pozemcích, které obdělávali, i po vypršení uzavřené smlouvy. Projevem sociální nespokojenosti se stal v široké míře útěk otroků, kolónů i jiných pracovníků z místa pracoviště. Uprchlíci se někdy sdružovali ve skupiny, které ohrožovaly bezpečnost na silnicích, přepadali osamocené statky, bohaté domy ve městech atd. Nepokoje tohoto druhu a trvající finanční obtíže byly příznakem lability přechodného zlepšení za severovské dynastie.

Smrt Severa Alexandra - a konec severovské dynastie, která ještě dokázala udržet stabilitu -  byla počátkem hluboké krize, která zachvátila celou říši trvala až do roku 268, kdy se díky energickému císaři Claudiovi II. Gothicovi začaly opětovně uplatňovat síly, schopné zabránit dalšímu rozkladu říše a mající zájem na její další existenci jako světovládného impéria. Na scénu se drala doba vojenské anarchie, ekonomické krize, politického rozvratu a mohutných útoků barbarů. Čas těžké zkoušky pro římskou říši mohl začít…