Podporuji iniciativu Chcípl pes

Nerva (96 - 98)

Nerva

Nervův původ, jeho nástup na trůn

Marcus Cocceius Nerva se narodil kolem roku 35, pocházel ze starého senátorského [?] rodu. Jeho děd, senátor a konzul [?] Cocceius Nerva, byl blízkým přítelem císaře Tiberia. Nerva byl vážený senátor a znamenitý právník, ale nevoják. Po potlačení Pisonova spiknutí r. 65 byl mezi senátory, které Nero zahrnul svou přízní. Není známo, jak se Nerva zasloužil o potlačení spiknutí, ale byl poctěn odznaky triumfátora [?].

Po násilné smrti Domitiana se podařilo spiklencům v dohodě se senátem prohlásit bez odporu císařem Nervu, který byl do spiknutí zřejmě zasvěcen. Bylo mu tehdy asi 66 let. Jeho zvolení symbolizovalo začátek nového období shody mezi senátem a císařem, a proto především v senátu vyvolala Nervova proklamace radostnou odezvu. Okolnost, že Nerva patřil k senátní aristokracii, byla zárukou, že nový císař bude posilovat vliv senátu při správě impéria. Tento vládce patřil mezi několik málo jedinců, které mohla senátorská historiografická tradice pokládat za ideálního panovníka podle svých představ. Kromě něj to byli Traianus, Antoninus Pius a Severus Alexander (i když v případě tohoto císaře se spíše jedná o idealizaci než o historickou skutečnost).

Nervova vláda

Začátek Nervovy vlády byl poznamenán zastavením procesů vedených pro urážku majestátu, návratem vyhnanců a potrestáním donašečů, kteří měli tak důležitou úlohu za předchozího císaře. Při příležitosti nástupu nového panovníka dostaly vojsko i lid obvyklé dary. Prosenátní orientace Nervovy vlády však budila nespokojenost v armádě a narážela na neskrývaný nesouhlas u pretoriánů. Situaci komplikovalo stáří císaře a to, že armáda, u níž byl Domitianus nesmírně oblíben, nesla těžce jeho zavraždění, zejména pretoriáni. Ti se v r. 97 vzbouřili a pobili účastníky spiknutí. Hrozilo nebezpečí, že dojde k podobným katastrofálním událostem jako v roce čtyř císařů (68 - 69).

Nerva musel vyjít vojsku vstříc a ačkoli měl dost příbuzných, adoptoval v té době nejznamenitějšího vojevůdce Marca Ulpia Traiana, který stál v čele vojska při horním Rýně. Nerva, který byl v podobně nepříznivé pozici jako císař Galba v r. 69, zvolil stejné řešení výbušné situace, ale jeho volba následníka byla nesrovnatelně úspěšnější. Zatímco Galba navrhl Pisona, který byl kromě svého původu bezvýznamný člověk, Traianus byl nejskvělejší voják své doby, oblíbený ve vojsku. Adopce Traiana zahájila éru tzv. adoptivních císařů, trvající přes šedesát let, kdy se následnictví trůnu určovalo adopcí "toho nejlepšího". Z dalších Nervových vnitropolitických opatření je třeba se zmínit o agrárním zákoně, kterým byla nejchudším občanům rozdělena půda v hodnotě 60 miliónů sesterciů. Císař se snažil drobným rolníkům pomoci i úlevou v daních. Velmi důležité bylo také zřízení takzvaného alimentačního fondu, ze kterého se podporovaly chudé děti a který se rozšířil za vlády Nervových nástupců. Bojové akce proti Germánům na středním Dunaji, započaté za Domitiana, pokračovaly i za Nervy a v roce 97 byly tyto kmeny poraženy. Krátce po adopci, 27. ledna 98, Nerva zemřel.

Odstranění Domitiana se pro římskou říši stalo počátkem epochy, kterou lze označit jako vrchol jejího rozkvětu. Jeho konečnou fázi tvoří zhruba šedesátá léta 2. století. Celkové posílení impéria bylo dílem prozíravých císařů, kteří se snažili rozvážně využívat hospodářských možností provincií, předcházet vnitřním rozbrojům a celkově si stavět jen takové cíle, které byly v hlubším zájmu impéria a odpovídaly jeho momentálním vojenským silám a hospodářským potřebám (pomineme-li ctižádostivou Traianovu kampaň proti Parthii). Nervovi následníci získávali císařský titul tím, že si je podle projevených schopností vybral za nástupce jejich předchůdce a svůj záměr svěřit jim moc v říši projevil jejich adopcí. Myšlenka dědičnosti císařství jako principu nebyla opuštěna, ale všichni tito po sobě jdoucí císařové byli šťastnou náhodou bezdětní nebo jejich synové zemřeli dříve než oni, což znamenalo, že tato otázka vůbec nevyvstala. Adoptivní císaři končí Marcem Aureliem, za jehož vlády již došlo k projevům krize impéria.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Dějiny antického Říma
Michael Grant – Římští císařové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Aleksander Krawczuk – Nero
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury