Philippus Arabs (244 - 249)
Philippova proklamace
Marcus Iulius Philippus se narodil kolem roku 204. Byl synem arabského náčelníka Marina, příslušníka římského stavu jezdců (equites [?]). Podle místa původu vešel ve známost jako Philippus Arabs. V hodnosti zástupce pretoriánského prefekta [?] doprovázel císaře Gordiana III. při jeho východním tažení. Na sklonku roku 243 se stal prefektem po Timesitheovi, z jehož vraždy byl obviňován. Jako prefekt však nesloužil věrně císaři, nýbrž podněcoval vojáky k revoltě proti němu. Podle historika Zósima vyprovokoval nespokojenost vojáků i tím, že změnil trasy lodí se zásobami potravin pro vojsko tak, aby se k němu nedostaly a aby se - sužované hladem a nedostatkem všeho potřebného - dalo pohnout k revoltě. Ke smrti mladého císaře pak došlo s největší pravděpodobností právě z jeho popudu. Armáda potom Philippa provolala císařem.Senátu [?] bylo nicméně oznámeno, že Gordianus zemřel přirozenou smrtí. Prvním Philippovým činem bylo uzavření míru s Peršany, aby mohl v klidu konsolidovat vlastní moc. Smlouva byla uzavřena narychlo a prakticky potvrzovala status quo. Philippus se ale musel uvolit k zaplacení válečné pokuty a k dalším pravidelným poplatkům. Nový císař se dal přesto oslavovat jako Parthicus Maximus a Persicus Maximus a spěchal do Říma, kde si vyžádal - vzácná to již nyní výjimka - formální uznání i od senátu. Philippus si při upevňování své moci počínal cílevědomě: svého bratra Prisca jmenoval správcem Mezopotámie, zetě Severina správcem Moesie, syna jmenoval Caesarem a otce, již zemřelého, prohlásil za boha.
Uzavření míru s Peršany, boje v dunajské oblasti, uzurpace vojenských velitelů
Uzavřením míru s Peršany se také mohl císař soustředit na dunajskou oblast, ohrožovanou i nadále sarmatskými, germánskými a dáckými kmeny. Do oblasti se Philippus vypravil osobně a roku 246 zvítězil nad Kvády a v následujícím roce nad dáckými Karpy, přijal pak titul Germanicus Maximus a Carpicus (v císařské titulatuře zcela nové) Maximus. Když se císař vrátil do Říma, využil svou zvýšenou prestiž na to, aby jmenoval svého syna Augustem. Do doby Philippovy vlády spadalo tisícileté výročí založení města Říma, které bylo slaveno s nesmírnou pompou, aby se u obyvatelstva, které příznaky prohlubující se krize pociťovalo stále více, upevnila otřesená víra v římskou říši a její představitele. Tisícileté výročí bylo slaveno 11. dubna 248. Nehledě na všechnu slávu se však poměry nadále zhoršovaly - téměř po celé délce severních hranic útočili barbaři a říšská vojska nebyla dostatečně ukázněná a každá armáda byla odhodlána dosadit svého kandidáta na trůn. Nezávisle na sobě se prohlásili císaři tři uchazeči v různých provinciích. Jeden z nich, jakýsi Silbannacus, uchvátil moc jen nakrátko. Na Dunaji, kde byly posádky nejsilnější, byl císařem prohlášen jeden z důstojníků jménem Pacatianus a ve východních provinciích - Zósimos uvádí, že vzpoura vznikla kvůli krutému vymáhání daní a tvrdé správě císařova bratra Prisca - jistý Iotapianus. Tak bylo zahájeno období, v němž snahy jednotlivých vojenských posádek jmenovat císařem své vojevůdce začaly nabývat znepokojivých a těžko zvladatelných rozměrů. Nastalého chaosu využili Gótové a Vandalové, kteří vtrhli do Thrákie a Moesie. Gótové vedení náčelníkem Argaithem pustošili dnešní Dobrudžu. Roku 249 náčelníci Argaith a Guntherich vyplenili Marcianopolis (dn. Devnija v Bulharsku). To byl ovšem pouze začátek mnohem ničivějších gótských nájezdů v dalších dvou desetiletích. Z Gótů se v polovině 3. století stala nejobávanější vojenská síla v dolním Podunají. Mezi obyvatelstvem říše se šířila nespokojenost s rostoucími daněmi a neutěšenou finanční situací.
Revers stříbrného antoninianu
Philippa Araba k hrám na počest milénia římské říše (Saeculares) se lvem
Fotografie této mince byla
pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za
odborný komentář.
To vše bylo na Philippa zřejmě příliš a obrátil se na senátory s projevem, z něhož vyplývalo hluboké znepokojení a sklíčenost a dokonce nabídl abdikaci. Jeden z nich, budoucí císař Decius, však vyjádřil názor, že se uzurpátoři dlouho neudrží. A to se také splnilo, oba byli zakrátko zavražděni vlastními vojáky. Philippa nicméně stále znepokojovala situace v podunajských provinciích, které pustošili Gótové, Karpové a Vandalové. Jmenoval tedy energického Decia vrchním velitelem v Moesii a Pannonii. Tomu se podařilo takřka nemožné – vyhnal nájezdníky, obnovil otřesenou kázeň a pořádek v armádě a ještě si získal oddanost vojáků. To ovšem mělo za následek, že byl prohlášen císařem. Stalo se tak zřejmě bez jeho iniciativy a proti jeho vůli. Přesto však nabízenou hodnost přijal a vydal se v čele svých jednotek na pochod do Itálie. Philippus a jeho syn se pokusili Deciův nástup zadržet, byli však v bitvě u Verony, ač měli početně silnější vojsko, poraženi a zabiti. Tvrdí se také, že Philippův syn nepadl, ale po zprávě o císařově porážce a smrti jej pretoriáni zardousili.
Philippova vnitřní politika
Zdá se, že Philippus činil, co mohl, aby zmírnil křivdy a nepravosti páchané státním aparátem vůči obyvatelstvu. Snažil se předcházet nezákonným postupům ve správě státní pokladny a řada jeho výnosů dokládá, že bděl nad ochranou občanských práv. Velkoryse podporoval veřejné práce a stavby, co však zřejmě při nejlepší vůli zvládnout nemohl, byly rostoucí náklady na udržování mohutné armády. Na jeho vládě však ležel stín, protože ji umožnila podezřelá smrt mladičkého Gordiana.Vůči křesťanům se Philippus Arabs choval tolerantně, na základě čehož vznikla pověst, jejíž autentičnost nelze ověřit, že byl křesťan, a tedy první křesťan na císařském trůně. S největší pravděpodobností se Philippus, jako někteří jiní vojenští císařové, uchýlil k náboženské snášenlivosti ve snaze vyhnout se dalším komplikacím a případně z církve vytvořit loajální občanskou pospolitost.
Zdroje:Antická knihovna - Synové slávy - oběti iluzí
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Zósimos - Stesky posledního Římana