Maximinus Thrax (235 - 238)

...tolik rozmanitých zvratů ve válkách domácích i zahraničních, nemluvě o vzpourách v provinciích, o městech zničených u nás i v mnoha barbarských zemích, o zemětřeseních, morech, či o zvrácených životech tyranů a samovládců, což dřívější doba znala buď poskrovnu, nebo vůbec ne.
Herodianos - Řím po Marku Aureliovi

Maximinova vojenská kariéra, jeho prohlášení císařem

Maximinova tvrdá vnitřní politika

Války s Germány, Jazygy a Dáky

Historik Aurelius Victor k období římské anarchie barvitě a poměrně výstižně podotýká: "Další císaři, kterým bylo milejší vládnout nad svými spoluobčany než si podrobovat cizí země a kteří se chápali spíše zbraní sami proti sobě, svrhli římské postavení jako z vysoké skály, neboť k moci se dostali porůznu lidé dobří a zlí, urození i neurození a dokonce mnozí barbaři. Jakmile totiž dojde k všeobecnému zmatku a nic se nevyvíjí svým obvyklým způsobem, najdou se lidé, kteří se domnívají, že je dovoleno, jak tomu bývá při nepokojích, zmocnit se cizích míst, ačkoli je sami nedovedou zastávat a hanebně znevažují dobré zásady. A zvrhne-li se osud v libovůli, pronásleduje lidstvo se zhoubnou bezuzdností. Dlouho jí byla překážkou ctnost, která proti ní stála jako zeď. Jakmile však téměř všichni lidé propadli neřestem, svěřil osud veřejné záležitosti i jedincům nejnižšího rodu i postavení."

Jakmile se Maximinus vypořádal s opozicí, překročil Rýn a pronikl hluboko do Germánie. Zanechal Alexandrova váhavého způsobu válčení a plně obnovil římskou autoritu nad Agri decumates [?]. Drancováním a vypalováním vesnic donutil Germány, zvláště pak Alamany, aby hledali útočiště v lesích a močálech. Tam se Germáni skrývali, odtud podnikali výpady a tam se podle Herodiana odehrála rozhodující bitva (snad ve Württembesku r. 235). V bitvě císař prokázal značnou osobní odvahu (Herodianos tvrdí, že se jako první se svým koněm vydal pronásledovat barbary do vody a množství jich pobil, ač se jeho kůň brodil až po břicho ve vodě) a třebaže Římané utrpěli velké ztráty, zasadil Germánům zdrcující porážku a načas nastolil mír. Na kopci Harzhorn v Dolním Sasku je archeologické naleziště - výzkum prokázal, že se zde odehrála bitva Maximinovy armády s Germány. Tak hluboko do vnitrozemí Germánie se dostal tento nezdolný voják, napodobiv tak Drusa a Germanica. Herodianos uvádí, že byl proti Germánům nasazen značný počet maurských kopiníků, osrhoenských i arménských lučištníků (orientální lučištníky potvrdily nálezy hrotů šípů orientálního typu na Harzhornu). Je docela možné, že úpadek legií jako jádra římské armády Římané kompenzovali nasazováním orientálních jednotek, s nimiž sílící barbaři neměli tolik zkušeností. Maximinus přijal v roce 236 cognomen [?] Germanicus Maximus. Jeho syn Gaius Iulius Verus Maximus obdržel r. 235 nebo 236 titul Caesar.

Sotva se uklidnila situace na Rýně, vypukl další nebezpečný neklid na Dunaji. Zimu 235 – 236 strávil Maximinus v Sirmiu (dn. Sremska Mitrovica), které se stalo významným vojenským centrem. Vytáhl proti zadunajským Jazygům a Dákům a po úspěšném tažení si mohl připojit k jménu tituly Sarmaticus Maximus a Dacicus Maximus. Maximinus Thrax se přes svou krátkou vládu proslavil jako úspěšný vojevůdce. Herodianos napsal: „Hrozil, že vyhubí a podrobí si germánské kmeny až k oceánu a chtěl hrozbu splnit.“ Myšlenka, že severní hranici impéria by měl tvořit oceán, tj. dnešní Baltské moře, byla přirozeně propagandistickou utopií, avšak občas se objevovala jako teoretická možnost konečného řešení římsko-germánských vztahů.

Africká revolta

Gordianus I. trůn zpočátku odmítal, neznámo, zda opravdu, či předstíraně (odmítání císařské vlády, které bylo součástí taktiky jejího přijetí, se nazývalo refutatio imperii). Pak, protože mu zřejmě nic jiného nezbývalo, souhlasil. Pro svůj vysoký věk učinil spoluvladařem svého syna. Po své proklamaci v březnu 238 přijali Gordianus I. a Gordianus II. dodatečné jméno Africanus. Gordianus I. učinil svého syna Augustem, čili císařem v rovnoprávném postavení. Po několika dnech vstoupil v slavnostním průvodu, doprovázen vojáky a nejurostlejšími mladíky, do Karthága, metropole provincie. Dejme opět slovo Herodianovi: "Karthágo na krátký čas připomínalo svým vzhledem a osudem Řím."

Deputace, kterou vzbouřenci zaslali senátu (podle řeckého historika Zósima byl mezi vyslanci pozdější císař Valerianus), se setkala s příznivým ohlasem. Podle Herodiana spiklenci úskokem zbavili života pretoriánského prefekta [?] Vitaliana, který byl oddán Maximinovi. Skupinka vojáků, kteří se vydávali za posly nesoucí důvěrné zprávy od Maximina, jej v ústraní zavraždili. Senát činil vše, aby přiměl provincie ke vzpouře proti císaři, kterého prohlásil i s jeho synem za nepřátele státu a vyslal na všechny strany poselstva, která vyzývala správce provincií, aby pomáhali vzbouřencům. Většina správců zřejmě senát uposlechla. Ani vojsko nebylo úplně proti, neboť si od Gordianova velkého bohatství slibovalo hojnou odměnu.

Na jaře 238 měl císař stále hlavní stan v Sirmiu a když se dozvěděl o vzpouře, rozhodl se pro rychlý pochod do Itálie. Napřed poslal pannonské oddíly (1. legii Pomocnou a 2. legii Pomocnou z Dolní Pannonie). Za nimi šel hlavní voj vedený císařem. Jak tvrdí Herodianos: "... měl s sebou velké množství germánských jezdců v pomocných sborech. Vysílal je totiž velmi často kupředu, aby zachycovali první útok nepřátel, neboť byli odvážní a stateční na počátku bitvy a jako barbaři byli snadno postradatelní, bylo-li třeba řešit nebezpečnou situaci." Toto tvrzení, byť je nelze ověřit, je ukázkou jedné z metod, které Římané uplatňovali vůči stále obtížnějším barbarům.

Třebaže senát aktivně vzpouru podporoval, do vývoje událostí nečekaně zasáhl numidský místodržící a velitel 3. legie Augusta Capelianus, který zachoval věrnost Maximinovi. Shromáždil vojáky a mladé muže ze sdružení mladíků (mladí muži v předvojenském věku se shromažďovali ve spolcích zvaných collegia iuvenum - sdružení mladíků. Úloha těchto sdružení byla zvlášť důležitá v pohraničních provinciích. V Africe jsou tato kolegia doložena v mnohých městech) a v dubnu 238 poblíž Karthága zasadil narychlo sehnaným oddílům domobrany vedeným Gordianem mladším vojenskou porážku. Gordianus mladší byl zabit v bitvě, Gordianus starší spáchal sebevraždu, některé prameny tvrdí, že tak učinil již před bitvou. Vláda Gordianů trvala jen 20 nebo 22 dní. Capelianus využil situace k plenění měst a vesnic a k upevnění vlastní moci. Jeho další osud není znám, ale legie 3. Augusta byla rozpuštěna. Když byla oznámena smrt Gordianů, senátoři s neobvyklou rozhodností sestavili výbor dvaceti bývalých konzulů (vigintiviri), kteří měli bránit Itálii proti Maximinovi.

Volba „senátních“ císařů

Tento poslední pokus oživit odumírající moc senátu nebyl úspěšný. Vládu senátních císařů přivítaly vážné nepokoje, jednak proto, že pretoriáni senátu nikdy moc nedůvěřovali a také kvůli tomu, že Pupienus, který dříve zastával funkci městského prefekta, byl pro svou přísnost neoblíben. Nastala vzpoura lidu a vojska s požadavkem, aby se spolu s nimi stal Caesarem třináctiletý Marcus Antonius Gordianus, vnuk Gordiana I. a synovec Gordiana II. Gordianus III. byl syn dcery Gordiana I. Maecie Faustiny a bývalého konzula Iunia Balba. Aby uklidnili vzbouřence, rozhodli se Pupienus s Balbinem zdůraznit svou politickou spojitost s nedávno zesnulými Gordiany, ohlásili jejich deifikaci a jmenovali na jaře 238 Gordiana III. Caesarem. Pro rok 239 dostal Gordianus konzulský úřad. Nyní bylo nutno čelit Maximinovi. Balbinus zůstal v Římě, Pupienus se vydal na sever do Ravenny. Tam shromažďoval vojsko z Itálie a přijal i pomocný germánský oddíl.

Maximinovo zavraždění, zavraždění „senátních císařů“, nástup Gordiana III. na trůn

V Římě mezitím zuřily nepokoje, vyvolané pretoriány. Podle Herodiana bylo roznětkou nepokojů to, že dva senátoři  - zřejmě Lucius Domitius Gallicanus Papinianus a Publius Messius Augustinus Maecianus - zabili dva nebo tři neozbrojené pretoriány v civilním šatě, kteří pronikli na jednání do radnice senátu, kam měli přístup jen senátoři. To gardisty, kteří beztak těžce nesli, že jim vládnou muži jmenovaní senátem, vyděsilo a rozzuřilo a nato vypukly boje. Narychlo povolaní odvedenci, gladiátoři a lid obléhali pretoriánský tábor na Viminalu, pretoriáni odpovídali nelítostnými výpady. Při pouličních bojích došlo k četným požárům. Klid nenastal ani po vítězném návratu Pupiena do hlavního města. Vzájemná nevraživost mezi Balbinem a Pupienem a nespokojenost vojska s vládou senátu vyústily v pád obou císařů - kolegů. Pretoriány zřejmě roztrpčovala i přítomnost Germánů v Římě, které Pupienus přivedl z Ravenny. Představovali protiváhu k císařské gardě a v případě potřeby ji mohli snadno nahradit - jako to kdysi učinil lstivý Septimius Severus. Podle Herodiana gardisté vpadli do císařského paláce a Pupienus chtěl povolat na pomoc germánské pomocné sbory. Balbinus to odmítal, jelikož věděl, že jsou Germáni na Pupienově straně a bál se úskoku. Pak byli oba senátní císaři, kteří vládli 99 nebo 100 dnů, v červnu či na začátku července roku 238 zabiti pretoriány. Tak skončilo poslední vzepětí senátu, který již v dalších v osudech impéria nehrál významnější roli. Po smrti obou vládců byl  vojáky dosazen - patrně v červnu 238 - na trůn Gordianus III. V jediném roce následovalo za Maximinem dalších pět císařů - Gordianus I. a II., "senátní císařové" a konečně Gordianus III.

V zmatených poměrech nenásledovala římská protiakce na nájezdy Gótů na dolním Dunaji a na útok Peršanů, kteří se zmocnili Karrh a Nisibisu. Oslabovala i římská kontrola Černomoří za římskými hranicemi. Gótové, kteří již v polovině 2. století rozbili Olbii, za Maximina zničili Tyras (dn. Belgorod Dnestrovskij v Moldávii).

Smrtí Alexandra Severa a proklamací Maximina v roce 235 nastalo pro římské impérium období všestranného úpadku. Vývoj této krize vyústil v hluboký rozvrat v šedesátých letech třetího století. Prohlubující se hospodářský úpadek postihl citelně městské obyvatelstvo, na venkově vedl ke zbídačování kolónů [?]. Chaotické poměry na jedné straně umožnily na jedné straně růst vlivu a bohatství velkých statkářů, ale na straně druhé způsobily citelné oslabení císařské moci, jež se projevovalo rychlým střídáním císařů a celou řadou uzurpací. Doba od roku 235 do roku 268 bývá právem označována jako vojenská anarchie. Snad ani jediný z panovníků, kteří se po dobu půl století střídali na římském trůnu, nedovedl pod svou autoritou udržet celou říši. Armáda se na úkor císařské moci stala hlavní silou říše, ale její jednotlivé formace – hlavně vzhledem k geografické rozlehlosti impéria – nesledovaly jednotné cíle. V tak závažné otázce, jakou bylo obsazení císařského trůnu, postupovaly nezávisle na sobě, logicky pak propukaly ozbrojené konflikty mezi kandidáty na císařskou hodnost. Uzurpaci na jednom konci římského světa sledovala uzurpace na konci opačném, prakticky neexistovala uznávaná ústřední vláda a moc uchvatitelů, kteří si na ni činili nárok, byla omezena časem a prostorem. Málokterý z nich může počítat svou vládu na léta, většina těchto jepičích císařů ji počítala na měsíce, někteří dokonce na dny. Nejednotný postup armády vedl k rychlému podkopání síly impéria, neboť armáda přestala být zárukou jednoty státu a změnila se v těžko zvládnutelný destabilizační faktor. Z toho vyplývala další hrozivá skutečnost, že se díky podlomené akceschopnosti armády vystupňovaly pustošící nájezdy barbarských hord a řádění lupičů. V některých oblastech se projevily separatistické tendence. Z tohoto hlediska byl, i přes svou přílišnou tvrdost, Maximinus schopný a úspěšný vojenský velitel. Jeho radikální metody, bezohledný způsob myšlení a podřízení všeho potřebám vojska zřejmě představovaly jediné, byť nepopulární východisko z anarchie, do které se impérium propadalo.