Petronius Maximus (455)
Prohlubující se chaos a úpadek římské říše
Období, které následovalo po smrti generála Aetia a císaře Valentiniana III., bylo jen tragickým dozníváním dávné římské slávy. Císaři se stali pouhými figurkami v rukách vojenských činitelů a území říše ovládali předáci germánských kmenů, jež se na něm usídlily. Výrazem lability císařské moci bylo rychlé střídání panovníků, chaotické poměry v dvorských kruzích a nedostatek zájmu vhodných osobností o císařský trůn. Obsazování západořímského trůnu bylo v té době více než jindy výsledkem intrik a potřeby státu se při něm staly zcela podružnou záležitostí.Proklamace Petronia Maxima po zavraždění Valentiniana III.
Petronius Maximus byl bohatý senátor [?], od roku 455 patricius [?] (čestná hodnost, často přidělovaná k titulu vrchního velitele armády), netěšil se však sympatiím armády ani civilního obyvatelstva. Byl zřejmě hlavou spiknutí proti císaři Valentinianovi III. Po úspěšném státním převratu (16. března 455), se Petronius Maximus prohlásil v Římě císařem, a aby si alespoň formálně zajistil legitimitu, přinutil ovdovělou císařovnu Eudoxii uzavřít s ním sňatek. Valentinianově dceři Eudocii, zasnoubené s Hunerichem, synem vandalského krále Geisericha, vnutil za muže svého syna Palladia, jehož prohlásil Caesarem. Eudoxia se nátlaku podrobila, ale ze msty se tajně obrátila na Geisericha se žádostí o pomoc.Vyplenění Říma Vandaly r. 455, smrt Petronia Maxima
Petroniovy kroky Geiserich cítil jako potupu a jistě si také uvědomil, že má příhodnou záminku k drancování. Vandalové na sebe nedali dlouho čekat a koncem května 455 přepadli z moře Řím, snadno se ho zmocnili a po čtrnáct dní v něm loupili. Vandalské řádění nikoho nenechávalo na pochybách, jaký byl hlavní a skutečný cíl Geiserichovy expedice. Petronius Maximus byl při ohrožení Říma Vandaly na útěku rozsápán rozhněvaným obyvatelstvem.Do Afriky se Vandalové vrátili s bohatou kořistí (mezi jiným odvlekli posvátný sedmiramenný svícen, někdejší kořist císaře Tita z židovské války) a s velkým počtem zajatců, mezi nimiž byli četní řemeslníci, mnoho senátorů i císařská rodina, tj. císařovna Eudoxia a princezny Eudocia a Placidia. Teprve po delší době se Eudoxia a Placidia, která se provdala za senátora Anicia Olybria, Geiserichova oblíbence, mohly uchýlit do Constantinopole, kdežto Eudocii se totéž podařilo až po šestnáctiletém nešťastném manželství s Geiserichovým synem Hunerichem a strávila pak konec života, obdobně jako předtím její stejnojmenná babička – v Jeruzalémě. Ještě během roku 455 Vandalové rozšířili své panství o všechny významné ostrovy v západním Středomoří.
Okolnost, že Řím s odstupem necelé poloviny století znovu upadl do rukou germánských útočníků, byla příčinou dalšího otřesu všeobecné víry v sílu západního impéria a v politické i vojenské schopnosti jejího císařského dvora. Lhostejný postoj k osobám na císařském trůnu a nezájem o jejich vojensko-politické cíle a v širším záběru i o osud západořímského státu, ovládaného Germány a reprezentovaného zčásti bezvýznamnými jednotlivci, kteří se mohli honosit jen urozeným původem nebo nic již neznamenající vysokou hodností, se staly výrazem rezignace většiny řadového římského obyvatelstva.
Zdroje:Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Rigobert Günther: Římské císařovny