Septimius Severus (193 –211)

Úřednická a vojenská kariéra Septimia Severa

Jeho jmenování do tohoto úřadu bylo součástí opatření prefekta pretoriánů [?] a Severova krajana Laeta, který se rozhodl, spolu s jinými na císařském dvoře, že je třeba Commoda odstranit. Pro případ, že by armáda reagovala na ukončení antoninovské dynastie nepříznivě, bylo nutno získat pro převrat podporu i mezi předními osobnostmi na úrovni správních úřadů v provinciích – Severus měl být jedním z nich. Jiný Laetův krajan z Afriky, Clodius Albinus, byl jmenován místodržícím v Británii a další z prefektových důvěrných přátel, Pescennius Niger, se stal správcem v Sýrii. Severova první žena se jmenovala Paccia Marciana. Roku 187 si vzal Iulii Domnu, dceru Bassiana, kněze a význačného představitele slunečního kultu  z Emesy (dn. Homs v Sýrii) v Sýrii, s kterou měl dva syny – Bassiana (později všeobecně známého pod přezdívkou Caracalla, resp. Caracallus, tj. keltský plášť, který s oblibou nosíval), narozeného roku 188 a Getu, narozeného 7. března 189 v Římě. Pozor na pochybení moderního historika M. Granta, který na jednom místě tyto data uvádí správně a jinde pak chybně udává, že Geta byl o tři roky mladší. Některé prameny líčí, že Iulia Domna byla Caracallova macecha - není tomu tak, oba syny měl Severus s ní. Nepřátelská tradice líčí Iulii Domnu jako proslulou záletnici, Cassius Dio (asi 155 - 235) však o ní podobné zprávy nezaznamenal. Do své smrti se prý Septimius Severus, který se naučil latině na vojně, nezbavil lehkého punského přízvuku. Přes některé spekulace však v žádném případě nebyl zakladatelem barbarské dynastie či jakýmsi pozdním mstitelem Hannibalova Karthága, patřil k romanizované společenské elitě prodchnuté římským myšlením a ideály, stejně jako Afričané, kteří jej obklopovali. Pro období vlády Severovy dynastie se stalo příznačné, že do popředí vystupovali vlivní činitelé severoafrického původu a Syřané – z nich zejména osoby patřící k emeské kněžské aristokracii.

Předehra k občanské válce

Situace se však zkomplikovala tím, že přibližně v téže době stejnou poctu na Východě získal i Pescennius Niger, další z tichých Laetových kompliců. V boji o moc byl ve hře ještě další aktér – a nebyl to nikdo jiný než Clodius Albinus v Británii.

Gaius Pescennius Niger Iustus pocházel z jezdecké rodiny. Dosáhl významných vojenských hodností. Asi v letech 183 - 184 byl správcem Egypta, což bylo významné místo v kariéře římského jezdce, asi před rokem 190 byl dodatečně zvoleným konzulem. Od roku 191/2 spravoval jako legát Sýrii, kde se těšil oblibě a úctě, protože velmi štědře podporoval veřejná divadelní a jiná představení. Když se dozvěděl, že Pertinax byl zavražděn a Didius Iulianus není oblíben, nechal se svými jednotkami provolat císařem. Celý Východ se postavil za Nigra, i parthský král Vologaeses IV. (192 - 207/8) mu vyjádřil podporu a poslal mu jednotky od klientských knížat. Niger se však soustředil více na radovánky než na zajištění moci.

Decimus Clodius Septimius Albinus pocházel z bohaté rodiny v severní Africe, svou dráhu pravděpodobně zahájil jako příslušník jezdeckého stavu. V době vzpoury Avidia Cassia na Východě byl místodržícím Bithýnie a zachoval Marcovi Aureliovi věrnost. V letech 191/2 - 197 byl správcem Británie.

Nejblíže do Říma to měl Septimius Severus – zkušený, tvrdý, energický voják a prohnaný politik. Bez váhání této výhody využil a urychleně se vydal do Říma. Herodianos uvádí, že "byl rychlejší než zprávy o něm". Severus se neúprosně blížil k Římu a část jeho sil tam již nepozorovaně - rozptýleně po různých cestách, v noci, v civilním oděvu a s ukrytými zbraněmi - pronikla. Didius Iulianus, který si dovedl spočítat, že proti Severovi nemá šanci, se pokoušel zachránit situaci tím, že mu nabídl, že jej prohlásí spolucísařem. Když Severus odmítnul, uchýlil se bezradně do paláce. Senát Iuliana sesadil asi 1. června 193 a jmenoval císařem Septimia Severa. Pretoriánskou gardu Severus lehce neutralizoval tím, že gardistům slíbil, že pokud zůstanou nečinní, dostanou velké odměny a nadále budou císařskou tělesnou stráží. Senátoři poslali k Iulianovi jednoho z vojáků a ten 1. června všemi opuštěného Didia Iuliana zabil. Severův vstup do Říma s ozbrojeným vojskem byl téměř symbolem nového ducha, tolik se lišícího od vládního režimu adoptivních císařů.

Antika si libovala v různých osudových znameních, a tak antickým autorům nemohlo ujít, že západní Severův soupeř je Bílý (Albinus) a východní Černý (Niger).

Severův příchod do Říma

Severus přísně zakročil proti význačným příznivcům Didia Iuliana a okázale uctíval Pertinaka, za jehož mstitele se považoval a jehož jméno přijal do vlastního titulu. Pertinakovi se dostalo symbolického státního pohřbu - poněvadž byl již dva měsíce mrtev, byla na hranici spálena místo jeho mrtvoly vosková figurína. Severus jej nechal prohlásit za boha, viníci jeho smrti byli potrestáni. Severus stejně jako císařové předešlé dynastie v senátě slavnostně odpřísáhl, že bez usnesení senátu nebude trestat nikoho ze senátorů. Když si zabezpečil  vojensky hlavní město a získal přízeň davu reorganizací zásobování, mohl konečně obrátit pozornost na své dva soky. Spojujíc vojenskou ráznost s lstivostí, zničil své protivníky, ale až po bojích, které jej zavedly za Eufrat a do Gallie a trvaly až do roku 197.

Hlavním úkolem Septimia Severa byl boj s Pescenniem Nigrem, na jehož stranu se přidal i Egypt, odkud přicházela do Říma velká část obilí. Byl tu však Clodius Albinus, který byl mocným mužem a měl silnou podporu senátu. Septimius Severus reálně posuzoval jeho možnosti a aby měl krytá záda, snažil se proto diplomatickým postupem zajistit jeho loajalitu alespoň do doby, nežli obnoví panství Říma nad východní polovinou říše. Proto Albina jmenoval r. 193 Caesarem a přijal za vlastního, čímž jej učinil podílníkem své moci a předurčil za svého nástupce. Ačkoli měl Severus dva syny – pětiletého Caracallu a o rok mladšího Getu a jeho nabídka se musela jevit jako účelová - Clodius  Albinus tento návrh přijal.

Občanská válka v letech 193 - 197

Vyhrocená situace vedla ke konfliktu s Parthy, Římané pronikli do Mezopotámie a přeměnili v provincii oblast Osrhoene, svého někdejšího vazalského státu, který se přiklonil na stranu Parthů. Abgar IX. Veliký, který vládl v Osrhoene od r. 179 - 216, se r. 195 podrobil Severovi a přijal jeho jméno - nyní se jmenoval Lucius Aelius Septimius Abgar IX. Veliký. V městě Nisibis (dn. Nusaybin v Turecku) založil císař římskou kolonii [?]. R. 195 získal Severus titul Arabicus po vítězství nad Araby jižně od Mezopotámie.

Úspěšné tažení proti Parthům přerušil Septimius Severus v důsledku vývoje na západě, kde Clodius Albinus upevnil své postavení natolik, že se stal samostatným vládcem a Severovým konkurentem. Získal si řadu přívrženců v Římě, v řadách senátu, v západních oblastech v Gallii a Hispánii. U Byzantia, která stále odolávalo, nechal jednotky a vydal se rychle na západ. Města, která se přidala k Nigrovi, byla přísně potrestána. Antiocheia klesla na úroveň vesnice v okruhu města Laodikeie. Také Byzantium, dobyté po dlouhém obléhání r. 195 nebo 196, bylo krutě potrestáno - magistráti [?] a vojáci hájící město byli pobiti, jeho hradby byly strženy, město ztratilo autonomii a jeho obyvatelé museli odvádět poplatky. Celé území Byzantia bylo připojeno k Perinthu, které bylo na Severově straně (také Heraclea, dnešní Marmaraereglisi v Turecku). Po krátké návštěvě metropole vytáhl císař proti Albinovi. Zřejmě jako výstrahu pro senát zařadil Commoda, kata senátu, mezi bohy - před vojskem obnovil jeho památku r. 195 a r. 196 v senátě. Severus se cítil dostatečně silný, aby dal najevo, že s Albinem nepočítá - na sklonku roku 195 prohlásila jeho vojska Albina za nepřítele a svého staršího syna Caracallu, tehdy  osmiletého, učinil roku 196 Caesarem. Ve snaze udržet si dědictví éry antoninovských císařů a iluzi pokračování někdejší stability, mu změnil jméno na Marcus Aurelius Antoninus. Ve snaze legitimizovat svou moc se také prohlašoval za adoptivního syna Marca Aurelia, protože toužil spojit svou dynastii s dynastií Antoninů. Podle Herodiana se Severus neúspěšně pokusil Albina zbavit pomocí poslů, kteří jej měli v ústraní zavraždit. Clodius Albinus byl svými přívrženci provolán císařem a vydal se z Británie do Gallie. Centrem oblasti, kterou ovládl, se stalo Lugdunum (dn. Lyon), sídlo správce Gallie lugdunské. Jeho moc však byla od počátku ohrožena tím, že na Severově straně zůstala silná rýnská armáda. Severus předem zmařil Albinův plán vpadnout do Itálie vysláním vojenského oddílu, který uzavřel alpské průsmyky a sám se vydal do Gallie. Po prvním úspěšném střetu u Tinurtia (dn. Tournus) porazil Severus v únoru 197 Albina a jeho armádu v bitvě severně od Lugduna. Lugdunum bylo Severovými vojsky vydrancováno a vypáleno. 9. června 197 vtáhl vítězný císař do Říma. Provedl nemilosrdnou čistku v řadách přívrženců Clodia Albina - v Římě přišlo o život 29 senátorů a mnoho jezdců. Mezi popravenými senátory byl i Pertinakův tchán Sulpicianus. Tato nevraživost vůči senátu způsobila, že v senátní historiografii je Severus vnímán záporně. Po několikaletém boji se impérium opět ocitlo pod vládou jednoho císaře. Říše našla opět sjednotitele, ale i pána s tvrdou rukou. Popravy, konfiskace a rušení městských privilegií byly v provinciích velmi časté a tvrdá pěst císaře dopadla i na římský senát.

Druhá válka proti Parthům (197 - 199)

Podle nápisu na památníku, věnovanému synovi germánského velitele barbarských pomocných oddílů – gentiles [?], nalezeném v Arábii je možné, že v římské armádě na východě působily první pomocné sbory Gótů, kteří zřejmě někdy v době markomanských válek začali migrovat ze svých sídel v okolí Visly směrem na jihovýchod a v Severově době již mohli být někde na hranicích Dácie. Od Cassia Diona víme, že roku 196 došlo k pohybům Skythů – pod tímto klasicizujícím označením se v řeckých pramenech skrývají často právě Gótové. Od třetího století až do konečného rozpadu římské moci na západě hráli Gótové v dějinách impéria velice významnou roli.

Severovy inspekční cesty po provinciích, návrat do Říma

I tak silný panovník, jako Septimius Severus, byl dosti závislý na pretoriánském prefektovi, jímž byl Gaius Fulvius Plautianus, (pravděpodobně afrického původu jako císař, s nímž byl spřízněn po linii matky Fulvie) který patřil k nejmocnějším a nejmajetnějším činitelům. Plautianova dcera Publia Fulvia Plautilla se navíc r. 202 stala manželkou jeho syna Caracally, byl to však nešťastný sňatek, který zřejmě stál prefekta život. Již roku 205 dal Caracalla svého tchána zavraždit. Byl obviněn - Herodianos tvrdí, že oprávněně - ze spiknutí proti císaři. Plautilla byla i s bratrem vyhoštěna na Liparské ostrovy, Caracalla je dal později oba popravit. Po Plautianově smrti byli  r. 205 byli jmenováni dva pretoriánští prefekti - Aemilius Papinianus a Q. Maecius Laetus, z nichž jednomu příslušely pouze civilní záležitosti (tento úřad zastával Papinianus, známý představitel soudobého právního myšlení). Tato dvojice prefektů získala nad občanskou správou ještě větší vliv.

Reforma armády

Kvůli počínající finanční krizi byla část platu vojákům hrazena v naturáliích. Avšak některým pohraničním jednotkám byla přidělena půda a z ní byly malé pozemky rozděleny vojákům. Následkem toho ztratila pohraniční vojska na své pohyblivosti, vojáci byli nyní více než dříve připoutáni ke svým táborům. Vojáci si začali zakládat v okolí táborů hospodářství a dostavovali se do tábora jen v době nutné služby. Pak ovšem své služební úkony, na které začali pohlížet jako na nepříjemné vytržení z nevojenského života, postupně zanedbávali. Úpadek se nedostavil okamžitě, ale přece se šířil ve vojsku jako choroba. Nedostatek peněz a zavádění naturálních dávek působil i jinak škodlivě na vojenskou zdatnost říše. Udržovat velká vojska pohromadě vyžaduje vedle pevného velení a dobrého výcviku i vyvinutou zásobovací soustavu, která nedostatkem hotových peněz trpí. Zásobovací obtíže takto vzniklé byly ve 3. století častou příčinou, že se zřídka vojsko dopravilo na určité místo v dostatečném množství a s potřebnou rychlostí. Římské vojsko tedy ztrácelo jak na kázni a výcviku, tak i na mobilitě.

Podle historika Herodiana Severus povolením sňatků vojákům a zvýšením žoldu „narušil zdravý, tvrdý způsob života římských vojáků, jejich schopnost zdolávat námahu, jejich poslušnost a úctu vůči velitelům, vzbudil u nich touhu po penězích a svedl je k rozmařilosti“. Stipendium, neboli žold činil za Augusta 225 denárů ročně, za Domitiana 300 a Septimius Severus jej stanovil na 500 denárů. Caracalla jej později zvýšil na 750 denárů. Vojákům se zvyšovaly naturálie a část příplatků jim byla vyplácena ve zlatě. Obzvláštní přízeň věnoval důstojníkům včetně centurionů, vytvořil tak novou vojenskou aristokracii, pravidelně doplňovanou z řadových vojáků – pro udělování vojenských hodností Severus totiž pokládal za rozhodující praktické schopnosti. Těsně tak připoutal ke své osobě vojáky i důstojníky. Císař zlepšil společenské postavení vojska, zvlášť otevřením přístupu bývalým centurionům do jezdeckého stavu a dovolil vojákům sdružovat se ve spolky. Pretoriáni přišli o mnohé své výhody. Před Severovou vládou byl střední důstojnický sbor doplňován takřka bez výjimky Italiky, neboť na centuriony byli povyšováni téměř výhradně pretoriáni - to mělo velký význam pro jednotnost výcviku a spolehlivost armády. Od Severovy doby jsou všechny legie postaveny na roveň pretoriánské gardě. Každý voják mohl doufat, že se dostane v armádě do popředí, mohl se stát centurionem a dosáhnout jezdeckého stavu. To mělo za následek, že se od doby Severovy dále prohlubovaly procesy započaté již Hadrianem: provincializace a barbarizace armády, úpadek římského bojového umění a kázně. Účelem všech novot bylo ještě zlepšit znamenitý nástroj, jímž stále ještě římská armáda byla. K tomu bylo ovšem potřeba ustavičného dohledu energického vrchního velitele, jakým byl Severus. V dobách jeho slabých nástupců, jimž armáda nebyla nástrojem, ale pánem, byla v těchto novinkách spatřována příčina úpadku, ba zničení vojenské kázně. V západní Evropě se Severus postaral o upevnění hranic v Porýní a Podunají.

V blízkosti Alby Longy, vzdálenosti jen asi 20 km na jihovýchod od Říma, zřídil císař tábor pro 2. legii Parthskou, jednu ze tří nově vytvořených legií. Legii tvořili především vojáci pocházející z podunajských a východních provincií. Formálně podléhala pretoriánskému prefektovi, i když jí velel zvláštní prefekt. Tato legie pak téměř pravidelně provázela římské císaře na jejich taženích. U tábora později vznikla civitas (městské pozemky) Albana (dn. Albano Laziale). Až do té doby se císaři úzkostlivě vyhýbali, aby se nedotkli ne-li pocitu svobody, tak alespoň privilegovanosti obyvatel Itálie a zvlášť města Říma, uvedením pravidelného vojska. Severus jako první zrušil rozdíl mezi Itálií a provinciemi po této stránce, také v Itálii byli občané od té doby hlídáni vojskem stejně jako provinciálové. K tomuto precedentnímu rozhodnutí jej vedla i potřeba, vyplývající z poučení z markomanských válek, mít k dispozici strategickou rezervu v centru země, což císařským armádám – lineárně rozmístěným kolem hranic – dosud chybělo. V kombinaci s předchozím rozšířením jednotek v Itálii se zvýšil celkový stav mužstva v oblasti na nejméně třicet tisíc mužů. V celém impériu bylo třicet tři legií (na konci Augustovy vlády dvacet pět, za Traiana třicet).

Mladí muži v předvojenském věku se shromažďovali ve spolcích zvaných collegia iuvenum. K členům těchto kolegií patřili v Itálii původně jen synové z vyšších vrstev, z nichž se v armádě stávali vojenští hodnostáři. Septimius Severus začlenil do těchto kolegií všechny mladíky v předvojenském věku a dal kolegiím převážně vojenský ráz. Úloha těchto sdružení byla zvlášť důležitá v pohraničních provinciích, kdežto v Itálii samé upadala. V Africe jsou doložena tato kolegia v mnohých městech.

Reformy ve správní oblasti, vnitřní politika

Civilní i vojenskou správu impéria v jeho době lze označit jako technokracii, která měla posílit impérium vyloučením úzce osobních hledisek v jeho řízení. Severus přezíral národní italské tradice v Itálii, kterou stavěl prakticky naroveň provinciím nejen tím, že v ní umístil stálou vojenskou posádku, ale i tím, že své prokonzulské impérium [?] rozšířil i na ni. Jako první císař nedbal starých privilegií senátu i úřadů a vystupoval v Itálii, i v samém Římě s mocí, kterou jeho předchůdci používali jen na půdě provinciální. Přes přísahu, kterou císař na počátku vlády složil senátorům, se k senátu se choval jako voják tvrdě a nešetřil jeho práv. Senátoři byli pronásledováni - nejprve pro podezření ze sympatií k jeho konkurentům, později pro různá udání. Senát pozbyl významu, jehož nabyl za vlády Antoninů, také v provinciích se zmenšoval vliv senátorských úředníků. Senát, zbavený moci zákonodárné, soudní i právní, se již teď měnil na pouhý formální přežitek bez skutečné moci. Důležitým resortem správy byly pochopitelně finance. Severus zasáhl i do této sféry, a to zejména zdokonalením správy fisku a přeměnou správy císařova osobního majetku ve zvláštní odvětví císařské administrativy. Až do Severovy doby trval rozdíl mezi oběma státními pokladnami - aerariem a fiskem, který byl přirozeným důsledkem rozdělení provinciální správy mezi císaře a senát. Vývojem, který zahájil přejímáním četných povinností na svůj účet již Augustus, klesal význam aeraria stále víc, až se tato kdysi jediná říšská pokladna změnila v městskou pokladnu, do níž plynula tamější cla a poplatky z vody. Fiskus nabyl celostátního významu, přičemž byla jako samostatný resort oddělena správa osobního majetku císařova (res privata neboli ratio privata), nesmírně rozmnoženého konfiskacemi statků poraženým nápadníkům trůnu a jejich přívržencům, kterou řídil zvláštní prokurátor [?]. Místo dvojice aerarium-fiscus nastupuje ve funkci nejvyšších finančních ústředen fiskus pro hospodaření veřejné, říšské a patrimonium privatum pro hospodaření soukromé, hlavně pro vydržování císařského dvora. Sám císařský dvůr začal nabývat pevnějších forem. Císař byl již zcela legitimně titulován jako pán (dominus) a bůh (deus), celá jeho rodina byla nazývána božským domem (domus divina).

Za Severa se rozvíjelo právo, sám císař ovlivňoval práci vynikajících právníků Papiniana a Ulpiana, kteří sjednotili administrativní a právní postupy, normy a vzory formulované v dřívějších obdobích. Byly zavedeny některé změny v soustavě trestního práva - stavovské rozdíly v římské společnosti nikdy nezmizely, právníci dělili lidi na dvě základní kategorie: svobodné a nesvobodné. Při stanovení různých právních norem týkajících se svobodného obyvatelstva rozlišovali právníci římské občany od osob nemajících plného římského občanství. Při vyměřování trestů byli rozlišováni honestiores - vznešení a humiliores - lidé nízkého původu. K první kategorii patřili senátoři, jezdci, vyšší důstojníci a decurioni [?]. Všichni ostatní patřili ke druhé kategorii. Lidé nízkého sociálního postavení mohli být potrestáni umučením, místo vyhnanství bylo pro ně stanoveno zotročení. Privilegované osoby byly osvobozeny od mučení a mohly se odvolávat přímo k císaři. Rozlišování svobodného obyvatelstva na honestiores a humiliores platí i v pozdějších obdobích a je zvláště charakteristické pro pozdní císařství. Jurisprudence 3. století se stala teoretickou složkou kodifikace římského práva v Iustinianově době (527 - 565) a řada formulací je dodnes považována za vzor exaktního právního myšlení.

Kulturní a náboženský život za Septimia Severa a jeho nástupců

Iulia Domna, která vynikala nejen krásou, ale i vysokou intelektuální úrovní (vysloužila si přezdívku filozofka), projevovala zájem o literaturu a náboženské problémy. Vytvořila na císařském dvoře kroužek soudobých spisovatelů a vzdělanců, včetně filozofa Filostrata a lékaře Galena. Její zájem vyvolal i myšlenkový obsah křesťanství. Sofista Filostratos, který působil jako vychovatel Caracally a Gety, sepsal z podnětu císařovny obšírný biografický román o novopythagorovském filozofovi Apollóniovi. Vylíčil svého hrdinu jako člověka obdařeného nadpřirozenou mocí, seslaného bohem, aby spasil lidstvo. Literární zpracování Apollóniovy osobnosti, v níž se odrážely rozšířené legendy, vykazuje některé paralely s křesťanským pojetím Krista.

V severovském období se dále rozvíjela i historická próza. Zájem dějepisců se upínal k životopisům císařů, jak o tom svědčí biografického dílo císařského předního činitele Lucia Maxima Perpetua Aureliana, který ve stylu Suetoniova díla a v přímé návaznosti na ně sepsal životopisy císařů počínaje Nervou a konče Elagabalem. Jeho spis se těšil širokému zájmu, není však bohužel dochován. Rozsáhlý přehled římských dějin od jejich legendárních počátků až do současnosti zpracoval řecký historik Cassius Dio. Rovněž on patřil mezi císařské úřední činitele a jeho dráha, stejně jako spisovatelská činnost, vrcholila v severovské době. Ve svém líčení historie se projevil jako stoupenec císařského režimu, který respektuje práva senátu. Události, které se odehrály po smrti Marca Aurelia až do roku 238, vylíčil v čtivém, dramatickém a téměř románovitém zpracování, avšak s nevelkým důrazem na přesnost chronologických a geografických detailů, jiný řecký historik, působící v době severovců, Herodianos. Septimius Severus sepsal svůj životopis, dílo se ale nedochovalo.

Císař se roku 202 pokusil zabránit dalšímu růstu křesťanství nařízením, jímž zapovídal přestup na křesťanskou nebo židovskou víru. Židovský proselytismus, tedy přijímání židovského náboženství ostatními příslušníky říše, kteří neměli židovský původ, ale byli zasaženi vlivem židovského monoteismu, který přijímali i se všemi ostatními náležitostmi včetně obřízky, zřejmě znamenal jednu z přechodných fází obecného duchovního vývoje pozdně antické společnosti, jež se stále více ve svých lidových vrstvách odkláněla od přežívajících se představ starého pohanství a stávala se vnímanou pro křesťanské poselství. Pronásledování, k němuž v této souvislosti došlo zejména ve dvou severoafrických centrech - v egyptské Alexandrii a v prokonzulském Karthágu - nedosáhlo nicméně masového charakteru. Šlo o soudní procesy, jež nabyly na významu zejména tím, že posloužily pozdější křesťanské propagandě a poskytly jí opodstatnění k oslavné heroizaci mravní síly křesťanských mučedníků. Severus také přikazoval stínat římské vojáky, kteří z důvodu svého křesťanského přesvědčení odmítali nosit zbraň ve službách impéria.

Syrský vliv na římské náboženství dosáhl vrcholu za vlády severovské dynastie. Patrně pod dojmem sňatku dcery samotného velekněze emeského slunečního kultu s císařem jako vrchním velitelem říšských vojsk zavedly emeské kohorty kult tohoto božstva i ve svých posádkách na Západě.

Severovu vládu charakterizuje i stavební rozmach, který se týkal – z pochopitelných příčin – hlavně jeho rodné Leptis Magny a severní Afriky vůbec. V roce 191 byl Řím postižen katastrofálním požárem, jehož důsledky si vynutily četné opravy za vlády severovské dynastie. Z nových staveb, které vznikly v této době, vyniká vítězný oblouk Septimia Severa z roku 203 a velkorysá rekonstrukce a výstavba jižního cípu Palatinu. Na Dobytčím foru (forum boarium) byl postaven k císařově poctě další oblouk, který mu věnovali peněžníci a obchodníci, podle nich bývá oblouk zván arcus argentariorum. Pro hlavní město říše dále vybudoval Severus Septizonium – atraktivní seskupení tří sloupových síní nad sebou, kde Severovo vyobrazení stálo ve středu mezi sedmi planetami – bohy, známými z astrologie.

Hospodářský stav říše

Přes upevnění říše se v pozadí jejího mírového rozkvětu rýsovaly i jevy, svědčící o problémech spojených s jeho dlouhodobějším zachováním. Císařský aparát byl nucen zabývat se problémem zhoršující se kvality římských mincí i stavem financí některých provinciálních měst. Po marnotratné Commodově vládě a občanských válkách, které trvaly mnohem déle než obdobné konflikty v letech 68 - 69 (první "rok čtyř císařů") a napáchaly také mnohem větší škody, byly římské finance v neutěšeném stavu. Kromě toho si vyžadovala Severova vnitřní i zahraničně politická opatření značné prostředky. Proto se daně vymáhaly přísněji než dříve. Důsledně byla prováděna kontrola nad městským hospodařením a plněním daňových povinností. Hlavní odpovědnost za vybírání daní byla kladena na vyšší představitele městské samosprávy. S tím souvisela reforma, kterou Septimius Severus provedl v Egyptě. Všem metropolím (střediskům) nomů, které byly dosud v postavení vesnice, byla udělena městská práva a byla v nich zavedena samospráva, zřejmě proto, aby byly zapojeny do všeobecné daňové soustavy. V souvislosti se zásobováním hlavního města, vojska a císařské byrokracie se zvyšovaly také různé naturální povinnosti. Nedostatek finančních prostředků měl za následek, že se zhoršila jakost mincí. Ve stříbrném denáru klesl obsah stříbra téměř na polovinu. To zapůsobilo i na směnu: z nápisu z Malé Asie se dovídáme, jak se v jednom městě rozvinula spekulace a stouply ceny potravin následkem toho, že se objevily nové mince nemající plnou hodnotu. Pokles hodnoty oběživa se také projevoval v tendenci stahovat z oběhu hodnotné mince. Přepychový způsob života horních vrstev římské společnosti vedl k tomu, že za hodnotné mince byly nakupovány luxusní předměty ve východních oblastech za hranicemi říše nebo že byly dávány jako úplatky předákům barbarských kmenů za to, aby zachovali s impériem mírové vztahy. To vše svědčilo o blížící se finanční krizi, která zachvátí celou říši. V témž období byli pro Afriku i jiné provincie jmenováni městští kurátoři [?], což znamenalo, že byla zvýšena císařská kontrola nad městskými financemi. Častěji se také v provinciích vyskytovali frumentarii [?] - policisté, kteří sledovali náladu vojska i civilního obyvatelstva.

V různých oblastech se rozmáhalo hnutí lupičů, které muselo být v letech 206 – 207 potlačováno přímo na italské půdě. V jeho čele tam stál jistý Bulla Felix, který si sestavil tlupu asi o 600 mužích a dva roky loupil v Itálii, přesto, že tam bylo vojska více než dříve. Tyto těžkosti však nebyly takového rázu, aby vedly k otřesům, jež by se vymkly kontrole císařské správy. Za lupiče (latrones), o nichž se dozvídáme z památek, byli považováni vzbouření obyvatelé různých provincií. Zvláště často se zmiňují prameny o těchto povstáních v Dacii.

Poměry v císařské rodině

Významného postavení Iulie Domny využívali její mnozí krajané, ale zvláště příbuzné ženy, které záhy začaly prosazovat své zájmy na císařském dvoře. Byla to její sestra Iulia Maesa spolu se svými dcerami Iulií Soaemiadou a Iulií Mamaeou, jimž se později podařilo získat císařský trůn pro své syny: Iulia Soaemias prosadila Elagabala a Iulia Mamaea Severa Alexandra a jejich prostřednictvím se po jistou dobu podílely na císařské moci. Všechny tyto ženy se vyznačovaly energickým přístupem k problémům, jež jim stály v cestě, Iulia Domna a Iulia Mamaea měly zájem i o duchovní problémy. V moderní historické literatuře jsou tyto ženy označovány jako „syrské císařovny“. V římské společnosti, a to nejen dámské, udávaly tón syrské císařovny a princezny.

Iulia Domna

Záměrem Septimia Severa bylo předat vládu svým synům. Již od dětství se však bratři nesnášeli a s přibývajícím věkem se mezi nimi vytvářela nenávist. Hlavně starší Caracalla záhy projevil svou násilnickou povahu, touhu po bohatství a nedostatek jakýchkoli morálních zábran. Neblahé poměry v rodině na Septimia Severa působily nepříznivě zvláště v posledních létech života. Níže je zobrazen Septimius Severus s manželkou a oběma syny, Geta je však odstraněn, krátce po smrti Severa dal totiž Caracalla Getu zavraždit a jeho jméno přikázal odstranit z veřejných nápisů, stejně tak byly zlikvidovány jeho sochy, či zobrazení.

Tažení v Británii v letech 208 - 211, Severova smrt

Význam Severovy epochy

Rozšíření vojenské moci císařství i administrativního aparátu bohužel nutně znamenalo vyšší zátěž pro civilní obyvatelstvo – daně, rekvizice, vymáhání různých dávek. Chtěl-li však císař říši udržet, zřejmě nebylo jiné cesty a epocha Septimia Severa tak znamenala pro říši upevnění i následný, třebaže omezený, ekonomický rozkvět, který svým způsobem uzavřel epochu rozmachu principátu.