Podporuji iniciativu Chcípl pes

Maximinus Daia (305 - 313)

Maximinus Daia

Maximinova vojenská kariéra a jeho nástup na trůn

Při ustavování 2. tetrarchie roku 305 prosadil Galerius, který nastoupil jako Augustus ve východní části říše na místo abdikujícího Diocletiana, za svého Caesara Maximina Daiu, svého synovce. Na rozdíl od západu, kde brzy vypukly nepokoje,  byly poměry na východě stabilnější. Na jednání v Carnuntu, které mělo přinést řád do rozháraných poměrů v říši, byl Augustem pro západní část říše jmenován další Galeriův oblíbenec Licinius. Maximinus Daia i Constantinus proti tomu protestovali, protože se Augustem stal člověk, který předtím neměl hodnost Caesara. Proto si Constantinus titul Augustus, přidělený mu při jeho proklamaci, ponechal a Maximinus Daia se nechal Augustem provolat roku 310, což Galerius mlčky přešel.

Maximinův postup proti křesťanům

Když roku 311 Galerius zemřel, pospíšil si Maximinus Daia obsadit Malou Asii, která původně náležela Galeriovi, kdežto Balkán přenechal Liciniovi, který byl v té době Augustem pro západní část říše. Maximinus Daia je zajímavá historická postava. Přisuzují se mu mnohé špatné vlastnosti, především poživačnost, ale máme také zprávy o jeho vědeckých i literárních sklonech. Celkově nepříznivé hodnocení mu způsobila jeho averze ke křesťanství. Galeriův toleranční edikt z roku 311 respektoval jen krátce, po Galeriově smrti znovu zahájil pronásledování křesťanů, sice již upustil od jejich poprav, nicméně je dával alespoň zmrzačovat nebo vyhánět z nejvýznamnějších měst. Když jeho západní spolucísaři, Constantinus a Licinius, zaujali ke křesťanům příznivé stanovisko, ukončil i on jejich trestní postihy, ale právě v té době je jeho náboženská politika nejzajímavější. Dal totiž rozšiřovat protikřesťanskou literaturu a údajné protokoly o Ježíšově soudním procesu, v nichž byl Ježíš líčen jako zločinec, přikázal dokonce zařadit ve všech veřejných školách do povinné výuky. Tyto protokoly prohlásila církev nepochybně právem za účelové padělky a po svém vítězství se postarala o jejich dokonalé zničení.

Maximinus Daia byl zřejmě prvním z císařů, který chtěl křesťanství čelit sjednocenou a zdokonalenou organizací antického polytheismu. Touto snahou však spíše anticipoval pozdější úsilí císaře Iuliana, než že by sám dosáhl výraznějších úspěchů. Jinak si svou státnickou schopnost v praxi ověřil zavedením užitečných změn při vybírání daní v Egyptě i některými dílčími správními reformami. Jeho rozvážnost ocenila i Galeriova rodina, ačkoli ji sám Galerius na smrtelné posteli svěřil do péče Liciniovi. Vdova po Galeriovi, Valeria, raději odešla spolu se svou matkou a Diocletianovou manželkou Priscou i se svým synem Candinianem, jež byl patrně předurčen k caesarské hodnosti, do oblasti spravované Maximinem a stejně si počínal i Severův syn. Všichni žili pod jeho ochranou v bezpečí, takže pověsti o úkladech, jimž prý byli na východě vystaveni, patří mezi pomlouvačné výmysly Maximinových politických nepřátel.

Po Galeriově smrti se poměry v římské říši vyvinuly tak, že vládli opět jen čtyři císařové, ale všichni s titulem Augustus. Jejich vzájemná součinnost pochopitelně vázla, pokud vůbec existovala, neboť Maxentius (syn Maximiana) byl znepřátelen s Constantinem a Maximinus Daia s Liciniem. Intrikánství opět křesťanské prameny přisuzují Maximinovi, ale neprávem. Styky mezi císaři byly spíše bilaterální, konkrétně mezi Constantinem a Liciniem, a aby je Maximinus Daia vyvážil, musel hledat spojenectví s Maxentiem a nedbat přitom jeho neuznávané legitimity. Přesto zůstali Licinius i Maximinus neutrální, když roku 312 Constantinus vpadl do Itálie, kde zakrátko v legendární bitvě u Mulvijského mostu nad Maxentiem zvítězil. Mocenský vzestup Constantinův vyvolával nutnost nově vymezit vztahy mezi vládnoucími císaři. Licinius spolu s Maximinem Daiou uznávali přední postavení Constantina v říši a spatřovali v něm činitele, který je schopen usměrnit eventuální spory o moc. V tomto duchu se začátkem roku 313 v Mediolanu (dn. Milán) Constantinus sešel s Liciniem. Poněvadž se Constantinus zmocnil celého původního Maxentiova území, šlo na jednání především o odškodnění Licinia, a to na Maximinův účet. Nejvíce ovšem schůzka proslula tzv. Milánským ediktem, kterým se v říši zrovnoprávnila všechna náboženství.

Maximinus střízlivě uznal změněný poměr sil a nestavěl se proti tomu, že si Constantinus přivlastnil i právo jmenovat konzuly. Leč Constantinus postupoval taktně, neboť jako svého kolegu v konzulátu jmenoval pro rok 313 právě Maximina. Maximinovu ústupnost si lze vysvětlit i tím, že si uvědomoval nebezpečí, hrozící mu od Licinia, a že si od Constantina přál neutralitu v nacházejícím boji, čili totéž, co on sám učinil v době Constantinova boje s Maxentiem. A Constantinus vskutku neprojevoval žádné nepřátelství a přesunul se k Rýnu, aby tam opět potlačil útočící Franky.

Maximinovi se zdála situace příznivá na to, aby sám přešel do ofenzívy. Vypravil se se silným vojskem do Evropy, zmocnil se Byzantia a thrácké Hérakleie, ale pochod jeho vojáků na Adrianopolis zastavila již Liciniova armáda. Po utrpěné porážce se Maximinus rychle stáhl  až za Taurus a v přípravách na další boj v létě 313 náhle zemřel, snad po náhlé nemoci, možná dokonce spáchal sebevraždu.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa