Otho (69)

Othonův původ, jeho život před nástupem na trůn

Otho se stal důvěrným přítelem o pět let mladšího Nerona. Pro svou prostopášnost, oddávání se módním zábavám a nevázané způsoby byl u mladého císaře v oblibě. Když Nero plánoval zabití své matky, byl Otho do těchto úkladů nejspíše také zasvěcen. Když však dostal Nero zálusk na Othonovu krásnou, ale bezcharakterní manželku Poppaeu Sabinu, jejímiž půvaby se před císařem neuváženě chlubil, poslal jej r. 58 nebo 59 jako správce do Lusitanie (dn. Portugalsko). Tuto provincii Otho spravoval téměř deset let. V Římě obíhal vtip, že dostal čestné vyhnanství proto, že si dovolil cizoložit s vlastní ženou. Přesto, že byl Otho považován za zženštilého zhýralce, Lusitanii spravoval kupodivu pečlivě. Když proti Neronově stále nepřijatelnější vládě vystoupil r. 68 správce Hispania Tarraconensis Galba, nebylo divu, že se Otho k němu přidal. Podle Tacita byl v jeho družině nejskvělejším zjevem.

Galbova vláda

Galbova vláda byla nešťastná kvůli jeho staromódní přísnosti, přehnaně šetrné finanční politice a některým přehmatům. 1. ledna 69 odmítli vojáci 4. a 22. legie v Moguntiacu (dn. Mohuč) přísahat věrnost Galbovi a pokáceli jeho sochy. Prohlásili, že vyžadují jiného vrchního velitele, volbu však ponechávají na senátu a římském lidu. 2. ledna posádky v Dolní Germánii provolaly císařem svého legáta Aula Vitellia. Hornogermánské vojsko upustilo od své původní proklamace a přidalo se 3. ledna k Vitelliovi. K Vitelliově straně přistoupily provincie Belgica, Lugdunská Gallie, Raetie a Británie. Vitellius, který již měl dostatek branných sil, rozdělil vojska na dva proudy. Fabius Valens, který vedl vybrané oddíly dolnogermánského vojska a pomocné oddíly - celkem okolo čtyřiceti tisíc mužů -, měl získat Gallii a Kottickými Alpami vpadnout do Itálie. Druhý sled, který vedl Alienus Caecina z Horní Germánie, čítající asi třicet tisíc mužů, měl vstoupit do Itálie bližším přechodem. K oběma vojskům byly připojeny pomocné germánské sbory. Vitellius zůstal v Germánii, aby zmobilizoval rezervní vojsko a vytáhl později v jeho čele.

Když se Galba dozvěděl o krizi v Horní Germánii (zprávy o Vitelliovi došly zřejmě později), snažil se zachránit situaci vyhlášením adopce. Jeden z jeho poradců, Titus Vinius, se vyslovil pro svého přítele Othona, který jako správce Lusitanie Galbu nejvíce podporoval při jeho vzpouře. Jelikož však byl Otho v minulosti příliš spojen s prostopášným Neronovým dvorem, Galba adoptoval urozeného Pisona Liciniana.

Spiknutí proti Galbovi, Othonova proklamace, postup Vitelliova vojska k Itálii

Když se Galba o Othonově vzpouře dozvěděl, poslal Pisona ke kohortě, která strážila palác. Piso držel řeč k vojákům a snažil se Othona zesměšnit pro jeho zženštilé způsoby a nemravnost a v hodině dvanácté jim slíbil vyplacení dlouho odpírané odměny. Galba byl na rozpacích, zda zůstat v paláci, postavit k boji otroky, obsadit vchody a bránit se nebo vyjít vzbouřencům vstříc a pokusit se vzpouru uklidnit svou autoritou. Zvolil druhou variantu, ke které ho také podněcovaly zvěsti o tom, že Otho byl gardisty zabit. Než Galba vyrazil, poslal Pisona do pretoriánského tábora. Galba byl nesen na nosítkách uprostřed vlnícího se davu. Piso, polekaný otevřenou vzpourou v pretoriánských kasárnách, jej mezitím dostihl. Na Foru jezdci, kteří dostali rozkaz zabít neoblíbeného císaře, rozehnali lid, Galbu vyhodili z nosítek a rozsekali. Raněnému Pisonovi se podařilo uprchnout do Vestina chrámu. Vojáci však Pisona vytáhli z chrámu a v jeho dveřích jej zabili. Hlavy Galby, Pisona a Vinia byly nošeny na tyčích mezi vojenskými odznaky.

Senát Othonovo jmenování bez námitek schválil. Další poměry se ovšem staly hříčkou v rukou vojáků, ujištěných o své všemocnosti a dychtících po vraždění a kořistění. Žádali smrt pro nastávajícího konzula [?] Maria Celsa, který byl do poslední chvíle oddán Galbovi. Otho jej zachránil tím, že jej dal uvěznit a odvrátil od něj okamžitou záhubu. Gardisté, jejichž kázeň se tak uvolnila, že již se téměř nedali zvládnout, se dokonce rozhodli si sami zvolit prefekty. Bývalý velitel pretoriánů Laco byl zavražděn, další Galbův poradce Icelus byl jako propuštěnec veřejně popraven. Pokorný senát přisoudil Othonovi tribunskou moc [?], titul Augustus a ostatní císařské pocty.

Ještě než Vitelliovi vojevůdci překročili Alpy, přišla zpráva o zavraždění Galby a povýšení Othona. Tažení do Itálie však pokračovalo. Caecina obdržel zprávu, že oddíl jízdy, ležící kolem Pádu, přistoupil přísahou k Vitelliovi. Tak spadla vitelliovcům do klína i nejmocnější města zapádské oblasti Mediolanum (dn. Milán), Novaria (dn. Novara), Eporedia (dn. Ivrea) a Vercellae (dn. Vercelli). K zajištění oblasti poslal Caecina napřed kohorty Gallů, Lusitanů, Britů a Germánů, pak překročil Alpy se zbylým vojskem.

Othonova opatření

Přesto, že mu Nero odvedl manželku, vzpomínal Otho na Nerona i v dobrém, nebo se snažil zavděčit těm, kteří vzpomínali na štědrost posledního císaře první dynastie, protože si zpočátku na oficiálních listinách přidával ke svému jménu i jméno Nero. Později od toho upustil, protože senátu to nebylo po chuti. Dal také znovu postavit Neronovy sochy a rehabilitoval jeho agenty a propuštěnce. Na rozdíl od dřívější praxe však svým hlavním tajemníkem jmenoval jezdce a nikoli propuštěnce.

Boj mezi Othonem a Vitelliem

Othonovi dodalo důvěru, že mu složily přísahu dalmatské, pannonské a moesijské legie, které dráždila arogance rýnských armád. Proto vkládal největší naděje do dunajských posádek. Ale mělo trvat dlouho, než mu přijdou na pomoc, a tak se musel spolehnout na pretoriány. Hispánie, Aquitania a Gallie Narbonská přešly k Vitelliovi. Východ se klonil k Othonovi: Vespasianus vzal své vojsko v Judeji pod přísahu věrnosti Othonovi, stejně učinil Mucianus velící syrským legiím. Na Othonově straně zůstala i Afrika. Aby naklonil na svou stranu germánské vojsko, jmenoval konzulem někdejšího místodržícího Horní Germánie a vítěze nad Vindicem Verginia Rufa.

Soustředění legií na občanskou válku využili sarmatští Roxolanové. Když předešlou zimu rozprášili dvě kohorty, vtrhli do Moesie. Třetí legie s pomocnými sbory je však, rozptýlené a obtížené kořistí, bořící se v hlubokém a měkkém sněhu, snadno přemohla. Sarmaté, jako všichni nomádi skvělí jezdci, byli přinuceni okolnostmi a počasím k pěšímu boji. Nechráněni štíty, s píkami, dlouhými obouručními meči a šupinovými pancíři, neměli šanci proti pohyblivým Římanům a jejich házecím kopím a krátkým bodným mečům. Nemnozí, kteří přežili, se ukryli v bažinách, kde většinou zahynuli v důsledku zranění a kruté zimy.

V Římě mezitím vznikl z nepatrných příčin velký incident. Sedmnácté kohortě, povolané do Říma z Ostie, byly za soumraku vydány zbraně. Gardisté si to vyložili tak, že zbraně byly vydány tajně a že se senát chystá Othona zabít. Zbraně vojákům sebrali, bouřlivě vtrhli do paláce na velkou císařskou hostinu s požadavkem, ať jim ukáží císaře a zranili dva vyšší důstojníky. Otho jen s obtížemi, prosbami a slzami přemluvil gardisty, že se o žádné spiknutí nejedná. Druhý den byla vojákům slíbena odměna a císař se vypravil do tábora. Pochválil vojáky za udatnost a starost o něj a mírně je pokáral pro nerozvážnost. Spokojil se s popravou dvou mužů, o kterých věděl, že armáda nebude želet jejich smrti. Antičtí autoři viděli v tomto incidentu nejnižší bod, kam až mohla poklesnout důstojnost a bezpečí císaře. Právě Otho ukázal vojákům, že císařský úřad je na prodej, a že oni mají moc císaře dosadit i zabít.

Protože čelil této těžké situaci, snažil se Otho alespoň dokázat, že dovede jednat rázně, co se týče postupu proti Vitelliovi. Jelikož alpské průsmyky a severní Itálii již držel Vitellius, rozhodl se Otho napadnout Narbonskou Gallii válečným loďstvem. Brzy po odplutí loďstva Otho vyrazil na severoitalskou frontu a řízení města nechal v rukou svého nepříliš schopného bratra Lucia Salvia Othona Titiana. Pěším a jízdním sborům byli určeni za velitele Suetonius Paulinus (věhlasný válečník, který potlačil britské povstání r. 61), Marius Celsus, Annius Gallus a velitel tělesné stráže císařovy Licinius Proculus. První tři byli zkušení polní velitelé, Proculus byl zvyklý jen službě ve městě, to mu však nebránilo proti nim pletichařit.

Z Dalmácie a Pannonie pochodovaly na pomoc Othonovi čtyři legie. Z Říma se vydalo pět kohort osobní stráže, oddíly jízdy, jedna legie a dva tisíce gladiátorů – jejich mobilizace byla nepopulární opatření, které Otho musel provést kvůli nedostatku branných sil. Městské posádky byly nezkušené a neukázněné. Těmto silám, které měly obsadit břehy Pádu, veleli Annius Gallus a Vestricius Spurinna.

Othona samého doprovázeli vybraní vojáci císařské gardy, staří vojáci z tělesné stráže a námořníci. Při pochodu na sever Otho vzbuzoval dobrý dojem, že kráčel v železném pancíři bez ozdob pěšky před prapory a svému zevnějšku nevěnoval tak úzkostlivou péči, jak bylo o něm známo. Válečné loďstvo, které mělo napadnou Narbonskou Gallii, v průběhu plavby pustošilo a loupilo na italských březích, jako by se jednalo o nepřátelské území. Othonovy jednotky dosáhly v Narbonské Gallii vítězství, ale na celkovou situaci to nemělo valný vliv a tato výprava se ukázala jako celkem zbytečná.

Přesto byl v boji zatím úspěšnější Otho, který měl k dispozici prvotřídní velitele, ačkoliv zřejmě udělal chybu, že je na sever poslal v čele samostatných jednotek, aniž ustavil jednotné velení. Spurinna byl v Placentii obležen Caecinou. Po těžkých bojích Caecina odešel do Cremony. Gallus, který vedl legii na pomoc Spurinnovi, ji po zprávě o Caecinově odchodu zastavil v Bedriacu. Nedaleko Cremony se podařilo gladiátorům po překvapivém přechodu Pádu zahnat na útěk pomocné sbory vitelliovců. Útok vítězících byl prozíravě zastaven, aby nepřátelé, posílení novými zálohami, nezpůsobili obrat v dosud šťastném průběhu bitvy. To však vzbudilo podezření a řevnivost jiných othonovců a rozkol v jejich táboře. Situaci nepomohlo, když Otho dodatečně jmenoval vrchního velitele, poněvadž si vybral svého bratra, povolaného k tomu účelu z Říma. U místa zvaného Castrorum, poblíž Cremony, se díky obezřetnému vedení vojska Paulinovi a Celsovi podařilo rozdrtit a obrátit na útěk Caecionovo vojsko. Po tomto střetnutí dorazil Valens a došlo ke spojení jeho a Caecinových oddílů.

Otho se nyní se svými poradci dohadoval, zda podstoupit rozhodující střetnutí nebo válku protahovat. Paulinus radil vyčkat: Gallie je neklidná, z rýnské hranice kvůli Germánům posily Vitelliovi nepřijdou, britské vojsko je zaměstnáno nepřítelem a odděleno mořem, Hispánie branou mocí příliš neoplývá, zapádská Itálie je sevřená Alpami, bez přísunu posil z moře, průchodem vojsk zpustošena, Germáni nejsou zvyklí na italské podnebí a za několik dnů přijdou othonovcům dunajské posily. K tomuto mínění se připojili Marius Celsus a Annius Gallus. Avšak Otho Titianus a Proculus, snad proto, že si nebyli jisti, jak dlouho udrží loajalitu vojáků, se rozhodli pro okamžitou rozhodující bitvu. Otho sám se jí neměl účastnit, válečná rada rozhodla, aby se stáhl do Brixella (Brescello) a tam čekal na výsledek. Bylo to opatření pro zajištění bezpečnosti císaře, na vojáky však odchod vrchního velitele dobrý dojem nedělal, navíc s Othonem odešel poměrně silný vojenský oddíl.

Vitelliovci předstírali, že chtějí překročit Pád pomocí lodí spojených silnými trámy a zaútočit na gladiátory, proti nim rozložené. Lodi byly však spojeny tak, aby mohly v případě potřeby vyplout. Uprostřed řeky byl ostrov. Germáni tam lehce přeplavali, Othonovi gladiátoři proti nim zaútočili na lehkých liburnských lodích. Germánům se díky pevnému postavení na břehu, větším vojenským zkušenostem a plaveckým schopnostem podařilo gladiátory odrazit. Když se do boje zapojily uvolněné lodě vitelliovců, skončila bitva útěkem gladiátorů.

Rozhodující bitva u Bedriaca, Othonova sebevražda

Othonova vojska, která opustili velitelé Paulinus a Proculus, se stáhla do tábora. Někteří navrhovali pokračovat v boji, protože ještě bylo k dispozici vojsko za Pádem a v Bedriacu, na cestě byly dunajské legie a vítězství vitelliovců bylo vykoupené nemalými ztrátami. Druhý den nabídla poražená strana kapitulaci a obě vojska se spolu brzy bratřila. Když zpráva o porážce dorazila k Othonovi, marně ho vojáci ujišťovali, že dunajské posily, které již prý vstoupily do Aquileie, všechno zachrání. Prohlásil, že se zabije, aby zastavil další prolévání římské krve – 16. dubna 69 při úsvitu si vrazil dýku do prsou. Tím si získal u antických autorů značný respekt a vykoupil svou předchozí nevalnou pověst. Jeho mrtvolu nesly kohorty tělesné stráže s chvalořečením a pláčem, někteří vojáci se usmrtili vedle pohřební hranice, z touhy napodobit čestnou smrt a z lásky k císaři. „Dvěma činy, jedním hanebným, druhým skvělým, zasloužil si u potomstva právě tolik dobré jako špatné pověsti.“, píše Tacitus. Svým rozhodnutím ovšem nechal Otho na holičkách loajální důstojníky i vojsko a je možné i to, že skutečným motivem jeho činu byl fakt, že ztratil síly, aby dále snášel takové napětí. A prolévání další římské krve v občanských válkách Othonův čin nezabránil.

Otho doplatil na to, že na svůj úkol nestačil. Přesto, že jeho vláda trvala pouhých 95 dní, stala se vznikem neblahých precedentů – skutečnostmi, že římský císař nemusí pocházet ze starobylého vznešeného rodu a že vláda se dá získat úkladnou vraždou předchůdce. V následujících staletích k tomu docházelo až příliš často a stalo se to typickým rysem krizí nástupnictví, které neustále otřásaly římskou říší. Další nemilý precedent, který Otho přinesl byl ten, že panovník se může stát hračkou pretoriánské gardy a armády vůbec.