Podporuji iniciativu Chcípl pes

Marcianus (450 – 457)

Marcianus

Původ Marciana, jeho nástup na trůn

Marcianus byl thráckého původu, svou vojenskou kariéru začal jako prostý válečník. Vyznamenal se v mnoha válečných taženích a získal si důvěru vrchního velitele vojsk Alana Aspara. Smrtí císaře Theodosia II. vymřela na východě valentiniansko-theodosiovská dynastie, tato skutečnost však neznamenala pro východní říši takový destabilizační faktor jako později na západě. Teoreticky mohl na východní trůn uplatnit dynastický nárok Valentinianus III., poslední žijící mužský člen valentiniansko-theodosiovské dynastie, to však pro východořímský dvůr nebylo žádoucí. Situaci na dvoře ovládla jednapadesátiletá Pulcheria, sestra zemřelého císaře. Po dohodě s Asparem pojala za manžela jeho někdejšího pobočníka, osmapadesátiletého Marciana - kterého zřejmě doporučil i umírající císař - s podmínkou, že uchová její panenství, ke kterému se již dříve zavázala a dala jej provolat císařem.

S Marcianovým příchodem zavál nový vítr v paláci, který se opět stal centrem aktivního politického vedení a byla ukončena jeho klášterní existence. Ve vnitřní politice to znamenalo začátek zápasu s bezmeznou mocí alexandrijských patriarchů, v politice zahraniční konec konejšivé politiky vůči Hunům. Hlavní oporou Marcianovy vlády zůstával patricius et magister militum praesentalis [?] Aspar, ale i jiní velitelé a úředníci měli značné zásluhy na příznivém vývoji.

Koncil v Chalcedonu r. 451, revize „lotrovského koncilu“ v Efesu z r. 449

Západní císařský dvůr se sice rozpakoval tento vývoj uznat, ale na jaře 452 se s ním oficiálně smířil, zejména když se i církevní záležitosti vyvinuly podle římského přání. Krátce po smrti Theodosia II. dala Pulcheria popravit nenáviděného eunucha Chrysaphia a Marcianus (v řecké verzi Markianos), slavnostně nastolený s požehnáním constantinopolského patriarchy Anatolia (449 – 458), se písemně zavázal revidovat pirátskou a protiprávní synodu v Efesu a rakev s pozůstatky biskupa Flaviana (který zemřel v důsledku násilností, provázejících efeskou synodu) dal převézt k pohřbení do constantinopolského kostela a zahájil přípravy ke svolání nového koncilu. Papež měl sice mnohé výhrady, zejména chtěl, aby jeho legáti v součinnosti s constantinopolským patriarchou rozhodovali o omilostnění kajícných a potrestání zatvrzelých monofyzitů (monofyzitismus = doktrína tvrdící, že Kristus měl jedinou, a to božskou přirozenost nikoli čistou božskou a čistou lidskou přirozenost), ale posléze se přece jen dospělo k dohodě, aniž se papeži podařilo prosadit nadřazenost své autority v rozsahu celé někdejší římské říše.

Na koncilu konaném na podzim r. 451 v Chalcedonu, ležícím na maloasijském území proti Constantinopoli, se sešlo asi 600 biskupů, většinou z východní části říše. Dostalo se mu přívlastku IV. ekumenický, když na něm bylo rozhodnuto uznat za ekumenické, tj. všeobecné neboli celocírkevní, z předchozích koncilů tři: níkajský z r. 325, constantinopolský z r. 381 a efeský z r. 431. Poněvadž předsedající biskup většinou zneužíval svého postavení k omezování projevů svých protivníků, bylo tentokrát řízení jednacího řádu svěřeno císařským úředníkům a díky tomu, že se v úplnosti dochovala akta pořízená císařskými notáři, známe průběh tohoto koncilu v nezfalšované podobě.

Císařský pár se sice zúčastnil jen jednoho jednání, ale vcelku měl koncil pod kontrolou. Podle pokynů císařského dvora se papežským legátům dostávalo veškeré vážnosti. Jejich mluvčí prosadil hned na prvém zasedání obžalobu proti alexandrijskému patriarchovi Dioskorovi, hlavnímu představiteli monofysitismu. Na to se všichni přítomní účastníci „lotrovské“ synody v Efesu postupně vyjadřovali v tom smyslu, že se k monofysitismu přiklonili pod Dioskorovým nátlakem. Dioskoros se dostal do úplné izolace a pokud vůbec směl mluvit, srdnatě se hájil. Jeho porážka však byla neodvratná, po rozsudku jej postihlo vyhnanství v maloasijské Paflagonii, kde po třech letech zemřel. Místem vyhnanství jeho constantinopolského straníka Eutycha se stala severní Sýrie. Další odsouzení byli vzhledem k svému okázalému kajícnictví osvobozeni. Mezi nimi i jeruzalémský Iuvenalis, jehož bezcharakterní odklon od monofysitismu koncil dokonce odměnil, neboť vyňal Palestinu z antiochijského patriarchálního obvodu a jeruzalémské biskupství povýšil – vedle římského, constantinopolského, alexandrijského a antiochijského – na pátý patriarchát. Iuvenalis se ostatně k monofysitismu přikláněl nejspíše jen proto, že v příklonu k Dioskorovi spatřoval nejschůdnější cestu, jak se vymanit ze závislosti na antiochijském patriarchátu.

Když byl při projednávání věroučných otázek přečten papežův věroučný list Tomus Leonis, setkal se sice s ohlasem, přesto papežští legáti nedokázali papežův dogmatický list prosadit beze změn. Po dlouhém dohadování se posléze na zákrok císařského dvora dosáhlo kompromisu. Východiskem pro chalcedonskou christologickou formuli se staly teologické teze, jež obsahuje Tomus Leonis, i teze alexandrijského biskupa Kyrilla. Výslovně bylo zatraceno monofysitské bludařství, ale bylo odsouzeno i monofysitismu nepřátelské nestoriánství a s ním i sám Nestorios. Přes výše uvedený kompromis se již existující trhlina mezi východní a západní církví dále rozšířila.

Dále bylo rozhodnuto podřídit kláštery biskupské moci a bylo zrovnoprávněno postavení constantinopolského patriarchy a římského papeže. Obsah tohoto kánonu (28. kánon) se záměrně dostal na pořad jednání za nepřítomnosti papežských legátů. Ti pak marně protestovali proti jeho schválení a také papež Leo I., jinak s výsledkem koncilu spokojený, vyslovil ostrý nesouhlas. Císař Marcianus a patriarcha Anatolios sice r. 454 papeže formálně ujistili, že respektují jeho výjimečné místo v církevní hierarchii, 28. kánon zůstal v řeckém pravoslaví nadále již v platnosti.

Císařskému dvoru přinesl chalcedonský koncil přinesl problematické vítězství, neboť zpráva o jeho výsledcích vyvolala na mnoha místech bouři nespokojenosti. Jeruzalémský biskup Iuvenalis, obviněný mnichy ze zrady, se jen stěží zachránil útěkem do Constantinopole, biskup Severianos z galilejské Skythopole byl dokonce s celou svou družinou při návratu zavražděn a k násilnostem docházelo i jinde. Marcianus proto po bezvýsledných pokusech uklidnit poměry úředními vyhláškami sáhl r. 453 k mocenským prostředkům a krvavě potlačil odboj palestinských monofyzitů.

V roce 453 zemřela Pulcheria ve věku 54 let. Svůj osobní majetek odkázala církvi pro charitativní účely.

Marcianova úspěšná zahraniční politika

Když odhlédneme od náboženských třenic, vyznačovaly se poměry na východě proti kritickému stavu západořímské říše podstatně větší konsolidovaností. Marcianus si dokázal svou uvážlivostí zjednat vážnost, dokázal ozdravit finance a úspěšný byl i v zahraniční politice. Především proti Hunům, kteří za vlády jeho předchůdce hrozivě pustošili dolní Podunají a zvykli si na vyplácení velkých tributů, začal uplatňovat tvrdý postup. „Pro Attilu mám železo, ale ne zlato“, poznamenal prý Marcianus. Po tomto rozhodnutí se Hunové obrátili proti západnímu císařství. Přesun velké části bojových sil Hunů na západ pak využil Marcianus k útokům na hunské državy. Po neúspěchu hunské invaze do Gallie, smrti jejich krále Attily a rozpadu hunské říše, rozptýlení Hunové většinou odtáhli na východ a postupně se vytratili ze zorného pole zahraniční politiky obou císařských dvorů. Hunové, kteří v době Attilova tažení zůstali u dolního Dunaje, se částečně se podřídili císaři Marcianovi. Kromě uchránění hranic před Huny se císaři podařilo usadit Góty ve střední a jižní Pannonii a uzavřít foedus [?] s Gepidy.

Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Rigobert Günther: Římské císařovny