Podporuji iniciativu Chcípl pes

Maximianus (285 - 305)

Maximianus

Maximianova vojenská kariéra a jeho nástup na trůn

Maximianus pocházel z okolí pannonského Sirmia, z chudých poměrů, kde se narodil asi kolem roku 240. Byl nejspíše přítel Diocletianův, který jej znal jako vynikajícího vojáka. A z těchto dvou důvodů si jej roku 285 vybral Diocletianus, který nastoupil na trůn rok předtím, jako spolucísaře v nižší hodnosti, tj. Caesara. Diocletianus zdůraznil své postavení a nadřazenost titulem Jovius (pod ochranou Jova), kdežto Maximianus se musel spokojit s titulem Herculius (pod ochranou Hercula).

Potlačení povstání bagaudů v Gallii, boje s Franky, Carausiova uzurpace

V této funkci dostal Maximianus jako první úkol potlačit v Gallii nebezpečné hnutí vzbouřených venkovanů, které získávalo stále nové přívržence, včetně vojenských dezertérů. Vzbouření bagaudů, jak se povstalci označovali, Maximianus úspěšně potlačil a 1. dubna roku 286 mu Diocletianus udělil titul Augustus, čímž jej postavil sobě na roveň. Oba panovníci si říši rozdělili – Diocletianus spravoval východ, západní provincie měl na starosti Maximianus. I když byli oba císaři formálně rovnoprávní, Diocletianus autoritou svého kolegu převyšoval. Maximianus byl hlavně voják,  vzdělání se mu dostalo málo, pokud vůbec jaké.  Proto se také svému kolegovi ve státnických věcech ochotně podřizoval a Diocletianus vydával edikty pro celou říši. Západ kromě vnitřního nebezpečí musel samozřejmě čelit i vnějšímu nepříteli. I na této frontě se Maximianus mohl vykázat úspěchy, když se mu roku 287 podařilo porazit franské piráty a donutit jejich krále Gennobauda, aby se mu podřídil. Poražení barbaři pak byli usídleni na území říše jako laeti – tj. pracovali jako nájemci půdy a byli povinni v případě potřeby stavět své oddíly do armády říše.

Ani rozdělení říše však nezabránilo vzniku uzurpací – prvním uzurpátorem se stal velitel římského loďstva Carausius. Byl obviněn z pronevěry válečné kořisti, získané na germánských kmenech Franků a Sasů. Na základě tohoto podezření měl být popraven, vyhnul se však výkonu trestu útěkem do Británie a uzurpací. Carausius ovládl Británii a pod jeho kontrolou byla i část protilehlého gallského území. Protože Maximianus v té době válčil na Rýně, museli se legitimní císařové s tímto nemilým stavem dočasně smířit.

Vznik tetrarchie, potlačení uzurpace v Británii a v Africe, vítězství nad Alamany

Diocletianus se mezitím rozhodl systém dvou spoluvladařů dále rozšířit. Podle tohoto plánu zvětšil počet císařů tím způsobem, že každý Augustus obdržel svého Caesara. 1. března 293 byl Diocletianovým Caesarem prohlášen Galerius a Maximianovým Constantius (z byzantských zdrojů je známa jeho přezdívka Chlorus - Bledý). Oba Caesarové byli svými Augusty adoptováni a vzali si dcery svých Augustů. Podle Diocletianova nového správního členění říše obdrželi Caesarové příslušné oblasti impéria. Constantius Chlorus se již jako Maximianův praefectus praetorio [?] vyznamenal v bojích proti Frankům. Po vytvoření invazního loďstva dostal Constantius za úkol vypořádat se s Carausiem. Maximianus mu kryl záda – nejdříve na středním Dunaji porazil Karpy a pak zaujal postavení na Rýně, aby čelil eventuálním vpádům germánských kmenů. Constantiovi se již roku 293 podařilo Carausia úspěšně vytlačit z evropské pevniny. Krátce na to byl Carausius v Británii zavražděn, ale jeho vrah Allectus se prohlásil dalším vzdorocísařem. Invaze byla proto nezbytná – roku 296 byla úspěšně provedena a celý západ byl v rukou legitimních císařů. Roku 297 porazil Maximianus v Africe bouřící se maurské kmeny a uzurpátora Iuliana, který se tam vynořil. Constantius zatím získal na Rýně skvělé vítězství nad Alamany. Množství zajatců bylo jako laeti usazeno v Gallii.

Maximianova mince

Maximianus - avers follisu (tj. mince)

Fotografie této mince byla pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.

Abdikace Diocletianova a Maximianova, ustavení nové tetrarchie

Od roku 302 zahájil Diocletianus své proslulé protikřesťanské tažení. Maximianus prováděl pronásledování křesťanů s mimořádnou tvrdostí. Stárnoucí Diocletianus se u příležitosti dvacetiletého výročí svého panování sešel s Maximianem a rozhodl – ve shodě se svým nástupnickým modelem tetrarchie – o abdikaci obou Augustů; tedy sebe i Maximiana. K tomuto kroku došlo 1. května 305 po ukončení slavností na počest dvacetileté vlády Maximianovy před nastoupeným vojskem. Na místo Augustů nastoupili Galerius a Constantius Chlorus. Galeriovým Caesarem se stal jeho synovec Maximinus Daia, Constantiovým zkušený Galeriův důstojník Flavius Valerius Severus. Diocletianus se odebral do svého monumentálního paláce v Salonae, Maximianus na své statky v jihoitalské Lucanii, trůnu se však vzdával jen velmi nerad.

Nová tetrarchie byla ohrožena nestabilitou již v zárodku, neboť byli přehlédnuti pokrevní dědicové: Maximianův syn Maxentius a Constantiův syn Constantinus (budoucí císař Constantinus Magnus). Diocletianův umělý model mohl fungovat jen za předpokladu důsledného upřednostňování zájmů státních před osobními, garantovaného navíc energickou a jednotící osobností typu Diocletiana. Následující události ukázaly, jak iluzorní byly naděje, které Diocletianus vkládal do tetrarchie. Tetrarchie trvala krátkou dobu, a to do doby náhlé smrti Constantia, který zemřel v Británii roku 306 po úspěšném tažení proti Skotům a Piktům. Smrtí druhého Augusta začalo v říši období anarchie. Jelikož doba anarchie po smrti Constantia Chlora bude součástí více článků, rozhodl jsem se v článku o Constantinovi popsat dobu anarchie kompletně a v ostatních – jak to bude jen možné, popisovat jen události, které se týkaly více či méně přímo dotyčných císařů.

Nejprve vojska v Británii prohlásila Augustem Constantiova syna Constantina. Mladý panovník, kterému se hned na to podařilo porazit na Rýně Franky, vstoupil do jednání s Galeriem, který se pokládal za vedoucí osobnost současného císařského kolegia. Constantinus přislíbil, že se spokojí s titulem Caesar, a že uzná Severovo povýšení na Augusta. Avšak bezprostředně na to vypukla nová komplikace. V Římě propukl odpor proti daním, které Galerius r. 306 uvalil na jeho obyvatele. Z toho vyvozuji, že Galerius, jako Augustus Jovius zřejmě - tak, jako dříve Diocletianus - vydával edikty pro celé impérium. Situace využili ke vzpouře pretoriáni, kteří těžce nesli své ponížení, které jim bylo způsobeno tím, že byli Diocletianovými reformami vyloučeni z ochrany císaře a degradováni na městskou stráž. Využili nespokojenosti lidu, vypověděli poslušnost Severovi, do jehož kompetence Řím patřil a vyhlásili císařem Maximianova syna Maxentia, jež v té době dlel v Římě.

Jelikož byl Maxentius, ač projevil ochotu se spokojit jen s titulem Caesar, v modelu tetrarchie přebytečný, měl jej Severus na Galeriův příkaz vyřadit ze hry. Maxentiovo nastolení se stalo podnětem k tomu, aby se do dění vmísil jeho otec a někdejší Augustus Diocletianovy tetrarchie Maximianus, který koncem roku 306 znovu přijal purpur a jednal se svým synem jako se svým Caesarem. U Severova vojska, které mělo ztrestat Maxentia, byla Maximianova rodina pořád v oblibě a také rádo přijalo Maxentiovy peníze. Tak se stalo, že Severus byl na svém tažení v blízkosti Říma roku 307 zavražděn. Toto posílení přimělo Maxentia, aby i on přijal titul Augustus, aniž se zatím rozešel se svým otcem. Ten mezitím odešel do Gallie přemluvit Constantina, aby jej uznal za svého Augusta a aby zůstal v očekávaném konfliktu s Galeriem neutrální. Tohoto cíle dosáhl Maximianus tím, že Constantina oženil se svou dcerou Faustou, tehdy sotva desetiletou. Ještě téhož roku, tj. r. 307 zasáhl do rozjitřených poměrů vojensky Galerius, jenže i jeho armádu začali Maxentiovi agenti podplácet, a tak se stáhl zpět. Tímto úspěchem vzrostlo Maxentiovo sebevědomí tak, že odepřel svému otci, který se vrátil z Gallie, právo ujmout se po předchozí abdikaci znovu trůnu. Rozlícený Maximianus se rozhodl svého nevděčného syna zbavit trůnu, ale nakonec byl rád, když se mohl uchýlit na jaře 308 ke Constantinovi. K dovršení zmatků byl v Africe prohlášen císařem vicarius [?] Africae Domitius Alexander.

Po všech těchto zmatcích se obrátil Galerius na největší tehdy žijící autoritu - Diocletiana. Ten přijal pro rok 308 konzulát a z titulu této funkce svolal vládní poradu do Carnunta. Po novém uspořádání říše zůstal Augustem Galerius a jeho Caesarem Maximinus Daia, Constantinus se měl zříci hodnosti Augusta a spokojit se s hodností Caesara. Augustem pro západní část byl jmenován osvědčený Galeriův vysoký důstojník Valerius Licinianus Licinius a Maxentius s Domitiem Alexandrem byli prohlášeni za škůdce. Liciniovo „přeskočení“ caesarské hodnosti popudilo Constantina i Maximina Daiu, přičemž Constantinus si hodnost Augusta podržel a Maximinus Daia se jím dal provolat roku 310. V říši byli nyní čtyři Augustové a dva uzurpátoři, rovněž tohoto titulu užívající.

Z počtu vládnoucích císařů byl Diocletianovou autoritou vyřazen i Maximianus, který se opět uchýlil ke Constantinovi. Constantinus jej přivítal s poctami, avšak do vlády jej zasahovat nenechal. To Maximiana mrzelo a zřejmě litoval toho, že se dal Diocletianem podruhé přimět k abdikaci. A když Constantinus válčil na Rýně s Alamany a Franky, strhl ještě jednou vládu na sebe a chtěl přitom zbavit svého zetě trůnu. Ten se však rychlým pochodem náhle objevil v jižní Gallii a v Massilii věrolomného Maximiana zajal. Brzy bylo úředně oznámeno, že bývalý císař spáchal sebevraždu, obecně se však věřilo, že jej dal Constantinus odstranit. Prokletí jeho památky, které následovalo, ostatně toto podezření utvrzovalo. Tak skončil vynikající voják a věrný Diocletianův druh, jenž – jako mnozí jiní – oslepen mocí nebyl schopen poznat, že jeho čas již minul.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Edvard James - Frankové