Podporuji iniciativu Chcípl pes

Romulus (475 - 476)

Romulus

Původ Romula a jeho nástup na trůn, situace v říši

Romulovým otcem byl Orestes, Říman, pocházející z Pannonie, zamlada činný jako Attilův tajemník. Císař Iulius Nepos jej jmenoval patriciem [?] a vrchním velitelem vojsk. Orestes se však proti Nepotovi vzbouřil, vyhnal jej do Dalmatie a 31. října 475  prohlásil císařem svého šestiletého syna Romula. Vzhledem ke svému nízkému věku nemohl Romulus, jenž proto později dostal výsměšnou přezdívku Augustulus (císaříček, resp. vznešeňoučký), vykonávat císařské povinnosti, takže skutečným vládcem se stal jeho otec.

V této době se moc ravennského dvora rozprostírala jen nad malou částí někdejší západořímské říše, neboť mimo apeninský poloostrov a území jižně od Alp měla ravennská vláda pod kontrolou pouze nynější francouzskou Provence. Ztracena byla Hispánie i Afrika, v Dalmatii vládl do roku 480 s císařským titulem Nepos a Pannonii obsadili Gótové, jen formálně poslušní východořímského císaře. Rovněž velké ostrovy u Itálie – Sicílii, Sardinii a Korsiku – musel ravennský dvůr oželet, neboť je pevně ovládal vandalský král Geiserich.

Odoakerův puč, konec západořímské říše

S Geiserichem říše sice neválčila, ale těžce se potýkala s hospodářskými potížemi, zejména s problémem, kde vzít peníze a proviant pro žoldnéřské vojsko. Vojáci proto požadovali půdu, jejíž výtěžek by jim zajistil obživu a zdálo se jim přiměřené chtít k tomuto účelu třetinu Itálie. Orestes jejich požadavek zamítl, ale mezi jeho důstojníky se našel thuringsko-skirský šlechtic Odoaker, nijak nezatížený římskou tradicí a ten vojsku přislíbil vše, co si přálo. Odoaker se nedal provolat za římského císaře a ani nehledal nějakého loutkového císaře, za něhož by sám rozhodoval - germánští vojáci jej za jeho sliby 23. srpna 476 prohlásili svým králem, o pět dní později byl v Placentii zabit Orestes a 4. září v Ravenně jeho bratr Paulus. Romula zachránil dětský věk i půvab, byl proto pouze sesazen, obdarován 6.000 solidy (tj. přes 27 kg zlata) – není jisté, zda jednorázově vyplacenými, nebo tak vysokým ročním důchodem – a internován v Kampánii. Západořímská říše přestala existovat.

Je však zřejmé, že v životě současníků tento letopočet jako historický předěl chápán nebyl a ani chápán být nemohl. Pro obyvatele Itálie nepřinesla Odoakerova proklamace žádnou závažnou změnu a z hlediska ostatního území západořímské říše, ovládané už převážně germánskými kmeny, nebyl vývoj v Itálii ničím převratným a mohl být spíše považován za opožděnou reakci na stav, který byl již všude pravidlem. Z právního hlediska nelze sesazení Romula ztotožnit se zánikem římské říše, a to již proto, že nebyl ve své funkci potvrzen východořímským dvorem. Legálním představitelem západního impéria byl i nadále Iulius Nepos, který až do r. 480 vládl jako Constantinopolí uznávaný císař v Dalmatii. Ani pro východořímskou říši nemohl být tento rok  považován za převratný, protože byla přímou dědičkou ideje světového římského impéria a politikou svých vrcholných představitelů dokazovala, že se cítí i nadále jako hlavní síla jejího uskutečnění. Formálně totiž trvala římská říše dále a poněvadž západní císařské insignie byly tehdy poslány do Constantinopole, dosáhlo se dokonce zdání, že je nejen existence, nýbrž i jednota římské říše pod vládou jednoho císaře uchována i upevněna.

Je příznačné, že se Odoaker nedal provolat za římského císaře, ale za krále germánských kmenů, které ho podporovaly. Jméno posledního římského císaře na západě takřka symbolizuje konec římské moci, neboť v sobě obsahuje vzpomínku na bájného zakladatele Říma i prvního římského císaře. Poslední velké území na západě a k tomu hlavní město někdejšího římského impéria se stalo jen dalším germánským královstvím, a proto je rok 476  většinou chápán jako mezník, oddělující starověk od středověku.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové