Maximinus Daia (305 - 313)

Maximinova vojenská kariéra a jeho nástup na trůn

Maximinův postup proti křesťanům

Maximinus Daia byl zřejmě prvním z císařů, který chtěl křesťanství čelit sjednocenou a zdokonalenou organizací antického polytheismu. Touto snahou však spíše anticipoval pozdější úsilí císaře Iuliana, než že by sám dosáhl výraznějších úspěchů. Jinak si svou státnickou schopnost v praxi ověřil zavedením užitečných změn při vybírání daní v Egyptě i některými dílčími správními reformami. Jeho rozvážnost ocenila i Galeriova rodina, ačkoli ji sám Galerius na smrtelné posteli svěřil do péče Liciniovi. Vdova po Galeriovi, Valeria, raději odešla spolu se svou matkou a Diocletianovou manželkou Priscou i se svým synem Candinianem, jež byl patrně předurčen k caesarské hodnosti, do oblasti spravované Maximinem a stejně si počínal i Severův syn. Všichni žili pod jeho ochranou v bezpečí, takže pověsti o úkladech, jimž prý byli na východě vystaveni, patří mezi pomlouvačné výmysly Maximinových politických nepřátel.

Po Galeriově smrti se poměry v římské říši vyvinuly tak, že vládli opět jen čtyři císařové, ale všichni s titulem Augustus. Jejich vzájemná součinnost pochopitelně vázla, pokud vůbec existovala, neboť Maxentius (syn Maximiana) byl znepřátelen s Constantinem a Maximinus Daia s Liciniem. Intrikánství opět křesťanské prameny přisuzují Maximinovi, ale neprávem. Styky mezi císaři byly spíše bilaterální, konkrétně mezi Constantinem a Liciniem, a aby je Maximinus Daia vyvážil, musel hledat spojenectví s Maxentiem a nedbat přitom jeho neuznávané legitimity. Přesto zůstali Licinius i Maximinus neutrální, když roku 312 Constantinus vpadl do Itálie, kde zakrátko v legendární bitvě u Mulvijského mostu nad Maxentiem zvítězil. Mocenský vzestup Constantinův vyvolával nutnost nově vymezit vztahy mezi vládnoucími císaři. Licinius spolu s Maximinem Daiou uznávali přední postavení Constantina v říši a spatřovali v něm činitele, který je schopen usměrnit eventuální spory o moc. V tomto duchu se začátkem roku 313 v Mediolanu (dn. Milán) Constantinus sešel s Liciniem. Poněvadž se Constantinus zmocnil celého původního Maxentiova území, šlo na jednání především o odškodnění Licinia, a to na Maximinův účet. Nejvíce ovšem schůzka proslula tzv. Milánským ediktem, kterým se v říši zrovnoprávnila všechna náboženství.

Maximinus střízlivě uznal změněný poměr sil a nestavěl se proti tomu, že si Constantinus přivlastnil i právo jmenovat konzuly. Leč Constantinus postupoval taktně, neboť jako svého kolegu v konzulátu jmenoval pro rok 313 právě Maximina. Maximinovu ústupnost si lze vysvětlit i tím, že si uvědomoval nebezpečí, hrozící mu od Licinia, a že si od Constantina přál neutralitu v nacházejícím boji, čili totéž, co on sám učinil v době Constantinova boje s Maxentiem. A Constantinus vskutku neprojevoval žádné nepřátelství a přesunul se k Rýnu, aby tam opět potlačil útočící Franky.

Maximinovi se zdála situace příznivá na to, aby sám přešel do ofenzívy. Vypravil se se silným vojskem do Evropy, zmocnil se Byzantia a thrácké Hérakleie, ale pochod jeho vojáků na Adrianopolis zastavila již Liciniova armáda. Po utrpěné porážce se Maximinus rychle stáhl  až za Taurus a v přípravách na další boj v létě 313 náhle zemřel, snad po náhlé nemoci, možná dokonce spáchal sebevraždu.