Maximinus Thrax (235 - 238)

...tolik rozmanitých zvratů ve válkách domácích i zahraničních, nemluvě o vzpourách v provinciích, o městech zničených u nás i v mnoha barbarských zemích, o zemětřeseních, morech, či o zvrácených životech tyranů a samovládců, což dřívější doba znala buď poskrovnu, nebo vůbec ne.
Herodianos - Řím po Marku Aureliovi
Maximinova vojenská kariéra, jeho prohlášení císařem
Na počátku éry vojenských císařů stojí Gaius Iulius Verus Maximinus. Narodil se kolem roku 172, tvrdí se, že byl syn rolníka a v mládí pastýřem, podle místa původu (pocházel pravděpodobně z Moesie) se mu říkalo Thrax – Thrák. Římská historiografie z něj učinila prvního barbara na trůnu, ač šlo zřejmě o nepodloženou domněnku. Byl proslulý svou legendární silou a mohutností a vojenskou kariéru začal jako prostý voják. "I svým vzezřením budil převeliký děs a byl obřího tělesného vzrůstu, takže se mu mohl jen nesnadno vyrovnat někdo z řeckých zápasníků nebo z nejbojovnějších barbarů.", zpravuje nás jeho současník, řecký historik Herodianos. Díky svým schopnostem stoupal na vojenském žebříčku velmi rychle. V Mezopotámii byl buď jako prefekt legie, nebo prefekt táborů [?] a koordinoval legie v provincii. V roce 235 se nacházel na Rýně v čele nově odvedených oddílů, které cvičil a připravoval k boji. Tito vojáci, mezi nimiž bylo mnoho Pannonců, kteří byli rozhořčeni vojenskou neschopností mladého císaře Severa Alexandra, v březnu 235 prohlásili Maximina, uznávaného pro své vojenské schopnosti, císařem, ač byl nízkého původu. Severus Alexander byl 22. března 235 v Moguntiacu (dn. Mohuči, nebo v jeho blízkosti - má se za to, že to mohl být dnešní Bretzenheim) - i s matkou zabit.Maximinova tvrdá vnitřní politika
Naprostý rozchod římského císařství s minulostí se jeví již zde. Jestliže se až do té doby tenká nitka tradice udržovala aspoň tím, že vojsko povznášelo k císařské hodnosti příslušníky urozených a vzdělaných římských kruhů, třebas původu provinciálního a uzurpátoři alespoň teoreticky uznávali právo senátu [?] - byť dodatečně - uznávat císaře, Maximinus se o tyto formality v nejmenším nezajímal. Rozpuštěn byl i císařský dvůr a s ním senátorská státní rada předešlého císaře. Alexandrova památka byla oficiálně zatracena (damnatio memoriae [?]). Senátoři, i když s nimi nikdo tento krok nekonzultoval a jako aristokraté Maximinem opovrhovali, byli nuceni jeho povýšení potvrdit. Odtud napětí mezi ním a senátem, které se vybíjelo atentáty na jedné straně a náhlými rozsudky na straně druhé a pro které se Maximinus jeví v tradici jako tyran. Na křesťany pohlížel s podezřením a nařídil je pronásledovat. Ve skutečnosti nebyla Maximinova povaha vyčerpána jen stinnými stránkami. Byl prý spravedlivý a jako voják, u svých podřízených neobyčejně oblíbený, si zjednal v říši, která se na všech frontách stáhla k obraně, opravdu veliké zásluhy.Války s Germány, Jazygy a Dáky
Za svůj nejdůležitější úkol nyní Maximinus považoval válku s Germány. Než se jí však mohl plně věnovat, musel potlačit dvě vzpoury. Nejprve se skupina důstojníků chystala, až císař přejde Rýn, strhnout most (nacházející se pravděpodobně poblíž místa Alexandrovy smrti), nechat ho na druhé straně řeky na holičkách a na jeho místo dosadit senátora jménem Gaius Petronius Magnus. Spiknutí se však neutajilo a Maximinus dal všechny podezřelé popravit. Druhou vzpouru rozpoutali lučištníci z Osrhoene, oddaní památce Alexandra Severa, kteří prohlásili císařem Quartina, jednoho z jeho přátel. Jejich vůdce si to ale nakonec rozmyslel a Quartina zavraždil, i když mu to nepomohlo a život si stejně nezachránil. Po těchto událostech zůstal Maximinus podezíravý a zahořklý. Byl typickým vojenským císařem a snažil se hlavně získat oblibu vojska. Vůbec nepokládal za nutné respektovat senát, k němuž zaujal tvrdé a odmítavé stanovisko. Mimo to si ani jednou za dobu své vlády nenašel čas, aby učinil třeba jen zdvořilostní návštěvu hlavního města a starověká tradice o něm rozšířila představu, že vládl i bez formálního souhlasu senátu. Prameny tvrdí, že vedle sebe nesnesl nikoho urozeného původu. Peníze, potřebné na válečné výpravy, získával za přispění svévole udavačů konfiskacemi, které postihly především senátory, ale i některá města, což vyvolávalo sílící nespokojenost. Zámožnější vrstvy byly podrobeny zvýšenému tlaku výběrčích daní a byly nuceny přispívat na obranu říše nejen římskou měnou, jejíž kvalita se postupně zhoršovala, ale i ve zlatě, stříbře a naturáliích. Podle Herodiana se nezastavil ani před pleněním chrámových pokladnic, tavením soch bohů z drahých kovů zdobících města či chrámy. Kromě toho bylo venkovské obyvatelstvo krajně pobouřeno násilím vojska a místní správy. Fiskální politika císaře, podřízená snaze uspokojit požadavky vojáků, vedla k roztržce se senátem a stupňovala finanční útisk. Tím vznikla nespokojenost ve všech vrstvách obyvatelstva.Historik Aurelius Victor k období římské anarchie barvitě a poměrně výstižně podotýká: "Další císaři, kterým bylo milejší vládnout nad svými spoluobčany než si podrobovat cizí země a kteří se chápali spíše zbraní sami proti sobě, svrhli římské postavení jako z vysoké skály, neboť k moci se dostali porůznu lidé dobří a zlí, urození i neurození a dokonce mnozí barbaři. Jakmile totiž dojde k všeobecnému zmatku a nic se nevyvíjí svým obvyklým způsobem, najdou se lidé, kteří se domnívají, že je dovoleno, jak tomu bývá při nepokojích, zmocnit se cizích míst, ačkoli je sami nedovedou zastávat a hanebně znevažují dobré zásady. A zvrhne-li se osud v libovůli, pronásleduje lidstvo se zhoubnou bezuzdností. Dlouho jí byla překážkou ctnost, která proti ní stála jako zeď. Jakmile však téměř všichni lidé propadli neřestem, svěřil osud veřejné záležitosti i jedincům nejnižšího rodu i postavení."
Jakmile se Maximinus vypořádal s opozicí, překročil Rýn a pronikl hluboko do Germánie. Zanechal Alexandrova váhavého způsobu válčení a plně obnovil římskou autoritu nad Agri decumates [?]. Drancováním a vypalováním vesnic donutil Germány, zvláště pak Alamany, aby hledali útočiště v lesích a močálech. Tam se Germáni skrývali, odtud podnikali výpady a tam se podle Herodiana odehrála rozhodující bitva (snad ve Württembesku r. 235). V bitvě císař prokázal značnou osobní odvahu (Herodianos tvrdí, že se jako první se svým koněm vydal pronásledovat barbary do vody a množství jich pobil, ač se jeho kůň brodil až po břicho ve vodě) a třebaže Římané utrpěli velké ztráty, zasadil Germánům zdrcující porážku a načas nastolil mír. Na kopci Harzhorn v Dolním Sasku je archeologické naleziště - výzkum prokázal, že se zde odehrála bitva Maximinovy armády s Germány. Tak hluboko do vnitrozemí Germánie se dostal tento nezdolný voják, napodobiv tak Drusa a Germanica. Herodianos uvádí, že byl proti Germánům nasazen značný počet maurských kopiníků, osrhoenských i arménských lučištníků (orientální lučištníky potvrdily nálezy hrotů šípů orientálního typu na Harzhornu). Je docela možné, že úpadek legií jako jádra římské armády Římané kompenzovali nasazováním orientálních jednotek, s nimiž sílící barbaři neměli tolik zkušeností. Maximinus přijal v roce 236 cognomen [?] Germanicus Maximus. Jeho syn Gaius Iulius Verus Maximus obdržel r. 235 nebo 236 titul Caesar.
Sotva se uklidnila situace na Rýně, vypukl další nebezpečný neklid na Dunaji. Zimu 235 – 236 strávil Maximinus v Sirmiu (dn. Sremska Mitrovica), které se stalo významným vojenským centrem. Vytáhl proti zadunajským Jazygům a Dákům a po úspěšném tažení si mohl připojit k jménu tituly Sarmaticus Maximus a Dacicus Maximus. Maximinus Thrax se přes svou krátkou vládu proslavil jako úspěšný vojevůdce. Herodianos napsal: „Hrozil, že vyhubí a podrobí si germánské kmeny až k oceánu a chtěl hrozbu splnit.“ Myšlenka, že severní hranici impéria by měl tvořit oceán, tj. dnešní Baltské moře, byla přirozeně propagandistickou utopií, avšak občas se objevovala jako teoretická možnost konečného řešení římsko-germánských vztahů.
Africká revolta
Všeobecná nespokojenost s císařovými tvrdými metodami vyústila v povstání v Africe. K revoltě došlo zřejmě v Thysdru (dn. El-Djem v Tunisku) jižně od Karthága. Jistý tamní správce postupoval velmi tvrdě a despoticky při vybírání daní s cílem zkonfiskovat majetek bohatých vlastníků půdy. Skupina mladých aristokratů v sebeobraně zorganizovala spiknutí. Zmobilizovali nájemce i služebnictvo, úředníka zahnali do úzkých a zabili. Po tomto činu si mohli zachránit život jen vyvoláním povstání v celé provincii. S tímto plánem se obrátili na místodržícího v Africe, stařičkého (asi osmdesátiletého) Marca Antonia Gordiana Semproniana Romana. Gordianus se narodil někdy okolo roku 159, byl to urozený, bohatý velkostatkář, jednou zastával úřad konzula [?] a roku 238 získal losem africký prokonzulát [?] (v senátních provinciích Africe a Asii byli správci s titulem prokonzula vybíráni losem z bývalých konzulů, kteří zastávali konzulát dvanáct až patnáct let před losováním do správy provincie). Měl syna stejného jména – jsou proto označováni jako Gordianus I. a Gordianus II. Gordianus II. se narodil kolem roku 192. Nespolehlivé historické dílo Scriptores Historiae Augustae na základě různých spekulací a krkolomných konstrukcí neoprávněně odvozuje původ Gordianů od Gracchů a Scipionů a činí je příbuznými s Antoniny. Proklamace Gordiana I. byla počátkem zmatků a anarchie, které postupně zachvátily celé říšské území.Gordianus I. trůn zpočátku odmítal, neznámo, zda opravdu, či předstíraně (odmítání císařské vlády, které bylo součástí taktiky jejího přijetí, se nazývalo refutatio imperii). Pak, protože mu zřejmě nic jiného nezbývalo, souhlasil. Pro svůj vysoký věk učinil spoluvladařem svého syna. Po své proklamaci v březnu 238 přijali Gordianus I. a Gordianus II. dodatečné jméno Africanus. Gordianus I. učinil svého syna Augustem, čili císařem v rovnoprávném postavení. Po několika dnech vstoupil v slavnostním průvodu, doprovázen vojáky a nejurostlejšími mladíky, do Karthága, metropole provincie. Dejme opět slovo Herodianovi: "Karthágo na krátký čas připomínalo svým vzhledem a osudem Řím."
Deputace, kterou vzbouřenci zaslali senátu (podle řeckého historika Zósima byl mezi vyslanci pozdější císař Valerianus), se setkala s příznivým ohlasem. Podle Herodiana spiklenci úskokem zbavili života pretoriánského prefekta [?] Vitaliana, který byl oddán Maximinovi. Skupinka vojáků, kteří se vydávali za posly nesoucí důvěrné zprávy od Maximina, jej v ústraní zavraždili. Senát činil vše, aby přiměl provincie ke vzpouře proti císaři, kterého prohlásil i s jeho synem za nepřátele státu a vyslal na všechny strany poselstva, která vyzývala správce provincií, aby pomáhali vzbouřencům. Většina správců zřejmě senát uposlechla. Ani vojsko nebylo úplně proti, neboť si od Gordianova velkého bohatství slibovalo hojnou odměnu.
Na jaře 238 měl císař stále hlavní stan v Sirmiu a když se dozvěděl o vzpouře, rozhodl se pro rychlý pochod do Itálie. Napřed poslal pannonské oddíly (1. legii Pomocnou a 2. legii Pomocnou z Dolní Pannonie). Za nimi šel hlavní voj vedený císařem. Jak tvrdí Herodianos: "... měl s sebou velké množství germánských jezdců v pomocných sborech. Vysílal je totiž velmi často kupředu, aby zachycovali první útok nepřátel, neboť byli odvážní a stateční na počátku bitvy a jako barbaři byli snadno postradatelní, bylo-li třeba řešit nebezpečnou situaci." Toto tvrzení, byť je nelze ověřit, je ukázkou jedné z metod, které Římané uplatňovali vůči stále obtížnějším barbarům.
Třebaže senát aktivně vzpouru podporoval, do vývoje událostí nečekaně zasáhl numidský místodržící a velitel 3. legie Augusta Capelianus, který zachoval věrnost Maximinovi. Shromáždil vojáky a mladé muže ze sdružení mladíků (mladí muži v předvojenském věku se shromažďovali ve spolcích zvaných collegia iuvenum - sdružení mladíků. Úloha těchto sdružení byla zvlášť důležitá v pohraničních provinciích. V Africe jsou tato kolegia doložena v mnohých městech) a v dubnu 238 poblíž Karthága zasadil narychlo sehnaným oddílům domobrany vedeným Gordianem mladším vojenskou porážku. Gordianus mladší byl zabit v bitvě, Gordianus starší spáchal sebevraždu, některé prameny tvrdí, že tak učinil již před bitvou. Vláda Gordianů trvala jen 20 nebo 22 dní. Capelianus využil situace k plenění měst a vesnic a k upevnění vlastní moci. Jeho další osud není znám, ale legie 3. Augusta byla rozpuštěna. Když byla oznámena smrt Gordianů, senátoři s neobvyklou rozhodností sestavili výbor dvaceti bývalých konzulů (vigintiviri), kteří měli bránit Itálii proti Maximinovi.
Volba „senátních“ císařů
Senátoři, kteří se veřejně přihlásili k africké revoltě, již nemohli couvnout. Senát obratnou agitací zmobilizoval veškeré obyvatelstvo Itálie, které již dávno s rostoucí nevolí sledovalo postupné vyrovnávání své země s provinciemi a přistoupil k vytvoření vlády, která byla kompromisem mezi republikánskou a císařskou ústavou. Z ustaveného dvacetičlenného senátního výboru byli do čela státu jmenováni Decimus Caelius Calvinus Balbinus a Marcus Clodius Pupienus Maximus (někdy uváděný jménem Pupienus, jindy Maximus), kteří dostali za úkol chránit Itálii a Řím před očekávaným Maximinovým útokem. Balbinus byl z urozené rodiny, roku 213 dosáhl druhého konzulátu. Pupienus byl homo novus (tak se označoval neurozený člověk, který dosáhl nejvyšších úřadů, které většinou obsazovala stará římská aristokracie), stal se legátem v jedné z Germánií a prokonzulem v Asii. Druhý konzulát získal r. 234 a zároveň asi městskou prefekturu v Římě.Tento poslední pokus oživit odumírající moc senátu nebyl úspěšný. Vládu senátních císařů přivítaly vážné nepokoje, jednak proto, že pretoriáni senátu nikdy moc nedůvěřovali a také kvůli tomu, že Pupienus, který dříve zastával funkci městského prefekta, byl pro svou přísnost neoblíben. Nastala vzpoura lidu a vojska s požadavkem, aby se spolu s nimi stal Caesarem třináctiletý Marcus Antonius Gordianus, vnuk Gordiana I. a synovec Gordiana II. Gordianus III. byl syn dcery Gordiana I. Maecie Faustiny a bývalého konzula Iunia Balba. Aby uklidnili vzbouřence, rozhodli se Pupienus s Balbinem zdůraznit svou politickou spojitost s nedávno zesnulými Gordiany, ohlásili jejich deifikaci a jmenovali na jaře 238 Gordiana III. Caesarem. Pro rok 239 dostal Gordianus konzulský úřad. Nyní bylo nutno čelit Maximinovi. Balbinus zůstal v Římě, Pupienus se vydal na sever do Ravenny. Tam shromažďoval vojsko z Itálie a přijal i pomocný germánský oddíl.
Maximinovo zavraždění, zavraždění „senátních císařů“, nástup Gordiana III. na trůn
Po příjezdu do Emony (také Haemona, dn. Lublaň) dostal Maximinus zprávu o smrti Gordianů. Zjistil však také, že město je vyklizeno a zásoby odvezeny nebo zničeny, což způsobilo velké zklamání jeho vojákům, mezi nimiž se začaly ozývat rebelské hlasy. Navíc narazil na odhodlaný odpor u Aquileie. Obráncům veleli Rutilius Prudens Crispinus a Tullius Menophilus, pravděpodobně členové vigintivirátu. Aquilejští měli dostatek zásob, protože do města stáhli veškeré zásoby, okolí města bylo zpustošeno císařovým vojskem a silnice s přístavy byly blokovány vojsky věrnými senátu. Maximinus se pokusil neúspěšně město dobýt a vznikly mu těžké ztráty. To, spolu s nedostatkem jídla pro vojáky a s tvrdým zacházením s nevyhovujícími důstojníky, vedlo k poklesu kázně a morálky. Z tohoto důvodu pak byl Maximinus i se svým synem 10. května roku 238 zavražděn, jejich hlavy pak byly poslány do Říma. Popud k vraždám podle Herodiana přišel od vojáků 2. legie Parthské, která byla posádkou v italském Latiu, kde nechala své rodiny. Tato legie provázela císaře téměř pravidelně na jejich taženích. Smrtí Maximina boj ztratil smysl a Maximinovi vojáci akceptovali novou situaci. Pupienus se z Ravenny odebral do Aquileie, kde se mu vzdala Maximinova armáda a po nekrvavém vítězství zamířil s vojskem k Římu. Senát po Maximinově smrti prohlásil předtím zatraceného Severa Alexandra za boha.V Římě mezitím zuřily nepokoje, vyvolané pretoriány. Podle Herodiana bylo roznětkou nepokojů to, že dva senátoři - zřejmě Lucius Domitius Gallicanus Papinianus a Publius Messius Augustinus Maecianus - zabili dva nebo tři neozbrojené pretoriány v civilním šatě, kteří pronikli na jednání do radnice senátu, kam měli přístup jen senátoři. To gardisty, kteří beztak těžce nesli, že jim vládnou muži jmenovaní senátem, vyděsilo a rozzuřilo a nato vypukly boje. Narychlo povolaní odvedenci, gladiátoři a lid obléhali pretoriánský tábor na Viminalu, pretoriáni odpovídali nelítostnými výpady. Při pouličních bojích došlo k četným požárům. Klid nenastal ani po vítězném návratu Pupiena do hlavního města. Vzájemná nevraživost mezi Balbinem a Pupienem a nespokojenost vojska s vládou senátu vyústily v pád obou císařů - kolegů. Pretoriány zřejmě roztrpčovala i přítomnost Germánů v Římě, které Pupienus přivedl z Ravenny. Představovali protiváhu k císařské gardě a v případě potřeby ji mohli snadno nahradit - jako to kdysi učinil lstivý Septimius Severus. Podle Herodiana gardisté vpadli do císařského paláce a Pupienus chtěl povolat na pomoc germánské pomocné sbory. Balbinus to odmítal, jelikož věděl, že jsou Germáni na Pupienově straně a bál se úskoku. Pak byli oba senátní císaři, kteří vládli 99 nebo 100 dnů, v červnu či na začátku července roku 238 zabiti pretoriány. Tak skončilo poslední vzepětí senátu, který již v dalších v osudech impéria nehrál významnější roli. Po smrti obou vládců byl vojáky dosazen - patrně v červnu 238 - na trůn Gordianus III. V jediném roce následovalo za Maximinem dalších pět císařů - Gordianus I. a II., "senátní císařové" a konečně Gordianus III.
V zmatených poměrech nenásledovala římská protiakce na nájezdy Gótů na dolním Dunaji a na útok Peršanů, kteří se zmocnili Karrh a Nisibisu. Oslabovala i římská kontrola Černomoří za římskými hranicemi. Gótové, kteří již v polovině 2. století rozbili Olbii, za Maximina zničili Tyras (dn. Belgorod Dnestrovskij v Moldávii).
Smrtí Alexandra Severa a proklamací Maximina v roce 235 nastalo pro římské impérium období všestranného úpadku. Vývoj této krize vyústil v hluboký rozvrat v šedesátých letech třetího století. Prohlubující se hospodářský úpadek postihl citelně městské obyvatelstvo, na venkově vedl ke zbídačování kolónů [?]. Chaotické poměry na jedné straně umožnily na jedné straně růst vlivu a bohatství velkých statkářů, ale na straně druhé způsobily citelné oslabení císařské moci, jež se projevovalo rychlým střídáním císařů a celou řadou uzurpací. Doba od roku 235 do roku 268 bývá právem označována jako vojenská anarchie. Snad ani jediný z panovníků, kteří se po dobu půl století střídali na římském trůnu, nedovedl pod svou autoritou udržet celou říši. Armáda se na úkor císařské moci stala hlavní silou říše, ale její jednotlivé formace – hlavně vzhledem k geografické rozlehlosti impéria – nesledovaly jednotné cíle. V tak závažné otázce, jakou bylo obsazení císařského trůnu, postupovaly nezávisle na sobě, logicky pak propukaly ozbrojené konflikty mezi kandidáty na císařskou hodnost. Uzurpaci na jednom konci římského světa sledovala uzurpace na konci opačném, prakticky neexistovala uznávaná ústřední vláda a moc uchvatitelů, kteří si na ni činili nárok, byla omezena časem a prostorem. Málokterý z nich může počítat svou vládu na léta, většina těchto jepičích císařů ji počítala na měsíce, někteří dokonce na dny. Nejednotný postup armády vedl k rychlému podkopání síly impéria, neboť armáda přestala být zárukou jednoty státu a změnila se v těžko zvládnutelný destabilizační faktor. Z toho vyplývala další hrozivá skutečnost, že se díky podlomené akceschopnosti armády vystupňovaly pustošící nájezdy barbarských hord a řádění lupičů. V některých oblastech se projevily separatistické tendence. Z tohoto hlediska byl, i přes svou přílišnou tvrdost, Maximinus schopný a úspěšný vojenský velitel. Jeho radikální metody, bezohledný způsob myšlení a podřízení všeho potřebám vojska zřejmě představovaly jediné, byť nepopulární východisko z anarchie, do které se impérium propadalo.
Zdroje:Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Herodianos - Řím po Marcu Aureliovi
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců I. + II.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Zósimos - Stesky posledního Římana