Septimius Severus (193 –211)

Úřednická a vojenská kariéra Septimia Severa
Za jisté datum narození Lucia Septimia Severa se pokládá 11. duben, rok zůstává sporný - buď roku 145 nebo 146. Narodil se ve městě Leptis Magna v provincii Tripolitana v římské jezdecké rodině (equites [?]), zde usedlé. Byl vzdělaný muž, zdatný vojevůdce a administrátor, ale jeho povaha byla krutá, lstivá, úskočná a nelítostná. Slovy Herodiana "dovedl nejobratněji ze všech lidí předstírat laskavost a získávat důvěru. Bylo-li třeba porušit přísahu, nedbal na ni a lhal, měl-li z toho prospěch a říkal něco jiného než si myslel". Jinak nespolehlivá Historia Augusta jej trefně charakterizuje jako punského Sullu. Zásluhou Marca Aurelia se dostal do senátu [?], byl legátem [?] v několika provinciích a dodatečně zvoleným konzulem [?] r. 190. Byl velitelem 4. legie Skythské v Sýrii, za Commoda byl správcem Gallie lugdunské. Od r. 191/2 byl legátem Horní Pannonie, v níž byly 3 legie, v Dolní Pannonii byla legie jedna.Jeho jmenování do tohoto úřadu bylo součástí opatření prefekta pretoriánů [?] a Severova krajana Laeta, který se rozhodl, spolu s jinými na císařském dvoře, že je třeba Commoda odstranit. Pro případ, že by armáda reagovala na ukončení antoninovské dynastie nepříznivě, bylo nutno získat pro převrat podporu i mezi předními osobnostmi na úrovni správních úřadů v provinciích – Severus měl být jedním z nich. Jiný Laetův krajan z Afriky, Clodius Albinus, byl jmenován místodržícím v Británii a další z prefektových důvěrných přátel, Pescennius Niger, se stal správcem v Sýrii. Severova první žena se jmenovala Paccia Marciana. Roku 187 si vzal Iulii Domnu, dceru Bassiana, kněze a význačného představitele slunečního kultu z Emesy (dn. Homs v Sýrii) v Sýrii, s kterou měl dva syny – Bassiana (později všeobecně známého pod přezdívkou Caracalla, resp. Caracallus, tj. keltský plášť, který s oblibou nosíval), narozeného roku 188 a Getu, narozeného 7. března 189 v Římě. Pozor na pochybení moderního historika M. Granta, který na jednom místě tyto data uvádí správně a jinde pak chybně udává, že Geta byl o tři roky mladší. Některé prameny líčí, že Iulia Domna byla Caracallova macecha - není tomu tak, oba syny měl Severus s ní. Nepřátelská tradice líčí Iulii Domnu jako proslulou záletnici, Cassius Dio (asi 155 - 235) však o ní podobné zprávy nezaznamenal. Do své smrti se prý Septimius Severus, který se naučil latině na vojně, nezbavil lehkého punského přízvuku. Přes některé spekulace však v žádném případě nebyl zakladatelem barbarské dynastie či jakýmsi pozdním mstitelem Hannibalova Karthága, patřil k romanizované společenské elitě prodchnuté římským myšlením a ideály, stejně jako Afričané, kteří jej obklopovali. Pro období vlády Severovy dynastie se stalo příznačné, že do popředí vystupovali vlivní činitelé severoafrického původu a Syřané – z nich zejména osoby patřící k emeské kněžské aristokracii.
Předehra k občanské válce
Po krátké vládě Pertinaka a nastolení Didia Iuliana na trůn v roce 193 byl v dubnu 193 v Carnuntu hornopannonský legát Septimius Severus prohlášen svými legiemi císařem. Herodianos uvádí, že vychytralý Severus se nejprve tvářil, že mu jde pouze o potrestání Pertinakových vrahů a nikoli o trůn. Ať to bylo jakkoli, Pertinaka měli pannonští vojáci v dobré paměti jako velmi schopného a statečného a velitele, takže podlý čin zhýčkaných pretoriánů mohl být jedním z mocných stimulů.Situace se však zkomplikovala tím, že přibližně v téže době stejnou poctu na Východě získal i Pescennius Niger, další z tichých Laetových kompliců. V boji o moc byl ve hře ještě další aktér – a nebyl to nikdo jiný než Clodius Albinus v Británii.
Gaius Pescennius Niger Iustus pocházel z jezdecké rodiny. Dosáhl významných vojenských hodností. Asi v letech 183 - 184 byl správcem Egypta, což bylo významné místo v kariéře římského jezdce, asi před rokem 190 byl dodatečně zvoleným konzulem. Od roku 191/2 spravoval jako legát Sýrii, kde se těšil oblibě a úctě, protože velmi štědře podporoval veřejná divadelní a jiná představení. Když se dozvěděl, že Pertinax byl zavražděn a Didius Iulianus není oblíben, nechal se svými jednotkami provolat císařem. Celý Východ se postavil za Nigra, i parthský král Vologaeses IV. (192 - 207/8) mu vyjádřil podporu a poslal mu jednotky od klientských knížat. Niger se však soustředil více na radovánky než na zajištění moci.
Decimus Clodius Septimius Albinus pocházel z bohaté rodiny v severní Africe, svou dráhu pravděpodobně zahájil jako příslušník jezdeckého stavu. V době vzpoury Avidia Cassia na Východě byl místodržícím Bithýnie a zachoval Marcovi Aureliovi věrnost. V letech 191/2 - 197 byl správcem Británie.
Nejblíže do Říma to měl Septimius Severus – zkušený, tvrdý, energický voják a prohnaný politik. Bez váhání této výhody využil a urychleně se vydal do Říma. Herodianos uvádí, že "byl rychlejší než zprávy o něm". Severus se neúprosně blížil k Římu a část jeho sil tam již nepozorovaně - rozptýleně po různých cestách, v noci, v civilním oděvu a s ukrytými zbraněmi - pronikla. Didius Iulianus, který si dovedl spočítat, že proti Severovi nemá šanci, se pokoušel zachránit situaci tím, že mu nabídl, že jej prohlásí spolucísařem. Když Severus odmítnul, uchýlil se bezradně do paláce. Senát Iuliana sesadil asi 1. června 193 a jmenoval císařem Septimia Severa. Pretoriánskou gardu Severus lehce neutralizoval tím, že gardistům slíbil, že pokud zůstanou nečinní, dostanou velké odměny a nadále budou císařskou tělesnou stráží. Senátoři poslali k Iulianovi jednoho z vojáků a ten 1. června všemi opuštěného Didia Iuliana zabil. Severův vstup do Říma s ozbrojeným vojskem byl téměř symbolem nového ducha, tolik se lišícího od vládního režimu adoptivních císařů.
Antika si libovala v různých osudových znameních, a tak antickým autorům nemohlo ujít, že západní Severův soupeř je Bílý (Albinus) a východní Černý (Niger).
Severův příchod do Říma
První opatření Septimia Severa bylo rozpuštění pretoriánské gardy, která přísahala věrnost Didiovi Iulianovi. Podle Herodiana gardisté na Severův příkaz zanechali zbraně v táboře a vyšli novému císaři vstříc s vavřínovými ratolestmi. Severus je pak obklíčil svým vojskem a nařídil jim vzdálit se z Říma a pohrozil jim smrtí, jestliže se někdo z nich objeví v okruhu sta mil od Říma - tam sahala pravomoc městského prefekta [?]. Zároveň nechal obsadit pretoriánská kasárna svými vojáky. Noví členové gardy byli vybráni císařem ze spolehlivých mužů dunajských legií. Cassius Dio, zvyklý na předchozí, poměrně civilizované, pretoriány, byl šokován zjevem i způsoby vojáků, kteří přišli se Severem do Říma. Připadali mu "nejdivočejšího zjevu, nejstrašlivější v řeči a nejobhroublejší v konverzaci", uznal však, že jsou zdaleka nejlepšími vojáky. Početní stav pretoriánské gardy byl zdvojnásoben. Kohorty pretoriánů měly původně 500 mužů, nyní se jejich počet zvýšil na 1000.Severus přísně zakročil proti význačným příznivcům Didia Iuliana a okázale uctíval Pertinaka, za jehož mstitele se považoval a jehož jméno přijal do vlastního titulu. Pertinakovi se dostalo symbolického státního pohřbu - poněvadž byl již dva měsíce mrtev, byla na hranici spálena místo jeho mrtvoly vosková figurína. Severus jej nechal prohlásit za boha, viníci jeho smrti byli potrestáni. Severus stejně jako císařové předešlé dynastie v senátě slavnostně odpřísáhl, že bez usnesení senátu nebude trestat nikoho ze senátorů. Když si zabezpečil vojensky hlavní město a získal přízeň davu reorganizací zásobování, mohl konečně obrátit pozornost na své dva soky. Spojujíc vojenskou ráznost s lstivostí, zničil své protivníky, ale až po bojích, které jej zavedly za Eufrat a do Gallie a trvaly až do roku 197.
Hlavním úkolem Septimia Severa byl boj s Pescenniem Nigrem, na jehož stranu se přidal i Egypt, odkud přicházela do Říma velká část obilí. Byl tu však Clodius Albinus, který byl mocným mužem a měl silnou podporu senátu. Septimius Severus reálně posuzoval jeho možnosti a aby měl krytá záda, snažil se proto diplomatickým postupem zajistit jeho loajalitu alespoň do doby, nežli obnoví panství Říma nad východní polovinou říše. Proto Albina jmenoval r. 193 Caesarem a přijal za vlastního, čímž jej učinil podílníkem své moci a předurčil za svého nástupce. Ačkoli měl Severus dva syny – pětiletého Caracallu a o rok mladšího Getu a jeho nabídka se musela jevit jako účelová - Clodius Albinus tento návrh přijal.
Občanská válka v letech 193 - 197
Severus vyrazil na východ, aby co nejdříve dorazil k váhajícímu Nigrovi. Zmobilizoval i loďstvo z válečných přístavů Ravenna a Misenum (dn. Miseno), včetně obchodních lodí. Na evropské straně Bosporu získal Niger podporu Byzantia (pozdější Constantinopolis, dn. Istanbul) a obsadil je vojskem, aby Severovi zabránil v přechodu z Evropy do Asie. Když Severus zjistil, že Byzantium je obsazeno, mířil na lodích k bithýnskému Kyziku (poblíž dn. Erdeku v z. Turecku). Správce provincie Asie a Nigrův vrchní velitel Aemilianus se se Severem střetl a byl poblíž Kyziku poražen. Bithýnie se přidala k Severovi, Nikomedie zůstala věrná Nigrovi. Severovy i Nigrovy oddíly podnikaly z obou měst útoky jako z táborů a sváděly spolu bitky. Když došlo k větší srážce, zvítězilo Severovo vojsko. Se zbytky armády ustoupil Niger přes pohoří Taurus do Antiochie. V soutěskách Tauru vybudoval zátaras a ponechal posádku, aby bránila nepříteli v cestě do Antiochie. Nedlouho poté Severovi vojáci překonali odpor tohoto zadního voje nepřátelských jednotek, pronikli průsmykem Kilická brána a začali ohrožovat Antiochii. Aby mohl nebezpečí čelit, postoupil Niger k Issu na pomezí Malé Asie a Sýrie, proslulému jako místo druhé bitvy mezi Alexandrem Velikým a vojsky Dáreia III. V dubnu roku 194 zde byla jeho armáda opět na hlavu poražena. Podařilo se mu vrátit do Antiochie, odkud se snažil zachránit útěkem k Parthům, byl však Severovými stoupenci zajat a zabit.Vyhrocená situace vedla ke konfliktu s Parthy, Římané pronikli do Mezopotámie a přeměnili v provincii oblast Osrhoene, svého někdejšího vazalského státu, který se přiklonil na stranu Parthů. Abgar IX. Veliký, který vládl v Osrhoene od r. 179 - 216, se r. 195 podrobil Severovi a přijal jeho jméno - nyní se jmenoval Lucius Aelius Septimius Abgar IX. Veliký. V městě Nisibis (dn. Nusaybin v Turecku) založil císař římskou kolonii [?]. R. 195 získal Severus titul Arabicus po vítězství nad Araby jižně od Mezopotámie.
Úspěšné tažení proti Parthům přerušil Septimius Severus v důsledku vývoje na západě, kde Clodius Albinus upevnil své postavení natolik, že se stal samostatným vládcem a Severovým konkurentem. Získal si řadu přívrženců v Římě, v řadách senátu, v západních oblastech v Gallii a Hispánii. U Byzantia, která stále odolávalo, nechal jednotky a vydal se rychle na západ. Města, která se přidala k Nigrovi, byla přísně potrestána. Antiocheia klesla na úroveň vesnice v okruhu města Laodikeie. Také Byzantium, dobyté po dlouhém obléhání r. 195 nebo 196, bylo krutě potrestáno - magistráti [?] a vojáci hájící město byli pobiti, jeho hradby byly strženy, město ztratilo autonomii a jeho obyvatelé museli odvádět poplatky. Celé území Byzantia bylo připojeno k Perinthu, které bylo na Severově straně (také Heraclea, dnešní Marmaraereglisi v Turecku). Po krátké návštěvě metropole vytáhl císař proti Albinovi. Zřejmě jako výstrahu pro senát zařadil Commoda, kata senátu, mezi bohy - před vojskem obnovil jeho památku r. 195 a r. 196 v senátě. Severus se cítil dostatečně silný, aby dal najevo, že s Albinem nepočítá - na sklonku roku 195 prohlásila jeho vojska Albina za nepřítele a svého staršího syna Caracallu, tehdy osmiletého, učinil roku 196 Caesarem. Ve snaze udržet si dědictví éry antoninovských císařů a iluzi pokračování někdejší stability, mu změnil jméno na Marcus Aurelius Antoninus. Ve snaze legitimizovat svou moc se také prohlašoval za adoptivního syna Marca Aurelia, protože toužil spojit svou dynastii s dynastií Antoninů. Podle Herodiana se Severus neúspěšně pokusil Albina zbavit pomocí poslů, kteří jej měli v ústraní zavraždit. Clodius Albinus byl svými přívrženci provolán císařem a vydal se z Británie do Gallie. Centrem oblasti, kterou ovládl, se stalo Lugdunum (dn. Lyon), sídlo správce Gallie lugdunské. Jeho moc však byla od počátku ohrožena tím, že na Severově straně zůstala silná rýnská armáda. Severus předem zmařil Albinův plán vpadnout do Itálie vysláním vojenského oddílu, který uzavřel alpské průsmyky a sám se vydal do Gallie. Po prvním úspěšném střetu u Tinurtia (dn. Tournus) porazil Severus v únoru 197 Albina a jeho armádu v bitvě severně od Lugduna. Lugdunum bylo Severovými vojsky vydrancováno a vypáleno. 9. června 197 vtáhl vítězný císař do Říma. Provedl nemilosrdnou čistku v řadách přívrženců Clodia Albina - v Římě přišlo o život 29 senátorů a mnoho jezdců. Mezi popravenými senátory byl i Pertinakův tchán Sulpicianus. Tato nevraživost vůči senátu způsobila, že v senátní historiografii je Severus vnímán záporně. Po několikaletém boji se impérium opět ocitlo pod vládou jednoho císaře. Říše našla opět sjednotitele, ale i pána s tvrdou rukou. Popravy, konfiskace a rušení městských privilegií byly v provinciích velmi časté a tvrdá pěst císaře dopadla i na římský senát.
Druhá válka proti Parthům (197 - 199)
Po několika měsíčním pobytu v Římě, když účinně zastrašil senát, mohl císař bez obav znovu opustit metropoli. Septimius Severus se projevil jako rázný panovník a dobrý vojevůdce, který byl schopen opět upevnit císařskou moc a posílit římské mezinárodní postavení. Pro jeho mentalitu bylo příznačné, že bez odkladu zahájil v roce 197 znovu tažení proti Parthii (která podporovala jeho nepřítele Nigra), které musel přerušit v důsledku Albinovy uzurpace. Caracalla i Geta svého otce na tažení doprovázeli. Vologaeses IV. totiž využil Severova odchodu na západ a na nátlak svých vazalů nespokojených s římskými výboji zpustošil Mezopotámii, zaútočil na Arménii a Sýrii a oblehl Nisibis. Císař zmobilizoval tři nové legie, jimž určil velitele z řad jezdeckého stavu, nikoli z řad senátorů – jednak proto, že jezdci byli většinou vojensky kvalifikovanější, jednak kvůli tomu, že na senát pohlížel se značným podezřením. Pravomoc senátorských velitelů legií nadto omezil rozšířením funkcí jezdeckých prefektů vojenských táborů [?]. Třebaže výprava nedosáhla všech vytčených cílů, přinesla Římanům závažné úspěchy osvobozením Nisibisu, dobytím Babylónu, Seleukeie (dn. Tell Omar v Iráku) a Ktesifonu (dn. Ták-i-Kisrá v Iráku), který padl okolo 28. ledna 198. Jedině Hatra (řecky Atrai, dn. Chadr v sev. Iráku), opevněné město u Tigridu v severovýchodní Mezopotámii, císaři odolala. Podle Herodiana obránci vrhali na Severovy vojáky nádoby plněné jedovatým hmyzem, který zasažené vojáky bolestivě štípal. Vologaeses byl nucen hledat útočiště dále na východě, římské vojsko však bylo nuceno - zejména pro zásobovací potíže - dobytá území opět vyklidit. Nicméně na schůzce Septimia Severa s Vologaesem r. 199 byl uzavřen mír, na jehož základě byla vnitřními rozbroji oslabená parthská říše přinucena k odstoupení velké části Mezopotámie. Tuto novou provincii s posádkou dvou legií spravoval místodržící, jenž náležel k jezdeckému stavu. Císař byl r. 199 poctěn titulem Parthicus Maximus a trvalou připomínkou jeho východního tažení se stal monumentální vítězný oblouk, postavený na římském foru. "Nikdo před ním nevztyčil tolik vítězných znamení ani nad domácím nepřítelem, ani nad barbary", chválí jeho vojenskou zdatnost Herodianos. Roku 198, v devíti letech, dosáhl Geta titulu Caesar a téhož roku získal Caracalla hodnost Augustus.Podle nápisu na památníku, věnovanému synovi germánského velitele barbarských pomocných oddílů – gentiles [?], nalezeném v Arábii je možné, že v římské armádě na východě působily první pomocné sbory Gótů, kteří zřejmě někdy v době markomanských válek začali migrovat ze svých sídel v okolí Visly směrem na jihovýchod a v Severově době již mohli být někde na hranicích Dácie. Od Cassia Diona víme, že roku 196 došlo k pohybům Skythů – pod tímto klasicizujícím označením se v řeckých pramenech skrývají často právě Gótové. Od třetího století až do konečného rozpadu římské moci na západě hráli Gótové v dějinách impéria velice významnou roli.
Severovy inspekční cesty po provinciích, návrat do Říma
Severus si byl vědom rostoucího významu provincií a věnoval jim osobní pozornost. Po skončení východního tažení dlel r. 199 v provincii Arábii, pak v Egyptě (199 – 200) a na zpáteční cestě přes Sýrii a Malou Asii navštívil vojenské tábory v Moesii a Pannonii. Tyto inspekční cesty jej zdržely tak, že se do Říma vrátil až v r. 202. V létech 203 – 204 se stala cílem jeho další cesty Afrika. Po letech občanských i zahraničních válek následovalo šest let téměř nerušeného míru, do kterých připadá většina reforem, které císař provedl v organizaci říše a které činí z jeho vlády velmi důležitý stupeň ve vývoji císařství. Roku 204 pořádal v Římě tradiční stoletní hry. Mužskou tógu oblékl Caracalla r. 201 v Antiochii, Geta asi r. 202 v Římě.I tak silný panovník, jako Septimius Severus, byl dosti závislý na pretoriánském prefektovi, jímž byl Gaius Fulvius Plautianus, (pravděpodobně afrického původu jako císař, s nímž byl spřízněn po linii matky Fulvie) který patřil k nejmocnějším a nejmajetnějším činitelům. Plautianova dcera Publia Fulvia Plautilla se navíc r. 202 stala manželkou jeho syna Caracally, byl to však nešťastný sňatek, který zřejmě stál prefekta život. Již roku 205 dal Caracalla svého tchána zavraždit. Byl obviněn - Herodianos tvrdí, že oprávněně - ze spiknutí proti císaři. Plautilla byla i s bratrem vyhoštěna na Liparské ostrovy, Caracalla je dal později oba popravit. Po Plautianově smrti byli r. 205 byli jmenováni dva pretoriánští prefekti - Aemilius Papinianus a Q. Maecius Laetus, z nichž jednomu příslušely pouze civilní záležitosti (tento úřad zastával Papinianus, známý představitel soudobého právního myšlení). Tato dvojice prefektů získala nad občanskou správou ještě větší vliv.
Reforma armády
Jelikož díky svému původu nebyl císař poután příbuzenskými či jinými svazky s urozenými římskými vrstvami, nedával se omezovat v prosazování svých záměrů. Původem z Afriky snad lze vysvětlit císařovu tvrdost, ba krutost, ve kterou se často zvrhala jeho nezdolná, vojácká energie, jednak jeho necitlivost k římským národním tradicím a přímou bezohlednost k starému ústavnímu zřízení. Za císařskou hodnost vděčil panonským legiím a dobře si uvědomoval, že přízeň vojáků je hlavním předpokladem, jak se císařem stát, ale i jak v této funkci setrvat co nejdéle. Po návratu na západ se Septimius pustil do reformy armády, kterou začal cílevědomě upevňovat a jako voják se odvděčil vojsku, které jej povzneslo, mnohými výhodami. Předmětem jeho stálé péče byly sociální podmínky vojáků, ale dbal na přísné dodržování vojenské kázně. Jedním z prostředků k udržení profesionálního rázu armády byl zřejmě zákaz uzavírat sňatky jejím příslušníkům. To Severus nyní povolil, ale navzdory kritice, kterou si tím vysloužil, nerozvrátilo zřejmě toto opatření kázeň v armádě. Severus poměry v armádě dobře znal a jeho opatření pouze legalizovalo stav, který se v praxi trpěl již dříve - také před jeho vládou se v okolí stálých vojenských táborů usazovaly rodiny vojáků. Vojáci nyní nabyli práva žít s rodinou, docházet do tábora jen včas služby, ačkoliv přísný táborový řád zrušen nebyl. Vysloužilci obdrželi řadu výsad, byli osvobozeni od četných municipálních [?] povinností. Zlaté prsteny byly za republiky výsadou nobility [?] a později jezdeckého stavu, Severus dovolil, aby je nosili i centurioni [?] a principales (vojenské osoby od nejnižší vojenské hodnosti po centuriony). Přes protesty konzervativců císař zvýšil legiím žold, aby si udržel jejich věrnost, neboť kupní síla měny se snižovala. To vše byly nesporné ústupky vojsku, od něhož Severus dostal moc.Kvůli počínající finanční krizi byla část platu vojákům hrazena v naturáliích. Avšak některým pohraničním jednotkám byla přidělena půda a z ní byly malé pozemky rozděleny vojákům. Následkem toho ztratila pohraniční vojska na své pohyblivosti, vojáci byli nyní více než dříve připoutáni ke svým táborům. Vojáci si začali zakládat v okolí táborů hospodářství a dostavovali se do tábora jen v době nutné služby. Pak ovšem své služební úkony, na které začali pohlížet jako na nepříjemné vytržení z nevojenského života, postupně zanedbávali. Úpadek se nedostavil okamžitě, ale přece se šířil ve vojsku jako choroba. Nedostatek peněz a zavádění naturálních dávek působil i jinak škodlivě na vojenskou zdatnost říše. Udržovat velká vojska pohromadě vyžaduje vedle pevného velení a dobrého výcviku i vyvinutou zásobovací soustavu, která nedostatkem hotových peněz trpí. Zásobovací obtíže takto vzniklé byly ve 3. století častou příčinou, že se zřídka vojsko dopravilo na určité místo v dostatečném množství a s potřebnou rychlostí. Římské vojsko tedy ztrácelo jak na kázni a výcviku, tak i na mobilitě.
Podle historika Herodiana Severus povolením sňatků vojákům a zvýšením žoldu „narušil zdravý, tvrdý způsob života římských vojáků, jejich schopnost zdolávat námahu, jejich poslušnost a úctu vůči velitelům, vzbudil u nich touhu po penězích a svedl je k rozmařilosti“. Stipendium, neboli žold činil za Augusta 225 denárů ročně, za Domitiana 300 a Septimius Severus jej stanovil na 500 denárů. Caracalla jej později zvýšil na 750 denárů. Vojákům se zvyšovaly naturálie a část příplatků jim byla vyplácena ve zlatě. Obzvláštní přízeň věnoval důstojníkům včetně centurionů, vytvořil tak novou vojenskou aristokracii, pravidelně doplňovanou z řadových vojáků – pro udělování vojenských hodností Severus totiž pokládal za rozhodující praktické schopnosti. Těsně tak připoutal ke své osobě vojáky i důstojníky. Císař zlepšil společenské postavení vojska, zvlášť otevřením přístupu bývalým centurionům do jezdeckého stavu a dovolil vojákům sdružovat se ve spolky. Pretoriáni přišli o mnohé své výhody. Před Severovou vládou byl střední důstojnický sbor doplňován takřka bez výjimky Italiky, neboť na centuriony byli povyšováni téměř výhradně pretoriáni - to mělo velký význam pro jednotnost výcviku a spolehlivost armády. Od Severovy doby jsou všechny legie postaveny na roveň pretoriánské gardě. Každý voják mohl doufat, že se dostane v armádě do popředí, mohl se stát centurionem a dosáhnout jezdeckého stavu. To mělo za následek, že se od doby Severovy dále prohlubovaly procesy započaté již Hadrianem: provincializace a barbarizace armády, úpadek římského bojového umění a kázně. Účelem všech novot bylo ještě zlepšit znamenitý nástroj, jímž stále ještě římská armáda byla. K tomu bylo ovšem potřeba ustavičného dohledu energického vrchního velitele, jakým byl Severus. V dobách jeho slabých nástupců, jimž armáda nebyla nástrojem, ale pánem, byla v těchto novinkách spatřována příčina úpadku, ba zničení vojenské kázně. V západní Evropě se Severus postaral o upevnění hranic v Porýní a Podunají.
V blízkosti Alby Longy, vzdálenosti jen asi 20 km na jihovýchod od Říma, zřídil císař tábor pro 2. legii Parthskou, jednu ze tří nově vytvořených legií. Legii tvořili především vojáci pocházející z podunajských a východních provincií. Formálně podléhala pretoriánskému prefektovi, i když jí velel zvláštní prefekt. Tato legie pak téměř pravidelně provázela římské císaře na jejich taženích. U tábora později vznikla civitas (městské pozemky) Albana (dn. Albano Laziale). Až do té doby se císaři úzkostlivě vyhýbali, aby se nedotkli ne-li pocitu svobody, tak alespoň privilegovanosti obyvatel Itálie a zvlášť města Říma, uvedením pravidelného vojska. Severus jako první zrušil rozdíl mezi Itálií a provinciemi po této stránce, také v Itálii byli občané od té doby hlídáni vojskem stejně jako provinciálové. K tomuto precedentnímu rozhodnutí jej vedla i potřeba, vyplývající z poučení z markomanských válek, mít k dispozici strategickou rezervu v centru země, což císařským armádám – lineárně rozmístěným kolem hranic – dosud chybělo. V kombinaci s předchozím rozšířením jednotek v Itálii se zvýšil celkový stav mužstva v oblasti na nejméně třicet tisíc mužů. V celém impériu bylo třicet tři legií (na konci Augustovy vlády dvacet pět, za Traiana třicet).
Mladí muži v předvojenském věku se shromažďovali ve spolcích zvaných collegia iuvenum. K členům těchto kolegií patřili v Itálii původně jen synové z vyšších vrstev, z nichž se v armádě stávali vojenští hodnostáři. Septimius Severus začlenil do těchto kolegií všechny mladíky v předvojenském věku a dal kolegiím převážně vojenský ráz. Úloha těchto sdružení byla zvlášť důležitá v pohraničních provinciích, kdežto v Itálii samé upadala. V Africe jsou doložena tato kolegia v mnohých městech.
Reformy ve správní oblasti, vnitřní politika
Vláda Septimia Severa byla dalším krokem k absolutismu. Císař cílevědomě posiloval úřední aparát, vedle armády hlavní oporu císařské moci. Jezdci, kteří byli vždy flexibilnější než senát, za jeho vlády zaujali význačné místo ve správě říše. Dával přednost tomu, aby jezdci byli jmenováni převážně z řad vojenských vysloužilců. Ve svém rozhodování se císař opíral o mínění své rady (consilium principis), která měla úlohu nejvyššího orgánu ve státě a jejíž rozhodnutí v jistých případech nahrazovala usnesení senátu. V radě zasedali tehdejší přední právníci - např. Iulius Paulus, který působil ještě na dvoře Severa Alexandra a Domitius Ulpianus, který řídil kancelář pro žádosti a stížnosti (a libellis), byl prefektem zásobování a pretoriánským prefektem, kteří se významně podíleli na při řešení problémů vznikajících při správě říše. Vlivné postavení v radě měl již zmíněný praefectus praetorio [?] Papinianus. Za Severa v radě působil i autor historických děl Cassius Dio Cocceianus. Rozhodnutí císařské rady mělo značnou váhu a praxe projednávat důležité záležitosti na jejích zasedáních vedla k dalšímu oslabení vlivu senátu. Ve snaze zdokonalit provinciální správu věnoval císař značnou pozornost výběru jejích představitelů, po Hadrianově vzoru svěřoval nejdůležitější místa v občanské zprávě zkušeným právníkům. Zkušenost s uchvácením vlády místodržícími v Sýrii a v Británii mu ukázala, jak velkým nebezpečím pro ústřední moc je velitelství nad početnými tamějšími posádkami. Aby předešel soustřeďování moci v rukou jednotlivců, rozdělil tato velká provinciální území na menší celky - provincii Sýrii na Coele-Sýrii a Fénicii a Británii na Horní s hlavním městem Eburacum (York) a Dolní s hlavním městem Londinium (Londýn). Numidii převzal ze správy senátorské do císařské.Civilní i vojenskou správu impéria v jeho době lze označit jako technokracii, která měla posílit impérium vyloučením úzce osobních hledisek v jeho řízení. Severus přezíral národní italské tradice v Itálii, kterou stavěl prakticky naroveň provinciím nejen tím, že v ní umístil stálou vojenskou posádku, ale i tím, že své prokonzulské impérium [?] rozšířil i na ni. Jako první císař nedbal starých privilegií senátu i úřadů a vystupoval v Itálii, i v samém Římě s mocí, kterou jeho předchůdci používali jen na půdě provinciální. Přes přísahu, kterou císař na počátku vlády složil senátorům, se k senátu se choval jako voják tvrdě a nešetřil jeho práv. Senátoři byli pronásledováni - nejprve pro podezření ze sympatií k jeho konkurentům, později pro různá udání. Senát pozbyl významu, jehož nabyl za vlády Antoninů, také v provinciích se zmenšoval vliv senátorských úředníků. Senát, zbavený moci zákonodárné, soudní i právní, se již teď měnil na pouhý formální přežitek bez skutečné moci. Důležitým resortem správy byly pochopitelně finance. Severus zasáhl i do této sféry, a to zejména zdokonalením správy fisku a přeměnou správy císařova osobního majetku ve zvláštní odvětví císařské administrativy. Až do Severovy doby trval rozdíl mezi oběma státními pokladnami - aerariem a fiskem, který byl přirozeným důsledkem rozdělení provinciální správy mezi císaře a senát. Vývojem, který zahájil přejímáním četných povinností na svůj účet již Augustus, klesal význam aeraria stále víc, až se tato kdysi jediná říšská pokladna změnila v městskou pokladnu, do níž plynula tamější cla a poplatky z vody. Fiskus nabyl celostátního významu, přičemž byla jako samostatný resort oddělena správa osobního majetku císařova (res privata neboli ratio privata), nesmírně rozmnoženého konfiskacemi statků poraženým nápadníkům trůnu a jejich přívržencům, kterou řídil zvláštní prokurátor [?]. Místo dvojice aerarium-fiscus nastupuje ve funkci nejvyšších finančních ústředen fiskus pro hospodaření veřejné, říšské a patrimonium privatum pro hospodaření soukromé, hlavně pro vydržování císařského dvora. Sám císařský dvůr začal nabývat pevnějších forem. Císař byl již zcela legitimně titulován jako pán (dominus) a bůh (deus), celá jeho rodina byla nazývána božským domem (domus divina).
Za Severa se rozvíjelo právo, sám císař ovlivňoval práci vynikajících právníků Papiniana a Ulpiana, kteří sjednotili administrativní a právní postupy, normy a vzory formulované v dřívějších obdobích. Byly zavedeny některé změny v soustavě trestního práva - stavovské rozdíly v římské společnosti nikdy nezmizely, právníci dělili lidi na dvě základní kategorie: svobodné a nesvobodné. Při stanovení různých právních norem týkajících se svobodného obyvatelstva rozlišovali právníci římské občany od osob nemajících plného římského občanství. Při vyměřování trestů byli rozlišováni honestiores - vznešení a humiliores - lidé nízkého původu. K první kategorii patřili senátoři, jezdci, vyšší důstojníci a decurioni [?]. Všichni ostatní patřili ke druhé kategorii. Lidé nízkého sociálního postavení mohli být potrestáni umučením, místo vyhnanství bylo pro ně stanoveno zotročení. Privilegované osoby byly osvobozeny od mučení a mohly se odvolávat přímo k císaři. Rozlišování svobodného obyvatelstva na honestiores a humiliores platí i v pozdějších obdobích a je zvláště charakteristické pro pozdní císařství. Jurisprudence 3. století se stala teoretickou složkou kodifikace římského práva v Iustinianově době (527 - 565) a řada formulací je dodnes považována za vzor exaktního právního myšlení.
Kulturní a náboženský život za Septimia Severa a jeho nástupců
Vláda Septimia Severa a jeho nástupců vytvářela příznivé podmínky pro rozvoj kultury. Přes komplikovanou situaci v následujících fázích 3. století docházelo k rozvíjení různých složek kulturní tvorby, v níž se stejně jako v soudobém náboženském životě odrážely hlavní myšlenkové problémy období rozkladu říše i jeho předchozího překonání.Iulia Domna, která vynikala nejen krásou, ale i vysokou intelektuální úrovní (vysloužila si přezdívku filozofka), projevovala zájem o literaturu a náboženské problémy. Vytvořila na císařském dvoře kroužek soudobých spisovatelů a vzdělanců, včetně filozofa Filostrata a lékaře Galena. Její zájem vyvolal i myšlenkový obsah křesťanství. Sofista Filostratos, který působil jako vychovatel Caracally a Gety, sepsal z podnětu císařovny obšírný biografický román o novopythagorovském filozofovi Apollóniovi. Vylíčil svého hrdinu jako člověka obdařeného nadpřirozenou mocí, seslaného bohem, aby spasil lidstvo. Literární zpracování Apollóniovy osobnosti, v níž se odrážely rozšířené legendy, vykazuje některé paralely s křesťanským pojetím Krista.
V severovském období se dále rozvíjela i historická próza. Zájem dějepisců se upínal k životopisům císařů, jak o tom svědčí biografického dílo císařského předního činitele Lucia Maxima Perpetua Aureliana, který ve stylu Suetoniova díla a v přímé návaznosti na ně sepsal životopisy císařů počínaje Nervou a konče Elagabalem. Jeho spis se těšil širokému zájmu, není však bohužel dochován. Rozsáhlý přehled římských dějin od jejich legendárních počátků až do současnosti zpracoval řecký historik Cassius Dio. Rovněž on patřil mezi císařské úřední činitele a jeho dráha, stejně jako spisovatelská činnost, vrcholila v severovské době. Ve svém líčení historie se projevil jako stoupenec císařského režimu, který respektuje práva senátu. Události, které se odehrály po smrti Marca Aurelia až do roku 238, vylíčil v čtivém, dramatickém a téměř románovitém zpracování, avšak s nevelkým důrazem na přesnost chronologických a geografických detailů, jiný řecký historik, působící v době severovců, Herodianos. Septimius Severus sepsal svůj životopis, dílo se ale nedochovalo.
Císař se roku 202 pokusil zabránit dalšímu růstu křesťanství nařízením, jímž zapovídal přestup na křesťanskou nebo židovskou víru. Židovský proselytismus, tedy přijímání židovského náboženství ostatními příslušníky říše, kteří neměli židovský původ, ale byli zasaženi vlivem židovského monoteismu, který přijímali i se všemi ostatními náležitostmi včetně obřízky, zřejmě znamenal jednu z přechodných fází obecného duchovního vývoje pozdně antické společnosti, jež se stále více ve svých lidových vrstvách odkláněla od přežívajících se představ starého pohanství a stávala se vnímanou pro křesťanské poselství. Pronásledování, k němuž v této souvislosti došlo zejména ve dvou severoafrických centrech - v egyptské Alexandrii a v prokonzulském Karthágu - nedosáhlo nicméně masového charakteru. Šlo o soudní procesy, jež nabyly na významu zejména tím, že posloužily pozdější křesťanské propagandě a poskytly jí opodstatnění k oslavné heroizaci mravní síly křesťanských mučedníků. Severus také přikazoval stínat římské vojáky, kteří z důvodu svého křesťanského přesvědčení odmítali nosit zbraň ve službách impéria.
Syrský vliv na římské náboženství dosáhl vrcholu za vlády severovské dynastie. Patrně pod dojmem sňatku dcery samotného velekněze emeského slunečního kultu s císařem jako vrchním velitelem říšských vojsk zavedly emeské kohorty kult tohoto božstva i ve svých posádkách na Západě.
Severovu vládu charakterizuje i stavební rozmach, který se týkal – z pochopitelných příčin – hlavně jeho rodné Leptis Magny a severní Afriky vůbec. V roce 191 byl Řím postižen katastrofálním požárem, jehož důsledky si vynutily četné opravy za vlády severovské dynastie. Z nových staveb, které vznikly v této době, vyniká vítězný oblouk Septimia Severa z roku 203 a velkorysá rekonstrukce a výstavba jižního cípu Palatinu. Na Dobytčím foru (forum boarium) byl postaven k císařově poctě další oblouk, který mu věnovali peněžníci a obchodníci, podle nich bývá oblouk zván arcus argentariorum. Pro hlavní město říše dále vybudoval Severus Septizonium – atraktivní seskupení tří sloupových síní nad sebou, kde Severovo vyobrazení stálo ve středu mezi sedmi planetami – bohy, známými z astrologie.
Hospodářský stav říše
Severova vláda umožnila opětný hospodářský rozkvět v některých oblastech. Císař zejména podporoval rozvoj měst. Jeho politika vedla k upevnění pozic městských předáků, napomáhala jejich další romanizaci a podněcovala je k tomu, aby finančními příspěvky urychlovali stavební růst svých osad. Období rozkvětu prožívala zejména severoafrická města i osady v některých jiných oblastech, např. na dunajském limitu [?]. Rozvíjel se obchod v místním i v mezinárodním měřítku a městští obyvatelé dosáhli v celkovém průměru vysokého životního standardu. Do jisté míry se zlepšil i stav císařské pokladny, ale hlavně v důsledku velkých majetkových konfiskací, jimiž císař postihoval své odpůrce.Přes upevnění říše se v pozadí jejího mírového rozkvětu rýsovaly i jevy, svědčící o problémech spojených s jeho dlouhodobějším zachováním. Císařský aparát byl nucen zabývat se problémem zhoršující se kvality římských mincí i stavem financí některých provinciálních měst. Po marnotratné Commodově vládě a občanských válkách, které trvaly mnohem déle než obdobné konflikty v letech 68 - 69 (první "rok čtyř císařů") a napáchaly také mnohem větší škody, byly římské finance v neutěšeném stavu. Kromě toho si vyžadovala Severova vnitřní i zahraničně politická opatření značné prostředky. Proto se daně vymáhaly přísněji než dříve. Důsledně byla prováděna kontrola nad městským hospodařením a plněním daňových povinností. Hlavní odpovědnost za vybírání daní byla kladena na vyšší představitele městské samosprávy. S tím souvisela reforma, kterou Septimius Severus provedl v Egyptě. Všem metropolím (střediskům) nomů, které byly dosud v postavení vesnice, byla udělena městská práva a byla v nich zavedena samospráva, zřejmě proto, aby byly zapojeny do všeobecné daňové soustavy. V souvislosti se zásobováním hlavního města, vojska a císařské byrokracie se zvyšovaly také různé naturální povinnosti. Nedostatek finančních prostředků měl za následek, že se zhoršila jakost mincí. Ve stříbrném denáru klesl obsah stříbra téměř na polovinu. To zapůsobilo i na směnu: z nápisu z Malé Asie se dovídáme, jak se v jednom městě rozvinula spekulace a stouply ceny potravin následkem toho, že se objevily nové mince nemající plnou hodnotu. Pokles hodnoty oběživa se také projevoval v tendenci stahovat z oběhu hodnotné mince. Přepychový způsob života horních vrstev římské společnosti vedl k tomu, že za hodnotné mince byly nakupovány luxusní předměty ve východních oblastech za hranicemi říše nebo že byly dávány jako úplatky předákům barbarských kmenů za to, aby zachovali s impériem mírové vztahy. To vše svědčilo o blížící se finanční krizi, která zachvátí celou říši. V témž období byli pro Afriku i jiné provincie jmenováni městští kurátoři [?], což znamenalo, že byla zvýšena císařská kontrola nad městskými financemi. Častěji se také v provinciích vyskytovali frumentarii [?] - policisté, kteří sledovali náladu vojska i civilního obyvatelstva.
V různých oblastech se rozmáhalo hnutí lupičů, které muselo být v letech 206 – 207 potlačováno přímo na italské půdě. V jeho čele tam stál jistý Bulla Felix, který si sestavil tlupu asi o 600 mužích a dva roky loupil v Itálii, přesto, že tam bylo vojska více než dříve. Tyto těžkosti však nebyly takového rázu, aby vedly k otřesům, jež by se vymkly kontrole císařské správy. Za lupiče (latrones), o nichž se dozvídáme z památek, byli považováni vzbouření obyvatelé různých provincií. Zvláště často se zmiňují prameny o těchto povstáních v Dacii.
Poměry v císařské rodině
Velký vliv měla Severova druhá manželka Iulia Domna, původem ze syrské Emesy, matka Marka Aurelia Antonina (Caracally) a Lucia Septimia Gety. Působila na některá důležitá rozhodnutí svého muže, účastnila se jeho tažení na východ a do Británie a udržela si vliv i po jeho smrti. Iulia Domna díky svému působení získala titul „Matka tábora, senátu a vlasti“.Významného postavení Iulie Domny využívali její mnozí krajané, ale zvláště příbuzné ženy, které záhy začaly prosazovat své zájmy na císařském dvoře. Byla to její sestra Iulia Maesa spolu se svými dcerami Iulií Soaemiadou a Iulií Mamaeou, jimž se později podařilo získat císařský trůn pro své syny: Iulia Soaemias prosadila Elagabala a Iulia Mamaea Severa Alexandra a jejich prostřednictvím se po jistou dobu podílely na císařské moci. Všechny tyto ženy se vyznačovaly energickým přístupem k problémům, jež jim stály v cestě, Iulia Domna a Iulia Mamaea měly zájem i o duchovní problémy. V moderní historické literatuře jsou tyto ženy označovány jako „syrské císařovny“. V římské společnosti, a to nejen dámské, udávaly tón syrské císařovny a princezny.
Iulia Domna
Záměrem Septimia Severa bylo předat vládu svým synům. Již od dětství se však bratři nesnášeli a s přibývajícím věkem se mezi nimi vytvářela nenávist. Hlavně starší Caracalla záhy projevil svou násilnickou povahu, touhu po bohatství a nedostatek jakýchkoli morálních zábran. Neblahé poměry v rodině na Septimia Severa působily nepříznivě zvláště v posledních létech života. Níže je zobrazen Septimius Severus s manželkou a oběma syny, Geta je však odstraněn, krátce po smrti Severa dal totiž Caracalla Getu zavraždit a jeho jméno přikázal odstranit z veřejných nápisů, stejně tak byly zlikvidovány jeho sochy, či zobrazení.
Tažení v Británii v letech 208 - 211, Severova smrt
Celkový klid, který zavládl v říši od posledního konfliktu s Parthií, narušily teprve útoky Kaledonců na britskou provincii. Antoninův val (vallum Antonini [?]), který v podstatě nikdy neplnil svou funkci, byl zřejmě koncem 2. století více méně opuštěn, a tak tato provincie představovala pro útoky ze severu snadnou kořist. Severus se proto v doprovodu své manželky, obou synů, z nichž i Geta se r. 209 stal titulem Augustus Severovým spolucísařem a Papiniana vydal roku 208 do Británie, aby si podmanil její severní část, obývanou kmeny, které často útočily na provincii. Po těžkých bojích byly britské kmeny poraženy a Hadrianův val (vallum Hadriani [?]) byl znovu přestavěn a obnoven. Válka vynesla císaři, který měl již tehdy čestná jména Adiabénský, Arabský, Germánský a Parthský, titul Britannicus, ale pacifikace provinciálního území se v plné míře nepodařilo dosáhnout a kampaň nebyla dovedena do konce. Caracalla, který se nemohl dočkat vlády, v Británii podle všeho usiloval otci o život. Tažení vyčerpávalo síly stárnoucího císaře (trpěl dnou) natolik, že 4. února 211 zemřel v římském táboře Eburacum ve věku kolem 66 let. Podle Cassia Dia jeho poslední rada synům zněla: „Buďte svorní, obohacujte vojáky a o ostatní se nestarejte“.Význam Severovy epochy
Odhlédneme-li od názorů konzervativců, např. Herodiana, lze Severa označit za úspěšného vojenského císaře, který strohými metodami jemu vlastními posiloval císařskou administrativu a pořádek uvnitř říše. Třebaže v jeho charakteristice zřetelně dominovaly vojenské kvality, problémy civilní správy mu nebyly neznámé, jelikož se mu v mládí dostalo řádného vzdělání. Při výběru spolupracovníků se nekompromisně řídil jejich schopnostmi. Zatímco jeho politika vyvolávala z pochopitelných důvodů nespokojenost senátorů, byla příznivě přijímána jezdci, kteří se stali pevnou oporou Severovy vlády. Císařská moc, na níž se podíleli i císařovi příbuzní, byla upevňována v takové podobě, která garantovala vnitřní mír, snažila se vytvářet předpoklady pro rozvoj provinciálních měst a usilovala o vznik těsnějšího spojení mezi jejich představiteli a císařským správním, zejména finančním aparátem. Zatímco však Severus jako exponent armády si byl schopen udržet postavení tím, že podřídil celou armádu své vůli a eliminoval pokusy svých protivníků narušit kompaktnost císařské moci politickými, či vojenskými akcemi, již po jeho smrti se ukázalo, že jeho synové, ani jejich další následníci nejsou schopni tento vytýčený směr udržet. To se ukázalo zvláště ve vztahu k armádě, který neblaze ovlivňoval další vývoj říše – zatímco v Severově době císař ovládal armádu, po jeho smrti začala armáda ovládat císaře. Názor Historie Augusty, že se buď neměl vůbec narodit anebo že neměl zemřít, protože byl jednak velmi krutý, jednak státu velmi prospěšný, se dá aplikovat i na jeho politiku vůči vojsku. Jen díky energickým „syrským císařovnám“, které po jistou dobu dokázaly za pomoci schopných a loajálních příslušníků císařského dvora zabránit krajním projevům rozvratu, se zachovala jakás takás vnitřní stabilita říše.Rozšíření vojenské moci císařství i administrativního aparátu bohužel nutně znamenalo vyšší zátěž pro civilní obyvatelstvo – daně, rekvizice, vymáhání různých dávek. Chtěl-li však císař říši udržet, zřejmě nebylo jiné cesty a epocha Septimia Severa tak znamenala pro říši upevnění i následný, třebaže omezený, ekonomický rozkvět, který svým způsobem uzavřel epochu rozmachu principátu.
Zdroje:Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather - Gótové
Herodianos - Řím po Marcu Aureliovi
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Stanislav Richter - Kartágo
Ross Cowan - Římští legionáři od Marka Aurelia po Diokleciána
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců I. + II.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad